Ing. Mgr. Pavel Pavliš

Představujeme vybrané zástupce Královéhradecké diecéze na Plenárním sněmu Katolické církve v České republice Třetím náhradníkem, který byl zvolen a účastní se Plenárního sněmu Katolické církve, je Ing. Pavel Pavliš.

Jsem lesník a samotář, představování před diecézí mě dost rozechvívá. Mají-li následující řádky nějak dotvrdit oprávněnost mého jmenování, jsem na rozpacích, jak v mezích pravdivosti něco najít. Začnu tedy nejdřív statistickým výčtem: křesťan, katolík 54 let, čtvrté dítě z osmi žijících sourozenců, od roku 2000 poloviční sirotek, třicet let ženatý, tři vdané dcery, jeden studující a zamilovaný syn, šest vnoučat, třicet čtyři synovců a neteří (ty se už asi do rodiny jako domácí církve většinou nepočítají). Dětství jsem prožil v Čisté u Litomyšle, rok na učňovce v Kněžičkách, studentská léta pak v Trutnově a Brně. Od roku 1974 žiji v Hradci Králové. Viditelné aktivity ve farnosti: ministrování 1954 – 1964, společenství mládeže v Trutnově 1968, návštěva přednášek „Živá teologie“ v Brně 1970, v Hradci sem tam nějaká pomoc při opravě či výročním úklidu kostela, nošení nebes, pořadatelství na slavnostech, studium náboženských nauk na teologické fakultě, modlitební společenství, animátor podprůměrně aktivního sněmovního kroužku, člen pastoračních rad. Neviditelné aktivity (do roku 1989): společenství postupně tří různých řádů a hnutí, která poskytla celé naší rodině základní formaci, vhled do svých spiritualit, samizdatovou literaturu, inspirativní vzory křesťanských osobností a odpustila nám, že jsme zůstali tak, jak jsme, obyčejní laici, co se povětšině vezou. Rok jsem učil náboženství v rodinách.

Moje zkušeností ze života v církvi.

Pokud zjednodušeně, pro tuto chvíli budu církev chápat jako množinu těch lidí, kteří při křtu byli Bohem adoptováni, pak moje zkušenosti s církví se týkají všech těch co společně se mnou dnes posedávají, polehávají, lelkují, kráčí, klopýtají, běží, předbíhají, jedou, letí, odbočují, brzdí i couvají na cestě k Otci. Dále a to je chmurnější kapitola i těch mnoha, kteří na svůj křest nijak nereagují. Mě osobně těší a povzbuzují opomíjené, tiché církevní skupiny a to jsou ti mnozí co už svoji pozemskou pouť dobře doputovali. Tatínek, o dva roky mladší bráška, co se nedožil ani batolícího věku, strýčkové, tetičky, desítky sousedů co jsem jim ministroval při pohřbu, spolužáci, známé osobnosti křesťanské historie i katolických starých kalendářů a svatí – svědkové toho, že to jde a vzory toho jak ta individuální cesta muže být originální a krásná. Dokonce jsem si prohlásil, pro sebe, jednoho strýčka za svatého.

Jsem vášnivý čtenář a jako malý chlapec jsem od našeho mladého pana faráře na vánoce pravidelně dostával dárek, knihu. V padesátých letech vycházely knihy všelijaké, tak si pomohl a pomocí tuše, nůžek a lepidla odstranil výpady proti Bohu a vyložené lži. Dalo mi tenkrát hodně práce prosvítit, rozlepit, či domyslet z kontextu obsah vystřiženého odstavce. Ukojil jsem svoji zvědavost. Co to vlastně ten hodný kněz považuje za špatné? A když jsem loni našel jeho upravený hrob, uvědomil jsem si s vděčností, jak mi cenzurou dal jasně pochopit důležitost kritického čtení a myšlení už od dětství.

Z peněz za ministrování jsem si koupil kolo, to bylo něco!, červené, pánské, moje, druhé poválečné kolo v naší rodině, prostě nebezpečná modla pro mě pro kluka. A tak jsem s ním hrdě, vyrazil do města na jezdecké závody. Při předjíždění naparáděných jezdců na polokrevnících jsem nevěnoval pozornost protisměru a bác. Když jsem vstal, v kruhu čumilů cizí pán střídavě kouká na mě a na svůj, zcela nepojízdný bicykl a mlčí. Pak mávl rukou, tak jsem své kolo dotlačil domů. Bylo nejen píchlé, ale i odřené a mělo ohnutý a nalomený rám. Od té doby vím, jak ti, co se o nich říká „opilci“, mohou mít citlivé a velkorysé srdce, a že peníze a hmotný majetek patří tam, kam mi tenkrát a natrvalo na hodnotovém žebříčku spadly.

