Sněmovní otcové na Velehradě
28.7. 2003
Zkusme zapomenout na to, že delegáti 1. zasedání
sněmu obdrželi stěžejní sněmovní dokument (Instrumentum laboris – IL) deset dní
předem (náhradníci až na Velehradě) a že někteří teprve první den pochopili,
proč se k němu mají vyjadřovat, že volba delegátů v jedné diecézi byla
zmanipulována vlivem lobby jakéhosi centra, že mládežníkům bylo na bojové
poradě předepsáno, co mají na říkat, že na sněmu chyběl Miloš Raban, který sněm
rozjížděl, a že někteří brali zasedání jako pokec se zajímavými lidmi a ani se
k ničemu nevyjádřili, a raději začněme popis zasedání úvodní prosbou Tomáše
Halíka (jehož přítomnost jakožto experta byla pro některé překvapením) o
vyvětrání hlavního sálu, která trochu připomněla tradované otevření oken Janem
XXIII. v předvečer II. vatikánského koncilu.
Už první večer se účastníci s rozpaky trousili ke čtyřem počítačům, aby
sepsali své návrhy a připomínky k IL - k hlasování se pak předkládaly pouze
návrhy. Nadlidským úkolem delegátů bylo už jenom prokousat se sto dvaceti
stranami IL, které bylo kritizováno jako nesmyslně obecný text, jehož popis
stavu církve nevychází z žádné analýzy a příčiny stavu naší církve a dokonce i
jeho teologické "podloží" obchází přelomovou pastorální konstituci o
úloze církve v moderním světě Gaudium et spes.
Ústní podoba příspěvků se musela vejít do pěti minut a každý
vystupující se musel přihlásit den předem. "Kvůli tomu se připomínky
trochu tříští, neboť se přijímají chronologicky a žádné téma se souvisle
neprojednává," poznamenal prof. Ludvík Armbruster. "Stejně nemůžu
podávat nějaké zásadní návrhy, protože to beztak u biskupů neprojde,"
obával se zase jiný z účastníků. Počáteční chaotickou atmosféru dobře vystihovalo
výrazně pozdvižené obočí jednoho z expertů v okamžiku, kdy předseda sněmu
oznámil, že experti nemají právo na vystoupení v plénu.
Byla to možná právě celková velká skepse, umocněná jak únavnou fází
příprav, tak přímo na Velehradě plánem uzavřít příspěvky i podobu závěrečného
poselství už třetí (!) sněmovní den, která vedla nemálo účastníků k rezignaci
na kosmetické úpravy IL a k radikalizaci příspěvků - ať už směrem k zásadním
problémům církve nebo k návrhům na změnu způsobu jednání. A tak na Velehradě už
první odpoledne vedle klasických "sjezdových" řečnických cvičení
zazněly z mnoha úst jasné, výstižné a kritické věty, které na církevní půdě
nejsme zvyklí slýchat. Rád bych jmenoval, ale nechci dotyčným přitížit, protože
třeba jeden zvlášť kritický příspěvek už vyvolal menší pokárání jednoho z
biskupů. Ostatně jsou na stránce sněmu
Kdo se bojí Instrumenta Laboris
Zajímavé je, že se mezi projednávané paragrafy dostaly i ty, které se
týkaly samotného dalšího průběhu sněmu - podle nejmenovaného zdroje šlo možná o
omyl. Tudíž vystoupili i tací, kteří další způsob setkávání delegátů chtěli
změnit (P. Aleš Opatrný, P. Vít Zatloukal). Další požadovali zásadní změnu
způsobu rozpravy. Ovšem návrh olomouckého biskupského vikáře Františka Hanáčka
(ten kritizoval mj. i "obranářský" titul IL Nenechme si vzít
budoucnost) věnovat se pouze pěti palčivým tematickým okruhům neprošel v
hlasování.
