KT č. 25, 22. června 2003

PLENÁRNÍ SNĚM OČIMA DELEGÁTŮ

DO ZAHÁJENÍ SNĚMU ZBÝVAJÍ DVA TÝDNY

DNES ODPOVÍDÁ

MARIE KOTRBOVÁ

Jak byste zhodnotila přípravnou fázi sněmu?

Rozhodnutím uspořádat sněm se otevřela naší církvi nová naděje na řešení některých nahromaděných problémů. Začátek přípravy sněmu byl poněkud rozplizlý. Ačkoli nebylo zcela jasné, o čem sněm vlastně konkrétně bude, a byly zřejmé jen obecné úmysly "dobře se postarat o obnovu života církve", uposlechlo výzvy z roku 1997 k zakládání sněmovních kroužků na 10 000 věřících. Původní záměr, že v kroužcích by mělo jít především o seznamování věřících s dokumenty II. vatikánského koncilu, přerostl záhy v otvírání gejzírů otázek i hledání odpovědí. Do jaké míry jsou zápisy z kroužků akceptovány v podkladových materiálech pro vlastní sněmovní jednání, zatím zřejmé není. Kladným plodem přípravy sněmu je bezpochyby nový druh aktivizace laiků: mohli a měli vyslovovat svoje různorodé názory bez jakéhokoli omezení, a navíc s nadějí, že tyto názory uslyší i biskupové. Je otázkou, jak se do přípravy sněmu podařilo zapojit kněze. Klobouk dolů před těmi, kteří ochotně podpořili či sami iniciovali sněmovní kroužky a nebáli se ani nepříjemných názorů. Mnoho věřících dodnes bohužel netuší, že se chystá nějaký sněm - není to také tím, že se o sněmu málo mluvilo a psalo v dostupných médiích? Příprava sněmu rovněž poukázala na důležitost efektivní komunikace v naší církvi. Možná neradi, ale budeme si muset všichni uvědomit, že komunikace může přinést plody jen tehdy, když si všichni zúčastnění navzájem pozorně naslouchají a berou se vážně.

Které hlavní problémy by měla církev řešit?

Z celkového počtu 10,5 mil. obyvatel ČR se v roce 1991 přihlásilo ke katolické církvi cca 4 mil. lidí, v roce 2001 už jenom 2,7 mil. lidí. Z toho v roce 2001 navštěvovalo nedělní bohoslužby - a lze je tedy považovat za praktikující křesťany - cca 500 tis. lidí. Můžeme si dovolit mávnout nad těmito čísly jen tak rukou s poznámkou, že statistika je nepřesná a skutečnost je mnohonásobně růžovější? Můžeme si nadutě namlouvat, že to je jen a jen zkažená prohnilost tohoto neuznalého světa, který se odmítá podřídit Božím nárokům a nechce tedy ani mít nic společného s církví? Nebo si připustíme řadu palčivých otázek, které před nás staví tato doba, mladí lidé a konec konců často i naše vlastní srdce? Konkrétní úkoly, které by měl sněm řešit, vidí každý v něčem jiném a mně leží na srdci zejména následující.

1. Náboženské vzdělání nejširších vrstev věřících. Formace kněží na fakultách, revize obsahu výuky a zavádění předmětů souvisejících s uplatněním církve v moderní společnosti, celoživotní povinné vzdělávání kněží. Vzdělávání laiků s důrazem na katechezi dospívajících a dospělých křesťanů. Náboženské vzdělání u nás jen velmi zřídka odpovídá stupni dosaženého vzdělání profánního.

2. Farní rady jako plnohodnotná zpětná vazba pro kněze. Laici a kněží musí usilovat o plodnou kooperaci a vzájemně si vážit svých různých cest k jednomu cíli. Revize farností - jak přispět k tomu, aby se naši kněží mohli věnovat naplno pastoraci, a ne opravám chátrajících objektů a vyčerpávajícímu objíždění zhusta téměř mrtvých farností.

3. Aktivity církve zaměřené na manželství a rodinu - podpora zdravých vztahů v manželství, podchycování pubertální mládeže, rozvíjení center pro rodinu, manželských společenství.

4. Jsme jako církev opravdu vždy tam, kde jiní pomáhají jen málokdy - prostitutky, bezdomovci, drogově závislí, gambleři, vězni?

Sněm by měl odlišit problémy od pseudoproblémů, zamyslet se nad tím, co se dá změnit, a co změnit zatím nelze, formulovat návrhy řešení a dát tak Duchu Svatému prostor, aby pomohl naší církvi stát se opravdovým domovem a záštitou, místem, které se vždycky pozná podle lásky a pohody, která tam vládne.