O přípravě bohoslovců

zpracovala Marie Zimmermannová

Plenární sněm Katolické církve v České republice pokračuje od podzimu 2003 prací v celkem osmi komisích, které jsem vám představili v posledních dvou číslech. Práci komisí budeme průběžně sledovat a se zajímavými informacemi vás seznamovat. Budeme se ale také vracet k jednotlivým příspěvkům, které byly na sněmu předneseny nebo mu byly zaslány, a přitom oslovíme odborníka na danou problematiku a požádáme o jeho názor nebo zkušenost z praxe. Tím prvním byl P. Jan Linhart, spirituál konviktu v Olomouci, kde se připravují kandidáti bohosloví na vstup do semináře.

Podněty ze sněmovního jednání

Článek č. 21 pracovního materiálu pro jednání sněmu se zabýval životem jáhnů a kněží v místní církvi. V příspěvku mons. Jana Baxanta, generálního vikáře českobudějovické diecéze, mj. zazněl požadavek, aby počet vysvěcených bohoslovců nenahrazoval jejich kvalitu. P. Linhart bude reagovat na názory, že by se měl zpřísnit již výběr zájemců o vstup do semináře.

Sněmovní diskusní skupina složená z duchovních se zabývala mj. problémem samoty u kněze. Její závěry se dotkly i nepraktičnosti, která některým duchovním pocit jejich samoty zesiluje, a dále se objevila zmínka o strachu ze samoty již u bohoslovců. Otázka na P. Linharta zněla, co činí pro snížení vlivu těchto faktorů konvikt a seminář.

Jak se vybírají kandidáti kněžství

Setkal jsem se s názorem, že se někdy přijímá prakticky každý, kdo má zájem, i když nemá studijní nebo duchovní předpoklady. Také jsem slyšel, že na kněze by měl být připravován člověk až o něco starší - ne dvacetiletý, kdy nemá ještě žádné velké životní zkušenosti a má radit a pomáhat v situacích, kterým nerozumí...

Každá diecéze má přijímací komisi, která koná každý rok přijímací pohovory se zájemci o přípravu ke kněžství. Poradní hlas v ní má i lékař nebo psycholog a zástupce semináře nebo konviktu. Posuzuje se jak přiměřená zralost tak i motivace. Rozhodně se nedá říci, že by byl přijat úplně každý. Někde jsou mírnější, někde přísnější kritéria. Ne všichni jsou ale přijati, některým je doporučeno počkat a hlásit se třeba znovu za nějaký čas.

Zde se také rozhoduje, zda dotyčný půjde rovnou do semináře nebo do Teologického konviktu. V naprosté většině případů je přijatý uchazeč poslán do konviktu.

Nemám zase tolik zkušeností, ale mohu říci, že prakticky vždy jsem se setkal se studenty, kteří přišli s poctivým úmyslem. Občas také s lidmi, kteří o svém kněžství neměli dost jasnou představu. A tak sem přicházejí lidé, kteří by chtěli být opravdu „na poušti“ a žít velmi radikální způsob duchovního života, jako i ti, kdo se těžce sžívají i s denním řádem konviktu. Ten to řeší jakýmsi kompromisem mezi radikalitou a velkou nezkušeností s duchovním životem.

K pobytu bohoslovce v semináři je kromě přirozených dispozic důležité, aby byl dotyčný člověk opravdu volán Bohem. A to se dá velmi těžko při nějakém pohovoru posoudit. K tomuto rozlišení může pomoci právě konvikt, kde lidé konfrontují své představy s realitou duchovního života budoucího kněze. Zde je možnost rozhovorů se spirituálem i dalšími představenými, a také mnoho situací, které pomohou objevit, zda toto povolání je opravdu vážné a od Pána.

U někoho je to skoro jednoznačné, jiný s tím zápasí. Není tragédií, když někdo během konviktu odejde. Letos to byli už dva studenti, se kterými jsme se rozloučili, a to v dobrém. Rozhodli se pro jinou cestu.

