NÁBOŽENSTVÍ A SEKULARIZACE V ČESKÉ REPUBLICE
RELIGION AND SECULARIZATION IN THE CZECH REPUBLIC
DUŠAN LUŽNÝ[1]
Ústav religionistiky FF MU, Brno
JOLANA NAVRÁTILOVÁ
studentka sociologie FSS MU, Brno
Abstract: By using
analysis of data from European Value System Studies of 1991 and 1999 (together
with data from International Social Survey Programme 1998 – Religion from 1999,
and data from other public opinion surveys), this article tries to suggest the
scope of secularization in present Czech population. It documents how the
process of structural differentiation leads to a declining significance of
institutionalized religiousness and privatization of religion, as well as to a
growing belief among Czech citizens that it is inappropriate if churches try to influence
politics or economy. The article also opens issues of the number of believers
and the forms of their believes.
Při sledování postavení náboženství a náboženských hodnot od druhé světové války byly a jsou v západní Evropě často diskutovanými tématy pokles významu tradice a sekularizace. Náboženské instituce a hodnoty ztratily svůj všeobjímající vliv na životy většiny obyvatel těchto zemí, značně poklesla četnost náboženské praxe i počty členů tradičních církví a denominací, jejich veřejný vliv se velmi umenšil a postupně se ztrácejí i dosud obvyklá přesvědčení, zakotvená v náboženském (v tomto regionu zejména křesťanském) názoru na svět. Tomuto strukturálnímu trendu nemůže čelit ani určitá pozorovaná obnova náboženské víry v malých netradičních komunitách. Je pravdou, že sekularizace je sebe-limitující proces a že podporuje náboženskou inovaci a import – tj. vznik a působení netradičních sekt a kultů (Stark, Bainbridge 1996: 279-313), avšak současně platí, že v rámci moderní společnosti tyto nové náboženské organizace nezískávají ekonomickou, politickou a kulturní významnost (Wilson 1979; Hammond, Shibley 1993).
Situace v zemích s komunistickými vládami byla samozřejmě jiná v tom, že tomuto snížení významu dlouholeté tradice náboženských hodnot i sekularizaci bylo úmyslně napomáháno. Před rokem 1989 byly všechny veřejné funkce náboženství cíleně potlačovány a ono samo bylo ateisticky interpretováno a propagandisticky devalvováno jen na „přežitek“ starých časů. Řada kněží byla uvězněna či popravena, řeholní řády zrušeny, majetek církví zabaven a život náboženských organizací byl podřízen státnímu dohledu. Náboženský život byl z veřejné sféry vytlačen do soukromí jednotlivých občanů nebo do ilegálních struktur. Tyto praktiky se přirozeně podepsaly na ústupu náboženských přesvědčení a postojů a podle některých autorů nelze vývoj situace náboženství v postkomunistických zemích nahlížet pouze zúženou optikou teorie sekularizace a je třeba vždy přihlédnout k jeho zvláštnostem (srov. např. Tomka 1988).
Specifická je pak i situace po pádu režimů východní Evropy často spojená s určitou náboženskou obrodou. V České republice se s listopadovou „sametovou revolucí“ náboženství stalo znovu pevnou součástí veřejného života a vytvořila se velká očekávání týkající se nového místa náboženství v životě společnosti. Tato očekávání měla dvě roviny. První směřovala k etablovaným tradičním církvím, které však této situace v důsledku vnitřních problémů náležitě nevyužily a v následujících letech náboženské otázky redukovaly především na problematiku restituce církevního majetku, vnitřní „očisty“ z dob „spolupráce“ s komunistickým režimem či „očisty“ od „paralelních“ církevních struktur (diskuse o legitimitě tzv. skryté církve). V rámci těchto diskusí se tradiční církve veřejnosti nepředstavily jako struktury, které jsou schopny dynamicky reagovat na rychle se měnící podmínky transformující se české společnosti.
Druhá rovina očekávání nebyla spjata s tradiční podobou institucionalizované religiozity, ale po listopadu 1989 získávala zpočátku podobu hledání jakéhosi všelidského a univerzalistického náboženství, náboženství tolerance a humanismu. Jedinci nehledali konkrétní přesně vymezené náboženství, ale spíše se nechávali ovlivňovat jednotlivými aspekty různých náboženství a ve všech náboženských směrech shledávali pozitivní prvky. Tato stránka náboženského očekávání odpovídala obecné atmosféře panující v české (tehdy ještě československé) společnosti, pro kterou byla příznačná otevřenost a hledání, což se projevovalo v mnoha oblastech života – od politiky přes ekonomiku až po náboženství. V dalším vývoji došlo k převaze utilitárního pragmatismu spjatého se zdůrazňováním ekonomicky vyjádřitelných materiálních hodnot. Obě roviny náboženského očekávání z počátku 90. let tedy nebyly naplněny a veřejný význam náboženství počal slábnout.
Došlo tedy k návratu k sekularizačním trendům z předchozí doby, v nichž nejdůležitější vliv měly tři faktory:
a) protikatolické postoje české veřejnosti, jejichž vliv se táhne od husitství přes národní obrození a odpor vůči habsburské říši až ke komunistickému ateismu)
b) sekularizační tendence dané strukturální diferenciací moderních společností
c) ateistická propaganda komunistického režimu.
Přes jistá specifika se tedy ani postkomunistické země nevylučují z evropského regionu. Ten se v dnešním světě vyznačuje – na rozdíl od naprosté většiny regionů jiných – značným úpadkem náboženství vysvětlovaným často v rámci konceptu modernizace. Podle klasických sociologických teorií je proces modernizace úzce spjat s proměnou místa náboženství v životě společnosti. Ke klíčovým prvkům modernizace patří totiž proces strukturální diferenciace, v němž se jednotlivé sféry společnosti (jako např. politika, ekonomika, právo, rodina, náboženství atd.) od sebe strukturálně oddělují a vytvářejí si svá vlastní pravidla, kterými se řídí a která nejsou převoditelná do sfér odlišných.
