KT č. 26, 29. června + Perspektivy

PLENÁRNÍ SNĚM OČIMA DELEGÁTŮ

DO ZAHÁJENÍ SNĚMU ZBÝVÁ TÝDEN

DNES ODPOVÍDÁ

LENKA FERBYOVÁ

1. Jak byste zhodnotila přípravnou fázi sněmu?

Z přirozeného hlediska stojí vše na lidech. Na schopnostech těch, kteří přípravnou fázi a následně celý průběh sněmu animují. Svatý otec říká, abychom své službě věci Království darovali všechny své intelektuální i pracovní schopnosti (Novo millennio ineunte, kap. 38). Ve stejné kapitole však zdůrazňuje, že odjakživa existuje pokušení ohrožující i samotnou pastoraci: myslet si, že výsledky závisejí na našich schopnostech organizovat a konat.

Co se zcela jistě nezdařilo, je vtáhnout do přípravné fáze sněmu samotnou naši církev. Farnosti, hnutí, sepnuté ruce a otevřené srdce. Plenární sněm začíná, a sněmem se nežije. Podobně jako současný projekt duchovní obnovy Evropy, Středoevropské katolické dny 2003/2004, Kristus naděje Evropy. Pokud se dostane vůbec do farností, pak takovým způsobem, který sotva osloví a získá.

2. Které hlavní problémy my měla církev řešit?

V královehradecké diecézi je rok 2003 rokem Panny Marie, která je pro nás Zrcadlem církve. V modlitbě tohoto roku prosíme Pannu Marii učitelku našeho nazírání na Krista v růžencových tajemstvích spásy, aby nás naučila, v jednotě se Svatým otcem a našimi biskupy, tvořit a milovat církev. Zdá se to obecné, ale já tomu rozumím naprosto konkrétně. Obnovit a prakticky objevit hierarchickou strukturu církve, aby církev byla jedním Ježíšovým Tělem. Obecně řečeno dobrým týmem, ve kterém rozhoduje nejen osobní kvalita, ale také schopnost vzájemné souhry.

Následně pak z tohoto úhlu lze smysluplně vidět problémy a hovořit o nich.

Sama z našeho mnohaletého úsilí v Koclířově vidím prioritu v rodině, pastoraci rodiny. A rovněž v obrovské síle skryté v tzv. "lidové zbožnosti", u věřících označovaných často za mariánské ctitele, kteří tolik potřebují formaci a uznání, tedy láskyplnou pozornost.

Zcela jistě by prioritou sněmu měla být konkrétní výzva Svatého otce z již citované 38. kap. Novo millennio ineunte. "Dovolte tedy Petrovu nástupci na počátku nového tisíciletí, aby vyzval církev k tomuto úkonu víry, který se vyjadřuje obnoveným úsilím na poli modlitby."

Sněm by měl hledat k realizaci tohoto "primátu milosti" nejvhodnější cesty. Pro klérus, laiky, pro nás - církev Kristovu. Jistě se na této prioritě na Velehradě shodneme.

Za dveřmi je sněm – zkouška věrohodnosti

PETR PŘÍHODA A JAROSLAV ŠUBRT

Zanedlouho proběhne vlastní sněm naší místní církve. Upřímně a bez okolků: bude to porod nechtěného dítěte. Jsme odpůrci potratů, rodit se tedy bude, ale nechtěnost minulá může způsobit podvyživenost novorozeněte a nechtěnost budoucí jeho neduživost a zakrnělost. Tím dítkem je naše katolická identita, naše my. Na nějaké vylepšování je pozdě, ale stále lze leccos pokazit. Není to žádné tajemství, skepsi i bezradnost jsme vnímali v kuloárech episkopálních, kněžských i laických už dřív a psali o tom (naposledy loni).

FlNIS CORONAT OPUS – ZÁVĚR DOVRŠUJE DÍLO

Událost, jakou je sněm, místní či všeobecný, bývá inventurou usilování předchozího a směrnicí toho následujícího. Bude to platit i o tomto našem? Uvidíme. Celá staletí se tady u nás nic podobného nekonalo, je to premiéra. Něco o našem příštím nám sdělí anebo bezděčně napoví, ať dopadne jakkoli. Praktickou otázkou číslo jedna je, zda a kolik se toho o jeho průběhu vůbec dozvíme.

