Přípravná komise plenárního sněmu katolické církve v ČR (PKPS)

Thákurova 3                                                                                                                                  tel.02/20 181 632, 20181 398

160 00 Praha 6                                                                                                                                                 fax 02/24 31 96 57

ThDr. Ing. Miloš Raban                                                                                                                 e-mail: snem1@ktf.cuni.cz

sekretář

 

 

 

Zpracovala pastorální sekce, podle podkladů metodického týmu,
ve spolupráci s ostatními sekcemi

 

 

Tento text je distribuován sekretariátem PKPS (viz kontakt výše) prostřednictvím moderátorů animátorům sněmovních kroužků a prostřednictvím duchovních správců římskokatolických farností. Je též zveřejněn na webovské stránce Katolické církve http//cbk.cirkev.cz v adresáři Plenární sněm.

 

 

 

 

Text je určen animátorům jako pracovní materiál
pro  sněmovní kroužky v roce 2000

 

 

 

 

K tomuto materiálu je doporučeno používat i příručku Dr. Miroslava Krejčíře –

ABC chování, jednání a komunikace

(Komise pro laiky ČBK, 1998; na vyžádání je k dispozici v sekretariátu PKPS.)

 

Při přípravě materiálu byla použita tato literatura:

 

Písmo svaté (Ekumenický překlad 1985)

Dokumenty druhého vatikánského koncilu (Zvon, Praha, 1995)

Zadání předlohy O církvi České biskupské konference

Katechismus katolické církve (Zvon, Praha 1995)

Kodex kanonického práva (Zvon Praha 1994)

 

 

 

 

 

 

 

Schválila Přípravná komise plenárního sněmu

v Praze 13. 12. 1999
Úvodní modlitba k setkání

 

 

Pane, náš Bože,

pomoz nám nyní s otevřeným a zbožným srdcem

vstoupit do tichého dialogu s Tebou.

Nauč nás v pokoře naslouchat,

co Duch říká církvi i každému z nás.

Daruj nám postoj bdělých a věrných služebníků:

„Zde jsem, Pane, volal jsi mne!

Mluv, Pane, Tvůj služebník poslouchá!“

„Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh:

jistě mluví o pokoji pro svůj lid…

Jistě je blízko jeho spása…“

 

 

Denní modlitba za sněm

 

Všemohoucí Bože, Otče, Synu a Duchu svatý,

vyslyš naše hlasy a pomoz církvi v naší zemi

k oživení víry a růstu Tvého království.

Dej, ať sněm a všichni,

kdo se na něm podílejí,

poznají sílu Tvé milosti a pomoci.

 

Pomoz nám moudře poznávat Tvou vůli,

ukaž nám cesty, po kterých máme jít,

veď svůj lid a žehnej mu na každém kroku

v tomto velikém úsilí,

aby se Tvá církev stala živým nástrojem

evangelizace a obnovy,

světlem světa, kvasem a solí země

ke Tvé slávě a k posvěcení všech věřících.

Amen.

 

(Nemocní mohou připojit):

Své bolesti i slzy, své úzkosti i naděje,

všechno těžké i požehnané, co patří k mému kříži,

chci obětovat z celého srdce za církev, za Svatého otce,

za naše biskupy, kněze a jáhny

a za všechny služebníky církve

a za dobré ovoce plenárního sněmu církve v naší vlasti.  

 

(„Žehnáme denně všem, kdo zařadí tuto prosbu do svých denních modliteb.“

Vaši biskupové)

Milé animátorky a animátoři sněmovních kroužků!

Dostáváte do rukou materiál pro druhý rok práce ve Vašem sněmovním kroužku. Máte za sebou již jistě mnoho intenzivní snahy, nejméně rok setkávání i vlastních úvah. Jejich výsledkem jsou zprávy Vašich moderátorů, podávané na zasedáních pastorální sekce. Ještě cennější jsou ovšem Vaše dopisy a zápisy ze sněmovních kroužků. Právě ty se staly podkladem pro přípravu tohoto tematického materiálu.

Někteří z Vás se však setkávají se sněmovním materiálem poprvé, a proto právě Vás chceme znovu seznámit s celým sněmovním procesem:

Sněm si klade za cíl podnítit věřící, aby se začali o církev aktivně zajímat, probudit v nich odpovědnost za církev a vědomí, že jsou a mají být její aktivní součástí. Dále jde o to prohloubit povědomí věřících o tom, jak dnes církev chápe sebe samu, své poslání, o tom, jaký mají oni úkol a místo v církvi i ve společnosti – poznáním koncilního a pokoncilního učení církve. Žádoucím důsledkem je také vytvořit prostor komunikace ve farnostech a nejrůznějších místech, kde žije církev. Tímto způsobem je potom možno otevřít, formulovat a někdy i řešit konkrétní lokální problémy.

V neposlední řadě je ale úkolem sněmu dát prostor všemu Božímu lidu, aby měl podíl na stanovení priorit, základních směrů a cílů pro život české církve v příštích desetiletích. Lumen gentium v odstavci 12 pozoruhodně hovoří o účasti Božího lidu na Kristově prorockém poslání a nadpřirozeném smyslu pro víru celého lidu těmito slovy: „Svatý Boží lid má také účast v Kristově prorockém poslání…“ a „Celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého, se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když od biskupů až po poslední věřící laiky’ dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů.“ Jednoduše řečeno, cílem je umožnit celému Božímu lidu uplatnit jeho prorocké poslání.

Materiál pro rok 1999 se věnoval hlubšímu studiu konstituce Lumen Gentium a měl spíše formační ráz. Pro rok 2000 vybrala Biskupská konference z koncilového dokumentu Lumen gentium jádro toho nového, co koncil a pokoncilní vývoj v církvi k tomuto tématu přinesl, a předkládá Vám dokument O církvi, který je východiskem pro reflexi situace církve v našich konkrétních podmínkách. (V příštích letech vám budou předloženy i zbývající tři materiály, vycházející z konstitucí Sacrosanctum Concilium, Dei Verbum a Gaudium et Spes). K dokumentu jsou připojeny komentáře, které podrobněji rozvíjejí daná témata. Na základě textu dokumentu a příslušného komentáře se má rozvinout diskuze, kterou usnadňují některé náměty uvedené za komentářem. Výsledkem Vaší práce má být pak popis současné situace ve Vašem místním společenství (farnosti, hnutí, atd.) ve srovnání s minulostí. Tuto situaci pak popíšete příklady nebo shrnutími, které rozdělíte na pozitivní, které vás naplňují radostí, a na negativní, které Vás naopak trápí. Dále pak navrhnete řešení jmenovaných problémů, a kdo je má řešit. Nezapomínejme na to, že řešení je třeba hledat nejprve u sebe a ve svém společenství, a pak teprve u vyšších zodpovědných osob. Vaše práce s tímto materiálem už nemá být pouze splnění úkolu daného shora, nýbrž se má stát nedílnou a potřebnou částí života vašeho společenství (farnosti, komunity, sdružení, rodiny apod.).

Není možné nyní jmenovat všechny, kteří se na přípravě materiálu podíleli. Základní text poskytla tematická sekce, tým metodiků pastorální sekce připravil podklady pro diskusi, analytická sekce prováděla průběžné analýzy Vašich zápisů, duchovní sekce doplnila přímluvy. Alespoň takto tedy vyjádřeme svou vděčnost všem, kteří obětovali svůj čas a podíleli se na přípravě tohoto materiálu.

 

Proč plenární sněm ?

Ještě jednou si připomeňme, proč je vlastně sněm svoláván. Situace církve v naší zemi v období komunismu neumožnila svolat ani diecézní, ani plenární sněm, aby se také u nás uskutečňovaly záměry II. vatikánského koncilu. Proto je nyní zapotřebí, aby i v našich zemích bylo uskutečněno to, "co Duch praví církevním obcím" dnes (srov. Zj 2-3), aby tak mohly být rozvinuty závěry ekumenického koncilu, totiž přiblížení života církve potřebám doby i současné společnosti podle "znamení časů" (Mt 16,3), aby tak naše církev lépe odpovídala na touhy a hledání našich současníků. Proto se biskupové rozhodli svolat také v naší zemi plenární sněm.

Aby naše církev mohla splnit tento náročný úkol, musí se na něj důkladně připravit. Musí si být vědoma toho, že příprava a průběh sněmu bude procesem dlouhodobým, mnohaletou systematickou a odvážnou prací všech, kteří se chtějí zúčastnit na obnově naší církve a přejí si její dobro.

V přípravném procesu si chceme nad materiály Přípravné komise klást otázky. Na Vašich odpovědích bude také záležet úspěšnost sněmovního procesu. Neptáme se pouze po potřebách, ale také po Vašich impulsech a návrzích na řešení Vašich problémů. Proto se každý věřící a společenství musí ptát  v první řadě sebe sama: Co mohu udělat já a co  můžeme udělat my u nás pro uskutečnění pokoncilní obnovy církve? Při tomto hledání bude třeba rozlišovat mezi aktuálními a dlouhodobými záležitostmi. Avšak na všechny je třeba hledat odpověď a nevyhýbat se nepříjemným otázkám. Při hledání je také třeba stále znovu objevovat stará a nově krystalizující centra víry právě ve Vašich sněmovních kroužcích,  ale také zkoumat zkušenosti i jiných církví.

V průběhu sněmovního procesu je proto třeba zaručit každému svobodu vyjádření k tomu, co souvisí s blahem církve. Také činnost Vašich sněmovních kroužků by měla vést už v přípravné fázi sněmu k oživení církve a duchovní dimenze společnosti.

Diskuse ve Vašich kroužcích musí být doprovázena a podporována duchovní přípravou a modlitbami, neboť jsme si všichni velmi dobře vědomi mezí našich lidských sil a poznání. Naše společná práce při přípravě Plenárního sněmu musí být určována vědomím Boží pomoci a lásky, aby tak celý sněmovní proces byl nasměrován k duchovní obnově naší církve.

 

Proč sněmovní kroužky ?

Proto je také zapotřebí, aby se nadále formovaly další sněmovní kroužky, zejména tam, kde mají být ustanovené podle jednacího řádu, na  biskupstvích, provincialátech, vikariátech, kněžských seminářích a teologických fakultách. Každý kněz a představený řeholní společnosti, hnutí či církevní instituce by se měl účastnit práce ve sněmovním kroužku. Zakládejte si sněmovní kroužky všude tam, kde chcete přispět k obnově církve, zejména ve farnostech a řeholních domech. Ty kroužky, které jsou už ustanovené, ať pokračují a zesilují svou činnost. Na jejich setkání ať jsou vítáni všichni, kteří se chtějí vyjádřit k tomu, co přispívá k blahu naší církve a chtějí pomoci řešit její situaci. Přípravná komise zpracovává pro sněmovní kroužky materiály a registruje jejich animátory (vedoucí sněmovních kroužků).  Činnost sněmovních kroužků v určité oblasti sleduje moderátor, který mimo jiné shromažďuje zápisy ze sněmovních kroužků a předává je v přípravné komisi k dalšímu zpracování.

Moderátoři jsou členové přípravné komise, kteří pečují o animátory v jednotlivých diecézích, řeholních společnostech, katechetických střediscích a skupinách mládeže. Optimální počet členů sněmovního kroužku je 6-10. Animátor moderuje jeho činnost podle navrženého průběhu setkání a metodiky ABC Chování, jednání a komunikace. Animátor by měl mít být dobře seznámen s učením církve a být zběhlý s řízením diskuse zasedání. V jedné církevní instituci může z důvodu více názorových orientací nebo velkého počtu zájemců vznikat i více sněmovních kroužků. Členem příslušného sněmovního kroužku se může stát každý zájemce o přípravu a činnost sněmu.

 

Co dělají sněmovní kroužky?

Sněmovní kroužky mají podnítit a shromáždit lidi, svěřit jim důvěru a odpovědnost. Podklady, které jsou pro ně k dispozici, mají poukázat na důležité důrazy koncilního a pokoncilního chápání církve. Sněmovní kroužky se potom samy stávají prostorem pro setkávání, sdílení, společné přemýšlení a komunikaci, a někdy i pro řešení konkrétních místních problémů. Sněmovní kroužky mají být tvůrčím prostředím, z něhož mají přijít nové zásadní podněty pro místní společenství, právě tak jako pro celou národní církev. K tomu má proto sloužit také ke vzdělávání věřících a porovnávání ideálu a skutečnosti, v tom, v čem se kroužek cítí kompetentní. Tento materiál si klade za cíl být k tomu užitečnou pomůckou.

Práce sněmovních kroužků je rozdělena podle sněmovního procesu do tří fází: formační, přípravné a sněmovní.

Úkolem formační fáze bylo seznámit se s  obsahem nejdůležitějšího koncilového dokumentu Lumen gentium v materiálu pro sněmovní kroužky pro rok 1999 a provést jeho reflexi v meditaci a v diskusi. Cílem této formační fáze bylo naučit se pracovat s církevním dokumentem, s formulováním problémů v diskusích, hledáním jejich řešení a písemným zápisem či příspěvkem pro přípravnou komisi. Ty pak byly využity pro shrnutí v tomto materiálu a budou podkladem zprávy pro biskupskou konferenci.

Přípravná fáze začíná pro sněmovní kroužky prací s tímto materiálem. Analýzy Vašich reakcí budou opět významným podkladem pro obsah sněmovních předloh.

Ve sněmovní fázi budou sněmovní kroužky připomínkovat projednávané předlohy. Jejich reakce budou zohledněny v konečném usnesení.

 

Dosavadní analýza zápisů sněmovních kroužků

Chceme  Vás seznámit s výsledky analýzy dosavadních výsledků prací Vašich sněmovních kroužků. Ta nám ukazuje Váš zájem o tuto tématiku a sněmovní proces. Sněmovní kroužky se vytvářejí už od léta 1998. Za dobu více než jednoho roku jich vzniklo několik set. Přibližně polovina kroužků vznikla z popudu duchovních správců (především kněží ve farnostech a představitelů řádů v ženských řeholích), téměř polovina pak jako projev spontánní aktivity věřících, laiků i duchovních osob. Kroužky nejsou zdaleka věcí jen velkých měst. Rozhodující postavení v práci kroužků mají spíš mladší lidé a  lidé vzdělaní. Z práce kroužků lze usuzovat, že jde většinou o věřící, kteří mají hluboký zájem na zlepšování společenství církve, zlepšování situace v církvi i jejího postavení ve společnosti. Činnost sněmovních kroužků je nejviditelnějším důkazem příznivé reakce církve na zahájení sněmovního procesu. Vytváření dalších kroužků a prohlubování jejich funkce jako základu spontánního hlasu církve k otázkám připravovaným k projednávání Sněmem je nutné a je také možné, poněvadž proud aktivity spojený s činností sněmovních kroužků je nezadržitelný.

Kroužky se scházely v různých intervalech. Některé měly schůzky pravidelně jednou za čtrnáct dnů - takže celkem absolvovaly víc než 25 setkání, jiné se teprve rozjížděly a stihly dosud jen jednu dvě schůzky. Převažují schůzky v měsíčních intervalech.

Přibližně dvě třetiny kroužků využily pro svou práci variantu A  „Materiálu pro sněmovní kroužky”, asi 20 % variantu B tohoto materiálu (vešel ve známost jako „modrý materiál”) a zbytek postupovalo při práci podle vlastního uvážení, podle témat, která si kroužek sám připravil.

Věcně zpracovat, ba dokonce vyhodnotit dosavadní práci sněmovních kroužků je velmi obtížné. Zpracování se uskutečňovalo jednak některými moderátory za jejich diecézi či druh kroužků, ve výjimečných případech i na úrovni jednotlivých kroužků (jde o pokusy o zpracování souhrnných materiálů na vybraná témata), v analytické sekci a v sekci pastorální. Souhrnné zpracování dostupných zápisů v analytické sekci přineslo pozoruhodné poznatky, z nichž některé pro informaci uvedeme. (Byly v úplnosti projednány v pastorální sekci, mají je všichni moderátoři a některé z nich byly v různé míře publikovány. Souhrnné zprávy jsou pro případné zájemce k dispozici v sekretariátu přípravné komise sněmu.)

Celkem bylo v kroužcích projednáváno na několik stovek nejrůznějších témat. Vzhledem k nevyrovnanosti postupu práce kroužků, proto, že na téma církve jako svátosti spásy a společenství bylo projednávaných témat nejvíc, i vzhledem k tomu, že toto téma je prvním z dílčích témat, jejichž projednávání čeká na kroužky od počátku roku 2000, byly zpracovány jen ty části ze zápisů z kroužků, které se týkaly uvedeného tématu.

Toto téma bylo zpracováváno jak z hlediska radostí, které přináší, tak z hlediska starostí, jež jsou spojeny s jeho podobou a naplňováním.

Celkem z více než 470 zápisů se ukázalo, že:

·                          z obou pohledů existují rozdíly mezi diecézemi (či druhy kroužků).

·                          mezi radostmi převládají v pražské arcidiecézi (nejvíce zastoupené mezi zpracovávanými zápisy) pocit přináležitosti - církve jako cesty. Podobně je tomu mezi druhým nejaktivnějším druhem kroužků, a to mezi řeholnicemi.

·                          Starosti či bolesti z naší církve jako ze svátosti spásy a společenství jsou u většiny kroužků vlastně podobné. Soustřeďují se především na přehnanou uzavřenost církve, formalizmus převažující nad obsahem, častou intoleranci, časté pokrytectví a pýchu ("patent na rozum a na Ducha svatého", jak se objevilo v některých zápisech.) Formalizmus má největší váhu mezi bolestmi v olomoucké arcidiecézi, přehnanou uzavřenost pociťují jako bolest kroužky řeholnic, kroužky z brněnské diecéze i diecéze hradecké, a spolu s intolerancí - zase kroužky pražské arcidiecéze, atd.

·                          je typické, že radosti a bolesti byly uváděny v podstatě v rovnováze. Téměř všechny kritické hlasy byly vyváženy náměty na zlepšení vlastní situace a situace v bezprostředním dosahu členů kroužků.

·                          rozhodujícím rysem všech obsahových sdělení je dobrá vůle a vědomí spoluodpovědnosti. Velmi podstatným obsahovým sdělením - přímým i vycházejícím ze snah o pochopení ducha zápisů - je výrazná důvěra v možnosti a výsledky sněmovního procesu.

·                          každému lze doporučit studium zápisů. Jednak pro poučení, ale především pro posilu: jde o zřetelný zdroj naděje, energie a odhodlání zlepšovat soustavně vnitřní situaci naší církve, učinit z ní co nejhlubší společenství.

Na závěr alespoň jeden citát: Nejvýznamnějším ... setkáním, kde by mělo dojít k vyznání hříchů, k pokání a smíření je Plenární sněm katolické církve ČR."

 

Co je smyslem tohoto materiálu?