Sekularizace může být vymezena jako proces, ve kterém náboženské instituce, jednání a vědomí ztrácejí sociální důležitost a který zahrnuje vyvlastnění majetku a ztrátu politické moci náboženských subjektů, posun od náboženské kontroly ke kontrole světské, úbytek množství času, energie a prostředků, jež lidé věnují nadpřirozeným věcem a nahrazení náboženských přikázání požadavky, které odpovídají přísně racionálním, empirickým a technickým kritériím (Wilson 1992: 149). Sekularizace však není proces ústící v úpadek či zánik náboženství. Zasahuje totiž především tradiční podoby náboženství a zvláště pak ty podoby, jež jsou spjaty se silně institucionalizovanou religiozitou církevního typu. Sekularizaci tak lze nahlížet jako postupující pokles moci náboženských organizací, jehož druhou stránkou je vzrůstající popularita necírkevní religiozity a netradičních náboženských skupin, náboženské oživení a experimentování (Stark, Bainbridge 1996: 293, 304).
Tento proces je důsledkem silné institucionální specializace náboženství, jež omezila náboženský život pouze na ty formy, které se odehrávají v náboženských organizacích a mají institucionální charakter. Oficiální náboženský život se tak uzavřel do církví, a tím se oddělil od dalších sfér společnosti. Protisměrnou reakcí pak byl rozvoj neoficiální, silně privátní, „neviditelné“ religiozity (Luckmann 1967).
Tento příspěvek se zaměřuje na zmíněné dva nejvýznačnější
průvodní jevy sekularizace, kterými jsou snížení významu a moci náboženských
organizací a privatizace náboženství. Otázku, zda došlo v České republice po
roce 1989 k procesu odcírkevnění a k privatizaci náboženství, se zde pokusíme
zodpovědět na základě empirických dat, jež byla získána v roce
Základní otázka, na kterou se zaměříme, zní: Lze prostřednictvím zmíněných empirických šetření zjistit podobu a rozsah sekularizace v České republice? Za tímto účelem budeme v tomto textu sekularizaci chápat jako proces o dvou základních rovinách – institucionální a behaviorální.[3] Sekularizace v rovině institucionální znamená strukturální diferenciaci (tj. strukturální emancipaci jednotlivých sociálních sfér moderní společnosti, což v případě moderní společnosti západního typu souvisí především s procesem snižování významu tradičních církví), a v rovině behaviorální privatizaci náboženství.
Výsledky prezentované v tomto textu jsou spíše než
uceleným empiricky prokázaným konceptem vstupními hypotézami, které se snaží
poukázat na možné proměny v náboženském životě občanů ČR a které bude nutno
ověřovat v dalších empirických
(kvantitativních i kvalitativních) šetřeních.
Jako jeden z nejzákladnějších ukazatelů religiozity může sloužit náboženská proklamace respondentů, to jest označení se za věřící/ho, náboženské vyznání neboli příslušnost k určité denominaci, víra v existenci Boha (případně další tradiční náboženské víry), apod. Již podle letmého srovnání můžeme předes1at, že Česká republika se podle těchto ukazatelů řadí mezi nejméně religiózní evropské země, k jakým patří například Estonsko (a při interpretaci šetření EVS v roce 1991 bychom k nim mohli přiřadit východní Německo), ze západních zemí pak Nizozemí a Švédsko.[4] Pro plastičtější obrázek je však třeba nejprve naměřené hodnoty podrobněji popsat a prozkoumat možné trendy.
Z určitého pohledu by se mohlo zdát, že religiozita v ČR stoupá. Nezávisle na praxi spojené s určitým náboženským vyznáním se celých 40,4 % dotázaných považuje za věřící/ho, přičemž toto číslo je v porovnání s rokem 1991 o něco vyšší (viz Tabulka 1).
Tabulka 1:
Přesvědčení respondenta. („Nezávisle na tom, zda chodíte do kostela nebo ne,
mohl(a) byste říci, že jste... a) věřící, b) nevěřící, c) přesvědčený
ateista, d) nevím, e) není odpověď.“)
|
Přesvědčení
respondenta |
1991 |
1999 |
|
Věřící |
37,4 % |
40,4 % |
|
Nevěřící |
47,4 % |
45,4 % |
|
Ateista |
4,9 % |
7,7 % |
|
Neví |
10,2 % |
5,3 % |
|
Neodpověděl/a |
0,1 % |
1,1 % |
Zdroj: EVS
Naopak drobný
pokles lze zaznamenat v počtu těch, kteří se hlásí k nějakému náboženskému
vyznání – v roce 1999 je to 33,5
% lidí, zatímco v roce 1991 to bylo 39,4 %. Logicky tedy poklesl i počet
křesťanů, neboť ve skupině lidí s vyznáním tvoří celých 97,5 % jednotlivé
křesťanské denominace (jen římskokatolická církev sama si může připsat přes 84
% respondentů z této skupiny). Jan Spousta (1999: 74) na základě kohortního
srovnání věkové struktury lidí s náboženským vyznáním v letech
Víra a denominace se tedy nemusí překrývat, což dokládá také fakt, že pouze 71 % z lidí, kteří se označují jako věřící, se rovněž hlásí k nějakému náboženskému vyznání. Téměř 30 % má religiozitu neurčitou. Než však přistoupíme ke zkoumání možných okolností tohoto tvrzení, je nutné a užitečné porovnat skupiny religiózních zejména co se týče věkového složení. Spojení věku a náboženských přesvědčení či postojů je velmi silné a demografická výměna generací bývá nejčastější příčinou poklesu (nebo proměny) religiozity, zejména v její křesťanské a církevní podobě. Rovněž data z posledních výzkumů v České republice potvrzují, že náboženství – zejména křesťanských vyznání – je záležitostí lidí starších, patřících spíše ke generacím lidí narozených v první polovině 20. století. Tato skutečnost se projevuje mimo jiné tím, že ve skupině lidí věřících (případně ve skupině s náboženským vyznáním, skupině lidí, kteří věří v Boha apod.) je průměrný věk přibližně o deset let vyšší než ve skupině nevěřících. Mezi religiózními občany v České republice rovněž mírně převládají ženy, přičemž jejich vyšší podíl ve starších věkových kategoriích tuto okolnost vysvětluje pouze částečně.
