Nenechme si vzít budoucnost
Nad prvním zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR
7.7. 2003
Ve dnech 6. – 12. července 2003 se sejde na Velehradě ke svému prvnímu zasedání 93 účastníků Plenárního sněmu Katolické církve v ČR (dále jen sněmu). Významná událost Katolické církve v ČR se stala středem zasloužené pozornosti věřících i nevěřících a bude podrobena pečlivé analýze i kritice uvnitř církve i mimo ni. Proto bude užitečné krátce shrnout závěrečnou fázi přípravy a tím pomoci k hlubšímu pochopení celého sněmovního procesu, vrcholícího v příštích dnech na prvním zasedání sněmu.
Sněm byl svolán 5. 7. 1997 biskupy ČR, po předchozím schválení dekretem Apoštolského stolce ze dne 25. 10. 1996. Po ukončení činnosti Přípravné komise Plenárního sněmu v únoru tohoto roku začal pracovat Sekretariát Plenárního sněmu na přípravách prvního zasedání sněmu. ČBK schválila na svém 49. zasedání v Krnově 9. dubna 2003 osnovu a zadání výchozího materiálu (Instrumentum laboris) pro jednání prvního zasedání sněmu. Na svém mimořádném zasedání pak jeho konečnou podobu pod názvem Nenechme si vzít budoucnost. Plenární sněm Katolické církve v ČR putujícímu Božímu lidu pro jeho život v církvi a pro jeho současné i budoucí poslání v dnešním světě.
Podle Jednacího řádu má sněm usilovat o obnovu života církve v ČR. Má pravomoc uspořádat vše, co je potřebné a vhodné pro růst víry, pro společné řízení pastorační činnosti obnovy a prohloubení křesťanského života, usměrnění mravů a obecné církevní kázně. Dříve než si položíme otázku, o čem bude jednat a jaké výsledky můžeme od sněmu očekávat, bude vhodné si objasnit, co sněm je.
Co je Plenární sněm Katolické církve v ČR?
Plenární sněm vyjadřuje především jednotu církve. Tento základní rys církevního společenství se rozvíjí v západní církvi po II. vatikánském koncilu zvláště živě (v tradicích křesťanského Východu tento princip byl dobře znám a prožíván nepřetržitě od nejstarších dob až po dnešek) a je jeho nejvlastnějším plodem. Chceme-li dobře porozumět tomu, co tato pozoruhodná kvalita dnešní církve znamená, všimněme si tří známek pojmu synodality.
Řecký kořen slova odkazuje na první rys: sejít se, setkat se, jít či kráčet společně, vydat se společně na cestu. Synodalita je především událost, kterou se odhaluje nejhlubší spojení křesťanů navzájem a odkazuje na jednotu mezi křesťany, kterou v nich působí Duch Svatý a která je odrazem jednoty samotné Nejsvětější Trojice. Když se takto křesťané setkávají, vyjadřují svoji nejhlubší jednotu, které se učí rozumět v konkrétní životní praxi. Jsou si vědomi toho, co v nich Bůh působí, co proniká do běžného uspořádání života církve a co zde nachází své všem zjevné a viditelné ztvárnění. Pojem synodality je něčím víc než jen snahou o nezbytné racionální praktické uvažování a rozhodování, není ani demokratickým způsobem řízení, ani ji nelze vysvětlit moderním požadavkem účinné a funkční vlády. Je jednotou v Duchu, vtělující se přiměřeným způsobem do vztahů, života, práce a poslání církevního společenství.
Z toho plyne druhé důležité zjištění. Synodalita je ve vlastním slova smyslu jednota biskupů ve věcech víry a disciplíny, především v místních církvích, ve kterých žije jediná katolická církev. A garantem a ohniskem místní církve je osoba biskupa, která v sobě soustřeďuje posvátná autorita. Z tohoto důvodu závaznost rozhodování a posouzení předkládaných otázek nelze odvozovat z principu většiny, jak je tomu v demokracii, ale z jednotného rozhodování biskupů shromážděných mezi sebou v jednotě s římským biskupem.
