Sněmovní kroužek: jak vůbec začít

Výzva k ustavování sněmovních kroužků se často setkává s rozpačitou odezvou. Psané instrukce nebývají vždy dostatečným popudem. Mnohem líp působí konkrétní příklad. Obrátili jsme se proto na jednoho z autorů, kteří už v Perspektivách publikovali, o němž víme, že má v této oblasti praktickou zkušenost. Pan Jaromír Matěna z Hradce Králové se zdráhal a my ho chápeme: nikdo z nás se neprokazuje rád nehotovým dílem. Také u nich v Hradci jsou teprve na začátku. Jenže o toto nám právě šlo: ukázat, jak se začíná. Jsme rádi, že se nám podařilo autora, který je animátorem sněmovního kroužku: přesvědčit, že právě jejich zkušenost může inspirovat mnohé, kteří si zatím nevědí rady.

Na podzim 1996 jsme se sešli poprvé. Hlouček asi patnácti lidí - katolických křesťanů laiků. Znali jsme se leckdo s leckým, ale jistě ne všichni se všemi. Byli jsme z několika farností našeho města, z různých generací, s různým vzděláním a s různými názory. Spojoval nás zájem o život v naší církvi, kritický a současně aktivní přístup, a také ochota naslouchat druhým a společně hledat. Řada z nás něco v církvi dělala, o něco usilovala. Někteří zažili zklamání a rozčarování, někteří byli plni elánu a hledali, kam jej nasměrovat. Řadu z nás trápil nedobrý stav v naší místní církvi. V ten večer jsme se sešli proto, abychom se poznali, abychom se povzbudili navzájem, abychom se sdíleli ve svých názorech, pocitech, postojích a možná i plánech. Sešli jsme se proto, abychom se povzbudili v tom, že i my spolu vytváříme církev a že to má smysl.

Následovala další občasná setkání. Poznali jsme, že si máme co říci a čím se obohatit. Za dva měsíce shodou okolností vyvolal krátký příspěvek jednoho z farníků do farního časopisu živý dialog ve farnosti. I ten jsme reflektovali v naší skupince. Někdo ubyl, přibyli další. V dalším roce jsme v naší farnosti přemýšleli nad tématem „Církev jako společenství - čím je pro mne církev?“ Ze,zajímavého dialogu, naslouchání a sdílení vzešlo mnoho dobrého. Mimo jiné i větší vnímavost pro druhé a poznání, že když je někdo jiný než já, nemusí být horší - naopak právě ve vzájemné úctě prožívaná různost může být velkým obohacením. Dále jsme se potom na setkáních ve farnosti věnovali jednotlivým kapitolám věroučné konstituce Lumen gentium. Do naší skupinky jsme také na večer s námi pozvali postupně dva kněze z našeho města.

V roce 1997 se začalo mluvit o sněmu, a naší skupince začalo být čím dál více jasné, že tady je naše místo. Ano, o to nám přece šlo od prvopočátku: kriticky promýšlet stav naší církve, v naslouchání a dialogu hledat podněty pro její oživení. Velice nás potěšilo jednak to, že si naši biskupové uvědomují, že s naší církví není něco v pořádku, ale ještě více to, že otvírají tak široký prostor každému, komu na církvi záleží, aby se na tomto procesu mohl podílet. Jistě by šlo, aby se vše odehrálo jen mezi církevními hodnostáři a církevními úředníky. Bylo by to navíc jednodušší, rychlejší a levnější, a také by se to dalo udělat daleko profesionálněji. Naši biskupové ale vykročili jinou cestou. Složitější, pomalejší, dražší. Nabídli nejširší možnou platformu pro vzájemné sdílení, hledání, dialog a dali tak každému z nás možnost „do toho mluvit“. Výslovně zdůraznili, že je třeba zaručit svobodu slova, možnost a odvahu říci vše naplno, nevyhýbat se diskusi o nepříjemných problémech, připomněli, že žádný hlas nesmí být umlčen. Vzkázali každému z nás něco ve smyslu: „Jestli ti na církvi záleží, pojď se spolu s druhými v svém okolí zamýšlet a snažit, jak ji zlepšit.“