Srovnáme-li
odpovědi na otázku po náboženském přesvědčení (varianty odpovědí byly: věřící,
nevěřící, ateista, nevím) položenou v EVS v letech
Tabulka 2: Přesvědčení
respondenta (podíl věřících). („Nezávisle na tom, zda chodíte do kostela
nebo ne, mohl(a) byste říci, že jste... a) věřící, b) nevěřící, c) přesvědčený
ateista, d) nevím, e) není odpověď.“)
|
Rok 1991 |
Rok 1999 |
Rok 1991 |
Rok 1999 |
||||
|
Skupiny |
Věřící |
Skupiny |
Věřící |
Kohorty |
Věřící |
Kohorty |
Věřící |
|
18-25 |
20,6 % |
18-25 |
32,6 % |
|
|
18-25 |
32,6 % |
|
26-33 |
22,2 % |
26-33 |
34,1 % |
18-25 |
20,6 % |
26-33 |
34,1 % |
|
34-41 |
24,3 % |
34-41 |
36,9 % |
26-33 |
22,2 % |
34-41 |
36,9 % |
|
42-49 |
39,7 % |
42-49 |
35,3 % |
34-41 |
24,3 % |
42-49 |
35,3 % |
|
50-57 |
60,0 % |
50-57 |
45,9 % |
42-49 |
39,7 % |
50-57 |
45,9 % |
|
58-65 |
62,8 % |
58-65 |
55,3 % |
50-57 |
60,0 % |
58-65 |
55,3 % |
|
66+ |
74,5 % |
66+ |
63,1 % |
58-65 |
62,8 % |
66+ |
63,1 % |
|
Celkem |
37,4 % |
Celkem |
40,4 % |
66+ |
74,5 % |
|
|
Zdroj EVS
Součástí budoucích trendů ale zřejmě bude ústup od
náboženského vyznání, u nás v masovém měřítku ztotožnitelného s církevní
religiozitou. Přímo dramatický pokles můžeme sledovat, podíváme-li se, kolik
procent lidí ve skupinách nad čtyřicet dva let se hlásilo k nějakému vyznání
v roce
Tabulka 3: Současné
náboženské vyznání. („Hlásíte se k nějakému náboženskému vyznání? –
a) ano, b) ne, c) není odpověď.“)
|
Rok 1991 |
Rok 1999 |
Rok 1991 |
Rok 1999 |
||||
|
Skupiny |
ANO |
Skupiny |
ANO |
Kohorty |
ANO |
Kohorty |
ANO |
|
18-25 |
14, 2 % |
18-25 |
19,5 % |
|
|
18-25 |
19,5 % |
|
26-33 |
20,1 % |
26-33 |
18,8 % |
18-25 |
14,2 % |
26-33 |
18,8 % |
|
34-41 |
21,5 % |
34-41 |
24,9 % |
26-33 |
20,1 % |
34-41 |
24,9 % |
|
42-49 |
43,9 % |
42-49 |
25,9 % |
34-41 |
21,5 % |
42-49 |
25,9 % |
|
50-57 |
58,8 % |
50-57 |
38,7 % |
42-49 |
43,9 % |
50-57 |
38,7 % |
|
58-65 |
62,1 % |
58-65 |
53,5 % |
50-57 |
58,8 % |
58-65 |
53,5 % |
|
66+ |
70,8 % |
66+ |
56,5 % |
58-65 |
62,1 % |
66+ |
56,5 % |
|
Celkem |
33,5 % |
Celkem |
39,4 % |
66+ |
70,8 % |
|
|
Zdroj: EVS
Pokud jde o tento ukazatel, je Česká republika (podle výzkumu EVS z roku 1999) opět jednou z nejméně religiózních zemí Evropy. Nižší religiozita, pokud jde o podíl lidí s vyznáním, byla naměřena pouze v dřívějších zemích NDR (necelých 34 %), a z dalších států je nám nejblíže Nizozemí, kde se k nějakému vyznání přihlásilo necelých 45 % respondentů. Pro srovnání s dalšími nám blízkými zeměmi si uveďme, že v Rakousku jde o 87 %, v západní části Německa 85,6 % (údaj za celé Německo je 60 %), v Polsku téměř 96 % a na Slovensku skoro 77 % lidí.
