Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Cilem této diskusní skupiny je shromáždit otázky a temata, které jsou dle diskutujících podstatné pro církev a život v církvi v ČR.

Měli bychom se zabývat věcmi, které nás v církvi těší - a považujeme je za naději do budoucna, ale i těmi, které nás trápí a tuto naději nám berou. Také by to měli být otázky na to, co si myslíme, že by se mělo řešit, kde jsou problémy - i když třeba zatím sami nevíme jak. A je také spousta věcí, u nichž nevíme, jestli tak jak jsou, jsou správně nebo špatně - i toto jsou témata pro tuto diskusní skupinu.

V této první fázi shromažďujeme podněty, otázky a temata. Můžete připojit i své názory - ale diskuze k určitému tématu by byla až případně další fází. Pokračování a průběh dalších fází je závislý především na vašem zájmu a aktivitě.

Často si v církvi stěžujeme, že nikdo neposlouchá co nás trápí, naše názory, nápady - tady máte možnost, tak ji využijte!

Máte-li známé, kteří by tu měli co říci, dejte jim, prosím, vědět o této diskuzi.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Pokusil jsem se zapsat několik temat, kolem kterých tu již probíhala diskuse - prosím přidávejte daší.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Jednotlivé větve této skupiny nejsou určeny pro diskuzi - ale pro podotázky.

Pro diskuzi bude zřejmě nutné z důvodu udržení přehlednosti zakládat nové diskuzní skupiny podle témat - až budeme v další fázi, tedy zatím ne.

Otázky a témata by měli být k určitému tématu, problému Č. církve - tedy ne ke knize nebo osobě.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Financování a hospodaření církví, 6.6. 2002

Arnošt Kobylka, arnost.kobylka@atlas.cz

Myslím si, že to je zajímavé téma. Už proto, že kdo není věrný v nejmenším (v materiální oblasti), sotva bude věrný v oblasti duchovní.

A bude potřeba toto brzy dořešit?

Jak by podle Vás měli být církve financovány? Kolik peněz dostávají církve ze státního rozpočtu, z výtěžků majetku, ze zahraničí a kolik od svých členů? Mají být finančně soběstačné? Mají být soběstačné co se týče příspěvků členů?

Jak by mělo vypadat hospodářství církví? Má či měl by mít každý člen přístup k církevním účetním dokladům?

Jak má vypadat kontrola hospodaření?

Z čeho by měli být placeni duchovní?

Z čeho by měla být placena údržba, resp. pronájmy církevních nemovitostí?

Jakou měrou by měl stát přispívat na památkové objekty v majetku církví? Mělo by se to lišit např. od příspěvků na památky v majetku jiných osob (např. soukromé, obecní, státní, v majetku obč. sdružení, neziskovek a pod.)?

Jakou měrou se stát, obce podílejí na financování církevní sociální práce a jako měrou by to mělo být?

Nemá to vliv na "náboženskost" takovéto práce? (Nevyžaduje stát náboženskou nevyhraněnost takové práce?)

Jaký podíl mají mít na této práci přímé sbírky a dary ve farnosti/sboru svázané s touto prací?

Totéž třeba pro práci s mládeží?

Jak mají přispívat členové? Desátky? Kostelní sbírky? Větší dary příznivců? Církevní daně? Asignace?

Jak moc církve dávají ze svého na projekty mimo vlastní církev, resp. mimo stát? Jak moc toto dělají členové?

Mají být duchovní převážně placení církví, nebo mají svoji službu konat vedle civilního zaměstnání?

Jaké mají být platy duchovních?

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Téma: Financování církve
(Téma vzbudilo velký zájem a diskuse byla velice obsáhlá.)

Širší souvislosti:

Při otázce po způsobu financování církve si nejdříve musíme ujasnit otázku, co vlastně chceme financovat. Tedy jaká má být církev, kterou chceme financovat?

Otázka financování církve je otázka uspořádání církve (a reformy církve).

Současný stav financování církve je značně neprůhledný, nejsou zveřejňovány výroční zprávy. Církevní ekonomové nejsou schopni doložit vlastní tvrzení ani v KT.


Modely financování církve
Všeobecná shoda:
Financování školství, charity - jako doposud - stát (jako u jiných necírkevních obdobně zaměřených organizací). Pokud možno i státních památek.
Při úvahách o financování církve se mluví o třech základních modelech:
1. Současný stav - propojení státu a církve- nyní je tento model z mnoha důvodů považován všestranně za dlouhodobě nepřijatelný. (Závislost církve na státu, financování církve z peněz ateistů, ...)
Negativa: Peníze od státu, možné jednostranné změny výše příspěvku. Církev z příspěvků věřících financuje státní památky, stát platí duchovní.
Výhody: Duchovní jsou státní zaměstnanci - tudíž mají státem danou (tabulkově) výši příjmu.
Tento model nebyl obhajován ani podporován nikým z diskutujících.

2. Italský model - financování církve z části daní - občané si budou moci rozhodnout, jestli část daní budou směřovat do humanitární, kulturní sféry (nadace,..) nebo do církve.
Negativa: Zůstává závislost na státu jiným způsobem. Zvyšování daní všem občanům. ČR není Itálie (církev má jiné "jméno" ve společnosti). Podpora církve jako organizace na úkor církve jako společenství.
Výhody: Tento model (za předpokladu fungování) by umožnil zachovat současný stav.
Tento model byl přijatelný pro menší část diskutujících. Tito diskutující však nepodporovali pouze tento model - přijatelný pro ně byl i model úplné odluky církve od státu s vrácením majetku (ať formou úplného vrácení nebo nadace).


3. Skutečná odluka církve od státu - model Francie, USA., (Maďarsko?)
Každý si hospodaří na svém - církev i stát.

Tento model byl podporován a přijatelný prakticky pro všechny diskutující. Jak se však ukázalo, konkrétní představa jednotlivých diskutujících se značně lišila.
Základní rozpor byl v přístupu ke snaze o navrácení bývalého církevního majetku a také v tom, co vlastně chceme financovat.

Navracení bývalého církevního majetku
V průběhu diskuze vyplynulo:
Obtížná prosaditelnost úplného navrácení tohoto majetku - i vzhledem k jeho problematickému právnímu vztahu za první republiky.
Současná možnost urovnání tohoto vztahu formou nadace spoluvlastněné státem a církvemi s neuzavřením cest k dalšímu pozdějšímu řešení. Výtěžek nadace by se dělil i mezi ostatní církve. (U některých je otázka samofinancování obtížnější než u ŘíKC).
Maximální optimistický finanční příjem z celkového zisku tohoto majetku by pokryl 6% současných nákladů ŘíKC církve.
Pokud by ŘíKC nefinancovala údržbu památek a platila si sama svůj provoz, už nyní (bez navrácení majetku) by bylo finanční hospodaření vyrovnané.
Dále se diskutující rozdělily na zastánce a odpůrce navracení tohoto majetku.
Argumenty zastánců - a protiargumenty odpůrců navracení
Co bylo ukradeno, má být vráceno. (Princip.)
- Protiargument: Církev a ČSL nepožaduje vrácení všeho co bylo v minulosti kýmkoliv ukradeno, ani všeho, co ukradli komunisté - nezáleží jí a nezastává se o navracení majetku jiným prokazatelně okradeným (akcie, ...) ale zajímá jí pouze vlastní majetek - takže nejde o princip, ale o něco jiného. O něco, co nemá s křesťanstvím nic společného a dá se nazvat pouze velice nelichotivě.
Pokud bychom neprosazovali navracení, souhlasili bychom s komunistickou krádeží.
- Protiargument: Nejde o souhlas s krádeží. Jde o to, aby snaha o navrácení nebyla na překážku v hlavním poslání církve - evangelizaci. (Špatná pověst ve společnosti - "Církvi jde jen o moc a majetek.", skandály). (Pozornost věnována majetku, ne potřebám věřících.)
. Vždyť přece tento majetek vznikal z darů věřících. Jak byste se tvářil, kdyby právě Váš dar Církev blahovolně darovala našemu milému ateistickému státu, který jej použije dle své libosti, třeba na podporu kampaně pro euthanazii?

Další argumenty vychází ze snahy zabezpečit církvi dostatek příjmů pro stávající provoz případně pro využití v dalších pozitivních aktivitách.

Argumenty odpůrců - a protiargumenty zastánců
Poškození obrazu církve v očích veřejnosti, dávání záminek k proticírkevní propagandě. ("Církvi jde jen o moc a majetek.")
- Protiargument: Ti kdo nemají církev rádi, si vždy něco najdou. Nedá se řídit podle jejich názorů. To by jsme nemohli dělat nic.

Vznik skandálů při obhospodařování tohoto majetku, obsazování pozic (rodinní příslušníci, lidé z ČSL), tunelování - všechna ostuda na církev.
- Protiargument: Předcházení, kontrola.

Církev se bude věnovat obhospodařování a správě majetku - a ne lidem.
Problémy a ostuda s navracením nestojí za to, co tím církev získá.
" Cirkev nebyla nikdy Panem povolana k takovym vecem jako hromadeni majetku, budovani cirkevniho statu, ziskávani politicke moci apod.."

Další argumenty vychází z obavy ze závislosti na majetku a ne na lidech a Kristu, z promarněné příležitosti k zamyšlení se nad současným stavem církve, z promarněné příležitosti posílit církev jako společenství věřících, ...

V diskuzi o navracení majetku se ukázalo, že část problému leží někde jinde - v očekávání, jaká církev má být a v následné příležitosti ke změně - v souladu se změnou financování.

Zastánci navracení majetku většinou předpokládali zachování současného stavu církve s minimálními změnami a snažili se tento stav zabezpečit co nejlépe finančně. Obávaly se nedostatečnosti darů od věřících, finanční závislosti kněží na věřících, nerovnováhy mezi "bohatými a chudými" farnostmi a problémů se zajištěním kněží pro "chudé " farnosti. Proto předpokládali spíše přerozdělování peněz z biskupství.

Cílem odpůrců navracení bylo posílit církev jako společenství věřících se základem ve farnosti (společenství, církevní obci). Posílit pocit sounáležitosti věřících i společné odpovědnosti za farnost, život obce i evangelizaci a šíření radostné zvěsti. ( "V minulých obdobích nám církev jako tělo Kristovo vyhubla, zkostnatěla. Organizační struktura (kostra) zůstala, ale svaly a ostatní orgány vyhubly.")
A cíli posílení církve jako společenství byly podřízeny i jejich představy o financování církve. Cílem nebylo financovat současný stav, ale živě upravit současný stav ve farnostech jejich aktuálním rozličným potřebám. Takže základ farnost - která si financuje své vlastní potřeby i aktivity a kněze.
Některé modely financování byly detailně rozepsané, byl také uveden příklad fungujícího samofinancování jednoho sboru menší evangelické církve.

Početní zastoupení příznivců navrácení a těch, kteří s navracením nesouhlasí není zřejmě příliš vypovídající vzhledem k nepoměrně menšímu počtu diskutujících k počtu lidí, kteří příspěvky četli, ale svůj názor nevyslovily. Oba tábory diskutujících byly přibližně stejně početné.
Zřejmě by též oba tábory nejvíce přivítali rychlé vyřešení a uzavření diskuzí na téma navracení majetku - církvi neprospívá.

Pro příznivce navracení je forma nadace velice přijatelná. Odpůrci jsou přesvědčeni, že přinese více škody než užitku - i když většinou uznávají, že je zřejmě lepší než přímé navrácení ŘíKC nebo neustálé marné otvírání této otázky.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Zdá se, že vše podstatné bylo již řečeno a tak jsem se z toho pokusil udělat krátký zápis.
Omlouvám se, pokud se mi nepovedlo do něj vše v krátkosti vyjádřit.
Pokud máte nějaké závažné připomínky, napište je prosím co nejdříve, budu zápis odesílat.
(Nejpozději ve ČT, připomínky nejlépe zítra :-) )
Další zápis z probraného se budu snažit udělat co nejdříve. Dejte také prosím návrhy na téma k otevření - nebo zda s tím zatím počkat. (Od Pa do Č tu nebudu.) Já bych navrhoval "Kněze" - trošku to ladí s tradicí. :-)

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Kněz má být součástí farnosti. Farnost mu má tvořit rodinu. Přesto nemá farnost nejmenší možnost přesuny kněze ovlivnit.

Je to správné?

Jaroslav Sternwald, sternwaldvolny.cz

Někdy se může zdát velmi tvrdé a nesprávné přemístit oblíbeného kněze. Zvláště tehdy, když farnost, nebo někteří její "viditelní" zástupci k stávajícímu knězi více přilnou. Také se stává, že do farnosti přijde kněz podstatně horších kvalit než byl předchozí a to pak může vést k podstatnému ochuzení či rozpadu funkcí farnosti.

Přesto si myslím, že v jádru je tento systém správný a to jak z hlediska kněží tak farnosti.

Myslím však, že by měl být kladen větší důraz na to, že kněz není středem farnosti, ale že tím skutečným středem a kamenem nárožným je Kristus! Tady spatřuji největší rezervy v této otázce a to na všech úrovnich (biskupství, kněz, farníci).
Dále pak by bylo dobré, aby biskup skutečně pečlivě vážil kým nahradí ve farnosti stávajícího kněze. A to i v této situaci, kdy je kněží nedostatek.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Zdá se, že církev roste a žije tam, kde se daří vytvářet společenství a ¨často také malé, většinou modlitební skupinky.

Je tomu skutečně tak?

Pokud ano, tak jaké podmínky napomáhají vzniku společenství a skupinek?

Jak tyto podmínky cílevědomě vytvářet? Co se osvědčilo?

Gerta Kholová, gerta.kseznam.cz

Bez společenství víra hyne. Největším omylem je tvrdit, že "já si s Biblí vystačím, a nějakou církev užke spáse (ať už časné, nebo věčné nepotřebuji."

Gerta

Jan Plechaty, plechatyuvt.czu.cz

Církev je ze své podstaty misijní. Zažil jsem mnoho různých evangelizačních akcí. Po "listopadu" vnesli mezi katolickou mládež "misijní zápal" evangelíci letničního směru. Jen na Vysoké škole zemědělské jsem zažil několik krásných konverzí a to ať už ke katolické, či evangelické víře. Domnívám se, že sněm by měl být podnětem k vyšší snaze vnést pravého Boha Ježíše Krista mezi věchny vrstvy obyvatel. Jsme MISIJNÍM ÚZEMÍM. Dlouhá desetiletí sekularizace odkřestanštila národ. Je třeba podpořit evangelizaci - a to všemi způsoby. Od osobního svědectví, po sdělovací prostředky, od poutí a eucharistických průvodů po "pochody Pro Ježíše", od sociální angažovanosti po apoštolát modlitby a oběti. A jednu velkou věc v této, posledně jmenované oblasti připomínám. Tato doba je dobou Mariinou (viz učení posledních čtyř papežů). Jak říká papež Jan Pavel II. ve svém listě o La Salettě - Ona může vyprosit obrácení celým národům!

J. P.

Gerta Kholová, gerta.kseznam.cz

Tohle je důležitější než formální věci. Ješte bych dodala - církev jako strážkyně hodnot přirozeného řádu. Kdo bude bojovat proti potratům. Eutanázii? Registrované ohavnosti homosexuálů? Za práva rodiny. Za ctnost ve veřejnosti. Kdo jiný než křesťané. Odpovědnost za Česko patří v prvé řadě nám.

Gerta

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Spousta lidí ze sněmovních kroužků je zklamána zastoupením laiků na sněmu.

Nevěří, že někdo má zájem o jejich názory a zkušenosti.

Všichni ti, kteří pracovali ve sněmovních kroužcích (i ostatní laici) budou zastoupeni několika laiky - a to ještě v roli pozorovatelů.

Je to správné?

Dušan Kudlík, d.kudliktiscali.cz

Naprosto výstižné.Hierarchie nemá zájem cokoli od tzv.laiků slyšet. Za ideální většinou považuje stav: my mluvíme, vy poslouchejte.

Proto je odezva na sněm mezi laiky minimální.Možná je to trochu i strach z toho, že laici by měli zájem církev tlačit do ústupu z někdy tvrdých pravidel, sekularizovat.A tak hierchové vyhlásili něco. Ani pořádně nestanovili cíle sněmu, ani nevybízeli opakovaně k účasti/zatímco méně podstatné věci politického rázu osvětlují několikrát ročně v pastýřských listech/.A tak celá akce vypadá : Ano,něco se děje, víme o potřebách a postojích věřících,vždyť probíhá SNEM!

Mám dojem, že je to odraz toho, jak jsou věřící vedeni k pasivitě. Je to postoj - my jsme učitelé a vy žáci,místo postoje - jsme bratři.

Jaroslav Sternwald, sternwaldvolny.cz

Ano, laici by měli být na sněmu zastoupeni více a měli by mít jasně vymezené úlohy.
Stejně tak sněm by měl mít jasně a zřetelně vytýčené a vyřčené cíle. Z otázek k diskusím ve sněmovních kroužcích je bohužel vidět, že tomu tak příliš není.

Nabízí se tu otázka. Když už je to pojmenované sněm, kdo a o čem bude vlastně sněmovat? :-)

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Jaké má mít kněz vlastnosti?

Je nutné, aby kněz studoval státní VŠ? Co dobrého či problematického to přináší?

Je nutný ke kněžství celibát?

Co to přináší?

Je celibát v současné době ještě znamením, které oslovuje?

Jan Plechaty, plechatyuvt.czu.cz

Celibát právě v dnešní době depersonalizace a kultu sexu oslovuje více než kdy jindy. Měl by to být aktivně žitý celibát duchovního otce - v tom pravém slova smyslu.

J. P.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Možná že ano, ale nechal bych to až do případné diskuse k tomuto tematu. :-)

borek mraz, b.mrazweb.de

Ahojte,

Hans Küng vydal ted nejake dejiny RKC (mimochodem, jeho pripad je asi nocni cteni panu z KTF:-))) ) a tam rozebira na konci, co by mela mit cirkev pro 3. tisicileti...mnoho myslenek je shodnych, co jsou zde uvadeny...ale ze, by za to dal 10€, tak to asi ne:-)))

Ale diskuze vitana...vazne

B.M.

Jan Plechaty, plechatyuvt.czu.cz

Hans KÜng je katastrofální osoba, která nemá církevní smýšlení.

