Církev jako svátost spásy a společenství

Střípky z příspěvků k přípravě Plenárního sněmu

Jedním z velkých problémů dnešní české a moravské společnosti nepochybně zůstává, jak se dokážeme vyrovnat s minulostí. Církev však bohužel v této věci není zcela přesvědčivým „znamením spásy“, spíše je naopak místem, kde je tento problém nad jiné palčivý. Nejde jen o dosti obtížnou otázku lustrací v řadách nositelů odpovědnosti, ale také o to, nakolik dokážeme právě v otázkách eklesiologie vytěžit zkušenost církve z dob tvrdého nebo i méně tvrdého pronásledování: zda totiž jako církev navazujeme ve svém sebeporozumění na ekleziologický model v době před padesáti lety, nebo zda dovedeme vzít vážně zkušenosti a formy církve, která žila v podzemí, ba i té, která dodnes „mlčící“ zůstává.

Tato církev má jak v kléru, tak v laicích výrazně vyšší věkový průměr, než je průměr v celé společnosti, a tak také z tohoto důvodu má spíš mentalitu vyššího věku než mentalitu mládí.

Tato církev vynakládá naprostou většinu své energie na činnost, kterou bychom mohli nejlépe charakterizovat slovy „práce na zachování státu quo“.

Snad nikoho neurazí, že jako první důvod pro toto tvrzení uvedu důvod v podstatě psychologický: za pronásledování je hrdinou ten, kdo vydrží, a pro mnohé je právě jeho osamělost motivem k tomu, aby se k němu plně nebo alespoň ve smyslu sympatií nebo morální podpory přidali. V situaci svobody a růstu mnohého je to zcela jinak: člověk se přidá ke společenství rostoucímu, ne zmenšujícímu se. Je ochoten nasadit své síly tam, kde se něco tvoří, ne tam, kde se jen něco udržuje, kde se jde v dějinách račím pochodem či kde se jen běduje. A naopak: ti, kteří se „bojí vymření“ či vyhlazení, buď rezignují, nebo se shluknou v militantní šik, který se definuje právě svým pocitem ohrožení, a proto na něm neochvějně trvá. Tito lidé pak přijímají mezi sebe samozřejmě jen další ohrožené.

V činnosti církve je minimálně znát, že by reflektovala skutečnost, že žije v misijním prostředí. Nelze popřít, že pocit bezradnosti, někde krytý velkou a nezacílenou aktivitou, tvoří nezanedbatelnou složku dnešních nálad v církvi.

Bohužel spousty energie a prostředků pak bylo věnováno na slavnosti – poutě, ze kterých se většinou vytratilo vše, co bylo za dob nepřízně poměrů nalezeno, vyzkoušeno a s úspěchem použito. Nekonečné opatřování a svěcení zvonů. Místní obecní slavnosti „přizdobované“ přítomností biskupů a nejrůznější kříšení minulosti. Bylo (a je) až s podivem vidět svůdnost triumfalismu, malou rezistenci vůči němu a neochotu a nedůvěru k vytrvalé neokázalé „kultivační“ práci na jakékoliv úrovni života.

Čím větší skupina lidí, tím více času potřebuje ke změně názorů, nálad, prostě celé své mentality. V tomto ohledu není pět let dlouhá doba! Nicméně je tu trvající úkol tuto mentalitu změnit. Církev u nás musí vědět, za čím konkrétně v této době jde, ne jen před čím se chce bránit. Obrana je jistě také nutnou složkou života, ale evidentně není a nemůže být programem růstu. Právě tak nemůže být programem a stimulem růstu snaha restaurovat minulost, byť v jejich tehdy (ne dnes) živých a účinných projevech života. A bez růstu jak kvantitativního, tak kvalitativního, se může církev u nás snadno stát „kuriózním klubem milovníků kuriozit“.

Za nejdůležitější považuji „zprůhlednění“ činnosti církve. Pojmem zprůhlednění nemyslím zavedení propagandy, která by prohlašovala, co všechno krásného se stalo. Je nutné vytvořit oboustranné informační kanály, ke kterým by měl obyčejný člověk přístup a věděl o nich. Chceme-li po lidech, aby cokoli respektovali, musíme dokázat užitečnost dané instituce i pro toho nejposlednějšího člověka, který by mohl vznést námitku o její potřebnosti. Využila správně církev všech možností, které jí byly dobou od roku 1989 vnuceny nebo poskytnuty?

Církev ztratila na veřejnosti v poslední době na svém významu. Působí jako podnik mající zájem především o své stavby, o byrokracii, svoji vnitřní hierarchickou organizaci, která je často označována jako centralistická, autoritativní a neprůhledná. Pokud se však týká opravdové evangelizace, v tomto se zatím jen tápe. Tohoto jsou si vědomi především sami kněží. Mezi kněžími v diecézi chybí spolupráce, osobní kontakt a rodinná atmosféra. Ztrácí se identita kněze, a tak je často vidět pouze jako obřadník vysluhující svátosti a úředník vyplňující matriky. Tato situace mě přivádí k zamyšlením nad kněžskou identitou.

Církev by tedy měla být společenstvím, kde lze zakusit spásu, kterou Bůh sám chce darovat lidem, kteří zde dnes žijí. Jsme jako církev takovým společenstvím, které svědčí o spáse, kde se spása děje? Věřím, že částečně ano. Přesto bychom se měli ptát, v čem svědectví církve v naší zemi není věrohodné, měli bychom si poslechnout, co se dnes (katolické) církvi nejčastěji vytýká, v čem svým spoluobčanům a bližním nejsme znamením spásy, nýbrž naopak pohoršením.