K dokreslení obrázku proklamované religiozity a náboženského vyznání patří ovšem ještě srovnání s (rovněž proklamovanou) frekvencí návštěv bohoslužeb. Ačkoli více než třetina respondentů tvrdí, že je věřící (nebo že věří v Boha, má nějaké náboženské vyznání apod.), pravidelné návštěvy bohoslužeb alespoň jednou měsíčně by podle dat EVS 1999 vykonávalo pouze 11,5 % občanů. Návštěvníků, kteří chodí alespoň jednou týdně, je necelých 7 %. Mezi lidmi staršími šedesáti let bychom samozřejmě našli vyšší podíl těch, kteří se účastní bohoslužeb minimálně každý týden – zde už jde o přibližně 16 %, tedy téměř o každého šestého člověka. Přestože i v těchto ukazatelích je Česká republika nejméně religiózní zemí v Evropě, nedochází v návštěvnosti kostelů a bohoslužeb k takovému poklesu, jaký zaznamenáváme v úbytku lidí s vyznáním. Jan Spousta tuto skutečnost vysvětluje tím, že k vyznání se přestávají hlásit právě nejvlažnější členové církví (Spousta 1999: 77).
Na otázku, kolik lidí spojuje svou subjektivní religiozitu také s praxí a kolik věřících (či příslušníků jednotlivých denominací) nepatří mezi vlažné, dávají odpověď procenta pravidelných návštěvníků bohoslužeb v relevantních skupinách. Zjistíme tak, že mezi lidmi věřícími navštěvuje bohoslužby alespoň jednou měsíčně necelých 28 %, mezi křesťanskými vyznáními[5] pak přes 34 % (v roce 1991 to bylo 30,1 % věřících a 28,5 % křesťanů). Pokud bychom zjišťovali, kolik lidí z těchto skupin navštěvuje bohoslužby alespoň jednou týdně, bylo by v tomto tradičním smyslu aktivních přibližně 17 % lidí věřících a jedna pětina křesťanů. Přitom lze konstatovat, že mezi lidmi s křesťanským vyznáním počet docházejících do kostela alespoň jednou týdně neklesá (naopak od vyznání odpadají ti „vlažní“). Nižší frekvence návštěv bohoslužeb mezi lidmi věřícími odpovídá již zmíněnému poklesu lidí s vyznáním v této skupině.
Do popisu religiozity patří i místo náboženství ve společnosti. Přihlédněme alespoň k odpovědím na otázku, v níž měli respondenti vyjádřit pořadí důležitosti vybraných oblastí společenského života ve svém vlastním životě. Kdybychom z výsledků odpovědí na tuto otázku vytvořili pomyslnou stupnici důležitosti, ocitlo by se náboženství na jejím konci. (Pořadí by bylo následující: rodina, práce, přátelé a známí, volný čas, politika, náboženství. V něm se od ostatních zemí dnes nijak nelišíme – odlišuje nás pouze velmi nízká míra důležitosti.) Náboženství považovalo ve svém životě za důležité celkem 19,4 % a za nedůležité 79,2 % (resp. 26,5 % a 72,3 % v roce 1991), přičemž došlo k mírnému snížení těch, kteří náboženství považovali za velmi důležité a ke zřetelnému nárůstu těch, pro které náboženství bylo vůbec nedůležité. V tom je zřejmě možné spatřovat odraz nadějí spojovaných s náboženstvím těsně po listopadu 1989, které později opadly.
Od roku 1991 poklesla též všeobecná důvěra v církve i přesvědčení lidí o tom, že církve řeší jiné než duchovní (morální, rodinné, sociální) potřeby a problémy lidí. Zatímco po roce 1989 byla řada lidí nakloněna příznivěji církevní religiozitě a považovala náboženství za důležitou součást života, další vývoj – jehož součástí byly i diskuse kolem restitucí církevního majetku apod. – tento příznivý trend nepotvrdil. Důvěra v církev byla v roce 1999 velmi nízká (jak podle rozložení četností, tak podle průměru, EVS 1999); je to další instituce, hned za senátem a poslaneckou sněmovnou, které lidé nejméně důvěřují.
Na metodologicky problematické ztotožňování náboženství pouze s jeho církevní podobou upozorňují výsledky výzkumu ISSP 1998 z roku 1999. Pouze 9,4 % lidí se v tomto šetření jasně označilo za nábožensky založeného člověka žijícího podle církevního učení, zatímco 28 % respondentů přiznalo, že jsou nábožensky založení svým způsobem (nerozhodnou variantu volilo 26,5 % lidí a za nenáboženské se považovalo 32,9 %). Zmíněná data naznačují, že jen relativně malá část věřících zohledňuje ve svém životě oficiální podobu svého náboženství, což může dokládat, že klesá institucionální (církevní) kontrola obsahu náboženské víry. Tuto skutečnost lze vysvětlit změnou postavení náboženství v moderní, funkcionálně diferencované společnosti, v níž církve ztratily dominantní postavení v otázkách světonázorových interpretací a institucionalizované náboženství se stalo „jen“ jedním societálním subsystémem z mnoha dalších. Výsledkem této demonopolizace náboženství je náboženský pluralismus a z něho vyplývající náboženské soutěžení (Berger 1967: 137). V tržní soutěži náboženských idejí jsou za této situace nabízeny izolované a detradicionalizované prvky různých náboženství tak, aby mohly být individuálně konzumovány v soukromí. Současně dochází k jejich hybridizaci. Výsledkem je pak 16,5 % českých křesťanů (EVS 1999), kteří věří v reinkarnaci, tedy v koncept, který není v souladu s oficiální naukou řady křesťanských církví. Tomuto odpovídá i situace v jiných zemích, kde např. víra v reinkarnaci je přesvědčením 20 % belgických praktikujících katolíků (Dobbelaere 1993: 24).
Proklamace víry či vyznání, stejně jako proklamace rituálního chování (náboženské praxe), samozřejmě neslouží jako jediná měřítka lidské religiozity. Stejně relevantní je ptát se na podobu přesvědčení a na další názory a postoje, které bývají s religiozitou (ať již tradičně nebo nově) spojovány. Tyto jsou nutně s proklamacemi víry či vyznání v těsném vztahu (Dobbelaere 1993: 21), a proto jsou při celkovém popisu jejich vhodným doplněním.
