Jiří Macháně,
Štěpán Plaček, KT č. 19/2004 (9.5. 2004)
Součástí jejich životů musí být Bůh
Život a poslání kněží,
jáhnů (včetně těch ženatých) a v neposlední řadě zasvěcených osob jsou témata,
která zpracovává pro v pořadí druhé, podzimní zasedání plenárního sněmu komise
číslo 4. Problematiku zasvěceného života přibližuje v rozhovoru sekretář této
komise P. Prokop Siostrzonek OSB.
Jaký je společenský
status kněží a řeholníků v poměrech České republiky?
Při setkáních s lidmi
žijícími mimo církev často vnímám, že nemají jasno ani v základních pojmech
jako církev, křesťanství, řeholní společenství či kněžství. Od toho se odvíjí
také stupeň společenského postavení zasvěcených osob. Je zapotřebí tyto
základní věci stále přibližovat, například ve spolupráci s veřejnoprávními
médii. Lidé si začínají pomaličku uvědomovat, že kláštery nebo působení kněží
nejsou přežitkem, ale že patří do života společnosti ve 21. století.
Co považujete ve
formaci budoucích kněží za důležité?
Máme-li formovat k
milosti duchovního povolání, musíme mít především opravdu přirozeně zdravého
jedince. Překotná snaha, aby nás bylo co nejvíc, vede někdy při výběru adeptů k
malé náročnosti. Člověk, který nemá rád lidi nebo neumí navázat vztah s
druhými, se nehodí ke společnému životu řeholní komunity ani do semináře, a už
vůbec ne do pastorace. Nutné je též prohlubování a posilování duchovního
života. Setkávám se totiž s krizemi kněží i řeholníků, kteří, pohlceni
ostatními věcmi, zapomněli, že nezbytnou součástí jejich životů je Bůh a vztah
k němu. Třetí oblastí ve formaci je potřeba opravdového vzdělání.
Jsou řády a kongregace
pro společnost srozumitelné? Například chození v hábitu na veřejnosti?
Na hábitu povolání
nestojí. Důležité je to, co řeholník nosí v srdci. Hábit by měl být znamením
pro okolí pochopitelným. Tento vnější oděv skutečně přestal být pro mnohé ve
společnosti znamením, které mu říká, že jeho nositel je člověk zasvěcený Bohu.
Já se ho nezříkám, ale vždy zvažuji, kde toto znamení přispěje, a kde by bylo
zbytečné, či zcela nepochopené.
Proč ubývá povolání?
Povolání jsou v těch
zemích, kde se přirozeně rodí hodně dětí, kde je hluboká víra, a tam, kde je
nezaměstnanost. Naše země splňuje jenom tu třetí podmínku. Nemůžeme čekat
zástupy lidí, když i mnohá jiná povolání je budou postrádat: nebudou kominíci,
nebudou ani řeholníci. Nesmíme také připustit, aby se duchovní povolání stala
jen příležitostí ke společenskému uplatnění a k vyšší životní úrovni.
Co si má katolický
laik představit pod pojmem „pastorace povolání“, který je mezi úkoly vaší
komise?
Narážíme na to, že je
nutné vést mladé lidi k zakládání kvalitních rodin. Bez nich povolání
nevyrostou - je to začarovaný kruh. Proto bude důležitá i spolupráce s komisí
zabývající se pastorací rodin.