Z tohoto hlediska princip synodality jako setkání biskupů a ostatních účastníků plenárního sněmu se projevuje především jako vzájemná porada všech těch, kteří jsou si vědomi vlastního poslání církve (nejen vlastního poslání v církvi!) a to podle darů, které Bůh každému z nich dává. Synodalita staví na síle přesvědčivosti všech pokřtěných, kteří svojí autenticitou mohou nabídnout celému společenství plody svého duchovního rozlišování. Přispět k této společné poradě je výsostným právem a povinností každého věřícího křesťana. Živost církve se projevuje na prvním místě schopností rozlišovat, co z jakého ducha pochází, vhodného způsobu prezentace, schopností vnímat sílu takto projeveného Božího působení a rozhodnutí odvozeného z posvátné moci biskupů v jejich vzájemné shodě. Boží lid shromážděný v jednotě Otce i Syna i Ducha Svatého je místem, kde v modlitbě, naslouchání, v osobním rozhovoru, hledání potřebných rozhodnutí a důvodů pro ně se dochází ke shodě, ke znovu oživenému prožívání křesťanského společenství ve víře, že tato jednota je osobně garantována biskupy jako strážci neporušené víry a církevní kázně tak, aby to, co je neměnné (poklad víry) nacházelo vždy živou, tzn. obnovenou podobu v měnícím se světě.
Za třetí je třeba poukázat na institucionální podobu synodality. Typickým znakem plenárního sněmu je spojení teologického a spirituálního vidění tajemství církve (společenství, poslání a života) s danou hierarchickou, kanonickou a dějinnou podobou církve v ČR. Zde se pravděpodobně nacházíme v nejcitlivějším okamžiku celého synodálního procesu, tak jak jej doposud katolická církve u nás prožívá.
Lze vidět dvě extrémní stanoviska: nereálná očekávání do plenárního sněmu vkládaná na jedné straně anebo na straně druhé hluboká skepse nad současným stavem a možným směřováním katolické církve u nás, popřípadě ve světě. Rozbor jednotlivých komentářů by mohl být zajímavý a poučný, často však vede do slepé uličky. Je třeba poukázat na samotný kořen problematiky. Plenární sněm je jeden ze způsobů vyjádření jednoty a společenství místních církví, garantovanou biskupy, vybavených k tomu posvátnou mocí danou Kristem, a navíc i jeden ze způsobů vyjádření jednoty a společenství věřících, která se uskutečňuje jejich poradním hlasem.
Zatímco po II. vatikánském koncilu můžeme vidět značný rozvoj synodality jako jednoty místních církví, synodalita rozvíjející společenství věřících se setkává s mnoha vážnými těžkostmi. Důvodem je často mechanické přenášení zvyklostí demokratických principů, založených na rozhodnutí většiny, do života církevních institucí (synody, kněžská rada, diecézní pastorační rada, pastorační rada ve farnosti, kurie, sdružení věřících, spolky atd.) a jejich ztotožnění s principem synodality, který se však opírá o rozhodování vycházející ze zjevené pravdy a jeho dějinném předávání osobně garantovaným společenstvím biskupů. Rozčarování ze záměny těchto dvou rovin je způsobeno mnohdy nedostatečnou reflexí teologicko-spirituální a faktickým upřednostněním jednostranného sociologického vnímání církevního dění. Nedostatečné fungování církevních institucí, dotýkajících se běžného života kněží, věřících, a běžné administrativy, organizace, plánování, rozhodování a kontroly činnosti církve k tomu často napomáhá. Přesto je na místě skromný optimismus.
O čem sněm jednal jaké výsledky můžeme od sněmu očekávat?
V druhé polovině června dostali účastníci sněmu podklady pro jednání na prvním zasedání sněmu. Na 109 stranách předloženého Instrumentum laboris - Nenechme si vzít budoucnost jsou ve třech kapitolách shrnuta témata pro jednání sněmu. Po slavnostním vyznání víry a představení sněmu předkládají otcové biskupové k rozpravě v první kapitole otázku duchovní četby českých dějin, aby sněm připomněl slavné i stinné stránky křesťanství a přispěl v duchu iniciativ papeže Jana Pavla II. k očištění historické paměti a ke smíření.