Chtěl bych také říci, že člověk je zde stále překvapován. Tam, kde se zdál malý předpoklad, pak najednou dozrává dobrý bohoslovec, a jindy bezproblémový člověk zjistí, že zde není jeho místo. Ani věk není vždy rozhodující. Jsou tu dvacetiletí s obdivuhodnou vyzrálostí jako i lidé mnohem starší, kteří si musí mnohé ve svém životě ještě dořešit.

Obavy z kněžské samoty

Myslím, že právě prostředí konviktu i semináře dává studentům šanci učit se žít ve společenství, komunikovat, spolupracovat. Někdy se nám vyčítá, že studenti žijí ve skleníku. Musím se přiznat, že od té doby, co zde jsem, jsem na tento termín poněkud alergický. Ten, kdo něco takového tvrdí, příliš neví, o čem mluví.

Považuji za nutné, aby bohoslovci byli částečně odděleni od běžného života. Jinak by mohli žít na kolejích jako jiní studenti a my kněží bychom mohli hned do pastorace. Dokáže si ale někdo představit, že adept klášterního života bude prožívat noviciát někde na středoškolském internátě nebo na kolejích nebo dokonce doma? Je fakt, že diecézní kněz bude žít v terénu a je třeba, aby byl na něj připraven.

Připouštím, že některé věci se budou časem v seminářích měnit ve vztahu ke světu, v němž žijeme. Nicméně stále platí, že je nutný určitý odstup (chcete-li, třeba i samota s Bohem, ale to je něco jiného než bolestné osamocení), aby každý bohoslovec měl prostor pro vytvoření důvěrného přátelství s Kristem. To není fráze, ale životní nutnost a podstata kněžského života.

Kněžská duše je vlastně zasnoubena Kristu a jako snoubenci se dlouhý čas poznávají, než se rozhodnou pro společný život, tak i bohoslovec „chodí“ s Pánem, aby si k němu vytvořil blízký vztah. K tomu bude seminář, zdá se mi, nutný.

Prakticky čtyři měsíce v roce - tedy jednu třetinu roku - bohoslovci tráví mimo seminář (prázdniny, praxe, misie atd.) Myslím, že tedy nehrozí nějaká odtažitost. A dnes - ve věku internetu a mobilů - je odtrženost od světa prakticky těžko možná. Mohu říci, že právě ředitel konviktu dost často studenty vyzývá, aby se zajímali o dění ve světě a učili se na ně reagovat. V semináři a obzvláště v konviktu jsou podmínky i pro to, aby se zde vytvářela rodinná atmosféra, a podporuje se, aby se všichni učili otevřenosti k druhému, abychom se učili si navzájem pomáhat. Ne vždy to jde hladce, ale snaha je.

Problém s nepraktičností kněží?

Je fakt, že v semináři je mnohé zajištěno. Jídlo, ubytování, určitý denní řád - to jsou záležitosti, o které se jiní studenti musejí starat sami. Je to určitá pomoc, která souvisí s formací ke kněžství. Na rozdíl od jiných studentů má bohoslovec v denním řádu vcelku brzké ranní vstávání, 1,5 hodinový duchovní program v kapli, podobný program i večer (většinou ne tak dlouhý), zároveň i zde existují služby v jídelně, úklid, různé pomocné práce, spousta činnosti navíc.

Je zde systém, na kterém se všichni podílejí. Někdo sice může seminářem proplout, aniž se příliš namáhá, ale to už je v člověku samém. Buď si už z domova přinese vztah k práci a zodpovědnosti a bude ho mít všude, nebo ho asi ani seminář zase tolik neovlivní...

Je také pravda, že vedení semináře nebo konviktu některým studentům doporučuje třeba roční přerušení studia, pokud si nejsou jisti se svým povoláním nebo pokud je na nich vidět, že potřebují získat určité zkušenosti z praktického života. I to může být pomocí.

Dovětek: slova spirituála Teologického konviktu dotvrzují ankety a jiné průzkumy, které studenti podstupují. Z loňských 27 absolventů, kteří konvikt hodnotili, jej 25 vnímalo pozitivně a bylo schopno pojmenovat řadu dober, která v konviktu získali. Dva absolventi by raději nastoupili hned do semináře. Názoru studentů dáme prostor v příštím čísle IKD.