Výchova ke kontemplaci a duchovnímu rodičovství

Marie Zimmermannová

Před několika málo týdny jsme prožívali Velikonoce. Postní doba nás před nimi vybízela k hlubší reflexi svého života, která měla vyústit v obnovu křestních závazků. Velikonoční třídenní nám poskytlo dost prostoru ke ztišení se, rozjímání či kontemplaci. Jak důležité jsou tyto skutečnosti pro náš duchovní život, pro naše rodiny i naši místní církev, o tom hovořila na sněmu řeholní sestra PhDr. Mgr. Edita Mendlová OP. Formou ankety se dvěma maminkami jsme zjišťovali, jak Velikonoce v tomto ohledu využily.

Zasvěcený život v místní církvi

… V naší církvi chybí porozumění zasvěcenému životu na všech úrovních: u kněží, u bohoslovců i u laiků. Tam mnohdy bývá situace nejkatastrofálnější! Přitom manželství, rodina a zasvěcený život jsou „spojité nádoby“! Je-li jedno v krizi, objeví se zanedlouho krize i u druhého. Doporučila bych jednak větší informovanost na všech stranách, výchovu křesťanů – laiků, k tomu, aby ve svých rodinách nejenže svým dětem nebránili, ale také sami toto povolání podporovali. A za druhé bych viděla jako nutnost zdůrazňovat, že oboje – manželství a rodina a zasvěcený život – žijí a hynou z nevěrnosti daným slibům (manželský slib, řeholní slib).

Pochopí-li mladý člověk, že z věrnosti danému slibu (= partnerovi/rce, Bohu) roste něco velice důležitého (vzniká rodina, manželské pouto; slib Bohu vytváří komunitní věrnost a buduje společenství s projekcí na dobra věčnosti) a formuje to jeho samého celoživotně, pak jsme u zárodku obnovy rodin a postupného překonávání krize slibů v zasvěceném životě a v kněžském celibátu. (…)

Ve sněmovním materiálu chybí důraz na duchovní otcovství a mateřství řeholníků (kněží a bratří) a řeholnic! Málo je také zdůrazněna kontemplativní dimenze duchovního života zasvěcených osob, z níž všechno vyvěrá! Co tím míním? – duchovní rodičovství (otcovství/mateřství) je pravým cílem lidské i duchovní formace zasvěcených osob! Bez něj se minuli cíle a jako lidské osoby opomenuli ukázat rodičovské rysy Boží Tváře.

Bůh projevuje svou lásku ke každému člověku zcela jedinečným způsobem a jeho láska nepostrádá jak rysy otcovské, tak mateřské! A právě tyto „vlastnosti“ Boží lásky mají na sobě a v sobě zpřítomňovat řeholníci a řeholnice (viz Matka Tereza, sv. Maxmilián Kolbe – minorita). To je jejich autentická evangelizace, jejich výmluvné svědectví, i kdyby slovně nic neříkali a nehlásali! Řeholníci a řeholnice (= zasvěcené osoby) mají v sobě zrodit Krista a dál zažehnout a porodit Krista v duších svých bližních, ať jsou kdokoliv a kdekoliv.

Kontemplativní dimenze to je, která je touto úrodnou půdou, v níž se duchovní rodičovství rodí. Doporučovala bych zamyslet se hlouběji nad stavem naší české církve, co se týče výchovy ke kontemplaci. Zde je stav našich křesťanů laiků opravdu tristní (např. adorace eucharistického Krista bývá často pojímána jako akce!).

ANKETA

Jak jste prožili ve své rodině Velikonoce? Našli jste prostor pro ztišení se a duchovní prožívání těchto svátků?

Ilonka (maminka čtyř dětí školního věku): Povedlo se to nádherně. Začalo to už před Velikonocemi, kdy jsem chodila na besedy do škol a měla radost z toho, že děti poselství těchto svátků zajímá a že mi za něj děkovaly. Na Zelený čtvrtek byly obřady opravdu krásné. Byl tam klid, krásný zpěv, kněz s takovou citlivostí vedl obřady a mě tam zaujala i jedna věc, kterou jsem nikdy neviděla – když se sundala plátna z obětního stolu a oltáře, tak je světil kočičkami a svěcenou vodou. Doma jsme si udělali velikonoční večeři, měli jsme červené víno z Francie, nekvašené chleby, salát a masovou směs a rozsvítili si svíčky a to bylo takové slavnostní. Děti to chtějí zavést každý rok, protože se jim to velice líbilo.