JP.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Diskuze vítána - ale jinde :-)

Tady by měli být otázky a temata pro ČESKOU církev.

Může zde být dáno téma, kterému se Kung věnuje - pokud se Č. církve týká a je pro ni podstatné - ale ne on a úplný soubor jeho názorů, ani jeho kniha.

Jan Plechaty, plechatyuvt.czu.cz

Dobře. Sorry.

J.P.

borek mraz, b.mrazweb.de

Ahoj Rudo,

ciste moje myslenkove bloudeni:-)))

Nechci narusovat to tema.

Zdravim

B.M:-)))

Václav Slavíček, slavicekorfinet.cz

Prosím znovu o pozornost nutné formalizaci kroužku ve dvou věcech:

Okruh témat jak byla stanovena biskupy, do kterých dáme vlastní otázky

Účast kněze jako liberálního moderátora tohoto kroužku.

Cílem je, aby to byl opravdu kroužek sněmu, ve smyslu papežova názoru na internet, a ne jen diskusní skupina jako tomu je dosud. Jen při této nutné formalizaci se vyhneme odmítnutí tohoto kroužku pro formální postavení mimo strukturu sněmu.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Já za prvotní považuji možnost pokusit se identifikovat skutečné problémy a temata které jsou pro účastníky diskuze podstatné. Pokud se výstup a průběh podaří formalizovat, tak to jen přivítám. Ale nesmí to být na úkor aktuálních a palčivých témat.

Myslíte, že je možno dát tyto přístupy nějak dohromady? Jak?

Václav Slavíček, slavicekorfinet.cz

Pokusím se ještě tento víken navrhnout schůdný model.

Honza Žídek, zidekjlogica.com

1. Ponechat rozdělení na farnosti z doby Josefa II. a potažmo hodnocení nedostatku množství kněží vzhledem k počtu těchto "farností"?

2. Bude příslušnost k farnosti na základě "spádovosti" i nadále hlavním (a PRAKTICKY jediným) způsobem církevní správy?

3. Mají ekonomicky nesoběstačné farnosti (minimálně plat faráře a provoz bohoslužebného místa) právo na existenci?

4. Jak zajistit, aby farnost na jedné straně mohla ovlivňovat kvalitu svého faráře a přitom nesklouznost do populismu?

5. Má se na venkově sloužit mše ve všech kostelích každou neděli?

6. Jak zajistit, aby celibátní kněží nežili osaměle?

7. Jak donutit kněze do celoživotního vzdělávání?

Jana Sojčeková, sojcekovacirkev.cz

Ahoj! Jsem analyticka zapisu a prispevku v Pripravne komisi plenarniho snemu v CR. Brousime a hledame, co bychom jeste mohli do analyz zaradit, terminy hori, texty se pripravuji a my chceme mit podklady od co nejvice respondentu. Mam tedy otazku: Muzeme si tedy uverejnene prispevky stahnout a zaradit??? Pokud nam chcete poslat neco primo, na me adrese se tesime. A muzeme tyto prispevky davat na web snemu??? Dekuji, Jana

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Pokud jde o mne, budu jen velice rád. :-)

Honza Žídek, zidekjlogica.com

Budu moc rád!

Jan Plechaty, plechatyuvt.czu.cz

Samozřejmě!

J.P.

Václav Slavíček, slavicekorfinet.cz

Když dokážete přečíst archiv, tak například k liturgii je tady fůra diskusí. Například k uspořádání liturgického prostoru, k hudbě. nemyslím, že by někdo protestoval proti přesunu na stránku sněmu. Naopak.

Jan Plechaty, plechatyuvt.czu.cz

Přišla doba, abychom opět objevili mystérium Církve, jako mystického Těla Kristova. Církev, to je nadpřirozeno, vlamující se do přirozené pozemské skutečnosti. Méně polarizace a církevní sebestřednosti, více mluvit o Bohu, stvoření, odpuštění, smyslu života člověka, o Bohu tady a teď i o posledních věcech člověka.

J. P.

Gerta Kholová, gerta.kseznam.cz

Moje teta vždy říkala: Kardinál Tomášek vyzýval- Alespoň 1x za měsíc ke sv. zpovědi. Kde to dneska slyšíme? Jedině z úst Panny Marie v Medjugorje. Totéž půst. Většina katolíků v pátek "nahrazuje" půst. takže žádný vlastně nedělají.

Gerta

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

V některých částech Č církve sněmovní kroužky ani nevznikly, jinde odpadají.

Proč?

Někde si účastníci stěžují na malý zájem ze strany kněží.

Je tomu skutečně tak?

Účastníci sněmovních kroužků vstupovali do sněmovního procesu s určitými představami, očekáváními.

Které byly naplněny a v čem se dostavilo zklamání?

Jaroslav Sternwald, sternwaldvolny.cz

Jako člen sněmovního kroužku cítím následující:
1) nezájem kněží - ano je to pravda, ale nemohu soudit jiné farnosti
2) otázky k diskusi jsou často na na úrovni otázek pro žáky základních škol, bez jakéhokoli náznaku smyslu nebo sledovaného cíle
3) stejně tak i zřetelné informace o smyslu a cílech sněmu většinou chybí a
4) jak to vypadá tak úloha členů sněm. kroužků na samém sněmu bude jen velmi zanedbatelná, prostě (a teď to řeknu trochu tvrdě)
5) připomíná to něco jako potěmkinovu vesnici, jenže Potěmkin alespoň věděl proč to dělá a co tím získá

Jan Plechaty, plechatyuvt.czu.cz

Russell KIRK

CIVILIZACE BEZ NÁBOŽENSTVÍ?

Russell Kirk (1918-1994),

politický filosof, kritik, esejista a romanopisec, je autorem 30 knih (např. The Roots of American Order, America's British Culture, The Politics of Prudence, Eliot and His Age, Enemies of Permanent Things, Beyond the Dreams of Avarice, John Randolph of Roanoke, The Conservative Mind,...) včetně 5 titulů beletristických. Byl šéfredaktorem čtvrtletníku The University Bookman a zakladatelem a prvním šéfredaktorem čtvrtletníku Modern Age. Čtvrt století pravidelně přispíval do nejvýznamnějšího amerického konzervativního týdeníku National Review, vedle toho vycházely jeho texty ve více než stovce významných periodik v USA, Británii, Kanadě, Austrálii, Rakousku, Německu, Itálii, Španělsku, Bulharsku a Polsku (např. Yale Review, Fortune, Humanitas, The Contemporary Review, Crisis, Policy Review, The Review of Politics, History Today, Commonweal, The Journal of the History of Ideas apod.). Byl presidentem Wilbur Foundation, presidentem The Educational Reviewer, Inc., redaktorem The Library of Conservative Thought v nakladatelství Transaction Books.

Přednášel historii, politickou filosofii, humanitní vědy a žurnalistiku na stovkách amerických universit, na 12 z nich mu byl udělen čestný doktorát; je jediným Američanem, kterému byla udělena nejvyšší pocta - titul "doctor of letters of St. Andrews" - nejstarší skotskou universitou. Vedle toho získal řadu dalších ocenění, včetně Presidential Citizen's Medal, udělené mu roku 1989 Ronaldem Reaganem.

Dodnes se prodalo více než milion výtisků jeho knih; jeho The Conservative Mind se ve Spojených státech dočkala již sedmi vydání a patří k nejdiskutovanějším studiím v oblasti politického myšlení v tomto století.

Na svém sídle zvaném Piety Hill v Mecostě ve státu Michigan, kde žilo již šest předchozích generací jeho rodiny, vychoval se svou ženou Annette 4 dcery. Annette Kirk dnes stojí v čele Russell Kirk Center for Cultural Renewal v Mecostě, které pokračuje v Kirkově díle.

V roce 1993 se stal Russell Kirk na vlastní přání členem čestné rady Občanského institutu.(ČR - Praha)

Z anglického originálu "Civilization Without Religion?", publikovaného v časopisu Touchstone, 6/1, Winter 1993, s. 5-9,

přeložil Eduard Geissler.

Slýcháme dnes střízlivě uvažující hlasy, že civilizace, na níž se podílíme, už na tomto světě dlouho nebude. Mnohé země se dostaly pod nadvládu špinavých oligarchů; v dalších zemích zavládla anarchie. "Kulturní revoluce", která odmítá vzdělanost a chování, které jsme zdědili, napáchala na Západě téměř tolik škod jako na Východě, i když méně násilně. Náboženská víra mnohých lidí v lepším případě slábne - nebo se mění poté, co je sekularizována, v nástroj společenské transformace. Knihy ustupují před televizí a videem; intelektuálně demokratizované university klesly do postavení středisek pro vydávání pracovních osvědčení. Stále větší část populace, zvláště v Americe, se odlidšťuje tím, že propadá narkotikům a sexuálnímu šílenství.

Tyto pohromy jsou pouze několika příznaky rozpadu společnosti i osobnosti. Stačí se podívat na naše polorozpadlá americká města s jejich hrozivě vysokým procentem vražd a znásilnění, aby člověk pochopil, že my, lidé této doby, postrádáme morální představivost a zdravý rozum, potřebné pro udržení snesitelného společenství. V učených čtvrtletnících či redakčních sloupcích používají pisatelé výrazy "postkřesťanská éra" nebo "postmoderní epocha", aby naznačili, že se nadobro loučíme s naší kulturní minulostí a vstupujeme do jakéhosi nového, úžasného věku.

Zdá se, že někteří lidé, zvláště militantní sekularističtí humanisté, jsou těmito vyhlídkami potěšeni; ale meliorismus včerejších dnů v mnoha směrech slábne. Dokonce i marxističtí ideologové prakticky přestali předpovídat příchod Zlatého věku. Mnoha pozorovatelům, mezi nimi i T. S. Eliotovi, připadá mnohem pravděpodobnější, že klopýtáme do nového Temného věku, nelidského a nemilosrdného, věku naprosté nadvlády politiky, kdy duchovní život a zvídavý intelekt budou pranýřovány, pronásledovány a vystaveny útokům propagandy: věku přesycované smyslnosti, věku spíše Orwellova 1984 než Huxleyho Brave New World (Báječný nový svět, česky vydáno jako Konec civilizace). Možná by jako symbol životních podmínek člověka jedenadvacátého století (které se možná nebude nazývat jedenadvacáté století, neboť nálepku anno Domini odstraníme, protože se váže k jedné z pověr dětského věku lidské rasy) mohla posloužit Tolkienova spálená a porobená země Mordor.

Na konci epochy

Před několika lety jsem seděl v obývacím pokoji starobylého domu v areálu katedrály v Yorku. Můj hostitel Basil Smith, který tehdy spravoval zdejší pokladnu, vzdělaný a věřící muž, mi řekl, že se pomalu přibližujeme konci epochy; kultura, kterou známe, bude brzy smetena do popelnice dějin. Když jsme spolu v onom středověkém sídle hovořili, obklopovaly nás Smithovy vysoké knihovny s řadami mohutných svazků; hodiny odbíjely každou půlhodinu chvalozpěv na Boha; v krbu plápolal oheň. Má celé toto kulturní prostředí - a mnoho jiných věcí - zmizet, jako by je proklel démon? Basil Smith je už pochován a stejně tak velká část společnosti, jejíž ozdobou byl a kterou se snažil zachránit. Občas jsem ho považoval za přílišného pesimistu, ale většina z toho, co předpovídal, se již uskutečnila.

S ohledem na malý časový prostor, který mám k dispozici, musí jako rekapitulace kritické situace lidstva na konci dvacátého století stačit závěrečný odstavec eseje Malcolma Muggeridge "The Great Liberal Death Wish".

Muggeridge píše: "Kosmonauté vzlétají do nekonečných prostor věčného kosmu a na zemi se zatím vrší odpadky; akademický svět rozšiřuje své panství a paže jeho bývalých žáků sahají stále hlouběji; šíří se falický kult a stejně tak i impotence. Uprostřed velkého bohatství velká chudoba; ve zdraví choroba, klam na pokračování. Hltáme a zůstáváme hladoví; jsme usedlí, ale neznáme klid; povíme vše, tajíme vše; společně tvoříme lidstvo, jsme však navždy izolováni jeden od druhého. A tak spěcháme údolím hojnosti, které vede do pustiny přesycení, procházejíce zahradami fantazie; stále horlivěji hledáme štěstí a stále spolehlivěji nalézáme zoufalství."

Tak je to. Takoví současní američtí etikové jako Stanley Hauwerwas a Alasdair MacIntyre se shodují s Muggeridgeho názorem na dnešní společnost a soudí, že se nedá dělat nic kromě toho, že zatímco společnost se blíží záhubě, shromáždíme zbytky v malých "společenstvích charakteru". Během posledních padesáti let jsme se stejným výsledkem vyslechli mnoho dalších hlasů hloubavých mužů i žen. Podívejme se však na otázku, zda je myslitelné opětné posílení naší kultury.

Nečekané zvraty

Je životní dráha národů osudová? Mají velké státy nějaký pevně stanovený osud? V roce 1796, pro Velkou Británii strašlivém, starý Edmund Burke prohlásil, že nemůžeme předvídat budoucnost; stoupenci dějinného determinismu jsou často zaskočeni příchodem událostí, které nikdo neočekával. Právě ve chvíli, kdy to vypadalo, že se některé státy "zřítily do bezedné propasti nepřízně osudu a katastrofy," píše Burke ve svém First Letter on a Regicide Peace, "náhle se znovu vynořily. Nastoupily cestu novým směrem a otevřely si nový účet; a na samém dně svého neštěstí, na naprostých troskách své země položily základy pro nebetyčnou, trvalou velikost. To vše se událo bez jakékoli zjevné předchozí změny celkových okolností, které způsobily jejich neštěstí. Smrt člověka v kritickém okamžiku, jeho hluboké zklamání, jeho couvnutí, nepřízeň jeho osudu - to vše přináší nesčíslné pohromy celému národu. Prostý vojín, dítě, děvče ve dveřích hostince mění tvář osudu, div ne samé Podstaty."

"Prostý vojín", o němž se Burke zmiňuje, je Arnold z Winkelreidu, který se vrhl proti píkám Rakušanů, aby zachránil svoji zemi; dítětem je mladý Hannibal, kterému otec řekl, aby nemilosrdně bojoval proti Římu; děvčetem ve dveřích hostince je Jana z Arku. Burke poznamenává, že nevíme, proč k takovým náhlým propadům či vzestupům dochází; možná jde skutečně o dílo Prozřetelnosti.

Staré přísloví říká, že myšlenka se stává matkou skutečnosti. Jestliže většina národa dospěje k přesvědčení, že se naše kultura musí zhroutit - nu, pak se zhroutí. Přesto měl Burke v hrozném roce 1796 přece jenom pravdu. Neboť navzdory drtivé síle francouzského revolučního hnutí onoho roku nakonec Británie své protivníky porazila a po roce 1812 se vynořila z dlouhých let nepřízně osudu, aby se vydala na cestu k vrcholu moci. Je možné, že americká civilizace a obecně vše, co nazýváme "Západní civilizací", nabírá sil od Doby soužení, která započala v roce 1914 (jak říká Arnold Toynbee), a v jedenadvacátém století vstoupí do klasické epochy míru a obnoveného pořádku?

Pro správné pochopení slov "civilizace" a "kultura" je nejlepší přečíst si útlé dílo T. S. Eliota Notes Towards the Definition of Culture, publikované před čtyřiceti pěti roky.

Kdysi jsem tuto knihu při soukromém rozhovoru o zmatcích moderní doby doporučil presidentu Nixonovi jako jedinou knihu, kterou by si měl přečíst coby průvodce jeho vysokým úřadem. Člověk je jediným tvorem, který má kulturu odlišitelnou od instinktů; a ustoupí-li kultura do pozadí, zaniká také rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Burkovými slovy: "Umění je přirozeností člověka"; a jestliže lidské umění - neboli kultura - přestane existovat, pak přestane existovat lidská přirozenost.

Z čeho ony četné kultury lidstva povstaly? Inu, bylo to z kultů. Kult znamená sdružovat se za účelem uctívání - což je pokus člověka o duchovní kontakt s transcendentní silou. Lidské společenství tedy vyrůstá ze sdružování v kultu, ze sboru uctívajících. Tuto základní pravdu v posledních desetiletích vyložili takoví význační historici jako Christopher Dawson, Eric Voegelin a Arnold Toynbee.

Jakmile se lidé spojí kolem kultu, umožní to spolupráci v mnoha jiných oblastech. Společná obrana, zavlažování, systematické zemědělství, architektura, vizuální umění, hudba, složitější řemesla, hospodářská výroba a distribuce, soudy a vláda - všechny tyto aspekty kultury postupně povstávají z kultu, náboženského svazku.

Z malých hloučků uctívačů vyrůstaly v Egyptě, Zlatém půlměsíci, Indii a Číně primitivní kultury; neboť ti, které spojovalo náboženství, mohli společně žít a pracovat v relativním míru. Zanedlouho se tyto primitivní kultury mohly rozvinout v kultury složité, a tyto složité kultury ve velké civilizace. Americká kultura naší doby, jakkoli nám to může připadat podivné, má své kořeny v malých hloučcích uctívačů v Palestině, Řecku a Itálii před několika tisíci lety. Obrovské materiální úspěchy naší civilizace vyplývají - byť časově velmi vzdáleně - z duchovních vhledů proroků a věštců.

Představme si však, že kult během několika staletí uvadá. Co se potom stane s kulturou, jejíž kořeny leží v tomto kultu? Co se stane s civilizací, která je velkolepým projevem takové kultury? Odpověď na tuto nelehkou otázku můžeme hledat v podobenství z dvacátého století. Na tomto místě vzpomínám na G. K. Chestertona a jeho postřeh, že veškerý život je jinotaj, a proto ho můžeme pochopit pouze skrze podobenství.

Podobenství o budoucnosti

Autorem mého podobenství nicméně není Chesterton, ale úplně jiný spisovatel - již zesnulý Robert Graves, kterého jsem kdysi navštívil na Mallorce. Mám na mysli jeho román Seven Days in New Crete.

