Aby církev nepřišla pozdě

Marie Zimmermannová

Když se konal II vatikánský koncil, měl Otec biskup Otčenášek touhu předložit mu svoje myšlenky o nutnosti univerzálního svatodušního spřátelování v Církvi i ve společnosti. V té době však sušil Sunar v opočenské mlékárně a nesměl ani jako kněz působit. Komunisté mu sice pozvání na sněm předali, ale neopomněli přitom zdůraznit, že nepřátele republiky nikam za hranice nepouštějí. Po dlouhých letech Otec arcibiskup připravil příspěvek na stejné téma prvnímu plenárnímu jednání sněmu v České republice. Pro zdravotní indispozici však s ním nemohl vystoupit veřejně. Text je k dispozici na internetových stránkách sněmu. V přátelském rozhovoru jsme se pokusili přiblížit jeho myšlenky vám, čtenářům.

Můžete uvést nějaký příklad, jak by mělo „univerzální svatodušní spřátelování“ v Církvi fungovat?

Když jsem byl malý kluk, často jsem se díval, jak maminka pere prádlo. To prala ještě na valše v neckách a když už bylo prádlo čisté a vymáchané, přidávala do vody ještě modrý prášek - šmolku. Tím se prádlo „modřilo“, bylo pak bělejší. Říkal jsem si: kdyby se to jedno zrníčko šmolky podívalo na modré nebe, začalo by jistě modřit samo od sebe. ...A tak když si my uvědomíme, že máme něco společného s Nejsvětější Trojicí, povede to k dynamismu v Církvi - k apoštolátu, evangelizaci, apod. A to v duchu třetí božské ctnosti - lásky. Univerzální svatodušní spřátelování nelze srovnávat jen s přátelstvím. Užitečné by bylo chápat je jako solidaritu ve třetí božské ctnosti - tedy nejen mezi lidmi, ale i s Bohem. Výsledkem by byla obnovená Církev. Velmi by jí to pomohlo - je to takový univerzální lék na všechny nemoci dneška.

Svatý Pavel jmenuje v listě Galaťanům plody, které by mělo v člověku přinést působení Ducha svatého. Měl by být naplněn láskou, radostí, pokojem, být shovívavý, vlídný, dobrotivý, věrný, tichý a zdrženlivý (Gal 5, 22-23). Takoví lidé jsou dnes vzácní. Co je podle Vás důležité k tomu, aby v člověku mohl Duch svatý takto působit?

Radost a spokojenost považuji za velmi důležité. Radost vzniká z přítomnosti nějakého významného dobra. Pokoj pochází z přítomnosti všech dober. Stále nestačím děkovat Pánu Bohu za službu, kterou mi poskytují sestry a spolubratři. Takový první motiv , proč se myšlenkami o působení Ducha Svatého tolik zabývám, byl začátek mého působení v blízkosti „svatodušní“ katedrály. A když jsem byl potom přímo ke katedrále Ducha Svatého ustanoven. Nic se neděje náhodou – vždyť právě On všechno působí! I tu želivskou internaci a kriminál jsem snášel lépe, protože jsem stále o tomto tématu nejen přemýšlel, ale také měl možnost debatovat. Hodně jsem načerpal od Mons. Šuránka v Želivě - ten nejdřív nemohl pochopit, „co to pořád mám s tím spřátelováním“, ale pak mě povzbudil, abych se toho držel a dál na tom pracoval, že to může být právě moje specielní cesta.

Nesmíme jen pasivně přijímat všechny události a zprávy, ale také na ně reagovat. Tak např. žehnání - to může každý, a třeba úplně nenápadně: udělat jen malý křížek, aby Bůh nechal růst to dobré, o čem slyším nebo co - vidím (hlavně sdělovací prostředky, ale i nějaký osobní zážitek), a tomu špatnému aby bránil.

Když byl biskup Hlouch internován v Koclířově, tak mě při jedné mé návštěvě radostně objal a sděloval mi, že na právě probíhajícím koncilu zaznělo, že jsme spoluodpovědni s papežem za celý svět. Oba jsme se z té zprávy těšili. Proč Svatý otec, když přijede do některého státu, nejdříve vždycky políbí zem? Dělá to proto, aby tím dal najevo, že je možné přátelství nejen „exkluzivní“ (jeden člověk s jedním člověkem), ani „partikulární“ (pouze a výlučně dvou určitých osob - před tím se ve všech komunitách varuje), ani nejen „generální“ (bohoslovné), ale úplné, obecné, „katolické“.