Slavné synody, které vešly do dějin a na něž ti starší z nás možná vzpomenou - würzburská, drážďanská, krakovská - byly dílem předchozí generace, byly to synody diecézní a hlavně: formulovaly a pořádaly ideje, iniciativy a pohnutky, které zrály už předtím. Jejich závěry byly inspirujícím programem. Protihráčem našeho sněmování je naproti tomu určitá zemdlenost. Určitá, nikoli naprostá. Proto překvapuje, že mezi oznámenými účastníky sněmu nenacházíme některé z těch, kdo projevili v době příprav chvályhodnou činorodost.

Kdosi řekl. že tento sněm má být pro naši místní církev tím, čím bylo Vaticanum II pro církev světovou. Tam byli lidé jako Congar, Häring, de Lubac, Rahner, bratří z Taizé... - Prý tam zprvu pouze šustěl papír, pak ale kdosi navrhl, aby se otevřela okna. Jimi prý tam vtrhl Duch Svatý...

EXPERIMENT S OTEVŘENÝM VÝSTUPEM

Nemáme zkušenost jak sněmovat, nemáme zažitý „model“. Dosud jsme měli možnost sledovat zdálky partajní sjezdy. Z žádného nevzlétla jiskra ducha. Na rozdíl od sjezdů KSČ přibyly.v těch polistopadových rozepře, ale „výstup“ byl rituálem, který to rádoby elegantně zaretušoval. Něčím takovým by náš sněm být neměl!

Zmínka o partajních sjezdech není nepřípadná. Na rozdíl od trůnů andělských se církev skládá z lidí, kteří jsou součástí konkrétní společnosti tohoto světa, jejíž způsoby pronikají i do života církve. My, čeští a moravští katolíci, jsme mimo jiné i vzorkem národa českého v Čechách a na Moravě. Naše zemdlenost, bezradnost je i jeho zemdleností a bezradností. I naše vzájemná nekomunikativnost. Na rozdíl od jiných víme, že máme příslib pomoci shůry. Viděno odtud, jsme církví zmrtvýchvstalou, ecclesia resurgens, dostali jsme tu šanci. Zdola jsme církví rozhádanou, ecclesia discordans. Vědí to sněmovníci? Přiznají si to? Nahlas?

Měli by. To nejhorší, co může vlastní sněm dopustit, je ztráta věrohodnosti. Například tím, že angažované účastníky předběžného sněmovního procesu hodí přes palubu. Že bude rokovat, jako kdyby tento proces nebyl.

TĚHOTENSKÉ NESNÁZE

Několikaletá příprava sněmu začala elánem, který postupně opadával. Opsala křivku u nás běžnou. Profesor Chalupný, nestor naší sociologie, v tom kdysi viděl rys národní povahy, prý se projevuje i přízvukem na první slabiku. Počáteční elán však nezasáhl dvě významné skupiny: kněžstvo a mužské řehole (výjimky existují). Závěrečné sněmování by mělo zvážit prognostický význam této skutečnosti, jsou to dvě z míst, kde naši církev bota tlačí.

Ze sněmovních kroužků se pak začali vytrácet mladší členové, což je prognosticky významnější. I toto je odraz čehosi obecnějšího, neboť - upřímně řečeno - naše společnost se o osud mladého pokolení nestará, viz zaměstnaneckou politiku, stav školství, a hlavně situaci rodin, často neúplných. Mezigenerační propast se ostatně rozevírá i jinde v Evropě. U těch dezertérů-juniorů lze zapochybovat o jejich mentální zralosti i o míře nezbytné náboženské vzdělanosti. Dobrá, ale co na to církev? Co na to sněm?

Někde se sněmovní kroužek vypracoval na místní společenství, které bude žít i nadále, což by se nestalo, nebýt sněmovního procesu. Ať už závěr dopadne tak či onak, ať je tento výsledek jakkoli skromný, je důvodem k radosti.

