Jaké téma pro jednání sněmu katolické církve považujete za nejaktuálnější a proč?

Po pěti letech příprav, váhání i diskusí, zda vůbec a jaký může mít Sněm české katolické církve smysl, bylo biskupskou konferencí konečně stanoveno datum jeho konání: začne 5. července 2002. Položili jsme proto otázku z nadpisu několika významným osobnostem spojeným s katolictvím.

Tomáš Halík

katolický kněz, Praha

Sněm by chtěl být jakousi aplikací 2. vatikánského koncilu na naše poměry. Myslím, že v mnoha dosavadních snahách „uplatnit ducha koncilu“ převládl důraz na sice důležité, ale druhotné záležitosti - různé reformy v církvi - avšak zůstal nenaplněn základní přínos koncilu: nové pochopení vztahu mezi církví a světem, soudobou společností a její kulturou. To je zvlášť důležité u nás, protože po pádu komunismu bylo třeba znovu definovat společenskou roli církve v úplně odlišném typu společnosti a na základě toho stanovit základní koncepci a priority v životě a působení církve, zvláště v působení směrem ven.

Zanedbání tohoto úkolu a bezmyšlenkovitý příklon k restaurování situace, která se už nikdy nevrátí, vedla k zmaření prakticky všech nadějí, které společnost do církve kolem roku 1989 vkládala. Obávám se, že nyní je už příliš pozdě: společnost od církve už nic nečeká a v církvi nevidím ani ochotu ani kapacitu zvládnout tento náročný úkol nového uchopení role církve; navíc si v posledních letech uvědomuji, že nejde o specificky český problém, ale že se zde promítá i celková krize institucionalizovaného náboženství v dnešní Evropě. Já sám se v záležitostech sněmu neangažuji, protože mám pocit, že své jsem už jasně řekl, když se s tím ještě dalo něco dělat, a teď nechci zbytky dobré vůle druhých zatěžovat svou skepsí. Proto se k těm věcem na domácí půdě už prakticky nevyjadřuji a věnuji se jiným věcem. Ale zeptali jste se mně, tak musím zůstat upřímný. Rád bych se mýlil.

Ivan O. Štampach

Myslím, že čeští biskupové, kteří budou na sněmu zasedat, si vyberou téma či témata, jak budou sami chtít. Nebudou nás s tím obtěžovat. Možná přihlédnou k mnohaletým přípravným akcím. Nevím ale, jak se v tom odrazí např. odvážné a objevné diskuse v některých sněmovních kroužcích. Tuším, že myšlenky dodané „zdola“ budou vytříděny a zpracovány. Do sněmovních dokumentů nejspíš vstoupí jejich neškodný odvar.

Úkolem sněmu není věnovat se aktuálním tématům, ale stanovit dlouhodobě platné místní církevní „zákony“ v závislosti na celocírkevním Kodexu kanonického práva. Prostor pro místní právo je však uzoučký.

Co by bylo aktuální? Měly by se např. demokratizovat církevní struktury, samozřejmě při zachování hierarchické struktury služeb. Římskokatolická církev by potřebovala radikální decentralizaci. Měla by být vyhlášena a uplatňována svoboda slova v církvi, včetně práva na kritiku. Římskokatolická církev by se neměla odlišovat od ostatního křesťanstva tisíci svérázných dogmaticky závazných tezí. Katolická víra je společná víra všeho křesťanstva, nepřekáží jí nepodstatné odlišnosti v učení, pokud se ovšem nedogmatizují. Pouze společná víra by se měla chápat jako závazná.

Jako nutné vidím i zrovnoprávnění žen s muži v církevním prostoru. Bylo by také třeba skoncovat s pokryteckými normami sexuální morálky a založit etické hodnocení partnerských vztahů nikoli na genitálních aktivitách, ale na lidské důstojnosti a na lásce mezi lidmi. Římskokatolická církev by se měla postavit jednoznačně na stranu chudých, marginalizovaných, utištěných a pronásledovaných. Měla by bez obav ze ztráty sponzorů zaujmout jednoznačně kritické stanovisko k tržnímu systému "bez přívlastků". Nic z toho. ale lokální koncil nevyřeší a vyřešit nemůže. Nicméně tyto problémy si svou přirozenou vahou vynucují, že se řeší decentralizovaně a dole, nezávisle na zákazech a trestech.

Maxmilián Kašparů

katolický jáhen, Pelhřimov

Katolická církev v naší zemi je nemocná. Připravuje-li se otevření sněmu (lékařského konsilia), měla by se, podle mého názoru, věnovat největší pozornost oblasti pastorační. Nejvíce nemocí je totiž právě v pastoraci, v duchovní správě. Nejen v její kvalitě, ale v kvalitě samotných pastoračních aktérů. Každá organizace hledá co nejkvalitnější pracovníky, ale v případě církve je tomu jinak. Sněm by měl v této otázce jednat více o kvalitě než kvantitě těch, které staví do služeb.

To souvisí s druhým problémem, kterým je vydávání svědectví. Malá hrstka přirozeně zdravých, nadšených, aktivních a současně trvale vyčerpaných tahounů všechno nezvládne. Drtivá většina lidu kostelního je lhostejná. Důkazem je právě nezájem o práci ve sněmovních kroužcích a o sněm jako takový. Věřícímu lidu je povšechně lhostejné, zda nějaký sněm bude, nebo nebude a jaké z něho vyjdou „sjezdové dokumenty“.

