Představujeme vybrané zástupce královéhradecké diecéze připravila Marie Zimmermannová

Vážení čtenáři! V prosinci loňského roku byla ukončena práce sněmovních kroužků a tedy končí i výběr z jejich zápisů uveřejňovaný v této rubrice. S některými z nich jste nesouhlasili a protestovali proti nim, jiní z vás nám jsou vděčni za snahu o otevřené publikování různých názorů. Naší snahou bylo a zůstává poskytnout prostor k otevřenému dialogu, který nám všem dává podněty k přemýšlení, k lepšímu pochopení druhého. Vlastní Plenární sněm KC v ČR začne na Velehradě 6. července tohoto roku. Zúčastní se ho také tři vybraní delegáti z naší diecéze: Mgr. Ludmila Horáčková, Mgr. Marek Výborný a Mgr. Lenka Ferbyová (všichni jsou absolventy teologické fakulty). Náhradníky jsou Vladimír Tomek, Ing. Mgr. Marie Zimmermannová a Ing. Mgr. Pavel Pavliš. Každému z jmenovaných dáme postupně prostor na této stránce, aby představil svoji zkušenost ze života v církvi a dal nám nahlédnout do svého srdce – o čem přemýšlejí, o co se snaží...

Mgr. Ludmila Horáčková
nar. 1973, trvalé bydliště ve Slatině u Vysokého Mýta, vedoucí Diecézního centra mládeže Biskupství královéhradecké (dále DCM)

Procházku svými dosavadními aktivitami v církvi a z toho plynoucími zkušenostmi a poznáním musím začít již v dětství. Můj děda věrně vykonával službu kostelníka a starost o kostel byla přirozeně věcí celé rodiny, tedy i nás dětí. Viděla i zažívala jsem, že věci samozřejmě přijímané, jako je uklizený a vyzdobený kostel, v zimě odházený sníh…, znamenají taky dřinu a jsou potřeba, ať do nich chuť mám nebo ne. Byl to pro mě příklad služby a zodpovědnosti. Další krůček směřující k aktivní účasti na liturgii za mě udělal pan farář, který – sotva jsem se naučila číst - přišel s lekcionářem, že mám při mši číst čtení. Až později jsem dokázala ocenit přístup tohoto kněze, který měl o své farníky zájem, uměl je přizvat ke spolupráci a motivovat je tím, že jim vyjádřil důvěru a svojí lidskostí a úsměvem povzbuzoval. Vědomí, že každý dostal od Boha hřivny a talenty k tomu, aby jimi mohl obdarovat druhé, v nás trpělivě pěstovala paní učitelka Lásková v dívčím chrámovém sboru.

Další etapa přišla na konci základní školy, kdy jsem poznala partu mladých věřících lidí v nedaleké Chocni, kteří se snažili prožívat svůj život, svoji víru ve společenství. Co to znamená a obnáší, rozměr, náročnost a krásu této reality jsem měla možnost poznávat a uskutečňovat v mnoha dalších letech. Budování vzájemných vztahů, přijetí každého, zájem o druhého, komunikace, krása i úskalí spolupráce, společenství duchovních i hmotných dober. To všechno v Boží optice. Byl to nekonečný prostor pro osobní úsilí a aktivitu ve prospěch druhých. Uvnitř našeho společenství, ve farnosti, v kontaktu s mladými z širokého okolí. Zažívali jsme, že láska je skutečně vynalézavá a evangelium může žít opravdu každý – jenom chtít a vzájemně si pomáhat. Je těžké v krátkosti vylíčit všechna poznání, kterých se mi dostalo. Bylo to období velkého obdarování, taková “malá univerzita života”, která mě velmi dobře vybavila pro další život. Dovolím si tvrdit, že všechna teorie, kterou jsem později studovala, by byla neplodná, kdybych ji nemohla zasadit do úrodné půdy života ve společenství.

Po revoluci v roce 1989 se také otevřel prostor pro větší (již legální) spolupráci na úrovni diecéze, a tak jsem se začala jako zástupce našeho společenství podílet na organizaci celodiecézních i jiných setkání a aktivit mládeže. Když jsem potom v roce 1995 zvažovala nabídku pracovat na DCM, měla jsem již představu “o čem to je”.

Mezi tím jsem ještě pracovala dva roky jako učitelka v křesťanské třídě MŠ v Ústí nad Orlicí, která vznikla z iniciativy tří církví. To mi přineslo velmi cenné zkušenosti na poli ekumenismu a v komunikaci se sympatizanty i odpůrci křesťanství. V neposlední řadě jsem si vypěstovala vnitřní nutnost koncepčnosti a metodičnosti své práce.