Ve velmi čtivém fantastickém příběhu o možné budoucnosti se říká, že na konci "pozdní křesťanské epochy" se celý svět po katastrofické válce a zpustošení dostane pod kolektivistickou nadvládu, která je určitou variantou komunismu. Náboženství, vnitřní obrazotvornost a téměř vše, pro co stojí za to žít, je prakticky vyhubeno ideologií a nukleární válkou. Světu vládne - krátkou dobu - myšlenkový a vládní systém zvaný logikalismus, "hospodářství, v němž jsou si všichni rovni a všichni též vládnou, odtržené od jakéhokoli náboženství či národnostní teorie". Graves říká:

Logikalismus, závislý na mezinárodní vědě, byl předzvěstí bezútěšného, antipoetického věku. Vydržel pouze jednu či dvě generace a končil velkým defétismem, pocitem naprosté marnosti, který se pomalu vkrádal do myslí šéfů a manažerů režimu. Prostý člověk konečně zvítězil nad těmi, kdo ho duševně převyšovali, co však potom? K čemu mohl vzhlížet, ať už s nadějí či obavami? Poté, co byly zrušeny suverénní státy a odzbrojeny dokonce i policejní složky, válka už nebyla možná. Nikdo, kdo si uchovával vůbec nějaké náboženské přesvědčení nebo se zajímal o sport, poezii či umění, nemohl zaujímat veřejně odpovědné postavení. Nejvíce ceněnou občanskou vlastností byla "logika chladná jako led", a s těmi, kdo ji nedokázali alespoň předstírat, se vůbec nepočítalo. Věda pokračovala v lopotném rozšiřování už tak příliš velkého souboru informací a předměty zkoumání byly stále abstraktnější a kráse vzdálenější; přesto posedlost vědou, na začátku třetího tisíciletí našeho letopočtu tak silná, slábla. Logikalističtí funkcionáři, kteří nebyli defétisty ani tajně nevyznávali nějaké náboženství a z pocitu povinnosti dřeli jako mezci, se stali obětí kolobromanie, duševní poruchy...

Procento potratů a vražd novorozeňat, sebevražd a dalších příznaků znuděné společnosti narůstá v tomto logikalistickém režimu děsivou rychlostí. Všude obcházejí tlupy mladých lidí, kteří loupí, bijí a vraždí pro pocit vzrušení. Vypadá to, že bude-li to tak pokračovat dál, lidský rod vyhyne, protože pod takovou nadvládou lidem nestojí za to žít. Hlubší touhy lidstva byly znásilněny, a tak duše i stát vrávorají na samém okraji definitivní temnoty. V této kritické situaci však jistý izraelský sofokrat napíše knihu nazvanou A Critique of Utopias, ve které rozebírá sedmdesát utopických spisů, od Platóna po A. Huxleyho. Závěr zní: "Musíme se vrátit po svých stopách, nebo zemřít." Sofokrat zjišťuje, že pouze vzkříšení náboženské víry může lidstvo uchránit od naprosté zkázy; a jak Graves líčí ve svém románu, takové náboženství povstává z prapůvodní půdy mýtu a symbolu.

Graves ve skutečnosti nepíše o jakési vzdálené budoucnosti, nýbrž o naší době: o životě v dnešních Spojených státech a v dnešním Sovětském svazu. Říká, že kultura vyrůstá z kultu; a že když víra v kult je zoufale oslabena, kultura se rychle rozpadá. Materiální řád se opírá o řád duchovní.

Právě k tomu dochází teď, v posledních letech dvacátého století. Spolu s oslabováním morálního řádu "se vše rozpadá; do světa je vypouštěna anarchie...". Takto skončily bídnou smrtí helénská i římská kultura. Co lze udělat, aby se nám dostalo nových sil?

Žádná náhražka

Někteří lidé v dobrém úmyslu mluví o "občanském náboženství", jakémsi kultu patriotismu, který se opírá o mýtus národní ctnosti a uctívání jistých historických dokumentů, spojenému s utilitaristickou morálkou. Takové experimenty světské povahy však nikdy nefungovaly uspokojivě; a sotva musím poukazovat na rizika takové uměle vytvořené víry, pevně svázané s nacionalismem: příklad ideologie nacionálně socialistické strany v Německu před padesáti lety by měl být zcela postačující. Uctívání státu či nějakého společenství národů není žádnou zdravou náhražkou kontaktu s transcendentní láskou a moudrostí.

S velkým úspěchem se nemohou setkat ani pokusy přesvědčit lidi, že náboženství je "užitečné". Žádný člověk nepokleká s veškerou úctou před božstvem jen proto, že mu řekli, že takový rituál se blahodárně projeví v čestném chování v obchodních vztazích. Lidé přizpůsobí své jednání náboženským příkazům pouze tehdy, jestliže upřímně věří, že doktrína tohoto náboženství je pravdivá.

Tím méně stačí pouze prohlašovat, že Bible je ‑ interpretována doslovně ‑ na rozdíl od přírodních věd a jiných vědních oborů v každém ohledu spolehlivou autoritou; tvrdit, že se člověku dostalo od Hospodina osobního zjevení; nebo ochotně přijmout nějakého samozvaného mystika ze skvělého Východu, jehož učení je vyloženě absurdní.

Krátce řečeno, obnovit kulturu lze pouze tehdy, je‑li obnoven kult; a víru v božskou moc nelze přivolat pouze tehdy, když je to shledáno jako výhodné. Víra už mezi námi nekoná zázraky: stačí podívat se na typický kostel postavený v dnešní době, ošklivý a odfláknutý, aby člověk poznal, že architektura už není napájena náboženskou imaginací. A tak je tomu téměř s každou činností, kterou provádí civilizace dvacátého století: mysl moderního člověka byla tak dokonale sekularizována, že většina lidí nepředpokládá nějaké spojení mezi "kulturou" a láskou k Bohu.

Jak si máme vysvětlit tento všeobecný úpadek náboženského cítění? Zdá se, že hlavní příčinou ztráty tušení existence něčeho posvátného je postoj zvaný "scientismus" - všeobecně rozšířený názor, že objevy přírodních věd během posledních sto padesáti až dvou set let tak či onak prokázaly, že člověk je pouze nahá opice; že smyslem jeho existence je výroba a spotřeba; že štěstí spočívá v uspokojení smyslových podnětů; a že pojmy jako vzkříšení těla a život věčný jsou pouze vyvrácené pověry. Na těchto scientistických premisách je s naprostou samozřejmostí postaveno dnešní americké veřejné školství.

Tento pohled na postavení lidstva je nazýván - zvláště C. S. Lewisem - redukcionismem: redukuje lidské bytosti na téměř bezmyšlenkovité tvory; popírá existenci duše. Redukcionismus se stal téměř ideologií. Je scientistický, nikoli však vědecký: neboť jde o zcela jiné chápání hmoty a energie než jaké nacházíme třeba v proslovech nositelů Nobelovy ceny za fyziku.

Obecné představy o tom, "co říká věda", jsou zastaralé - obrážejí se v nich tvrzení vědců z poloviny devatenáctého století; tyto názory jsou na míle vzdáleny dílu Stanleye Jakiho, kosmologa a historika vědy, který byl v roce 1992 vyznamenán Templetonovou cenou za rozvoj náboženství.

Jak poznamenává Arthur Koestler v útlé knížce The Roots of Coincidence, materialistické a mechanistické doktríny včerejška bychom dnes měli pohřbít za doprovodu elektronického rekviem. Opakuji, v biologii stejně jako ve fyzice vstupují vědecké disciplíny do říše záhad.

Přesto značná část veřejnosti trpí chorobou zvanou kulturní zaostalost. Jestliže si většina lidí stále myslí, že vědecká teorie minulého století je názorem skutečných vědců dneška, nebude náboženské chápání života nadále chřadnout a civilizace se dále rozpadat?

Krutá pravda

Možná; ale odvažuji se připomenout, že budoucnost neznáme a poznat nemůžeme. Může se nám dostat Znamení. Má-li k tomu však vůbec dojít, je taková věc v rukou Božích; někteří přemýšliví lidé zatím prohlašují, že naši kulturu musíme velkým úsilím vůle vzkřísit.

Významný historik Christopher Dawson důrazně vyslovil tuto krutou pravdu před více než čtyřiceti lety ve své knize Religion and Culture. Dawson píše: "Události několika posledních let věští buď konec dějin lidstva, nebo jejich zásadní zlom. Kouřovými signály jsme varováni, že naše civilizace byla zvážena a shledána neuspokojivou - že existuje konečná hranice pokroku, jehož lze dosáhnout zdokonalováním vědeckých postupů odtržených od duchovních cílů a morálních hodnot... Nevyhnutelnou podmínkou přežití lidstva je znovuzískání morální kontroly a návrat k duchovnímu řádu. Toho však lze dosáhnout pouze hlubokou proměnou ducha moderní civilizace. Tím není míněno žádné nové náboženství nebo nová kultura, nýbrž hnutí duchovní obnovy, které by vzkřísilo životně důležitý vztah mezi náboženstvím a kulturou; takový vztah existoval v každé době a na každé úrovni vývoje lidstva."

Amen. Alternativou úspěšného úsilí dodat nových sil naší kultuře - což je snahou konzervativců - by byla řada takových katastrofických událostí, jaké předpovídali Pitirim Sorokin a další sociologové; ty by mohly nakonec naši současnou civilizaci požitků zcela vymazat a přivést na scénu civilizaci novou, civilizaci idejí, jejíž podoba se naprosto vymyká našim představám. Taková idealistická kultura by bezpochyby měla své náboženství: mohlo by však jít o uctívání toho, co bylo nazváno Pohanským bohem.

Takové trosky se objevují v dějinách opakovaně. Když před dvěma tisíciletími klasické náboženství už nedokázalo pohnout srdcem a duší člověka, řecko-římská civilizace sestoupila do Averna. Jak to spontánně vyjádřila moje malá dcera Cecilia, když se před několika lety dívala na obrázek v knize o dějinách Říma: "A pak, na konci slunného dne, přišla Smrt, Bahno a Kal."

Velké civilizace končí v blátě. Vedle starobylého města Yorku, kde na místě římského pretoria stojí York Minster, leží závodní dráha známá jako Knavesmire - Bažina darebáků. Ve středověku zde byli pohřbíváni lumpové - zločinci a žebráci. Když před několika lety závodní dráhu rozšiřovali, rypadla narazila na římský hřbitůvek, který ležel pod středověkým pohřebištěm a zčásti s ním sousedil. Ukázalo se, že jde o chudinský hřbitov z dob starého Říma. Bylo nalezeno pár cenných předmětů, ale nejzajímavější byly kosti. Mnoho lidí, pohřbených zde na sklonku římské vlády v Británii, bylo těžce znetvořených, očividně trpěli křivicí a jinými chorobami - deformací páteře, končetin a lebky. Podle všeho po celý život strádali a zemřeli na podvýživu. Ke konci dochází k chátrání, které zasahuje téměř každého člověka.

Právě v Yorku se umírajícího Septima Severa po jeho posledním tažení (proti Skotům) jeho krutí synové Geta a Caracalla zeptali: "Otče, jak máme vládnout říši, když ty zemřeš?" Starý tvrdý vládce odpověděl stručně: "Plaťte vojákům. Na tom ostatním nezáleží." Přišla chvíle, kdy vojáky nebylo možné zaplatit, a civilizace se rozpadá na kusy. Poslední římská armáda v Itálii - říká se, že ji tvořilo pouze jezdectvo - bojovala v roce 491 ve spolku s barbarským vojevůdcem Odovakarem proti Theodorichovi, králi Ostrogótů; po Odovakarově porážce se římští vojáci trousili domů, aby se už nikdy nechopili zbraní: takový je konec staré písně. Pouze počáteční stadium úpadku společnosti mohlo připadat některým lidem jako osvobození; posledním aktem byla Smrt, Bahno a Kal, jak pochopila Cecilia Kirková.

Stručně řečeno, zdá se mi, že naše kultura se prokousává pokročilým stadiem úpadku; že to, co mnozí lidé omylem považují za triumf naší civilizace, jsou ve skutečnosti síly, které naši kulturu rozkládají; že "demokratická svoboda" liberální společnosti, kterou se chlubíme, je vlastně otročení choutkám a klamným představám, které útočí na náboženskou víru, které rozkládají společenství přílišnou centralizací a urbanizací, které vyhlazují z povrchu zemského životodárné tradice a obyčeje.

Historie zná mnoho šikovných průchodů, důmyslných chodeb

a východů, klame našeptáváním tužeb,

za průvodce nám dává marnivost.

Takto nás poučuje Gerontion v chmurné básni T. S. Eliota. Těmito a několika následujícími verši chce Eliot říci, že lidská zkušenost žila mimo Logos, Slovo; žila pouze z postulovaných vědomostí empirické vědy - nu ano, v tomto smyslu je historie falešnou cikánskou čarodějkou. Civilizace, které zavrhují náboženskou obrazotvornost nebo se jí vzdávají, musí skončit - stejně jako Gerontion - jako hromádka prachu.

Vzkříšení náboženského cítění

Závěrem chci říci, že má argumentace zní: naše důmyslná civilizace je v nebezpečí; může propadnout letargii nebo být násilně zničena, či zaniknout kombinací obou těchto zel. My, kdo se domníváme, že život stále ještě stojí za to, aby byl žit, bychom se měli chopit nástrojů, jimiž lze dosáhnout uzdravení naší kultury. Předně je nezbytné obnovit chápání náboženského cítění u našeho těžkopádného aparátu veřejného vzdělávání, který je zastrašován militantními sekularistickými humanisty a arogantními federálními soudy a kterému se na klíčové otázky dostává pouze odpovědí, jež vedou ke zkáze.

Co sužuje moderní civilizaci? Chorobou naší společnosti je v první řadě úbytek náboženské víry. Má-li kultura přežít a vzkvétat, nesmí být oddělena od náboženské vize, z níž vyrostla. Je nebytně nutné, aby přemýšliví lidé usilovali o znovuzavedení výuky náboženství jako věrohodné podstaty nauky.

"Zachraňte čas; zachraňte sen," napsal T. S. Eliot. Se zdravým rozumem a morální představivostí ještě zůstává možnost postavit se směle zmatkům této doby. Obnova pravé vzdělanosti, humanitní i exaktní; reforma mnoha oblastí veřejného života; znovuuvědomění si transcendentního řádu a přítomnosti někoho Jiného; projasnění koutů, v nichž se nacházíme - takové cesty jsou otevřené těm z nastupující generace, kdo hledají smysl života. Je možné, že před koncem dvacátého století se nám dostane Znamení; ať už však přijde či nikoliv, ti, kdo zbývají, musí bojovat s pošetilostmi této doby.

JoB __, jobsoukroma.cz

Téma, které sousedí s financováním a úlohou laiků a ordinovaných je

vyvážení hierarchických a demokratických principů v církvi.

Bohužel k tomu teď nemůžu napsat víc.

Josef

Václav Slavíček, slavicekorfinet.cz

Například by se mi líbilo kodexově zvýšit úlohu volební postulace při nominaci biskupa a to včetně laiků.

Taky bych uvítal obnovení funkce jáhenek.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Jak by měla církev vystupovat a hlásat své názory a postoje ve "světě"?

Je to důležité?

Zajímá se někdo o názory, postoje církve?

Má církev mluvit prohlášeními ČBK nebo raději společnou angažovaností jednotlivých věřících-občanů ve společnosti?

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Jak má církev přistupovat ke světu? - Otvírat se , reagovat na změny ve světě, jít s každým tak daleko, jak je to možné?

Nebo se naopak uzavřít, protože hrozí, že by se "sůl rozpustila"?

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Ani jedno ani druhé. Jít měnit svět! Jako to dělali první misionáři, jako sv. Patrik započal změnu barbarských keltů v "ostrov svatých" a zachránil tím tak mimo jiné velkou část evropské vzdělanosti, jako sv. Cyril a Metoděj u nás. Všechno obnovit a proměnit v v Kristu! Na úrovni osobní, rodinné, sociální, národní, světové!

-JH-

Václav Slavíček, slavicekorfinet.cz

Ale to bolí ruce a nohy a svaly na ústech:-))) Když si pomyslím, co toho iroskotské misie najezdily na koni.. A třeba ten slaboučkej Vojtěch - imr vere na kobyle, neřku-li kofr svatej Václav. Mě stačilo jet do Regensburku autem a on to rajtoval na kobyle:-)))

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Proč křesťané říkají Bůh ano, církev ne?

Boris Cvek, cvekbseznam.cz

Myslím, že se stačí podívat na dějiny církve a na to, jaký boj s ní musela svést jak věda, tak obhájci demokracie a lidských práv (neznám žádného katolíka, tím méně katolického kněze, který by patřil k původcům prvních liberálních ústav v moderní době - jako je ústava USA nebo Francouzské republiky). Římská církev zvláště na konci 19. stol. a na začátku 209. stol. zvolila směr, který byl přímo protikladný moderním humanistickým hodnotám. Církve jsou obecně asi vždy v pokušení lidem tyto hodnoty upírat, a proto se mnoho křesťanů s církvemi rozešlo. Já jsem např. člověk, který sleduje církve a jejich chování a hledá podle svého svědomí, aniž by musel najít. Cítím se jako rovnocenný partner té církve, kterou bych si případně vybral, nikoli jako ovečka. Takovou roli za sebe odmítám a myslím, že ji lze ustát už jen v Africe a Latinská Americe, kde má římská církev své bašty. Mám doma na kazetě nesmírně krásnou exercicii od V. Kodeta "Bůh je jiný", ta odpovídá skoro dokonale na Vaší otázku. Dále: řekl bych, že kdyby skoro kdokoli (asi kromě p. Vorky) z dnešních katolíků byl na broučkiádě do 18. stol., do doby kolem francouzské Revoluce, byl by jasně a všemi deseti na straně ateistů Voltaira a Diderota (et al.), jejichž ideály jsou dnes samozřejmostí - ač tehdy stály ve smrtelném zápasu s mocí kléru. Od Revoluce se datuje moderní doba, ve které církve stále více ztrácejí. Příkladem může být i velmi pozdní obrat v římské sociální nauce, obrat indukovaný podle mne velmi nepoctivě strachem z marxismu a jeho reálnou mocí, než skutečnou snahou změnit společnost, aby se chudí měli lépe. A takových příkladů jsou stovky.

Jan Vorka, jan.vorkaing-barings.com

Koukám, pane Cveku, že si, chtě nechtě chcete, rozbít ústa, ještě jednou.

Po nevydařené filosofické diskusi se pouštíte opětovně do historiských témat, pravda - Vaše chybné filosofické pojetí světa a jeho vidění, je taktéž zastoupeno - a tak Vám opět kazí Vaše historické soudy.