Z mnoha sněmovních kroužků se ozýval častý stesk: prý nejsou „shora“ ujišťovány. že jejich počínání má smysl. Jistě, „shora“ není tak důležité jako shůry. Měli bychom se líbit Bohu a nečekat na pochvalu úřadu. Ale tato začátečnická dětinná potřeba podpory měla být vyslyšena. Nahlédnou sněmovníci, že nebyla?

CO BY NEMĚLO BÝT ZAMLČENO

Chceme-li zajistit zdárný chod jakékoli instituce a motivovat lidi, kteří se na její činnosti podílejí, měli bychom především přesně, stručně a srozumitelně definovat její poslání (její „filozofii“, jak se nepěkně říkává), formulovat smysl její existence a sledované cíle. Takový „slogan“ dovede povzbudit zejména ve chvílích bezradnosti a nejistoty. Neměl by se sněm o to pokusit? Nechceme církev sociologizovat, ona je víc než instituce (její stěžejní cíl je od počátku dán), ale je také institucí. Koncil přece zdůraznil inkulturaci víry, vždyť křesťanství je inkarnované do konkrétní kulturní a společenské souvislosti. Umíme to my, čeští katolíci, výstižně pojmenovat a popsat?

Očekáváme od sněmu inventuru nebo aspoň její základní směrnici. Těch čtrnáct let svobodné existence s církví i s věřícími něco udělalo (předcházející epocha ostatně též). Cosi se podařilo, sněm to jistě připomene: ekumenická spolupráce křesťanských církví v naší, zemi, nastavení zrcadla naší společnosti (Pokoj a Dobro), práce na usmíření se sousedním národem i za cenu neobliby u části veřejnosti (společná prohlášení, vstřícné gesto mons. Graubnera), obnova řady církevních institucí řeholních, školských, charitních.

Sněm by neměl zavírat oči nad tím, co se podařilo jen zčásti, anebo vůbec. „Vstřebání“ předlistopadové skryté větve církve i pražská teologická fakulta jsou příklady zdaru pouze částečného. Některé z obnovených institucí imponují „fasádou“. Jak fungují doopravdy? Jaké jsou tam vztahy? Co téma církev jako zaměstnavatel? - A co témata, jejichž důležitost vynikne v blízké budoucnosti? Například téma církev jako hospodář (pastýř jako manažer), důležité pro úlohu církve samoživitelky. - Fiasko jednání mezi Českou republikou a Svatým stolcem není hanbou naší, ale téma církev a stát zůstává otevřeným problémem. Řekne k tomu sněm něco víc než „vyčkávat“?

NEJVĚTŠÍ BOLEST

„Kdyby nebylo veřejného mínění v církvi, chybělo by jí něco k životu. Vinu by nesli pastýři i věřící.“ - To neřekl koncil to řekl už Pius XII. Na stránkách Perspektiv byla naše církev mnohokrát charakterizována jako atomizovaná (stejně jako naše společnost). Toto je snad náš nejbolavější problém: komunikace. Je odvozena od communio (společenství, sdílení). Vázne na všech úrovních, mezi knězem a věřícími, uvnitř farností, v neformálních „kuloárových“ kontaktech, v jednáních mezi „úřadem“ a „klienty“, v meziskupinových vztazích. Mnozí nevidí, že obětí této atomizace se stává kněz coby „sám voják v poli.“ Některá uskupení uvnitř církve, která mají být součástmi jejího orchestru („Pravda je symfonická“ - Hans Urs von Balthasar), spolu vůbec nemluví. Tím se v tichosti prosazuje polarizace, která se prakticky rovná rozkolu.