Na úvod analýzy podob víry bychom rádi zmínili několik ilustrativních čísel: zatímco v roce 1991 se v České republice přes 85 % všech věřících hlásilo k nějakému náboženskému vyznání, do roku 1999 toto číslo (jak jsme již poznamenali) kleslo na necelých 71 %. Zbylých 29 % věřících tak lze hypoteticky chápat (právě na základě jejich subjektivního zařazení se jako věřící) jako představitele jakési netradiční religiozity bez denominace. Pro úplnost pohledu ještě dodejme, že zatímco v roce 1991 se za věřící považovalo jen necelých 81 % lidí s křesťanským vyznáním, během osmi let toto číslo mírně stouplo na necelých 86 %. To by odpovídalo tezi, podle které se těsně po listopadu k vyznání hlásila spousta tzv. „matričních křesťanů“, tedy lidí, kteří své vyznání odvodili od aktu křtu zapsaného v matrice a kteří se k němu později hlásit přestali (srov. též Spousta 1999). Právě na skupině věřících a skupině lidí křesťanských vyznání lze dobře dokumentovat některé posuny v náboženských názorech a postojích.
Vzhledem k převaze křesťanství v evropském regionu je jistě opodstatněné zjišťovat názory české populace na existenci Boha a na podobu Boha. Šetření EVS 1999 ukázalo, že v existenci Boha věří celá jedna třetina (33 %) dotázaných, polovina jich nevěří a asi 15 % populace nedokáže na otázku jednoznačně odpovědět. Podobný počet věřících v Boha bychom mohli vyvodit z odpovědí na více členěnou otázku ve výzkumu ISSP 1998, z níž vyplývá, že v Boha věří (ač někteří mají občas pochybnosti) přes 30 % lidí. Tato čísla se rovněž příliš neliší od čísel získaných v roce 1991. Proměnila se však podoba, kterou si o Bohu či bohu lidé vytvářejí. Vrátíme-li se k EVS (1999), pak pouhých 18,5 % z těch, co v Boha věří, se dnes přiklání k existenci osobního Boha, zato více než dvěma třetinám z nich je bližší přesvědčení o existenci duchovní či životní síly.[6] Následující tabulkou lze výstižně ilustrovat rostoucí složitost výpovědí o současné podobě náboženského života.
Tabulka 4:
Přesvědčení respondenta s ohledem na podobu Boha. („Který z těchto výroků je
nejblíže Vašemu přesvědčení?“)
|
Skupina |
Existuje Bůh
jako osoba |
Existuje cosi
jako duch nebo životní síla |
Skutečně nevím,
co si mám myslet |
Nemyslím, že
existuje božská, duchovní či životní síla |
Neví či není
odpověď |
|
1991 – všichni |
11,0 % |
35,8 % |
25,4 % |
22,4 % |
5,2 % |
|
1991 – lidé věřící |
26,0 % |
44,2 % |
19,3 % |
5,1 % |
4,6 % |
|
1991 – křesťané |
24,2 % |
41,5 % |
22,1 % |
8,1 % |
4,1 % |
|
1999 – všichni |
6,3 % |
48,5 % |
20,2 % |
21,5 % |
3,5 % |
|
1999 – lidé věřící |
15,0 % |
67,0 % |
11,4 % |
4,7 % |
1,9 % |
|
1999 – křesťané |
18,1 % |
58,9 % |
14,5 % |
5,9 % |
2,6 % |
|
1999 – věřící v Boha |
18,5 % |
68,7 % |
9,0 % |
2,5 % |
1,6 % |
Zdroj: EVS
Vidíme z ní, že pouhých 6,3 % respondentů (v roce 1991 jich ještě bylo 11 %) se ztotožňuje s přesvědčením, že existuje osobní Bůh. Tento podíl je samozřejmě vyšší ve skupině věřících nebo křesťanů (zde se jedná o 15 % a o přibližně 18 %), avšak i mezi nimi víra v osobního Boha od roku 1991 dosti poklesla (tehdy vyjádřilo toto přesvědčení 26 % věřících a zhruba 24 % křesťanů). Že je toto tradiční křesťanské přesvědčení v naší republice velmi slabé, dokazují data z jiných zemí, kde i v celkovém souboru respondentů potvrdilo víru v osobního Boha vždy mnohem větší množství lidí (v Nizozemí jich bylo 23,5 %, v Německu asi 29 % (přitom v zemích bývalé SRN šlo o 36,7 %, zatímco v bývalé NDR pouze o 20,5 %), v Rakousku 31 %, na Slovensku 34 % a v Polsku celých 82 %). V České republice takto vysoký podíl lidí, kteří jsou přesvědčeni o existenci osobního Boha, není ani ve věkových skupinách nad 65 let. Avšak na rozdíl od bývalého východního Německa, kde se téměř 53 % lidí domnívá, že neexistuje žádná božská ani životní síla, zastává u nás takovéto ateistické přesvědčení pouhá pětina populace. Rozložení odpovědí na tuto otázku by proto v naší zemi mohlo naznačovat vysokou míru privatizace náboženství, neboli oslabený vliv výchovy věřících v církvích a jiných náboženských skupinách, v nichž lze tradiční víru v osobního Boha vzájemně utvrzovat.