Můj strýček působil jako farář na jihu v pohraničí, měl na faře pro děti pingpongový stůl. Tak jsem si s ním jednou zahrál, zápas se vyvíjel v můj neprospěch, musel jsem vyrukovat s mým jediným trumfem, záludně falšovaným podáním. A pomohlo to. Po šňůře es jsem se cítil tak silně v kramflecích, že jsem rytířsky strýčkovi radil. Tyhle falšovaný jdou vybrat jen tak, že se falšují opačně. Lakonicky odvětil: „než abych hrál falešně, to radši prohraju“. A jak to dopadlo? Dál jsem hrál tak jak jsem nejlépe uměl, točil a falšoval (vždyť to pravidla dovolují), strýček dál přímo, čistě a průzračně - zvítězil. Každý máme své svědomí, citlivé a jemné má jen ten, kdo si ho pěstuje.

O čem přemýšlím

Teď ke stáru třeba: k čemu je pro mě a církev dobré, že nevidím nablízko, proč raději čtu kterýkoliv křesťanský časopis, než Písmo svaté, proč v těch časopisech čtu dříve ohlasy čtenářů než papežovy promluvy, co jsem zase zapomněl udělat, jak zapojit do budoucích demokratických církevních aktů naše bratry z církve vítězné a bojující, je vhodnější napřít pastorační úsilí církve na mládež, která má tady ještě času dost nebo na dědečky a babičky nad sedmdesát let, proč trpící a nemocní mají dobrovolný dodatek k modlitbě za zdar sněmu a zdraví nikoliv… Pokud mě někdo požádá o radu, to výjimečně přemýšlím rád, s nadějí, že nějak zúročím čas, který jsem v knížkách proležel.

O co se snažím

Snažím se žít jako člověk a křesťan; žít dobře, pomoci tam, kde to dokážu, nepřekážet tam, kde se pletu; rozumem, vírou a láskou pochopit dění kolem; i každého, kdo mě rozčiluje a příliš neodkládat svátost pokání.

Ke sněmu

K těm mnoha dostupným textům, zápisům, pesimistickým předpovědím, optimistickým plánům, co dosud vyšly, stanovám, jednacím řádům a lineamentům, nedokážu stručně něco moudřejšího dodat. Nabízím alespoň podobenství. Když v podvečer maminka odcházela do kravína, rozdělila mimořádné práce, připomněla ty pravidelné, řekla neperte se, určila dohlížitele či žalobce ze starších a odešla. Nastala hodinka či dvě svobody, děly se věci všelijaké. Okolo sedmé někdo řekl, naši už brzy přijdou! A nastalo něco jako sněm, nebylo moc času. „Já jsem ti říkal, žes to měl udělat, já řeknu žes udělal tohle, já neřeknu, když ty neřekneš, já dělat nemůžu, já to neumím, ty naschvál říkáš, že to neumíš, ty to máš hned hotový, to nic není, maminka říkala, počkej, ty od tatínka dostaneš… Co se stihlo, to se stihlo, a když naši přišli, byli jsme rádi, že přišli. Když došlo na výprask, bylo to rukou či nejvýš páskem na zadek. Vždy jsem věděl, že s láskou.

Nakonec jsem si přece vzpomněl jak vysvětlit, proč jsem se stal náhradníkem. Modlitbu za sněm, tu krásnou, od pana biskupa Hrdličky, přednáším Pánu Bohu denně a jen výjimečně zapomenu. Možná tedy proto.

Připomínky a dotazy přijmu rád, kritiku snad bez emocí. E-mail: PPavlis@seznam.cz.

Václav Vacek

Farář Václav Vacek slouží od roku 1990 v městě Letohrad na Ústeckoorlicku. V roce 1997 byl ustanoven diecézním moderátorem Plenárního sněmu katolické církve a jeho úkolem bylo starat se o průběh přípravné fáze sněmu - tj. o práci ve sněmovních kroužcích. V roce 2002 byl jmenován biskupským vikářem pro Plenární sněm.