Třetím problémem je úroveň akceschopnosti kněží, katechetů a pastoračních asistentů. Teorie je sice na všech fakultách hodně, ale v praxi můžeme nabídnout většinou jen „obřádečky“. Křty, svatby a pohřby. Mimo ně nedovedeme komunikovat se světem, neumíme oslovit, a jsme-li sami osloveni, zůstáváme bezradně stát. Církev silně ztrácí na svojí věrohodnosti nejen zde, ale například v uměle pěstovaném ekumenismu, kdy před tváří světa hledáme jednotu s jinými církvemi a uvnitř vlastní církve se stále více a více rozdělujeme. Sněm by měl řešit otázky priorit, vidět a přiznat si pravdivý stav věcí v terénu. Jinak se jeho jednání promění v onu otřepanou teorii „sjezdových dokumentů“.

Vox populi

Miroslav Machálek, Ostrava

Za nejdůležitější považuji řešení problému spolupráce klerici-laici. Domnívám se, že často nedostatečná spolupráce znamená promarnění velkého množství zkušeností potřebných pro účinné oslovení všech lidí dobré vůle. Jsem přesvědčen, že spolupráce by vedla k objektivnějšímu stanovení priorit v pastoraci, v používání finančních prostředků i v jiných oblastech. Zároveň by se mohly nacházet způsoby angažovanosti laiků-dobrovolníků v těch pastoračních aktivitách, které nevyžadují službu klerika. Bez výrazného rozšíření dobrovolné činnosti se církev v budoucnosti sotva obejde.

Marie Kolářová, Praha

Na prvním místě by podle mého názoru měla být sebereflexe církve nad tím, jak naplňuje své poslání. Co vlastně hlásáme a sdělujeme světu. Zda určitý systém zákazů a příkazů, nebo radostnou zvěst. Zda jsme náhodou na první místo našeho poselství nedali něco jiného, než tam má být. Sněm by se měl ptát, zda je církev schopna odpovídat na otázky, které opravdu zajímají lidi mimo církev. Jsou í další závažné otázky: problém vztahu laiků a kněží, celibátu, postavení ženy v církvi, ke kterým by se měl sněm rovněž vyjádřit. Ale začít bychom měli od začátku.

Jaromír Matěna, Hradec Králové

Podle sněmovních kroužků z naší diecéze by šlo nejspíš o tato témata:

Kněží jsou přetíženi. Současný systém jejich práce je třeba podstatně změnit.
Laici nejsou biskupy a kněžími považováni za partnery.
Zkušenost s působením kněží z tzv. skryté církve je výrazně pozitivní, jejich situace dosud není uspokojivě vyřešena, jejich zkušenosti a schopnosti nejsou v církvi využity.

Podle mě jde v současnosti o hledání nové podoby církve. Nové nejen slovně či kosmeticky, ale dosti radikální změnou některých zažitých schémat a způsobů uvažování a jednání (či nejednání). Myslím, že pro začátek by stačilo, kdyby představitelé církve vzali vážně hlas „prostého lidu Božího“ a dali mu důvěru. Je v něm dost autentické zkušenosti žitého křesťanství dneška a projevuje se v něm zřetelně prorocké poslání a „smysl pro víru Božího lidu“, o němž mluví koncil. Laici nejsou malé děti, a bylo by proto dobře je jako dospělé brát.

Eliška Věchetová, Olomouc

Velkým přínosem sněmu by mohlo být vytvoření programu a principů dalšího života církve v naší zemi. Ne rámcovou vizi, ale konkrétní plán. Například systematické zapojování laiků do liturgie, ale i do správy. To je sice proces na několik desetiletí, ale je to proces nutný a potřebuje svůj řád, protože církev potřebuje žít především ve farních rodinách, ze zájmu laiků, jinak to dříve či později může zabalit. A právě pro tento proces by sněm. mohl stanovit principy, priority (pro církev jako instituci) a delegovat zodpovědnost (a s ní spjatou moc) na místní církve.

Pavel Eliáš, Liberec

Za základní téma považuji úlohu kněze jako vůdce svěřeného společenství. Bez živého vedení není živé společenství, bez živých společenství není živá církev. Úloha kněze zúžená pouze na rituálního služebníka je sice základní, ale nedostatečná, kněz je zodpovědný za skutečné, aktivní vedení svěřeného společenství.

Lenka Urbanová. Chroustovice

Snad by mohli zkusit „hodit řeč“ o lidech s odlišnou sexuální orientací, než jakou má naše většinová společnost. Snad by se mohli zamyslet, jak těm lidem asi je, když se na ně často díváme spatra. s pocitem, že jsme něco víc, když jsme se dokázali tzv. „správně zamilovat“.

Vojtěch Zima, Praha

Myslím, ze nejaktuálnějším tématem je homosexualita. Církev musí najít a změnit přístup ke spoluobčanům s touto „odchylkou“. Přístup, který má církev dnes, se moc neslučuje s tvrzením bible, že všichni jsou Boží děti.