Vladimír Tomek

Sněmu se kromě biskupů, generálních a biskupských vikářů, zúčastní tři zvolení delegáti z řad laiků a ostatních duchovních diecéze a některých jednání také jejich náhradníci. Za každou diecézi byli zvoleni tři. Dnes se vám představí první z náhradníků – Vladimíra Tomka, starostu města Letohrad.

Narodil jsem se v Kunčicích u Kyšperka (dnes Letohrad) a celý dosavadní život jsem nežil nikde jinde. Odtud je též moje manželka. Nejstarší dcera pracuje jako řádová zdravotní sestra ve zdravotnictví, druhá je učitelkou t.č. na mateřské dovolené, třetí dcera a syn ještě studují. Do základní školy jsem chodil v r. 50 – 58, na studia nebylo z důvodu zařazení naši rodiny ani pomyšlení. Většinu času mě proto (docela slušně) živila nástrojařina. V současná době jsem starostou v Letohradě.

Pocházím z věřící rodiny, tatínek byl vždy velmi přímý a zásadový člověk. Tyto vlastnosti nám odmalička vštěpoval, nikdy se nebál mluvit před námi otevřeně. Ostatně “svobodná” a Vatikán se u nás poslouchaly odjakživa. Pokud jsme měli ve škole nějaké problémy kvůli náboženství a politice – nikdy jsme nebyli v pionýru ani v prvomájovém či jiném podobném průvodu – vždy se nás, s vehemencí sobě vlastní, zastal. Maminka byla neokázale, ale velmi zbožná žena. Byla takovým milým, bezpečným přístavem, ve kterém, přes skromné životní podmínky a tatínkovu přísnost, bylo teplo a milo. Zvlášť krásně bylo u nás o vánocích. Nikdy jsme si nedávali nákladné dary, všichni jsme však zpěváci, nevadilo nám, že v rozhlase se koledy téměř nehrály. Tím způsobem jsme ani v dětství neměli smysl a poselství vánoc překryté hmotnými požitky. Velký důraz se vždy kladl na slavení velikonoc. Od dětství proto například nemám problém s postem. Už tehdy jsem vytušil, že to není bezdůvodné týrání, ale prostředek ke ztišení a prověrka sebeovládání.

Záhy jsem měl potřebu lépe porozumět věcem týkajících se poznávání Boha, víry, církve a liturgie. Asi v pětapadesátém roce byly v našem kostele k dostání dvojjazyčné misálky a já jsem velmi toužil jej mít, abych mohl podstatně blíže a intenzivněji prožívat bohoslužby. Čtyřicet korun bylo ovšem hodně peněz – téměř celodenní tehdejší mzda. Polovičku jsem měl našetřeno z ministrantského služného, zbytek dodal tatínek a sen se stal skutečností. Byl jsem nadšen, když se obřady velikonočního tridua přesunuly do podvečerních hodin. Vždyť mi dávno bylo divné, že na Bílou sobotu ráno se zpívá Exultet, a pak ještě celý den sloužíme v “Božím hrobě”. A což teprve koncil! V té době jsem nejvíc rozuměl první části projednávané v r. 1962, liturgii. Ačkoliv mi církevní latina moc nevadila (měl jsem misálek a tři roky jsem v Ústí zpíval chorál), bohoslužba v mateřském jazyce je přece jen docela něco jiného. S odstupem čtyřiceti let ovšem vím, že v nějaké formě by latina v liturgii existovat měla. Přece nejsme negramotní a například gregoriánský chorál zatím nic (!) nepřekonalo. To není nostalgie, ale spíš námět pro církevní školství. Po tajemnu vyplývajícím ze mše celebrované zády k lidu se mi ani moc nestýská, i když připouštím, že to pro někoho může být zásadní věc. Vůbec jsem nemohl pochopit, když se někteří při mši sv. modlívali růženec. Vždyť se jedná o záležitosti, z nichž každá vyžaduje plnou pozornost. Pečlivě jsme sledovali i všechny další koncilové části, úplné texty jsem bohužel dostal do ruky až koncem osmdesátých let.

Ve svém životě jsem měl řadu vynikajících přátel a známých. Od těch jsem získával cenné vědomosti, případně informace, kde je najít. Za všechny vzpomenu alespoň dva. P. Jaroslava jsem poznal v osmi letech, když v Letohradě dával novokněžské požehnání. Na mne byl přísným zpovědníkem, znali jsme i svoje chyby, naše přátelství však přežilo až do jeho násilné smrti v r. 1996. Druhý byl právník, skvělý člověk a muzikant, soused, otec šesti dcer a dvou synů. Postupně jsme se stali přáteli a kromě mnoha liturgických a theologických znalostí mě naučil i hodně člověčiny (u nich doma se nesmělo pomlouvat a manželku a děti oslovoval zásadně jemně a s úctou).

Celý život se nějakým způsobem podílím na životě farnosti a vůbec si nedovedu představit, že by tomu bylo jinak. Dnes dobře vím, že velkým nepřítelem církve je nevědomost, chcete–li, nevzdělanost katolíků. A také dobře vím, že tato vzdělanost musí jít ruku v ruce s otevřeným srdcem. Jinak je na tom jako ta mrtvá litera. (Ďábel má velké vědomosti o Pánu Bohu).

V Letohradě pracovaly dva sněmovní kroužky, v jednom z nich jsem byl animátorem. Jednoznačně jsme se shodli, že už jen samotné “kroužkování” bylo pro nás velkým přínosem.

Několikrát jsme si s daným tématem nejdříve nevěděli rady a nakonec jsme zažili “...kde jsou dva neb tři v mém jménu…”! Některé otázky nám připadaly nadbytečné a odpovědi na ně pro věřícího člověka samozřejmé. Uvědomili jsme si však, že co někomu připadá samozřejmé, může pro jiného mít řadu sice drobných, leč významných odstínů. O tom ostatně svědčí cesta, kterou církev jde dějinami. Mnohdy velmi odlišně chápeme svoji úlohu v církvi a úlohu církve ve společnosti. Je pro nás obtížné, naslouchat a rozumět Božímu slovu obsaženému v Písmu a v Tradici. Přitom jsme obdrželi tak rozmanité dary! Důležité je vědět, které hřivny mám já, a nezakopávat je. Určitě není bezpodmínečně nutné, aby na všechno existoval jeden jediný správný názor. Vždy musí ale platit, že naše konání je službou, nikoliv osobní prezentací. Jsme služebníky, kteří bezohledně neničí vyzkoušené, jen proto, že je to staré. Služebníky, kteří však nacházejí odvahu vstřebávat poznané, řešit věci vyčichlé, závadné a různé nepořádky. Služebníky, kteří na prvním místě nevidí sebe, nýbrž Boha a bližního. A to je závazek pro všechny – od prostého věřícího až po papeže s jeho odpovědností.

Sněm chápu jako významnou příležitost posouvat záležitosti církve správným směrem. Život mě naučil, že věcem nejvíc pomáhám, zkoumám-li a měním nejdřív sám sebe. Vždyť přece jsem členem církve nejen pro kritizování, ale také pro patřičný díl odpovědnosti za její tvář.