TÉMATICKÁ SEKCE PŘÍPRAVNÉ KOMISE PLENÁRNÍHO SNĚMU

KATOLICKÉ CÍRKVE V ČR

Vypracoval: Mgr. Kočenda Jiří, Hraniční 9,779 00 Olomouc

Použitá literatura:

Základní normy pro formaci trvalých jáhnů (Vatikán 1998) Direktář pro službu a život trvalých jáhnů (Vatikán 1998)

Přednáška bisk. Kaspera: Trvalý jáhen v eklesiologickém pohledu (Brixen 1997) (Bible, LG, Katechismus kat. církve, CIC, Pastores dabo vobis)

Základem pro vymezení služby trvalých jáhnů v naší církvi jsou nové vatikánské dokumenty "Základní normy pro formaci trvalých jáhnů" a "Direktář pro službu a život trvalých jáhnů" z 22.2.1998. Proto dále přináším jejich stručný obsah (str. 2 a 8).

Za nimi (str. 13) je přiložena teologická studie biskupa W. Kaspera "Trvalý jáhen v eklesiologickém pohledu vzhledem k současným výzvám v církvi a společnosti", jak ji přednesl 11.10.1997 v Brixenu, která nám může pomoci najít směr, kterým by se měla služba trvalých jáhnů ubírat.

Na závěr (str. 25) uvádím několik úkolů pro naši církev v oblasti trvalého jáhenství, jak mi je pomáhali najít spolupracovníci, především jáhni:

Mgr. Otto Broch, Zikova 12,77900 Olomouc

Ing. Mgr. Jiří Bureš, Pod lesem 30, 783 51 Olomouc

Mgr. Josef Michalčík, Lidická 2, 78901 Zábřeh

Mgr. Václav Dvořák, č.p. 99, 788 16 Sobotín

PŘIPOJENÉ PROHLÁŠENÍ A ÚVOD

V "Připojeném prohlášení" se zdůrazňuje, že oba dokumenty připravené Kongregací pro katolickou výchovu a Kongregací pro klérus mají charakter právně závazný (považují se za formální generální prováděcí dekret) a oba dokumenty mají respektovat biskupské konference při vypracovávání vlastních národních směrnic.

V "Úvodu" se připomíná, že k vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé služby (LG 18). Nositel svátosti kněžství je oprávněn jednat jako představitel Krista, hlavy církve v jeho trojím úřadu kněze, proroka a krále (Kat. 1581). Bohem ustanovenou církevní službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny (LG 28). Služba jáhnů v církvi je zaznamenána už v textech z apoštolských časů (Sk 6,1-6; Flp 1,1; 1 Tim 3, 8-13).

I patristická literatura už od počátků dosvědčuje tuto hierarchickou služební strukturu církve. Pro sv. Ignáce z Antiochie se místní církev bez biskupa, kněží a jáhnů jeví jako nemyslitelná. Jáhni nejsou pro pokrmy a nápoje, ale jsou služebníci církve Boží. Instituce jáhenství byla v západní církvi v rozkvětu až do 5. století, a potom z různých důvodů pomalu slábla a skončila tím, že zůstala jen jako jedna etapa pro kandidáty svěcení na kněze. Koncil v Tridentu učinil rozhodnutí o trvalém diakonátu, jaký byl za starých časů podle jeho vlastni podoby, jako původní funkci v církvi, ale tento předpis nenašel konkrétní uskutečnění.

Druhý vatikánský koncil ustanovil, aby diakonát byl obnoven jako vlastní trvalý stupeň hierarchie a byl udělován jak mužům zralého věku i ženatým, tak i vhodným mladým mužům, pro které má však zůstat v platnosti zákon celibátu podle stálé tradice.

Pavel VI. ustanovil všeobecná pravidla pro obnovu trvalého jáhenství listem "Sacrum diaconatus ordinem" (1967) a apoštolskou konstitucí "Pontificalis romani recognitio" (1968) schválil nový ritus k udělování svěcení biskupů, kněží a jáhnů. Apoštolským listem "Ad pascendum" (1972) upřesnil podmínky k připuštění a posvěcení kandidátů na diakonát. Podstatné prvky těchto předpisů byly přijaty mezi normy CIC, vyhlášeného papežem Janem Pavlem II. (1983). Ve stopách všeobecného zákonodárství pak pokračovaly doplňujícími normami mnohé biskupské konference (CIC, Kán.236).

Kongregace pro katolickou výchovu:

ZÁKLADNÍ NORMY PRO FORMACI TRVALÝCH JÁHNŮ

Úvod

Normy jednotlivých biskupských konferencí jsou někdy mezi sebou značně odlišné. Proto vychází tento dokument. Předpokladem pro formaci je jistá teologie diakonátu, která určuje cíl, k němuž se má dojít.

Diakonát se uděluje ordinací. Materií svěcení je vkládání rukou biskupa, formu tvoří modlitby svěcení (anamneze, epikleze a přímluvy). Vkládání rukou na jáhna "není ke kněžství, ale ke službě" (LG 29) a spolu s napomenutím sv. Polykarpa: "Buďte milosrdní a horliví a postupujte podle pravdy Pána, který se stal služebníkem všech" (LG 29), určuje teologickou identitu jáhna. Jeho úkolem je být tlumočníkem potřeb a tužeb křesťanských komunit a animátorem služby, totiž diakonie, která je podstatnou součástí poslání církve. Jakožto stupeň posvátného kněžského svěcení vtiskuje diakonát charakter (nezrušitelné znamení) a uděluje specifickou svátostnou milost, která svěceného připodobňuje ke Kristu, který se stal diákonem, služebníkem všech. Ve vykonávám své moci jsou diakoni nutně odvislí od biskupů, kteří mají plnost svátosti kněžství. Kromě toho jsou ve zvláštním vztahu ke kněžím, ve spojení s nimiž jsou povoláni sloužit Božímu lidu. Z hlediska disciplinárního je jáhen jáhenským svěcením inkardinován jako klerik do místní církve nebo osobní prelatury, anebo do společnosti zasvěceného života nebo do společnosti apoštolského života.

Služba jáhna je charakterizována vykonáváním tří úkolů:

1. úkol učit - hlásat Písmo, vzdělávat a povzbuzovat lid

2. úkol posvěcovat - modlitbou, udělovat svátosti křtu, uchovávat a podávat eucharistii, asistovat a žehnat při uzavírání manželství, vést pohřební obřad a udělovat svátostiny

3. úkol vést - oddaností v dílech lásky, pomoc v animaci společenství nebo sektorů církevního života.

Spiritualita jáhna je spiritualitou Krista-služebníka, jenž se poznal ve služebníku v prvním zpěvu v knize Izaiáš (Iz 4,18-19), výslovně kvalifikoval svou činnost jako diakonii (Mt 20,28; Lk 22,27; Jan 13,1-17; Flp 2,7-8; 1 Petr 2,21-25) a doporučil svým učedníkům, aby jednali právě tak (Jan 13,34-35; Lk 12,37). Asketické úsilí o získáni těch ctností, které jsou potřebné k-vykonávání této služby, bude třeba harmonicky integrovat se spiritualitou vázanou na životní stav (ženatý, vdovec, svobodný, řeholník, zasvěcená osoba).

Biskupským konferencím přísluší vydávat vhodné normy pro formaci a život jáhnů. Kongregace pro katolickou výchovu chce tímto "Odůvodněním" ukázat principy a kriteria, na jejichž základě může být programována formace trvalých jáhnů v souladu s ostatními církvemi a žádá, aby podrobily své normy zkoumání a poslaly je ke schválení sv. Stolci. Ten je schválí nejprve "na zkoušku", a potom na určitý počet let s tím, že bude zaručena periodická revize.

Obnoveni trvalého diakonátu v jednom národě neznamená povinnost jeho obnovy v každé diecézi. Je na diecézním biskupovi, aby po slyšení mínění kněžské rady a pastorační rady jednal podle specifické situace místní církve. Obnoví-li diakonát, je jeho starostí uvést v chod o tom vhodnou katechezi jak mezi laiky, tak mezi kněžími a řeholníky tak, aby diakonát byl chápán v celé své hloubce. Nad to se postará, aby vznikly struktury k dílu formace.

Zřízení trvalého diakonátu mezi členy institutů zasvěceného života a společností apoštolského života je právem rezervovaným sv. Stolci. Takový institut nebo společnost připraví ke schválení vlastní formační program, který bude ve shodě s tímto "Odůvodněním".

PROTAGONISTÉ FORMACE TRVALÝCH JÁHNŮ

1. Formace diakonů je úkolem, který se týká celé církve. V péči o církev pro její děti je prvním protagonistou Pán - Kristus. Nástrojem Kristova Ducha je biskup nebo kompetentní představený, on je odpovědný za rozeznání jejich povolání a formaci. Měl by osobně poznat ty, kteří se připravují na jáhenství.

2. Tento úkol mu pomáhají vykonávat osoby pověřené formací:

A) Vedoucí pro formaci (kněz nebo jáhen jmenovaný biskupem, přednostně ten, kdo není odpovědný za posvěcené jáhny, příp. ani za formaci aspirantů a kandidátů) koordinuje a řídí formaci, udržuje styky s rodinami ženatých kandidátů a s komunitami, z nichž pocházejí. Po slyšení ostatních formátorů (vyjma spirituála) podává biskupovi úsudek o vhodnosti aspirantů pro jejich připuštění mezi kandidáty a o kandidátech pro jejich svěcení na jáhny.

B) Tutor - poručník (kněz nebo jáhen vybraný vedoucím pro formaci a jmenovaný biskupem) svou podporou a radou doprovází každého aspiranta nebo kandidáta na jeho cestě, spolupracuje s vedoucím formace na programu formace, též podává biskupovi úsudek o vhodnosti.

C) Spirituál (kněz volený aspiranty a kandidáty, schválený biskupem) má rozeznat vnitřní dílo, které Duch uskutečňuje v duši povolaných a doprovázet a podporovat proces jejich obrácení, dávat konkrétní rady pro zrání zcela autentické jáhenské spirituality.

D) Farář nebo jiný služebník jmenovaný vedoucím pro formaci ve shodě se sborem formátorů) má zacvičovat svěřence do pastoračních aktivit, kontrolovat ho a informovat vedoucího formace.

3. Profesoři vyučují posvátnému pokladu víry uchovávanému církví, živí víru kandidátů a uschopňují je k úkolu učitelů Božího lidu. Je důležité, aby byli ochotni spolupracovat s jinými osobami zapojenými do formace.

4. Komunita formace aspirantů a kandidátů sama hluboce ovlivňuje dynamiku své formace, pověření formací se budou muset starat, aby taková komunita byla charakterizována hlubokou spiritualitou.

5. Komunita, ze které pocházejí kandidáti, může mít velký vliv na formaci (rodina kandidáta má být vybízena, aby ho doprovázela modlitbou, úctou, dobrým příkladem domácích ctností a duchovní i hmotnou pomocí; farní společenství je povoláno doprovázet kandidáta modlitbou a přiměřenou katechezí, která zaujme věřící pro tuto službu; i církevní sdružení, ze kterých pocházejí kandidáti, mají autenticky podporovat jáhenskou spiritualitu.

6. Aspirant a kandidát se musí považovat za důležitého a nenahraditelného protagonistu, neboť každá formace je nakonec sebeformací.

II. PROFIL KANDIDÁTŮ NA TRVALÝ DIAKONÁT

Říká se, že Bohem jsou povoláni ti, kteří jsou povoláni oprávněnými služebníky církve, kteří jsou chápáni jako znamení a nástroj osobního zásahu Božího. Rozeznávání církve je tedy rozhodující pro volbu povolání a musí být prováděno na základě objektivních kritérií.