Zajímavou skupinou z hlediska tohoto přesvědčení je oněch 29 % věřících (dle subjektivního zařazení), kteří se nehlásí k žádnému vyznání. Celých 78 % z nich se totiž přiklání právě k existenci ducha či životní síly.[7] Tito lidé se rovněž přestávají hlásit k tradičním evropským (tj. křesťanským) náboženským dogmatům. Přestože je mezi nimi ve srovnání s ostatní populací vysoký podíl těch, kteří věří v existenci Boha a posmrtného života (na jednoznačnou otázku odpovědělo v prvním případě ano přes 52 % a ve druhém přes 42 % lidí), většinou již nevěří v existenci pekla či nebe. Rovněž jejich návštěvnost bohoslužeb je minimální, což pouze dokládá tezi, že s pravidelnou návštěvou kostela úzce souvisí víra v osobního Boha a další tradiční křesťanská přesvědčení (Dobbelaere 1993: 21).
Tím se dostáváme k otázce, nako1ik silná jsou tato
tradiční křesťanská dogmata v celém souboru EVS 1999, potažmo v celé české
populaci. Vytvoříme-li si z pěti otázek po víře v existenci Boha, posmrtného
života, pekla, nebe a hříchu tzv. index křesťanské ortodoxie (viz též Halman
et. al. 1999: 148), jehož hodnota se bude pohybovat od 0 do 1 (tedy od absence
víry v jakoukoli z položek až po víru ve všech pět), zjistíme, že s průměrnou
hodnotou tohoto indexu 0,288 je Česká republika zemí, kde je tato ortodoxie
druhá nejslabší (hned za regionem bývalé NDR). Například v Nizozemí je jeho
průměrná hodnota 0,382, v Rakousku 0,488, na Slovensku
Tabulka 5: Index
křesťanské ortodoxe: Podíl lidí v jednotlivých kategoriích. (nulová: víra v 0
položek, velmi slabá: víra v 1 položku, slabá: víra ve 2 položky, střední: víra
ve 3 položky, silná: víra ve 4 položky, velmi silná: víra ve všech 5 položek)
|
Země / míra
ortodoxie |
Nulová |
Velmi slabá |
Slabá |
Střední |
Silná |
Velmi silná |
|
ČR |
37,2 % |
25,4 % |
15,6 % |
8,7 % |
4,2 % |
8,9 % |
|
Německo (bývalá NDR) |
58,5 % |
12,6 % |
5,4 % |
3,1 % |
1,2 % |
7,7 % |
|
Německo (bývalá SRN) |
16,4 % |
15,7 % |
13,8 % |
8,9 % |
5,7 % |
15,2 % |
|
Nizozemí |
27,6 % |
21,1 % |
17,4 % |
11,7 % |
11,1 % |
11,2 % |
|
Rakousko |
11,8 % |
22,1 % |
19,7 % |
17,2 % |
15,2 % |
14,0 % |
|
Slovensko |
17,3 % |
13,2 % |
16,4 % |
11,2 % |
7,9 % |
34,0 % |
|
Polsko |
2,7 % |
9,0 % |
13,3 % |
10,1 % |
12,3 % |
52,6 % |
Zdroj: EVS 1999.
Jinou mírou ortodoxie se samozřejmě bude vyznačovat
skupina lidí, kteří se přihlásili k některému z křesťanských vyznání –
průměrná hodnota zmíněného indexu se v této skupině v České republice
rovná
Základním strukturálním trendem náboženského života
moderní společnosti je proces strukturální diferenciace, jehož součástí je i
snižování významu pevné konfesní vazby na velké tradiční náboženské organizace
církevního typu. Důsledky tohoto procesu se odráží jak v individuálním životě
jednotlivých občanů, tak i v životě celé společnosti.
Jednotliví občané již nepociťují tak silně nutnost být nějakým způsobem pevně připoutáni k církvi (jakékoliv náboženské tradice) a být aktivně zapojeni do její činnosti. Podle dat EVS 1999 vykonávalo dobrovolnou neplacenou práci pro církev jen 2,8 % (což je ovšem oproti roku 1991 zvýšení, tehdy to bylo 1,5 %). Také frekvence návštěv kostela ilustruje tento trend – minimálně jednou týdně jej navštíví 6,8 %, jednou za měsíc 4,7 %, několikrát do roka, většinou u příležitosti nějakých význačných náboženských svátků 13,2 %, jednou za rok 9,1 % a plných 56,9 % respondentů o sobě tvrdí, že do kostela vůbec nikdy nechodí (otázka vylučovala návštěvu obřadů při příležitostech, jako je narození, svatba či úmrtí). Ve srovnání s rokem 1991 došlo k mírnému poklesu proklamované návštěvnosti náboženských obřadů. (Viz Tabulka 6)
Tabulka 6:
Návštěvnost bohoslužeb.
|
Kostel navštěvuji |
1991 (v %) |
1999 (v %) |
|
Více jak jednou týdně |
2,1 |
1,8 |
|
Jednou týdně |
6,3 |
5,0 |
|
Jednou měsíčně |
3,4 |
4,7 |
|
O vánocích / velikonocích |
13,3 |
10,6 |
|
O jiných konkrétních náboženských svátcích |
4,0 |
2,6 |
|
Jednou za rok |
6,3 |
9,1 |
|
Méně často |
11,3 |
8,0 |
|
Nikdy, v podstatě nikdy |
53,2 |
56,9 |
Zdroj: EVS
Mezi těmi, kteří chodí do kostela, tedy převažují ti, kteří jej navštěvují jen u příležitosti nějakého svátku nebo možná při význačných životních událostech, jako je např. narození, svatba nebo úmrtí. Avšak i v hodnocení důležitosti církevních obřadů při příležitosti zlomových životních bodů došlo oproti roku 1991 k určitému poklesu – dnes je církevní obřad v případě narození důležitý pro 38,2 % respondentů (v roce 1991 jich bylo 44 %), v případě sňatku pro 37,2 % (1991 pro 45,9 %) a v případě úmrtí pro 46 % (1991 pro 51,7 %).