To víte, humanisty mám ještě raději než charismatiky.

Jinak je opět vidět, že o katolicismu a jeho víře nevíte vůbec nic, když plácáte takové nesmysly byl by jasně a všemi deseti na straně ateistů Voltaira a Diderota (et al.), jejichž ideály jsou dnes samozřejmost. každý katolík je proti výkladu naturalistů, encyklopedistů, ateistů... atd, které presentovala tak výtečně Francouzská revoluce!

. Proto Vám doporučuji, mílý křesťanský nestraníku: vyvarujte se soudů o katolicismu. A dále si přečíst nějakou revizionistickou historickou knihu na jekékoliv téma. Tam třeba najdete nějaké ty mouchy na demokracii a jejím převráceným vidění lidských práv. Na to Vám ale staší troch pochopit tomistickou filosofii a popřemýšlet o tom, co Vám napsal pan Černý, že totiž Váš přístup nemá žádné hranice, ale jenom to co je užitečné. Takto "užitečně" pak končívšechny ateistické a v jedné ruce křesťanské liberální proudy a nápady, jako třeba ten ve Francii na konci 18. st.

jv

ad. sociální nauka církve: ta je pořád stejná, jejím základem je spavedlnost a snaha o zamezení hříchů, které volají do nebe jako je třeba, nevyplacení spravedlivé mzdy.

Jan Vorka, jan.vorkaing-barings.com

Třeba si opět na někom z Christnetu vypláčete, aby tento můj příspěvek: http://www.christnet.cz/diskuse/prispevek.asp?zobraz=14627 někam přesunul.

Nebo rovnou už vymazal! Taky cesta!

jv

ps> jo a může za to pan Cvek, to doufám chápete....:o)

Jaroslav Sternwald, sternwaldvolny.cz

Nevidím v tom zas tak velkou pohromu. Ostatně nevím jak je to ve statistikách, ale v mém okolí naopak lidí v kostelích pomalu přibývá. Církev se prostě vymyká stávajícímu systému politickému, ekonomickému i morálce společnosti. Nespatřuji úlohu církve v kostelích plných lidí, ale v tom umět také vyjít z kostelů!! A to nemyslím jako frázi nebo jen jako metaforu.
To ale také neznamená, aby se církev točila kam vítr tam plášť. Podle toho jak který filozof nebo politik pískne.

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Za posledních deset let alespoň statisticky počet věřících katolíků (ale např. i evangelíků či pravoslavných na Slovensku stoupl.

Za posledních deset let statisticky počet katolíků v ČR klesl.

PROČ?

-JH-

Ladislav Nosek, ladnosekyahoo.com

Byly zde položeny otázky, proč lidé říkají „Bůh ano, církev ne“, a proč na Slovensku počet katolíků stoupá, a u nás ne.

Těch příčin je určitě více a lze o nich pochopitelně dále diskutovat, byť na jejich podrobné zmapování má opravdu jen Pán Bůh. Já v tomto podnětu upozorním pouze na tu, kterou tak brilantně zformuloval např. pan BC ve výše uvedeném příspěvku „Re: Proč ubývá věřících v kostele“ – na určité negativní představy o katolické církvi. O církvi jako brzdě pokroku a humanismu, která svobodu svědomí proklínala ještě za Pia IX. a teprve na II. vatikánském koncilu své staleté omyly uznala a „opravila“.

Část těchto představ, pramenící z vědomosti o některých „ožehavých kapitolách církevních dějin“, je oprávněná zcela (pak je ovšem otázka, do jaké míry jsou tyto znalosti zasazeny do komplexnějšího, nejen negativního rámce), část má pouze reálný základ, na němž jsou, podobně jako v legendách, z neznalosti, z potřeby udržet si negativní obraz církve nebo i ze zlé vůle stavěny nereálné konstrukce, a část je bez tohoto reálného základu úplně. (Pozn.: Je zajímavé, jak se na své historické poznání spoléhají ti, kteří se jinak zdráhají tvrzení neotestovaná v praxi chápat jako pravdivá, neřkuli korespondující s realitou. Ale to jen na okraj).

Jenom malý příklad (teď budu lovit z paměti a možná tudíž někdo nějakou mouchu najde nebo doplní, za což předem děkuji): Málokdo ví, že kopernikánsko-galileovská hypotéza o tom, že Země obíhá kolem Slunce, měla v Galileiho době konkurenci v podobně přijatelné teorii Tychona de Brahe (v níž planety obíhaly kolem Slunce a společně se Sluncem kolem Země) a že přírodovědecké potvrzení jedné z nich bylo možné až o mnoho desítiletí později, v r. 1823, kdy se dala technicky změřit tzv. paralaxa hvězd.

To jen tak na okraj - případ Galilei by si samozřejmě zasloužil více pozornosti, ale nebudeme zabíhat do podrobností. Jde pouze o drobné podložení apelu na kritické myšlení a o snahu vidět věci v širších souvislostech. K těm „širším souvislostem“ poskytuji pro zájemce i malou pasáž o papeži Piu IX., kterou jsem si jen tak pro zajímavost vyhledal, jelikož na tento bod ve „Filosofických tématech“ přišla řeč. Ti, kdo mají zájem o vše, co může (přinejmenším podle mého soukromého dojmu) pomoci ke komplexnějšímu vidění, si ji možná s užitkem přečtou na adrese http://www.christnet.cz/diskuse/prispevek.asp?zobraz=14682 .

Boris Cvek, cvekbseznam.cz

Víte pane Nosku, překvapil jste mne příjemně tím, že přece jen něco uznáváte a že Váš tón je úplně jiný než u filos. témat. Na druhé straně - a teď se odhlédnu od toho, že mám o historii římské církve velmi, velmi zlé mínění - i kdybyste měl svatou pravdu, chcete takovýmito malinkými dokreslováními přesvědčit veřejnost o čem? Neusvědčujete se už tímto přístupem sami? Nemáte v rukávě něco většího, čím byste mohli ukázat, že římská církev byla aspoň jednou v krizové situaci jednoznačně na straně demokracie a lidských práv? Že byla v čele s JPII proti komunismu? Ale to by byl každý tmář, to snad chápete? Kdo by nebyl proti svému úhlavnímu a krvelačnému nepříteli? Zkuste jiný příklad. Že by transparetní a jasné jednání Pia XII. za II. světové války? Nebo Slovenský štát?

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Co třeba Pius XII? http://www.christnet.cz/diskuse/prispevek.asp?zobraz=9126

Boris Cvek, cvekbseznam.cz

Když to píše jezuita... :-). Od takového autora nelze čekat nic jiného. Nezávislí (a neříkám, že židovští) autoři mají jiný názor. Citujte mi nezávislého autora. Že by se nenašel ani jeden, který by ocenil zásluhy Pia XII., když jsou tak značné? Škoda že katoličtí autoři velmi málokdy dovedou byť vytvořit ZDÁNÍ objektivity. Skoro vždy cítím propagandu.

Ladislav Nosek, ladnosekyahoo.com

Ano, pane Cveku, jistěže "něco přece jen uznávám" - ve Filosofických tématech se to ovšem příliš ukázat nemohlo, protože (nejen) Vaše produkce moc příležitostí k "uznání" nedávala. Jinak je celkem běžné, že advokát u soudu neprobírá všechny detaily klientova života a zabývá se výhradně prokazováním úplné nebo částečné neodůvodněnosti obžaloby. Že někomu tyto primitivní věci nedocházejí, není opravdu mým problémem.

Co se týče Vaší otázky, zda nemám v "rukávě" něco většího, na čem bych mohl ukázat, že byla římská církev alespoň jednou v krizové situaci "na straně demokracie a lidských práv": Bohužel, pane Cveku, vypadá to, že v otázkách historických trpíte stejným typem sebevědomí a stejně velkou neznalostí (a z ní pramenícími falešnými představami) jako v oblasti filosofie, a tudíž bych s Vámi v diskusi nepokračoval, ani kdybych byl historikem z povolání. Vaše předchozí reakce, které byly vloženy v době přípravy tohoto příspěvku, jsou jenom dalším hřebíkem do rakve mé ochoty k vedení (pseudo)dialogu. Pokud Vám někdo předloží argumenty, prohlásíte zdroje nebo autora za nevěrohodné a předpojaté, a je to „vyřízeno“. Na takový druh předpojatosti nemám náladu ani čas. Jinými slovy, vyhlídka, že bude z Vaší strany vypadat diskuse stejně jako v oblasti filosofické, je pro mne, s prominutím, nelákavá.

Nicméně tento příspěvek ještě vložím (že Vám množstvím zde přítomných jezuitů možná zvednu krevní tlak, je asi pravda, ale co se dá dělat:- )), třebaže tím, kdo si z něj něco pozitivního odnese, asi bude někdo jiný než Vy.

K Piu XII.: O tom, že nacismus ostře odsoudil už jeho předchůdce, Pius XI., v encyklice "Mit brennender sorge" (1937), snad víte. Že na popravištích a ve vězeních Třetí říše položily život celkem 4 tisíce katolických kněží z celé Evropy a dalších 8 tisíc prošlo koncentračními tábory, snad také. Pius XII. má bezprostřední zásluhu na záchraně 7 tisíc římských židů (z 10 tisíc tam žijících) v době okupace Říma Němci, v celé Evropě 800 tisíc, což dosvědčují i židovští rabíni Pinchas Lapide, David Dalin a zejména Israel Zolli, jenž nakonec konvertoval ke katolictví. Zdrojů existuje více, byla o tom řeč i zde na Christnetu a je určitě možno sáhnout do archivu, hodnověrnost údajů si případně zjistěte na internetové adrese např. dr. R. Malého; k dispozici máte i knihu dokumentů "Pius XII." P. Bletta SJ, nedávno vyšlé v nakl. Matice cyrilometodějská). A pro zajímavost: Údajně je možno nalézt až 300 papežských bul proti zabíjení a pronásledování židů.

Ale když už jste mi poskytl tu příležitost, uvedu alespoň dva příklady z dějin Tovaryšstva Ježíšova, o němž se ve filosofických tématech zmínil už pan Štemberk, a ocituji malou pasáž z knihy „The Fifth Week“ W. J. O´Malleye SJ: „Dvě hlavní překážky šíření křesťanství mezi latinskoamerickými Indiány byly vždy nomádský styl života domorodců a brutalita španělských a portugalských obchodníků, otrokářů a dobrodruhů. Kvůli ochraně kmenů jezuitský provinciál Paraguaye, Diego de Torres, podnikl plavbu přímo do Španělska a úspěšně požádal krále Filipa III. o královský edikt vyhlašující protiprávnost otroctví Indiánů. Poté de Torres a jeho muži ve vnitrozemí Jižní Ameriky ustavili indiánskou republiku. Byl to geniální, heroický, tvořivý plán, který byl příliš dobrý na to, aby přetrval.“

Tzv. „paraguayské redukce“ začaly vznikat kolem r. 1610, a z českých rodáků je s jejich existencí spojeno např. jméno P. Samuela Fritze SJ. Od poloviny 17. stol. je již lze považovat za rozvinutý a samostatný státní útvar s vlastní organizací (jejímiž byli jezuité pouze moderátory, nikoli diktátory), hospodářstvím a konkurenceschopným exportem. Známé jsou redukce též díky své „kulturní dimenzi“ – využití nadprůměrného hudebního nadání domorodců. Byly tvořeny až osmihlasé sbory, doprovázené evropskými i indiánskými nástroji. (Sám jsem měl možnost nedávno poslouchat současnou nahrávku podle notových záznamů, které se díky péči některých Indiánů dochovaly dodnes a byly objeveny). Konec paraguayských redukcí, filmově zčásti zachycený ve filmu Mise (Misie), spadá do poloviny století 18., a historik Denis Meadows, citovaný v téže knize, k tomu píše:

„Sled událostí, který napsal „finis“ k Paraguayským redukcím, je výsledkem kombinace lidské hamižnosti, bezcitné byrokracie, vandalismu a vzájemné lidké nehumánnosti obecně, korunovaný samolibým sobectvím stupidního krále. Touha evropských kolonizátorů vypudit jezuity a zabrat jejich misie začala španělskou a portugalskou nenávistí vůči Tovaryšstvu kvůli jeho opozici vůči otroctví Indiánů a zajištění si královské podpory pro tuto politiku.“

Z druhé strany, z Indie a jihovýchodní Asie, zase zaznívá v polovině 16. stol. hlas prvního (a nejslavnějšího) jezuitského misionáře, Frnatiška Xaverského, který do Indie připlul na přání portugalského krále Jana III., mj. s hodností papežského legáta. Setkání s chováním Evropanů vůči domorodcům bylo pro něho nesmírně skličující a kromě snahy situaci ovlivnit alespoň v omezené míře přímo na místě jsou známy i jeho diplomatické, ale otevřené apely na portugalského krále, v nichž se králi dokonce nebojí naznačovat, že beze snahy o nápravu zbytečně riskuje svůj věčný osud. Podněty se samozřejmě nesetkaly s odezvou stoprocentní, ale vliv měly. A že nebyl větší, bylo způsobeno mj. i tím, že z Lisabonu do Goe bylo daleko a důsledné řízení nebylo možné.

Jinak ještě připomeňme, že ve 30. letech 16. stol. se Indiánů zastal zvláštní papež Pavel III. Odsoudil názor, že nejsou lidé, a zakázal používat je jako otroky. Mezi jinými obhájci práv Indiánů jmenujme biskupa Montesinose nebo dominikána Bartolomea de Las Casas.

Tolik pouze MALÝ útržek z historie. Na podrobnější kurz historie nemám čas.

Ale, když už jste se pustil na onen tenký led historie, něco Vám ocituji i o těch "klerofašistických režimech", které Vám tak leží v hlavě. Pro jistotu podotknu, že se opět nejedná o dokazování, že bylo „všechno v pořádku“, pouze o rozšíření perspektivy: „Proticírkevní propaganda naprosto mylně řadí mezi fašistické režimy také korporativní politické systémy 20. století v Portugalsku, Španělsku a Rakousku, v jejichž čele stáli praktikující katolíci Salazar, Franco a Dullfuss. Největším „trnem v patě“ je španělský Franco, prý fašistický diktátor, jehož krutovládu podporovala také církev. Jenže nikdo už neřekne, že tzv. demokratická Cabllerova vláda mlčky podporovala genocidu duchovenstva a aktivních laiků, což vedlo k povstání generála Franka. Za občanské války 1936-9 katolíci stáli prý na straně „fašistů“ a nikoli „demokratů“, což je neodpustitelný zločin. Na čí straně asi měli stát, když Franco je na rozdíl od tzv. demokratů (tj. zednářů, socialistů a komunistů) nevyvražďoval? Sedm biskupů a 11 tisíc kněží, desítky tisíc řeholnic a laiků padlo za oběť těmto zločincům, které po svém vítězství generál Franco plným právem stavěl před tvrdé vojenské soudy. Když se katolíci nechtějí dát vyvraždit, jsou „fašisté“.“ (R. Malý, O pravé katolické apologii II, Mezinárodní report 4/2002; s případnou polemikou se tudíž, prosím, neobracet na mne. Díky.).

Tolik dnešní, a dosti pravděpodobně poslední reakce na historické téma.

S pozdravem

LN

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Autoři: např. Pinchas Lapide. Osobně vysoce ocenila předsedkyně Izraele Pia XII. Golda Meirová. A co třeba Eugenio Zolli - vrchní rabín Říma, který - právě pod vlivem činů Pia XII. konvertoval po válce ke katolické církvi? -JH-

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Otevřu pro toto téma novou diskusní skupinu.

Michal Perout, mperoutseznam.cz

Dle mého názoru obecně v církvi vyprchala láska Ježíše Krista v lidech a mnohá srdce ochladla. Doporučoval bych "návrat k prvé lásce" či z listu Efezkým: Probuď se, kdo spíš a zazaří Ti Kristus! Dnešní křesťanství je doznačné míry obaleno "nábožností a svázáno mrtvou tradicí" ,což dle mého názoru ohrožuje živý vztah s Bohem skrze Ježíše.

Ladislav Nosek, ladnosekyahoo.com

MP: "Dnešní křesťanství je doznačné míry obaleno "nábožností a svázáno mrtvou tradicí" ,což dle mého názoru ohrožuje živý vztah s Bohem skrze Ježíše."

LN: Ano, pane Peroute, máte úplnou pravdu. Vina ovšem není v "nábožnosti" nebo "tradici", ale v lidech. Doporučuji tudíž hledat viníka na pravém místě.

Jinak, co se mě týče, nemám s "mrtvou tradicí" žádné problémy, tím spíše, že jsem pro "osobní vztah s Bohem skrze Ježíše" všemi deseti. Jako sympatizantovi klasického realismu je mi totiž rozlišování mezi podstatným a nepodstatným (akcidentálním) zcela blízké a pokud se něco akcidentálního ukáže jako již nevhodné, budu tím posledním, kdo to bude hájit. Problém ovšem může být v onom rozlišování, co je podstatné a co nikoli, a co už je nevhodné a co ještě nikoli. Tady bychom už se možná tak úplně neshodli. Ale to už je opravdu úplně jiné téma.:- )

Michal Perout, mperoutseznam.cz

pane Nosek, Máme-li hledat východisko, pak bychom měli nechat rozhodnutí a rozlišit so je podstatné a co nikoliv, toho jež je alfou a omegou naší záchrany- Ježíše. Proto s Vámi nemohu souhlasit, že nevíme co podstatné je a co nikoliv.Např. to co na sebe ŘKC navalila za staletí je jiné než hlásal Ježíš.

Ladislav Nosek, ladnosekyahoo.com

MP: "Máme-li hledat východisko, pak bychom měli nechat rozhodnutí a rozlišit so je podstatné a co nikoliv, toho jež je alfou a omegou naší záchrany- Ježíše. Proto s Vámi nemohu souhlasit, že nevíme co podstatné je a co nikoliv."

LN: Já jsem, pane Peroute, nikdy neřekl, že nevíme co je podstatné - jenom jsem řekl, že se v rozlišování podstatného a nepodstatného asi úplně neshodneme (přestože u rozpoznání toho nejpodstatnějšího, osoby Ježíše Krista a její klíčové role, by problém samozřejmě nebyl), což je při naší konfesní různosti pochopitelné. Pokračování v tomto tématu by tedy znamenalo vést teologické diskuse na nejvyšší úrovni, což je už vzhledem k oficiálnímu tématu této debaty trochu ne na místě. Toť vše.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Máte založenou zvláštní diskusní skupinu, diskutujte tam, prosím.

