Představujeme vybrané zástupce Královéhradecké diecéze

Mgr. Marek Výborný

Druhým zvoleným delegátem je Mgr. Marek Výborný, animátor sněmovního kroužku z Heřmanova Městce. Podobně jako Ludmila Horáčková byl naší redakcí požádán, aby představil svoji zkušenost ze života v církvi a dal nám nahlédnout do svého srdce – o čem přemýšlí, o co se snaží ...

Mgr. Marek Výborný
nar. 1976, trvale bydlí v Heřmanově Městci, vyučuje dějepis, základy společenských věd a latinu na Gymnáziu, Pardubice, Mozartova 449

Zkušenost ze života v církvi je vlastně zkušeností celého mého dosavadního života. Nechci zásadním způsobem oddělovat život v církvi od toho života „běžného”. Máme-li plnit Kristovo zadání a být solí země, nesmíme se považovat za uzavřenou skupinu, která má patent na pravdu a očekává až ti ostatní „zmoudří”.

Můj vztah k církvi byl dán základním vkladem, za který jsem nesmírně vděčný, a to výchovou v rodině, která křesťanství aktivně žila. Důležitý posun nastal po roce 1989, kdy jsem se coby začínající středoškolák mohl zapojit do škály nových aktivit mládeže v církvi. Dodnes s úžasem vzpomínám např. na světové setkání mládeže v Czenstochowe, kde jsem poprvé na vlastní kůži poznal skutečnou univerzálnost církve. V naší farnosti v Heřmanově Městci jsme se skupinkou vrstevníků vytvořili společenství mládeže, společně jsme se snažili postupnými krůčky poznávat život církve i mimo klasicky zažitá schémata návštěvy nedělní bohoslužby. Právě zde jsem se v souvislosti s potřebou nejen „být spolu”, ale i načerpat nové poznatky, začal více zajímat o základy křesťanství. V této době jsem také začal úzce spolupracovat se salesiány dona Boska na přípravě proslulých letních chaloupek. Tyto akce pro děti mi pomohly zažít pocit zodpovědnosti za svěřené kluky a uvědomit si tak více spoluodpovědnost nejen za sebe, ale i za své okolí. Snad ve mně také zanechala stopy právě salesiánská spiritualita svým otevřeným přístupem nejen k mládeži, přístupem bez předběžných podmínek či nároků. Tento vstřícný přístup se mi později mnohokrát osvědčil při řadě setkání i s lidmi „mimo církev”. Tato léta byla obdobím dozrávání a postupného objevování a hledání svého vztahu k Bohu. Jsem vděčný, že jsem je mohl prožívat nikoli sám, ale se skupinou sobě blízkých přátel. S odstupem času vidím také jako velmi přínosnou snahu každé prázdniny vyšetřit týden na duchovní cvičení. Tato šance zastavit se, najít čas na hlubší četbu Písma, modlitbu, přemýšlet o životě a zároveň poznávat krásu přírody a stvoření pro mě znamenala důležitá zastavení na mé životní cestě.

Jistým zlomem bylo absolvování Teologického konviktu v Litoměřicích. Tento rok pro mě znamenal mnohem bližší seznámení se s životem české církve a zároveň mi poskytl řadu nových vědomostí. Následující roční vojenská služba byla naopak poznáním tvrdé reality pestrosti společnosti. Zde jsem měl možnost, a díky za ni, žít v prostředí, kde nebyla nouze o šikanu, kde jsem viděl, co dokáží s lidmi udělat drogy, a ve strážním útvaru to skutečně nebyla legrace. Ve svém putování k „pramenům” jsem potom pokračoval jako laický student oboru teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci a posléze i oboru historie na Filosofické fakultě téže univerzity. Vzhledem ke vztahu k církvi i k vlastním aktivitám bylo těchto pět let pro mě samotného nesmírně důležitých.

Jsem vděčný za možnost získat základní vhled do teologie právě na olomoucké fakultě. Poznal jsem zde řadu kvalitních profesorů, kteří nás učili nejen přijímat, ale také kriticky uvažovat, dokázat formulovat vlastní názor. Zvláštní pozornost jsem věnoval otázkám ekumenismu, a to zvláště ekumenismu na rovině života jednotlivých náboženských obcí. Domnívám se, že právě zde, v přímých kontaktech křesťanů, je základ jednoty v mnohosti, tak jak to vyjadřuje i současný papež Jan Pavel II. Aktivně jsem se zapojil do života vysokoškolské farnosti. Toto společenství pro mě znamenalo také duchovní zázemí v kruhu nejbližších přátel, kde jsme pravidelně četli Písmo, diskutovali i prožívali chvíle modlitby. Zde jsem se učil být otevřený a zároveň se dokázat vcítit do života druhých, dokázat respektovat odlišný názor, učit se vést dialog založený právě na respektu k druhému.