1. Obecné požadavky lidských kvalit uváděné sv. Pavlem (1 Tím 3,8-10; 12-13), potvrzuje i Didaché: "zvolte si tedy biskupy a jáhny hodné Pána, mírné, kteří nemilují peníze, pravdivé a osvědčené." Podobně i sv. Polykarp radí: "Tak jáhni mají být bez poskvrny před Jeho spravedlností, jako služebníci Boží, Kristovi a ne lidí, ne hanobitelé, ne dvojího jazyka, ne milovníci peněz, tolerantní ve všem, milosrdní, aktivní, ať chodí v pravdě Kristově, který se stal služebníkem všech."

Podle církevní tradice pro svěcení obecně platí: "Ke svěcení se připustí pouze ti, kteří mají neporušenou víru, jsou vedeni správným úmyslem, mají náležité znalosti, mají dobrou pověst, jsou mravně bezúhonní, osvědčili se ve ctnostech a mají další vlastnosti, tělesné a duševní, vhodné pro přijetí svátosti svěcení"(CIC, Kán.l 029).

Jáhenství navíc vyžaduje tyto lidské vlastnosti: psychickou zralost, schopnost dialogu a komunikace, smysl pro odpovědnost, pracovitost, vyrovnanost a moudrost. Z evangelijních ctností mají zvláštní důležitost: modlitba, eucharistická úcta, mariánská zbožnost, pokorný a význačný smysl pro církev, láska k církvi a k jejímu poslání, duch chudoby, schopnost poslušnosti a bratrského soužití, apoštolská horlivost, ochota ke službě, láska k bratřím.

Kandidáti mají být již zasazeni v nějakém společenství, kde vykonávají apoštolskou činnost. Jejich povolání má být morálně i prakticky slučitelné s prováděním jáhenské služby.

CIC stanoví pro svobodné věk alespoň 25 let, pro ženaté 35 let (CIC, Kán.1031 §2). Kandidáti musí být prostí iregularit a překážek (CIC, Kán.I 040).

2. Požadavky odpovídající životnímu stavu kandidátů:

A) Svobodní jsou povinni zachovávat zákon celibátu (LG 29), a tak touto snoubeneckou volbou milovat Krista s nerozděleným srdcem. Služba církve může počítat s plnou disponibilitou.

B) Ženatí mají žít již déle v manželství, kdy prokázali, že dovedou řídit vlastní dům a mají manželku a děti, kteří vedou opravdu křesťanský život a vyznačují se dobrou pověstí. Před svěcením dává manželka písemný souhlas.

C) Vdovci, kteří přijali svěcení ve vyšším věku (poté co prokázali křesťanské zaopatření svých dětí) nebo se jimi stali, v síle tradiční církevní kázně, nemohou již uzavřít manželství.

D) Členové institutů zasvěceného života a společenství ap. života, i když jsou pod jurisdikcí místního ordináře, se budou snažit zharmonizovat své řeholní nebo zasvěcené povolání s povoláním služebným.

III. POSTUP FORMACE PRO TRVALÝ DIAKONÁT

1. Představení aspiranta biskupovi (kompetentnímu představenému) učiní farář nebo odpovědný představený aspiranta. Rozhodnutí zahájit cestu formace pro diakonát může vycházet buď od samotného aspiranta, nebo výslovným návrhem komunity, které aspirant náleží. Biskup poté, co se poradil s vedoucím pro formaci a s výchovným sborem, rozhodne, zda přijme nebo nepřijme aspiranta do přípravy.

2. Přípravná doba slouží k hlubšímu poznání teologie, spirituality jáhenské služby a k rozeznávání povolání. Odpovědným za přípravnou dobu je vedoucí pro formaci, který svěří aspiranty jednomu nebo více tutorům. Kde to okolnosti dovolí, je žádoucí, aby aspiranti tvořili vlastní komunity. Vedoucí pro formaci ověří, zda je každý aspirant provázen schváleným spirituálem, a bude mít kontakt s farářem (nebo jiným knězem), aby programoval pastorační zácvik. Též bude v kontaktu s rodinou aspiranta. Je-li to možné, ať se formačních setkání účastni i manželky aspirantů.

Na konci přípravné doby vedoucí formování předloží příslušnému biskupovi (kompetentnímu představenému) potvrzení, obsahující profi1 osobnosti aspiranta a na žádost také úsudek o vhodnosti. Biskup zapíše mezi kandidáty diakonátu pouze ty, o nichž získá morální jistotu o jejich vhodnosti.

3. Obřad přijetí mezi kandidáty jáhenského svěcení je vykonán biskupem (kompetentním představeným) poté, co aspirant odevzdal vlastní rukou psanou a podepsanou žádost o přijetí mezi kandidáty, která má být biskupem písemně přijata, a vykonal exercicie.

4. Doba formace má být alespoň 3 roky. Formace má probíhat ve zvláštním domě, pokud by ze závažných důvodů diecézní biskup nerozhodl jinak. Pro vytvoření takového domu ať biskupové téže země spojí své úsilí a ať se postarají, aby tito kandidáti měli vztah s diakony diecéze, k níž patří, a prožili i společné chvíle s komunitou aspirantů. Nejčastěji formační programy probíhají ve večerních hodinách, o víkendech nebo dovolených. Je-li to neproveditelné, aspirant ať je svěřen některému knězi vynikajících vlastností. Vedoucí formace ať ověřuje, že se po celou dobu formace kandidát dával vést svým schváleným spirituálem a vykonával pastorační zácvik. Do formace je třeba také zapojit manželky a děti ženatých kandidátů i komunity, do kterých kandidáti patří.

5. Udělení služeb lektorátu a akolytátu a jejich výkon po určitou dobu je nutnou podmínkou jáhenského svěcení. Udílejí se poté, co o ně na výzvu vedoucího pro formaci písemnou žádostí požádají aspiranti svého ordináře. Před udělením akolytátu má aspirant vykonávat službu lektora alespoň 6 měsíců.

6. Jáhenské svěcení. Kandidát písemným prohlášením psaným a podepsaným vlastní rukou dosvědčí biskupovi, že hodlá přijmout svěcení z vlastního popudu a svobodně, přiloží křestní list a potvrzení o biřmování a o předchozím přijetí služeb, potvrzení o řádně zakončených studiích, je-li ženatý, pak i oddací list a písemný souhlas manželky. Biskup uváži vhodnost kandidáta na základě úsudku vedoucího formace, posudku o zdravotním stavu kandidáta a případně i jiných svědectví a informací.

Svobodný kandidát musí před svěcením podle předepsaného obřadu veřejně přijmout povinnost celibátu. Všichni kandidáti jsou povinni před svěcením osobně složit vyznám víry a přísahu věrnosti podle formulí schválených Apoštolským stolcem. Každý kandidát ať je svěcen vlastním ordinářem nebo s jeho propouštěcím listem od jiného biskupa nejlépe v neděli nebo zasvěcený svátek v katedrále. Na svěcení ať se připraví nejméně pětidenními exerciciemi.

IV. DIMENZE FORMACE TRVALÝCH JÁHNŮ

1. Lidská formace má za cíl utvářet osobnost posvátných služebníků tak, aby požívali důvěry komunity, aby se vážně angažovali v pastorační službě, aby jim to ulehčovalo setkávání a dialog. Analogicky jako kněží dle "Pastores dabo vobis" i kandidáti diakonátu musí být vychovávání "k lásce, k pravdě, k přímosti, k úctě ke každé osobě, ke smyslu pro spravedlnost, k vážnosti, k danému slovu, k pravému soucitu, k důslednosti a zvláště k vyrovnanosti v úsudcích a v chování". Zvlášť důležitá je schopnost mít vztah k druhým, laskavost, pohostinnost, upřímnost ve slovech i v srdci, moudrost, diskrétnost, ušlechtilost, schopnost sloužit a osobně se obětovat, jakož rozvíjet bratrské vztahy.

U kořene schopnosti vztahu k druhým je citová zralost, která předpokládá objevení ústředního významu lásky ve vlastní existenci a vítězný boj proti vlastnímu sobectví, což pro svobodné kandidáty znamená cele se nabídnout Kristu a církvi; pro ženaté kandidáty nabídnout sebe sama svým manželkám ve vzájemném vlastnictví a úplném, věrném a nerozlučném svazku podle příkladu Kristovy lásky pro jeho církev, přijímat a vychovávat děti a vyzařovat rodinné společenství na celou církev a společnost.

Podmínkou pro autentickou lidskou zralost je výchova ke svobodě, která požaduje, aby osoba byla opravdu pánem sebe sama, rozhodná bojovat a překonávat různé podoby sobectví a individualismu. Výchova ke svobodě zahrnuje i výchovu k mravnímu svědomí.

Všechny tyto aspekty lidské osobnosti (lidské kvality, schopnost ke vztahům, citová zralost, výchova ke svobodě a mravnímu svědomí) musí být zakomponovány do osobních programů formace. Vedle působení vedoucího formace, tutora a spirituála, bude mít své místo i bratrské napomenutí v komunitě, případně i pomoc psychologa.

2. Duchovní formace má za cíl v kandidátovi rozvíjet nový život přijatý ve křtu. Musí přitom stavět na dosavadních zkušenostech duchovního života a na ně naštěpovat specifické rysy jáhenské spirituality. Především objevení a získání lásky Krista služebníka, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil; prostotu srdce; úplné a nesobecké darování sebe; pokornou a sloužící lásku bratřím, zvláště těm nejchudším, trpícím a potřebným; zvolení si stylu sdílnosti a chudoby.

Jako pomocnice ať je každodenně v růženci vzývána P. Maria, služebnice Páně. Zdrojem této nové schopnosti lásky je eucharistie (pokud možno denně slavená) a s ní spojená svátost smíření. Služba chudým je logickým pokračováním služby u oltáře. Jiným charakteristickým prvkem jáhenské spirituality je služba Slovu Božímu tím, že věří tomu, co hlásá; tím, že učí tomu, co věří a tím, že žije podle toho, co učí. To předpokládá denní četbu Písma svatého. Při formaci nesmí chybět uvedení do smyslu i praxe Denní modlitby církve. Jáhen též ztělesňuje charisma služby jako účasti na službě církve, a proto jeho duchovní život bude muset být charakterizován známkami poslušnosti a bratrského společenství ve sboru posvěcených služebníků.

Prostředky této formace jsou měsíční obnovy a roční duchovní cvičení, jakož i stálé duchovní vedení. Je zvláštním úkolem spirituála, aby v kandidátovi vytvářel harmonickou syntézu životního stavu, povolání a služby. I manželky ať jsou pravidelně zvány, aby se účastnily duchovní formace, ať jsou formovány k vlastnímu poslání života vedle diakona. Na děti ať se obracejí vhodné iniciativy ke vzbuzování zájmu o jáhenskou službu.

3. Formace doktrinální je dnes v době náboženské lhostejností, zamlženi hodnot, ztráty etického směrování a kulturní plurality nutnou dimenzí jáhenské formace.

V okružním listě Com e'a conoscenza (1969) Kongregace pro katolickou výchovu vybízela biskupské konference, aby se věnovaly přípravě doktrinální formace pro kandidáty jáhenství. Kritéria, kterých se má pří přípravě dbát, jsou:

a) nutnost, aby diakon byl schopen ospravedlnit svou víru a získal živé církevní povědomí

b) pozornost, aby byl formován pro specifické úkoly své služby

c) důležitost, aby získal schopnost číst situaci a byl schopen adekvátně inkulturovat evangelium

d) užitečnost, aby poznal techniku komunikace a animování společenství, aby uměl veřejně mluvit a byl schopen vést a radit.