Spřátelování svatodušní, to není jen metoda církevní práce, ale podstata celé ekonomie spásy. Naprosto nikoho z něj nemůžeme vyloučit. Hlavním iniciátorem je Bůh a všechno toto vzájemné přátelství vede k Němu.

Ve sněmovním příspěvku jste uvedl, že jste požádal kardinála Ratzingera o pomoc při teologické formulaci univerzálního spřátelování v Duchu svatém. Jak se daří tento záměr uskutečnit a jak vidíte naléhavost požadavku spřátelování?

Chtěl bych nejdřív zmínit přísloví, že „i slepé kuře někdy najde zrníčko“. Nejsem žádný „střed světa“, žádný uznávaný teolog, tím méně se do podobné pozice stavím. Přesto ale také - jako ostatně každý - mohu přijít na myšlenku prospěšnou všem. Proto se snažím, abychom byli aspoň dva nebo tři, kdo by na tom teologicky pracovali. Kdybych se tím měl zabývat jen sám, byla by to chyba hned v základě. Proto jsem se obrátil na kardinála Ratzingera a on mi jmenoval a poslal dva své teology. Oba se shodli, že jde o věc dobrou, a vybídli mě, abych to dál rozpracovával. Skicu jsem jim tedy předložil. Vidím v tom univerzálním svatodušním spřátelování opravdu základ všech řešení bolestí světa.

Patří k tomu ovšem i pokora, „humilitas“. Kdybychom za všech okolností postupovali „přátelsky“, všechno by bylo snadnější - ani mnohé války by nevznikly. Láska je „forma ctností“ - musí však být chápána a prožívána jako vzájemná. Vždyť budeme jednou u nebeské hostiny sedět vedle sebe, třeba s bývalým bolševikem! Nedávno zemřelý malíř Vokolek na jedné své fresce nad oltářem kostela to vyjádřil tak, že jeden z hostí má v kapse zastrčené noviny Rudé Právo. Ale ta pokora, to není hlavní - jde o to chtít jít se vzájemnou odpovědností a svorností do věčného spřátelování - prožívat v Duchu Svatém sounáležitost.

Ke spřátelování ovšem patří určitá blízkost. Dříve to nebylo tak možné, lidé k sobě měli prostorově daleko, ani technika komunikace nebyla na současné úrovni. Dnes se můžeme s každým hned sblížit, domluvit, prostřednictvím mobilních telefonů, internetu a jiných vymožeností. Tento výklad lásky = třetí božské ctnosti, nevystupuje z rámce vysvětlování vývoje dogmat, jak mu rozumí naše katolická Církev; svatý Pavel výslovně mluví o Tajemném Těle Krista, v němž jsme všichni vzájemně „buňky“, (údy), a kde Duch Svatý je „duše“, jak to formulují teologové. A v Krédu vyznáváme my všichni víru ve společenství (obcování) svatých.

Jde tedy o to, aby s tím Církev nepřišla pozdě, aby se neopakovala stará chyba, kdy se jí odcizily celé skupiny, např. dělnictvo. Skrze LÁSKU (Bůh je Láska) všechno souvisí se vším. Když je někde nedostatek lásky, projeví se to všude. Když se budeme všichni považovat za přátele, za členy velké Boží Rodiny, usnadní nám to i lásku k nepřátelům, kterou od nás přece evangelium vyžaduje. A tato vzájemná láska nás obohatí. Když miluji druhého kvůli Bohu, jsem také - a velice - sám obdarován. Oni všichni - Panna Maria, svatý Josef, andělé a světci, rodiče, pozemští přátelé a dobrodinci atd. - se stávají spolutvůrci mého života. Když já někoho přivedu ke křesťanství, on pak ponese odpovědnost i za mne a všichni na tom získáme ve prospěch lidstva a celého kosmu. To není myšleno účelově (jako „věta účelová“, ale jako „věta účinková“), ale to je účinek svatodušní univerzality a vzájemnosti v lásce, o které jde a za něž buď Trojjedinému Bohu chvála!