Uplatňování
principu synodality církve v naší diecézi
Marie
Zimmermannová
Ve věroučné konstituci Druhého vatikánského koncilu církev
sama sebe chápe především jako Boží lid – společenství, které pochází od samého
Ježíše Krista. Společensky je církev uspořádána tak, že má hierarchickou
strukturu, kde různé úkoly a funkce mají své konkrétní nositele. Vedle toho se
však uplatňuje i princip synodality založený na setkáních, kde se jejich
účastníci společně radí při hledání nejlepšího řešení konkrétních úkolů a
otázek. Tento princip se uplatňuje na různých úrovních.
P. Miroslav
Šimáček pochází z naší diecéze, řadu let vedl Interdiecézní centrum života
mládeže Křižovatka v Příchovicích v Jizerských horách, byl vedoucím Sekce
pro mládež při ČBK a nyní je biskupským vikářem pro pastoraci litoměřické
diecéze a duchovním správcem farnosti v Ústí nad Labem:
(...) Se službou
biskupa souvisí také otázka církevních struktur (kurií, různých rad, komisí
atd.) Velkou pozornost je třeba věnovat výběru osob:
a) výběr by měl
být promyšlený, konzultovaný se spolupracovníky podle stanovených hledisek a ne
nahodilý (vzdělání, duchovní zralost, schopnost spolupráce, normalita
osobnosti).
b) vyhledávání a
příprava spolupracovníků, zejména na důležitých místech, by měla být dlouhodobá
a systematická
c) důležitá je
trvalá přiměřená formace a vzdělávání, přesně určené kompetence, hodnocení,
atd. (viz. § 91 c).
Jen tak bude
možno vytvářet takové struktury církve, které by ukazovaly její laskavou tvář a
které by evangelizovaly. Církev je postavena na hierarchickém principu. Je zde
však také princip synodality, skrze kterou je též Kristus přítomen ve své
církvi. (Mt. 18,20). CIC stanoví možnosti využití tohoto prvku života církve
v poradních orgánech. Je třeba využít jej k solidní práci (§ 64a).
Měl by se stát dokonce běžným nástrojem práce dnešní církve. Biskup pak získává
zpětnou vazbu, pomoc v hledání nových cest a zdroj inspirace. Je třeba se
chránit formalismu v činnosti těchto orgánů. Jestliže se v modlitbě a
solidním hledání dojde k určitým závěrům, je třeba je také realizovat
a vyhodnocovat jejich účinnost. Jestliže se tak neděje, dojde poměrně
rychle ke ztrátě zájmu zúčastněných kněží i laiků, k rezignaci a pocitu
znechucení. Ztrácíme pak pro církev tolik potřebnou energii a kreativitu a
ještě si vzájemně bereme čas. Nemůžeme si dovolit hazardovat duchovním,
intelektuálním a lidským potenciálem. (Viz. NMI 44,45) (...)
Poradní orgány
v naší diecézi
Na diecézní
úrovni působí vedle sboru poradců dalších dvanáct rad a komisí. Pastorace se
nejvíce týká činnost biskupské, kněžské, pastorační a ekonomické rady. Na
úrovni farností se jedná o pastorační a ekonomické rady farnosti. Statistika za
rok 2002 uvádí, že v celkem 445 farnostech diecéze působí 269 ekonomických
rad farnosti (ty jsou podle Kodexu církevního práva povinné) a 147 pastoračních
rad farnosti. Farností, ve kterých žije duchovní správce farnosti, je 140.
Z anonymní
ankety mezi kněžími na diecézním kněžském dni v listopadu r. 2003
vyčteme, že 55% ze 114 hlasujících duchovních hodnotí pozitivně činnost
ekonomických rad farností, 41% nevýrazně a negativně pouze 4% z nich.
K působení pastoračních rad ve farnostech se vyslovilo 99 duchovních,
z nichž 53% hodnotí PRF pozitivně, 41% nevýrazně a 6% negativně.
Požádali jsme o
názor P. Ladislava Hojného, t. č. administrátora v Hlinsku, který je
členem diecézní kněžské a pastorační rady a ve své farnosti vede také
ekonomickou a pastorační radu farnosti:
K ideálu
nastíněnému P. Šimáčkem máme zřejmě ještě hodně daleko jak na diecézní, tak i
na farní úrovni. Vidíte nějaké kroky, které je možné činit v současné situaci,
aby vedly ke kýženému cíli? Jakou máte zkušenost v Hlinsku? „Skupinky
spolupracovníků, kteří obětavě pomáhali kněžím, bychom našli v celé řadě
farností naší diecéze už za časů hluboké totality. Jejich činnost se
soustředila především na opravy církevních budov, někteří plnili řadů úkolů
spojených s liturgií, jiní se v rámci tehdejších možností dokonce podíleli i na
pastoraci dětí, mládeže. Větší farnosti se už tehdy neobešly bez činnosti
laických pomocníků. Změna společenských poměrů nám otevřela nové možnosti. Na
mnoha místech spontánně vznikaly farní rady.