Fonnace má obsahovat: biblické vědy, patristiku, církevní dějiny, fundamentální teologii, dogmatickou teologii, křesťanskou morálku (i sociální nauku církve), spirituální teologii, liturgiku a církevní právo. Podle potřeb se program doplní jinými disciplínami, např. studiem jiných náboženství, filosofií, studiem ekonomických či politických problémů.

Pro formaci ať se využívá, kde to je možné, již existujících institutů náboženských věd. Kandidáti ať jsou povzbuzováni, aby pokračovali ve formaci i po svěcení.

4. Pastorační formace v užším smyslu se uskutečňuje pomocí pastorální teologie a praktickým zacvičováním.

V pastorální teologii je třeba věnovat zvláštní pozornost:

a) liturgické službě-udělování svátostí, službě u oltáře

b) hlásání Božího slova v různých souvislostech - kérygma, příprava ke svátostem, homilie

c) nasazení církve pro sociální spravedlnost a lásku

d) život komunit-animování rodinných pracovníků, společenství, malých skupin a hnutí.)

Praktický zácvik má být postupný, diferencovaný a stále ověřovaný. Ať se pečuje, aby byli kandidáti zapojováni do diecézních pastoračních aktivit a měli periodické výměny zkušeností s diakony již působícími ve službě. Ať se také v kandidátech rozvíjí misijní cítění, ať jsou připraveni brát na sebe úkol hlásání pravdy i nekřesťanům.

ZÁVĚR

Biskupské konference a ordináři celého světa, jimž se odevzdává tento dokument, ať ho učiní předmětem pozorné úvahy ve společenství se svými kněžími a jejich komunitami.

III. Kongregace pro klérus:

DIREKTÁŘ PRO SLUŽBU A ŽIVOT TRVALÝCH JÁHNŮ

I. Právní statut diakonátu

Diakonát má svůj pramen v posvěcení a poslání Krista, na nichž je jáhen povolán mít účast. Prostřednictvím vkládání rukou a konsekračních slov je ustanoven posvátným služebníkem, členem hierarchie. Toto posvěcení určuje jeho teologický a právní stav v církvi.

Každý jáhen je inkardinován, duchovní bez včlenění vůbec nesmějí být (CIC, Kán. 265). Jáhen, který ze spravedlivých důvodů touží vykonávat službu v jiné diecézi, než v které je inkardinován, musí dostat písemné oprávnění od obou biskupů. Povinností biskupa je sledovat se zvláštní starostlivostí jáhny své diecéze, bud' osobně nebo skrze kněze, svého delegáta.

Jáhen, který je inkardinován v institutu zasvěceného života nebo ve společnosti apoštolského života, bude vykonávat svou službu pod mocí biskupa ve všem tom, co se týká pastorace, veřejných bohoslužeb a apoštolských děl, a také zůstane podřízen svému představenému podle jeho kompetencí.

Specifické povolání trvalého jáhna předpokládá stabilitu v tomto úkolu. Proto eventuelní přechod trvalých jáhnů ke kněžství, neženatých nebo vdovců, bude vždy výjimkou.

Jáhni v síle svěcení jsou spojeni mezi sebou jako svátostné bratrstvo svazkem lásky, modlitby a poslušnosti okolo vlastního biskupa. Je dobré, aby jáhni se souhlasem biskupa a v přítomnosti biskupa samého nebo jeho delegáta, se periodicky setkávali k formaci a výměně zkušeností. Tato setkání mohou tvořit styčný bod i pro kandidáty na jáhenské svěcení. Je úkolem biskupa, aby živil v trvalých jáhnech ducha společenství a předcházel "korporativismu", který měl v minulosti vliv na zmizení trvalého diakonátu.

Povinnosti a práva trvalých jáhnů vymezuje CIC, Kán. 273-289.

Obřad svěcení na jáhna požaduje slib poslušnosti biskupovi: "Slibuješ mi a mým nástupcům synovskou úctu a poslušnost?" Podle příkladu Ježíše Krista (Flp 2,5-11) bude uskutečňovat svou poslušnost a naslouchání (Žid 10,5; Jan 6,3-4) a radikální disponibilitu (Lk 9,54; 10,1). Základ povinností je v účasti na biskupské službě, udělené mocí svěcení a kanonickou misí, obsah je určen samotnou jáhenskou službou a tím, co s ní souvisí. Biskup přidělí úkoly svého úřadu jáhnovi v dekretu.

Povinností kleriků je žít ve svazku bratrství a zasazovat se o spolupráci mezi sebou a s biskupem a uznávat a podporovat také poslání věřících laiků v církvi a ve světě, vést střízlivý a prostý život, který by se otvíral kultuře dávání a podporoval velkomyslné bratrské sdílení.

Trvalí jáhni nejsou povinni nosit církevní šat. Diakonům stejně jako jiným klerikům se nedovoluje zakládat, ani se účastnit sdružení, která nejsou slučitelná s jejich klerikálním stavem, jakož i sdružení jáhnů pod záminkou reprezentace, na způsob korporací nebo odborů i všech sdružení, která degradují posvátnou službu na zaměstnání. Současná církevní kázeň nezakazuje trvalým jáhnům přijímat a vykonávat povolání spojená s vykonáváním veřejné moci, angažovat se ve správě časných statků a vykonávat světské úřady s povinností odpovědnosti (toto zanedbávání ať se neaplikuje na diakony patřící k institutu zasvěceného života nebo společnosti apoštolského života). V sociálně-politické oblasti se jáhen smí angažovat jen v situacích zvláštního významu podle dispozic biskupa. Každopádně je jáhnům zakázána spolupráce se stranami a odborovými silami, jejichž činnost je neslučitelná s katolickým učením. Ke vzdálení se z diecéze na značnou dobu potřebuje jáhen povolení vlastního ordináře.

Plat a zabezpečení. Je zcela legitimní, aby se ti, kteří se zbožně věnují službě Boží v rozvíjení církevních činností, byli spravedlivě odměňováni, vždyť dělník má právo na svou mzdu (Lk 10,7) a Pán určil, aby ti, kteří ohlašují evangelium, žili z evangelia (1 Kor 9,14). To nevylučuje právo postarat se jinak o své zabezpečení (1 Kor 9,12). Není snadné určit o platech obecné a závazné normy pro všechny, protože je veliká různost situací. V této věci ať se dbá také eventuálních smluv mezí Svatou stolicí a biskupskými konferencemi s vládami národů. Odkazuje se proto na partikulární právo, které by učinilo vhodná opatření a stanovilo normy pro odměňování jáhnů v různých životních situacích (i eventuální povinnosti v situacích mimořádných: povinnosti k nezaměstnanému, k ženě a dětem zemřelého jáhna). Obecně CIC určuje toto: "ženatí jáhnové, kteří se zcela věnují církevní službě, zasluhují odměnu, z níž mohou uspokojit potřeby své i své rodiny; ti, kteří pobírají odměnu ze světského zaměstnání, které vykonávají nebo vykonávali, hradí své životní náklady z těchto příjmů" (CIC, Kán.281 §3). K postarání se o kleriky, kteří konají službu ve prospěch diecéze, má být v každé místní církvi zřízen zvláštní institut, který by k takovému účelu sbíral prostředky a dary.

Posvátné svěcení je nezrušitelné. Ztráta klerikálního stavu se uskutečňuje podle kanonických předpisů.

II. SLUŽBA JÁHNA

Funkce jáhna je II. vat. koncilem syntetizována trojicí: "diakonie liturgie, slova a lásky" (LG 29).

Jedním z poslání jáhnů je tedy ve spolupráci s biskupy a kněžími sloužit Božímu slovu. Aby mohli plnit toto poslání, jáhni jsou povinni se připravovat především důkladným studiem Písma svatého, tradice, liturgie a života církve; nechat se vést magisteriem církve tak, aby předkládali úplně a věrně učení Krista; učit se umění předávat víru v různých situacích. Jáhnům je vlastní hlásat evangelium a kázat všude Boží slovo, je jejich pravomocí s pokorou tak činit všude za podmínek určených právem (CIC, Kán. 764). Na homilii se má jáhen připravovat se zvláštní pečlivostí.

Ať se také věnují se zvláštní pozorností katechezi dospělých v různých etapách existence křesťana. Ať se podílejí také v různých oblastech civilního života na nové evangelizaci sekularizované společnosti, zvláště tam, kde se tvoří veřejné mínění a kde se aplikují etické normy. Ať také uváží velké možnosti, které se nabízejí vyučováním náboženství a morálky na školách a univerzitách. Před publikováním spisů, které se týkají víry a mravů, ať žádají souhlas biskupa. Ať si připomínají, že jsou služebníky církve, která je misionářská a podle svého stavu jsou připraveni k misii k národům.

Při liturgické službě u oltáře poskytuje jáhen vnitřní, organickou a nezaměnitelnou svátostnou pomoc biskupovi či knězi. Jeho služba se podstatně liší od služby neposvěcených služebníků, ale i od služby kněze. Na jedné straně představuje věřící lid, kterému specifickým způsobem pomáhá spojit oběť vlastního života s obětí Kristovou, na druhé straně slouží ve jménu samého Krista a činí církev účastnou plodů jeho oběti. Jeho starostí je dbát o aktivní zapojení celého společenství do liturgie a o vykonávání různých služeb. Ať se jáhen omezí na to, aby plnil sice všechno, ale pouze to, co je v jeho kompetenci. Ať si obléká důstojně předepsaná roucha (dalmatiku na albu se štolou).

S povolením faráře je jáhen řádným udělovatelem křtu (CIC, Kán. 861, §1). Při slavení eucharistie jáhen asistuje a pomáhá těm, kteří předsedají shromáždění a posvěcují a proměňují Tělo a Krev Pána, tj. biskupům a kněžím, podle toho, jak je stanoveno v Institutio Generalis Missa1is Romani. Jakožto řádný udělovatel svatého přijímání rozděluje eucharistii během slavností nebo mimo ni a přináší ji také nemocným, i ve formě viatika. Jáhen je také řádným služebníkem vystavení Nejsvětější svátosti a eucharistického požehnání. Je předsedajícím při bohoslužbě slova bez přítomnosti kněze.

Jáhnům může být svěřena péče o pastoraci rodin, která je prvořadě odpovědností biskupa. Jde o katecheze o manželství, přípravu snoubenců, s dovolením faráře asistování při uzavírání manželství mimo mši svatou a o pomoc manželům po svatbě.

Udělování svátosti nemocných je rezervováno biskupům a kněžím, vzhledem k tomu, že tato svátost závisí na odpuštění hříchů ve svátosti smíření a na hodném přijetí eucharistie. Pastorační péče o nemocné však může být svěřena jáhnům. Jáhni mají církví stanovenou povinnost (způsobem určeným biskupskou konferencí) slavit liturgii hodin, s celým mystickým tělem se spojovat s modlitbou Krista, kterou pozvedá k Otci. Jáhen může udělovat požehnání, která jsou mu povolena právem, předsedat pohřbům bez mše svaté.

Jáhen ve společenství s biskupem a s kněžími diecéze se účastní na pastoračních funkcích, vykonává je však jiným způsobem. Tím, že napomáhá a slouží. Služba lásky, která patří mezi první úkoly biskupa a kněží, je od těchto, podle svědectví tradice církve, přenesena na službu jáhnů. Ti mají za úkol podporovat všechny členy místní církve, aby se mohli v duchu společenství zúčastňovat podle svých charismat na životě a poslání církve, což zahrnuje i křesťanskou výchovu, animování oratoří a skupin mládeže a laických profesí, podporování života v každé fázi a proměnu světa podle křesťanského řádu. Zvláštní pozornost ať poskytují trpícím a hříšníkům. Ať překonávají různé ideologie, stranictví a partiku1arismus. Charitativní úkol jáhnů zahrnuje také vhodnou administrativní službu statků v dílech lásky v církví, proto vhodně mohou býti využiti v úřadu ekonomů diecéze a být přijati do diecézní ekonomické rady.

