Představujeme vybrané zástupce Královéhradecké diecéze - Mgr. LENKA FERBYOVÁ

Třetím zvoleným delegátem je Mgr. Lenka Ferbyová, animátorka sněmovního kroužku z Koclířova u Svitav.
Mgr. LENKA FERBYOVÁ
nar. 1962, trvale bydlí v Koclířově u Svitav, působí jako pastorační asistentka v diecézním poutním centru a v národním centru Fatimského apoštolátu v Koclířově u Svitav.

Církev pro mě byla vždy něčím, co sama tvořím a čím sama jsem. Tento pocit sounáležitosti má jistě kořeny už v dětství. Vyrůstala jsem v křesťanské rodině, která ovšem byla téměř jedinou kompletní navštěvující bohoslužby v pohraniční farnosti, na jejímž charakteru se velmi podepsal poválečný odsun původního německého obyvatelstva.

Místní farnost tedy neměla žádnou kontinuitu s minulostí a její vykořenění bylo podstatně znát. Ovšem musím poznamenat, že to mělo i své klady. Především do tohoto, po stránce religiozity nevlídného, kraje byli překládáni kněží za komunistického režimu, tzv. “za trest”. K naší velké výhodě to byly opravdové kněžské osobnosti a navíc moji rodiče dávali svůj dům k dispozici pro vše dobré, co tito kněží konali pro děti i mládež. Když si na to vzpomínám, musím přiznat, že jsme za to byli obdarováni mnohonásobně.

Nevěřící prostředí, které mě obklopovalo, mělo ještě jedno pozitivum, že jsem si totiž svůj vztah k Bohu musela tvrdě vybojovat a obhájit sama v sobě už daleko dřív, než je tomu obvyklé u dospívající mládeže. Právě doma jsem mohla zakusit spolu se svými třemi sourozenci, co to je domácí církev. To vše získalo na intenzitě tehdy, když probíhala příprava na biřmování a ze tří farností vzniklo společenství mladých. Bylo to také zásluhou skupinky vysokoškoláků z Brna, kteří už mohli nabídnout své zkušenosti s formací mládeže.

Zde bych chtěla vzpomenout jméno vynikajícího kněze, salesiána P. Petra Barana, přezdívaného “dědeček”, který v mnohých z nás pomáhal budovat živý vztah k Bohu. Podotýkám, že to všechno, co se teď smí, se tenkrát nesmělo! A vzpomínám, že zvláště tehdy jsme byli pod dohledem Strany a Bezpečnosti. Každopádně pod “mocným” vedením P. Pavla Dokládala získalo společenství takovou image a sebevědomí, že bylo lákavé i pro předsedkyni SSM. A to už se nelíbilo mnoha vlivným. Proto můžu říci, že jsem zakusila, co to je pronásledování, byť jen mírné a jsem vděčná i za tuto zkušenost.

Zcela jiné klima měla farnost Šlapanice u Brna, kam byl přeložen P. Pavel Dokládal a já spolu s několika mladými jsme si zařídili životní okolnosti tak, abychom mohli vytvářet hlubší společenství modlitby spolu s ním. Tak jsem se dostala od svých 19-ti let do úzkého kontaktu s děním v církvi. Nevěřila jsem po svých dosavadních zkušenostech, že za hluboké totality může na našem území existovat tak živá farnost. Udivovala mě naprostá svoboda v náboženském projevu, která tu vše prostupovala. Jakoby si komunisté zapomněli obsadit své posty. Velká, dobře fungující společenství mladých, modlitební skupiny rodin, mnoho dětí v náboženství…

Zcela nás pohltila práce a možnosti, které byly přesahující. Tolik jsme toho mohli najednou dělat a téměř bez výtek a sankcí. Velmi vyhledávané a mohutně navštěvované byly biblické hodiny a právě tam jsem poznala radost nad Božím Slovem a osobní dotek. V této farnosti mě zastihl pád režimu, mimochodem, skoro jsem ani nevěřila, že by mohl vůbec kdy nastat. Bohudíky jsem neměla pravdu a mohla jsem uvidět církev opravdu a všude volně dýchající. Byla jsem mezi prvními, kteří rádi využili nabídky vzdělávat se a nabídnout své služby církvi jako katecheté.

Velkým obohacením pro mě byla farnost Třebíč, kdy jsem už mohla učit náboženství oficiálně ve škole, bylo tedy potřebné prohloubit své vzdělání. Proto jsem absolvovala Teologickou fakultu v Olomouci. Jako velmi přínosná se mi zdá praxe, kterou jsme zavedli při nedělních bohoslužbách. Děti vždy před evangeliem odešly do oddělené místnosti, kde přijímaly Boží Slovo a promluvu, přizpůsobenou jejich vnímání. Plody této práce na sebe nenechaly dlouho čekat, protože děti se začaly na nedělní bohoslužby těšit.

V církvi se mi líbí rozmanitost forem a spiritualit. Mě oslovila a ovlivnila spiritualita Mariina a je tomu tak i v současnosti. Pokud jsem se dala k dispozici této službě, chtěla jsem ji dál rozvíjet a skutečně cítím, že to bylo potřebné a přijímané těmi, pro které je Maria jistou cestou ke Kristu.

Nabídka klášterní budovy v Koclířově pro národní centrum Fatimského apoštolátu přišla právě ve vhodný čas. Začátky zde byly opravdu nelehké, ale moc důležité.

Vždy na I. sobotu v měsíci se zde konají celodenní duchovní obnovy pro mnoho poutníků ze širokého okolí. A já tu můžu zakoušet znovu a znovu, že stojí za to, v církvi žít a sloužit a že důvěra, kterou mají tito lidé v láskyplné vedení Matky Boží, se jim stonásobně vrací. Toto místo mi poskytuje pohledy z mnoha úhlů a napříč věkovými kategoriemi a farnostmi. Na to, jak se církev vyvíjí, že je potřebné hledat nové způsoby, ale i znovu objevit to, co je nosné.

Pracuji často se skupinkami dětí i mládeže a velmi těžce nesu neúplné rodiny a rozbité vztahy těchto dětí. Proto bych církvi v novém tisíciletí přála obnovené rodiny, sebevědomé mladé křesťany i dostatek ochotných a formovaných služebníků a moderátorů.

Jsem přesvědčena o tom, že “plenární sněmování” je dobrá cesta, jak církvi prospět a velmi mi záleží na tom, aby mohla být srozumitelná všem. Tak, jak si to přeje každý, kdo to s církví myslí dobře.

A pokud by snad bylo nutné, církev kritizovat, tak s tím chci začít vždy a zásadně u sebe a o totéž prosím i vás.