Jaké jsou Vaše kořeny a jak jste se dostal k víře?

Pocházím z Dolní Čermné, z katolické rodiny. V kostele mě to nebavilo, přesto mne to vždycky přitahovalo. Nebavilo mne to moc, protože to bylo strašně odtržené od života a bylo to nesrozumitelné, mimo život.

Maminka byla velice přemýšlivý člověk a vždycky kladla otázky. Tatínek byl spíše konzervativní. Maminka nám říkala: děti, neberte si příklad z toho, co my děláme špatně. A také: děti, musíme si říkat pravdu, cizí nám to neřeknou. Takže my jsme doma zvyklí věci vyříkávat, aniž bychom se zlobili.

Nemohl jsem do školy, protože tatínek byl „starý kriminálník“ - za Němců, a pak za komunistů. A tak jsem vyučený nástrojař. Odpoledne jsem si udělal takový švidl kurz s maturitou a šel jsem dělat strojní fakultu do Prahy. Já jsem předtím hledal smysl života a zkoumal jsem všechno možné. V Praze jsem začal chodit do Týna k Reinsbergrovi, a to bylo pro mne zjevení. Přestože to byla pražská farnost, byla tam úplně jiná atmosféra. Lidi měli o sebe zájem, usmívali se, bylo tam veselo a Reinsbergr byl strhující. Až pak mne to nějak chytlo, že půjdu do semináře - to je zvláštní příhoda. Šel jsem nejdříve na vojnu a ve 23 letech do semináře.

Sloužit jako farář je možné různým způsobem. O co se snažíte?

Mě baví být farářem a ani netoužím po žádných postech. První věc je, že pro Pána Boha máme obrovskou cenu. Snažím se pomoci lidem objevovat, že mají cenu. Že si mohou sami sebe vážit. A že můžeme spolupracovat s Pánem Bohem. Jako faráři mi vždy šlo o to, aby farnost nějak žila. Velmi silně mě zajímalo vždy Písmo. Zajímá mne celá pastorace, ale musel jsem se více věnovat manželství, protože rodina je základ, a to hořelo, proto jsem si musel nastudovat nějaké věci. Dříve manželské poradny nebyly. Snoubencům se věnuji hodně.

Když jsem byl mladší, věnoval jsem se mládeži. Za prvních 10 let jsem vystřídal sedm míst. Jezdilo za mnou hodně mládeže, protože jsem kaplanoval ve velkých městech v Jičíně, Náchodě, České Třebové a Pardubicích. 40% času jsme pracovali a 60% jsme se vzdělávali. Ta práce je pro lidi důležitá, sblíží se a seznámí se.

Z čeho máte v církvi radost?

K těm radostem patří manželská setkání od YMCY- to je vůbec to nejlepší, co jsem v církvi zažil, a zažil jsem v církvi mnoho krásných věcí. Myslím si, že je to přínos k nové spiritualitě 21. století, takový nový typ duchovních cvičení. Je založeno na práci ve skupinkách. Hrozně se mi líbí, že se tam nic nepředstírá, že tam nikdo nic nemusí, že si nemusí na nic hrát. Já bych si přál, aby taková upřímnost byla v církvi. To by bylo mé velikánské přání, aby člověk mohl být sám sebou.

Druhá věc, která z manželských setkání vyplynula - děláme spiritualitu chlapů. Naši chlapi objevili knížku Richarda Rohra „Živý muž“ ve slovenštině, je to americký františkán, který se věnuje pastoraci vězňů, sám má komunitu asi 300 lidí. Vyhledali ho ve Spojených státech, jeli tam na duchovní cvičení a pak ho sem před dvěma lety přitáhli. Mě těší, že si uvědomujeme, že je u nás krize chlapů a něco s tím děláme. Ti chlapi se scházejí, je nás už 200, a dělají - pro děti, na sobě.