V březnu 1998 se naše skupinka stala sněmovním kroužkem - jedním z těch, které vznikly „zdola“, z iniciativy křesťanů laiků. V současnosti se skládá z animátora a osmnácti členů. Jeho charakter, myslím, dobře vystihuje název, který jsme si zvolili: sněmovní kroužek „Na cestě“. Jeden večer jsme věnovali informacím o sněmu, jeden seznámení s koncilem. Je mi jako animátorovi velice příjemné, s jakou pozorností a respektem si lidé v kroužku navzájem naslouchají. Oceňuji, jak aktivně se velká část členů kroužků zapojila do jeho činnosti. V kroužku se také velice záhy začala projevovat atmosféra, jakou známe z křesťanských společenství, ačkoliv naše setkávání není zdaleka tak časté a v programu nezbývá tolik prostoru k společné modlitbě ani k osobnímu sdílení. Jsem přesvědčen, že je to proto, že členové kroužku od něj nejen hodně očekávají, ale že do něj také hodně přinášejí: nejen své myšlenky, ale také svůj duchovní život, svou modlitbu, svou vstřícnost a otevřenost druhým, svou naději. A svou lásku k církvi a starost o ni.

Do našeho kroužku kromě křesťanů laiků patří i jáhen. Pozvali jsme mezi sebe i duchovního správce naší farnosti a podle možností má v úmyslu chodit mezi nás. Nechceme jen pracovat v rámci našeho kroužku a podílet se svou činností a svými výstupy na sněmovním procesu v rámci pastorální sekce sněmu. Chceme se také snažit hledat vhodné formy k dialogu s naším okolím: s představiteli církve v našem městě, s dalšími sněmovními kroužky, s různými proudy v církvi, s lidmi z farností, do nichž patříme. Rozhodně nechceme napomáhat možnému rozdělení, ale naopak bychom rádi stavěli mosty k porozumění a k naslouchání. Myslíme si totiž, že rozdělení se prohlubuje právě tehdy, když zůstává nepřiznáno pod povrchem zdánlivé jednoty a když jednotlivé názorové proudy spolu nekomunikují. Rádi bychom skrovným dílem přispěli k vytváření jednoty v mnohosti, skutečné katolicity naší církve.

V současnosti se setkáváme jednou za čtyři až osm týdnů. Protože podklady od přípravné komise sněmu ještě nejsou k dispozici, rozhodli jsme se zatím věnovat dalším úkolům tak, jak je uvádějí Základní instrukce pro sněmovní kroužky. Nejprve jsme se pokusili sestavit jakousi mozaiku na téma „co mě v církvi netěší“, „čím odpuzujeme a pohoršujeme“. Každý člen kroužku mohl podat písemně své podněty, ty jsme potom utřídili, předložili kroužku na jeho setkání a vše v druhém kole zopakovali ještě jednou. Vznikl tak jakýsi prvotní interní materiál kroužku, s nímž máme v úmyslu dále pracovat. Všechny členy kroužku jsme vyzvali, aby vyjádřili, které body jim připadají nejdůležitější. Další setkání chceme věnovat společnému hledání příčin a kořenů těchto nedobrých jevů v církvi. Shodli jsme se totiž, že jde spíše o projevy, kterých je mnoho, ale skutečných příčin bude možná jen několik. Současně máme v úmyslu složit mozaiku také na téma „co mě v církvi naplňuje radostí“, čím přitahujeme a oslovujeme.“ Nad těmito všemi shromážděnými podněty se pak chceme zamýšlet nad otázkami „v čem vidím naději“ a „co můžeme v našich podmínkách udělat“.

Myslím, že tím máme nejméně na rok co dělat, a docela se na to těším. Bezpochyby to má smysl pro nás samotné, a věřím, že naše úsilí přinese ovoce i pro ostatní. Jsem přesvědčen, že sněmovní kroužky mohou být takovým ohniskem tvůrčího dialogu, který naše církev tolik potřebuje. Podle mne tady nejde jen o závěrečný dokument, který jednou sněm vypracuje. Daleko více jde o to, abychom si navzájem naslouchali a byli k sobě otevření. Abychom byli otevření k hlasu Božího Ducha. Abychom si začali uvědomovat potřeby a nedostatky v naší církvi, ale také svou spoluodpovědnost. Abychom si lámali hlavu nad tím, jaké je poslání církve a jak mu v dnešní době dostát. Abychom žili s církví. Sněmovní proces může být oživujícím a proměňujícím impulsem pro naši církev - nebo jen stejně formální akcí jako některé předchozí. Je to prostě místo, kde o něco jde. Kde může žít naše církev. A to mne na tom láká.