Všechny služby (slova, oltáře a lásky) tvoří jednotu: služba slova vede ke službě oltáře a ta zase podněcuje převádět liturgii do života, který vyúsťuje v lásku, i když podle okolností v práci trvalého jáhna může zvláštní důležitost zaujmout jedna z nich. Je úkolem biskupů podle pastoračních potřeb a osobní situace udělovat jáhnům úřad podle norem církevního práva, avšak v každém případě je velmi důležité, aby jáhni mohli vykonávat jejich vlastní službu podle možností v plnosti a nebyli určováni jen na okrajové služby a na práce, které mohou být vykonány věřícími neposvěcenými. Jenom tak se trvalí jáhni budou jevit ve své vlastní identitě služebníků Krista a ne jako zvlášť angažovaní laici.

Biskup může udělit jáhnovi pověření spolupracovat s farářem při pastoraci farnosti. Při nedostatku kněží ustanovit ho do uvolněné farnosti. Má však přesně písemně určit jeho kompetence a jasně stanovit, který kněz je moderátorem farnost, neboť jenom on může být pastýřem. Může ustanovit jáhna jako vedoucího roztroušených skupin. Povinností jáhnů je respektovat vždy úřad faráře a jednat ve společenství se všemi těmi, kteří se podílejí na pastorační péči. Je také jejich právo být přijímáni a plně uznáváni všemi. Jáhen ustanovený ve farnosti je z práva členem pastorační rady farnosti. Mají-li požadované předpoklady, mohou jáhni být členy diecézních orgánů, zvláště diecézní pastorační rady, diecézní ekonomické rady, mohou se také účastnit diecézní synody, zastávat úřad kancléře, soudce, přísedícího, vyšetřujícího, ochránce spravedlnosti, obhájce svazku nebo notáře. Nemohou však být členy kněžské rady, protože ta výlučně představuje kněžstvo; soudními vikáři, pomocníky soudnímu vikáři ani děkany. Jáhny lze ustanovit pro pastoraci rodin nebo pro jiné sektory populace, které vyžadují zvláštní péči. Ve vykonávání uvedených úřadů se jáhen bude snažit vyhnout každé formě byrokracie, aby nezbavil vlastní službu smyslu a pastorační hodnoty.

III. SPIRITUALIT A JÁHNA

Zvěstování evangelia probíhá v konkrétních historických podmínkách dějin spásy. Služebník církve má znát kulturu, aspirace a problémy své doby, neboť je povolán, aby v tomto kontextu byl živým znamením Krista služebníka a vzal na sebe úkol církve zkoumat znamení doby a vysvětlovat je ve světle evangelia.

Skrze křest je povolán ke svatosti, svátost svěcení však uděluje jáhnům nové zasvěcení Bohu. Jsou poslání sloužit Božímu lidu, aby budovali Kristovo tělo (Ef 4,12). Odtud pramení spiritualita jáhna - duch sloužit. Jeho poslušná a věrná služba episkopátu a kněžství v jejich úkolech poslání Kristova, je sama pastorační služba k dobru lidí. Nezrušitelné znamení, které přijal při svěcení, působí připodobnění ke Kristu. Jáhen je povolán žít svatě a následovat Ježíše v postoji pokorné služby, který se zřekl sám sebe a přijal přirozenost služebníka a poslušností Otci až k smrti a to smrti na kříži vykoupil lidstvo (F1p 2,7-8). Toto připodobnění Kristu nemůže jáhen žít bez účasti na Kristově lásce pro církev. Obřad svěcení zdůrazňuje svazek mezi biskupem a jáhnem.

Prostředky duchovního života: společenství s Kristem, vzorné plnění povinností, četba a studium Božího slova a jeho prohlubování pod vedením magisteria, zbožné udílení svátostí, denní účast na eucharistické oběti a dle možností vykonávání vlastní liturgické funkce, pravidelné přijímání svátosti smíření, překonávání předsudků ve službě lidem, podpora bratrství v církevním společenství, modlitba, breviář, kající smýšlení, mariánská úcta, úcta ke Svatému otci, modlitba růžence a duchovní vedení.

Spiritualita jáhna a životní stavy:

1) Svobodní - celibát není jen eschatologickým znamením, ale má také sociální rozměr. Ať se moudře chovají ve vztazích, jejichž familiárnost by mohla ohrozit zdrženlivost nebo vzbudit pohoršení.

2) Ženatí - svátost manželství je darem Božím a má živit duchovní život jáhna, je i příkladem v křesťanském společenství. Kvalitní manželský život, odpovědné otcovství, úcta k manželce a praktikování určité zdrženlivosti podporují zralé darování se, které se projeví ve službě tím, že se jáhen bude vzdalovat od vlastnických postojů, od modlářské touhy po profesionálním úspěchu, od neschopnosti organizovat si čas, a naopak dáváním přednosti autentickým mezilidským vztahům, delikátnosti a schopností dávat všemu pravé místo. Ať se dbá také o rozvoj spirituality manželky a dětí.

3) Vdovci - nemají zanedbávat péči o své děti. Po smrti manželky je uzavření nového manželství nemožné (1 Tim 3,12). Jestliže ovdoví žena jáhna, ať není nikdy zanedbávána ve svých potřebách.

IV. TRVALÁ FORMACE JÁHNA

Trvalá formace jáhnů je lidským požadavkem, který se klade v souvislosti s nadpřirozeným povoláním ke službě církvi. Je neopominutelnou povinností biskupa ji zajistit, pro jáhny představuje periodickou obnovu počátečního povolání.

Důvodem k trvalé formaci je potřeba jáhna mít lásku ke Kristu, být věrný ve službě a oživovat dar Boží, který dostal (2 Tim 1,6; 1 Tim 4,14-16). Formace požaduje, aby každý jáhen vědomě pěstoval vlastní obnovu se zájmem a se zdravou iniciativou. Ať čte vybrané knihy, ať sleduje nějakou periodickou publikaci, která je věrná magisteriu a denně rozjímá. Formace je součástí jeho služby. Pomoc ze strany formátorů bude tím účinnější, čím více bude odpovídat osobním potřebám každého jáhna. Je tedy nanejvýš důležité, aby jáhni měli možnost volit si spirituála (schváleného biskupem). Trvalá formace má vztah k prvotní formaci, kterou integruje, uchovává a prohlubuje. Musí se týkat všech dimenzí: lidské, duchovní, intelektuální i pastorální. Jáhen má být ochoten nechat si pomáhat v díle zlepšování vlastních kvalit, především se věnovat rozvoji přirozených i nadpřirozených ctností, zvláště dobrosrdečnosti, trpělivosti, laskavosti, spravedlnosti, věrnosti danému slovu, obětavosti a ochotě k dialogu. Ať jsou povzbuzováni a podporováni pastýři, aby odpovědně pěstovali vlastní duchovní život, ze kterého hojně vychází láska, která podporuje a činí plodnou jejich službu, a tak se vystříhali nebezpečí upadnutí do aktivismu nebo do byrokratické mentality ve vykonávání jáhenské služby. Jáhen se má stát animátorem a koordinátorem iniciativ duchovního i tělesného milosrdenství.

Při příležitosti duchovních cvičení, která by měl konat alespoň každé 2 roky, jáhen neopomene formulovat konkrétní životní plán, který by periodicky konzultoval se svým spirituálem. V něm by neměl chybět kromě liturgické modlitby a osobní meditace čas věnovaný eucharistické pobožnosti, synovské mariánské úctě a navyklým asketickým praktikám. Středem tohoto duchovního itineráře je Eucharistie.

Je třeba organizovat vhodné iniciativy k prohloubení učení víry. Podporovat pozorné, prohloubené a systematické studium Katechismu katolické církve, zvláště nauky o svátostech, prohlubovat znalosti filozofie, eklesiologie, dogmatiky, Písma svatého, kanonického práva, dokumentů magisteria, sociálního učení církve a pastorální teologie. Systematickým studiem ať neusilují pouze o teologické vědění, ale o účinnější službu církevnímu společenství.

Itinerář trvalé formace se má rozvíjet na základě přesného a důkladného plánu určeného a ověřeného kompetentní autoritou, má být charakterizován jednotností, postupným uskutečňováním po etapách a plným souladem s magisteriem. Mimo pravidelná setkávání jáhnů na úrovni diecézní nebo naddiecézní bude vhodné pod autoritou biskupa iniciovat periodické pastorační schůze mezi jáhny, řeholnicemi, řeholníky a angažovanými laiky. Je žádoucí, aby biskup ustanovil organismus a normy pro koordinování jáhnů, aby programoval, koordinoval a ověřoval jáhenskou službu od rozeznávání povolání po formaci a výkon služby, včetně trvalé formace a formace manželek ženatých jáhnů. Jáhni ať se aktivně zajímají o iniciativy, které se budou výslovně týkat jejich služby, evangelizace, liturgie atd.

TRVALÝ JÁHEN V EKLESIOLOGICKÉM POHLEDU VZHLEDEM K SOUČASNÝM VÝZVÁM V CÍRKVI A SPOLEČNOSTI

Biskup Dr. Walter Kasper

Přednáška pronesená na mezinárodní konferenci jáhnů 11.10.1997 v jižním Tyrolsku v Brixenu. Přeložil Jan Kaplan, jáhen diecéze Mnichov-Freising.

Vážené dámy a pánové, milí spolubratři v biskupském, kněžském a áhenském úřadu!

Rád bych poděkoval Mezinárodnímu jáhenskému středisku za pozvání, abych zde promluvil k eklesiologickému místu trvalého jáhenství vzhledem k současným výzvám v církevních obcích. Velký počet zde přítomných biskupů, kněží a jáhnů i žen jáhnů vrhá přímé světlo na potřebu objasnění, které stanovené téma s sebou přináší. Tento zájem současně ukazuje ochotu dále pracovat na profilu trvalého jáhna. I za to Vám srdečně děkuji.

Včera jste tuto otázku zkoumali a pozorovali ze všech možných zorných úhlů a pokoušeli jste se najit objasnění. A to objasnění, která nespočívají jen v německém a západoevropském pohledu, nýbrž i z pohledu Latinské Ameriky a východní Evropy. Proto měl včerejší výklad Kongregace pro klérus velký význam.

Chtěl bych se pokusit všechny tyto nitky uchopit a jak ze systematického hlediska, tak i z praktického hlediska orientovaného do budoucnosti, je dále rozvíjet. Chci ukázat, že úřad jáhna v naší církvi je úřadem základním a takovým má v budoucností víc a více být.

I. Jáhenský úřad

Již jen zjištění, že jáhenství je základní a dnes nutný úřad v naší církvi, může vést k emocionálně vzrušeným debatám. Diakonát dodnes není ani zdaleka ve všech místních církevních obcích samozřejmě zakotven. To ukazují také terminologické nejistoty. U kněze se naprosto samozřejmě mluví o svěcení; u jáhna se ještě tu a tam hovoří o pouhém přijetí do služby. Na druhé straně slavnosti, při nichž jsou laici pověřování ke službě v církvi, mají z pohledu vnějšího provedení někdy téměř charakter svěcení. Konečně i dnes, víc než třicet let po II. vatikánském koncilu, pokud se teologického chápání jáhenského úřadu týká, je mnohé ještě nejasné a i sporné. Ještě stále stojí proti sobě různé teologické koncepce, z nichž pak vyplývá, že jsou jáhnům vymezovány úkoly s různým pastoračním zaměřením.

Když koncilní otcové přijali myšlenku obnovení trvalého jáhenství, byli k tomu vedeni různými pohnutkami:

1. Někteří si uvědomovali postupující nedostatek kněží a slibovali si od trvalého jáhna pomoc a ulehčení vzhledem k přibývajícímu diasporálnímu způsobu života ve starých místních církevních obcích a misijní situaci v mladých církevních společenstvích.