Ladislav Nosek, ladnosekyahoo.com

v rubrice "Proč církev není atraktivnější?" ( http://www.christnet.cz/diskuse/prispevek.asp?zobraz=14803 ).

borek mraz, b.mrazweb.de

Ahojte,
casto se zduvodnuje "mlceni" Vatikanu pred a v prubehu II.svet. valky ohledne holokaustu tim, ze nechteli provokovat predevsim Hitlera jeste k horsim zlocinum nez se stalo.

Guido Knopp (Vatikan,Goldmann,Mnichov 1998 - cituji volne "online") uvadi zajimavou poznamku: Mohl by hlas proti holokaustu z Vatikanu, pusobit jeste vetsi zlo nez bylo zavrazdeni 6 000 000 Zidu?

Hitler i za zamlceni Vatikanu vyvrazdil prakticky vsechny Zidy v Evrope....

B.M.

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Za prvé - Vatikán nemlčel. Pius XII i v rozhlasových projevech se děsil nad tím, že jsou "vybíjeni lidé jen za svůj původ". Za druhé - vatikánskými intervencemi (nejde jen o papeže, ale i o papežské nuncie (např. budoucí papež Jan XXIII Roncalli v Bulharsku) se podařilo zachránit 850 000 až 1 milion Židů. Bez toho by se dnes mluvilo o sedmimilionovém holokaustu. Za třetí - v Holandsku biskupové ostře veřejně zasáhli proti antisemitismu Hitlera. Výsledek - nařízena deportace a likvidace většiny Židů. Papež Pius XII byl zděšen. Přesto chtěl protestovat. Od toho se jej m. j. pokoušela odvrátit (svatořečená) edith Steinová - konvertovaná židovská filosofka. -JH-

Marek Franěk, mfanekvolny.cz

Obvinění Vatikánu z kolaborace s nacismem je zjevně dílo poválečné komunistické propagandy. Proč je však převzaly i nekomunistické kruhy není těžké uhodnout - aby se zapomělo, že všechny tehdejší demokratické země mlčely k pronásledování Židů. Norimberské zákony z 30. let braly evropské velmoci jako vnitřní otázku Německa, židovským emigrantům odmítali dát statut politických vězňů, ještě v době války dlouho odmítaly zprávy o existenci vyhlazovacích koncentračních táborů.

Jan Kohout, jan.kohoutvabo.cz

Předesílám, že hodnotit dějiny a posteriori je vždy velmi ošidné. Ale přesto:

Pius XII. sice mluvil o lidech vybíjených za svůj původ, ale pokud vím, nikdy explicitně nejmenoval židy. Mnozí autoři uvádějí, že jiné lidi než bílé katolíky neměl rád. Dokládají to např. tím, že při obsazování Vatikánu americkými vojsky si vymínil, že ani jediný černý americký voják se mu nepřiblíží na dohled.

Srovnávat odpor papeže a holandských biskupů proti holokaustu je srovnávání nesrovnatelného. Hitler se mohl zaměřit na kteroukoli obsazenou zemi (tím, že polevil v jiných), ale nemohl přitvrdit všude, na to už mu nestačily síly. Proto se mohl snadno zaměřit na holandské židy, ale nemohl zvýšit průchodnost plynových komor jako celku, které už jely na doraz. Proto odpor jedné biskupské konference byl neodpovědným zoufalstvím (bohužel vyprovokovaným papežovou oficiální nečinností), odpor papeže však byl morální povinností. Bylo to tak trochu jako ve známé pohádce: myš proměněná ve lva se stále bojí kocoura.

Jako mladíkovi mi jeden stařičký kněz vyprávěl hroznou věc: ve válce lidé pomáhali židům a pak se chodili z toho vyzpovídat jako z těžkého hříchu. Měl při tom slzy v očích…

Jako dítě jsem nejednou (nikoli od rodičů!) slyšel: Ať byl ten Hitler jakej byl, aspoň pomstil smrt našeho Pána Ježíše Krista.

Jan XXIII. vypustil z velikonoční vigilie slova „za proradné židy“ a mnozí hlupáci mu to vyčítají dodnes.

Opravdu nejsem přesvědčen, že moje církev se vždy chovala k židům krásně…

Marek Franěk, mfanekvolny.cz

Nicméně svět se poněkud mění. U nás stále ještě žijeme v přesvědčení, že se budeme donekonečna omlouvat za Holocaus, mnozí lidé v západní Evropě dnes velmi silně odsuzují postup Izreale proti Palestině, hovoří o izraelském fašismu a kredit, který Židé získali za války, se tak začíná vytrácet. Jediné pozitivní, co z toho plyne snad je, že začneme na vztah křsťanů a Židů či ne-židů a Židů pohlížet trochu objektivněji a uznáme, že nic není jen černé nebo bílé.

Boris Cvek, cvekbseznam.cz

Myslíte, že Židé někdy někomu stavěly koncentráky?

Marek Franěk, mfranekvolny.cz

V Palestině.

Marek Franěk, mfranekvolny.cz

V Palestině.

Jan Horský, jan.horatlas.cz

V Palestině tuším nikdy nestály vyhlazovací koncentrační tábory. Je pravda, že ne všichni Židé se k Palestincům chovali dobře. Pravda ale také zůstává, že muslimové se hned po vyhlášení státu Izrael na něj vrhli s cílem "smést jej do moře". Židé v Německu nijak neškodili "árijcům"-:). Palestinci vraždí, kladou bomby a spojují se s nejmilitantnějšími islámskými teroristy. Tím samozřejmě nemluvím o nějaké "kolektivní vině" národa. Jsem na straně slušných Židů a slušných muslimů-:). -JH-

Marek Franěk, mfranekvolny.cz

Mluvíme o koncentračních táborech, nikoliv vyhlazovacích. Vaše věta "že ne všichni Židé se k Palestincům chovali dobře" je poněkud eufemistická. Popsat mnohaletý boj Palestinců za svá práva tak, že "Palestinci vraždí, kladou bomby a spojují se s nejmilitantnějšími islámskými teroristy" je zcela necitlivé k tomuto nešťasnému, po desetiletí utlačovanému národu.

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Totiž ta likvidace Židů v Holandsku byla vědomou ODVETOU za onen pastýřský list. O údajné "nečinnosti" papeže se v podstatě nevědělo do té doby, než marxismem ovlivněný dramatik Hochhuth nenapsal hru "Náměstek.(šedesátá léta) Do té doby i levicoví Židé považovali obecně papeže za jednoho z velkých zachránců. Ta teze o nelibosti papeže vůči nevěřícím je nesmyslný propagandistický blábol. -JH-

Václav Slavíček, slavicekorfinet.cz

První informace o rozsahu a způsobu vyvražďování Židů v Oswiencimi přinesli dva uprchlíci přes Bratislavu a Maďarsko a papežského nuncia tamtéž snad v r. 1944. Nikdo tomu nevěřil, potvrdilo se to teprve snímkováním spojeneckými letadly, a nikdy se nerozhodlo tábory bombardovat pro smrt lidí tam žijících. A to už bylo většina lidí vyvražděných. Představa spojenců o Židech byla, že jsou v pracovních táborech. Pravda o vyhlazovacích táborech byla známa a to velmi nepřesně až na konci války.

Honza Florian, jan.flovolny.cz

Reaguji na Vatikan a II. svet. valka.Můj příspěvek je o roli německé církve za nacismu.Může být přeřazeno.

HITLEROVI OCHOTNÍ KATANI

D.J.Goldhagen

Křesťanský antisemitismus je průvodním jevem křesťanství. Od té doby , co začali křesťané upevňovat svoji moc v římské říši , brojili jejich vůdcové v kázáních proti Židům a zatracovali je rozhodnými a silně emocionálními slovy…Jestliže se Židům , národu božímu , spasitel , kterého jim bůh slíbil vyhýbal , něco zde nehrálo . Buď byl mesiáš falešný , nebo se židovský národ dostal na scestí , možná pokoušen samotným ďáblem .Protože první možnost byla pro křesťany nemyslitelná , rozhodli se tělem i duší pro možnost druhou...

Křesťané se domnívali , že jejich náboženství nahradilo judaismus . Proto mělo židovství zmizet ze světa a Židé přestoupit ke křesťanství . Ale ti se tomu tvrdě bránili….. Pokud měli Židé pravdu , křesťané by se mýlili…. Podle křesťanů nesli Židé odpovědnost za Ježíšovu smrt nejenom Kristovi židovští současníci , ale prakticky Židé všech dob.

Od samých počátků katolické církve považovali křesťanští duchovní za svoji náboženskou povinnost vést polemiku proti Židům.I tam, kde Židé pro církev sotva představovali nějaké nebezpečí nebo ji vůbec neohrožovali vůbec, ba dokonce tam,kde sami ,kde se ani nevyskytovali ,kvetla i nadále tradice Adversus Judaeos,neboť logika nejstarších Křesťanských dějin požadovala potvrzení křesťanství popřením judaismu. (Cohen)

Stále existuje křesťanský antisemitismus ,viz stránky pana Olivera:

Křesťanské církve chovaly vůči Židům pradávnou zášť….Církev jako hluboce konzervativní instituce uvítaly nástup nacistů k moci a podobně jako většina ostatních německých konzervativních organizací a spolků očekávaly,že nacisté osvobodí Německo ode všeho co považovaly za duchovní a politické bahno výmarské republiky , od svobodomyslné kultury,demokratického nepořádku,silné socialistické a komunistické strany ….Antisemitismus přijímaly s povděkem,neboť i ony byly silně antisemitské.Také ony byly přesvědčeny o tom,že je nutné údajnou moc Židů omezit a vyloučit.

Ačkoli na nejvyšších místech německé katolické církve existovalo nemálo soukromého nesouhlasu s některými aspekty nacistické nauky o Židech a s vražednými důsledky eliminačního programu,zůstala katolická církev jako instituce i ve svých veřejných projevech veskrze antisemitskou.Koncem roku 1933 to ve svém adventním kázání vyjádřil mnichovský kardinál Michael Faulhaber ,v němž jako by mluvil za všechny katolíky.Kardinál bránil židovské náboženství a Židy,kteří žili před příchodem Ježíšovým ,dal však jasně najevo , že je musíme odlišit od Židů ,kteří žili po jeho narození a k nimž patří i Židé soudobí….Katolické publikace z přednacistického a nacistického období ,lhostejno zda byly psány pro laiky,kněze nebo teology, šířily soudobou antisemitskou litanii způsobem ,jenž byl od nacistického podání často k nerozeznání , a ospravedlňovaly přání vyloučit z Německa židovské „cizí těleso.“ Podle všech těchto publikací byla protižidovská opatření „oprávněnou sebeobranou před zhoubnými vlastnostmi a vlivy židovské rasy.“

V březnu 1941 ,kdy už Němci způsobili německým i evropským Židům nesmírné utrpení ,vydal arcibiskup Konrad Grober pastýřský list sršící antisemitismem .Obviňoval v něm Židy z Ježíšovy smrti ,a tak ospravedlňoval zvěrstva, jichž se Němci na Židech dopouštěli :"Kletba „ Jeho krev padne na nás a na naše děti “, již Židé na sebe sami uvalili ,platí v plné míře až do dnešní doby , až do současnosti."Groberův postoj vůči Židům nebyl v katolické církvi rozhodně vyjimečný. I když vedení katolické církve mnoho aspektů nacistické politiky veřejně odmítlo,oficiálně neodsoudilo ani nacistické eliminační pronásledování Židů,ani stěžejní záležitosti tohoto programu. Oficiálně neprotestovalo proti bojkotu z dubna 1933,proti norimberským zákonům ,proti zkáze ,kterou přinesla křišťálová noc ,ba ani proti nacistickým deportacím německých Židů na smrt.

Proto nikterak nepřekvapí ,že ačkoli katoličtí biskupové vydali několik veřejných prohlášení ostře odsuzujících zacházení s cizinci nebo jejich zabíjení ,proti vyhlazování Židů (o němž měli přesné informace) výslovně neprotestovali .Spokojili se jen s vágními formulacemi ,jež se daly vztáhnout na mnoho národů ,včetně křesťanských Slovanů ve válkou zmítané a Němci pustošené Evropě.Protestanská církev byla ve věci osudu Židů ještě mlčenlivější .Žádný německý biskup ,lhostejno zda katolický nebo evangelický ,nikdy veřejně nepromluvil ve prospěch Židů …… Ačkoli německé církve režim v mnoha záležitostech ostře kritizovaly, německé Židy nechaly na holičkách.V tomto případě byli němečtí náboženští vůdcové především oddáni Německu a teprve v druhé řadě bohu.Antisemitský model byl tak mocný ,že se tito „mužové boží“ nedokázali přimět k prohlášení , že Židé „patří k lidskému pokolení“ ,a k poučení svých oveček ,že morální zákony nesmějí přestupovat ani ve vztahu k nim.

Tito veskrze antisemitští němečtí „mužové boží “ viděli , jak jsou Židé jejich vlastními farníky pronásledováni ,biti, vyháněni z domovů a z vlasti a nakonec vražděni , ale Židů se nejenom nezastali ,ještě vyhlazovacímu programu aktivně pomáhali.Tím nemáme na mysli jenom spoustu antisemitských kázání ,jimž tito morální pastýři německého národa posilovali a posvěcovali nenávist obyčejných Němců .

Aby norimberské zákony mohly plnit svoji funkci ,musel být režim schopen odhalit a prokázat , že určitá osoba má židovské předky ,rozhodnout kdo je “ Žid “. K tomu ale byly potřeba matriční záznamy , jež vlastnily jednotlivé farní kostely .Německé církve na těchto očividně eliminačních opatřeních ,na jejichž konci byla mnohdy smrt ,bezvýhradně spolupracovaly.(Církev si pouze stěžuje ,že vyhovění zákonu mělo za následek přetížení kněží , kteří neobdrželi žádnou odměnu).Pokud se do služeb antisemitské politiky ochotně zapojili lidé, kteří měli být strážci morálky a svědomím Německa , co se pak dalo očekávat od jejich oveček? Tito náboženští vůdcové vážně a otevřeně bojovali proti takzvanému programu eutanázie (arcibiskup von Galen, biskup von Preysing, biskup Wurm) a dalším opatřením režimu , jakými bylo např. tolerování soubojů a kremací (ale proti krematoriím v Osvětimi , o nichž věděli, nepodnikli nic) .Ze všech protestantských biskupů jedině biskup Wurm proti vraždění Židů protestoval v důvěrné dopisu Hitlerovi.

Důkazy o tom ,že Němci dokázali oponovat politickým opatřením s nimiž nesouhlasili ,najdeme i v mnoha oblastech společenského a politického života.Když se nacisté v Bavorsku pokusili omezit náboženský život a odstranit krucifixy ze škol, vyvolali takovou nevoli a lavinu protestů , že veškerá svá nařízení odvolali. Je pozoruhodné, že k tomu došlo ve stejné době , kdy v celém Bavorsku vzplanuly protižidovské útoky , proti nimž Bavoři sotva něco namítali ,natož aby protestovali.

Následující slova pastora WALTERA HOCHSTADTERA :“Žijeme ve století ,jež není zamořeno šílenými myšlenkami a démony o nic méně než středověk.Místo aby se náš údajně „osvícený“ věk oddával orgiím zběsilého honu na čarodějnice ,vyžívá se v orgiích maniakální nenávisti namířené proti Židům….Křik krve milionů zavražděných Židů , mužů ,žen a dětí , stoupá dnes k nebesům.Církev teď nesmí mlčet….Církev také nesmí říkat ,že v naší době jsou Židé spravedlivě trestáni za své hříchy….Boj proti židovství povstává z téhož kalného pramene ,z něhož kdysi povstala šílená posedlost čarodějnicemi. Ani dnešní lidstvo se dosud neodnaučilo hledat „obětního beránka“. Proto se pídí po všech druzích viníků - Židech, svobodných zednářů a všelijakých nadnárodních silách….Kdo nám dává právo přisuzovat vinu pouze Židům? Křesťanovi je to zakázáno. Křesťan nemůže být antisemitou , ani antisemitou umírněným……Církev má žít z lásky. Běda jí , jestliže tak nežije! Běda jí jestliže se svým mlčením a všemi druhy pochybných výmluv spolupodílí na světovém vzplanutí nenávisti. Běda jí , jestliže přijímá za vlastní slova a hesla , jež mají původ ve sféře nenávisti…“
V análech německé historie z nacistického období je H. dopis s výslovným a naprostým odmítnutím modelu eliminačního antisemitismu mimořádně vzácným a zářným dokumentem.

