Úkoly a hledání modelu katolické rodiny

podle www://snem.cirkev.cz

Plenární sněm Katolické církve v ČR probíhá v současné době prací osmi komisí, jejichž výsledky budou publikovány patrně až po skončení jejich práce, tj. v polovině roku 2005. Vracíme se proto k některým diskusním příspěvkům účastníků prvního plenárního zasedání sněmu, abychom je poskytli jako námět k úvahám nebo jako zdroj málo známých informací. Pro dobu postní jsme vybrali část příspěvku Ing. Miroslava Machálka, delegáta ostravsko-opavské diecéze. Mnohým jistě bude mluvit „z duše“. Jeho úvaha koresponduje se zamyšlením P. Heryána v rubrice Duchovní život (str. 4). Může být podnětem k postnímu zpytování svědomí a obnově svého života. V rodině k tomu máme vždy prostor a není to vůbec snadné.

Co je úkolem rodiny

„Rodina je domácí církví, kde rodiče slovem i příkladem hlásají svým dětem víru a kde vyrůstají vlastní povolání“, je uvedeno v § 72 (materiálu, který sněm projednával – pozn. red.) a mně se to zdá pro charakteristiku rodiny strašně málo. Rodina je totiž také základní buňkou lidské společnosti vůbec a ta by měla každého vybavit základem pro růst všeho, co je nezbytné pro přípravu být dobrým a platným členem každého společenství, farnosti, ale i obce, místní církve, ale i své vlasti.

To znamená, že i křesťanská rodina musí především položit přirozený základ, aby náboženskou výchovu bylo na čem stavět. Proto nelze pastoraci rodiny zužovat pouze na výchovu k víře a nelze ji zužovat pouze na některý nebo některé ze závažných problémů.

Někdy se mi například zdá, že se až příliš upřednostňuje PPR (přirozené plánování rodičovství – pozn. red.). Nic proti tomu, důkladně jsem se s ním seznámil a vzhledem ke svému věku jsem vlastně tu problematiku sledoval již od známého projevu, tuším Pia XII., k porodním asistentkám. Ale někdy mi u těch psaných i přenášených informací chybí větší důraz na jedno slovíčko: Odpovědné. A toto slovo a zejména jeho realizace v každodenním životě, je právě záležitostí přirozené výchovy.

Přirozená výchova

V rodině by měla vládnout správná stupnice hodnot a povinností. A začínat by se mělo již od prarodičů, protože ti tráví s vnuky někdy více času, než sami rodiče (...) Prarodiče musí společně s rodiči přispívat k tvorbě správné stupnice i u povinností, protože právě oni občas doslova maří svou přecitlivělostí pro svá vnoučata i dobré působení rodičů v této oblasti.

V rodině se utváří všeobecný vkus spojený i s odpovědností, například při oblékání. (...) Ale také vkus v oblasti kultury atd. V rodině se buduje úcta a tolerance k druhým lidem, bohatším nebo chudým, starším či mladším, úcta k názoru druhých, úcta k jejich majetku a pověsti, zásada vyjadřovat se k věci a problému a nesoudit jejich nositele, úcta k přírodě i ke kulturním hodnotám, zásady přirozené spravedlnosti apod. (...) Podle těchto zásad je posuzován každý člověk, i věřící od nevěřícího, protože to jsou nezbytné zásady pro harmonický život každého společenství.

Někdo by mohl namítnout, že je to samozřejmost. Praxe učí, že tomu tak není a že právě dospělým a dětem z věřících rodin občas schází slušné chování. (...) Tyto skutečnosti spíše i ty dobré a často hledající svůj životní styl odpuzují a samozřejmě vedou i k nespravedlivému posuzování církve nebo i odsuzování PPR, když například početná rodina neplní své povinnosti v domě, v obci, ve státě nebo zátěž plynoucí z této skutečnosti přenáší na babičku a dědečka bez ohledu na jejich zdravotní stav a jejich svobodné rozhodování.