2. Jiní se chopili myšlenky jáhenských kroužků, které vznikaly už před koncilem, a usilovali o posílení diakonie v církvi.

3. A opět pro jiné byla základní otázkou při zavedení trvalého jáhenství otázka celibátu trvalého jáhna a otázka celibátu vůbec.

Otázka celibátu hrála roli především u odpůrců trvalého jáhenství. Obávali se, že vyvstanou debaty o kněžském celibátu. Tuto otázku v této souvislosti ponechám nedotknutou, právě tak jako otázku diakonátu ženy. Jsou to problémy, které je nutné vzpomenout zvlášť, při jiné příležitosti. Dále vycházím navíc z toho, že jáhen, který byl prostřednictvím koncilu koncipován jako samostatný stupeň svěcení, nemůže být chápán jen z hlediska nedostatku kněží, tedy ne jako náhrada za chybějící kněze. Proto se budu v následujícím zabývat především motivem, který jsem uvedl na druhém místě, tedy myšlenkou posílení diakonie. Jsem toho mínění, že ze stanoviska diakonie mohou být jáhenství vytýčeny cesty, které mu mohou otevřít dalekosáhlé vyhlídky do budoucnosti.

V mnoha diecézích světové církve bylo zavedení trvalého jáhenství připraveno pod vlivem pastoračních požadavků a zkušeností. Vzniklo z jakéhosi hnutí zezdola, zejména v tzv. jáhenských kroužcích. Tyto podněty "zezdola" byly podpořeny již papežem Piem XII. a později mnohými biskupy světové církve byly přeneseny na II. vatikánský koncil. Rozpravy k této záležitosti měly více ráz pastoračně pragmatický než ráz teologický. Připojily se k tomu záhy zásadní teologické úvahy, zejména Karla Rahnera, Yves Congara aj., a ty vedly rychle k objasnění skutečnosti, že v záležitosti znovuzavedení jáhenství nejde o vybudování laického apoštolátu, nýbrž o zvláštní vytvoření ordinovaného úřadu v církvi. Toto pojetí bylo II. vatikánským koncilem potvrzeno a zatím se upevnilo.

II. vatikánský koncil vidí v diakonátu pro církev v největší míře životně důležitý úřad. Je výslovně řečeno, že umožnil znovuzavedení trvalého jáhenství proto, že k teologické podstatě jáhenství přísluší v rozsáhlých oblastech takové úkoly, které mohou být jinak stěží vykonány (LG 29).

Základy teologie církevního úřadu jsou obsaženy a závazně časově formulovány v církevní konstituci Lumen gentium. Zde je učiněna zásadní výpověď, že diakonát, tak jako presbyterát, patří k jednomu a témuž svátostnému úřadu, který je propůjčen vkládáním rukou a modlitbou, jehož plnost přísluší biskupům (LG 28f; por. 41; OE 17; AG 16). Kdo jen trochu zná dějiny teologie, ví, jak málo samozřejmá byla tato výpověď v době koncilu. Tato výpověď totiž sahá zpět za středověký vývoj k liturgii a teologii prvních století. Prolomil tak středověké zúžení církevního úřadu na úřad kněžský, který byl výhradně posuzován z hlediska plné moci kněze přijaté konsekrací. Z tohoto na konsekrační plnou moc zúženého středověkého pohledu nebylo ani biskupské, ani jáhenské svěcení možno chápat jako svátost.

Obnovení pohledu bylo umožněno vrácením se k liturgii svěcení původní církve a k teologii církevních Otců. Ve světle této starší tradice mohl koncil z pozice učitelského úřadu obnovit sounáležitost diakonátu, presbyterátu a episkopátu k jednomu a témuž svátostnému úřadu církve. Obnovení jáhenství ve smyslu svátostného úřadu v církvi vzniklo tedy jak pastoračním rozpomenutím se na nouze současnosti, tak i teologickým rozpomenutím se na rozhodující prameny víry církve. Jen z tohoto obojího pohledu mohlo obnovení jáhenství získat v církvi závaznou podporu.

Také v určení poměru mezi episkopátem, presbyterátem a diakonátem došlo II. vatikánským koncilem k důležitému, novému přehodnocení. Až do II. vatikánského koncilu byly různé stupně svěcení chápány jako vzestupná dráha. Koncil naproti tomu provedl obrácené posuzování stupňů svěcení. Ve smyslu prvotní církve vychází koncil od biskupa a vyslovuje mu plnost svátosti svěcení (LG 21). Jáhni a kněží mají na jednom a témž svátostném úřadu, kterého se biskupovi dostává v plnosti, podíl, a sice každý svým způsobem, specificky odstupňovaný. Oba jsou spolupracovníci biskupa a jsou posuzováni s ohledem na svoji závislost na biskupovi a přiřazení k němu. Tomu odpovídajíc vykonávají jáhni i kněží svoji službu v zastoupení biskupa, který, vzhledem k plnosti svého úkolu, potřebuje spolupracovníky a pomocníky.

Svým přiřazením biskupovi se ale jáhni nestávají pouhou prodlouženou rukou biskupa. Původní dárce svátostného svěcení je přece sám Ježíš Kristus, svěcením je svěcenému uděleno svátostné znamení (character indelebilis), které ho uschopňuje být zvláštním způsobem podobný Kristu, Nejvyššímu knězi, Pastýři a Biskupovi. Tím se svátost svěcení, ale i vysvěcený vymykají absolutní podřízenosti biskupovi. Svěcený dostává svátostí jemu danou Kristovu bezprostřednost, jistou samostatnost a vlastní zodpovědnost, která má být biskupem respektována. Biskup, kněží a jáhni mají tedy každý rozdílným způsobem účast na jednom a témž poslání Ježíše Krista a jsou tak odkázáni na bratrskou a kolegiální spolupráci.

S ohledem na různou účast na jednom a témž úřadu Ježíše Krista vykonávají konečně konsekvence pro bližší určení vztahu služeb kněze a jáhna. Pokud by diakonát byl jen průchozím stupněm ke kněžství, jevil by se jáhen v hierarchickém podřízení pod knězem. Toto hierarchické podřízení nebo nadřízení by se na první pohled dalo vyčíst i z LG 29. Tam totiž stojí: "V hierarchii jeden stupeň níže stojí diakoni...". Při přesnějším posouzení však zjistíme, že se zde nejedná o podřízení jáhna pod kněze, nýbrž o menší účast jáhna na úřadu biskupském. To vysvítá z LG 28, kde se praví: "Kristus, kterého Otec posvětil a poslal do světa" (Jan- 10,36), prostřednictvím svých apoštolů učinil biskupy - nástupce apoštolů - účastnými svého vlastního posvěcení a posláni. Tito opět úkoly svého služebního úřadu po právu spravedlivě předali - v několikerém odstupňování - různým nositelům v církvi. Tak je z Božího ustanovení určený služební úřad vykonáván v různém pořádku těmi, kteří se od dob prvotní církve jmenují biskupi, kněží a jáhni. Různým stupňům účasti na úřadu biskupa odpovídá tedy různý řád.

Tímto je v podstatě cesta starého myšlení překonána. Tradiční teologie svěcení, tj. vzestupného žebříčku svěcení a chápání biskupského svěcení jako nepodstatného přídavku ke svěcení kněžskému, je tímto překonána. Nyní je třeba mluvit o "teologii svěcení s různým stupněm účasti na biskupském úřadu", a tedy o přiřazení jáhna bezprostředně k biskupovi, což ovšem zahrnuje spolupráci s kněžími, kteří se rovněž podílejí na biskupském úřadu.

Tato koncepce odpovídá pohledu prvních století. Už sv. Pavel jmenuje jáhny v bezprostřední souvislosti s biskupy - Episkopoi (Fil 1,1). Sv. Ignác z Antiochie označuje jáhny za své (tzn. ne kněží) spolupracovníky (synduoloi) (FiI4; Smyrn 4,1; Ef 2,1, Magn 2,1). Podle apoštolské tradice sv. Hyppolita jsou jáhni určeni "ne ke kněžství, nýbrž k službě biskupa a k vyplnění jeho příkazů" (Trad. Apost. 8). Didascalia Apostolorum upomíná: "Buďte jednoho smýšlení, biskupové a jáhni, neboť tvoříte jedno jediné tělo". Diakon je dokonce nazýván jako: "Ucho, ústa, srdce a duše biskupa" (Didasc. 11,44). Občas se zdá, že jáhni na straně biskupa měli dokonce mocné postavení, a jak píše sv. Jeroným a sv. Ambrož: "že kněží proti tomu energicky protestují".

Potom, co jsme objasnili, že diakonát má podíl na jednom svátostném úřadu, musíme se nyní přesněji ptát po konkrétní obsahové formě jáhenského úřadu.

LG 29 k tomu ve zkrácené citaci apoštolské tradice sv. Hyppolita říká to rozhodující. II. vatikánský koncil zdůrazňuje, že diakon není svěcený ke kněžství, nýbrž ke službě. Kněžský úřad a jáhenský úřad jsou tedy zřetelně odlišeny. Jáhen není žádný "minikněz", žádný náhradník pro chybějící kněze. Tím také není úřad jáhna žádný průchozí stupeň na cestě ke kněžskému úřadu, nýbrž samostatný úřad. Tento úřad představuje vlastní zvýraznění služby, který v církvi zřídil sám Ježíš Kristus.

Posvěcení "ke službě" znamená, že jáhnovi je křesťanská diakonie přikázána zvláštním způsobem. Už Skutky apoštolské říkají: "Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stolu. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti a my je ustanovíme pro tento úkol." Potřebovali pomocníky. A tak říká již sv. Ignác z Antiochie, že jáhni jsou se službou Ježíše Krista obeznámeni (EPH. 2,1).

A církevní řád sv. Hyppolyta mluví o tom: "Jáhni se mají starat o nemocné a informovat o nich biskupa" (Trad. Apost. 8; porovnej Didasc. 11,44). Tak byli jáhni v prvotní církvi pověřeni biskupem, aby se starali především o chudé. II. vatikánský koncil výslovně cituje z dopisu sv. Polykarpa: "Jáhni mají být pamětliví upomínky - milosrdní, horliví, žít pro pravdu Páně, který se stal sluhou všech." (LG 29).

Blíženecká láska a bratrská služba jako následování Krista jsou samozřejmě uloženy každému křesťanovi, a to přijetím svátosti křtu a svátosti biřmování.

Jak II. vatikánský koncil neustále zdůrazňuje, má samozřejmě zrovna tak církevní úřad vcelku, tedy i úřad biskupský a kněžský, charakter služby. Zvláště zřetelně říká LG 24, že biskupský úřad je "opravdová služba", proto je v Písmu svatém označován slovem "diakonia", to znamená "služba" (porovnej Sk 1,17 a 25; Řím 11,13; 1 Tim 1,12). Biskupům, kněžím a jáhnům je tedy společně uloženo ve jménu Kristově v církvi vykonávat a rozvíjet vůči chudým a nouzí trpícím všeho druhu diakonii Ježíše Krista. Biskupovi je to při jeho svěcení dokonce zvláště a výslovně závazně kladeno na srdce. Jáhen má zvláštním způsobem účast na tomto diakonátním pověření biskupa. Jáhen má tedy "zvláštním způsobem tuto - celému církevnímu úřadu vlastní - diakonátní dimenzi, tzv. čeledínskou službu Ježíše Krista, v církvi reprezentovat.