Netečnost a veřejné mlčení jak protestantské , tak katolické církve vyvstane obzvlášť nápadně v kontrastu s ojedinělými,úpěnlivými , a přesto sotva slyšitelnými a zoufale neúčinnými hlasy výčitek a protestů,které se ozývaly z úst osamělých postav postrádajících jakéhokoli vlivu.Zřejmě nejúpěnlivější ,nejotevřenější ,nejpodrobnější a nejdůraznější protest proti mlčení křesťanských církví vzešel z pera poměrně neznámé úřednice jedné z jejich pomocných organizací , předsedkyně evangelické organizace sociální péče MARGY MEUSELOVÉ :

„Jsou to křesťanské děti ,které to dělají , a křesťanští rodiče, učitelé a duchovní , kteří dovolí , aby se to dělo. Proč církev nic neudělá?Proč dopustí ,aby docházelo k nepopsatelnému bezpráví? “ Obzvláště působivě vyznívá pasáž ,v níž M .pranýřuje církev za to , že vřele uvítala nacistickou vládu a že slíbila Hitlerovu režimu věrnost….“Jak jednou odpovíme na otázku ,kdepak je tvůj bratr Abel?“

I v dnešní době církev k mnohému zlu mlčí:

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Andrea Tornielli Hitler a Pius XII. Pius XII. poznal u Hitlera satanův vliv Pius XII. byl přesvědčen o tom, že Hitler je posedlý ďáblem, a pokoušel se vykonat na dálku exorcismus. To potvrdilo několik svědeckých výpovědí v rámci procesu jeho blahořečení. Jako bych ho viděl, jak klečí ve své malé soukromé kapli v několikrát látané bílé klerice, ve 'vysloužilých' pohodlných botách, které nosil už jako nuncius v Mnichově. Jako bych ho skutečně před sebou viděl s rozevřeným rituálem exorcismů před očima, jak tiše pronáší modlitby a vzývání, aby vypudil Satana z muže, který celou Evropu žene do katastrofy. Pius XII., který podle nehorázné legendy byl příznivcem nacistů, a dokonce přítelem Hitlerovým (jak napsal jeden anglický novinář, John Cronwell, v knize 'Hitlerův papež'). Přitom byl Pacelli vším, jen ne přítelem berlínského diktátora. Ano, pokoušel se dokonce o exorcismus na dálku, protože byl přesvědčen o tom, že Hitler je posedlý ďáblem. Potvrzuje to několik svědeckých výpovědí, které jsou obsaženy v aktech procesu blahořečení. Co soudí Eugenio Pacelli o Vůdci, bylo již dávno známo. Sestra Pascalina Lenerttová, která vedla jeho domácnost, vypověděla pod přísahou v době, kdy polemika kolem Pia XII. ještě nepropukla, že Mons. Pacelli již v roce 1929, kdy se vrátil z Berlína do Říma, si lámal hlavu s budoucností Německa. 'S jednou věcí si nuncius při odjezdu z Německa těžce lámal hlavu: s rozšiřujícím se národním socialismem. Jak jasnozřivý byl již tehdy v hodnocení Hitlera a jak často varoval německý národ před nebezpečím, které nad ním leží jako hrozivý stín! Ale nikdo nebyl ochoten mu uvěřit. Osobnosti všech společenských vrstev a tříd mu dávaly na srozuměnou, co očekávají od Hitlera: vzestup a velikost Německa. Jednou jsem se nuncia ptala, zda nevěří, že tento muž by mohl mít v sobě přece jen něco dobrého... snad by mohl pomoci německému národu. On však zakroutil hlavou a řekl: "Musel bych se strašně mýlit, kdybych věřil, že všechno může dobře skončit.Tento muž je posedlý: on zničí všechno, co se mu nepodrobí k službám; všechno, co mluví a píše, nese pečeť egocentrismu; tento muž je schopný kráčet přes mrtvoly, všechno vyplenit, co mu stojí v cestě. Nemohu prostě pochopit, jak tolik lidí v Německu, tolik skutečně dobrých lidí se od něho nechá zaslepit a nevidí, že to, co píše a říká, není žádná nauka."' V následujících letech po volbách v roce 1939 bylo Pacelliho mínění o Hitlerovi ještě pesimističtější: neměl už žádných pochybností, že Hitler je posedlý ďáblem. To potvrdil také jeden z papežových synovců. Podle jeho výpovědi se Pius II. v dusných okamžicích války několikrát pokoušel 'osvobodit' Vůdcovu duši od ďábla, a to pomocí modliteb obsažených v ritu exorcismu: 'V jménu Ježíše Krista, odstup, Satane... Ty, který jsi byl v Rudém moři poražen Mojžíšem, kterého David vypudil ze Saula zpěvem žalmů, který jsi byl odsouzen v osobě Jidášově...' Jak upozorňuje P. Gabriel Amorth, nejslavnější dnes ještě 'činný' exorcista v Římě, 'exorcismus na dálku' je sotva účinný. 'Modlitba z dálky jen zřídkakdy má "vypuzující" účinek. Je sice možno vyslovit modlitbu z dálky, ale zda je opravdu účinná, to je velká otázka. Předpokladem pro exorcismus totiž je, že posedlá osoba je přítomná a dala k tomu souhlas. Pokoušet se o exorcismus u osoby, která je vzdálená, nebo exorcismus odmítá, a dokonce není ani katolík, přináší velké těžkosti.' 'Nicméně nepochybuji o tom, že Hitler byl vyznavač ďábla,' dodává P. Amorth. 'A z tohoto hlediska se nedivím, že se Pius XII. pokoušel o "exorcismus na dálku".' Podle P. Amortha se Vůdcova posedlost projevuje v jeho lidsky nevysvětlitelných záludnostech. 'Taková zloba je bez vlivu vyšší moci lidské přirozenosti zcela cizí.' 'Exorcismy na dálku' potvrdil i jezuita P. Peter Gumpel, promotor procesu blahořečení, který o tom vydal svědectví před nedávnem v rámci debaty o osobě Pia XII. v Collegio Capranica. Gumpel prohlásil, že tato svědectví, obsažená v aktech blahořečení, spadají pod tajemství. Jedná se přitom o víceré zprávy, které se zabývají touto epizodou a potvrzují, že Pius XII. se několikrát pokoušel použít tuto formu exorcismu. Gumpel zdůraznil, že tuto věc není možno nafukovat, protože se jedná pouze o detail, i když takový, který ukazuje, jak Pius XII. smýšlel o Hitlerovi a jak falešné jsou pseudohistorické rekonstrukce, které by chtěly představit dnes papeže jako příznivce nacistů, a dokonce jako přítele Hitlera. Ve skutečnosti byl vším, jen ne přítelem Hitlera, a dokonce podporoval pokus německých důstojníků z roku 1939 o Hitlerovo svržení. Byl to opravdový komplot, kdy se papež nebál vystoupit ze stínu a angažoval se osobně jako prostředník mezi spiklenci a anglickou vládou. Anglický historik Owen Chadwig k tomu napsal: 'Papež dal v sázku osud církve v Německu, Rakousku a Polsku. Pravděpodobně riskoval zničení jezuitského řádu v Německu... A toto velké riziko vzal na sebe jen proto, že mu jeho politická zkušenost jasně ukázala, že i když tento plán je jeden z nejzoufalejších a pravděpodobně odsouzený k nezdaru, přece představuje jedinou možnost, jak zabránit bezprostředně hrozící invazi do Holandska, Francie a Belgie a tak zabránit krveprolití a v Evropě obnovit mír.' Tento odmítavý postoj byl ovšem vzájemný: i 'Pán' Třetí říše nechoval nejmenší sympatie k papeži. V jedné zprávě z 30. září 1941 sděluje francouzský nuncius Valerio Valeri svému představenému ve Státním sekretariátu o rozmluvě mezi Hitlerem a španělským diktátorem Francisco Francem: 'Říšský kan_cléř označil Svatého otce za svého osobního nepřítele.' Z 30giorni 2/2002

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Tyto přízpěvky sem také nepatří, prosím založte si svou diskusní skupinu.

Boris Cvek, cvekbseznam.cz

Přečetl jsem si antisemitské názory p. Oravce. Myslím, že představuje (jako i ve všem ostatnímú věrnou tvář oficiální římskokatolické církve v minulosti. Je to úděsné.

Jan Vorka, jan.vorkaing-barings.com

aby přesunuly všechny příspěvky, počínaje Vatikán a II. svět. válka, jinam do nové diskusní rubriky.

Ty to příspěvky nemají žádnou souvislost s tématem této rubriky.

Děkuji za pochopení

S pozdravem

jv

PS> píši Vám já, poněvadž si pan Klement asi ještě nevšiml, že mu někdo jiný prasí "jeho" rubriku.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Pane Vorka, já s vámi souhlasím. :-)

I když bych tam nepoužil to slovíčko co vy. :-)

borek mraz, b.mrazweb.de

Ahoj Rudo,
promin, ja netusil, ze to vzbudi takovou reakci (opravdu by se nemelo cizopasit v jiny diskuznich skupinach)...tobe furt nekdo ceri vodu:-)

Doufam, ze prijmas omluvu a preji uspech
borek:-)

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

:-)

Jan Vorka, jan.vorkaing-barings.com

ČTK dnes

29. 6. 2002 19:32 - Na lodi z Pasova do Lince přijalo kněžské svěcení sedm římských katoliček. Světitelem byl exkomunikovaný kněz. Katolická církev svěcení žen odmítla, protože kněžský úřad mohou vykonávat pouze muži.

Rudolf Klement, rudolf.klementworldonline.cz

Jako samostatné otázce ne - není to záložitost české církve a myslím, že to ani není příliš podstatné.
Dá se to také zahrnout do již zapsané otázky Podmínky kněžství.

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Nemá smysl se tím zabývat.
Podle učení katolické církve (patří to k "depositum fidei") Kristus ustanovil svátost kněžství (s posloupností) pouze pro muže.(TO JE VÍRA CÍRKVE)
Výklad: Nejde o nějakou diskriminaci žen. Ani o historicky podmíněný jev. Jde o ontologicko-dogmatickou pravdu. U oltáře koná kněz "in persona Christi". A Ježíš byl a je muž. Panna Maria - ač povýšena nad všechny anděly, nikdy nebyla kněžkou, sloužící eucharistii. "Ženský" podíl na obecném kněžství je jiného charakteru.
Pokud kterýkoliv biskup vysvětí ženu, je to neplatné svěcení. Sněm na tom nic nezmění, pane Vorko.
(podle theologického pojednání mého přítele)
-JH-

Jan Kohout, jan.kohoutvabo.cz

Vrcholem kněžské služby je bohoslužba oběti, kterou kněz koná „in persona Christi“. Ježíš byl a je muž, ale až „druhořadě“, v první řadě je především člověk (viz Jan 1, 14: … Slovo se stalo ČLOVĚKEM (tělem) …). Aby mohl být člověkem, musel být buď muž, nebo žena. Ovšem jako žena by v dané době na daném místě působit nemohl, nikdo by ho nevzal ani na vědomí.

Argument, že Ježíš je muž a proto kněží mohou být pouze muži, je sám o sobě nedostatečný. Ježíš byl Žid, a přesto netrváme na tom, že pouze Židé mohou být kněží. Ježíš byl běloch, a přesto netrváme na tom, že pouze běloši mohou být kněží. Atd. atd.

Diskutovat o svěcení žen nemusí být hned nesmysl či dokonce zločin, nezapomeňme na jáhenky v apoštolské době. Ovšem sněmu řešení této otázky opravdu nepřísluší.

Václav Slavíček, slavicekorfinet.cz

Vyjádřit názor na užitečnost obnovy svěcení jáhenek sněmem bych uvítal.
Důvody jsem už kdesi publikoval: není to problém věroučný, ale praktický, církev to může bez obtíží obnovit, když uzná užitečnost, jako u trvalého diakonátu.

Užitečnost bych viděl velmi v schopnosti žen rozumět mnohem lépe ženám. V užitečnosti svátosti na kvalitu služeb, které už teď ženy konají - školské, zdravotnické, charitativní. Zajímavé by též bylo jak by se uplatnil diakonát v ženských řeholích.

Posun na úroveň kněžství je zbytečný a opravdu i teologicky vadný. Tahle svátost je evangeliem definovaná, praxí - tradicí církve ustálená a změna by nepochybně byla k horšímu. Ač tímto názorem se nepochybně dotknu našich evangelikálních duchovních v sukních.

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Souhlasil bych. Otázkou ovšem je, že jáhenství je v katolické církvi chápáno jako předstupeň kněžství. Odhlédnuto od celibátu (pro tento teoretický případ), tak by laický jáhen mohl přijmout kněžské svěcení.
Tedy u jáhenek by muselo jít pouze o tzv. nesvátostnou formu diakonátu. Mohla by být použita forma žehnání, či modlitba při jejich ordinaci, nikoliv svěcení.
-JH-

Marek Kobera, koberaseznam.cz

S tim predstupnem knezstvi mate pravdu. Pokud si vzpominam, tak jahenstvi je 6. a knezstvi 7. stupen sveceni.

Tim vic se divim "tzv. nesvátostne forme diakonátu." Co by to, prosim, mohlo byt?? Prosim, napiste vic, at se poucim, protoze formalni duvody pro tuto formu mi nejak nic nerikaji; spis bych to chapal jako dost skandalni...

Oliver Oravec, oliver.oravecnextra.sk

Nazvať Ježiša Židom je problém pre teológiu. On bol iba jedna osoba a to Druhá Božská osoba Najsvätejšej Trojice. Ak On bol Židom, tak potom aj Otec a Duch Svätí sú Židia, nakoľko Oni sú jednej podstaty.
Ježiš sa stal človekom (homo) alebo telom (caro).
Ježiš povedal , že bol skôr než Abrahám a ten nebol Židom. Slovo Žid sa začalo požívať až po Babylónskom zajatí.
Aj jeho svätá matka -Panna Mária nebola typickou Židovkou , lebo bola Nepoškvrneným Počatím a skôr bola Galilejčanka.
To , že ho považovala Samaritánka a iní za Žida ešte neznamená, že bol Židom. On to nikdy o sebe nepovedal.

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Panna Maria podle podání Tradice pochází z rodu Davidova. (je to i hezky vyobrazeno v některých barokních kostelech - prut z Jesse-:). V halachickém podání je Žid ten, který je z židovské matky. Tedy - Panna Maria byla ze zchudlého židovského šlechtického rodu-:). Ježíš Kristus - pravý Člověk byl po své Matce tedy rodem Žid par excellence. Popřít toto, by znamenalo ideu "vyvoleného národa" - z něhož vyjde Mesiáš postavit na hlavu. Právě proto je v Talmudu(nebo až v komentářích?)(pokud se nepletu) tak nechutně snižováno panenství Panny a Marie a Ježíš je považován za nemanželského syna s římským vojákem. (záměnou - Syn Panny, syn Panthery)
-JH-

Oliver Oravec, oliver.oravecnextra.sk

Som presvedčený , že Pán Ježiš prišiel z neba a že do vyvoleného národa patria Hebrejci, Izraeliti, Židia, Galilejčania a iní. Ježiš je Božskou osobou a tá nemôže
byť židovská. Ma ľudskú prirodzenosť. Spása prišla DO vyvoleného národa a skrze neho medzi nás všetkých a nemožno povedať , že prišla Z vyvoleného národa, lebo prišla z Najsväútejšej Trojice. Talmud iba dokazuje, že nebol jedným z nich.

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Já nechápu, co tím chcete říci. Já tady tvrdím, že Ježíš jako ČLOVĚK byl z rodu Davida - Žida. Jako Bůh (jedna Osoba, dvě přirozenosti -:), je samozřejmě Syn.(jenž s Otcem a Duchem Svatým je Jediný Bůh po věky.)
Nevím, co Vám vadí na pojmu Žid. Talmud byl sepisován až těmi, kteří nepřijali Krista.
-JH-

Oliver Oravec, oliver.oravecnextra.sk

Ja nemôžem povedať jednoducho ako to hovoríte Vy, že Ježiš Kristus je Žid a už vôbec nemôžem ho radiť medzi dnešných židov. Nič viac , nič menej. Dogma hovorí , že Ježiš bol Bohom a človekom v jednej osobe.
Ani my dnes nevieme presne definovať pojem "národnosť".
Môžeme sa dohodnúť na tom , že sa nedohodneme o tejto veci. Hypostatická unia Ježiša s jeho Božstvom mi nedovoľuje ho menovať Židom (židom). Ja Vás neznásilňujem k ničomu.

borek mraz, b.mrazweb.de

Ahojte,
Jezis byl Zidem (Hebrejcem, Izraelitou...) podle tela...rodokmeny, obrizka, dane, skola, bohosluzba, synagoga...snad si nemyslite, ze do Chramu pustili neobrezaneho Reka...kdyby se ten napis nenasel, ze....

Byl theos nez se stal clovekem....Jan 1:1 a nasl....

Zdravim
borek:-) 

Oliver Oravec, oliver.oravecnextra.sk

Ježiš sa dal aj pokrstiť Jánom a vôbec to nepotreboval a dal sa aj obrezať lebo prijal niektoré požiadavky židovského náboženstva. Neprijal ani celé židovské náboženstvo. Zaradil sa medzi Židov a Galilejčanov. Bol podobný ľuďom vo všetkom.
Avšak podobnosť nie je totožnosť.

borek mraz, b.mrazweb.de

Ahoj Olivere,
jestli dobre chapu smysl tve slovenske vety: "a dal sa aj obrezať lebo prijal niektoré požiadavky židovského náboženstva" => on jako 8 denni novorozenec, toho moc o sobe rozhodovat nemohl: Lk2:21 a nasl. - "<FONT size=2><FONT face=Arial>Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala. Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby sním předstoupili před Hospodina - jak je psáno v zákoně Páně: 'vše co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu'- a aby podle ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata."

Cela zalezitost prece zacala u Abrahama...tim padem mel Jezis Kristus "zidovskou" obcanku...


A kdybych to prevedl, zcela na "narodnostni" notu, tak Samaritance(!) u studny rika: "Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů."...

Zdravim
borek:-)</FONT></FONT><FONT size=2><FONT face=Arial>

Oliver Oravec, oliver.oravecnextra.sk

Milí priatelia !
Cením si , že vy už ste pochopili mystérium inkarnácie Božieho Syna- všemohúceho Boha Ježiša Krista.
Pre mňa toto mystériom zostáva tajomstvom a verím , že až v nebi mi Duch Svärý dopraje to pochopiť.
Nateraz chcem v Ježišovi Kristovi vidieť Druhú Božskú osobu, ktorá prišla nás vykúpiť. Viera v túto Božskú osobu mi nedovolí ju nazývať Židom. Možno potrebujem viac svetla Ducha Svätéh.
Modlite sa za mňa, aby som mal toľko svetla ako vy.Úprimne vám závidím. Ja ešte nechápem viac tajomstiev nášho náboženstva ako je Najsv.Trojica, Obeta sv.omše, dedičný hriech a mnoho iných. Teším sa na nebo, kde si to všetko vyriešim. Potom v nebi si to všetko prediskutujeme pri lepšom pivečku než je Gambrinus alebo popradský Kamzík.

Oliver Oravec, oliver.oravecnextra.sk

Ježiš existuje od večnosti a aj sám to vyjadril , že je skôr než Abrahám, takže On prijal všetky obradné povinnosti, včítane obriezky.Aj vtedy , keď bol malé dieťa bol spojený s Božstvom, takže si plne uvedomoval vo svojej Božskej vôli , čo robil.
To , že spása je zo Židov, to už som komentoval. Dúfam , že neveríte, že Židia boli zdrojom spásy ? To bol Ježiš Kristus, ktorý svojou inkarnáciou sa stal človekom.
To dokazuje aj slová "ze Židů", lebo Ježiš Kristus prišiel medzi Židov a prijal zčasti židovské náboženstvo , ktoré použil ako nástroj spásy. Od Židov prijalo celé ěudstvo možnosť spásy, ale Židia dostali tú možnosť od Druhej Božskej osoby.