Náboženská výchova

Velmi se zabydlel takový zvyk, že rodiče přihlásí děti do náboženství, případně jim dovolí chodit do spolča a myslí si, že tím jejich odpovědnost za náboženskou výchovu končí. Samozřejmě, že vnímavý kněz nebo katecheta velmi rychle pozná, zda v rodině existuje spolupráce v náboženské výchově. Je spíše otázkou, zda má odvahu rodičům, kteří se domnívají, že pro náboženskou výchovu svých dětí dělají maximum, v pravé chvíli a vhodným způsobem sdělit, že to nestačí. Mnozí nemají totiž čas a to nejčastěji užívané slůvko v jejich každodenním slovníku je: nestíhám. Asi by se mělo více zdůrazňovat, že v té přirozené i nadpřirozené oblasti výchovy je pro rodiče nejdůležitější dát svým dětem čas. A to v každé době, protože nejde nahradit to, co se zanedbalo ve dvou letech, později například ve čtyřech letech. (...) Pokud jsme totiž s dětmi dostatečně dlouhou dobu, poznáme, co v přirozeném i nadpřirozeném řádu potřebují a co jim máme dávat. (...)

Je velkou skutečností, že přes týden ani děti, ani rodiče nemají moc času. Moc bych se přimlouval za to, aby se aspoň ve většinu nedělí nevytrhovali ani tatínkové, ani maminky, ani děti z rodinného kruhu, aby se nekonaly ani náboženské akce, kterých by se nemohla účastnit celá rodina, aby se aspoň jedenkrát v týdnu rodina sešla u společného stolu se společnou modlitbou, aby se rodina společně mohla věnovat i četbě Bible či jiné podobné náplni a aby se mohla aspoň v neděli věnovat společnému dialogu o všem, co je její záležitostí.

Také aby věnovala potřebný čas rodinnému slavení, třeba velmi skromnému, protože právě ono, jak zdůrazňuje pan Doc. Kunetka, může podpořit vnímavost k tomu liturgickému a udržuje někdy i mezi čtyřmi generacemi dobré vztahy, vnímání starostí jiné generace, vnímání rozdílu v mentalitě generací a usnadňuje jejich vzájemné pochopení.

Další faktory ohrožující katolickou rodinu

Jen stěží lze požadovat po dětech náboženské vzdělávání, pokud se nevzdělávají rodiče, pokud v knihovně není potřebná literatura, ke které se rodič při dotazu svých dětí může vyjádřit, protože ji aspoň rámcově zná. Velmi nebezpečná se může stát mimořádná angažovanost rodičů i na církevním poli. (...) Stává se, že děti takto angažovaného tatínka nebo angažované maminky (pokud dávají přednost angažovanosti před rodinou a svým zaměstnáním – pozn. red.) přestávají věřit v domnění, že tatínka či maminku vede právě víra k nespravedlnosti vůči rodině. (...)

V jiných případech dochází k doslova ke každodennímu terorizování celé rodiny, aby se naplnily představy jednoho z rodičů o duchovním životě rodiny. Respektování svobody dětí i při náboženské výchově, zejména v pubertálním a postpubertálním věku, je nezbytné.

Hledání modelu katolické rodiny

Má-li být katolický model rodiny, jak se o něm mluví v § 72, přitažlivý, musí se při její pastoraci řešit její komplexní problémy a její komplexní úloha ve společnosti. Bude-li katolická rodina přitažlivá v oblasti přirozených hodnot, bude tím potvrzeno, že její katolické zaměření, ať již z hlediska vzájemného poznávání, manželského soužití, přijetí dětí a způsobu jejich výchovy je pro nejbližší okolí, ale i pro celou společnost přitažlivé a užitečné.

Filosof a fyzik mých studentských let Dr. Artur Pavelka kdysi pronesl přednášku, ve které doporučoval poněkud jinou cestu poznání Boha, než bylo v té době ve zvyku podle sv. Tomáše. Říkal v ní, že je vhodné prokázat na konkrétních skutečnostech, například na změně vztahů mezi lidmi po příchodu Ježíše na tento svět, na vzniklé charitativní činnosti, že pro celou společnost je užitečné, že je Bůh. Tvrdil, že tato skutečnost spíše otevře srdce vnímání jeho existence.

Myslím, že právě podobný postup může vést k pochopení, že rodina budovaná na základě Kristova evangelia je lepší, protože lépe plní své poslání, resp. že rodiče i děti, kromě přirozených prvků mají ještě jinou motivaci a k ní také jiné prostředky ke zvládání tohoto složitého poslání. Je také zřejmé, že pastorace rodiny musí být záležitostí širokého týmu specialistů a že kromě kněze musí při ní spolupracovat zejména dobrý a v této problematice zkušený psycholog.

Redakčně kráceno, mezititulky redakční.

Celý text je k dispozici na www://snem.cirkev.cz