Smyslem tohoto materiálu je získat popis skutečnosti z vašeho farního či řeholního společenství, z vašeho sněmovního kroužku, který poslouží pro poznání té tématiky, která by měla být podle Vás projednávána na plenárním sněmu. Důležité jsou také Vaše názory a návrhy na řešení popsané skutečnosti. Vaše zápisy budou podkladem pro zpracování sněmovních předloh. Kromě toho je jednotlivé sekce přípravné komise použijí při své práci - informační sekce pro informaci veřejnosti, duchovní sekce pro formulaci modliteb při řešení vzniklých otázek. Také mohou být poskytnuty všem sněmovním kroužkům pro vzájemné seznámení a inspiraci. Tato komunikace má sloužit k oživení naší církve a k řešení jejích problémů na plenárním sněmu

Různé kroužky pracují různým způsobem, také očekávání od sněmovního procesu jsou různá. Snažili jsme se proto připravit takový materiál, který by umožňoval a podporoval tuto rozmanitost přístupu a práce v jednotlivých kroužcích. Smyslem materiálu je také inspirovat sněmovní kroužky k diskusi a dialogu. Proto jsme zařadili řadu podnětů ke každému okruhu – ty jsou ovšem pro animátory pouze nabídkou. Sněmovní proces se může a má pro naší církev stát tolik potřebnou školou dialogu.

Tento materiál má tedy být celkovým námětem k dialogu:

·           Abychom dokázali najít správnou cestu do budoucnosti, musíme pravdivě poznat situaci, ve které se nacházíme. Naše společenství jsou ovlivněna dlouhou dobou nesvobody i překotnými změnami posledních let. Jaká situace byla v našem místním společenství dosud?

·           Při četbě a rozjímání základních dokumentů II. vatikánského koncilu jsme poznali velikost, krásu a důstojnost církve - mystického těla Kristova. Víme ale, jak nesnadno se ideál, který nám předložili koncilní otcové, promítá do každodenního života Božího lidu. Aby církev věrně následovala svého Pána, je třeba aktivní a odpovědná účast každého křesťana. Co tedy mohu udělat já (my), u nás, v naší konkrétní situaci pro realizaci závěrů Druhého vatikánského koncilu?

·           K tomu, abychom byli opravdovým znamením spásy a Boží lásky, nestačí jen naše aktivity. Je třeba proměňovat i srdce věřících. Co je nutné změnit v nás samých?

·           K obnově církve je nezbytné, abychom po ní opravdu toužili. Nestačí ale jen naše nadšení. Můžeme narazit na mnohá omezení, daná možnostmi naší církve. Co potřebujeme pro to, aby naše společenství mohlo žít naplno jako součást Božího lidu? Co nám chybí, abychom mohli napřít své síly k obnově v duchu II. vatikánského koncilu? Jaké prostředky, struktury, jakou pomoc potřebujeme? Co pro to můžeme udělat my sami? Co pro to mohou udělat naši duchovní pastýři?

 

Ke každé kapitole jistě vyvstane spousta námětů, impulsů, otázek i námětů k jejich řešení. Tím více tedy vítáme Vaše zápisy a připomínky, které budou cenným a svědectvím skutečného života naší církve a závazným zdrojem pro připravované předlohy.

 

Co obsahuje materiál pro sněmovní kroužky?

Podklad pro jednání sněmovních kroužků je text „O církvi“ zpracovaný tématickou sekcí přípravné komise podle koncilní konstituce „Lumen gentium“. Zahrnuje ovšem i další pokoncilní dokumenty a podněty až do současnosti, neboť učení církve, její život i svět kolem nás od koncilu pochopitelně prodělaly určitý vývoj. Je rozdělen do sedmi témat (téma tři se ještě dělí na dvě části). Každému tématu byste měli věnovat nejméně jedno setkání sněmovního kroužku.

Každé téma je uvozeno jednou kapitolou z podkladu „O církvi“. Pokud vám tento text bude dostatečnou inspirací k jednání kroužku, nemusíte se už ničím dalším zabývat. Těm, kteří chtějí ještě hlouběji poznat učení koncilu a pokoncilní církve, doporučujeme sáhnout po konstituci o církvi „Lumen gentium“, případně po další doporučené literatuře (viz poslední strana).

Dále je uvedeno shrnutí a krátký komentář ke kapitole pro ty, kteří uvítají ještě bližší uvedení do tématu.

Kroužkům záměrně ponecháváme plnou tvůrčí svobodu ve způsobu zpracování tématu. Podstatné jsou ovšem závazné okruhy. K nim by mělo jednání vašeho kroužku směřovat. Z každého jednání kroužku byste měli odevzdat stručný zápis. Není důležité, zda na jednom setkání proberete všechny okruhy, nebo vám téma zabere dvě nebo tři setkání kroužku. Pokaždé, když uzavřete nějaký okruh nebo jednotlivý námět, svou odpověď nebo odpovědi na něj zapište na zvláštní formulář pro zápis ze setkání sněmovního kroužku. V každém musí být popis skutečnosti a případně návrh na řešení, vyžaduje-li podle Vás nápravu či změnu. Zápis má obsahovat vaše názory k okruhu a zkušenost z vašeho společenství, či jeho okolí. Nemusí jít jen o většinový názor kroužku, právě tak je vhodné uvést různá stanoviska i podnětný názor jedince. Vaše odpovědi a podněty budou dále zpracovány a budou podkladem pro sněmovní předlohy, podle nichž bude později jednat vlastní sněm.

Ani tyto okruhy samozřejmě nemohou pokrýt celou šíři tématu. Je tedy jistě možné a vhodné uvést v zápisu i další náměty k tématu a další témata a otázky, jimiž jste se v kroužku zabývali a jejichž závěry považujete za vhodné sdělit dále.

V další části pak naleznete náměty k diskusím a o situaci ve vašem společenství. Mají podobu otázek. V průběhu práce si můžete všimnout, že náměty směřují do svědomí Vašeho společenství, farnosti, ale i každého jednotlivce. Náměty se týkají především stavu vašeho společenství, popř. naší církve, ve světle koncilního a pokoncilního učení. Je jasné, že mohou na jedné straně upozornit jen na určité myšlenky. Proto bude jen dobře, když svým tvůrčím přístupem toto omezení překročíte. Pokud budete považovat za vhodné, můžete odpovědět i přímo na jednotlivé náměty – v tom případě v zápisu uveďte jejich číslo. Použijete-li své otázky, pak je formulujte v zápise.

 

Možné přístupy k tématům

Přístup kroužků k tématu může být tedy různý. To je dobré a žádoucí. Některé kroužky jako podklad pro své jednání použijí přímo zpracovaný text přípravné komise, jiné uvítají možnost shrnutí, konkretizace, nebo zaostření na určitá témata či určitý úhel pohledu. Protože každému kroužku by asi vyhovovala trochu jiná podoba shrnutí, rozhodli jsme se nakonec nabídnout vám několik možných přístupů. Je samozřejmě možné, že i přístup jednotlivých členů kroužku bude odlišný – někdo si bude chtít nastudovat co nejvíce, druhý se spokojí s vlastními názory a úvodem, který připraví animátor; někdo bude chtít hovořit o tématu v obecné rovině a druhý bude stát o to jej konkretizovat, a podobně. Pokud se animátorovi kroužku podaří tyto přístupy sladit tak, aby se navzájem doplňovaly, může to být pro kroužek velkým obohacením. Podobně různý přístup v různých sněmovních kroužcích je obohacením pro sněmovní proces.

Pro kroužky a někdy možná i pro jejich jednotlivé členy nabízíme tedy několik možných přístupů:

- těm, kdo mají zájem prohloubit a ověřit své znalosti koncilových dokumentů:

Doporučujeme zejména prostudovat přímo příslušné kapitoly Lumen gentium, podklad O církvi tématické sekce přípravné komise a další doporučenou literaturu k jednotlivým kapitolám. Spíše orientačně je potom možné se seznámit se shrnutím a podněty. Těm, kdo tento přístup přijmou za svou pracovní metodu, umožní prohloubit své vzdělání, rozšířit svůj pohled na církev a více si uvědomit východiska a hlavní důrazy současného sebepojetí církve. Podklad přípravné komise potom umožní ujasnit si, co nového koncil přinesl a  jaké hlavní výzvy pro přítomnost je možno z něj vyčíst. Na tomto základu je možno se promyšleněji a kvalifikovaněji vyjadřovat k jednotlivým tématům a okruhům.

- těm, kdo mají zájem z tématu něco tvůrčím způsobem vytěžit:

Po prostudování zadání přípravné komise doporučujeme určitou dobu nad tématem přemýšlet a „nosit ho v sobě“. Je vhodné skládat si ho do souvislostí se zkušeností vlastního života a s dalšími podněty z života druhých, z literatury, z tisku a podobně. Stojí za to vyhledat místa, kde o tomto tématu hovoří Boží slovo. Je dobré vše zahrnout do modlitby a meditace. Při tvůrčím promýšlení stojí za to probírat téma s druhými. Těm, kdo tento přístup přijmou za svou pracovní metodu, umožní aktivně si promyslet sebepojetí dnešní církve a přijmout je za své.

- těm, kdo chtějí vztáhnout téma na sebe, svou rodinu, farnost, společenství:

Další možný postup je snažit se vztáhnout téma a jeho hlavní myšlenky na sebe, svou rodinu, farnost, společenství, diecézi a naši církev. I v tomto případě je třeba nejprve prostudovat podklady k tématu, a to v rozsahu, který příslušnému sněmovnímu kroužku vyhovuje. Potom je vhodné si z tématu „vytáhnout“ myšlenky, které se týkají mne (či toho okruhu, o němž chci uvažovat), pokusit se zkonkretizovat je a domyslet. V dalším kroku je na místě uvědomit si skutečnost a porovnat rozdíl. Vyústěním celého postupu by mělo být zamyšlení nad tím, co by se mohlo změnit, a případně i konkrétní rozhodnutí, předsevzetí nebo skutek. U lidí, kteří budou postupovat takto, může být (kromě odpovědí v zápisu z kroužku) hlavním plodem to, že si více uvědomí své místo v církvi a podstatné momenty v rodině, farnosti, společenství a podobně – a také se budou snažit v rámci své spoluodpovědnosti alespoň některé věci proměnit k tomuto obrazu.

- těm, kdo chtějí poměřovat normu ideálu a současnou skutečnost:

Dalším možným cílem může být porovnat skutečnost s ideálem. Normu nám ukazují dokumenty církve, a proto je třeba se s nimi seznámit, a to v rozsahu, který příslušnému sněmovnímu kroužku vyhovuje. Potom i takový kroužek popíše porovnávání skutečnosti v nejrůznějších oblastech života vašeho společenství, diecéze nebo naší církve s tím, jak by asi měla vypadat. Nad rozdíly je možné se dále zamýšlet, hledat jejich příčiny a hlavně cesty k nápravě. To vše by se mělo objevit v zápisech ze sněmovního kroužku. Tato činnost je důležitá, protože poskytne církvi a jejím představitelům zpětnou vazbu. Bude tak možné poznat rozdíly mezi normou ideálu a skutečností, rozlišit typické od ojedinělého, podstatné od druhořadého a naléhavé od méně naléhavého. Na základě této zpětné vazby, kterou tím představitelé církve získají, bude možno odpovědně rozhodnout o určitých změnách, stanovit priority, uvědomit si nejbolavější místa, vypracovat dílčí dokumenty české církve, například partikulární církevní právo, národní katechismus, pastorační plán a podobně. Ti, kdo budou ve sněmovních kroužcích pracovat tímto postupem, tak napomohou národní církvi k hlubšímu sebepoznání, rozhodnutím a možným nápravám.

- těm, kdo se budou chtít podívat na předkládaná témata ze specifického dílčího aspektu:

Určitě se najdou kroužky – a také jednotlivci v rámci kroužků, kteří se budou chtít na celou tematiku dívat ze svého specifického pohledu, a to z titulu své odbornosti, své životní zkušenosti nebo prostě proto, že jim tento aspekt zvláště leží na srdci. Je jistě vhodné se do sněmovního procesu zapojit s odborným vzděláním sociologa, ekonoma, ekologa, psychologa, historika či učitele. Právě tak jistě mohou přijít se specifickými podněty kněží, řeholníci, katecheté, vychovatelé, starší lidé, mládež, rodiče.

- těm, kdo chtějí uplatnit vlastní rozum:

V neposlední řadě je mezi zájemci o sněmovní proces celá řada těch, kdo jsou přesvědčeni, že nemusejí studovat církevní dokumenty, psané někdy teologickou a mnohým nesrozumitelnou řečí, k tomu, aby viděli, co v církvi skřípe, co by se mohlo změnit a na jakých základech je třeba stavět, aby to k něčemu bylo. Tito lidé často vycházejí ze svých bohatých životních zkušeností, které mohou být pro sněm užitečné.

Stojí za to se snažit každému zprostředkovat poselství koncilních dokumentů, protože  řadu věcí opravdu formulují jinak, než je vžitá představa. Namátkou jmenujme pojetí církve jako svátosti pro svět, církev jako společenství Božího lidu, všeobecné kněžství, důraz na ekumenismus, poslání laiků, služebný charakter svátostného kněžství, všeobecné povolání ke svatosti atd. Stojí proto za to, aby se kroužky snažily seznámit s tímto poselstvím alespoň v podobě shrnutí. Řada lidí si však po seznámení s koncilními dokumenty uvědomí, že jejich dosavadní představa o církvi souhlasí s těmito dokumenty.

Jsme proto přesvědčeni, že tito lidé mají plné právo i bez studia koncilních dokumentů vyslovit své názory a že by se tímto hlasem měl sněm s plnou vážností zabývat. I vás proto zveme k sněmovnímu procesu a prosíme, abyste se vyslovili k okruhům jednotlivých témat

 

Jak může probíhat setkání ?

1.       Animátor přivítá členy sněmovního kroužku a zahájí setkání úvodní modlitbou. viz str. 3. Když se setkáte, vytvořte si pravidla jednání kroužku:

·         animátor nebo ten, kdo právě setkání vede, musí dbát jak na dodržení určeného programu, tak na přiměřené časové rozdělení jednotlivých součástí programu. Je také vhodné, aby se ustálila struktura těchto setkání - například podle výše uvedeného schématu - a ta se často neměnila. Pokud si kroužek upraví navrženou strukturu, měl by to udělat tak, aby nechyběla žádná z podstatných částí, tedy: modlitba, chvíle ticha, seznámení se základním textem (kapitolou z dokumentu O církvi nebo komentářem), příležitost pro  každého účastníka vyjádřit svůj názor.

·         stanovte si, za jaké společenství hovoříte, a to pak charakterizujte ve svém zápise: má to být společenství, ve kterém bezprostředně žijete: např. farnost, řeholní dům, hnutí, kněžské společenství ve vikariátu, biskupství, seminář, apod.

·         stanovte si zapisovatele z jednání kroužku. Ten zachytí body diskuse na volném papíře a pak po dohodě postupně vyplní příslušné rubriky formuláře zápisu. Dosavadní analýzy zápisů ukázaly, že je nutné, aby byly zápisy formálně pečlivě zpracovávány a přesně označovány. Nedostatky v označení zápisu se ukázaly jako vážná překážka pro další práci s nimi, tedy i pro posouzení, jak bylo téma dříve projednáno, když se např. kroužek chtěl k danému tématu vrátit či je využít k další práci. Počty zápisů a potřeba vyznat se v nich totiž postupně nabývají podobu hromadných dat. A u zpracování hromadných dat je hlavním problémem jejich uchovávání a rozpoznávání. Práce kroužků je dlouhodobá a nemůže být znovu a znovu zahajována; je nutné, aby soustavně pokračovala. Jinak totiž hrozí, že názory členů kroužku a jejich práce přijdou vniveč.

·         stanovte si způsob jednání tak, aby bylo skutečně slyšet hlas každého, kdo chce být slyšen, ale také dobu pro vystoupení jednoho každého člena.

·         stanovte si dobu pro diskusi - nekonečné diskuse každého odradí. Velmi se doporučuje, aby se předem dohodnutá doba dodržovala.

2.       Animátor stručně vysvětlí program setkání. Na jeho téma musí být řádně připraven - ať už je to on nebo někdo jiný, kdo je jím pověřen. To znamená, bude mít mimo jiné pečlivě přečtenou příslušnou kapitolu z dokumentu O církvi a všechny texty k příslušnému tématu (komentář, okruhy otázek, náměty k diskusi, nabídku přímluv). Je možné z časových a rozsahových důvodů rozložit jedno téma do více sezení. Animátor určí osoby, kdo přečte jednotlivé texty.

3.       Je dobré, aby animátor příslušný text O církvi stručně osvětlil např. pomocí nabídnutého komentáře nebo uvedl do souvislosti s celým dokumentem Lumen gentium. Tuto vysvětlující meditaci si připraví animátor (nebo někdo z kroužku).

4.       Poté vyzve přítomné ke chvilce ticha. Po jejím skončení se může text ještě jednou přečíst nebo přikročit k diskusi, před kterou se mohou přečíst náměty.

5.       Animátor se s kroužkem dohodne na výběru některé z navržených okruhů a námětů nebo na dalších otázkách týkající se tématu.  Ty se zapíšou do příslušné rubriky zápisu.

6.       Animátor pak vyzve účastníky k popisu, jak se dané téma týká jejich společenství, a to postupně po jednotlivých okruzích a potom konkrétně k popisu současné situace podle vybraných námětů. Samozřejmě nemusíte odpovídat na všechny náměty, ale jen na ty, které se na vás vztahují a na které máte zájem odpovídat. Otázky v námětech jsou ponejvíc orientovány na laické kroužky. Proto je vhodně přizpůsobte podle charakteru vašeho kroužku (kněžský, řeholní, mládežnický apod.). Některé otázky Vám mohou chybět; doplňte je a zodpovězte. Popisy mají být stručné a výstižné.


7.       Poté vyzve animátor účastníky k formulaci návrhů na řešení případných problémů a kdo to má nést zodpovědnost. Při hledání zodpovědnosti mají mít účastníci na mysli tzv. princip subsidiarity, tj. problémy začít řešit zdola. Tzn. Co můžeš vyřešit sám, nechtěj po představeném. Stručné a výstižné shrnutí názorů na řešení problémů a zodpovědnost za ně zapíše animátor do příslušného formuláře.

8.       Vzhledem k tomu, že žádný názor nesmí být opominut, doporučuje se nezaznamenávat počet souhlasících nebo nesouhlasících, aby se nikdo necítil se svým názorem v menšině či dokonce v opovržení u ostatních členů kroužku. Je třeba zaznamenat všechny názory, které chtějí být zaznamenány.

9.       Diskutujte o každém námětu a návrhu na řešení pokud možno zvlášť a zaznamenejte je na příslušné místo formuláře zápisu. Po uplynutí času diskuse  shrne animátor hlavní body, ke kterým se dospělo. Pokud to kroužek bude považovat za důležité pro jednání sněmu, zapíše i problémy místního charakteru, aby bylo možné se buď k nim vrátit v dalších setkáních, nebo je použít jako inspiraci pro život farnosti.

10.   před koncem setkání se dohodněte na tom, 

·         jakým způsobem bude dopsán a ověřen zápis z jednání, např. zapisovatel získá pověření, aby tento zápis zpracoval a při další schůzce se schválí, pokud již tak neučiníte na místě.

·         jaké bude příští téma, jaká je pro ně navrhovaná literatura, případně si rozdělit, kdo jakou část do příště zpracuje a podá příště zprávu, nebo jak se všichni připraví na další projednávání.

11.   Všichni se pak na chvíli ztiší a setkání zakončí modlitbou. K tomu lze použít přímluv uvedených pro jednotlivá setkání nebo vlastní přímluvy účastníků či kombinaci obojího, případně vhodné přímluvy z breviáře a vše se ukončí modlitbou Páně a modlitbou za sněm, str. 3, následuje zpěv, závěrečné požehnání za přítomnosti duchovního, nebo znamení kříže.