Dekret o misiích říká zřetelně, že při této službě diakonie se však nejedná o jednostrannou sociálně charitativní úlohu. Jáhen není jakýmsi vysvěceným sociálním pracovníkem. Ve smyslu 1 Kor 4,1 - sv. Ignác Antiochijský říká: "Jáhni, správci tajemství Ježíše Krista". "Neboť oni nejsou diakony pro pokrmy a nápoje, nýbrž služebníci církve Boží." (Tra1l. 3,3; cit. LG 41). Oni jsou "úzce svázáni s oltářem" (AG 16) a mimo to mají účast na hlásání Božího slova (SC 345,4; DV 25). Tuto, ve jménu Ježíše Krista jáhnem vykonávanou diakonii, musíme v obsáhlém teologickém a eklesiologickém smyslu chápat tak, že jáhenská služba v sobě zahrnuje také službu hlásání a službu u oltáře a také některé úkoly vedení (AG 16; porovn. CIC can. 1008 t).

Mezi chudobné nepatří jen materiálně chudobní. Existují také duševně a duchovně chudí, zbídačení, strádající, hledající a často nechaní o samotě. Tak je tedy i hlásání radostné zvěsti službou člověku. Učit nevědoucí bylo už ve starověku skutkem duchovního milosrdenství a v dnešní době bez orientace nabývá tento skutek velkého významu. Podobně to platilo o úkolu přinášet nemocným a umírajícím od oltáře eucharistii. To rovněž od počátku patřilo k základním povinnostem jáhna jako skutek křesťanské diakonie. Konečně je skutkem lásky a milosrdenství navštěvovat lidi v jejich opuštěnosti, vést je k pospolitosti, a tak budovat křesťanské obce. Služba jáhna z pohledu diakonie, v úzkém smyslu slova, musí obsahovat a musí se v ní prolínat všechny tři základní dimenze služby - Martyria, Leiturgia a Diakonia.

Prof H. Hoping, sám jáhen, to formuluje takto: Kněží zastupují biskupa ve svěřených církevních obcích, kde zodpovídají za vedení místní církve, a proto také předsedají eucharistickým slavnostem. V tomto smyslu se také kněží ve velké míře podílejí na apoštolském poslání biskupa.

Jáhni se rovněž podílejí na apoštolském poslání biskupa. Jáhni ale zastupují biskupa v místní církvi vykonáváním diakonie, která, jak z předešlého vyplývá, patří k biskupově zodpovědnosti za řízení církevní obce. Jako úloha církevního řídícího úřadu je diakonie rozdílná od z víry vyrůstajících skutků lásky každého věřícího tak, jak je rozdílná od organizované diakonické práce v "Diakonickém díle" a v Charitě. Protože kněží zastupují biskupa v místě, vyplývá z toho i jejich přiřazení ke kněžskému řídícímu úřadu. Proto LG 29 o jáhnech říká, že svoji službu vykonávají ve společenství biskupa a jeho kněží. Jestliže tedy k základnímu poslání církevního úřadu náleží reprezentovat službu Ježíše Krista jako hlavy a Pána církve, pak to platí též pro diakonát, patřící k církevnímu Ordo. V katolickém smyslu z toho plyne, že jáhni proto mají podíl na plné moci vedení církve.

Shrnuto to znamená, že jáhen reprezentuje zvláštním způsobem Ježíše Krista, který přišel, aby sloužil (Mk 18,45), sám sebe se zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka (Flp 2,7). V zastoupení biskupa v místě (ve farnosti) a ve spolupráci s kněžími vede, tzn. inspiruje a motivuje, diakonii církevní obce. Tímto způsobem na podkladě svého podílu na úřadě ve vztahu k diakonii mají jáhni podíl na plné moci vedení církve. Jáhenství jako ordinovaný úřad zřetelně ukazuje, že diakonie je podstatná dimenze odpovědného vedeni církve.

Na tomto pozadí je nutné položit si otázku: Potřebuje dnes naše církev takového diakona? Jaký má tento úřad vztah ke koncilní communio-eklesiologii (communio = společenství, eklesiologie = učení o církvi), která představuje jednu z nejnaléhavějších otázek našeho času, totiž touhu po společenství, která vstoupila a roste v podvědomí mnoha věřících, že totiž všichni patříme k církvi.

II. Communio-eklesiologie a diakonát

1. Communio-eklesiologie a diakonie

Jako nejkrásnější modlitbu jsme dostali od Pána Ježíše darem "Otče náš". V této modlitbě vyznáváme a všichni máme jednoho a téhož Otce, a proto jsme společně děti Boží. To je do hloubky sahající myšlenka. Před Bohem a z Jeho pohledu patříme spolu se všemi lidmi k jedné rodině, která má společného Otce v nebesích.

Odloučení, osamocení a odcizeni, a tím spíše nepřátelství mezi lidmi, jsou znamením hříchu. Proto Bůh nechtěl v řádu našeho vykoupení (v dějinách spásy) vykoupit a posvětit člověka jako samotného jednotlivce, nezávislého na veškerém vzájemném spojeni, ale chtěl jej učinit "svým národem". Připodobňujíc k tomuto obrazu, chápe koncil církev jako "Mesiánský národ". Přestože ve skutečnosti církev nezahrnuje všechny lidi, a dokonce se jeví jako malé stádo, vidí ji koncil jako nezni čitelný klíčící zárodek jednoty, naděje a spásy pro celé lidské pokolení (LG 9).

Communio-eklesiologie II. vatikánského koncilu čerpá a přidržuje se tohoto pohledu církve na dějiny spásy. Její význam tak sahá současně daleko za hranice církve přes vnitro církevní otázky. Communio-eklesiologie vykazuje církvi místo v celkových dějinách spásy i v dějinách světa. Je takto jedním z nejdůležitějších impulsů koncilu vůbec. Konečně je communio-eklesiologie konkretizací základní výpovědi koncilu: církev je v Ježíši Kristu rovna svátosti, tj. znamením a nástrojem jednoty (LG la aj.). Pro církev tak platí jen jedna jediná správná cesta do budoucnosti, cesta, kterou naznačil koncil. To znamená uvést ve skutek koncil a jeho communio-eklesiologii. Tato cesta vypovídá, že církev není jen pro sebe. Je církvi pro druhé, církvi pro člověka a pro svět, pro jeho jednotu, jeho smířeni a mír. Ona je církvi sloužící. Rozuměno v širším slova smyslu diakonie není tedy jedna, nýbrž podstatná dimenze církve!!

Co communio-eklesiologie znamená konkrétně, vyjadřují Skutky apoštolské takto: "Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách" (Sk 2,42). Podle toho je církev společenstvím těch, kteří svědectvím apoštolů přijali Ježíšovu zvěst, Boží Lásku, která se stala člověkem; těch, kteří se o tuto zvěst dělí s druhými, v ní jsou jedno a věrně v ni spolu setrvávají; těch, kteří v eucharistii mají podíl na jednom chlebě, a tak spolu tvoři jedno Tělo (porovnej 1 Kor 10,17). Řečeno se sv. Augustinem je eucharistie "svátost jednoty" (Jan 26,6,13; cit. SC 47 a j.). Konečně je společenstvím těch, kteří toto společenství slavené v eucharistii ve všech oblastech svého života také uskutečňují; těch, kteří se o svůj denní chléb a svůj majetek dělí s druhými.

Martyria, leiturgia a diakonia jsou takto zřetelné jako tři základní dimenze církve a současně je tak i jasné, že uskutečnění lásky, diakonie, je vyplývající důsledek, a tím také kriterium, opravdovosti víry a Eucharistie každé církevní obce a každého jednotlivce.

Základ tomu položil sám Ježíš vlastním poselstvím, tak jako vlastním jednáním. Ježíšova pastýřská služba spočívala ve spásné službě a službě uzdravováni. To je zřejmé ze zázraků, které činil na lidech, kteří se nacházeli v různých nouzích: nasycení hladových, uzdravováni nemocných, kříšení mI1vých, vyhánění zlých duchů, atd. Tak posílá Ježíš své učedníky, nejen aby hlásali slovo a učili, ale - na co se často zapomíná - aby i uzdravovali (Mt 10,8).

Učitelský a pastýřský úřad církve se musí proto tedy uskutečnit a být hodnověrný i skutky uzdravování a diakonicko-charitativní službou. To znamená, že víra a hlásáni slova, tak jako eucharistie a liturgie, musí být zaměřeny na diakonii. Víra bez diakonie není křesťanskou vírou. Hlásáni bez diakonie není křesťanským hlásáním. Církevní obec, která slaví eucharistii, ale která není zaměřena na diakonii, vyjadřuje sice svou víru, ale její víra je mrtvá; konečně, ona nemůže najít Boha proto, že jí uniklo, že Bůh se dává najít v člověku, zejména v chudých (porov. Mt 25). Nemůžeme lámat eucharistický chléb bez toho, že bychom lámali (dělili se o) chléb každodenní.

Církev žije tam, kde se konají tělesné skutky milosrdenství; sytit hladové, napájet žíznivé, odívat nahé, cizím poskytovat nocleh, osvobozovat vězněné, navštěvovat nemocné, pochovávat mrtvé. Stejně církev žije tak, jak jsou konány duchovní skutky milosrdenství: napravovat hříšníky, učit nevědomé, pochybující posilovat v právu, utěšovat zarmoucené, snášet ty, kteří jsou nám na obtíž, rádi odpouštět těm, kteří nás urážejí, modlit se za živé i za zemřelé.

Vezmeme-li tyto diakonické dimenze vážně, pak nemůže existovat žádná čistě "soukromá" nouze, pak by měla pro communio církve být jen jedna nouze, solidárně spolunesená všemi, Trpí-li jeden úd, cítí tu bolest všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní se s ním společně radují (Kor 12,26). To je logická konsekvence společného bytí v Ježíši Kristu, jako vykonávání pastýřského úřadu Ježíše Krista, který jako "Dobrý Pastýř" dává svůj život za své stádo (Jan 10, 11-16). Takto není diakonie nějakou vedlejší činností církevní obce, anebo "hobby" několika jedinců v ní; diakonie je následováni Krista. V poslušnosti vůči jeho posláni je ústředním úkolem křesťanské obce, a zvláště pak církevního úřadu.

2. Communio-eklesiologie a diakonát

Ukázali jsme si, že církev bez diakonie nemůže existovat, neboť Kristus sám je ten, který slouží (Lk 22,27). Večer před svým utrpením a smrtí nám dal příklad, když umyl učedníkům nohy: "Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy"...(Jan 13,15). V těchto slovech můžeme vidět ustanovení diakonátu. V diakonátu má církev úřad, který dává úzkému spojení mezi Martyria, Leiturgia a Diakonia, svátostnou podobu. Tím nejsou ani laici, ani biskupové a kněží nijak zproštěni diakonických povinností a úkolů. Nabízí se však otázka, jakým způsobem se diakonie církevního úřadu, kterou jáhen reprezentuje zvláštním způsobem, srovnává s diakonií, která je uložena celému Božímu lidu a všem, kteří se vydali na cestu následováni Krista.

V LG 10 mluví koncil o společném kněžství všech pokřtěných; v SC 14 mluví o činné účasti (actuosa participatio) celého Božího lidu, a tato účast se nevztahuje jen na liturgii, ale na celou činnost církve svaté. To vypovídá, že příslušnost k Božímu lidu je přednější, než různost úřadů, charismat a služeb. Avšak podle LG 10 není smazán podstatný rozdíl mezi klérem a laiky. Církev jako communio je tedy nutno chápat jako diferencovaný celek, jako jeden organismus, v němž různé orgány různým způsobem spolupůsobí k dobru všech. Takto učinila communio-eklesiologie konec dosavadnímu modelu pečovatelské a zaopatřovací pastorace. Z communio-eklesiologie vyplývá, že všechny údy církve společně, a každý svým způsobem, nesou v církvi a pro církev svou zodpovědnost.