Další radostí je farní časopis Okénko. Máme bezvadnou šéfredaktorku, která umí psát. Ona je místní rodačka, takže zná lidi víc než já. Téměř v každém čísle je rozhovor s místními lidmi. To jsou nádherní lidé. Často nevíme, kdo vedle nás žije. Třeba obyčejná babička s osmi třídami. Když přišla ke zpovědi, tak pro mne to byl zážitek. Nádherná čeština, bohatý slovník, velice duchovní život. To máte zážitek na kolik dní. Nebo zpovědi některých lidí, jaké jsou jemňounké. A začíná to od dětí. Když děcko řekne „táta mě pozdravil a já jsem se na něj ani nepodívala a hrabala jsem se mamince v kabelce“ - to je krása. Prostě vzácní lidé. Takže mě to baví a já mám z čeho žít.

Co Vám dělá naopak starost?

Starosti mám velké. Největší starostí je, že se nevěnujeme Písmu. Židi říkají Písmu Učení. Za rok ho přečtou a studují ho - mají ho jako modlitbu. U nás se při modlitbě mele. Ale k modlitbě patří nádech a výdech. Já potřebuji nejdříve něco slyšet. Není důležité, co napovídám Pánu Bohu. On mi rozumí. Myslím, že jeden z našich největších zážitků je, když si lidé porozumí. Porozumět si s Pánem Bohem - to je vrcholný prožitek. Manželé po letech práce - komunikace a naslouchání - vědí, co ten druhý řekne. A tak mě mrzí, že my strašně lajdácky zacházíme s Písmem. Nás nezajímají Kristova slova. Lidi jsou na mši, ale nepřipraví se na ni. Oni nevědí, zda jsou na tragédii nebo na komedii. Já jsem praktický člověk. Já nechci nemožnosti. Mně by stačilo, kdybychom si četli Písmo denně dvě minuty a polovinu času na modlitbu věnovali tichu.

Druhá bolest je, že jsme jako církev nesrozumitelní. Liturgická reforma byla pro mne úžasná věc - mě to jako kluka vždycky zajímalo - četl jsem si misálek česky, když se pan farář modlil latinsky. Ale už uplynulo 50 let a my bychom liturgii potřebovali přeložit do dnešní řeči. Když jde někdo na naši liturgii, tak to vypadá, jako když se tři doktoři baví nad pacientem, ale on tomu nerozumí. Já z toho žiji - pro mě je mše obrovský zážitek a narážím na to, že slova jsou obrovskou překážkou.

Svátost odpuštění - to je u nás také pole neorané. V semináři nám neřekli, že z toho musíme udělat slavnost. Na Silvestra jsem se ptal lidí, za co poděkujeme, a bylo trapné ticho. Jak to, že já nevím, za co jdu poděkovat? Já jsem neobjevil svou cenu, mám jen neurčitý, všeobecný pocit, a to je škoda. Přece ve vztahu se to musí říct. To je potom moje bohatství. Jedna holka řekla - já bych chtěla milion. To je málo - až bude čas, chci s ní o tom mluvit, klást jí otázky - aby viděla, že Pán Bůh jí dává mnohem více.

Co očekáváte od Plenárního sněmu?

Jsem zvědavý. Velké očekávání si nedělám. Pro mě bylo důležité, že se lidé dali do kupy, scházeli se, ptali se. To je první věc. Já bych byl rád, aby si laici uvědomili, že i oni jsou církev. K tomu ta příprava trošku pomohla. Lineamenta mě překvapila. Od malinka jsme vedeni k tomu, abychom si pěstovali čím dál jemnější svědomí. A najednou zjišťuji, že v církvi máme na sebe tak malilinké nároky. Už není žádoucí mít jemné svědomí, protože to někdo vztáhne na sebe. Přece se proviňujeme jako jednotlivci, ale také jako rodina, farnost, diecéze - a o tom je třeba mluvit. Z lásky ke Kristu, protože on nám věnuje obrovskou pečlivost. A mě baví dělat poctivou práci. Lineamenta jsou takový čajíček - vždyť jsme vlastně dobří. Ale my jsme ztratili pověst, je málo bohoslovců. Proč je jich málo?…

Já se snažím dělat to řemeslo dobře, mám rád lidi, baví mě to, upřímně se snažím. Ale nemohu si myslet, že jsem dobrý farář. To bych si musel udělat nějaký průzkum. Víte, že mi to není příjemný, když mi někdo říká moje chyby. Ale stojí mi to za to.

Děkuji za rozhovor a přeji Vám, aby Vaše radost z Boží blízkosti byla nakažlivá pro mnoho lidí kolem Vás.