 

Jak vyplnit zápis?

1.              Po setkání sněmovního kroužku animátoři zajistí zápis z jednání. Zápisy ze sněmovních kroužků zpracujte v elektronické formě na jednotných přiložených formulářích, aby byla možná jejich archivace v kroužcích, u moderátorů, na sekretariátu a internetu, aby se zápisy daly současně využít ve všech sekcích přípravné komise. Animátoři proto dostanou od svých moderátorů formuláře zápisů v elektronické formě na disketě.

2.              Číslo moderace a číslo kroužku vyplní zapisovatel podle informace od moderátora, který tato čísla přidělí.

3.              Pro každé jednání vyplníte zvláštní formulář, který bude označen pořadovým číslem jednání.

4.              Nový formulář také vyplňte pro každý okruh tématu, popř. každý zvolený námět okruhu. Bude-li více okruhů, popř. námětů projednáno v jednom zasedání, či nebude-li stačit jeden formulář na jeden okruh, popř. námět, vyplňte více formulářů a označte je pořadovým číslem v rubrice strana zápisu.

5.              Formulář bude obsahovat jedno číslo tématu a okruhu, které kroužek ve svém jednání projednával.

6.              Má-li kroužek zájem samostatně se věnovat jednotlivému námětu, uvede také číslo vybraného námětu. Máli zájem pracovat na nějakém vlastním námětu, okruhu či přímo tématu, vypíše námět slovy.

7.              V odpovědi na dané téma nebo zvolený námět se popíše v každém případě popis skutečného stavu a co si o něm myslíte. Pokud se jedná o problém a napadá Vás nějaké řešení, zapíšete také návrh na řešení.

8.              Cílem zápisů je získat co nejúplnější a nejkonkrétnější podklady o skutečném stavu, mínění, potřebách a návrzích na řešení event. problémů. Aby mohly být zápisy zpracovány, je žádoucí zapisovat odpovědi svědomitě, zodpovědně, věcně, výstižně a stručně.

9.             Zápisy vždycky předávejte v jedné kopii svému moderátorovi v elektronické formě. Proto si zapisovatel zařídí přístup k PC. Nebude-li to možné,  pak zašlete zápis na kvalitním papíře na psacím stroji s čistými typy, aby ho mohl počítač přečíst. Nemáli moderátor e-mail a animátor ano, zašle animátor zápisy v elektronické formě na sekretariát a moderátorovi na papíře.

 

Jak se zápisy zpracují

1.              Moderátoři budou zápisy evidovat a pořizovat průběžně evidenci projednávaných témat a odpovědí na okruhy. Moderátor po čtvrt roce předá vyhodnocení těchto skutečností do sekretariátu přípravné komise.

2.              Moderátoři budou rovněž předávat jednu kopii všech zápisů do sekretariátu přípravné komise. Každý moderátor si zařídí přístup k e-mailu, kam bude dostávat zápisy v elektronické formě od animátorů. Ty pak bude průběžně zasílat společně s papírovými zápisy sekretariátu.

3.              Moderátoři rovněž oznámí do sekretariátu přípravné komise, že projednávání daného dílčího tématu z materiálu O církvi bylo v jejich oblasti ukončeno. A to tehdy, když se problematika daného dílčího tématu už přestane v jim doručovaných zápisech objevovat. (všechny jejich kroužky se vyjádřily ke všem okruhům spojeným s daným tématem materiálu O církvi.)

4.              Sekretariát přípravné komise postupně převádí všechny zápisy do elektronické podoby a ukládá je na internetovou stránku plenárního sněmu, tak aby byly přístupné všem účastníkům přípravy sněmovního procesu. Proto Vás sekretariát znovu velmi prosí o zasílání zápisů  prostřednictvím e-mailu nebo na disketě. Velmi tím ušetříte práci a čas při zpracování!!!

5.              Analytická sekce je bude zpracovávat do analýz, které budou společně s vašimi zápisy podkladem pro sněmovní předlohy, které zpracovává tématická sekce.

6.              Umístění na internetu umožní okamžitý přístup také všem ostatním členům přípravné komise bez drahého kopírování a zasílání. Tak budou vaše zápisy k dispozici pro inspiraci a vzájemné poznání ostatním členům sněmovních kroužků.

 

K čemu budou sloužit výstupy ze sněmovních kroužků?

Náměty oproti loňskému materiálu obsahují konkrétní otázky, které mají nejen podnítit diskusi, ale tentokrát zjistit místní situaci, Vaše mínění a případné návrhy na řešení v řadě oblastí. Pro sněmovní kroužky to znamená pokračování v započaté diskusi a společném dialogu, bude také přínosné, rozšíří-li se diskuse i mimo kroužek. Některé podněty mohou vést přímo ke konkrétním změnám v okolí kroužků – třeba v rodinách jejich členů, v jejich farnosti či společenství. Každopádně všechny shromážděné reflexe a návrhy na řešení už jsou cenným obrazem o tom, jaký je život aktivnějších členů naší církve – a poznání tohoto obrazu je pro pastýře naší církve jistě cennou hodnotou. Takto získané informace přispějí podstatným způsobem ke zjištění situace naší církve. Po objektivních analýzách budou použity k zapracování do sněmovních předloh. Pokud je biskupové uváží jako významné, projednají se na sněmu. Takto můžete Vy, členové sněmovních kroužků, vyvolat proces směřující ke  zlepšení, nápravě či změně. A naopak ty, které budou prozrazovat určité deformace vidění církve, jednostrannost, neporozumění a podobně, se stanou důležitým impulsem ke vzdělávání v církvi a mohou inspirovat duchovní formaci, pastoraci či sdělovací prostředky.


1. téma: Církev jako svátost spásy a společenství

 

Communio Trojice, účast na Božím životě, obnova  jednoty po chaosu hříchu, Kristovo království skládající se z lidského i božského prvku, institucionální i charismatická dimenze, svátost spásy – nástroj vnitřního spojení s Bohem, pluralitní jednota místních církví, spoluodpovědnost za svět, pokorná přítomnost sloužící a chudé církve - znamení Kristovy přítomnosti v lidské společnosti

 

Ježíš Kristus je zviditelněním neviditelného Boha. Je světlem národů, neboť zjevuje světu lásku Trojjediného Boha a jeho jas „září na tváři církve“[1]. „Bytí pro druhého“, láskyplná vydanost božských Osob uvnitř Trojice je skrze Kristův kříž  nabídnuta všem lidem. Takto je i církev závislá na Duchu svatém, jež je „pramenem a dárcem veškeré svatosti“[2]. Z tajemné lásky Otce, Syna a Ducha svatého se rodí společenství (communio) těch, kteří se s Kristem, skrze něho a v něm podílejí na sdílení lásky v Trojici.

Církev má svůj původ v plánu Nejsvětější Trojice, podílí se na uskutečňování Božího záměru dát lidem „účast na Božím životě“, sjednotit vše v Kristu[3], přinést svobodu a uzdravení celému stvoření[4].

Církev byla „už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách izraelského  národa“[5]. Dokonce: „Svolání církve je, takřka, Boží reakce na chaos, který vyvolal hřích. Tato obnova jednoty se uskutečňuje skrytě v lůně všech národů.“[6]

Církev založená v historické podobě Kristem na základech apoštolů s Petrem v čele a představená Duchem svatým je  „Kristovo království již dnes tajemně přítomné“[7], je „zárodek a počátek tohoto království na zemi“[8]. Bude však „dovršena teprve v nebeské slávě“[9]. Plné uskutečnění církve – a skrze ni i světa – ve slávě nastane po mnoha zkouškách. Teprve tehdy budou všichni spravedliví počínaje Adamem… shromážděni ve všeobecné církvi u Otce.[10]

Církev je „společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá (Kristus) pravdu a milost na všechny. Je to společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo, viditelné shromáždění i duchovní společenství“[11]. Církev vytváří jedinou složenou skutečnost, skládající se z lidského i božského prvku.

Církev je také nazývána svátostí, protože je trvalým životním principem, ve kterém Otec skrze Syna, Věčné Slovo vede dialog s člověkem, je nástrojem vnitřního spojení s Bohem a znamením jednoty celého lidstva[12]; je „viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo“[13].

Genetická trojiční výbava církve se projevuje v pluralitní jednotě místních církví, jež žijí různorodou bohatostí svých tradic duchovních, liturgických i právních. To je zjevně patrné také na církvích Východu. Mezi nimi a církví západního obřadu „je podivuhodné společenství, takže různost v církvi nejenže neškodí její jednotě, ale spíše ji zvýrazňuje“.[14]

Koncilní důraz na hluboké teologické a duchovní kořeny nauky o církvi jako Božím lidu, tajemném Kristově těle a svátosti spásy vhodně komponuje vztah mezi dimenzí institucionální a charismatickou. Obě dimenze patří k božské podstatě církve, založené Kristem, protože společně přispívají k zpřítomnění Kristova tajemství a jeho díla spásy ve světě[15].

 V nauce o církvi tajemně působící od počátku stvoření[16] ve vyvoleném národu i v lůně ostatních národů je obsažena obdivuhodná otevřenost a spoluodpovědnost za svět. V této otevřenosti se zrodila teologie a církevní život v období církevních otců. Pokorná přítomnost sloužící a chudé církve a spolupráce se všemi lidmi dobré vůle bude výmluvným znamením přítomnosti Kristovy.[17]

 

Shrnutí:

Úvahy, které se vztahují k této první kapitole, jste v minulém roce probírali v prvních třech setkáních, pokud jste se rozhodli pro variantu A.

 

            Církev je všeobecnou svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí. (KKC 780)

Církev je zárodkem Božího království - Kristus vrátil lidem možnost najít štěstí v životě s Bohem díky své smrti a svému vzkříšení. O životě ve společenství s Bohem hovořil jako o Božím království. Už nyní můžeme v církvi zažít něco z krásy života ve společenství s Bohem v jeho království a své dokonalé podoby Boží království dosáhne až přijde Kristus podruhé, ve slávě.

Církev je tajemným Kristovým tělem - církev tedy není jen dobře organizovaný spolek lidí, ale skrývá v sobě Krista, který jí dává život. Svatý Pavel to vyjádřil obrazně: Církev je tělo. A hlavou tohoto těla je Kristus.

Církev je povolána zvěstovat světu zájem, který o něj má Bůh.

 

Komentář:

Na první pohled by se církev mohla zdát pouhou lidskou organizací. Sám název konstituce, Lumen Gentium (tj. Světlo národů), ale ukazuje daleko za instituci řízenou jen lidmi. Tímto světlem národů je Kristus (LG 1). „Církev nemá jiného světla, než je světlo Kristovo.“ (KKC 748)

Církevní otcové připomínají obraz Slunce a Měsíce. Měsíc sám o sobě je tmavý. Od Slunce přijímá světlo a jen tímto světlem září v noci na obloze. Kdyby církev byla pouze lidskou organizací, byla by stejně nevýrazná, neměla by co předávat. Kristus jako Slunce spravedlnosti září od svého vzkříšení a naplňuje církev svým světlem. Tak církev, ačkoli sama o sobě hříšná a chybující, vyzařuje do světa Boží spásu a stává se zářivým svědectvím Boží dobroty a lásky, svátostí spásy.

Svátost je viditelné znamení neviditelné Boží milosti. Říkáme-li, že církev je všeobecnou svátostí spásy, znamená to tedy, že je viditelným znamením skryté Boží přítomnosti ve světě. Jejím posláním je hlásat spásu, zvěstovat světu zájem, který má Bůh o každého jednotlivého člověka. „Protože církev je „povolání“ všech lidí ke spáse, je svou přirozeností misionářská, poslaná Kristem ke všem národům, aby z nich učinila učedníky.“ (KKC 767) Uvážíme-li toto, vidíme, že spolu se všemi křesťany neseme  zodpovědnost za církev.

Ačkoli církev směřuje ke svému naplnění až přijde Kristus na konci časů, již nyní můžeme v církvi zažít zázrak krásy života ve společenství s Bohem v Jeho království. Ona sama (církev) je zárodek a počátek  tohoto království na zemi. (KKC 768; LG 5) Právě prostřednictvím živého společenství církve rozlévá Bůh svou milost a pravdu na celý svět.

 

 

Okruhy ke kapitole 1

1.1 Pokusme se charakterizovat naše prostředí, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

1.2 Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

1.3 Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

 

Náměty k okruhu  1.1.

Pokusme se charakterizovat dnešní svět, v němž žijeme společně věřící s nevěřícími.

1.1.1.                       Jsou pro nás věřící pouze ti, kteří chodí do kostela, anebo také ti, kteří se neúčastní života církve?

1.1.2.                       Je nevěřících lidí v okolí naší farnosti (našeho řádu, mezi našimi mladými kamarády) více, než je nás, křesťanů?

1.1.3.                       Pro jaké hodnoty tito lidé žijí? V čem se jejich hodnoty liší od hodnot křesťanských?

1.1.4.                       Jaké obtíže jim přináší život bez Boha? Jaká nebezpečí, jaká úskalí, jaké problémy?

1.1.5.                       Chrání nás naše křesťanství před problémy okolí, nebo se nás také dotýkají?

1.1.6.                       Cítí se být nevěřící lidé v našem okolí nešťastní, nebo mají radostný, či dokonce radostnější život než my, křesťané?

1.1.7.                       Zajímá nevěřící lidi, jaký názor má naše církev na jejich problémy a jaké má návrhy na jejich řešení?

1.1.8.                       Cítíme existenci nevěřících spoluobčanů jako své ohrožení, nebo se nám s nimi žije dobře?

1.1.9.                       Co nás – věřící a nevěřící lidi – spojuje?

1.1.10.                   Ovlivňují nevěřící lidé naše křesťanské hodnoty? Pokud ano, kladně nebo záporně?

1.1.11.                   Jak se k sobě navzájem chováme? Přátelsky, nepřátelsky, nebo jsme si lhostejní?

1.1.12.                   Hledají naši nevěřící spoluobčané nějaké vyšší, duchovní hodnoty? Jak se to dá na nich poznat?

1.1.13.                   Jsou v těchto otázkách rozdíly mezi venkovem a městem?

1.1.14.                   Změnilo se něco v otázce hledání duchovních hodnot mezi lidmi kolem nás oproti době do roku 1989?

1.1.15.                   Zajímáme se v církvi o problémy, které pálí lidi kolem nás?

1.1.16.                   Jsme s lidmi kolem nás na jedné lodi? Pokud ano, vnímáme to tak? Pokud ne, proč? Co jim můžeme nabídnout? Děláme to?

1.1.17.                   Uvědomujeme si v našem společenství a v církvi, že lidmi ničená příroda je čím dál méně schopna vydávat svědectví o Boží slávě, a že je to teď hlavně a možná brzy už jedině na nás?

 

Náměty k okruhu 1.2:

Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?

1.1.1.           Lze  větu „církev je svátostí spásy pro svět“ převést do konkrétní životní praxe křesťanů?

1.1.2.           Našli bychom ve své farnosti (ve svém společenství) příklady toho, jak církev naplňuje své poslání být svátostí spásy pro svět?

1.1.3.           Našli bychom takové příklady v křesťanských rodinách?

1.1.4.           Jak zprostředkováváme ostatním lidem Boží zájem o svět a jeho blízkost světu?

1.1.5.           Je  víra katolických křesťanů v našem okolí v souladu s učením církve?

1.1.6.           Je  způsob života křesťanů ve farnostech a v diecézích v zásadě v souladu s tím, co církev hlásá, nebo tam cítíte rozpor? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah věřících ke své církvi? Ovlivňuje tento soulad nebo rozpor vztah nevěřících k církvi?

1.1.7.           Co ze života našeho společenství může okolní svět přitahovat, čím ho naopak odpuzujeme? Mělo by se na současné situaci  něco změnit? V případě, že ne: Proč? V případě, že ano: Co?

1.1.8.           Když přemýšlíme o budoucnosti, bude za třicet či padesát let v naší obci katolická farnost? Bude-li, v čem bude asi jiná než ta naše?

 

Náměty k okruhu 1.3:

Jak své současníky jako křesťané oslovujeme?

1.1.1.      Vyvíjí naše společenství (farní, řádové, mladých ap.) nějaké úsilí, aby navázalo kontakty s nevěřícími?

1.1.2.      Jak snadné či obtížné je naopak pro nevěřící proniknout do našeho společenství?

1.1.3.      Jak je pro ně srozumitelná řeč, kterou hovoříme o svém životě a o své víře? Máme co nevěřícím nabídnout? Nabízíme jasné odpovědi na jejich otázky?

1.1.4.      Kdo ve vašem okolí převládá? Lidé, kteří odpadávají od víry, nebo lidé, kteří přicházejí k víře? Jaké jsou to typy lidí?

1.1.5.      Jak se naše společenství zajímá o situace, v nichž můžeme oslovovat nevěřící, například o zkušenosti učitelů a učitelek náboženství s dětmi z nevěřících rodin? Jaké jsou další situace, v nichž můžeme oslovovat nevěřící?

1.1.6.      Jak vypadá soužití našeho společenství (farního, řádového, mládeže atd.) s nevěřícími?

1.1.7.      Jsme spokojeni s tím, jak vypadá naše svědectví o Boží spáse tomuto okolí? V případě, že ano, jaké k tomu máme důvody? V případě, že ne, co je v silách vašeho společenství změnit, co nikoliv?

1.1.8.      Jak může jednotlivý křesťan působit na své okolí? A jak jednotlivé buňky církve (rodiny, farnosti, společenství, diecéze, komunity, hnutí, aktivity, organizace…)? Zkusme shromáždit co nejvíce nápadů a možností.

1.1.9.      Vnímáme svoji odpovědnost za společnost a své okolí ve svém městě či obci? Vyvozujeme z této odpovědnosti konkrétní kroky? Jaké?

1.1.10.  Jsme vskutku zodpovědní hospodáři – tedy ti, kdo se mají starat o zvířata, rostliny a stvořené věci na Zemi, a jsou Bohu zodpovědní jako spolupracovníci na jeho plánu?

 

Přímluvy

Prosme za Církev, která je svátostí spásy a společenstvím Božího lidu:

- Nauč nás, Pane, přes všechno lidské, které až příliš vnímáme na Církvi, vidět v ní ono tajemné společenství všech, kdo v Kristu, skrze něho a v něm se podílejí na sdílení lásky v Nejsvětější Trojici . . .

- Dej nám, Pane, víru v Církev jako znamení spásy celému světu a zárodek Božího království, které bude dovršeno až v nebeské slávě...

- Nauč nás, Pane, vnímat a přijímat v katolické Církvi Petrovský, Janovský i Mariánský aspekt, jako vzájemně se doplňující a nikoli stojící proti sobě...

- Nauč nás, Pane, vidět jednotu Církve v mnohosti a bohatství různých ritů, kultur a tradic...

- Pomoz nám, Pane, aby Církev v jednotlivých společenstvích byla otevřena dnešnímu hledajícímu člověku a věrohodně mu ukázala Krista a vše, co nám On skrze Církev dává...