Tato nemoc nemá bodový zdroj, je systémová, jak se dnes říká. Často lze vídat a slýchat, že ji předávají i ti, co si na ni jinak stěžují, což je zřejmě ten hlavní důvod rozmrzelosti, jakou v nás vyvolává už samotné vyslovení slova dialog. „Systémová“ léčba tu není v naší moci, musí přijít shůry a jistě zapůsobí, pokud tomu nebudeme bránit. Pomohl by příklad těch, kdo jsou v církvi nejvíc vidět a slyšet, otevřenost a komunikativnost biskupů především. Stejně tak i těch, kdo v církvi utvářejí její veřejné mínění, tedy žurnalisté a publicisté a jejich sentire cum Ecclesia, ztotožnění s posláním církve (jinak jsou nevěrohodní). Vyjádří se k tomu sněm? Trefí jeho vyjádření do černého?

VARUJTE SE ELITÁŘSKÉ OSOBIVOSTI

V přípravném období tu a tam shora dolů zaznělo cosi v tomto stylu: „Nemáš do toho co mluvit, nerozumíš tomu!“ Tak mluvili za starého režimu papaláši, tak mluví nejeden partajní náfuka i dnes. Rozlišujme však mezi legitimní autoritou a paternalistickou nadřazeností. Náš sněm se nebude vyjadřovat k otázkám, odpověď na něž přísluší pouze učitelskému úřadu církve. Bude řešit (měl by řešit) problémy nižší úrovně, té praktické.

Církev není demokratickou společností liberálního střihu, v níž rozhoduje většina. Demokratický princip nevylučuje, ale je hierarchická, podobně jako dobře fungující rodina v tom širším smyslu. Vztah rodič-dítě, který dnes většině nevoní, z ní není vyloučen. Jak by také, je-li pozemským předobrazem vztahu člověka k Bohu? Pokud se však jedná o problémy praktického rázu, nejsou klerici ze svého titulu kompetentnější než laici. Trvat na paternalismu kleriků (včetně biskupů) znamená riskovat že „děti“ (laici) nikdy nedosáhnou dospělosti, a nebudou tedy s to převzít odpovědnost. Přitom osudy církve v našem koutě světa, jímž je Evropa, naznačují velmi srozumitelně, že tíha této odpovědnosti se bude stále přesouvat od kleriků (jichž valem ubývá) - právě na laiky.

ZÁVĚR

Možná že sněm ze sebe vydá slova pravdy, přizná naši mdlobu, zmarnění přípravného procesu i případné rozpaky sněmování samotného. Bude to neslavné, nikoli nepovzbudivé: bude to obstání ve zkoušce věrohodnosti.

Co kdyby bylo závěrečné slovo nemastné-neslané, ba dokonce (nedej Bůh!) pokrytecké? Jako že všechno řádně proběhlo, to a to se udělalo, to a to vezmeme v úvahu, jede se dál, normálka. - To by se rovnalo políčku všem, kdo spojovali se sněmem třeba i jen minimální naději. Vrátilo by nás to k základní otázce, jak být katolickým křesťanem v této zemi a v této době. A k další otázce, na koho vlastně je v tomto úsilí spolehnutí.

Někteří by v takovém případě asi rezignovali na svou aktivitu v rámci společenství církve. Kéž by jich bylo co nejméně. Vždyť políček se dá přežít. Znamenalo by to prostě začít znovu.

Má bolest i naděje

Zřejmě nejsem sám, kdo zakouší až tísnivé obavy při pohledu na dosavadní průběh přípravných prací plenárního sněmu. Očekávání byla velká, možná až neúměrná, a tak se po často hořkých zkušenostech zcela logicky objevuje pokušení na vše rezignovat, stáhnout se a zaujmout postoj více či méně nezúčastněného diváka. Po prvním i druhém pokusu, kdy člověk dělá, jako kdyby se ho to netýkalo, začne ale stále jasněji zakoušet, že to prostě nejde. Právě v bolestném prožívání skutečného stavu věcí najednou zjišťujeme, jak hluboce se jedná nikoli o „nějakou instituci“, nýbrž o nás samotné. Zmíněná bolest tedy v sobě nakonec skrývá jiskru naděje, protože bolet nás může jenom to, co je sice ohrožené, ale ještě plně živé. Ve světle zmíněné jiskry naděje byla také sešikována tato slova.

