Ing. Mgr. Marie Zimmermannová

O loňských svatodušních svátcích bylo vybráno šest zástupců naší diecéze – tři delegáti a tři náhradníci. Všichni dostávají stejný prostor, aby se sami dle svého uvážení představili. Omlouváme se čtenářům a panu Vladimíru Tomkovi, který tak učinil v minulém čísle IKD, že jsme mu omylem přidali před jméno titul „Ing.“, který nevlastní. Děkujeme za pochopení.

Ing. Mgr. Marie Zimmermannová – druhá náhradnice t .č. vedoucí Pastoračního a informačního centra Biskupství královéhradeckého a maminka dvou dcer a syna. Čtvrtým rokem vykonává funkci diecézní ředitelky Papežského misijního díla.

V době, kdy se moji rodiče začínali těšit na mé narození, obletěla svět zpráva, že se první člověk podíval do vesmíru. S touto událostí mám společný vztah ke svobodě, rozletu, nadhledu... Narodila jsem se na svátek všech andělů strážných. Právě oni jsou věrnými průvodci mého života a dodávají mi potřebný klid v mnoha náročných chvílích. Za tyto a mnoho jiných darů, kterými jsem byla do života vybavena, jsem Bohu velmi vděčná a jsem ráda na světě.

Místa mého pobytu byla vesměs pohanská. První roky jsem prožila na „rudém“ Kladensku, školní léta jsem absolvovala na severu, v nádherném Šluknovském výběžku, střední školu v České Lípě. Také mé dnešní bydliště – Pardubice – patří k nejméně religiózním místům v Čechách. Všude se ale našla malá společenství a život v nich ovlivňoval mé další směřování. Ateistické prostředí upravilo můj náboženský slovník i zbožnost – vždy mi byla proti mysli pověrčivost a „přeslazená“ víra bez rozumu.

Za podstatná pro můj život v církvi považuji setkání s několika osobnostmi, které mne naučily, že mám jako člen církevního společenství své specifické poslání a svůj díl odpovědnosti. Každý z těchto lidí mne i kus cesty duchovně doprovázel, a tak jsem mohla jejich slova sledovat i v jejich činech. Jedna z moudrostí od nich získaná je v tom, že mým prvním úkolem je pracovat na sobě a Bůh sám mi ve vhodný okamžik pošle lidi, kterým budu pomáhat. Tato práce na sobě zahrnovala nejprve získání teologického vzdělání. Na první zkoušku z Nového zákona jsem se samostudiem za totality připravovala čtyři roky. Pak přišla sametová revoluce a mohli jsme studovat legálně na pražské Teologické fakultě. Studium bylo pro mne dobrodružstvím – mám ráda logiku a hledání souvislostí. A těch objevů bylo tolik!

Se zvyšujícím se teoretickým poznáním přišly i příležitosti k jeho užití v praxi. Kromě vlastní rodiny mi prostor poskytla pardubická farnost. Učila jsem náboženství, připravovala dospělé ke svátostem, věnovala se charitativní činnosti, psala farní zpravodaj, účastnila se práce farní rady. To vše ovlivnilo můj osobní vztah k Bohu a tím i vnitřní život. Vzpomínám si, že četbu desítek knih o duchovním životě odstartovala knížka od francouzského autora Chautarda „Činnost a vnitřní život“.

Po několika letech takovéto četby, kterou jsem zároveň konfrontovala s tím, co jsem prožívala, jsem teprve byla schopna otočit svůj zájem i jiným směrem. Chtěla jsem se vzdělávat v historii a umění, ale tyto snahy odsunuly praktičtější záležitosti – zdravotní problémy. Organismus zatěžovaný téměř dvacet let intenzivní rozmanitou činností a shoda dalších okolností mne přiměly věnovat se také svému tělu a hledat způsoby, jak mu vrátit vitalitu.