 

Pokračují individuální přímluvy. Na závěr modlitba Otče náš... Modlitba za plenární sněm.
2. téma: Církev jako společenství Božího lidu

 

stvoření člověka jako muže a ženy = prvotní společenství, obraz církve, communio - společenství člověka s Otcem skrze Syna v Duchu svatém (vertikála), - společenství s lidmi ve svátostech, v duchovním životě (horizontála), bratrství a sesterství Božích dětí - rovnost a svoboda, ekumenická odpovědnost, přijetí všeho, co je pravdivé a svaté

 

Z pochopení církve v jejím vztahu k tajemství Nejsvětější Trojice vyplývá i charakter církve jako společenství. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, toto prvotní společenství někteří Otcové chápali jako obraz církve. Bůh si vyvolil společenství lidu. Církev zrozená o letnicích z Ducha svatého je Božím lidem putujícím dějinami s významným úkolem spolupráce na spáse světa. Má podíl na kněžském, prorockém a královském poslání Krista.

Myšlenka společenství je hluboce vyjádřena v nauce o církvi jako mystickém Těle Krista. Kristus je hlava, věřící údy[18], vše je smysluplně uspořádáno a propojeno ve vzájemné službě a lásce.

„V tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemně, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem.“[19] Tento „vertikální rozměr“[20] společenství je zásadního významu. Communio je především hluboké společenství člověka s Otcem skrze Syna v Duchu svatém. Osobní duchovní život, účast na svátostech (zejména křest a Eucharistie), modlitba a věrnost v následování Krista jsou základem „horizontálního“ společenství, tj. společenství s lidmi. Toto společenství vychází z hlubokého vědomí, že všichni lidé jsou Božími dětmi (bratrství – sesterství), že jsou si rovni, že mají nezcizitelná práva, že je nutné respektovat lidskou důstojnost a svobodu každého. Proto církev musí být ve svém vnitřním životě autentická a stát na straně člověka  a číst znamení času, jako jsou otázky lidských práv, svobod a demokracie. Je třeba bránit lidi proti nespravedlnosti, zneužívané politické a ekonomické moci a podporovat solidaritu a cítění v duchu sociální nauky církve.[21]

Pojetí církve jako communio otevírá ekumenickou odpovědnost. Pojem rovnosti a bratrství před Bohem vede církev k solidaritě s celým lidstvem na jeho cestě k cíli veškerého stvoření. To je také důvodem nového vztahu k ostatním náboženstvím, především k židovství a islámu, velkým monoteistickým náboženstvím, s kterými nás spojuje postava otce víry Abrahama. Rovněž tak církev neodmítá nic z toho, co je pravdivé a svaté v ostatních náboženstvích[22].

Shrnutí:

Úvahy této 2. kapitoly jste v minulém roce probírali ve 4. setkání, pokud jste se rozhodli pro variantu A.

            Církev je Boží lid „na cestě“. Boží láska znala způsob, jak překlenout propast mezi člověkem a Bohem po prvním hříchu: Bůh si vyvolil svůj lid. Už ve Starém zákoně mu slíbil svou záchranu. Tehdy byl tímto lidem pouze izraelský národ. Ježíš však do společenství Božího lidu otevřel cestu lidem všech národů: založil církev.

            V Božích očích mají všichni lidé stejnou cenu. Proto církev uznává a brání lidskou důstojnost a svobodu každého člověka. Církev je velmi citlivá v otázkách důstojnosti a svobody každého člověka, nejen věřících katolíků, ale i jinak věřících a nevěřících. Chrání je a podporuje soucit mezi lidmi a ochotu si navzájem pomáhat.

            Církev neodmítá nic z toho, co je pravdivé a svaté v ostatních náboženstvích.

 

Komentář:

Bůh od počátku shromažďoval a provázel svůj vyvolený izraelský lid. Kristus svou smrtí a vzkříšením zbořil zeď, která oddělovala Izrael od ostatních národů, a otevřel všem lidem cestu do společenství nového Božího lidu. Tímto vykoupeným Božím lidem je církev.

Církev, lid Boží, se neustále proměňuje: lidé se rodí a umírají, jejich životní cesty jsou rozličné, a přesto všichni směřují ke spáse. Můžeme je přirovnat k obrazu cesty, po které jdou všichni společně. Nikdy každý sám za sebe, ale ve vzájemných vztazích. Na této cestě jsme si všichni rovni, neboť čerpáme z jediného zdroje - společenství člověka s Otcem skrze Syna v Duchu svatém. Svátosti, osobní vztah k Bohu, četba Písma, modlitba... to je pramen, ze kterého tryská život pro všechen Boží lid.

V lidu náležícím Bohu neexistuje anonymita. Náš Otec má spočítány i vlasy na naší hlavě (Mt 10,30). Zná každého z nás, miluje nás a dal nám svou důvěru. Zná všechny naše chyby a nedostatky a dává sílu k jejich překonání. Každého z nás volá jménem ke spolupráci na svém díle, každého naplňuje svou milostí. Právě proto, že tuto nezaslouženou milost dostává v hojnosti každý z nás, jsme si před ním rovni.

„Přirovnání církve k tělu osvětluje úzký vztah mezi církví a Kristem.“ (KKC 788) Vidíme zde těsné sepětí Krista a církve. Každý z členů církve je součástí tohoto tajemného těla, a je součástí, která je pro tělo nezbytná. Není jeden důležitější než druhý, nedá se říci, že některý koná víc a bez jiného člověka by se církev obešla. Kristus touží po každém z nás.

Právě proto církev uznává a brání lidskou důstojnost a svobodu každého člověka, nejen věřících katolíků, ale i jinak věřících a nevěřících.

 

 

Okruhy ke kapitole 2

2.1 Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

2.2 Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

2.3 Co je třeba  v našich podmínkách napravit, abychom v církvi žili opravdu jako společenství Božího lidu?

 

Náměty k okruhu 2.1

Co je obecně třeba, aby se určitá skupina stala skutečným společenstvím?

2.1.1.                  Znáte ve světě kolem sebe skupiny lidí, které byste označili pojmem společenství? Znáte takové skupiny lidí v církvi? Jaké jsou jejich charakteristické společné rysy?

2.1.2.                  Je třeba se ve společenství navzájem znát? Do jaké míry?

2.1.3.                  Je třeba si navzájem pomáhat? Myslíte si, že se to v církvi týká jen duchovní oblasti, nebo i každodenního života? V jakých oblastech je vzájemná pomoc na místě a kde ne (pomoc v domácnosti, péče o staré lidi, finanční pomoc, starost o potřebné, hlídání dětí, pomoc v nesnázích…)? Myslíte, že by se o pomoc měli starat především jednotlivci, nebo i společenství jako celek?

2.1.4.                  Je potřebným prvkem společenství vědomí spoluzodpovědnosti za osudy druhých?

2.1.5.                  Je důležité, aby členové společenství vyznávali stejné hodnoty?

2.1.6.                  Mohou ve společenství nastat konflikty? Pokud ano, jak je řešit?

2.1.7.                  Jaký význam hraje ve společenství odpuštění?

2.1.8.                  Mělo by společenství brát ohled na lidi v menšině a na okraji? V případě, že ano: do jaké míry?

2.1.9.                  Jak se má zachovat společenství, když si povšimne, že na jeho setkání někdo opakovaně chybí?

2.1.10.              Mohou tvořit jedno společenství mladí a staří?

2.1.11.              Mohou tvořit jedno společenství chudí a bohatí? Pokud ano: Jaké vztahy by v něm měly být?

2.1.12.              Patří k podstatě společenství také to, že má svého vůdce? Pokud ano: Jaký je vztah mezi ním a společenstvím? Jde o přirozenou autoritu, nebo o autoritu plynoucí z oficiálního pověření? Může být napětí mezi formální a neformální autoritou? Může toto napětí přinést něco pozitivního?

2.1.13.              Mohou ve společenství být ještě menší skupinky nebo třeba názorové proudy? Je to společenství ke škodě, nebo k užitku? Za jakých okolností?

 

Náměty k okruhu 2.2

Jak v naší církvi zažíváme rovnost všech lidí před Bohem?

2.2.1.                       Měla by česká církev lépe hájit práva našich občanů? Jestliže ano, navrhněte, jakým způsobem. Jestliže ne, zdůvodněte proč.  Kdo by se měl k takovým věcem vyjadřovat, kdo ne?

2.2.2.                       Jeví se vám církevní aktivity na pomoc romské menšině v naší zemi jako dostačující? Je to problém církve?

2.2.3.                       Přispíváme ze svých příjmů na potřeby farnosti a diecéze, apoštolát, charitativní činnost, na misie, na bohoslovce, tzv. svatopetrský haléř na potřeby Apoštolského stolce? Sbírkami při mši svaté, pravidelnými dobrovolnými příspěvky? Příspěvky stanovenými naším biskupem?

2.2.4.                       Měl by se nějak změnit vztah katolíků k příslušníkům jiných velkých náboženství, kteří žijí v naší zemi? V případě, že ano, v čem a prostřednictvím koho? V případě, že ne, zdůvodněte svůj názor.

2.2.5.                       Existuje ve Vašem okolí modlitebna nebo společenství jiného náboženství?

2.2.6.                       Vyjadřuje česká církev (v rodinách, ve farnostech, v diecézích ...) rovnost všech před Bohem a jednotu Božího lidu? Jestliže ano, jak? Jestliže ne, zdůvodněte svůj názor.

2.2.7.                       Zažívají ženy v české církvi stejně důstojné postavení jako muži?

2.2.8.                       Zdá se vám, že se mladí v naší církvi příliš upřednostňují, zanedbávají, nebo mají odpovídající pozornost?

2.2.9.                       Cítí se děti v našem společenství dobře? Máte s nimi kontakt?

2.2.10.                   Jak pečuje naše společenství o své staré a nemocné členy?

2.2.11.                   Setkáváme se někde v církvi s nadřazeným či povýšeným jednáním? V případě, že ano: Kde?

2.2.12.                   Stojí svými kroky a myšlením zodpovědní lidé v církvi vždy na straně člověka včetně plného respektování jeho svobody? Jak vlastně pojmu „stát na straně člověka“ rozumíme?

2.2.13.                   Vnímáme, že znamením času je angažovanost v otázce lidských práv, svobod a demokracie? Co v tom děláme?

2.2.14.                   Jak se díváme na spory v církvi, o kterých informuje rozhlas, televize a tisk? Je to dobré řešení, takto spory zveřejňovat před světem?

 

Náměty k okruhu 2.3.

Co je třeba v našich podmínkách napravit, aby církev žila opravdu jako společenství Božího lidu?

2.3.1           Potřebujeme společenství ke vztahu k Bohu, nebo nám stačí pouze osobní vztah? Zdůvodněte svůj názor.

2.3.2           Co je třeba kromě formálního ustanovení farnosti biskupem k tomu, aby se v ní “děla” církev?

2.3.3           Jak souvisí náš duchovní život a vědomí společenství s lidmi?

2.3.4           Souhlasíme s tím,že: „dnešní společnost trpí nedostatkem vztahů a společenství, a proto pokud vytvoříme skutečné společenství, je to veliké znamení pro svět a veliký příklad”? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je v těchto oblastech může nahradit?

2.3.5           Žijeme ve farnosti spíše vedle sebe, nebo spolu? Co u nás převažuje? Můžeme posoudit, co převažuje v jiných společenstvích (farnostech, v řádech, v hnutích apod.)? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj?

2.3.6           Jak hodnotíme společenství ve své farnosti? Trpí naše společenství nedostatkem vzájemných vztahů? Děláme něco pro to, aby vzniklo, prohloubilo se nebo se stalo viditelnějším? Vidíme v tomto směru v posledních letech nějaký vývoj? Pokud ne: Proč? Pokud ano: Jaký?

2.3.7           Jsme malým společenstvím, které je vhodným prostorem ke sdílení víry, lásky a naděje, k promýšlení Božího slova, k hledání Boží vůle a znamení času? Jsou taková společenství kolem nás? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je může nahradit?

2.3.8           Je v naší farnosti, církvi dost zralých a silných osobností, kolem nichž by bylo možno vytvářet společenství? Pokud ne: Kde je příčina? Dá se s tím něco dělat?

2.3.9           Jakou máme zkušenost se vztahy v našem společenství? Narážíme v našem společenství nebo jinde v církvi na přetvářku, faleš, pomluvy a nactiutrhání? Výjimečně, často, nebo vůbec ne? Snažíme se v našem společenství (v naší církvi) cílevědomě vytvářet, prohlubovat a očišťovat vztahy? Je to důležité? Vyplývá z toho něco konkrétního?

2.3.10       Zažíváme v našem společenství spory a hádky? V případě, že ano: O co se přeme? Jak je řešíme? Je taková nejednota v církvi přípustná? Mohly by spory některých členů naší církve vyústit až do jejich odštěpení a založení nové církve? Nebo je rozkol jen dědictví minulosti, které se už dnes neopakuje?

2.3.11       Je oprávněná kritika nedostatků v našem společenství, v naší církvi? Jak rozlišujeme při kritice lidský a božský prvek v církvi? Co mají podle nás dělat ti bratři a sestry, kteří s něčím v životě církve nesouhlasí?

2.3.12       Prosíme opravdu o odpuštění své bratry a sestry? (Dokážeme jít za konkrétním člověkem, kterému jsme ublížili nebo mu svým myšlením a jednáním ubližujeme, podívat se mu do očí a říci: „Odpusť mi, prosím“?)

2.3.13       Žije naše společenství (farní, řádové, mladých...) ve shodě s ostatními společenstvími, která žijí v jeho blízkosti? V případě, že ano: Jak jsme se dopracovali k tomuto stavu? V případě, že ne: Co vyvolává naši či jejich nelibost, co vzájemné spory, co odcizení?

2.3.14       Sdělujeme svým duchovním pastýřům své zkušenosti s běžným životem, aby v nich mohl rozpoznávat a číst „znamení času“?

2.3.15       Souhlasíme s tím, že: „malá společenství mohou být velmi dobrým prostorem ke sdílení víry, lásky a naděje, k promýšlení Božího slova, k hledání Boží vůle a znamení času”? Pokud ano: Vyplývají z toho nějaké závěry? Pokud ne: Co je v těchto oblastech může nahradit.?

 

Přímluvy

Církev je rodinou Božích dětí. Dostali jsme dar svobody, abychom nasadili všechny své síly pro budování pravého společenství Božího lidu v lásce a jednotě. Prosme o sílu, kterou nám Duch svatý pro toto dílo nabízí:

- Kriste, ty jsi hlavou těla Církve a my jsme jejími údy. Dej ať každý z nás pozná a rozvíjí své dary, aby byl přínosem pro společenství těch, kdo usilují obnovit svět v Tvém Duchu...

- Pomoz nám objevit i své chyby a vše, co je překážkou evangelizace, co nás svazuje, omezuje a brání nám plně se nasadit ve službě Tobě, abychom se stali nástroji plně použitelnými pro svědectví evangeliu...

- Dej, ať síla milosti, kterou neustále čerpáme z živého spojení s tebou v modlitbě a svátostech, se přelévá do našich vzájemných vztahů, do našeho pracovního úsilí i do všeho, co nás spojuje s našimi bližními...

- Nauč nás vidět daleko za hranice svých soukromých zájmů, rozšiřuj pohled našeho srdce, uč nás pravé svobodě, která ctí práva druhých, staví se proti nespravedlnosti, chrání lidskou důstojnost a citlivě rozpoznává znamení času ve světle evangelia...

- Pomoz nám objevit cesty porozumění a dialogu s bratry a sestrami jiných vyznání, pomoz nám překonat předsudky a rány minulosti, prohlubuj naši radost ze společné modlitby, nauč nás v pokoře vidět a přijímat všechno, čím nás jejich svědectví víry může obohatit.

 

Pokračují individuální přímluvy. Na závěr modlitba Otče náš... Závěrečná modlitba za plenární sněm

 
3. téma: Jednota společenství Božího lidu

 

místní církve-identita v univerzální církvi, elementární buňka-rodina, kde je Kristus, tam je církev, účast na všeobecném Kristově kněžství, ekumenický rozměr církve a jednota křesťanů-odpuštění a smíření, společná modlitba, poznání, spolupráce; vědomí společné příslušnosti ke Kristu

 

3.1. Struktury v církvi

Jednota společenství Božího lidu se uskutečňuje ve všeobecné církvi, z „níž vyšly různé místní církve jako konkrétní uskutečnění jediné církve Ježíše Krista. Protože byly zrozeny v univerzální církvi, mají svou církevní identitu v ní a z ní[23]. Církev není tedy federací sestávající z místních církví.  Místní církev (diecéze, eparchie) se realizuje obvykle v místních či personálních farnostech, řeholních komunitách a společenstvích, které slaví Eucharistii, přijímají svátosti, naslouchají Božímu slovu a v modlitbě chválí Pána. Mohou to být i společenství, v kterých nemůže být přítomen kněz, ale věřící se scházejí ve jménu Krista na jeho příkaz: …„kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“[24] „Jsou to často společenství malá a chudá, pronásledovaná nebo žijící v rozptýlení. V nich je přítomen Kristus, jehož mocí se sdružuje jedna svatá apoštolská katolická církev.“[25] Elementární buňkou církve je křesťanská rodina, ve které jsou rodiče svým dětem prvními svědky víry a svou modlitbou a obětí mají tito otcové a matky účast na všeobecném Kristově kněžství.

Jednota společenství těchto dílčích církví ve všeobecné církvi je tvořena společenstvím víry, křtu a účasti na Eucharistii, která jako projev kněžského úkonu přivádí k jednotě s biskupem, který je členem biskupského kolegia v čele s římským biskupem. Slavení Eucharistie je vždy zpřítomněním jediné svaté katolické a apoštolské církve[26]. Tam, kde je přítomen Kristus, tam je přítomna církev. Z toho jasně vyplývá spoluodpovědnost jak pastýřů, tak laiků za místní shromáždění podle vnitřní struktury mystického těla Kristova.

 

3.2. Ekumenický rozměr církve

Vychází z Božího plánu, je v jádru Ježíšovy „modlitby na rozloučenou“[27]. II. vat. koncil vyjádřil „rozhodnutí církve přijmout na sebe ekumenický úkol pracovat pro jednotu křesťanů a účinně ji prosazovat“[28]. Prvními kroky jsou samozřejmě vlastní osobní obrácení, obrácení srdce a sjednocení s Kristem[29], neodmyslitelně však sem  patří i „očištění historické paměti“[30] a „upřímná vůle po vzájemném odpuštění a smíření“[31], což předpokládá s „upřímnou a naprostou objektivitou uznat chyby“[32]. (Česká historická situace poskytuje nejednu příležitost tak učinit.)

K dalším ekumenickým krokům patří společná modlitba[33], vzájemné poznání[34] a spolupráce[35]. Ekumenický úkol přísluší všem věřícím, každému podle jeho specifického postavení.

Koncil praví, že Kristova „církev subsistuje (subsisto = trvat, zůstávat) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním“[36] a současně také uznává, že „i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě“[37] a nekatolické církve „rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy“[38].

Úsilí o ekumenický dialog „má být vlastní také jednotlivým místním nebo partikulárním církvím“[39].