Jaromír Matěna

Sněmovní kroužky, animátoři, moderátoři

Často se setkáváme s myslnou představou, že vlastním jednáním chystaného plenárního sněmu bude setkání jeho vybraných účastníků v prostorném sále, kde se to všechno „odbude“. Její předlohou jsou zřejmě sjezdy KSČ, jak je kdysi mnozí z nás vnímali prostřednictvím televizního zpravodajství.

Zmíněná představa vnějškově vystihuje závěrečné jednání, které bude mít svůj význam, neboť bude „tečkou“ za sněmovním procesem, ale významnější bude proces sám. A ten bude spočívat především v rozpravě čili debatě. K účasti na ní je zván každý laik, kněz či řeholník. Ti, kdo toto pozvání přijmou, čili aktivisté, vytvoří skupiny, neboli sněmovní kroužky, v nichž bude rozprava probíhat. Aktivisté v kroužcích se budou vyjadřovat k předkládaným tématům, případně budou sami témata navrhovat a formulovat. Kroužky jsou závazné na biskupstvích, děkanátech (vikariátech), teologických fakultách, v řeholních a provinciích, opatstvích a v kněžských seminářích. Doporučuje se ustavit je ve všech farnostech a ve všech církevních institucích.

Pastorální sekce přípravné komise plenárního sněmu vydala Základní instrukci pro sněmovní kroužky, v níž nabízí k diskusi tyto okruhy otázek:

a) co mě v církvi naplňuje radostí,

b) co mě v církvi netěší,

c) čím přitahujeme a oslovujeme,

d) čím odpuzujeme a pohoršujeme,

e) co můžeme v našich podmínkách udělat pro naplnění koncilního učení,

f) jak v našich podmínkách splnit úkol nové evangelizace,

g) v čem vidím naději.

V zájmu plynulosti a přehlednosti rozpravy nemá být počet aktivistů v jednom kroužku menší než osm a větší než dvacet. V jedné instituci může vzniknout víc kroužků než jeden, a to i na základě názorové orientace. Kroužkem se může stát již existující a fungující společenství.

V zájmu soustavnosti práce stojí v čele kroužku aktivista zvaný animátor, který organizuje jeho činnost a řídí diskusi. Animátora jmenuje biskup po projednání s představeným příslušné instituce, v níž kroužek vznikl. Existující společenství, které chce fungovat také jako kroužek, navrhne biskupovi animátora ze svého středu. Předpokladem pro funkci animátora je teologické vzdělání (teologická fakulta nebo katechetický kurs, biskup však může povolit výjimku), znalost pokoncilního učení církve a schopnost vést sněmovní kroužek. Animátorům bude umožněna základní průprava pro výkon jejich funkce. Tu provede příslušný moderátor, který bude prostředníkem mezi nimi a přípravnou sněmovní komisí. Více o tom se lze dozvědět v zmíněné Základní instrukci.

Jak je zřejmé, jsou .představy o podobě slavného závěrečného jednání sněmu zatím předčasné. Nejdůležitější etapou sněmovního procesu je pro nás právě tato: ustavení a „rozběh“ sněmovních kroužků.

V ní se ledacos pozná: naše životnost, schopnost racionální úvahy a myšlenkové spolupráce, naše teologická vzdělanost, naše pracovitost (ochota dohnat zameškané, zejména v informovanosti). Aktivisté by měli znát přinejmenším Katechismus. Lze očekávat, že v některých farnostech nebude dost lidí nebo dosti kuráže. V tom druhém případě je záhodno nelámat předčasně hůl, ale kuráž dodat, třeba ze sousedství.

Protože rozprava bude svobodná, budeme mít zprvu co do činění se „zmatením jazyků“, případně s konflikty. I to patří k věci. Budeme se učit vzájemně si rozumět a konflikty rozumně řešit. Tato etapa nebude krátká, vždyť jde o osvojení si nového stylu práce, k němuž leckde chybí chuť. Pokud se to podaří, bude to významný posun v procesu našeho zrání.