Druhá kapitola nabízí téma koncilní iniciace české katolické církve. Česká katolická církev se chce přihlásit k dílu obnovy, které proniká církev do II. vatikánského koncilu. Hlavním tématem sněmu je uskutečnění závěrů 2. vatikánského koncilu v našich podmínkách. Dokument vnímá tento proces jako obohacování víry v dějinách. Nadpis kapitoly – "Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa" - odkazuje na stálou přítomnost zmrtvýchvstalého Krista uprostřed církve. Ukazuje na důležitost Božího slova a zjevení, na roli liturgie v životě církve, důležitost úsilí o spravedlnost a obranu svobody a význam všeobecné a vnitřní jednoty církve.
Třetí kapitola dokumentu - Co máme dělat? - shrnuje základní pastorační orientace a postoje do příštích let. Zabývá se ve 24 podkapitolách nejdůležitějšími oblastmi života a posláním církve (preevangelizací, evangelizací, katechezí, křesťanskou výchovou, církevními školami, vzděláváním dospělých, liturgií, charitou, organizační strukturou, pastorací mládeže, rodin, nemocných seniorů, pastorací v méně obvyklých situacích, otázkami povolání a formace laiků, problematikou zasvěceného života, jáhenské a kněžské služby, katolickými teologickými fakultami a ostatním vyšším školstvím, otázkami kultury a ochrany církevního památek, ekonomickým zabezpečením církve, sociální spravedlností, sociální komunikací a tiskovým apoštolátem, ekumenickým dialogem, vztahem církve a státu, českou a moravskou církevní provincí a apoštolským exarchátem v ČR, úkoly a postavením České biskupské konference i vztahem katolické církve v ČR k Evropské unii).
První zasedání sněmu je rozděleno do devíti jednání. Sněm otevřela slavnostní bohoslužba na Velehradě dne 6. 7. 2003 v 10.00. Vlastní sněmovní jednání začalo odpoledne v 15.30 ve Slovanském sále velehradského kláštera slavnostní instalací evangeliáře a potřebnými procedurálními otázkami tak, aby sněm byl oprávněn zasedat.
Pondělí, úterý a středa jsou věnovány volné rozpravě všech účastníků sněmu. Každý účastník může přednést své návrhy a připomínky, které jsou následně redakční sekcí zapracovávány do předloženého textu k budoucímu hlasování. V úterý a ve středu je rovněž věnován čas práci v tématických skupinách. Účastníci budou diskutovat nad jednotlivými tématickými okruhy, a to podle své odbornosti či zájmu, a navrhovat změny. Ve čtvrtek dne 10. 7. dopoledne sněm bude věnovat svoji pozornost závěrečnému prohlášení sněmu, kterým se obrátí ke všem věřícím katolíkům, ostatním křesťanům a ke všem lidem dobré vůle, kde je seznámí s výsledky jednání, dalším směřováním celého sněmovního procesu a prioritami české katolické církve v příštích letech. Ty pak budou rozpracovány podrobněji podle zadání, které sněm vypracuje. Můžeme předpokládat, že sněm schválí svůj závěrečný dokument s názvem Nenechme si vzít budoucnost, závěrečné prohlášení Velehradské poselství Plenárního sněmu Katolické církve celému Božímu lidu a lidem dobré vůle.
Dále uloží ČBK svolání dalšího zasedání sněmu na červenec roku 2005, vytvoří komise k projednání podnětů vzešlých z prvního zasedání sněmu a zpracovat pro příští zasedání sněmu návrh partikulárního práva. O všech návrzích bude hlasovat v průběhu čtvrtka a pátku (10. a 11. 7. 2003). Sněm bude ukončen slavnostní bohoslužbou v sobotu 12. 7. 2003 v 7.00 ve velehradské bazilice.