Plody dialogu jsou obdivuhodné. Bylo dosaženo výrazného pokroku v oficiálním teologickém dialogu s pravoslavnými církvemi i starobylými církvemi Východu, k překlenutí věkovitých roztržek a nalezení nečekaného konsensu[40]. Prohlubuje se sblížení a na základě toho i slovník: „Dokonce i výraz odloučení bratři je dnes stále více nahrazován slovy, která lépe vyjadřují hloubku společenství vyplývající z charakteru křtu. Direktář k provádění ekumenických principů a norem charakterizuje společenství, k nimž tito křesťané náleží, jako církve a církevní společenství, která nejsou s katolickou církví v plném společenství. Prohlubuje se vědomí společné příslušnosti ke Kristu“[41]. Naléhavým úkolem také pro českou církev je přijetí výsledků již dosažených[42]. „Touha po obnovení jednoty všech křesťanů je Kristův dar a výzva Ducha svatého.“[43]

 

Shrnutí:

Úvahy této 3. kapitoly jste v minulém roce probírali v 6. a částečně v 8. setkání, pokud jste se rozhodli pro variantu A.

 

Obsahem této kapitoly jsou dvě části.

Jak se dá v praxi žít v jednotě Božího lidu.

            Druhá část se věnuje tomu, že nás dělí velké vzdálenosti, ty už však je těžší překlenout. Jsou to vzdálenosti, které jsme v dějinách mezi sebou jako křesťané vytvořili, když jsme se rozdělili do různých křesťanských církví. Snaze o obnovení plné jednoty křesťanů říkáme ekumenismus.

 

Komentář:

3.1. Struktury v církvi

Mezi věřícími se často diskutuje o tom, co rozumíme jednotou církve. Nahlédneme tedy nejdříve do vnitřní struktury církve a teprve potom se budeme věnovat jejímu ekumenickému rozměru.

V dokumentu O ekumenismu (Unitatis Redintegratio - UR) čteme, že Kristus daroval své církvi jednotu od počátku. Věříme, že „trvá nezranitelně v katolické církvi.“ (UR 4) Zároveň se už od počátků tato jediná církev jeví jako velmi rozmanitá. Je zde jediný Boží lid, složený z mnoha osob, žijící v různých podmínkách, úlohách, službách, pocházející z mnoha národů a kultur. V církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají vlastní tradice (diecéze, eparchie).

Různorodost lidu Božího není na překážku jednotě církve. Opravdovým nebezpečím je však hřích a jeho následky. Tak i zdánlivé maličkosti mohou narušovat Boží lid a vést k nenapravitelným zraněním jednoty. V Písmu jsme naléhavě žádáni: „...horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.“ (Ef 4,3) Jednotu církve v čase zajišťují také viditelná znamení, jako vyznávání jediné víry, společné slavení bohoslužby a svátostí, spojení pastýřů církve apoštolskou posloupností (KKC 815).

Základní buňkou církve je křesťanská rodina. Ve své farnosti se účastní na Eucharistii, tím společně s knězem mají podíl na jednotě s biskupem, který je členem biskupského kolegia v čele s římským biskupem, papežem.

3.2. Ekumenický rozměr církve

Vědomí jednoty Kristovy církve by nás mělo motivovat k ekumenické činnosti. Ta má svůj  počátek v Ježíšově velekněžské modlitbě: „…ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás“ (Jan 17,21). Modlitba jako základ veškerého křesťanského jednání musí vždy být výchozím bodem ekumenických snah. S pokorou člověk uznává, že bez Božího požehnání a milosti by všechny jeho činy byly marné. Prvním krokem je vlastní osobní obrácení a sjednocení s Kristem, rozvoj vlastního duchovního života. Nemůžeme usilovat o jednotu mezi lidmi, nemáme-li jednotu s Kristem, nemáme-li kde čerpat. Ekumenismus není otázkou taktiky a diplomacie, ale především vnitřního života křesťana. Čím těsnější je společenství s Bohem, tím snadnější je vzájemné bratrství.

Dále je nutné odložit všechny předsudky a poopravit mylné názory, stejně jako uznávat vlastní chyby. Otevřeně vnímat postoje ostatních a zároveň být schopen vysvětlit své vlastní. Zde je mimořádně důležité studium. Nutné je začít nejprve u sebe, poznat vlastní tradice a nalézt svou katolickou identitu, teprve pak budeme schopni pravdivě poznávat nauku a spiritualitu odloučených bratří. Poznávání ale neznamená přesvědčování v povýšenosti, netoleranci, nedostatku úcty ke svobodě a myšlení druhého. Je nutné začít stavět na tom, co nás spojuje, ale nelze přehlížet rozdíly jako malichernosti.

 Ekumenismus má především povahu dialogu. Je to hovor směřující k otevřené budoucnosti, jedná se zejména o sblížení křesťanských společenství jako takových. I vytoužená budoucí církev musí ochraňovat pozitivní křesťanskou minulost a bohatství jiných církví, ne je překrývat. Předmětem tohoto dialogu je vše, co může sloužit jednotě křesťanů v otázkách víry, církve, křesťanského života a působení vůči světu.

Druhý vatikánský koncil říká, že v katolické církvi trvá Kristova církev a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Současně však také uznává, že i mimo církev je „mnoho prvků posvěcení a pravdy“ (LG 8).

 

 

Okruhy ke kapitole 3

3.1 Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty Božího lidu?

3.2 Jakým způsobem žije církev v rodině a co udělat pro to, aby rodina měla své místo elementární buňky v církvi?

3.3 Co je cílem ekumenických snah v naší církvi?

3.4 Jaké skutečné konkrétní kroky podniká a má podnikat církev v diecézích a ve farnostech v oblasti ekumenismu?

 

Náměty k okruhu 3.1

Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty Božího lidu?

3.1.1.                              Odpovídá struktura naší farnosti a jiných farností v naší diecézi současnému rozložení věřících? Bylo by lépe sousední farnosti sloučit, rozdělit nebo vytvořit úplně nově?

3.1.2.                              Považujeme současné členění naší diecéze na farnosti za odpovídající současnému rozložení věřících nebo by se mělo něco změnit?

3.1.3.                              Je naše farní společenství spíše vázáno na území a nebo spíše na vztah k určitému kostelu či k osobě kněze, zejména ve městech s  více farnostmi?

3.1.4.                              Účastní se trvale našeho farního společenství sestry a bratři z jiných farností?

3.1.5.                              Spoluodpovídáme za vlastní farnost? Jak se to projevuje? Jak by se to mohlo projevovat? Máme farní, ekonomickou a pastorační radu v našem farním společenství? Jakou máme zkušenost s jejich zakládáním a prací? Máme dost ochotných a schopných laiků?

3.1.6.                              Spolupracujeme s okolními farnostmi, naším vikariátem, s naší diecézi? V čem?

3.1.7.                              Máme kontakt s diecézními radami: pastorační, ekonomickou, laickou, kněžskou, katechetickou? Jakou s nimi máme zkušenost? Spolupracujeme s nimi v oblasti pastorace, řízení, vzdělávání, financování, stavební činnosti, rozhodování, komunikace, informovanosti atd.)? Pokud ano, co oceňujete? Pokud ne, co by se mělo změnit a jak?

3.1.8.                              Máme novinové a internetové zpravodajství našeho společenství, diecéze a církve? Jestliže ano: Slouží nám ke spojení jednotlivých společenství v diecézi a naší církvi? Jak jsme spokojeni s jeho obsahem?  Přispíváme do něj? Jestliže ne: Je něco takového pro život našeho společenství  a naší církve potřeba?

3.1.9.                              Známe kněze, kteří byli v době do roku 1989 vysvěceni a žili v manželství? Jak a kde pracují? Jsou se svým zařazením do života  církve spokojeni? Jakou máme s nimi zkušenost? Jaké mínění o nich mají naši představení? Je to problém, který se nás týká, nebo nás nezajímá? Máme zkušenost s tzv. skrytou církví? Lze s ní spolupracovat?

3.1.10.                          Jsme spokojeni s prací svého biskupství a jeho jednotlivých středisek v jednotlivých oblastech (pastorace, řízení, vzdělávání, finance, stavební činnost, rozhodování, komunikace, informovanost atd.)? Pokud ano, co oceňujete? Pokud ne, co by se mělo změnit a jak?

3.1.11.                            Jak napomáhat tomu, aby ti, kdo profesionálně pracují v církvi, neztratili stálý kontakt s děním ve společnosti a správně rozpoznávali a četli „znamení času“?

 

Náměty k okruhu 3.2                                                                                       Jakým způsobem žije církev v rodině

a co udělat pro to, aby rodina měla své místo elementární buňky v církvi?

3.2.1.                              Jakou úlohu hrají rodiny v našem společenství? Angažují se nějak v jeho životě?

3.2.2.                              Jakým způsobem přijímáme rodiny s dětmi v kostele? Jak se tam chovají? Jak se tam cítí? Je tam něco i pro malé děti? A mají vůbec chodit děti do kostela?

3.2.3.                              Mají  se matka či otec malých dětí účastnit bohoslužeb ve všední dny? Je správné v tyto dny odcházet od dětí do kostela nebo je brát s sebou? Jaké s tím máme zkušenosti? Patří účast na bohoslužbách ve všední dny k duchovnímu životu lidí žijících v rodině, nebo je to spíše projev nevhodné náboženské horlivosti?

3.2.4.                              Prožíváme fakt, že naše rodina je základní buňkou církve? Co si pod tím konkrétně představujeme? Uskutečňuje se v ní duchovní život jejích členů? Jak se uplatňuje všeobecné kněžství v rodinách? Slavíme tam církevní, rodinné i společenské svátky? Jak tam nasloucháme Božímu slovu? Jak se tam  modlíme? Potřebujeme společnou modlitbu? Žehnáme se v rodině? Žehná rodinu jen otec, matka, nebo navzájem?

3.2.5.                              Jsou naše rodiny pro své členy prvotním místem setkávání s Kristem? Jakým způsobem? Kdo u nás především předává a rozvíjí víru dětí: rodiče, kněz, nebo katecheta?

3.2.6.                              Existují v naší farnosti rodiny, které jsou „na okraji“, bez zájmu o společenství farnosti? Jak se jim snažíme přiblížit?

3.2.7.                              Co soudíme o těch rodinách, které se tak živě angažují, že život farnosti se bez nich zdá být nepředstavitelný?

3.2.8.                              Jaké máme zkušenosti se společnou modlitbou v rodině? Je rodina křesťanskou rodinou teprve tehdy, když se společně modlí?

 

Náměty k okruhu 3.3

Co je cílem ekumenických snah v naší církvi?

3.2.1           Uměli bychom popsat dosažené výsledky ekumenického dialogu v církvi? Jak je přijímáme? 

3.2.2           Jak učení II. vatikánského koncilu o tom,  že katolická církev vlastní plnost všech prostředků spásy souvisí s naším úsilím o dosažení plné jednoty všech křesťanských církví?

3.2.3           Snažíme se v rámci ekumenismu spíše o návrat odloučených bratří do katolické církve nebo spíše o vzájemné poznávání, respektování a obdarovávání se z bohatých a podnětných tradic křesťanských církví? Vylučují se tato dvě pojetí, nebo se navzájem doplňují?

3.2.4           Patří společná modlitba, účast na ekumenických bohoslužbách a vzájemné kontakty s nekatolickými křesťany k podstatným úkolům katolického křesťana nebo je to výraz jeho zvláštní angažovanosti?

3.2.5           Uměli bychom si představit, že by se na státních školách učilo náboženství společně pro děti nevěřící, pro děti z nekatolických církví i pro děti z naší církve? Jestliže ne: Z jakých důvodů? Jestliže ano: Za jakých podmínek?

3.2.6           Jsou to pro nás jasné a konkrétní formulace, kterými katolická církev stanovuje cíle ekumenismu?

3.2.7           Formuluje naše společenství cíle, o které usiluje ve vztahu ke společenstvím nekatolických křesťanů, která žijí v jejich okolí? Jestliže ano, jak? Jestliže ne, proč?

3.2.8           Když se modlíme za obnovení jednoty církve, máme konkrétní představu, za co se vlastně modlíme?

 

Náměty k okruhu 3.4

 Jaké skutečné konkrétní kroky

 podniká a má podnikat církev v diecézích a ve farnostech v oblasti ekumenismu?

3.4.1.                              V čem se můžeme od našich nekatolických sester a bratří inspirovat v oblasti nasazení pro potřeby světa?

3.4.2.                              Žije v blízkosti našeho společenství (farního, mládežnického, řeholního...) nějaké společenství nekatolických křesťanů? V případě, že ano: Jaké společné aktivity podnikáme (charitní práce, modlitby, vzdělávání...), případně jak často?

3.4.3.                              Co nabízí naše společenství v oblasti ekumenismu naší diecézi a všeobecné církvi?

3.4.4.                              Pořádá naše společenství ekumenické akce a bohoslužby? Účastní se jich kněží, které známe?

3.4.5.                              Účastníme se ekumenických bohoslužeb pořádaných z iniciativy nekatolických křesťanských církví? Sledujeme ekumenické bohoslužby, které při významných příležitostech přenáší česká televize?

3.4.6.                              Kolik známe smíšených manželství? V jaké víře  vychovávají své děti? Co víme o jejich problémech? Pomáháme jim? Účastní se děti ze smíšených rodin života naší farnosti? Jak se cítí tyto rodiny v našem společenství?

3.4.7.                              Spolupracujeme s nějakými ekumenickými organizacemi v naší zemi? Které to jsou? Považujeme jejich počet za dostatečný? Máme dojem, že se rozvíjejí, nebo spíše spějí k zániku? Jaké to má důvody?

3.4.8.                              Jak chápeme kritické události naší církve v historii (např. odsouzení katolického kněze Mistra Jana Husa, křížové výpravy, rekatolizace...) i v současnosti (např. svatořečení Jana Sarkandera)?.

3.4.9.                              Jak jsou v našem společenství přijímáni bratři a sestry z nekatolických křesťanských církví? Jestliže nejsou, co by se u vás mělo změnit?

 

Přímluvy

Chceme-li skutečně následovat našeho Pána, musíme brát vážně všechna jeho slova. Při poslední večeři se modlil za jednotu. Připojme k jeho modlitbě i naše prosby.

- Prosíme Tě, Bože, každý za sebe. Ať jsme sjednoceni s Ježíšem Kristem a v prostředí, kde žijeme, naplňujeme jeho výzvu: "Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás", a službou bližním vytvářeli jednotu...

- Nikdo z nás nežije sám sobě. Prosíme tě, Pane, pomoz nám prožívat odpovědnost za společenství těch nejbližších bližních, abychom se uměli společně radovat i nést těžkostí...

- Patříme do tvé rodiny. Pomáhej nám v růstu k moudrostí, abychom ochotně přijímali tvé zákony, tvá vnuknutí, vedení Církve, a tím se ti všichni stále více společně přibližovali...

- Protože si uvědomujeme nedokonalost svého života, chápeme rozdělení mezi křesťany a neseme je jako bolest. Prosíme, pomoz nám překonávat naši slabost ze zaměření na sebe, a dej nám světlo k poznání Tebe, jediného cíle všech křesťanů.

- Svěřil jsi, Bože, naše vedení učitelskému úřadu Církve, papeži a biskupům. Ať k ním máme úctu, nasloucháme jim a tak v pravdivosti víry nacházíme správný vztah k Tobě i ke všem lidem...

Pokračují individuální přímluvy. Na závěr modlitba Otče náš... Závěrečná modlitba za plenární sněm.

 
4. téma: Všeobecné kněžství a poslání laiků v církvi

 

křtem - účast na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadu, laici jsou církví, právo i povinnost spolupráce s pastýři, posvěcování společnosti, avšak ne klerikalizace laiků, ozdravování světských institucí, práce pro spravedlnost a svobodu, žena v tajemství církve – plnost Božího obrazu

 

„Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.“[44]

„Slovem laik se označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu duchovního a stavu řeholního, … kteří – když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova kněžského, prorockého a královského úřadu –  vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v církvi a ve světě.“[45]

„Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha … Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dále a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.“[46] Jejich prostřednictvím křesťanské učení a křesťanské požadavky života pronikají do sociálních, politických a hospodářských skutečností[47]. Laici „stojí v přední linii života církve; jejich prostřednictvím je církev životním principem lidské společnosti… nejen patří k církvi, ale jsou církví…“[48] Bez činnosti laiků „apoštolát pastýřů ve většině případů nemůže dosáhnout svého plného účinku“[49].

Účast mužů a žen na kněžském poslání Kristově zahrnuje celý jejich život, „zasvěcují Bohu svět, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha“[50], nezastupitelná je jejich úloha posvěcování rodinného života a výchova dětí. Mají-li potřebné schopnosti, mohou se podílet i na liturgii církve službou lektorů a akolytů, mohou také, „ačkoli nejsou lektory a akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slova, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání“[51]. Je však třeba vyvarovat se klerikalizace laiků[52].

Prorocký úřad vykonává Kristus „nejen prostřednictvím hierarchie…, ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova“[53]. Hlásají Krista svědectvím života a slovem. Ovšem nejen ve všeobecné rovině: „Při katechetické výchově, vyučování posvátným vědám, v hromadných sdělovacích prostředcích mohou také spolupracovat ti z věřících laiků, kteří k tomu mají schopnosti a připraví se na to.“ [54] Mají také „právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve…“.[55] Toto povolání k hlásání a ke svědectví, při kterém se uplatňují charismata jednotlivých věřících, má vzít v úvahu formy nové evangelizace, jíž musí často předcházet preevangelizace. Nová evangelizace je charakterizována  vlastní metodologií a osobním nasazením.

Královská služba nachází u laiků svůj výraz v ozdravování světských institucí, s prací pro spravedlnost a svobodu, ve spoluvytváření společenských a kulturních hodnot. Také v církvi „při výkonu řídící moci mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici[56],  a to svou přítomností na sněmech místních církví[57], na diecézních sněmech[58], v pastoračních radách[59]; účastí na pastorační péči o nějakou farnost[60]; spoluprací v ekonomických radách[61]; účastí na církevních soudech[62]“ [63].

Možnosti otevřené koncilem a právem (CIC) nacházejí dnes v těžké situaci nedostatku kněží v některých zemích své uplatnění také v pastorační péči o společenství bez přítomnosti kněze, o bohoslužby v takových farnostech apod. Neméně důležité je také vyzdvihnout místo ženy v tajemství církve, kde se od počátku dějin spásy podílí na plnosti Božího obrazu a její role dochází svého vyvrcholení v Panně Marii, Matce Boží[64]. Diskriminace ženy či její odsouvání na vedlejší místo nemá v církvi žádné odůvodnění.

 

Shrnutí:

Úvahy této kapitoly jste v minulém roce probírali v 5. a 9. setkání, pokud jste se rozhodli pro variantu A.

            Kristus přinesl za lidi nejvyšší oběť a svým životem nám zjevil, co po nás Bůh chce, jaká je Boží vůle pro lidstvo. Svou poslušností až k smrti nám dal dar královské svobody. Proto hovoříme o jeho kněžském, prorockém a královském poslání.

            Ježíš je jediný kněz své církve. Každý člověk křtem získává podíl na Kristově kněžském, prorockém a královském poslání.

            Laici jsou na základě svého napojení na Krista obecně zprostředkovateli Boží vůle a obětí pro svět a za svět, v němž žijí.

            Všichni křesťané jsou podle svých darů a schopností povoláni ke svědectví a k tomu, aby přinášeli Kristovo světlo do prostředí, v němž žijí.