Avšak "corruptio optimi pessima" (zkaženost nejlepšího je to nejhorší)! Sotva byl a je nějaký jiný z aspektů koncilního učení tak důkladně nepochopen jak právě tento! Nejprve byla mylně chápána teologická veličina "lid Boží" (laos tou theou) ve smyslu jakéhosi politického občanského spolku (demos) a požadovala se tomu odpovídající demokratizace církve. Pokud by tím byl míněn jen požadavek o větší participaci, pak by to bylo v podstatě oprávněno. Avšak s tímto oprávněným požadavkem se často spojují ideologické požadavky o nivelizaci různých charismat, úřadů a služeb v církvi, jejichž rozdílnost je v podstatě nezrušitelná. "Boží lid" ve smyslu koncilu nejsou jen laici, popř. základna, na rozdíl, nebo ještě více v protikladu od úřadu církve. Boží lid je organický a strukturovaný celek církve, shromážděný okolo biskupa a na svém pastýři závislý lid, jak říká sv. Cyprián z Karthaga.

Co je tedy specifickým posláním úřadu? Nejlepší odpověď najdeme ve 4. kapitole listu Efesanům. Tam mluví sv. Pavel o tom, jak z pohledu nebe ustanovil různé úřady: úřad apoštolský, proroky, úřad hlásání evangelia, pastýřský a učitelský úřad. Dále je řeč o tom, proč to udělal: "...aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky" (Ef 4, 12). Církevní úřad je tedy služba jiným službám. Má tedy jiné služby připravit ke službám, to znamená, že je nesmí vytlačit a mít je za bezvýznamné, maličké, ale naopak, má je pro jejich vlastní úkoly inspirovat, motivovat, kvalifikovat, a tak s mnohými údy, s mnohými charismaty a službami sloužit k vybudování těla Kristova, tj. církve.

To platí také o jáhnovi. Jáhen nemá, ani nemůže, vykonávat a zvládnout celou diakonii církve. Může ale a má jiné bližní k službě diakonie inspirovat, motivovat a kvalifikovat; a toto zvládne nejlépe tak, že sám svou službu diakonie půjde exemplárně napřed příkladem a hlásáním k tomu přizve jiné a svátostnou službou je k tomu bude posilovat.

Zapamatujme si tedy: diakonie je jedna z podstatných základních dimenzí církve a patří k ústřednímu poslání biskupa. Jáhen diakonii vykonává z příkazu svého biskupa, s účastí na jeho úřadu. Svým způsobem tak representuje "Dobrého pastýře", Ježíše Krista. Jeho diakonická služba má druhé nadchnout, strhnout a posílit, aby i oni, následováním Ježíše Krista, sloužili bratřim a sestrám, aby se s nimi o vše dělili a uskutečňováním duchovních i tělesných skutků milosrdenství při nich stáli, budovali a žili společenství Ježíše Krista, tj. církevní obce.

Právě z communio-eklesiologie takto vyplývá nutnost služby stálého jáhna. On představuje Ježíše Krista jako "Dobrého pastýře", který jde hledat ztracenou ovci, vezme ji na ramena a přinese zpět ke stádu, aniž by šetřil vlastní život.

III. Aktuálnost communia-diakonie

Církev a církevní obce žijí a působí v daném čase, a proto musí vnímat a respektovat "znamení tohoto času". Dnes se církev, tak jako společnost, nachází ve velkých vnějších i vnitřních změnách poměrů. Jáhen je tak zvláštním způsobem povolán a vyzván rozpoznat "znamení tohoto času", dobře je slyšet a sledovat radosti a naděje, smutek a strach lidí (srov. GS 1). Má je sdílet a podle svých sil léčit, má je vykládat, slovem vyjádřit, a přitom z víry ukazovat směr a orientaci. Má z nitra, ze středu křesťanské víry, zprostředkovávat odvahu, silu a trpělivost, naději, radost a mír ve všedním životě člověka.

Proto se v závěru ptejme po communio-diakonii v dnešní situaci, a tím se ptejme na aktuálnost diakonické služby a její způsobilost v budoucnosti.

A proto mi dovolte krátce analyzovat dnešní situaci, v níž se nacházíme.

Jedno z velkých slov, snad veliké centrální a stěžejní slovo modemy, je slovo "svoboda". Toto slovo a jeho vysokou hodnotu, kterou vyjadřuje, církev často podcenila. Ano, mnohdy i odsoudila. Dlouho přehlížela, že moderna má co děkovat za pathos svobody také křesťanským kořenům. Až II. vatikánský koncil strhnul kormidlo správným směrem, přičemž patří k velkým činům současného pontifikátu Jana Pavla II. a jeho konsekventní "politiky lidských práv", že se nejen uchopil dědictví Koncilu, ale vedl je, dále prohluboval a obohatil, a tak přispěl podstatným přínosem k nastolení svobody ve východní Evropě (pád komunismu).

Svatý otec Jan Pavel II. však neustále ukazuje i na rub moderního západního úsilí o svobodu. Ne pro nic za nic vyústilo mezitím toto snažení do postmoderního individualistického trendu, který hodnoty třetího hlavního slova francouzské revoluce bratrství, po případě solidarita, potřel a který vedl k dalekosáhlému odsolidárnění a ke zvětšení osamocenosti, k izolaci, sociálnímu chladu a k erozi společných nosných hodnot. Neboť jednostranně emancipačně chápaná svoboda se postupně emancipovala od těchto základních hodnot, které moderní dějiny svobody teprve umožnily. Tato emancipovaná "svoboda od" bez "svobody pro" vedla k základnímu postmodernímu pluralismu. K libovůli, která se už neumí pro něco nadchnout a rozhodnout, která je indiferentní a skeptická i vůči všem posledním hodnotám a která vede ke ztrátě smyslu (života), k duchovnímu vakuu a vnitřní prázdnotě, která vede k nesmyslnosti a konečně ústí v nihilismu.

Několik vysvětlení nám může tuto situaci ve společnosti objasnit. I v rodině a manželství přibývá podrážděnost, osamocení a dlouhá chvíle. Stále přibývá počet rozvedených manželství a zrovna tak počet osamělých, kteří vychovávají děti sami (buď jen matka, nebo jen otec ).

Ve větších společenských oblastech je vedle materiální chudoby také nouze lidí, kteří jsou na útěku, bez domova, bez bydliště, nemocní, závislí na drogách, osamělí, zoufalí, žijící bez perspektivy. Smutní, kteří nemohou navázat společenský styk, ženy a děti v tísni, existence žijící v okrajových skupinách ohrožené kriminalitou. Vcelku se zdá, jako by naši společnost přepadla kolektivní neschopnost navazovat vztahy a neschopnost života, která je spojena s opuštěností, osamělostí a odloučeností, s touhou po ničení a odmítáni, neschopností mluvit, strachu z navázání kontaktu. Pro mnohé se v životě sešeřilo.

A opět jiní stojí v klatbě depresivní rezignace vzhledem k ohrožení jejich tělesné existence nebo jejich psycho-sociálních životních možností. Mentalita resignace a nebo přizpůsobení se, tak jako protiřečení životní reality, jsou dalším znamením doby. Jiné osoby vytvářejí vlivem reklam a mediové manipulace permanentní obrazy bůžků života, z čehož vzniká sebepřeceňování a přeceňování druhých, a z toho plynoucí zklamání. Na druhé straně žijí někteří lidé v nezřízeném, bezuzdném blahobytu a přepychu, bezohledných požitcích, agresivitě, sebeprosazování atd. I to jsou znamení doby.

Je pochopitelné, že v této krátce popsané situaci vzniká právě u mladých lidí znovu touha po communio. Communiem je především myšleno společenství. Je to snaha o překonáni osamělosti a opuštěnosti. Communio touží po míru a smíření. Communio ale znamená také participaci, podílení se, "patřit k tomu". To se děje zevně, ale podstatně nejen zevně, prostřednictvím módy. Protože stejně moderně se oblékat, vyjadřovat se, mít stejný způsob chování, signalizuje, že chci k tomu patřit a že sdílím stejné postoje. Dnešní móda je naprosto nespolehlivým základem ve srovnáni se starými zvyky a tradicemi. Móda je definovaná tím, že zítra je opět "z módy". Mnozí to cítí.

Existuje však také hlubší hledání smyslu, ano, nové náboženské hnutí-hledání. I když často tato hnutí zůstanou vágní, neurčitá a všeobecná a zdaleka nevyústí do církevní tradice, jsou zde, mohou být uchopeny a často zrovna volají po tom, aby byla uchopena.

Toto je výzvou pro communio-diakonii. Zde nachází své místo a svůj naléhavý úkol. Kdo k tomu může být povolanější, ne-li právě diakon, přední a naslouchající stráž, přední jezdec a avantgardista v církvi pro zdolání této výzvy. Na podkladě jeho způsobu života, jako ženatý otec rodiny, má diakon často snadnější přístup k lidem (nebo alespoň může mít), než v celibátu žijící kněz. Proto by se neměli jáhni pokoušet uchopit pro sebe co největší díl ze specifického vedoucího úřadu kněžského. Jejich úkol je jiný než úkol kněze a je dostatečně důležitý a naléhavý. Protože dříve než mohou být církevní obce (farnosti) vedeny, dříve než mohou společně slavit eucharistii, musejí být napřed shromážděny a vybudovány. Na tomto okraji a na zlomkových zónách církve a společnosti je místo jáhna. Jáhen nemá myslet jen na ty a být zde jen pro ty, kteří ,ještě" k tomu patří, ale zvát ty, kteří zítra snad k tomu "patřit mohou". Jáhen musí communio-diakonii v církvi uskutečňovat v tom smyslu, že buduje církev budoucnosti. A to je podstatný a nepostradatelný přínos k dnes vyhlášené nové evangelizaci.

Vedle nouze člověka dnešní společnosti, která se zrcadlí též v životě církevních obcí, zjišťujeme i v církvi specifickou nouzi. I tato klade požadavky na jáhna. Tato nouze se týká podoby církve a jejích obcí (farností) a forem duchovní služby. Církev je zatížena událostmi dějin a setkává se u mnoha lidí s nedůvěrou. Nový pocit svobody a také nové náboženské cítění mnoha lidí dělá církvi potíže. Mnoho katolíků se stáhlo z církevní praxe a také ze života církevních společenství do pozadí. Mezi nimi přibývá i mnoho žen.

Ne zřídka si stěžujeme na dalekosáhlou ztrátu diakonické dimenze anebo zjišťujeme, že se dává přednost hlásání a liturgii před diakonií. Jen zřídka si stěžuje společenství věřících, že jim chyběla diakonická činnost. Nářky jsou však nesmírné, jakmile odpadne jedna bohoslužba anebo se zanedbá katecheze. Také se velice mluví o nedostatku kněží. O nedostatku jáhnů, pokud vím, nemluví nikdo. Z oblasti diakonie se mnohé, ano, téměř všechno, z církevních obcí (farností) deleguje na instituce (charita, sociální stanice aj.). I v pohledu na obnovení trvalého jáhenství zjišťujeme často nedostatky, pokud se diakonie týká. Způsob, jakým bylo u nás v Německu znovuzavedení trvalého jáhenství uskutečněno, musí být posouzen se skepsí. Dělo se tak s velkým teologickým, spirituálním a finančním nákladem, ale bez toho, že by přitom diakonie v obcích a v charitních ústavech skutečně přišla do pohybu. Spojit charitativní činnost s pastorací se v tomto novém úřadě v žádném případě nepodařilo.