Pavel Michal, mchllquick.cz

Jak by měla církev vystupovat a hlásat své názory a postoje ve "světě"?

Církev může pokračovat ve své tradici. Může prozkoumat utrpěná zranění minimálně od rozchodu se synagogou. Řada hodnot Tanachu , zejm. v 5 knihách Mojž. , nejen 10 přikázání, poskytuje dost nabídek. Rabínská tradice a způsob života není přehlédnutelný. Pouhé vrhnutí se mezi pohany slibuje spíše únavu a zmatek zejm. mezi málo zakotvenými společenstvími.

Tedy převzetím směrnic a hodnot je život a člověk sám proměňován a oslovuje svět.Stabilizace rodinného života pomůže růst celistvých osobností, které jsou nepřehlédnutelné. Je tak pevný základ i pro prorocké "extrémy", tedy rozvinutí života do riskantních a netušených rovin. Jako exkurzi lze doporučit zbožné proudy v Izraeli. Idealisté budou zklamáni, kritický člověk potěšen.

Nezanedbatelná je i obnova "struktury", zodpovědný činitel bez diáře pohodlně zapomíná nepříjemné a věnuje se pilně zajímavému, co mu utkvělo či ho zrovna napadne. Při tom právě "nesnadné" věci bývají důležité, je dobrý diář i s akustickým upozorněním. Třeba namísto mobilních telefonů u kterých chybí diskrétní tón.

Prohlášení "mluvčích" , pokud je solidně připraveno reprezentativním okruhem, nemusí být marné. Jinak hrozí blamáž.


Zajímá se někdo o názory, postoje církve?

Jsou prostředí, kde je značná neuspokojená poptávka. Např. vězeňství. Podobně zřejmě i policie, armáda. Předpokladem je kvalifikace a praktické schopnosti získané nejen praxí, ale i výcvikem přiměřené úrovně. Nejprve tam asi přijmou "neohrožující" miniaturní skupiny, např. Svědky JHV. Nebo zdůrazní "ekumenismus", bez ohledu na jeho statistický rozměr. To může vyhovovat i "velké" církvi, má o jednu starost méně. Časem ji teprve dojde, že není o ní slyšet, ritualizované svěcení hasičských praporů bez ponoru do života a činnosti hasičů je málo. Dá se žít docela dobře bez obětí na dvoře jeruzalémského chrámu. Více možná časopis VIA, nikoliv náhodou přestal vycházet s nástupem normalizace". Normální přece být chceme? Bez zakotvení nejen v duchovním životě, ale také tradici, je normalita alespoň něco pevného v životě.




Má církev mluvit prohlášeními ČBK nebo raději společnou angažovaností jednotlivých věřících-občanů ve společnosti?

To nelze dělit, preláti byli směšní už v renesanci, pokud byli odtrženi od relity a jen na "vodě" své moci a vlivu díky pozici podložené nějakým patolízalstvím. Pokřtění lidé i bez zvláštního pověření zodpovědnou službou, mají-li co nabídnout, obstojí-li před kritikou, mohou ve své věci říci mnoho. Mluvčí je nemusí interpretovat. Media to již pochopila, tel. hovor do vysílání je běžný, dopis je součástí novin. Více bych čekal od biskupů osobně, osobní projev nemůže být jen vzorek vlastních postřehů, ale produkt solidní práce spolupracovníků. K věci, .."berlou úst"...

borek mraz, b.mrazweb.de

Ahoj Michale,
"nesem tak blby" i nekolik jazyku jsem zvladl...ale fakt tedy nevim, cos to zde na ChN "roztrosil"...ta veta "...ritualizované svěcení hasičských praporů bez ponoru do života a činnosti hasičů je málo...." mne opravdu rozesmala...uprimne...vydim kneze v sutane spoustet se po tyci k zasahu...hasicskej kaplan...:-)))))

Netusim...ale zdravim
borek:-)))
P.S. pochopitelne mohu svoji "blbost" podcenovat:-)))

Gerta Kholová, gerta.kseznam.cz

Otto von HABSBURG

PRÁVO NA EVROPU





Otto von Habsburg (nar. 1912) je předsedou Panevropské unie. V letech 1940-1944 žil v emigraci ve Spojených státech; v roce 1979 se stal poslancem Evropského parlamentu, kde působil 20 let. Poté začal působit jako poradce bavorského ministerského předsedy E. Stoibera pro otázky rozšíření Evropské unie.







Publikovaný text byl autorem přednesen na bratislavské konferenci Evropské aliance mládeže 1. prosince 2001. Z magnetofonového záznamu

přeložila Michaela Freiová.





Paní předsedkyně, vážení přátelé, dámy a pánové,

omlouvám se Vám, že začnu politikou. Profesionálním politikem jsem byl celý život a nedokážu se od toho odpoutat. Nicméně mi asi dáte za pravdu, že žijeme v jednom z nejvíce fascinujících období tohoto století - mám na mysli století, jež začalo rokem 1900. Letos na podzim se stalo něco, co skutečně naprosto změnilo svět. Onen mimořádný útok na Spojené státy, na Světové obchodní centrum, fundamentálně změnil postoj a celou perspektivu Spojených států. Žil jsem ve Státech dost dlouho, a musím Vám říci, že - i když jsem tam žil mnoho let - právě tam jsem se stal Evropanem.

Ještě podstatnější je, že druhá světová válka a události po ní daly Spojeným státům zcela zvláštní postavení, které se teď změnilo. Až do této chvíle totiž dokázaly Spojené státy útočit na nepřítele, a přitom žít v míru a prosperitě - nebrat tedy na sebe ve světových záležitostech žádné riziko. To nyní skončilo. 11. září se Spojené státy poprvé za dobu své existence ocitly v prvním plánu konfliktu. V důsledku toho se všechny politické přístupy Spojených států budou muset změnit, a to zásadně.

Je tu ještě další věc. Pojem velmoci vznikl za 2. světové války. USA byly první zemí, jež se stala skutečnou velmocí; a se změnou amerických postojů dnes vstupujeme do skutečné éry supervelmocí, kde musí jednotlivé země čelit otázce: chceme zůstat ve své malosti a mít přesně ty problémy, jimž jsme čelili už dávno v minulosti, v době, kdy se na celém území tehdejšího světa ustavilo římské impérium? Kulturně a intelektuálně stálo tehdy Řecko nad Římskou říší, ale bylo rozděleno na malé státečky, nesjednotilo se a proto bylo samozřejmě římskou říší pohlceno a stalo se z něj to, co Římané nazývali Graeculi, to jest ti maličcí Řekové, kteří stále bavili unavené Římany, ale nebyli schopni hrát vlastní roli. Tvrdím, že my Evropané jsme právě teď ve stejné situaci. Budeme Graeculi budoucnosti, anebo se staneme něčím, co má vlastní sílu? Ano, to je přesně problém dnešní Evropy: chce být kolonií, nebo velmocí? Přeloženo do dnešní řeči, chceme být zónou volného obchodu, nebo skutečnou politickou a bezpečnostní velmocí?



Dámy a pánové,

zónou volného obchodu můžeme být; na to máme veškerý potenciál. Znamená to, že budeme naprosto závislí na ostatních. A dále: historie nám říká, že není nic nebezpečnějšího, než být současně bohatý a slabý. Bohatství vždycky přitahuje závist, slabost vždycky přitahuje agresi. Ve středověku, když řádili loupeživí rytíři, nebyli sami ohroženi; měli své zbraně, měli své služebnictvo, neohrožovali se navzájem, ale ohrožovali obchodníky, kteří přicházeli z trhů, s kapsami plnými peněz, ale beze zbraní. A to jsou otázky, jimž my Evropané budeme muset čelit v nadcházející době.

Chceme-li se ovšem stát velmocí, musíme pochopit i druhý princip, že totiž žádná velmoc nevznikla bez silného podnětu nějaké ideje. Můžeme jít v dějinách tak daleko zpátky, jak jen chceme: Řím měl myšlenku pax Romana, islámské státy měly svatý Korán, který je vedl od malých národů k impériu, my máme Svatou říši římskou postavenou na křesťanských idejích. Máme tu španělskou myšlenku - španělské impérium bylo také postaveno na křesťanství, a my nemůžeme pochopit Španělsko, pokud nezačneme v jeskyni Cavadonga, kde hrstka křesťanů ve Španělsku kompletně okupovaném Maury začala dobývat Španělsko zpět, zahájila reconquistu; a oni uspěli, protože měli ideu.

Na druhé straně, v novější době, tu máme Ameriku. Amerika byla objevena dlouho předtím, než vznikly Spojené státy. Dvěstě let předtím tu existovala obchodní střediska po celém pobřeží, ale neměla žádnou myšlenku, a proto pokračovala prostě jako malé obchodní přístavy. Teprve když do Massachusetts dorazili Poutníci, vznikla ideologie, která - nezapomeňme - je odlišná od naší, ale poskytla jim ideu a ta následně vytvořila Spojené státy americké. Když žijete v Americe, víte naprosto přesně, že myšlenka, která vytvořila Spojené státy, je biblickou myšlenkou, myšlenkou ze Starého zákona. My vycházíme spíše z Nového zákona, nás formoval Nový zákon. I to, že si Američané říkají "strýček Sam", je ze Starého zákona. A to jde až do nejmenších detailů. Je tu prostě rozdíl oproti Evropě.

Vyjevilo se mi to na Silvestra roku 1941. To jsem byl v San Franciscu a diskutovali jsme se skupinou Američanů, jak by lidé měli trávit příchod nového roku, jak by měli hodnotit minulý rok a rozhodovat se, co budou dělat ten příští. Vlastník domu, velmi významný zástupce amerického loďstva, nám řekl: "Pro mne je to velmi jednoduché. Dnes večer vezmu bankovní účet, a vidím: je-li tam více peněz, byl jsem dobrý, je-li tam méně peněz, byl jsem špatný. To je řešení." Tuto mentalitu najdete v Americe všude, nenajdete ji ale v Evropě. Takováhle myšlenka však vytvořila americkou říši.

Dnes tedy stojíme před otázkou: máme MY nějakou ideu? Máme nějaký základ? Tvrdím, že to, co potřebujeme, je smysl pro poslání. Jen tehdy, máte-li nějaké poslání pro budoucnost, můžete jednat. Život, kde jenom počítáte účty, kde se jenom díváte, čeho jste dosáhli, takový život není zajímavý. Zajímavý je cíl. Proto je potřeba, abychom my Evropané měli ideu - stejně jako ji měly Spojené státy nebo antický Řím; jinak se nám nikdy nic nepodaří. A z tohoto hlediska musíme vidět celý problém rozšíření EU, protože ten je těsně spojen právě s otázkou myšlenky. Od ní se totiž odvíjí otázka, zda existuje něco jako PRÁVO NA EVROPU, zda existuje něco jako právo na přijetí, což bude důležité právě v měsících, které teď přijdou.

Ono už to vlastně začalo. Na různých úrovních se hovoří o tom, že Evropa je myšlenka, a že tedy ti, kdo tuto myšlenku sdílejí, mají - pokud samozřejmě splňují určité podmínky - právo na přijetí. Podmínky se musí splnit v každém klubu. Jestliže je splníte, máte být přijati, a není na lidech, kteří už jsou uvnitř, aby rozhodovali, zda vás přijmou nebo ne. To vy se musíte rozhodnout, jestli vstoupíte nebo ne. A to je problém, před nímž stojíme.

Vidím, jak se to hrne ze všech stran. V Rakousku jsou i velmi prominentní politici, kteří tvrdí, že mají právo rozhodnout v referendu, zda přijmou ostatní nebo ne. Já jsem zásadně přesvědčen, že pokud věříte ve skutečnou Evropu, pak ti, kdo jsou uvnitř ní, nemají právo rozhodovat, zda vstoupíte. Na vás záleží, abyste se rozhodli, zda se přizpůsobíte principům, jež uvnitř platí, a jestliže se rozhodnete přijmout je, pak máte právo tam uvnitř být.

To nás vede k otázce, je-li Evropa skutečně myšlenkou, anebo není. Právo je zajisté myšlenkou; na druhé straně pokud si ti, kdo již jsou uvnitř, osobují právo rozhodovat, koho přijmou, pak Evropa myšlenkou není. Je to obchodní spolek či co chcete, ale není to to, zač Evropu pokládáme my. Jinými slovy: ta diskuse, která nyní začíná a která je zásadní (a která šíří zmatek všude - v Rakousku, ve Francii), se týká toho, zda uznáme právo na Evropu nebo ne. To je problém, jemuž musíme čelit, a musíme mu čelit prakticky.

Je to i otázka stanoviska jednotlivých vlád států Evropské Unie: mají být země, které splnily kritéria schválená v Kodani, přijaty v roce 2004 nebo ne? Existují politici, kteří říkají: "Je to na nás, jestli jim vstup povolíme." Avšak oni to právo - morálně - nemají. Musíme tyto země přijmout, pokud kodaňská kritéria splní. Toto je to velké rozhodnutí, které je třeba učinit. Znamená, že rozhodnutí o Evropě leží spíše na těch, kteří chtějí vstoupit, a nemá co dělat s těmi, kdo už členy jsou. Myslím, že toto koresponduje s těmi základními hodnotami, o něž nám jde.

Musíme také uvážit, zda ty země, které chtějí do EU vstoupit, nebyly právě v minulých desetiletích rozhodující. Byl jsem dvacet let v Evropském parlamentu zpravodajem pro rozšíření a bezpečně vím, že všechny iniciativy přišly ne od těch zemí, které jsou členy, ale od těch, kdo chtěli vstoupit. Představte si všecky ty události, jaká byla ta skutečná rozhodnutí, zda to nebyla obrana středoevropských národů - včetně toho faktu, že jednou ze tří osob, jež podle mého skromného mínění nejvíce ovlivnily změny v Evropě, byl Východoevropan - papež. Myslím si, že si tenkrát drtivá většina lidí neuvědomila, jak obrovský dopad bude mít to, že první Slovan byl vyzdvižen na Petrův stolec, do této obrovské funkce.

Víte, snažil jsem se v životě řídit určitými principy, a jedním z nich je ten, že jsem nikdy neodmítal zajímavý rozhovor, nikdy jsem se - na rozdíl od mnoha jiných - neuzavíral do ghetta svých vlastních přátel, lidí, kteří smýšleli podobně. V Evropském parlamentu jsem si klidně sedl ke krajním pravičákům i ke komunistům. Člověka to činí svobodným; jeden Němec to nazval Narrenfreiheit, svoboda blázna. Obrovsky mi to v životě pomohlo. Získal jsem tak například představu o obrovském dopadu volby polského papeže na myšlení komunistů, kteří předtím byli přesvědčeni, že budoucnost patří jim. Tehdy (ale vlastně už v roce 1956, za maďarského povstání) si uvědomili, že to není pravda. A právě tato událost a tato osobnost - společně se dvěma dalšími lidmi ze Západu, kteří byli opravdu rozhodující, totiž Ronald Reagan v USA a Helmut Kohl v Německu - nám ozřejmily onen "zázrak" poslední doby.

V poslední době spatřuji velké úsilí o to, abychom na tyto prosté věci zapomněli. Ale bez lidského zapojení, bez toho, že z onoho "zázraku" vyvodíme důsledky, nemáme příliš velkou vyhlídku na dobrý vývoj. Víte, jaký rok před námi stojí: je to roku 2004. Na Západě, ba občas i ve Střední Evropě, však vidím snahu zapomenout, co tento závazek roku 2004 znamená, co znamená jeho realizace pro celou duchovní budoucnost Evropy. A řekl bych, že pokud bychom přijali ten posun, který se dnes nabízí, pak se octneme v nebezpečné situaci, kdy se může zhroutit všechno, co jsme dosud dokázali. Proto, v této perspektivě, musíme dát Evropě duši, dát jí vědomí osudu.



Je fakt, že Evropa bez křesťanství nebude existovat. Bude to obrovské břicho s velmi vyspělým hospodářstvím, ale ne něco schopného dlouhodobého žití. Vždyť jsou to naše dějiny, které se vyvinuly určitým směrem, a to do všech detailů. Vezměme například posledních dvěstě let, jež byla signifikantní. Víte, že existuje představa, že křesťanský koncept míru zvítězil, když se dnešní nepřítel stane přítelem pro zítřek. To je přece obrovský rozdíl proti pohanskému pojetí, proti římskému vae victis! Když jdeme v naší historii zpátky, vidíme, že jsme zažili jedno velmi významné období míru - 19. století. Tehdy se ve všech zemích střední a východní Evropy dosáhlo velikého pokroku. Lidé se cítili bezpeční. A za to vděčíme Vídeňskému kongresu. Byl to poslední z velkých křesťanských kongresů, jež se konaly. Vyznačoval se dvěma principy. První princip byl, že ještě než kongres začal, byly dohodnuty zásady, jež mohli přijmout všichni, vítězové i poražení. Za druhé, poražení byli zahrnuti do mírového procesu. Ve Vídni byla Francie vnímána stejně hrozivě jako Německo roku 1945; ale ve Vídni se mohl francouzský ministr Talleyrand účastnit mírových jednání se stejnými právy jako zahraniční ministři vítězných států. Od začátku byl poražený zahrnut do míru.

A pak přišlo dvacáté století, první světová válka a pět mírových smluv. Ale to nebyly mírové smlouvy, to byly diktáty. Lze právem říci, že Hitler byl dítětem Versailleské smlouvy. Tehdy neexistovala žádná jednání, žádná důvěrná spolupráce mezi vítězem a poraženým, a proto tu bylo zaseto na válku a o dalším vývoji rozhodoval strach národů. Když byly uznány katastrofální následky versailleského postupu, bylo rozhodnuto, že se po 2. světové válce nebude opakovat.