 

Komentář:

V běžném životě používáme slovo „laik“ spíše pro „neodborníka“. Tento význam musíme ve společenství Božího lidu rychle odložit. „Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti.“ (KKC 872) Narodili jsme se znovu, z Ducha svatého, stali se součástí Božího lidu, dětmi Božími, křtem jsme byli přivtěleni ke Kristu. Tedy - laik je každý pokřtěný křesťan, který není členem kněžského nebo řeholního stavu. Víme, že kněžský i řeholní stav je službou, není však něčím lepším, co by povyšovalo jeho členy nad jiné. Proto můžeme říci, že všichni jsou si rovni.

Je škoda, když se laici snaží být do nejvíce podobni duchovním a ztrácejí tak vzácný dar pro celý svět – být takovým, jakým mne chtěl Pán. Papežové v posledních desetiletích často upozorňují, že jsou to právě laici, kdo „stojí v přední linii života církve“ (KKC 899). Jako vykoupený Boží lid mají účast na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadu.

Biskupové, kněží a jáhni dostávají prostřednictvím svátosti zvláštní pověření ke kněžské službě Božímu lidu (proto tedy svátostné neboli služebné kněžství). Všichni věřící ale mají podíl na Kristově kněžství již na základě svého křtu. Toto kněžství se týká všech pokřtěných, proto jej nazýváme všeobecné. Každý křesťan posvěcuje svůj život, modlí se za své blízké a přináší světlo a radost evangelia. Svým životem i slovy zvěstuje spásu svému okolí, vnáší  pokoj do uspěchaného světa, prozařuje  a uzdravuje své okolí. Příkladem svého života přináší nové hodnoty.

Tím nezapomínáme na široké spektrum možností spolupráce laiků s duchovními, jak je vyjmenována v základním textu této kapitoly. Zde mějme na paměti zásadu, že každý má dělat všechno to, a zároveň jen to, k čemu je Bohem povolán, co mu náleží a pro co má schopnosti.


 

Okruhy ke kapitole 4

4.1 Jak vypadá život laiků v našem společenství a v celé naší církvi?

4.2 Jaké je poslání laiků v životě našeho společenství, celé církve a společnosti a jak by se mělo uplatňovat?

4.3 Jak vypadá a může vypadat duchovní život laiků?

 

 

Náměty k okruhu 4.1

 Jak vypadá život laiků v našem společenství a v celé naší církvi?

4.1.1.                              Jak a kde konkrétně žijí všichni pokřtění bratři a sestry naší farnosti? Kdo má o nich adresný přehled?Kolik se jich z toho aktivně účastní bohoslužebného společenství?

4.1.2.                              Jak velkou část naší farnosti tvoří důchodci, děti a studenti, kolik zbývá na střední generaci?

4.1.3.                              Kdo ví něco o tom, kde pracují? Jsou mezi námi významní odborníci, členové zastupitelstva místní obce nebo státu?

4.1.4.                              Udržují obětaví laici u nás životaschopnost společenství, kam pouze občas dojíždí kněz?Vedou u nás z nedostatku kněží bohoslužby laici? Má to dobrou budoucnost? Proč ano? Proč ne? Máme s něčím podobným zkušenost z jiných farností?

4.1.5.                              Zůstávají odrůstající děti z rodin v našem společenství aktivními členy církve? Nebo převažují ti, kteří církev opouštějí? Proč?

4.1.6.                              Jak vnímáme postavení laiků v našem společenství, v naší církvi? Jaké v ní mají místo, jak podněcuje jejich křesťanský růst a uplatnění v životě?

4.1.7.                              Jak spolupracují laici a kněží v našem společenství, v naší církvi ? Máme v této oblasti nějaké vlastní zkušenosti? Jak hodnotíme vztah svých církevních představených k činnosti laiků?

4.1.8.                              Uplatňují laici v našem společenství právo a povinnost sdělovat pastýřům své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve? Máme s tím nějakou zkušenost?

4.1.9.                              Mají v našem společenství laici teologické a katechetické a jiné vysokoškolské vzdělání? Jak ho využívají k šíření evangelia?

4.1.10.                          Mají laici, kteří jsou pověření nějakou zodpovědností v církvi (pastorální asistenti, členové poradních sborů, diecézní, pastorační nebo ekonomické rady) odpovídající vzdělání? Snaží se jej doplnit?

4.1.11.                          Dbají laici v našem společenství, aby respektovali nauku církve, a varují se toho, aby v otázkách připouštějících různé názory nevydávali svoje mínění za nauku církve?

4.1.12.                          Hájíme si navzájem dobrou pověst a dodržujeme právo na soukromí?

4.1.13.                          Jakou měrou pronikají křesťanské hodnoty do života obce, v níž žije naše společenství, díky našemu zaměstnání, politickým a společenským funkcím?

4.1.14.                          Jaká je současná česká církev vzhledem k laikům? Jak se v ní laikům žije, jaké v ní mají místo, jak stimuluje jejich křesťanský růst a uplatnění v životě?

4.1.15.                          Jaký úkol by měli mít podle nás laici v pastorační nebo ekonomické radě biskupa?

4.1.16.                          Měla by být práce laiků v církvi dobrovolná, tedy bezplatná, nebo za mzdu? Jaké důvody hovoří pro mzdu, jaké proti?

4.1.17.                          Otázka pro společenství katechetů: Ovlivňujeme svou přítomností atmosféru škol, nebo ne? Co je potřeba na této situaci změnit? Co nikoliv?

4.1.18.                          Mají katecheté a katechetky v našem společenství pro výuku náboženství kvalifikaci srovnatelnou s jinými učiteli?

4.1.19.                          Jak lze v dnešních podmínkách u katechety spojit jeho osobní zbožnost s odborností?

4.1.20.                          Myslíme si, že je respektována rovnoprávnost žen a jejich role v životě rodiny i farnosti? Víme o konkrétních krocích pro odstranění předsudků či nepochopení jejich role? Je proto podle nás třeba něco dělat? V případě, že ano: Co? V případě, že ne: Zdůvodněme svůj názor.

4.1.21.                          Dají se v církvi rozlišit „práce pro muže“ a práce „pro ženy“?

4.1.22.                          Jakou máte zkušenost s uplatněním žen, které ministrují nebo čtou čtení při bohoslužbách? 

 

Náměty k okruhu 4.2:

Jaké je poslání laiků v životě našeho společenství, celé církve a společnosti a jak by se mělo uplatňovat?

4.2.1.                              Jakou máte zkušenost s evangelizací a preevangelizací?

4.2.2.                              Jak křesťané laici u nás prožívají a naplňují svoji osobní účast na všeobecném Kristově kněžství? Má význam jen pro zdůraznění důstojnosti a rovnosti, nebo z ní vyvozujeme konkrétní závěry pro život? Pokud ano: Jaké?

4.2.3.                              Uplatňuje se účast na všeobecném kněžství službou v církvi, např. i liturgickým způsobem (lektoři, akolyti apod.), nebo spíše službou světu? Nebo obojím? Můžete uvést konkrétní příklady?

4.2.4.                              Jak se u nás v rodinách a v našem okolí uplatňuje podíl na kněžském poslání u laiků? Jak si konkrétně představujeme posvěcování rodinného života? Jak se u nás laici podílejí na posvěcování vašeho okolí? Můžeme uvést konkrétní příklady?

4.2.5.                              Jak se u nás konkrétně uplatňuje podíl na prorockém poslání u laiků? Známe mezi laiky lidi vydávající svědectví o Kristu? V čem se projevují? Potřebuje naše církev a svět takové lidi? Podporuje je?

4.2.6.                              Jsou laici u nás ochotni převzít svůj díl odpovědnosti v církvi? A myslíte, že naše církev je na to připravena? Pokud ne: co je třeba změnit?

4.2.7.                              Jsou laici u nás považováni biskupy a kněžími za partnery? Máme s tím nějakou zkušenost?

4.2.8.                              Jak konkrétně uplatňujeme podíl na královském poslání u laiků? Máme jako laici svůj díl odpovědnosti v našem farním společenství? Je na to naše církev připravena? Pokud ne: Co je třeba změnit?

4.2.9.                              Usilujeme v církvi o posvěcení světa, který sdílíme s tvory svěřenými nám coby hospodářům? Jsme “dobrými pastýři” všemu, co Bůh s láskou stvořil, nebo se  zaměřujeme jen na člověka?

4.2.10.                          V čem podle nás spočívá nebezpečí klerikalizace laiků? Souvisí to s uplatněním laiků při liturgii?

4.2.11.                          Jak současnému světu zvěstovat radostnou zvěst a Kristovu lásku? Existují nějaké vhodné oblasti a způsoby? Pokud ano: Jaké to jsou? Pokud ne: Proč? Jaké máte zkušenosti o misijní činnosti laiků? A co soudíme o názoru, že slova jsou zbytečná a podstatné je svědectví života? Čekají  dnešní lidé na slova o Kristu, nebo nečekají?

4.2.12.                          Angažují se laici ve světe v ozdravování jeho institucí, v práci pro spravedlnost a svobodu? Jak toto působení hodnotíme? Je dostatečné? Je kvalifikované? Je v církvi oceňované?

4.2.13.                          Co víme o organizování podpisových akcí  např. za zrušení trestu smrti nebo proti registrovanému partnerství homosexuálů ? Jaký názor máme na takové akce?

4.2.14.                          Sledujeme křesťanské pořady České televize ( křesťanský magazín apod.), rádio Proglas?  Jak podle nás oslovují naši společnost?

 

Náměty k okruhu 4.3

Jak vypadá a může vypadat duchovní život laiků?

4.3.1.                              Jakou máte zkušenost s tím, jak křesťané laici usilují o hluboký duchovní život?

4.3.2.                              Jak je duchovní život laiků ovlivněn tím, že žijí ve světě? Je to na překážku jejich duchovnímu životu? Pokud ano: Je tato překážka zásadní? Co bychom potřebovali k tomu, aby to tak nebylo?

4.3.3.                              Nacházejí laici díky svému způsobu života ve světě i specifické podněty pro svůj duchovní život? Jaké?

4.3.4.                              Prožívá laik, který usiluje o hlubší duchovní život,  bolestný rozpor mezi svou duchovní snahou a každodenní realitou, nebo lze obě tyto stránky života plodně propojit a usilovat o to, žít celý život v jednotě s Bohem? Pokud ano, jak? Znáte lidi, kteří to dokázali? Jak?

4.3.5.                              Usilují-li laici o hlubší duchovní život, obracejí se především k třetím řádům řeholních komunit a k novým duchovním hnutím, nebo nacházejí i jiné formy hodnotného duchovního života laiků?

4.3.6.                              Jaké máme zkušenosti s osobní modlitbou, s modlitbou v rodině, ve společenství, ve farnosti? Jaké máme zkušenosti s modlitbou liturgickou (společné nešpory apod.)?

4.3.7.                              Jakou máme zkušenost s aktivním společným slavením liturgie – především eucharistie, ale i dalších svátostí? Zapojují se laici aktivně do liturgie? Mělo by se něco v této oblasti změnit?

4.3.8.                              Jsou pro nás podněty z každodenního života obohacením duchovního života? Pokud ano: můžeme některé uvést?

4.3.9.                              Je manželství pro manžele obohacením jejich duchovního života? Existuje společný duchovní život manželů? Modlí se manželé spolu? Sdílejí se v duchovních věcech? Máme s tím nějakou zkušenost? Nebo podle nás jde spíše o projevy přílišné náboženské horlivosti?

4.3.10.                          Jaký přínos mají malá společenství pro náš duchovní život? Máme s tím nějakou zkušenost?

4.3.11.                          Potřebujeme k našemu  k duchovnímu růstu duchovní vedení či doprovázení? Pokud ano: Nacházíme jej? Vnímáme to v dnešní církvi jako problém? Pokud si myslíte, že služba duchovního vedení v církvi nefunguje tak, jak by měla: Proč?

4.3.12.                          Jaký přínos mají podle vaší zkušenosti pro duchovní život laiků kázání na téma úryvku z evangelia?

4.3.13.                          Víme, že v církvi je mnoho forem duchovního života. Má i duchovní život laiků různé podoby?

4.3.14.                          V poslední době vznikla, často právě z iniciativy laiků, v církvi řada nových duchovních hnutí. (Více o nich budeme přemýšlet v 6. tématu.) Jak hodnotíme jejich přínos pro duchovní život laiků? Jakou s tím máme zkušenost?

4.3.15.                          Máme zkušenost se čtením Božího slova v rodině nebo ve společenství? Jakou? Jaké má tato forma přednosti a jaká omezení?

4.3.16.                          Má angažovanost laiků v občanské společnosti vazbu s jejich duchovním životem? Pokud ano, jakou? Jak toho dosáhnout?

4.3.17.                          Jan Pavel II. hovoří o kultuře života jako protikladu k civilizaci smrti. Jak rozumíme tomuto vyjádření? Žijí laici ve své rodině a svém prostředí kulturu života? Je to jednoduché nebo obtížné? Je to důležité? Co tomu brání? Souvisí to s duchovním životem laiků?

 

Přímluvy

Duch svatý nám přichází na pomoc v naší slabostí. Volejme s důvěrou k Bohu a svěřme mu své naděje i obtíže.

- Ve svátosti křtu jsme se stali Tvými dětmi a přijali hodnost královského všeobecného kněžství. Prosíme tě, ať v sobě rozvíjíme tento Tvůj velký dar a nezapomínáme plnit závazky s ním spojené..

- Uvědomujeme si nedostatek těch, kteří jsou nositeli svátostného kněžství, daru, který neodmyslitelně patří k životu Církve. Prosíme Tě o nové služebníky oltáře a také o sílu pro nás s ochotou a odvahou jim pomáhat...

- Naším úkolem je rozpoznávat znamení času a s ním spojené potřeby současného člověka. Pomoz nám, abychom lehkomyslně nezanedbávali své povinnosti vyplývající ze svátosti křtu a uč nás i v těžkostech se radovat z toho, že jsi s námi a pomáháš nám jako milující Otec...

- Vděčně přijímáme skutečnost toho, že společenství Církve je hierarchické a to v duchu výzvy Tvého Syna: "Kdo je mezi vámi první, ať je služebníkem všech!" Ať duch služby vládne jak v srdcích našich pastýřů, tak i v srdcích těch, kdo jim ochotně pomáhají.

- Za ženy celého světa, aby v Marii poznávaly svou důstojnost, velikost i krásu a snažily se ji plněji vnímat a prožívat ve svém vlastním životě, aby se ve světě nemocném poživačností a sobectvím stávaly hodnoty mateřství i panenství znameními Boží lásky a pramenem obnovy skrze službu a oběť.

Pokračují individuální přímluvy. Na závěr modlitba Otče náš... Závěrečná modlitba za plenární sněm.

 
5. téma: Služebný charakter posvátné služby v církvi

.

biskupové – nástupci apoštolů, nejvyšší zákonodárný sbor v církvi, kněží-spolupracovníci biskupů, kněžská formace ve zralou osobnost; stálý diakonát - liturgický, sociální a pastorační rozměr, společně s kněžími účast, inspirace a motivace diakonie biskupa

 

 „K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby se všichni, kteří patří do Božího lidu a tím mají pravou křesťanskou důstojnost, snažili svobodně a spořádaně o stejný cíl, a tak dosáhli spásy.“[65]

Biskupové jsou nástupci apoštolů. Přísluší jim mocí Ducha svatého úkol vyučovat, posvěcovat a řídit svěřené místní církve, nesou v duchu kolegiality spolu s římským biskupem spoluodpovědnost za celou církev a představují nejvyšší zákonodárný sbor v církvi jako nástupci kolegia apoštolů. V jejich službě jim pomáhají kněží a jáhni; nezanedbatelnou je i služba laiků, kteří mají svůj podíl na kněžské, prorocké a královské službě Kristově[66].

Kněží jsou spolupracovníky biskupů a mocí svěcení se podílejí na autoritě a moci Kristově, který sám buduje a řídí své tělo. Proto ohlašují jeho slova, opakují jeho spásonosná gesta odpuštění, především ve svátostech křtu, smíření a Eucharistie. Jednají jakoby na jeho místě („in persona Christi“), neboť jejich kněžství je svátostnou účastí na jediném kněžství Ježíše Krista. Reálná přítomnost Krista – velekněze, který vytváří základ, ze kterého se děje hlásání slova Božího. Kristus uprostřed shromáždění v Duchu svatém, který Boží slovo inspiroval a dále je vykládá (Jan 14,25, SC7, KKC 1348). Kněží tvoří ve výkonu svého poslání presbyterium diecéze, v kterém jsou spojeni poutem bratrství. Pastýřskou službou mají kněží vést věřící ke zralosti v Kristu[67], aby spolu s pastýři vytvářeli živá společenství víry, kde se věřícím odhaluje hloubka života s Bohem, jejich osobní povolání k misii (poslání), koinonii (společenství) a diakonii (službě). K tomu však je zapotřebí kněžské formace, a to nejen v semináři, ale i ve farnostech či komunitách. Základem veškeré kněžské formace je její lidský rozměr, vedoucí k dosažení zralé osobnosti kandidáta a nositele svěcení.[68] Duchovní formace má kandidáty přivést k důvěrnému poznání Krista a skrze něho nalézt trvalý vztah k Otci v Duchu svatém. Intelektuální formace je nutná, aby kněz byl schopen obhájit víru a důvody své naděje,[69] „aby hlouběji poznal božská tajemství a byl schopen ohlašovat neměnné Kristovo evangelium věrohodně tváří v tvář současné kritice a názorovému pluralismu“.[70]

Pastorační formace si klade za cíl prakticky uvádět kandidáty do Kristova smýšlení, který „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“[71].

Relativní novost stálého diakonátu v západní tradici vyžaduje nalezení jeho autentického a smysluplného postavení v církvi, je to specifické povolání[72], má nejen liturgický, ale i sociální a pastorační rozměr. Obnovená jáhenská služba má dát autentický tvar diakonii, tj. službě církve. Tato služba je účastí na Kristově prorockém, pastýřském a kněžském poslání a projevuje se ve čtyřech rozměrech

                                                                     1) leiturgia (oslava Boží)

                                                                     2) martyria (svědectví Božímu slovu)

                                                                     3) diakonia (služba člověku)

                                                                     4) oikumene (služba jednotě).

Biskup, kněží a jáhni mají tedy každý rozdílným způsobem účast na jednom a témž poslání Ježíše Krista a jsou tak odkázáni na bratrskou a kolegiální spolupráci. Kněžský a jáhenský úřad jsou zřetelně odlišeny. Jáhen má zvláštním způsobem účast na diakonii biskupa a na základě svátostného svěcení ho zastupuje v místní církvi, kde inspiruje a motivuje diakonii společně s kněžími.

 

Shrnutí:

Úvahy této kapitoly jste v minulém roce probírali v 7. a 8. setkání, pokud jste se rozhodli pro variantu A.

 

            Každý z nás je Bohem povolán ke službě církvi a světu. Někteří lidé jsou k této službě povoláni zvláštním způsobem a jejich povolání je stvrzeno svátostí kněžství.

            Biskupové jsou  povoláni ke „službě dvanácti“, jsou nástupci apoštolů. Nesou plnou osobní zodpovědnost za svěřenou diecézi. Vedle toho nesou všichni společně s římským biskupem spoluzodpovědnost za celou církev. Římský biskup, papež, má mezi nimi výsadní postavení jako záruka jednoty církve.

            Kněží jsou spolupracovníky biskupů a svěcením získávají podíl na autoritě a moci Kristově, který sám buduje a řídí svou církev.