Tento rozbor situace může vyznít depresivně. Ale nouze jsou vždy také vyhlídkami, šancí, nadějemi a výzvami. Je to ta výzva, která volá po obnovení "tvářnosti církve a jejich obcí, církve jako společenství, církve - communia, církve, která není upřená jen na sebe a na své vlastní nouze, které jde spíše o Boží království, církve, jejíž cestou je (jak říká Jan Pavel II.) „člověk". Je prokázáno, že obraz církve ve veřejnosti žije v první řadě z diakonie a že diakonie, po případě církevní charitativní činnost, je společností nejvíce ceněna. Proto je diakonická pastorace pastorací misijní. Přesvědčí totiž více než všechno ostatní.

Tradiční podoba církevních úřadů a služeb neodpovídá dnešním požadavkům mimo jiné proto, že pokračování diakonie Kristovy dál už ani zajistit nemohou. Proto umožnil Koncil znovuzavedení trvalého diakonátu. Nouze člověka, zrovna tak jako nouze farností, nutí k tomu, aby byl diakonát rychle obnoven a aby se také obnovilo vědomí, že diakonie je podstatný a významný rys celé církve a všech jejích úřadů!!

IV. Několik upřesnění k podobě současného diakonátu

V závěru bych chtěl na pozadí základních teologických úvah, tak jako na pozadí vývodů k současné situaci říci několik konkrétních připomínek k podobě diakonátu. Začnu několika poznámkami k základnímu duchovnímu postoji jáhna.

V evangeliu sv. Jana čteme: "Co dává život je duch, tělo nic neznamená" (Jan 6,63). "Také institucionální a strukturální reformy mohou, řečeno biblickým jazykem, být tělem k "ničemu", nejsou-li neseny životodárným duchem. Obnovení jáhenství je proto v prvé řadě spirituální úkol.

Ze základního duchovního postoje jáhna musí být zřejmé, že křesťanská cesta není cestou výstupu, žádná cesta v lesku a slávě, ale cesta, která obsahuje pohled směrem dolů, ano, která - v následování Krista, který sestoupil s nebe - obsahuje "kariéru směrem dolů". Tak to říká Kristův hymnus v listu Filipanům (Flp 2,6-11). Zde je položen základ k tomu, co je v duchovní tradici základní ctností křesťana a co musí být základním postojem diakona zvlášť: Být pokorný a tak být připraven ke službě!!

K základnímu postoji jáhna především patří, aby si všímal lidi, kteří žijí v nouzi, v nemoci a ve strachu. Jestliže se těmto lidem podá pomocná ruka, potom jde o uzdravování, které daruje osvobození, které pomůže člověku získat důvěru, dá podnět k tomu, aby sám se stal sloužícím a milujícím. To nám pěkně ukazuje setkání Pána Ježíše s tchyní sv. Petra (Mt 8,14 n.). Petrova tchyně leží nemocná. Nemůže se starat sama o sebe, natož aby se starala o druhé. Pán Ježíš přijde a vidí tuto ženu. Všímá si jí a vnímá ji. Vidět a vnímat, to jsou podstatné rysy jeho jednání. Pán Ježíš se bez řečí skloní k nemocné, vezme ji za ruku a pozvedne ji. Ona vstane a stojí opět na vlastních nohou. A pak vykonává, jak stojí v původním řeckém textu, diakonii tak, že se věnuje druhým a slouží jim. Ta, která stojí na vlastních nohou, pomáhá druhým postavit se na nohy.

Tak můžeme říci, že cílem diakonického jednání není jednoduše pomoc, nýbrž otevření možností k životu, aby ti, co leží, se opravdu postavili na vlastní nohy. Ovšemže je potřeba (i přes jednotlivce dál) vidět sociální poměry, ve kterých člověk žije.

A právě z pohledu těchto základních duchovních postojů a stanovisek je nutné začít tyto konkrétní úkoly řešit. Konkrétně je diakon partnerem, kterého mohou všichni oslovit v různých, výše popsaných nouzích. Každý se na něho může obrátit s důvěrou. Prostřednictvím služby liturgie, hlásání a diakonie má šanci přivést do vědomi věřících spojení viry s životem. Ve službě u oltáře klade nouzi lidí na eucharistický stůl, vezme ji samozřejmě i do svých promluv. Takto motivuje společenství a činí je citlivým pro veškeré nouze všeho druhu, aby se spolu a mezi sebou angažovali (pro sebe i pro druhé).

Podstatná jáhnova úloha spočívá ve vyhledávání dobrovolných spolupracovníků, které zapracovává, s nadějemi sleduje jejich práci a provází je. S postupem času musí víc a více služeb a úkolů přenechávat těmto dobrovolným spolupracovníkům a sám se více věnovat práci odborné, personální a duchovnímu vedeni svých spolupracovníků. Pastorá1ní péči a duchovní vedení potřebují i spolupracovníci charitativních institucí (mateřské školy, sociální stanice, domovy důchodců, apod.). Ideální by bylo, kdyby jáhen zakládal a duchovně vedl svépomocné skupiny. Např. pro rodiče, kteří sami vychovávají děti (matka nebo otec bez partnera), pro závislé na drogách, atd. Z popsaných nouzí současnosti vyplývá, že se tyto aktivity netýkají jednoho společenství a nejsou ohraničeny. Takto problém drog nekončí na hranicích jedné farnosti. Také je nutná "otevřená práce s mládeží", která se málokdy řídí hranicemi farnosti.

Z posledně jmenovaného pohledu vyplývá návrh ustanovit jáhna s činností přes hranice své farnosti, pro město, děkanát nebo region. Sice by měl být vázán na jednu konkrétní církevní obec (farnost), odtud by však mohl budovat ve více farnostech diakonické úkoly a postupně je síťově propojit. Přitom těžiště jeho práce by bylo v získávání, školení, provázení a podporování dobrovolných spolupracovníků v jednotlivých farnostech a jejich propojení uvnitř města nebo regionu. Zde se otvírají velké šance pro trvalé jáhenství.

Pro svou účast na kněžském úřadu má jáhen také podíl na vedení církevní obce. Přitom musí však především dát "do chodu" diakonii a postarat se o to, aby dostala své přiměřené místo uvnitř pastorace ve farnosti. Jako úřední zástupce farního společenství je kontaktní osobou pro regionální charitní zařízení a pro sociální stanice. Má mít zastoupení v diakonických ekumenických svazech. Přes něho mají mít církevní společenství kontakt se všemi, kdo v obcích, nebo u nositelů péče o veřejné blaho, jsou odpovědni za sociální záležitosti. Situace naší společnosti se stala nepřehlednou, nouze vzala na sebe podobu mnoha tváří, takže jí lze čelit jen rozhodnou, důvěryplnou spoluprací profesionálních pracovníků Charity, místních iniciativ na základě charitních výborů ve farnosti a také farních diakonů.

Mnohé z uvedených úkolů lze řešit jen pomocí pracovníků z povolání, jiné ale může zvládnout i jáhen s civilním zaměstnáním. Těžiště práce a jeho šance pro ni se jáhnovi s civilním povoláním naskýtají více v jeho pracovním prostředí. Podobně jako někde dělničtí kněží by měl a má ve svém konkrétním pracovním okolí a svým životem v povolání reprezentovat místní církev a být přítomný tam, kde se jinak nikdo jiný z církve nedostane. Své zkušenosti má pak přenášet do farního společenství a být tam zástupcem diakonie. Tak by splňoval požadavky svého vlastního jáhenského úřadu a nebyl by "náhradníkem - zástupcem" pro nedostatek kněží.

Samozřejmě není ideálním pracovním polem působnosti jáhna jen církevní obec, ale stejně tak i kategoriální duchovní správa. Mám na mysli nemocnice, domovy důchodců, duchovní služba na pracovišti, věznice, domovy azylantů aj. K tomu je třeba připočíst i spolupráci ve vedení diecéze v těch úsecích, kde jde především o diakonické řídící úkoly. V této souvislosti bych chtěl poukázat na to, že společenství jáhnů jedné diecéze (jáhenské kroužky) mohou být vítaným poradním grémiem biskupa. Jáhni jako společenství mohou ve vztahů k nouzím lidí být biskupovým okem a uchem, a tak mu pomoci plnit úkol být otcem chudých.

Přirozeně jáhen musí být pro své úkoly také kvalifikován odpovídajícím vzděláním. K tomu se však nyní z časových důvodů už nemohu vyjadřovat.

Na závěr ještě jednu myšlenku, která se na první pohled snad může zdát utopickou. Protože církev bez diakonie nemůže existovat a protože církev má pro diakonii vlastní úřad, nebylo by chybné, aby v každém společenství (farnosti) byl diakon. To není žádný finanční problém, neboť tato naléhavá žádost by se dala vyřešit ustanovením jáhna s civilním povoláním. Domnívám se, že každá církevní obec má v tomto směru ještě zdaleka nevyčerpaný, neodkrytý potenciál. Ideální případ by byl, kdyby každá církevní obec mohla říci: Tohoto nebo onoho muže bychom si mohli představit ve službě trvalého jáhna s civilním povoláním v naší farnosti. Farář a zástupci farnosti by mohli vyhlédnutého adepta představit a navrhnout biskupovi, nebo knězi, který je v diecézi odpovědný za jáhny.

Z diecéze Besanson (Francie) jsem se dozvěděl, že tam šli dokonce ještě o krok dál: V diecézi zodpovědní za diakonát se přihlásí do jednotlivých děkanských konferencí. Děkanáty zkoumají už předem, v obvodech, kde a jaké se v jejich úseku vyskytují sociální ohniska, a současně hledí objevit pro tyto úkoly vhodné muže, o nichž se domnívají, že by v daném obvodě mohli vykonávat službu jako trvalí jáhni s civilním povoláním. Tito muži jsou pak osloveni a konfrontování s otázkou trvalého jáhenství. Dostanou pak jeden rok na rozmyšlenou. Rozhodnou-li se pozitivně, mohou začít se studiem a přípravou. Jak se zdá, je to model, který stojí za přemýšlení.

Právě dnes potřebuje církev duchovně motivované, vzdělané, dobře připravené a smysluplně ustanovené a nasazené jáhny. Takto nejsou ani náhradními faráři, ani sociálními pracovníky. Svátostným způsobem jsou reprezentanty diakona Ježíše Krista. Tak potom v tomto světě reprezentují a zpřítomňují tu lásku Boží, která skrze Ducha svatého je vlita do našich srdcí (Řím 5,5). Jsou tak předními pracovníky nové "civilizace lásky". Jsou požehnáním pro církev a pro lid, který je jim svěřený. Proto je na čase onomu impulsu svatého Ducha, který nám dal II. vatikánský koncil, učinit v církvi víc potřebného prostoru.

ÚKOLY PRO CÍRKEV V ČR

1. Uvést v chod katechezi jak mezi laiky, tak mezi kněžími a řeholníky tak, aby diakonát byl chápán v celé své hloubce – biskupové jednotlivých diecézi (viz str. 3, 7).

2. Vypracovat statut pro službu trvalých jáhnů v ČR dle vatikánských dokumentů - Biskupská konference (viz str. 3).

3. Ustanovit struktury formace kandidátů – biskupové jednotlivých diecézí (viz str. 3).

4. Ustanovit struktury trvalé formace – biskupové jednotlivých diecézí (viz str. 8,11-12).

5. Při formaci ženatých více zapojit manželky a věnovat se spiritualitě rodiny (viz str. 5, 7, 11), . v duchovní formaci více prostoru věnovat formaci k diakonii (viz str. 6, 7, 15, 18).

6. V pastoraci jáhny ustanovit a uvolnit k úkolům diakonie (viz str. 10, 14-19, 23), více je využít pro pasto raci rodin (viz str. 10) i jinou kategoriální duchovní správu (viz str. 23).

7. Stanovit normy pro odměňováni jáhnů v různých životních situacích - biskupové jednotlivých diecézí (viz str. 9).

8. Obnovit diakonii v církvi - jáhni i Boží lid (viz str. 22-24).