Shodou „náhod“ jsem objevila svět přírodní medicíny a v něm pochopila, jak nás Bůh vybavil bohatě nejen pro duchovní, ale i pro tělesné zdraví, a jak se tyto věci nedají od sebe oddělit. Navíc zdraví je jedním z nejfrekventovanějších témat v rozhovorech lidí. Někteří se právě touto cestou otvírají a získávají důvěru. Vidím v této oblasti i cestu k přiblížení se národům Asie, jejichž evangelizace je v současnosti velkým úkolem misijního působení církve.

Bohatství křesťanů vidím především v osobním vztahu k Bohu a zkušenosti s Ním. Klíčovost tohoto vztahu si uvědomuji stále více na základě všech dosud posbíraných zkušeností při práci v církvi. Troufám si tvrdit, že kdo dosud neprožil osobní vztah s Kristem, má strach o víru svoji, svých dětí, národa a o spoustu dalších věcí. V jeho jednání se to pak projevuje určitou tvrdostí k sobě i k druhým, netolerantností, malou trpělivostí a mnoha dalšími způsoby, které od církve odrazují. Mrzí mne i druhý extrém – když slyším, že prosazování křesťanství před jinými náboženstvími je vyvyšováním se nad druhé. Věřím, že tím, kdo má plnost všeho, je pouze Ježíš Kristus. Proto se již řadu let snažím aktivně podporovat katolické misie, v současné době také v rámci Papežského misijního díla. Jsem přesvědčena o tom, že víra žitá v úzkém spojení s Kristem nevede a nemůže vést k nějaké povýšenosti nad druhé, ale naopak směřuje k „jednotě v mnohosti“. K těmto úvahám patří i umění komunikace mezi lidmi – mám pocit, že často nejsou ani tak rozdílné naše názory, ale neumíme si o nich bez předpojatosti povídat.

Jak mohu přispět ke sněmovnímu jednání?
Vzhledem k výše uvedenému budu hlavně sledovat dění, dělat si vlastní úsudky, zajímají mne názory a pohledy druhých, které na sněmovních jednáních zaznějí. To vše mohu konfrontovat se svými postřehy a zkušenostmi. Dosavadní průběh přípravy na církevní sněm mi z tohoto pohledu mnoho neposkytl. V negativně laděných zápisech z kroužků postrádám snahu vidět širší souvislosti, být spravedlivými. Vadí mi, že vedle sebe stojí názory ojedinělé a četné a zdá se, že mají stejnou váhu. Bojovný postoj vůči představeným považuji za kontraproduktivní. Je jisté, že členům mnoha kroužků pomohla přípravná fáze osobně i jako společenství. Zda mohla být zorganizována lépe, nedokáži posoudit. Sama jsem se nepřiměla za daných podmínek k tomu, abych věnovala sněmu touto formou více energie.

Přivítám, když sněm přispěje k lepší komunikaci, když bude preferovat přístupy, které uznávají nutnost žít „jednotu v mnohosti“. Doufám, že se bude stále více naslouchat těm, kteří umějí vidět v působení lidí různých názorů dobro, které tím činí. Je to věc nejenom velkorysosti a nadhledu, ale také důvěry, že v církvi skutečně působí Duch svatý, který doplňuje to, co člověk sám nezvládne nebo nevědomky kazí. Kdybych tomu stoprocentně nevěřila a mnohokrát si neověřila, nemohla bych v církvi pracovat.

Myslím, že se vyplatí přemýšlet na všech úrovních o „zdravém stylu života“ v jednotlivých církevních institucích, farností počínaje. K ideálu se ale člověk blíží tím, že pracuje, nebojí se experimentovat a také si pravdivě přiznávat výsledky svých pokusů. Nelze čekat na dokonalý systém a dokonalé pracovníky, Kristus si také vybral své nástupce mezi rybáři. Takové věci, jako je ozdravění společnosti, se nedějí plošně ve stejném čase. Záleží to na osvícených jedincích, kteří začnou ve svém okolí. Ráda takové lidi vyhledávám a píši o nich s nadějí, že jejich příklad inspiruje a dodá odvahu dalším.