Zcela zřetelně se proces strukturální diferenciace (resp. sekularizace) projevuje v nevůli občanů vůči církevním zásahům do politického a ekonomického života. S názorem, podle kterého se politik, který nevěří v Boha, nehodí pro výkon veřejné funkce, souhlasí pouze 5,9 % lidí a jen 8,5 % je přesvědčeno, že by pro ČR bylo lepší, kdyby veřejné funkce zastávalo více lidí se silným náboženským přesvědčením. Naprostá většina obyvatel ČR se domnívá, že by představitelé církví neměli ovlivňovat rozhodování voličů při volbách (78,3 %) a že by ani neměli ovlivňovat rozhodnutí vlády (71,3 %). Současně si přibližně polovina občanů (51,1 %) myslí, že církve mají v současné době na politiku vliv.
Z veřejného a politického života jsou církve vytlačovány do charitativní sféry. Pro ilustraci uveďme, že zatímco si 69 % občanů ČR v roce 1999 (v roce 1993 to bylo 78 %) myslelo, že existence církví je potřebná v péči o staré a nemocné lidi, jen 37 % z nich (resp. 47 % v roce 1993) připouštělo význam církví pro výchovu dětí (data IVVM). Tato data jsou velmi ilustrativní, protože péče o staré a nemocné (kteří z hlediska jednostranně ekonomicky orientované společnosti představují skupiny „méněcenných“ jedinců) z velké části neprobíhá v domácnostech (tedy v intimní sféře každodennosti) a je delegována na speciální instituce.
Dalším ukazatelem snižování sociální významnosti církví jsou názory občanů vztahující se k majetku církví. Zřetelný obraz získáme, když srovnáme názor občanů na finanční soběstačnost církví s jejich postojem k navrácení církevního majetku. Podle šetření IVVM bylo v roce 1997 48 % občanů přesvědčeno, že církve by měly být zcela finančně soběstačné (v předcházejícím roce tento názor zastávalo 52 % dotázaných), avšak jen 8 % by bylo ochotno vrátit církvím vše, co vlastnily za první republiky a 19 % by vrátilo církvím to, co jim patřilo před únorem 1948. Dalších 25 % by vrátilo jen něco z dřívějšího majetku a 35 % bylo přesvědčeno, že by se církvím nemělo vracet vůbec nic. Přitom přesvědčení, že by se církvím nemělo nic vracet, není jen záležitostí nevěřících – přibližně každý šestý věřící by církvím také nic nevracel a totéž se týká necelé třetiny občanů, kteří se sice neoznačili jako věřící, ale připouštějí existenci Boha.
Jestliže tedy občané nejsou jednoznačně nakloněni k vracení církevního majetku a přitom chtějí, aby církve byly finančně soběstačné (a to vše při absenci daňových výhod pro církve), pak v pozadí jejich názorové orientace je neochota připustit větší ekonomický vliv náboženských organizací. Pouhé 3 % občanů zastávají přesvědčení, že církve by měly být zcela financovány státem a dalších 35 % připouštějí částečné financování ze státních prostředků. Avšak ti, co souhlasí se státní podporou, chtějí, aby tyto prostředky byly použity především na charitativní účely (25 %), na obnovu církevních památek (21 %) a na údržbu stávajících církevních památek (21 % respondentů).
Z uvedeného vyplývá jasný závěr – občané ČR by neradi viděli bohaté a vlivné církve, ale přenechali by jim péči o staré, nemocné a chudé (popř. starost o kulturní památky).
Data získaná v rámci EVS (a dalších zmíněných výzkumů) naznačují rozsah a podobu sekularizace české společnosti. V rovině strukturální diferenciace lze zřetelně doložit přesvědčení respondentů o vhodnosti oddělení náboženství (resp. církví) od sféry politického a ekonomického života České republiky. Tato skutečnost je doprovázena poměrně nízkou důvěrou v církevní instituce (přibližně 20 %), názorem respondentů, že církve neřeší sociální problémy (67,6 %) a problémy rodinného života (56 %) a nízkou návštěvností církevních obřadů. Se snižováním sociální významnosti institucionalizované podoby náboženství, resp. se snižováním sociální významnosti církví a dalších podob struktur věrohodnosti, dochází k snížení jejich sociální kontroly nad podobou víry. Dochází tedy k privatizaci náboženství, jejímž projevem je mimo jiné odklon od tradičních podob víry, což se zřetelně ukazuje na poklesu víry v osobního Boha (srov. Dobbelaere 1995). K podobným závěrům docházejí i analýzy dat z jiných výzkumů (k ISSP 1998 viz Hamplová 2000).
Významnost těchto zjištění se ještě prohloubí
v mezinárodním srovnání. Lze říci, že prakticky ve všech ukazatelích
religiozity (např. míra ortodoxie, frekvence návštěv bohoslužeb, podíl věřících
atd.) se Česká republika umísťuje na nejnižších místech (tabulka
Tabulka 7: Srovnání několika ukazatelů religiozity s vybranými zeměmi.