Na Velký pátek se vždy od tří do čtyř celou hodinu modlíme, protože je to hodina milosrdenství. Modlili jsme se křížovou cestu, korunku k Božímu milosrdenství a bolestný růženec – po letech jsme byli celá rodina pohromadě. Velký zážitek měl nejmladší Lukášek v pátek, protože spolu s knězem a jáhnem ležel na zemi před oltářem.

V sobotu i neděli u nás byl křest šesti katechumenů, s jednou maminkou jsem se tam seznámila. V neděli se konaly čtvery křtiny malých dětí, to bylo opravdu krásné. Zapůsobilo na mne také velikonoční Urbi et orbi Svatého otce a jeho velikonoční požehnání. Mám velkou radost, že se od toho Velkého pátku modlím novénu Božího milosrdenství, že se mi to daří každý den a Velikonoce tak pokračují až do neděle Božího milosrdenství.

Ludmila (maminka tří dětí školního věku): Na Velikonoce se těším každý rok a ty letošní byly zvlášť vydařené. Děti už jsou zase o něco větší a letos jsem se u nich ani jednou nesetkala s nějakou nevolí chodit každý den do kostela na dlouhé obřady. Na Zelený čtvrtek jsme se účastnili už dopolední Missa chrismatis v katedrále. Vidět lavice zaplněné téměř dvěma stovkami kněží z diecéze, kteří pak obnovují své sliby, to už samo o sobě vzbuzuje řadu úvah a myšlenek u mne i u dětí. Večer si již několik let chystáme večeři s nekvašenými chleby, zeleným salátem, vínem a masem a připomínáme alespoň některé židovské velikonoční zvyky, o kterých vím. Největším zážitkem z obřadů je pro mne stále mytí nohou - nádherný symbol služby, o kterou se také doma i v církvi snažím. Krásným prostorem pro ztišení je adorace v Getsemanské zahradě.

Také děti ji prožívaly intenzivně. Domů jsme se dostali hodinu před půlnocí a bylo nám líto jít spát, a tak jsme ještě bděli při melodiích písní z pásma o Mojžíšovi. V pátek se kromě obřadů účastníme mše svaté v přírodě za městem. Vrcholem je velikonoční vigilie s obrovským bohatstvím symbolů, které mnohé inspirují v duších dětí i dospělých. U nás ve farnosti je zvykem slavit ještě společné noční agapé. Mít se s kým radovat, někam patřit, cítit se v církvi jako doma - to bude pro děti důležitou devízou do dalšího života. V pondělí odpoledne jsme vyrazili na cyklistický rodinný výlet do rozkvétající přírody. Na kole je člověk tak trochu i sám, a tak může v myšlenkách vše znovu prožít, radovat se i chvílemi plakat. Výsledkem toho všeho je pocit velikonočního vysvobození a možnosti nového začátku a ten ve mně stále trvá.

Motivujete své děti k řeholnímu povolání?

Ilonka: My jsme premonstrátští terciáři a já si myslím, že je to věc mezi člověkem a Bohem, Bůh si povolá každého člověka, rodiče nemají právo svým dětem bránit, když se cítí být povolány. Podpořit to mohou příkladem v rodině, jak se v rodině žije. Kde má živý základ, většinou z takových rodin vzniká duchovní povolání. Moje nejstarší dcera potřebuje nejen víru, ale i znalosti, aby to dokázala vysvětlit i rozumově z teologického hlediska svým kamarádům. Ptá se na spoustu věcí a já musím často vzít sešit z dogmatiky, abych dokázala něco vysvětlit. Má nevěřící kamarádky, hledající, jedna s ní začíná chodit do kostela.

Ludmila: Inspirovala jsem se u maminek, které se za duchovní povolání svých dětí modlily, ale nikdy jim o tom neřekly až do doby, kdy se pro ně děti rozhodly samy. Svůj úkol vidím v tom, aby mé děti dostaly v naší rodině spoustu lásky, aby mohly dospět, osamostatnit se a dorůst ke schopnosti duchovního mateřství či otcovství. Myslím si, že řada osobních problémů lidí pramení z toho, že té lásky zažívají ve svém životě málo, že trpí jejím deficitem. Přemýšlím ale i o konkrétních možnostech, jak dětem řeholní a kněžský život přiblížit zblízka tak, aby je napadlo se jím zabývat a jsem vděčná za každého kněze, řeholníka a sestru, ze kterých „čiší“ otcovská či mateřská láska.