            Dalšími spolupracovníky biskupa jsou jáhni. Právě pro jejich práci pro církev je výstižné slovo „služba“. Jáhni se podílejí zvláštním způsobem, jinak než kněží, ale spolu s nimi, na službě biskupa. Například jáhni neudělují svátost smíření a neproměňují chléb v Kristovo tělo, ale rozdávají Eucharistii, při slavení mše svaté přisluhují kněžím a biskupům, hlásají Evangelium, udělují slavnostně křest, asistují při udělování svátosti manželství, předsedají pohřebním obřadům, věnují se charitativní práci, atd.

 

Komentář:

„Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolé a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.“ (Ef 2,20-22, srov. 1 Kor 3,9-17)

Písmo několikrát používá obraz budovy k přiblížení tajemství církve. Jen jsou-li křesťané spojeni s Kristem, mohou duchovně růst. Každý křesťan má podíl na Kristově kněžství. Společenství věřících má však i společenské uspořádání (právní strukturu), aby byla zachovávána jednota a řád. K tomu slouží kněžství služebné, udílené svěcením. Původcem této služby je sám Kristus (KKC 847).

On na sebe dobrovolně vzal „přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Proto má svátostné kněžství služebný charakter. Hned na počátku své veřejné činnosti shromáždil okolo sebe sbor Dvanácti jako počátek dnešního sboru biskupů. Kněžství má tedy kolegiální charakter, uskutečňuje se ve společenství. Přesto však každý je povolán osobně: „Ty mě následuj“ (Jan 21,22) a je osobně odpovědný tomu, který ho povolal. Jedná „v jeho osobě“ (in persona Christi). To je viditelné při udílení svátostí: „Já tě křtím...“ To je třetí – osobní charakter kněžství.

Základem budovy tvořící Boží příbytek jsou nástupci apoštolů – biskupové. Biskupským svěcením přijal poslání posvěcovat, vyučovat a spravovat Boží lid (v diecézi). Bdít nad ním a z duchovní moci, která je biskupům udělena, vést celou církev ke spáse.

Biskupy nelze pokládat za papežovy úředníky. Diecézi vedou jménem Ježíše Krista a tím jsou právoplatnými nástupci apoštolů. Neznamená to však, že jednotlivý biskup sám o sobě je nástupcem jednotlivého apoštola a má možnost dodatečně se sdružovat o ostatními. Apoštolská posloupnost biskupů spočívá v tom, že přísluší k episkopátu univerzální církve, a ten odvozuje svou posloupnost od Dvanácti v čele s Petrem. Vnějškové nepřerušené vkládání rukou, kterým se uděluje kněžská svátost, je  tajemné předávání Božského pověření až dodnes.

V prvotní církvi se svátostné pověření rozčlenilo na službu biskupskou, kněžskou a jáhenskou. Biskupové jsou „na místě Božím včele stáda - místní církve“. Kněží a jáhni mají jako jejich spolupracovníci podíl na jejich službě.

Obraz budovy z úvodního biblického citátu ale výborně poukazuje na důležitost každého laika v církvi. Každý z nás je takovým jedním kamenem v obrovském chrámu. Nelze říci, že nějaký drobný kamínek kdesi pod střechou by tu nemusel být. 

 

Okruhy ke kapitole 5

5.1. Jak dnes vypadá výchova ke služebnému kněžství?

5.2 Jak dnes vypadá služebné působení kněží ve farnosti a jak by mohl vypadat model služebného kněžského života pro budoucnost?

5.3 Jak dnes vypadá působení biskupů vzhledem ke služebnému charakteru jeho posvátné služby a jak by mohlo vypadat v budoucnosti?

5.4 Jak se v současné církvi projevuje služba stálých jáhnů? Mělo by se na této situaci něco změnit?

 

 

Náměty k okruhu 5.1.

Jak dnes vypadá výchova ke služebnému kněžství?

5.1.1.                              Podporujeme kněžská povolání v našem společenství? Kolik kněžských povolání z něho vzešlo? Kolik tzv. pozdních povolání?

5.1.2.                              Je vhodné zřídit v naší diecézi tzv. malý seminář? Obdrží studenti, které známe, na našem biskupském gymnáziu takové náboženské vzdělání zároveň s humanitním a přírodovědeckým, které je může připravit na vstup do semináře? Jsou podle našich zkušeností biskupská gymnázia prostředím, které formuje postoje mladé generace otevřené  pro kněžská povolání?

5.1.3.                              Je podle našeho názoru možné a účelné zřídit v naší diecézi velký kněžský seminář?

5.1.4.                              Jsou seminaristé, které známe, vhodně a dostatečně připravováni na kněžství? Mají dostatečné, vhodné a ucelené vzdělání, pevný duchovní život a potřebnou praxi? Umějí jednat s lidmi, i s nekatolíky a nevěřícími, a znají správu farnosti?

5.1.5.                              Známe počet a osobnosti mladých mužů – seminaristů? Je někdo z našeho společenství v semináři, stal se už někdo knězem? Modlíme se za kněžská povolání z našeho společenství? Jsme s těmi, které známe, spokojeni?

5.1.6.                              Jsou seminaristé, které známe, svěřováni při pobytu mimo kněžský seminář (zejména o prázdninách) vhodným kněžím, kteří dbají o jejich důkladné vzdělání v duchovním životě a kázeň?

5.1.7.                              Jsou dnes bohoslovci a novokněží, které známe, lépe připravováni  na teologických fakultách a v seminářích pro pastorační službu než do roku 1989?

5.1.8.                               Které vědecké obory by měl podle nás kněz studovat, než přijde do farnosti?

 

Náměty k okruhu 5.2.

Jak dnes vypadá služebné působení kněží ve farnosti

 a jak by mohl vypadat model služebného kněžského života pro budoucnost?

5.2.1.      Má naše farnost faráře v místě, nebo k nám dojíždí?

5.2.2.      Máme v našem společenství kněze z jiné diecéze? Z Polska, Slovenska? Jakou s nimi máme zkušenost? Považujeme jejich příchod za nadějné řešení nedostatku českých kněží?

5.2.3.      Známe větší farní obvody, kde bydlí kněží, jáhni, pastorační asistenti a katecheté a odtud spravují větší území(několik farností)? Co o tom soudíme?

5.2.4.      Jsou kněží, které známe, opravdu zbožní?

5.2.5.      Nachází náš farář v naší farnosti živé zázemí, nebo zde není živé společenství a farář žije osaměle? Jak mu pomáháme zázemí nalézat?

5.2.6.      Mají kněží, které známe, dostatečné vzdělání pro úkoly, které mají?

5.2.7.      Odešel v našem okolí nějaký kněz z pastorační služby? V případě, že ano: Proč? Jak jsme to prožívali? Jak žije dnes? Je to u nás ojedinělý případ, nebo se s něčím takovým setkáváme častěji?

5.2.8.      Projevují kněží, které známe, politické názory? Jaké?

5.2.9.      Jaký zevnějšek mají kněží, které známe? Jaký je vhodný?

5.2.10.  Provozují kněží, které známe, také nějaké jiné zaměstnání? Je to slučitelné s jejich duchovní správou?

5.2.11.  Měl nebo neměl by kněze za jejich práci platit stát? V případě, že ano: Proč? V případě, že ne: Kde by měla církev získávat peníze na platy kněží?

5.2.12.  Přispíváme na opravy a údržbu kostelů, fary? Na bohoslužby? Na mzdu faráře? Na zaměstnance farnosti?  Má to v budoucnosti dělat stát, nebo jsme schopni na toto přispívat?

5.2.13.  Jsou někteří kněží, které známe, zkušení a moudří, nebo to jsou spíše nezralé, nevyrovnané osobnosti? Co si na nich vážíme a co nám na nich vadí? Co od kněží očekáváme? Jak jim můžeme pomoci?

5.2.14.  Jakými tituly oslovujeme kněze? Které považujeme za nejvhodnější?

5.2.15.  Jsou dnes kněží, které známe, prací pro Boží lid přetížení, málo vytížení nebo přiměřeně vytížení?

5.2.16.  Znají kněží, duchovní správci, které známe, naše zdraví a duchovní život, naše těžkosti? Zajímají se o ně a rozumějí jim? Pokud ne, co by se mělo změnit a co pro to udělat?

5.2.17.  Oslovují nás nám známí kněží svým způsobem hlásání evangelia? V případě, že ano: Čím? V případě, že ne: Proč?

5.2.18.  Nacházíme u kněží, které známe, duchovní vedení a podněty pro svůj duchovní život? Pokud ne: Co by se mělo změnit?

5.2.19.  Je náš kněz přirozenou autoritou v našem společenství ? Jak se projevuje?

5.2.20.  Pociťujeme v našem společenství přijetí, nebo odstup mezi námi a knězem? Pokud odstup: Co se s tím dá dělat?

5.2.21.  Je naše fara dnes převážně místem živého setkávání farnosti, nebo jím podle našich zkušeností není? Účastní se náš farář farních společenství? Jakým způsobem? Vytváříme kolem faráře společenství? Pomáháme nést jeho starosti? Pokud ne: Z jakého důvodu? (Pomáháme mu  v tom? Chceme to? Považujeme to za důležité? Potřebujeme ho? Bojíme se faráře? Nevíme, co s farářem dělat? Nebo si myslíme, že farář to neumí? Nestojí o to? Nepovažuje to za důležité? Bojí se laiků? Neví, co s námi? Nebo žije v domnění, že máme všechno, co potřebujeme?) Je to důležité? Co se s tím dá dělat?

5.2.22.  Nemáme-li ve farnosti faráře, stačí nám pastorace ze sousední farnosti? Jestliže ne, účastníme se jiného farního společenství? Co je z našeho hlediska lepší: pastorace více farních společenství jedním farářem, anebo jedno společenství z více farností v místě, kde sídlí farář? Odůvodněte svůj názor, případně navrhněte, co by se mělo změnit.

5.2.23.  Pomůžeme faráři udržovat jednou státem vrácený (i jinak získaný) farní majetek, tak aby byl pro farnost ziskem, a ne zátěží? Nebo máme jiný návrh na způsob jeho využití?

5.2.24.  Vyhovuje pastoračním úkolům kněží současné rozdělení farností dostatečně, nebo by se mělo v jejich struktuře něco změnit? V případě, že vyhovuje: Proč? V případě, že nevyhovuje: Co by se mělo změnit?

 

Náměty k okruhu 5.3.:

Jak dnes vypadá působení biskupů

vzhledem k služebnému charakteru jejich posvátné služby a jak by mohlo vypadat v budoucnosti?

5.3.1.                              Jak hodnotíme současnou podobu biskupské služby? Klade koncil a dnešní společnost na biskupy nové požadavky? Jaké? Jak jsou uskutečňovány?Jaké jsou její hlavní projevy?

5.3.2.                              Je náš biskup z titulu své funkce v naší diecézi a společnosti autoritou?

5.3.3.                              Jak často navštěvuje náš biskup naši farnost? Za jakým účelem? Kdy byla naposledy u nás biskupova vizitace?

5.3.4.                              Jak často a kolik je u nás biřmování?

5.3.5.                              Co od nás očekává biskup? Naplňujeme to?

5.3.6.                              Co očekáváme od biskupa? Naplňuje to?

5.3.7.                              Sdělujeme svému biskupovi naše problémy a své mínění, naslouchá nám? Je náš biskup nám, obyčejným lidem blízko, a zná naše problémy?

5.3.8.                              Je pro nás obtížné, nebo snadné přijímat rozhodnutí biskupa o přeložení našeho kněze? Jak by měla podle nás farnost řešit situaci, kdy nesouhlasí s rozhodnutím biskupa, které se jí týká?

5.3.9.                              Jaké aktivity pořádá naše biskupství? Účastníme se jich? Jaká je spolupráce s úředníky našeho biskupství?

5.3.10.                          Účastníme se diecézních, národních a mezinárodních poutí? Jak se díváme na organizaci velkých poutí, na nichž koncelebrují kněží a biskupové za účasti tisíců věřících?

5.3.11.                          Jakou máme zkušenost s tradičními odznaky biskupského úřadu? Nemohou někdy zatemňovat služebný charakter jeho posvátné služby?  

5.3.12.                          Jsme spokojení s tím, jak často rozesílá náš biskup pastýřské listy a s jakým obsahem? Pamatujeme si je a uskutečňujeme je? Jak? V případě, že ne: Proč? Co by se mělo změnit?

5.3.13.                          Jakou roli hraje v našem společenství Svatý otec? Jaký máme vztah k papežům v historii?

5.3.14.                          Dotýká se nás nějak práce české biskupské konference?

5.3.15.                          Jaký máme vztah k našemu metropolitovi?Jaký k naší provincii?

5.3.16.                          Jak přijímáme II vatikánský koncil a pokoncilní učení církve? Co soudíme o připravovaném plenárním sněmu u nás?

 

Náměty k okruhu 5.4.:

Jak se v současné církvi projevuje služba stálých jáhnů? Mělo by se na této situaci něco změnit?

5.4.1.                              Známe v našem společenství jáhenskou službu? Víme, co dobrého církvi přináší?

5.4.2.                              Máme ve našem společenství konkrétní zkušenost s působením stálého jáhna?

5.4.3.                              Jeví se nám služba stálých jáhnů v naší církvi jako účinná pomoc biskupům?

5.4.4.                              Je manželství a rodina stálých jáhnů pro jáhenskou službu výhodou nebo nevýhodou? Jak práce jáhna pro službu církvi ovlivňuje jejich rodiny? Jsou zkušenosti rodin jáhnů spíše pozitivní, nebo spíše negativní?Zdůvodněte svůj názor.

5.4.5.                              Vede v našem společenství  nebo v okolí bohoslužby jáhen? Jaký vztah máme k nim ve srovnání s účastí na mši svaté?

5.4.6.                              Známe případ stálého jáhna v naší církvi, který je rozvedený nebo kterému se nedaří výchova dětí? Jak to vnímáme?

5.4.7.                              Kde bydlí stálý jáhen, kterého známe? Na faře - v blízkosti kněze - nebo jinde? Kde by bydlet měl?

5.4.8.                              Jak je stálý jáhen, kterého známe, příslušně finančně zajištěn? Z jakých finančních zdrojů? A z jakých finančních zdrojů by měl být zajištěn? Státu, diecéze nebo společenství, v němž působí? Byli bychom ochotni na jeho mzdu přispívat? Do jaké míry by mělo jeho finanční ohodnocení rozlišit, zda je, či není živitelem rodiny?

5.4.9.                              Je začlenění jáhnů do struktury a poslání církve jasné, nebo tato otázka není zcela vyřešena?

5.4.10.                            Považujeme vzdělání a formaci jáhnů za vhodné a dostatečné?

 

Přímluvy

Prosme Pána za pomoc při naplňování ducha služba v životě Církve:

- Ježíš si vyvolil dvanáct apoštolů. Biskupové pokračují v jejich prorockém, pastýřském a kněžském poslání. Prosíme Tě, Bože, pomáhej jim v jejich náročné službě Božímu lidu a naplň jejich srdce radostí, že Tvůj Syn Ježíš Kristus je s nimi, když v pokoře a lásce nesou slávu, těžkostí i kříže svého poslání...

- Kněží jsou nejbližšími spolupracovníky biskupů. I oni mají účast na jediném kněžství Ježíše Krista. Přijímej, Bože, jejich denní ztotožnění se s Tvým Synem v Eucharistii, posvěcuj jejich kněžská srdce tajemstvím svého Slova a odměň svou božskou láskou všechny oběti, jež prokazují bratřím a sestrám...

- Jáhenství je službou známou již v prvotní Církvi. Dej, Bože, ať společenství Církve znovu objeví důležitost diakonátu jak v jeho rozměru liturgickém, tak i sociálním a pastoračním, a dej, ať všichni, kterým se tohoto povolání dostalo, ho uskutečňují odpovědně a s velkým užitkem pro druhé i pro sebe...

- Povolání k jáhenství a kněžství je velkým darem pro církev i svět. Vzbuzuj, Bože, v srdcích mnoha mladých touhu po tomto daru, velkodušnost v jeho přijímání a vytrvalost v jeho celoživotním uskutečňování pro stálý růst Božího království v srdcích lidí...

- Ve křtu se každý stal Božím dítětem a je obohacen charismatem všeobecného kněžství. Má se stát světlem světa a solí země. Pomoz nám, Bože, ať nikdy nezapomeneme na důstojnost svého křestního vyvolení, rozmnožujeme v sobě milosti svatého křtu a v síle tohoto daru nám dej dojít do slávy věčného života...

Pokračují individuální přímluvy. Na závěr modlitba Otče náš... Závěrečná modlitba za plenární sněm.

 
6. téma: Všeobecné povolání ke svatosti
a zasvěcený život

svatost - podpora lidskosti, křtem - podíl na charizmatu zasvěceného života, zasvěcený život = Boží milost, dar k obnově identity lidství, hnutí - dar pro novou evangelizaci, mnoho povolaných, málo vyvolených - budoucnost v kvalitě

 

„Všichni křesťané jakéhokoli stavu a zařazení jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a k dokonalé lásce. Křesťanská svatost podporuje i v pozemské (časné) společnosti lidštější způsob života.“[73] Světci, kterým je prokazována „úcta oltáře“, mají své místo v liturgii nejenom jako přímluvci, ale jsou modely svatosti pro současného, žijícího člověka. Tuto úctu si zaslouží také světci východních církví a rovněž tak vyznavačské postavy v evangelických církvích, jak se o tom zmiňuje příprava „Martyrologia 20. století“. Všichni, kněží, svobodní, manželé, ovdovělí, dělníci, intelektuálové, nemocní a trpící, mají uskutečnit ve svém životě následování Krista a růst v lásce: „Všichni křesťané se tedy den co den budou stále více posvěcovat v podmínkách, povinnostech a okolnostech svého života i jejich prostřednictvím, jestliže všechno přijímají s vírou z rukou nebeského Otce, spolupracují s Boží vůlí a také ve své časné službě projevují všem tu lásku, kterou Bůh miloval svět.“[74]

Křtem se každý křesťan podílí na charismatu zasvěceného života. Zasvěceného – Bohu oddaného života, který nese jeho pečeť ve víře, naději a lásce, a tak naplňuje prorocké poslání a je svědectvím svobody a lásky.