Náročný program však nemůže opomenout ten nejzákladnější moment sněmu. Sněm je vážná porada místní církve, která je spojena s velkým zaslíbením znovuodhalení podstatného v životě církve: Božího oslovení, osobního Božího doprovázení a hlubšího porozumění. Vždy, když se společenství církve scházelo v duchu modlitby ke společnému rokování, samotná událost setkání, modlitby, naslouchání, rozhovory, diskuze, spory, nalézání společných řešení byly mocným impulsem k dalšímu prohloubení života a činnosti církve. Sněm chce předložit konkrétní podněty a úkoly pro celou místní církev a pro následné diecézní synody. Ty by měly připravit organické pastorační rozvahy a plány pro konkrétní podmínky jednotlivých diecézí Katolické církve v Českých zemích a ve Slezsku. Svobodná výměna myšlenek a vzájemné otevření radostných i bolestných okamžiků našeho života mohou dát nám všem potřebné povzbuzení. Tváří v tvář sněmu je nám – katolíkům – zapotřebí více skromnosti a větší důvěry v Boží pomoc. Sněm je jednou z velmi obtížných zkoušek Katolické církve, jak se nechává vést Kristem, důležitým okamžikem k prohloubení vlastní identity a vyjádření hlubší jednoty i komunikace ústící v účinnější pastoraci a evangelizaci.
Samotné dění na sněmu bude možné sledovat (za předpokladu souhlasu samotných účastníků sněmu) bezprostředně na WWW stránek sněmu (http://snem.cirkev.cz). Tím více budou ostatní věřící (hlavně v modlitbě a při slavení eucharistie) spojeni s účastníky sněmu.
Sezóna okurek
7.7. 2003
Ano, milí čtenáři, pravidelná okurková sezóna je už konečně
zase tady! Nechystejte ovšem zavařovací láhve na nakládačky, protože řeč je o
novinářské okurkové sezóně. Dříve nebylo možné, abychom se nedočetli o české
učitelce, kterou na Jadranu sežral žralok.
V současnosti jsou již zprávy skutečně sofistikovanější. V posledních dnech televize Prima přináší v každých hlavních zprávách reportáž o pronásledování lvice, která se možná potuluje kdesi po Čechách. Řada lidí přísahá, že jim přeběhla přes cestu, stopy po ní však nikde nejsou. To nebrání ani ochráncům přírody, ani policii, aby nenapnuli své síly a nezačali pronásledovat imaginární zvíře.
Kromě lvice v lesích českých se v lesích moravských u Velehradu objevil zlý vlk. V čele smečky zdivočelých katolíků zaútočil na samotného ministra kultury. Doufejme, že zranění pana ministra nejsou vážná a že se mu časem zhojí i rány skutečně hluboké – přesun církevní agendy z ministerstva kultury na úřad vlády. Drobný šrám na důstojnosti však na svátek slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje utrpěl i Dostálův protivník. Nevěřil jsem svým uším, když se mu povedlo ve slavnostním kázání z Božího dopuštění vyslovit slovo "zvěrozvěsti".
Kdybych v tu chvíli neviděl v televizním záběru rozesmátého biskupa Kajneka, který málem spadl ze sedes, věřil bych v to, že mám halucinace. To nám ten plenární sněm pěkně začíná!
Ale nevybrali si ti katolíci termín sněmu jen tak. V době, kdy sdělovací prostředky vezmou za vděk čímkoliv, možná i plenární sněm bude vítaným soustem. Zvláště postará-li se některý z delegátů o jiný názor, než má církevní vedení. Ale snad Bůh dá a všichni zachovají jednotu a bratrskou lásku. Vzájemně se ujistí, že se vlastně nic neděje a rozjedou se do svých domovů. Tam pak budou závěry sněmu rozpracovávat. A realizovat. A konkretizovat. A,a,a ...
Ale přece jen pořád doufám, že i v době dovolených odněkud z nestřeženého koutku zavane Duch svatý a nástupci "zvěrozvěstů" odhlasují něco úplně jiného, než úřady připravily. Tož, uvidíme.