Uplynulých sedm let, kdy pracuji na DCM, a také v pastorační radě farnosti, mohu charakterizovat jako velké Boží dobrodružství, které obsahuje výhry i prohry, kříže i radosti. Jsem vděčná za nesčetný zástup mladých lidí, které jsem poznala. Jako velmi obohacující považuji spolupráci na našem DCM, se “spolubojovníky” z ostatních diecézí v rámci Sekce pro mládež ČBK, s kolegy z pastoračního referátu našeho biskupství, se zástupci hnutí a řeholí. Vážím si cenných zkušeností z mezinárodních kontaktů a aktivit, prožitků univerzální církve, stejně jako zázemí v naší farnosti.

Oblastí, o kterých hodně přemýšlím, je mnoho, ale pokud mám vybrat jenom jednu, můj dosavadní i současný život jasně napoví. Je to mladý člověk, jeho život, tápání v tomto světě, hledání a nalézání smyslu života, radosti i zklamání z mezilidských vztahů, touha po štěstí, po Bohu.

Vnímám nutnost mladým naslouchat, brát je vážně. Potřebují získat chuť být skutečně dospělými. Ve spleti impulsů přicházejících ze společnosti, se snaží pochopit, co vlastně mají dělat. Nefunkční rodiny, stále větší tlak a nároky ze strany vzdělávacích institucí a zaměstnavatelů, marnost při hledání zaměstnání. Dávají nejrůznějšími způsoby (i méně vhodnými) najevo, že potřebují, aby je měl někdo skutečně rád, aby byli přijati, touží po domově, po vztahu důvěry, po někom, kdo by jim naslouchal. Chtějí svobodu, naději, smysl života, prostor, kde by se mohli realizovat, uplatnit, kde by jim byla dána zodpovědnost. V neposlední řadě hledají pravdu a vzory pro svůj život. Kladou si také otázku po jakémsi principu veškerého bytí, chceme-li, kladou si otázku po Bohu. Ve světě neustálých změn hledají jistotu, která trvá.

V této situaci je na místě jim odvážně znovu a znovu nabízet novou skutečnost a pravdu – osobu Ježíše Krista. Jak zaznělo na loňské konferenci o mládeži, znamená to „nabídnout jim nejprve skutečně lidské přijetí a autentické svědectví osobní víry v Ježíše Krista včetně vlastního hledání, nejistot i chyb, následně pak společenství, které je dokáže podepírat i pravdivě a kompetentně odpovídat na jejich otázky, hledání a pochybnosti.” To velmi úzce souvisí také se životem farností, se vzděláváním a formací kněží a laiků. Mladí lidé jsou často označováni za budoucnost církve. Měli bychom se tedy velmi pečlivě starat o svou budoucnost, s vírou v Boží všemohoucnost a hlavně v jeho nekonečnou lásku k člověku.

Konkrétně to znamená také hledat a podporovat lidi, kteří jsou ochotni a schopni mladé doprovázet. Sama několik let zažívám, že tato služba znamená mít na ně čas, skutečně žít svoji víru, odpovídat na jejich otázky a být pravdivý ve slovech i jednání. Předpokládá to odvahu k poznání a pojmenování situace, správné hospodaření s časem i silami, úsilí o kvalitní vzdělávání a sebevzdělávání, lidskou a křesťanskou formaci, a také poctivou snahu o pravou komunikaci a spolupráci.

Je velké množství skutečností v životě církve, které se daří a jsou nadějí každého z nás. A potom je prázdných míst, které neumíme nebo nevíme jak zaplnit, nebo to umíme, ale z nejrůznějších důvodů neděláme. To je výzva, abychom se při neúspěchu nevzdávali, ale každý den, každý okamžik vnímali a využívali jako novou příležitost posunout sebe a tím i svět o další krok blíž Dobru.

Právě o těchto věcech nejčastěji přemýšlím a snažím se s Boží pomocí najít způsob, jak nejlépe přispět “svou troškou do mlýna” a jak k tomu povzbudit a motivovat i druhé. Na závěr se chci rozdělit o několik slov papeže Jana Pavla II., která jsou pro mě stálou inspirací:

"Je tedy naší povinností žít naplno v dějinách, bok po boku s našimi současníky, a dělit se s nimi o úzkosti i naděje, protože křesťan je a má být naplno člověkem své doby. On neutíká do jiných skutečností s netečností k dramatům své doby, ani nezavírá oči a srdce před úzkostmi, které s sebou nese život. Naopak, je to on, který ačkoliv není „z” tohoto světa, je denně ponořený „v” tomto světě, připravený přispěchat tam, kde nějaký bratr potřebuje pomoci, kde je třeba setřít slzu, kde se žádá o pomoc.” ( poselství k XI. SDM – r. 1996)