|
Země |
Podíl věřících |
Podíl lidí
s vyznáním |
Věřící v Boha |
Navštěvují
bohoslužby alespoň 1x týdně |
|
ČR |
40,4 % |
33,5 % |
33,1 % |
6,8 % |
|
Německo (bývalá NDR) |
27,6 % |
33,9 % |
30,2 % |
5,8 % |
|
Německo (bývalá SRN) |
58,0 % |
85,6 % |
69,0 % |
15,8 % |
|
Nizozemí |
60,7 % |
44,9 % |
58,0 % |
13,9 % |
|
Rakousko |
75,0 % |
87,0 % |
82,7 % |
22,7 % |
|
Slovensko |
76,7 % |
76,8 % |
75,9 % |
40,5 % |
|
Polsko |
91,8 % |
95,7 % |
96,2 % |
58,7 % |
Zdroj: EVS
Tuto skutečnost lze dostatečně vysvětlit
historickými událostmi českých zemí. Je nutno poznamenat, že v jiných
postkomunistických zemích (s výjimkou zemí bývalé NDR) k tak drastickému
snížení sociální významnosti náboženství nedošlo. Lze tedy předpokládat, že
předchozí historický vývoj vytvořil skrytý potenciál k sekularizaci (což
nemusí být specifičnost českých zemí), který se plně projevil až
v atmosféře státního ateismu. Dokládají to data ze sčítání lidu v ČR
– v letech 1921,
Analýza kvantitativních dat EVS a dalších výzkumů ukázala na nutnost dalších kvantitativních i kvalitativních výzkumů náboženství v ČR, které by se zaměřily na neinstitucionalizovanou, difúzní religiozitu spojenou se silně privatizovanou religiozitou (a to jak v rámci tradičních podob náboženství, tak v souvislosti se vznikem a působením nových náboženských hnutí, jejichž statistická významnost je menší než jejich významnost sociální). V dalších výzkumech je též nutné ověřit některé metodologicky důležité aspekty výzkumu náboženství ve specifických podmínkách České republiky (např. rozdílné konotace výrazu „náboženství“, „náboženský člověk“, „víra“, „věřící“ apod.). Tyto poznatky jsou nezbytné k adekvátnímu použití standardizovaného dotazníku v rámci mezinárodních výzkumů náboženství.
Berger, P. 1967. The Sacred Canopy: Elements of a Sociological Theory of Religion. New York: Doubleday.
Dobbelaere, K. 1993. „Church Involvement and Secularization: Making
Sense of the European Case.“ Pp. 19-
Dobbelaere, K. 1995. „Religion in Europe and North America.“ Pp. 1-
Dogan, M. 1998. „The Decline of Traditional Values in Western Europe. Religion, Nationalism, Authority.“ International Journal of Contemporary Sociology, 1/1998 (February): 77-90.
Halman, L., Peterson T., Verweij J. 1999. „The Religious Factor in Contemporary Society: The Differential Impact of Religion on the Private and Public Sphere in Comparavive Perspective.“ International Journal of Contemporary Sociology, 1/1999 (February): 141-160.
Hammond, P., Shibley, M. 1993. „When the Sacred Returns: An Empirical
Test.“ Pp. 37-
Hamplová, D. 2000. „Šetření ISSP 1998 – Náboženství.“ Sociologický časopis 36, 4: 431-440.
Luckmann, T. 1967. The Invisible Religion: The Problem of Religion in Modern Society. New York: Macmillan.
Náboženské vyznání obyvatelstva podle výsledků sčítání lidu v letech 1921-1991 (1995). Praha: Český statistický úřad.
Spousta, J. 1999. „Církve očima sociologických výzkumů.“ Pp. 73-
Stark, R., Bainbridge W. S.
Štampach, O. 1999. „Náboženské spektrum České republiky.“ Pp. 53-
Tomka, M. 1988. „Tendencies of religious change in Hungary.“ Archives de Sciences sociales des Religions, 65, 1 (leden - březen): 67-79.
Wilson, B. 1992. Religion in Sociological Perspective. Oxford – New York: Oxford University Press (6. vydání).
Wilson, B. 1979. „The Return of the sacred.“ Joumal of Scientific Study of Religion, 18: 268-280.
The article presents an analysis of data
concerning religiousness and religious attitudes of the Czech population from
European Value System Study carried out in the Czech Republic in 1999 and
compares these results with these gained in the same research in 1991, as well
as with results from further quantitative research (namely International
Social Survey Programme 1998 – Religion carried out in 1999, and other
public opinion surveys). While addressing the issues of secularization and
privatization of religion, it comes to the finding that the
[1] Veškerou korespondenci zasílejte na adresu: doc. PhDr. Dušan Lužný, Dr., Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav religionistiky, Arne Nováka 1, 660 88 Brno, tel. 549 491 511, nebo na e-mail: luzny@phil.muni.cz.
[2] Přestože uvádíme tento výzkum jako ISSP 1998, upozorňujeme čtenáře, že sběr dat proběhl v ČR v roce 1999.
[3] Sekularizace též obsahuje třetí rovinu, kterou je racionalizace vědomí, tj. růst důvěry v racionalistické výklady světa a „odkouzlení“světa. V naší studii tuto rovinu sekularizace zohledníme jen okrajově, podle toho, do jaké míry nám to dovolí získaná data z těchto výzkumů.
[4] Při porovnání kladných odpovědí na otázku po víře v
existenci Boha (s možností pouze dvou odpovědí) vychází Česká republika ve
výzkumu EVS 1999 jako nejméně religiózní země (srov. též Štampach 1999, s. 66).
[5] Pro ilustraci volíme skupinu vyznání křesťanských, nikoli všech, neboť jim také nejvíce vyhovuje podoba dotazu, kde se hovoří o bohoslužbách, i podoba otázek jiných. Ostatně křesťanská vyznání tvoří 97,5 % všech deklarovaných vyznání (v roce 1991 to bylo dokonce přes 99 %).
[6] Při interpretaci této otázky zkoumající „podoby Boha“ (v datech je také takto nazvána) je ovšem třeba jisté opatrnosti, neboť její znění tento výrok v sobě neobsahuje, pouze varianty odpovědí implikují, že respondent vybírá podobu božství.
[7] Pouze jeden respondent z této skupiny čítající 223 lidí vyjádřil názor, že existuje osobní Bůh, asi 13 % z nich nevědělo, co si myslet, a 6,4 % v žádnou božskou či životní sílu nevěří.