Počátek
devadesátých let se vyznačoval nejenom velkým nadšením, ale jistou chaotičností
a ztrátou smyslu pro realitu. Stanovy pastoračních a ekonomických rad farností
z r. 1999 neměly uhasit počáteční horlivost, přinesly jen určitý systém a
nezbytný řád. Okouzlení svobodou však brzy pominulo a negativní nálady
ovládající současné společenské klima pronikají i do církve. Proto se nemůžeme
pozastavovat ani nad tím, že podle výše uvedeného průzkumu se činnost některých
pastoračních a ekonomických rad (působících ve farnostech naší diecéze) hodnotí
jako nevýrazná. Jedná se však jen o pohled ze strany kněží, kteří jsou
duchovními správci farností. Bylo by asi poněkud obtížné, ale přece jen
zajímavé, získat názory „druhé strany“. Kdo ví, k jakým výsledkům bychom
dospěli, kdyby činnost pastoračních a ekonomických rad hodnotili věřící ve
svých farnostech.
Těžkosti
doprovázející činnost těchto grémií nejsou jen odrazem celospolečenského
klimatu, ale bývají způsobeny nízkou úrovní komunikace, nedostatkem
trpělivosti, kolizemi mezi mladší a starší generací, přežívajícími předsudky
nebo jistou neschopností vnímat názory ostatních. Chyb se dopouštějí členové
pastoračních a ekonomických rad i sami předsedající - duchovní správci
farností. Při řešení problémů nelze postupovat podle jednotné šablony a každé
společenství a každá farnost vyžaduje individuální přístup a znalost místních
poměrů.
Domnívám se, že
za dané situace bychom si měli v poradních orgánech našich farností zachovat
jistý smysl pro realitu a umění dobře zvážit své možnosti. Kromě vysokých a
vznešených cílů je dobré věnovat pozornost i menším a méně náročným
úkolům. Jejich splnění se může stát zdrojem povzbuzení a odvahy pustit se i do
obtížnějších záležitostí. Schopnost vnímat realitu nás uchrání před opovážlivým
„spoléhám na své vlastní síly„ a vede k větší důvěře v Boží pomoc.
Dále bych rád
upozornil na potřebu vzájemného uznání. Upřímný projev díků a lichotkami
nezatížené ocenění povzbuzuje předsedajícího i členy k dalším aktivitám.
Permanentní nespokojenost a oboustranné kritizování vede k pocitům
bezúspěšnosti, která může vyústit v naprostou rezignaci.
K oživení
činnosti poradních orgánů v našich farnostech by jistě přispěla
i vhodná výměna zkušeností, která by se však nesměla zvrhnout v chlubivou
přehlídku úspěchů a respektovala by rozdílnou situaci farností. Nemůžeme
porovnávat nesrovnatelné. Například, to co je možné v městské farnosti -
nemůžeme realizovat na venkově.
Na základě
vlastní zkušenosti mohu jen potvrdit, že velké a početné farnosti, mezi které
patří i Hlinsko, se v současné době neobejdou bez pastorační a ekonomické rady.
Hodnocení činnosti diecézních grémií přenechávám povolanějším. Možná, že bychom
se měli nechat poučit a povzbudit zkušeností našich předků. V tomto
roce slavíme výročí založení naší diecéze. Kolik let uplynulo od 10. listopadu
r. 1664 než se uskutečnil záměr papeže Alexandra VII.? Kolik překážek muselo
být překonáno a jak velké úsilí bylo třeba vynaložit, aby královéhradecká
diecéze dostala zamýšlenou podobu? Stejně tak vytváření nové struktury místní
církve odpovídající záměrům Druhého vatikánského koncilu vyžaduje určitý čas.
Věřím, že v
budoucnosti se budeme stále více přesvědčovat o nezbytnosti poradních orgánů
pro život naší diecéze i každé její farnosti. Zatím máme za sebou první
nesmělé a občas i nejisté kroky a učíme chodit a objevovat význam principu
synodality v církvi. Je však třeba důvěřovat v Boží pomoc, prosit o dary Ducha
svatého a jít dál.“