Přiznejme si zcela upřímně, že našemu snažení chybí přesvědčivost. Čím to asi může být? Člověk nejprve myslí na cíl svého jednání. Jestliže ale zakoušíme, že ochota ke změnám se tangenciálně blíží nule, pak se stejným způsobem asi bude chovat naše motivace. Synoda nesmí vyústit pouze v apologii současného stavu věcí a v jásavý potlesk vybraných delegátů nad tím, jak jsme skvělí, přestože nám ošklivý svět stále ubližuje a upírá historická práva na to nebo ono.

Dalším velmi bolavým místem dosavadního průběhu přípravných prací na plenárním sněmu je zcela evidentně chybějící hlubší analýza komunikačních procesů v církvi. Zatím totiž ještě uvnitř církve existuje celá řada vzájemně se ustavičně vzdalujících a stále méně propojených názorových uskupení, která již poměrně dlouho mezi sebou zcela bezostyšně nekomunikují. Usilujeme opravdu o porozumění, o odstraňování podezíravosti a předsudků, o integraci toho, co je ještě integrovatelné? Je rovněž zcela nezbytné klást si otázku, jak je to doopravdy s jazykem našeho hlásání, našich dokumentů, našich prohlášení na jedné straně a s jazykem jejich adresátů. Vážně by se mělo hovořit o současné úrovni překladů římských dokumentů do naší mateřštiny, která li řady odborníků probouzí nejprve hněv a posléze rezignaci. Jak je to vlastně s komunikací při vlastní přípravě synody?

Jak je to s poměrem fundované argumentace, tedy s autoritou rozumu osvíceného vírou na jedné straně a s autoritou církevního úřadu na straně druhé? Proč se nikdo dodnes nepozastavil nad tím, že tolik teologů po prvním roce ustoupilo ve věci synody do pozadí? Naše církev se často ve své oficiální poloze chová tak, jako kdyby teology potřebovala jenom k tomu, aby školili budoucí kněze a aby ospravedlňovali to, co přijde jaksi seshora. Zmíněný stav věcí je, věřte, silně deprimující. Místo, abychom spolu opravdu komunikovali, namnoze se častujeme profesionálními pastoračními úsměvy. Kdo na tuto hru odmítá přistoupit, je označen za potížistu. Pochopili jsme doopravdy všemohoucí bezmocnost Ukřižovaného? Kříž opravdu přitahuje a rodí křesťany, zatímco trůn probouzí revoltu a partaje, které se ho chtějí zmocnit.

Zabývat se otázkou, jak je tomu v naší místní církvi s recepcí koncilních dokumentů, rozhodně má svůj význam. Ovšem základním předpokladem toho všeho je přece smyslu plná existence společenství jako takového. Tato smysluplná existence začíná jako nevýslovný dar odpuštění a smíření, jež přichází shůry a s nímž musí jít ruku v ruce odpuštění a smíření mezi námi. Tak se rodí církev a tak se rovněž obrozuje. Jedině ti, kdo jsou mezi sebou opravdu smíření před Bohem, mohou nacházet nové způsoby komunikace, nadpřirozené komunikace, která by nebyla pouze sebepotvrzováním a sebeutvrzováním, nýbrž otevřenou náručí přijímající toho druhého.

Přiznat, že přípravný proces plenárního sněmu je etapou hledání a tápání, by jistě nebylo hanbou. Pokud bychom v sobě našli odvahu učinit tento krok, bylo by to velkým znamením, že jsme otevření změnám. CO by to asi udělalo s našimi motivacemi, na to ať si každý odpoví sám. Z toho, co bylo učiněno, by se neztratilo nic, bylo by to ale hodnoceno a vnímáno v docela novém světle milosti. Kéž bychom našli odvahu probolet se k pravdě a k oné naději, která přemáhá i sebehustší temnoty. Možná, že je to právě ten nejzásadnější dar, který dlužíme světu, za jehož smysluplnost a spásu přece neseme jako Boží synové a dcery velkou zodpovědnost.

Ctirad V. Pospíšil OFM