Kultura a inkulturace Antonín Šimek

Následující výběr je sestaven ze 14 zápisů sněmovních kroužků ke 4. kapitole Tématického pracovního materiálu pro sněmovní kroužky roku 2001 - Církev a svět.

4.1 Je pro nás křesťanství stylem života?
- Ano. Hlásím-li se ke křesťanství, tak se hlásím ke Kristu. Chci-li patřit do jeho společenství, měl bych přijímat za své Kristovu nauku. Všímat si Jeho postoje „stal se člověkem“. Nenechal se spoutat zákony a nařízeními tehdejší doby, ale byl tu pro druhé, často pro ty, které společnost odepsala.

- Každý má svůj styl křesťanského života, ale problém je v tom, že neumíme žít spolu, proto je nás tady tak málo. Lidé se nenaučili od převratu dělat něco společně, každý si spíše hrabe na svém písečku. Týká se to i prožívání víry. Je tu spoustu společenství mládeže, rodin, ale lidé o to nemají moc zájem. Nemají chuť prožívat víru společně.

- Jsem přesvědčen, že teprve víra, která se stala kulturou života a stylem života, je plnou a živou vírou. Teprve usilováním o to, aby se víra stala kulturou života člověka, se Kristus vtěluje do našeho života, do našich vztahů, do naší práce, do našeho okolí. Jen to může přinést plody a být přitažlivé pro druhé.
Obecně má kultura (to se v úvodu k materiálu neobjevilo!) něco společného s kultivací, je tedy třeba něco pěstovat, vytvářet a pečovat o to. Kultura je projevem péče člověka o něco či někoho. Chybí-li péče (a zájem o ni), chybí i kultura. Kulturu života nahrazuje civilizace smrti.
Víra a kultura jsou spojité nádoby. V tomto smyslu je patrný úpadek „víry“ i úpadek kultury. Obě se navzájem mohou a mají obohacovat a prolínat, což moc nefunguje, i když jsou patrné zřetelné snahy jednotlivců.

- Příklad – to je evangelium, kterému nevěrci dnes rozumí.

- Co je vlastně určujícím znakem křesťanů? Už jsme o tom, myslím, zde hovořili. Je to bezpodmínečná láska k sobě navzájem a ke všem lidem. Ano, my tak vlastně sami nepřijímáme křesťanskou zvěst o Boží lásce, ale připojujeme se k mínění okolního světa, že jakoukoli přízeň je třeba si nejdříve něčím zasloužit či alespoň dodatečně za ni zadostiučinit. Chybí nám prostě zkušenost, že by to tak někde mohlo fungovat, že by láska a přízeň mohly být člověku věnovány zadarmo, bez toho, aby si to jakkoli zasluhoval.

- Já to chápu asi takhle: Ježíš nám chce především ukázat a dát zažít lásku, kterou má Bůh ke každému člověku („..dává svému slunci svítit na dobré i zlé..“). Chce také, abychom žili krásný a šťastný život. K tomu nám dává dobré rady, kterým my někdy říkáme přikázání, ale nijak jejich splněním svoji lásku nepodmiňuje. Neříká například cizoložné ženě: „Hele, já ti odpustím, ale ty mi musíš nejprve slíbit, že už to víckrát neuděláš.“ Otec v podobenství marnotratnému synu neříká: „Já tě přijmu, ale nejdřív musíš…“ Běží mu prostě vstříc a objímá ho. Pro nás pak právě v Ježíši nejjasněji zjevená Boží láska dodává těmto jeho radám – přikázáním zvláštní naléhavosti. Právě z ní totiž poznáváme jak mnoho na nás Otci záleží (srv. např. Jan 3.16) a rady toho, který z lásky dává i svůj vlastní život, prostě nelze nebrat vážně.

- Aktivita laiků je v této oblasti docela samozřejmě omezena už podle zásady “když farář nedělá nic, tak to nedovolí ani laikům”.

- V otázce „strategie“ vždy mít na mysli přikázání lásky k Bohu a bližnímu - s pomocí odborníků na různé obory musíme zkoumat, co se ve společnosti děje.

- Ke hlásání evangelia může přispět i křesťanské umění. V současné době se někdy zdá, jakoby mu chyběla „promodlenost“, kterou cítíme u děl starých mistrů (srov. gotický kostel a současná architektura chrámů).

4.2 Jak naše církev působí a jak by mohla působit na kulturu naší společnosti? Jaký by měl být vztah církve ke světu vědy a umění?
- Lidé hledající, v dnešní době mnoho mladých lidí, je tak trochu odstrašováno danými dogmaty církve, kde se zas tak moc nediskutuje. Církev má svoje zaběhané koleje a to hledající někdy těžko přijímají. Více prostoru pro tyto hledající je v různých společenstvích ať už církevních, nebo církvi blízkých.

- Křesťanská víra dává pevný základ pro působení člověka v politickém, ekonomickém či sociálním životě, ve vědě, ve školství, v umění apod. Určitě jsou u nás osobnosti, které to dokáží a usilují o to. Mají velký význam. Jsou to však jednotlivci, kteří mají zázemí mezi svými nejbližšími nebo ve společenství. Naše církev jako celek tyto lidi nijak neformuje, nepřipravuje a nestará se o ně - naopak se tito lidé někdy setkávají s konflikty ve svém okolí.
Je to tím, že obecně církev bohužel dnes ve svých oficiálních strukturách nemá respekt ke skutečnému konkrétnímu člověku a nevychovává osobnosti. Také se nezdá, že by jí skutečně tak moc ležel na srdci „smutek a úzkost“ lidí kolem ní.

Pokud křesťanství změní v kladném smyslu představu lidí o Bohu, půjde o skutečnou inkulturaci. Jestliže tedy dnes coby lidský prvek Církve nejsme schopni inkulturace, znamená to, že se náš kult nejeví ne-křesťanům obdivuhodný, a tím přijatelný. Už před časem jsme se zabývali otázkou, kde a jak vzniká představa o Bohu – domnívám se, že nejsilněji působícím činitelem je liturgie. Nedostatky v katolickém kultu se projevují jak ve verbálním projevu v tzv. denních modlitbách Církve, tak i při slavení Eucharistie a pak přirozeně i v soukromých modlitbách a i např. v tvorbě textů „křesťanských písní“.

- Lidé dnes nemají zájem dělat něco ve farnosti společně mimo mše v kostele. Málo se tu jezdí na poutě. Lidé nemají chuť společně pracovat. Opravuje se tu farní kostel a já se vždycky těším, kdy zase půjdeme natírat okna, protože se tam perfektně poznáme, ale chodíme tam tak tři a to je málo. Lidi to hodně přiblíží. V kostele se tak nepoznáme. Bylo by dobré, aby církev prohlašovala za svaté doktory, učitele, politiky atd. z dnešní doby, byl by to dobrý příklad pro ostatní. Pak by se neříkalo, že je politika špinavá věc, ale že to taky dělají světci.

- K otázce, co od církve společnost očekává, byly zmíněny tyto body: na prvním místě charitativní činnost, dále mlčení k veřejným otázkám, případně ještě napravovat etiku a morálku tam, kde již překročila jistou míru společenské únosnosti. Církev by ale měla moudře posuzovat a odpovědně se vyjadřovat k veřejným společenským otázkám. Jak bylo řečeno, jsme přece i jako křesťané součástí společnosti.
A jako křesťané nesmíme mlčet vůči špatnostem, které pozorujeme. Není nutné vždy moralisticky ostatní odsuzovat, ale jasně říci, své stanovisko a svůj souhlas či nesouhlas s daným problémem.

Připravil Antonín Šimek