To, čeho jsme svědky na Předním Východě, to jsou důsledky dohod z roku 1919. Vůbec se o tom nemluví, ale jde o dohody ze Sévres a Neuilly, kde Turecko a Bulharsko učinily tutéž chybu, jaká se stala ve Versailles s důsledky pro celou Střední Evropu. Vytvořily tak nekřesťanský pořádek, protože to byly první skutečně pohanské mírové smlouvy. A to pokračovalo ještě mnohem hůře v Jaltě, kde nejen poražení, ale ani spojenci vítězů neměli právo říci své slovo. Proto Jalta nenastolila žádný mír a bezprostřední po ní začala třetí světová válka - totiž válka studená, která byla stejně destruktivní války předchozí. Vždyť vzpomenete-li na vaše vlastní národy, na národy za železnou oponou, pak nebyla-li to válka, je těžko říci, co vůbec válka je. Jen v křesťanském duchu můžete tedy nastolit trvalý mír. A chceme-li mít v Evropě mír, pak už při mírových jednáních se musíme vrátit ke křesťanským principům.



Musíme si také vyjasnit další věc. My jsme dnes - zejména v naší části Evropy - terčem toho nejvážnějšího útoku na naše duše, jaký kdy byl. V minulosti, když bývali křesťané vražděni za svou víru, říkávalo se: sanguis martyrum - semen christianorum. Ale dnes tu nemáme žádné mučednictví, máme cosi nebezpečnějšího - zesměšňující útoky na papeže. Když se v Paříži konalo setkání mládeže s papežem, co dělal tisk? Prakticky jen zesměšňoval. To je velmi nebezpečná forma útoku a my mu budeme v budoucnosti muset čelit. Současně tu ale jsou prvky povzbuzující: je to obrat, jakýsi návrat k vyššímu smýšlení. Je skutečností, že šíření materialismu a pohanství v Evropě vychází od špičkových vědců a intelektuálů 19. století. Když např. Louis Pasteur řekl veřejně, že je praktikující katolík, mohl si to dovolit, protože to byl Pasteur a jako takový musel být hájen. Ale řekl-li by něco podobného vědec s menším renomé, zničilo by ho to.

Ale dnes je tu jakýsi závan změny, který přichází shora. Cosi zásadního se změnilo. Na konci 19. století, století materialismu a - řekl bych - začátku praktického ateismu, byly sice kostely ještě plné, ale vědci začali odcházet. A tady jsme u jednoho z nejvýraznějších rysů naší doby: návratu vědců k víře. Rok 1899, poslední rok 19. století, byl rokem tezí Planckových, Heisenbergových i rokem nástupu dalších vědců, kteří se dnes často zmiňují jako ti, kdo "ještě nevěřili". Měl jsem příležitost setkat se častokrát s Einsteinem. Když umřel, požádala mne jakási revue, abych o něm napsal článek. Napsal jsem, že je pro mne překvapující, že tak velký duch byl současně ateistou. Po několika dnech jsem dostal dopis od někoho, kdo patřil do téhož okruhu a kdo se s Einsteinem také stýkal, a ten mi říkal, že se mýlím. Poslal mi dopis, který mu Einstein napsal pár týdnů před smrtí a v němž píše: "Mé studie mi dnes ukazují naprosto jasně, že za materiálním světem, v němž se pohybujeme, je dirigent, který řídí všechno a chce naše dobré. Toto vědomí mi dává fantastický pocit klidu." To byl, dámy a pánové, zlom. Dnes bych jen stěží našel vědce, který nevěří v Boha. Mnozí nepatří k organizovanému náboženství, protože v něm nebyli vychováni; to platí hlavně pro Rusko. Ale ve svém nitru znovu našli Boha. Takže ve světě vědy dochází k obratu. A to je, podle mého osobního a skromného názoru, vidět i v architektuře a v umění. Víte, mnohé stavby, které se teď staví na Západě, bych raději neviděl. Je to ode mne nelaskavé, že to tak říkám. Ale je neuvěřitelné, jak krásné budovy se začínají objevovat ve střední a východní Evropě. Velice například obdivuji jeden z nových kostelů. Je v Maďarsku, ve městě Paks, kde současně stojí i veliká atomová elektrárna postavená na stejných principech jako Černobyl. Když tam přicházíte, máte dojem, že se blížíte peklu. A na druhém konci je malý kostelík, postavený v posledním roce komunistické vlády. Nejsem odborník na architekturu, ale podle mého skromného mínění je to jeden z nejkrásnějších moderních kostelů. Tady se rozvinul nový umělecký styl, který je vyjádřením radosti ze svobody a vděčnosti Bohu. Je to obrovský posun v mentalitě, který se projevuje i v umění.

Příští rok mi bude devadesát. Má cesta už nebude dlouhá a já velice věřím v to, co řekl papež Lev XIII. kardinálům, když mu přišli gratulovat k devadesátým narozeninám. Jeden z nich mu řekl: "Svatosti, já se modlím za to, abyste byl s námi ještě o svých stých narozeninách." Lev XIII. odpověděl: "Drahý kardinále, neomezujme Boží všemohoucnost!"



Dámy a pánové, drazí přátelé,

jaké jsou vaše úkoly pro Evropu?

To první, co vám řeknu, je: Evropa zapomněla na Boha. My už o něm nemluvíme. Často bývám kritizován pro své přátelství k islámu. Mám k islámu těsný vztah, jsem dokonce členem Islámské akademie. A jsem nadšený, že tam jsem. Protože lidé islámu začínají každou řeč slovy: "Ve jménu Boha všemohoucího". Znáte jednoho jediného evropského politika - možná, že tady na Slovensku se jeden nebo dva najdou - který by začínal svou řeč takovými slovy? Ale na Západě politici o Bohu nikdy nemluví. Četl jsem například Bismarckovy projevy, které měl v Reichstagu a leckde jinde, tedy dokumenty z devatenáctého století. On nebyl příliš zbožný muž, ale zhruba na každé druhé nebo třetí stránce říká něco o Bohu nebo o křesťanské morálce. My už o Bohu nemluvíme. Zapomněli jsme na něho. A já tvrdím, že to je ta nejhorší slabost naší doby. My už se neodvážíme mluvit o Bohu! A když vidíme, co dělají mohamedáni, tak je jasné, že co dělají oni, můžeme dělat taky. A můžeme to dělat lépe. To bychom měli mít na paměti. Musíme Boha přivést zpátky do ulic, na veřejnost, nemělo by už být zločinem mluvit o Bohu na sportovním stadionu. Připomeňme Ho lidem - podívejte se, přírodovědci to dělají.

Teď zrovna probíhá v Německu kampaň za zákaz zvonění zvonů na modlitbu Anděl Páně. Pokračuje to velmi rychle. Chudáci turisti prý nemohou spát. Musíme ale mít přece na paměti, že když slyšíme zvony zvoucí k modlitbě, má nám to něco připomenout; má nám to připomenout jakousi zcela základní skutečnost. Když vám ji nikdo nepřipomíná, tak ji nakonec zapomenete. Musíme připomínat světu Boha, vždyť ostatní, třeba komunisti, svou existenci připomínají stále. A nakonec, jako křesťané, musíme Boha přivést zpátky do našeho rozhovoru, do naší práce, na každé místo - vždyť není místo, kde by Bůh nebyl.

Za druhé, jsem velmi potěšen, že se soustřeďujete na obranu života. To je rozhodující záležitost. Náš kontinent umírá. Naše země umírají. Naše národy umírají. A jde to stále dál, protože podporou homosexuálního chování a podobných věcí zabíjíme budoucnost. I z praktického hlediska je přece zapotřebí, aby život pokračoval. Ale on mizí. Je to děsivé, když vidíte, že na vesnicích na Západě už nejsou děti. Jsou tam pořád ještě staří lidé, ale žádné děti. Právě proto musíme zakládat rodiny. A já jsem rád, že o tom mluvíte, protože musíme rodině dát opět její místo. Ona ho nemá, a to proto, že v naší společnosti byla rodina totálně diskreditována. Lidé se vysmívají těm, kdo mají početné rodiny. A s tím, jak rodina mizí, mizí i síla naší ekonomiky. Lze to sledovat například ve Velké Británii, které se sice poměrně daří, ale kam jdou veřejné peníze? Jsou rozdávány homosexuálům, lesbičkám a podobným lidem, kteří tyto prostředky vyplýtvají na sebe. Je pravda, že mít děti je drahá záležitost. Je to nádherné, ale drahé. Já sám mám tu čest být otcem sedmi dětí a mám dvacet - teď budu mít jednadvacet - vnoučat, takže dobře vím, že to je drahé! Dejme tedy rodině zase nějaké postavení. Toho nedosáhneme rodinnými kongresy. Je samozřejmě dobré je dělat, ale důležité je, co dělat prakticky.

Navrhl jsem jednu myšlenku někdy před sedmi nebo osmi lety na rodinném kongresu v německém Hessensku. Řekl jsem: podívejte, my žijeme v demokratické společnosti. A základem demokratických mechanismů je volební právo, na něm stojí politická participace. A stojí za to zamyslet se, jaký byl jeho vývoj. Napřed měli volební právo jen ti, kdo platili daně. Pak bylo zavedeno všeobecné hlasovací právo, ale jen pro muže. Pak se dospělo k názoru, že jsou-li ženy lidské bytosti, měly by mít také volební právo. Švýcarsko, které je ve svých rozhodnutích vždycky velmi opatrné, zavedlo volební právo žen teprve nedávno. A teprve v poslední době nabývají ženy v politice vlivu. A podle mých zkušeností je to báječné, když jsou ženy v politice. Je tu ale jedna společenská skupina, která nemá volební právo. Jsou to ti, kdo jsou příliš mladí. Ale i ti jsou občany demokratické společnosti. Všechna práva za děti uplatňují jejich rodiče, kteří mají také právo dítě reprezentovat. Ale v této věci, která je tak zásadní pro demokratické rozhodování, rodiče nemohou za své děti mluvit. A tak vám navrhuji: zahajme kampaň, která bude požadovat, aby každý člen demokratické společnosti měl volební právo už od narození, a dokud není plnoletý, budou toto právo uplatňovat jeho rodiče. Tak získáme více hlasů do rodin. Musíme docílit posunu moci, musíme dát rodině více hlasovacího práva. Každý politik má rád hlasy; znám to, byl jsem v politice dvacet let. A budou-li mít rodiny více hlasů, hned se jim budou politici vnucovat, aby pro ně hlasovaly. A to podpoří rodinnou legislativu víc než cokoli jiného.

Kvůli tomuhle návrhu mne mají za šílence. Když jsem o tom poprvé mluvil, byl z toho v Německu skandál. Byl jsem napaden v tisku jako ještě nikdy, a několik mých parlamentních kolegů mne také napadlo, a to veřejně. Když jsem viděl, kdo mne napadl, bylo z té strany, odkud jsem to čekal; ale přidali se i někteří křesťanští demokrati. Vím, že jsou tady mezi vámi také Němci, ale mohu citovat jména, protože to tak opravdu bylo. Uvedu tehdejší předsedkyni Reichstagu paní Süssmuthovou; tím dalším byl Werner Geissler. Jakmile jsem tahle jména viděl, bylo mi jasné, že mám pravdu. Protože kdyby mne tihle lidé byli chválili, byl bych musel začít zpytovat svědomí.



Dámy a pánové,

zbývá ještě pár bodů a já už jsem vás připravil o příliš mnoho času. Ale myslím, že tyto věci stojí za to, abyste s nimi vyšli na veřejnost a předložili je lidem. A mluvili s nimi. Každý z nás má víc moci, než si myslí. Slovo, které sem tam nadhodíte, je víc než kázání.

Dělejte to jako já. Víte, až budete tak staří jako já, budete se dívat na svůj život zpátky. A uvědomíte si, že někdy jedno jediné slovo dokázalo strašně moc. Jednou, je tomu už hodně let, jsem měl ve Spojených státech přednáškové turné. Přivedlo mne do Santa Barbary v Kalifornii, což je nádherné místo, a bylo zcela plno. Přednáška se konala v jakémsi klubu, a když jsem tam dorazil, byla polovička lidí pod párou. Není pro řečníka příliš lichotivé, když má mluvit k opilým lidem, ale, a to říkám upřímně, jednou si zaplatili, a tak jsem přednesl, co jsem měl přednést. Oni v tom pití pokračovali a já jsem zjistil, že bych měl odjet. Bydlel jsem v hotelu mnoho mil daleko, byl to hotýlek v lese, zkrátka nádhera. Objevil jsem nějakého Poláka, který se mi zdál poměrně střízlivý. Poprosil jsem ho, jestli by mne nesvezl zpět, a on řekl ano, to pití už ho také nudilo. Šli jsme ven, on mi řekl, že je tam s ním jeho přítelkyně, což bylo pro mne štěstí, a vyšli jsme do toho svěžího vzduchu od Pacifiku. V té chvíli v něm vyvřel všechen alkohol, který vypil, a on byl totálně pod obraz. Nicméně sedl za volant a jeli jsme několik mil krajně nebezpečným stylem; nakonec mu jeho přítelkyně, energická mladá dáma, sebrala klíčky od vozu, převzala řízení, odvezla mne do hotelu a já jsem byl strašně rád, protože na mne lezla chřipka a měl jsem horečku. Chtěl jsem jít do postele. Ale když už jsem byl v hotelu, ukázalo se, že několik posluchačů, kteří nebyli opilí, nás sledovalo. Přišli do hotelu a začali jsme diskutovat nanovo. Debata trvala hodiny a týkala se náboženství. Já jsem náboženství hájil, ale byl jsem při té obhajobě sám. Bylo mi špatně a měl jsem pocit, že jsem v té diskusi úplně nemožný.

Léta plynula a jednoho dne, asi tak před čtyřmi, pěti lety, jsem dostal dopis od muže, který psal: "Asi si na mne nepamatujete, byl jste v tom a tom hotelu v Santa Barbara a já jsem tam byl vedoucím. Vy jste se tenkrát vrátil do hotelové haly a byla tam diskuse. Já jsem se samozřejmě nemohl zúčastnit, ale nechal jsem si otevřené dveře a poslouchal jsem. A některé věci, které jste říkal, na mne udělaly dojem. První věcí bylo, že jsem se na základě té debaty stal katolíkem. A nejen to. Potom, co jsem se stal katolíkem, jsem dostal povolání, a zítra budu vysvěcen na kněze. Víte, takovéhle náhody si mohou pamatovat jenom velmi staří lidé, ale i vy na tom můžete vidět, že máme, každý z nás, daleko víc vlivu, než si uvědomujeme.

A tak vás žádám: využijte ten vliv, mluvte o Bohu, mluvte o křesťanské pravdě, mluvte o křesťanské Evropě, buďte na ni hrdí. Mluvte o ní tak dlouho, dokud nezískáte lidi, a možná že právě vy budete rozhodujícím prvkem obratu. Ten obrat se děje sám ze sebe, ale vy ho můžete urychlit. A pak - udržte si optimismus. Příliš mnoho lidí si stěžuje, že situace je beznadějná. Není. Ano, je špatná, ale stejně špatná byla pro tu hrstku mužů v jeskyni Cavadonga, když se rozhodovali dobýt Španělsko zpět. Oni ho nedobyli, dobyly ho až generace po nich, a tak mějte důvěru. Buďte si jisti, že reprezentujete pravdu. Že máte obrovskou zodpovědnost za každé slovo, které říkáme. Mluvte o Bohu, ať se to "hodí" nebo ne. A na konec uvidíte, že to je cesta, jak dosáhnout toho, čeho chceme dosáhnout. Totiž znovu christianizovat Evropu. Posílit tu cestu, která už tu je, a tak zachránit náš kontinent pro budoucnost.



LEDEN V OI



Michaela Freiová se 21. ledna aktivně zúčastnila pracovního dne pořádaného Nadací Konrada Adenauera na téma "Církve a Evropská unie". V Mladé frontě Dnes publikovala článek Rodinná anamnéza rodiny (12.1.), v Lidových novinách pak text Nebezpečný Harry Potter? (8.1.). Časopis Unie katolických žen Babyka přinesl v lednovém čísle rozhovor Veroniky Pavlů s Michaelou Freiovou o občanské společnosti, kultuře a jazyku.

Roman Joch dne 3. ledna přednášel a diskutoval v AV ČR na téma Střet civilizací? 17. ledna na veřejném slyšení občanského sdružení Archa přednášel a diskutoval na téma K čemu je dobrá svoboda? Dne 21.1. přednášel a diskutoval u Mladých konzervativců o zahraniční politice presidenta Bushe. Dne 26.1. se zúčastnil Valné hromady ČKA a 30. ledna vystoupil s příspěvkem Vývoz zbraní a technologií do zemí usilujících o zbraně hromadného ničení na veřejném slyšení pořádaném senátním Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost na téma "Analýza hrozeb a rizik pro ČR ve světle současného vývoje." Kromě příprav konference 60 let od Wannsee Roman v lednu publikoval v týdeníku Reflex 1/2002 profil americké poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Causa Condoleezza Riceová. MfD 11. ledna uveřejnila jeho zamyšlení o české společnosti Mám raději Prahu roku 1901; v témže deníku dne 19.1. publikoval článek o prvním roku presidenta Bushe v úřadu pod názvem Tragédie mu pomohla dozrát.

Michal Semín 8. ledna přednášel na kanonii strahovských premonstrátů na téma Je islám náboženství míru? Více času než jindy trávil přesvědčováním zákonodárců o nutnosti změn ve vládním návrhu školského zákona (2. čtení zákona je na programu PsP v únoru) ve směru posílení práv rodičů při volbě vzdělávacích cest pro svoje děti.

Jaromír Žegklitz se tentokrát vymanil ze stereotypu překládání a redakce textů a věnoval se především doplňování úřední agendy za uplynulý rok a vyplňování všemožných hlášení, dotazníků a přehledů pro rozmanité státní a jim podobné úřady.



Za finanční podporu si tentokrát dovolujeme vřele poděkovat pánům Vladimíru Chytrému, Josefu Vaškovi a Vladimíru Taichovi a společnosti WME Data, a.s.

Gerta Kholová, gerta.kseznam.cz

Převzato z magazínu OI. Ten plán k článku doopravdy nepatří.-:) Jenže, co se vloží, to se vloží. Editace nejdou-:( Tak aby nebylo nějaké "off topic".-:) Do diskuse patří doopravdy jen Otto von Habsburg.

Jan Horský, jan.horatlas.cz

Jak je vidět, tak dar prorokovat z Církve nevymizel. To je slovo pro tento čas!
-JH-

Václav Slavíček, slavicekorfinet.cz

Otta bylo vždycky dobrý člověk a trefuje se velmi přesně. A s nikým se nepárá, nemá to zapotřebí:-)) On byl na cestě k Bohu vždycky a nejen teď ke stáru.