V těchto letech jsem se také účastnil práce Rady laiků královéhradecké diecéze a měl tak možnost blíže poznat spletitou strukturu místní diecézní církve. V přímé souvislosti s touto angažovaností byla i iniciativa s přípravou Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Výzva k zakládání sněmovních kroužků i ve mně vzbudila naději na zlepšení komunikace v církvi, k ochotě nastavit si pravdivě a upřímně zrcadlo, a to bez ohledu na to, co v něm skutečně uvidíme. Založili jsme sněmovní kroužek v naší farnosti, který do dnešního dne absolvoval téměř třicet setkání nad sněmovními tématy. Z této vlastní zkušenosti jsem nabyl přesvědčení, že i kdyby samotný sněm nic nevyřešil, skončil ve slepé uličce, tak měl smysl právě pro tyto jednotlivé skupiny. Skutečnost, že se lidé alespoň někde byli ochotni začít scházet, vzdělávat se, diskutovat o radostech i starostech  církve i o jejím vztahu ke společnosti, považuji za nesmírně positivní.

Snad právě díky těmto bohatým zkušenostem nesdílím názor, že v církvi je vše positivní a bezproblémové. Zdá se mi jako zvláštní paradox, že jsme vybízeni k přísné kritičnosti vůči sobě samým, svým životním krokům či postojům, ale vůči církvi, která je naším domovem, se naopak tato kritičnost mnohdy považuje za nepřípadnou. Domnívám se, a to i v souvislosti se sněmem, že je třeba být v těchto otázkách pravdivými. Jistě bychom měli vidět mnoho dobrého, co se podařilo, dokázat z toho čerpat bohaté zkušenosti, ale nezakrývat i starosti, kterými církev prochází. Zdá se mi, že často církev není tím, čím by měla být: společenstvím lásky a odpuštění, spojnicí člověka s Bohem a lidmi navzájem, věrohodným zprostředkovatelem radostné zvěsti o Božím zájmu o nás, ukazatelem naší odpovědnost; za osudy lidské rodiny na cestě do budoucnosti. Starostí mě naplňují vztahy uvnitř církve, a to zvláště mezi hierarchií a laiky. Dialog o zásadních otázkách se podobá spíše monologu vedenému na různých rovinách, které se vzájemně míjejí. Věřící nejsou povzbuzování k spolurozhodování a spoluvytváření budoucnosti naší církve. Situace je bohužel taková, že naprostá většina aktivních laiků již rezignovala na tuto cestu spoluzodpovědnosti za církev. Jsem životním optimistou a snad i proto jsem po vážném váhání přijal službu a úkol delegáta sněmu (mimochodem o „volbách” a své kandidatuře jsem se dozvěděl od vikáře pro pastoraci až poté, co proběhly). I když si nejsem jist přínosem tohoto způsobu sněmování, stále se snažím vidět jeho positivní stránku. Šanci poukázat na naděje i starosti naší společnosti a církve tak jak je vidím nejen já, ale i další sestry a bratři, se kterými jsem v kontaktu. (Budu velmi rád za jakékoli poznatky a názory, které bych mohl tlumočit v rámci sněmu. K tomu nechť slouží níže uvedené kontakty.)

Nechci zůstat pouze u negativ. Určitě největším kladem církve v posledních letech je angažovanost na poli charity a služby bližním. Zde se jasně daří naplňovat poslání křesťanů. Nadějí mě také naplňuje život malých společenství, farností, které dokáží zorganizovat “nejen sami sebe”, ale vykročit i ven “za hradbu” a zapojit se do života svého okolí. Existuje řada aktivit na poli vzdělávání (např. ČKA) s nabídkou témat z různých oborů pro širokou veřejnost. A mohl bych pokračovat dál.

Abych uzavřel své představování. Druhým rokem vyučuji na Gymnáziu v Mozartově ul. v Pardubicích a také na ZŠ v Heřmanově Městci (zde náboženskou výchovu). V rámci svých možností se snažím aktivně pomáhat v pastorační činnosti ve farnosti. Mám hodnou a tolerantní manželku, která je mi oporou v mnoha mých aktivitách.

A na úplný závěr recept, který vzešel z jednoho sněmovního kroužku naší diecéze, a který mnohé napoví. Nabízím ho čtenářům k zamyšlení. Jde s nadsázkou o jednoduchý recept k oživení církve. Řečeno s dvorní dámou ze známé filmové pohádky: „Princezna potřebuje tři docela obyčejné věci - slunce, vzduch a lásku”.

Mgr. Marek Výborný, Konopáčská 948, 538 03 Heřmanův Městec; tel.: 732 789 248; e-mail: Vyborny.Marek@atlas.cz