Návrh plzeňského generálního vikáře Adriána P. Zemka o změně výběru
příspěvku a diskusi jen o části IL byl zase předsedou sněmu kardinálem Vlkem
zamítnut s tím, že procedurální návrhy nejsou předmětem jednání. Je třeba
zdůraznit - a vyplývá to vlastně už i z výše uvedených jmen, že nejvýstižnější,
nejkritičtější a často i nejrealističtější příspěvky v drtivé většině přednesli
kněží, řeholníci a řeholnice - a to nejen volení, ale často i ti podle
kanonického práva "povinní" účastníci. Skeptici se tedy velice mýlili
v tom, že sněm pohoří na malém prostoru pro laiky. Jeden z přítomných v
nadsázce řekl, že kněží a řeholníci zůstávají nejneposlušnější skupinou církve.
Zřejmě i pod tlakem překvapivě nebojácné atmosféry nakonec vedení sněmu
dovolilo promluvit i expertům a také zacouvalo, když bylo jím navržené
poselství podrobeno ostré kritice. T. Halík: "Co na něm lze snad ocenit,
je kvalita papíru a písma." Volení zástupci pak mohli místo třístránkového
elaborátu plného květnatých slov a citátů prosadit krátkou bodovou zprávu. Šum
nastal, když se pod ní objevil pouze podpis "předseda sněmu Miloslav kardinál
Vlk". Teprve pak byl doplněn o "...a účastníci sněmu".
Jak se hlasovalo
Vedle příspěvků v plénu se dvakrát pracovalo ve skupinkách, kde ovšem
vlivem nepřipravenosti, velkých rozdílů zájmů účastníků a koneckonců i vysokého
věkového průměru delegátů sklouzávalo k monologům, tudíž bylo zatěžko během
necelých tří hodin sestavit nějaký smysluplný návrh. Někde půl hodiny pouze
definovali název skupinky.
Záznam z jedné z nich:
Mons. x: "Navrhuju, aby se tam nějak dalo, že liturgický voblečení
má bejt čistý a upravený."
Biskup y: "No, snad nemusíme zacházet do takových
podrobností."
Mons x: "No, né, ale na to se dneska vůbec nedbá!"
Mons. z: "To já jsem jednou přijel do..."
Při závěrečném dvoudenním hlasování byla drtivá většina návrhů přijata,
neprošlo asi 1% návrhů. Z toho, co neprošlo "horní komorou" (u
biskupů) a přitom hladce prošlo "dolní komorou", vzbudily největší
bouři nevole dva návrhy, týkající se přiznání neochoty vyrovnat se s kolaborací
církve za komunismu.
Kuriózní je, že podle skrutátorů nepošel u biskupů návrh ohledně
členství v Pacem in terris jen díky dvěma špatně vyplněným lístkům. Nato
vystoupil biskup Duka s vysvětlením: "Já vím, že vás to mrzí a pálí, mě
také, protože vím někdy trochu víc, ale věřte mi, že je těžké, téměř nemožné,
prokázat jasnou kolaboraci, když se to za 13 let ÚDV nepodařilo ani v jednom
případě. (...) Navíc třeba sdělovací prostředky nebo učitelstvo, které 40 let
mrzačilo dětské duše, neřeklo jediné slovo pokání (...) Souhlasím s tím, že je
potřeba udělat pořádek, ale je to trošičku už nějak trapné po 13 letech, kdy
většina věcí byla tak trochu vyřešena životem." Další biskup zahájil
slovy: "Helejte, tak už bysme ty pacáky mohli nechat na pokoji, co
říkáte?"
Dále neprošel např. návrh k evidenci farníků, který by ve svém důsledku
urychlil restrukturalizaci farností a eventuelně i prodej přebytečných objektů.
Naopak prošel návrh vyhlašovat jednou ročně povinnou sbírku na podporu plzeňské
a litoměřické diecéze, což ironicky komentoval jeden laik: "Výborně, budeme
rvát peníze do rozpadlých prázdných kostelů, ať Němci vidí, jak to u nás
žije."
Výsledkem sněmu je ustavení komisí, které by měly jít do hloubky v
propracovávání vybraných témat. Podle účastníků je hlavním plodem sněmu náznak
změny způsobu komunikace v naší církvi – tedy už jen to, že nejvyšší
představitelé církve vyslechli otevřené názory, podložené zároveň autoritou
"zástupců" sněmovních kroužků.