V dějinách křesťanství vykrystalizovala radikální forma tohoto života – vydaného Kristu a jeho království, v užším následování Kristova života, který je obětí, života poslušného až k smrti. Zasvěcený život je Boží milostí, darem Božím a současně lidskou snahou o dokonalou lásku prostřednictvím evangelijních rad ve smlouvě s Bohem, která hájí ve slibu čistoty podstatu nezištné lásky, ve slibu chudoby hodnotu bytí před nesmyslnou touhou hromadit a ve slibu poslušnosti rovnováhu proti anarchii či totalitě. Zasvěcení pomáhá člověku nově obnovit identitu lidství plným osvobozením jeho vnitřní dimenze, člověka, který ví, komu patří, a Boží volání mu určuje směr, dynamiku života. Jeho ryzost a pravost jsou svítilnou, která směřuje a přivádí k Otci, k lidské zralosti a plné lidské důstojnosti. Má rozmanité formy[75]: poustevnický stav[76], stav zasvěcených panen[77], řeholní stav[78], sekulární společnosti[79], společnosti apoštolského života[80] a v poslední době jako projev ducha současné církve se objevují četná duchovní hnutí, která se podílejí na formaci lidí k dokonalosti. „Jestliže se nová hnutí pokorně zařadí do života místní církve a budou srdečně přijata  biskupy a kněžími do diecézních a farních struktur, vytvoří tato hnutí v pravém slova smyslu skutečný Boží dar pro novou evangelizaci a misijní práci“ (Redemptoris missio 72). V těchto hnutích je jednotlivý křesťan orientován ke spolupráci na společném díle všech. Všechny tyto rozmanité formy zasvěceného života, jedny s hlubokými historickými kořeny, jiné nově vznikající, jsou charismatické. Statistický pokles počtu nových povolání je apelem jak pro existující společnosti zasvěceného života, tak pro mladé lidi hledající své poslání v životě. Zde je zapotřebí připomenout Ježíšova slova: „Mnoho povolaných, málo vyvolených.“[81] Otázkou budoucnosti zasvěceného života není kvantita, ale jeho kvalita. Na ni se zaměřuje naděje na nová povolání v rámci nové evangelizace uplatňováním čtyř priorit :

          1) nová katecheze

          2) inkulturace

          3) lidská práva

          4) nové možnosti komunikace (R, TV, PC).

Tento charismatický život je v celých svých dějinách – a nadále zůstává – předvojem dění celého lidského společenství, ve své podstatě prorockým posláním, zpřítomňováním celého Kristova života v jeho radikalitě.

 

Shrnutí:

Úvahy této kapitoly jste v minulém roce probírali v 10. a 11. setkání, pokud jste se rozhodli pro variantu A.

 

            Povolání všech křesťanů ke svatosti je povolání k následování Krista a k růstu v lásce.

            Některé křesťany Bůh volá k zasvěcenému životu, k životu v radikálním následování Krista podle evangelních rad (čistoty, chudoby a poslušnosti).

            Nové formy zasvěceného života se objevují také ve vznikajících duchovních hnutích.

 

Komentář:

Máme-li mluvit o všeobecném povolání ke svatosti, narážíme na obvyklé zúžení pojmu „svatost“. Při slovu svatý si představíme barokní sochu či obraz v našem kostele, nebo snad velikou osobnost církve, která zasáhla svým životem celý svět. V tomto kontextu nás hned nenapadne, že svatost je povolání pro každého člověka, nejen pro „elitu církve“.

Svatý je ten, kdo Bohu důvěřuje a dokáže ho pozvat do svých drobných denních starostí. Svatý je ten, kdo miluje Boha a díky jeho nesmírné milosti žije v lásce a pokoji. Svatý je ten, kdo plně prožívá svůj křesťanský život a vyzařuje okolo sebe naději pro svět. K této svatosti jsou povoláni opravdu všichni.

Důležité je uvědomit si, že se jedná o cestu ke svatosti. Na této cestě se nesmíme nechat ničím zastavit. Bůh nás ke svatosti povolal a dává nám zároveň svou milost k jejímu dosažení. Není škodolibý, aby nám dal cíl, jehož není možné dosáhnout. Jsou dva naprosto odlišné mylné postoje, pro duchovní život však úplně stejně ničivé. Prvním je dojem, že můj život je tak špatný, že Bůh už mi nedává šanci. Druhým nebezpečím pro duchovní život je tvrzení, že jsem dosáhl takového stavu, který mne uspokojuje, a dál už jít nechci. Tím se můžeme připravit o spousty darů, které pro nás byly připraveny, a nakonec můžeme být Bohu nesmírně vzdáleni.

Duchovní pokrok neustále směřuje k důvěrnějšímu vztahu s Kristem. Je na nás, být bdělí a otevření Božímu vedení. On nás zná a pro každého z nás připravil cestu „právě pro mne“. Ve křtu jsme se zcela svěřili do Jeho lásky a moudrosti. Je dobré si často připomínat své rozhodnutí pro Krista jako „dělící čáru“ našeho života. A toto rozhodnutí neustále obnovovat.

Ve křtu jsme se stali součástí tajemného Těla Kristova, církve. Jsme Božími přáteli. Bohu oddaný život je přirozeností každého křesťana, někteří jsou však zváni ke zcela zvláštnímu způsobu zasvěcení ke stavu založenému na slibech chudoby, čistoty a poslušnosti. (srov. KKC 914-920) Důležité je vědět, že zasvěcený život je dar. Nikdo, žádný řeholník, si své povolání nijak nezasloužil. Na tomto zasvěceném životě má každý věřící podíl svým křtem.

Všichni křesťané společně jsou jako jediná církev na společné cestě do domu Otcova. Tato cesta je nelehká a vyžaduje mnoho úsilí i sebezapření. Jen tak ale budou věřící plně prožívat své lidství. Stanou se výzvou pro okolní svět, jen pokud budou prožívat právě své povolání.

 

Okruhy ke kapitole 6

6.1 Jak může vypadat cesta ke svatosti v našem každodenním životě? Co je pro ni důležité?

6.2 Jsou řehole opravdu prorockou skupinou uvnitř církve, a tím i pro svět?

6.3 V čem vidíte přínos a v čem omezení nových duchovních hnutí?

 

Náměty k okruhu 6.1

Jak může vypadat cesta ke svatosti v našem každodenním životě? Co je pro ni důležité?

6.1.1.                              Co je to “svatost”? Znamená “být svatý” totéž co “být hodný”? Jak vlastně vypadá ideál svatosti? Je jen jeden? Pokud ano: Jaký? Pokud ne: Mají jeho jednotlivé podoby něco společného? Co?

6.1.2.                              Uvědomujeme si různé způsoby cesty ke svatosti?

6.1.3.                              Jak si představujeme svatého člověka? Známe (znali jsme) někoho takového ze svého okolí?

6.1.4.                              Usilujeme o svatost zároveň s úsilím o lidskost?

6.1.5.                              Jak se stává celý život modlitbou? Není to jen fráze?

6.1.6.                              Jak vypadá naše cesta ke svatosti v každodenním životě? Co je pro ni důležité? Může se stát cesta ke svatosti útěkem od reality života? Pokud ano: Za jakých okolností? Lze proti tomu něco dělat?

6.1.7.                              Jak naplňujeme evangelní rady poslušnosti, chudoby a čistoty v našem laickém či řádovém společenství?

6.1.8.                              Vstoupil z našeho farního společenství někdo do řeholního společenství či duchovního hnutí? Jak to vnímáme?

6.1.9.                              Jsou řeholní život a život laika pouze rozdílné formy téhož povolání, nebo se od sebe zásadně liší? Pokud ano, v čem?

6.1.10.                          Dospíváme ke svatosti ve službě manželovi, dětem, svým rodičům, ve vytváření vztahů, v obětavosti? Pokud ne: Proč? Pokud ano: Jak? Za jakých okolností?

6.1.11.                          Je  naše řádové či laické společenství, útěkem, či službou našemu okolí? Za jakých okolností?

 

Náměty k okruhu 6.2.

Jsou řehole opravdu prorockou skupinou uvnitř naší církve, a tím i pro svět?

6.2.1.      Jak vidíme řádové sestry a bratry v našem společenství? Máme nějaké osobní zkušenosti s působením řádového společenství v našem okolí? Vyvíjejí řády u nás nějaké nové aktivity, kterými vyjadřují své poslání i pro současný svět, nebo je nese jen jejich tradice? Je zde vyváženost mezi potřebami dnešní doby a trvalými hodnotami v tradici řádu?

6.2.2.      Jak jednají řádové sestry či bratři v našem okolí na veřejnosti? Čím řádové sestry a bratři našemu společenství slouží, nebo čím nás naopak zraňují? Odpovídá jejich řeč a jejich způsoby jednání současným zvyklostem? Jak na nás působí jejich řádový oděv? Do jaké míry se tato řádová společenství podle naší zkušenosti věnují svému poslání, které je pro ně charakteristické?

6.2.3.      Pomáhá jejich činnost rozvoji života okolních farních společenství, je na nich zcela nezávislá, nebo na sebe narážejí a „berou“ si navzájem aktivity?

6.2.4.      Proniká do okolí řádů, s nimiž máme zkušenost, něco z atmosféry uvnitř řádu? Je to spíše pozitivní, nebo spíše negativní?

6.2.5.      Jak řeholní společenství v našem okolí hospodaří s majetkem, který získaly zpět po roce 1989?

6.2.6.      Oslovují řády svým obrazem v našem okolí mladou generaci? Mají dnes podle naší zkušenosti ženské a mužské řády dostatečný počet dorostu? Získávají nové členy prohloubením duchovního života uvnitř řádu, nebo spíše aktivitami orientovanými navenek? Jaké aktivity doporučujeme řádovému společenství, které chce upoutat pozornost mladých lidí a motivovat je k řeholnímu životu? Pokud se dospívající mladý člověk z našich rodin nebo okolních známých rozhodl vstoupit do řádu, co to pro nás znamenalo?

6.2.7.      Jak podle nás souvisejí nová katecheze, inkulturace, lidská práva, nové možnosti komunikace s nadějí církve na nová řeholní povolání? Mají podle nás řády dnes nějak reagovat na změny ve společnosti změnami i ve svých vnitřních pravidlech či způsobech života?. Zdůvodněte svůj názor.

6.2.8.      Naplňují řády, které známe, i dnes prorocké poslání v církvi? Projevuje se toto poslání ve světě? Pokud ano: Jak? Pokud ne: Proč? Měly by podle vás řády vyvíjet nějaké nové aktivity, kterými by vyjádřily své poslání pro současný svět?

6.2.9.      Objevují se v dnešní době nové způsoby zasvěceného života v naší církvi? Máme s tím zkušenost?

6.2.10.  Ztratily některé formy řeholního života v našem okolí opodstatnění? Pokud ano: Které a proč? Kdyby řádová společenství, žijící ve našem okolí, zanikla, co by nám chybělo? Pocítila by jejich nepřítomnost naše obec?

Náměty k okruhu 6.3.

 V čem vidíme přínos a v čem omezení nových duchovních hnutí?

6.3.1. Známe nějaká hnutí v církvi u nás? Jak působí v našem okolí? Co považujeme za hlavní úkoly těchto skupin a hnutí v církvi, v naší farnosti? Oslovují různá duchovní hnutí zejména mládež?

6.3.2. Pokud v naší farnosti působí některá hnutí či sympatizující společenství, přinášejí obohacení a rozmanitost farního společenství, nebo spíše rozdělení a vzájemnou nevraživost? Působí jako uzavřené skupiny, nebo jsou otevřené pro ostatní? Jak funguje vzájemná komunikace mezi nimi?

6.3.3. Kněz - příslušník nějakého hnutí - má vést svou farnost ke spiritualitě svého hnutí, nebo ne? Máme v tomto ohledu nějakou zkušenost?

6.3.4. Účastníme se velkých shromáždění s duchovním programem, která pořádají některá hnutí nebo o nich máme pouze informace od jiných? Jaký na ně máme názor? Lze souhlasit s tím, že nová duchovní hnutí v naší církvi napomáhají prohloubení života z víry u velkého okruhu lidí?

6.3.5. Zaznamenávají nová hnutí v našem společenství obrácení na víru u velkého počtu lidí v našem okolí? V případě, že ano: Která; a jaký vidíte důvod?. V případě, že ne: Co to podle nás znamená?

6.3.6. Rozvíjela se hnutí více před rokem 1989, nebo nyní? Z čeho tak soudíme? Budou se duchovní hnutí v našem okolí v budoucnosti rozvíjet, spíše stagnovat, nebo spíše umenšovat? Proč si to myslíme?

6.3.7. Vnímáme snahu po otevřenosti a spolupráci mezi jednotlivými hnutími v církvi, nebo spíše jejich uzavřenost?

6.3.8. Obohacuje šíře nových hnutí, názorových proudů v církvi a různých spiritualit naše společenství, církev? Pokud ne: Proč? Pokud ano: Za jakých okolností? Jak v tomto smyslu vnímáme působení představitelů naší církve?

6.3.9. A opačně: jsou některá hnutí, proudy či skupiny církvi vyloženě ke škodě? Dá se to vůbec soudit? Podle čeho? Pokud ano: Která? Co s tím? Jak v tomto smyslu vnímáme působení představitelů církve? Mají se takovými otázkami zabývat?

 

Přímluvy

Bůh je Stvořitelem nebe i země, Pánem dějin lidstva, on vidí naše potřeby a slyší prosby, kterými se k němu obracíme.

- Všichni pokřtění jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a dokonalé lásce. Dej, Pane, ať si uvědomíme svou odpovědnost za dar Božího dětství a přátelství s Tebou a nezalekneme se žádných obětí, které bude třeba přinést...

- Úsilí o svatost má být snahou každého křesťana. Dej nám, Pane, sílu projevovat tuto snahu v každodenním životě, v důvěře v Tebe, lásce k bližním a ve stálém vyzařování pokoje, radosti a naděje . . .

- Někteří křesťané jsou však zváni ke zcela zvláštnímu zasvěcení, ke stavu založeném na slibech chudoby, čistoty a poslušnosti. Dej, Pane, všem, které na tuto cestu voláš, sílu vzít vážně toto zasvěcení a uvědomit si, že je to Tvůj dar, za který je třeba denně děkovat a neustále jej rozvíjet...

- Roste nebezpečí, že starosti o věci tohoto světa bude lidi stále více pohlcovat a proto prosme, aby Bohu zasvěcení lidé byli pro církev i pro svět stálým znamením, kam směřuje náš život, kde má svůj cíl a v čem je jeho pravé bohatství...

- Také nové formy zasvěceného života jsou darem Ducha svatého určeným k tomu, aby Církev velkodušně a s neustálým nadšením následovala svého Pána, který povolává podle toho, jak to odpovídá znamením času. Prosme Pána, aby životností nových komunit mohl Duch svatý obnovovat a posilovat život celé Církve...

Pokračují individuální přímluvy. Na závěr modlitba Otče náš... Závěrečná modlitba za plenární sněm.

 
7. téma: Panna Maria v církvi

Maria-v církvi, společnice Krista, Služebnice Páně, Jáhenka církve, Bohorodička, zvláštní úcta-hyperdulie a její tradice v liturgii, mariánských modlitbách, pobožnostech,  nesprávná úcta;  mariánská zbožnost nesmírné prorocké síly

 

II. vatikánský koncil vřazuje úctu k Panně Marii do nauky o církvi, kde je vyjádřena její sounáležitost s putujícím Božím lidem, není nad církví, ale v církvi, ve které je oslavována jako vynikající a její zcela jedinečný člen[82] a je předobraz církve[83]. [84] „Mariina úloha v církvi je neoddělitelná od jejího spojení s Kristem a přímo z něj vyplývá. ,Toto spojení Matky se Synem v díle spásy je zřejmé od chvíle pozemského početí Krista až do jeho smrti‘.“[85] Mluvíme o vznešené společnici Krista Vykupitele[86] a Služebnici Páně, Jáhence církve.

       Svým naprostým souhlasem s Otcovou vůlí, se spasitelným dílem jeho Syna a každým hnutím Ducha svatého je Panna Maria pro církev vzorem víry a lásky. Na základě evangelia[87] Marii „církev uctívá zvláštní úctou (kultem hyperdulie). Už od nejstarších dob je blahoslavená Panna uctívána jako ,Bohorodička‘ a věřící se v modlitbách utíkají pod její ochranu ve všech nebezpečích a potřebách“[88].

       Sám koncil varuje před nesprávným přeháněním v mariánské úctě, a napomíná nás, abychom se pečlivě chránili od toho, co by mohlo křesťany jiných tradic nebo kohokoli uvést v omyl o pravé nauce církve. To je důvod, proč nepoužívat zavádějícího obratu ,spolustvořitelka‘, ,spoluvykupitelka‘; uvážlivě přistupovat k tzv. soukromým zjevením, ve kterých často vystupuje Panna Maria nad církví a někdy je vyvolán dojem, že je ,milosrdnější‘ než milosrdný a slitovný Bůh Otec, který je pak líčen pouze jako ,trestající Otec‘. Koncil varuje před neplodnou sentimentalitou a nepodloženou důvěřivostí[89] vybízí ke zbožnosti, která se opírá o liturgii, mariánské modlitby a pobožnosti, které učitelský úřad církve během staletí doporučoval, a musí mít také teologický rozměr.

       Panna Maria je vzorem křesťanského života a modelem církve v tichosti, pokoře, chudobě a skromnosti, spolutrpící s Kristem; je však také tou, která se modlí: „Velebí má duše Hospodina …, který sesadil mocné s trůnu, povýšil ponížené, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.“[90]

Mariánská zbožnost má nesmírně silný náboj prorocké  zbožnosti. Uplatňuje se v celém lidském životě a je inspirací v duchovní, charitativní i společenské oblasti ve službě církve celému lidskému společenství.

 

Shrnutí:

Úvahy této kapitoly jste v minulém roce probírali v 10. a 11. setkání, pokud jste se rozhodli pro variantu A.

            Maria přijala s hlubokou vírou a pokorou své vlastní tajemné panenské početí a porodila Ježíše - Božího Syna, kterému celý život odevzdaně sloužila. Se stejnou pokorou, vírou a odevzdaností Kristu má působit církev, aby se Kristus duchovně rodil v srdcích lidí.

            Maria je přitom naším vzorem ve víře, lásce a v dokonalosti spojení s Kristem.

            Všichni členové Božího lidu se podílejí na Kristově kněžství. Kristus je jediný kněz církve, jediný prostředník mezi lidmi a Bohem. Věříme, že Maria má zcela zvláštní, výjimečnou účast na tomto Ježíšově prostřednictví. Proto ji často vzýváme jako naši pomocnici, ochránkyni a přímluvkyni. Ale tato úcta nechce povýšit Marii nad Ježíše. Naopak: Maria nás vždy přivádí víc ke Kristu.

 

Komentář:

Často se setkáváme s velmi vznešenými tituly. Královna andělů, Matka Boží. Pramení zajisté z úcty, která je Marii právem prokazována. Vedle nich stojí také oslovení, která nám ji více přibližují - sestra, přítelkyně, pomocnice, ochránkyně... Takhle je nám Maria bližší. A proto nám Bůh Marii dal, aby nám byla nablízku. Žila prostý život, neměla ani výsadní postavení, ani vzdělání, bohatství ani vlivné přátele. Podařilo se jí stát se mocnou královnou, Matkou všech – jak?

První ze všech věřících. Při zvěstování je postavena před zdánlivě nesmyslná slova, pronesená andělem. Neslibuje jí kariéru, slibuje jí syna. Lidsky vzato přináší jen problémy. Pro tehdejší společnost byla svobodná dívka, která počne dítě, odsouzena bez soudu. Ale Marii nese víra. Víra, že Bůh má dobré plány, že chce jen to nejlepší. Víra, která jde proti „zdravému lidskému rozumu“. Víra, s kterou Maria řekne „Jsem služebnice Páně“. Tak prostá slova – do nich se skryla největší odpověď člověka na Boží volání.

Na její víře spočívá neotřesitelnost naší víry. Díváme-li se na Marii pod křížem, tají se nám dech před nepopsatelnou odevzdaností a důvěrou. Všichni okolo mohli pochybovat. Ona ne. Ona přece věděla, že tento umírající je Syn Boží. Ona nemohla vyklouznout z hrůzy Golgoty s myšlenkou, že to tedy zase nebyl Mesiáš. Ona ví a vidí. Její lidské srdce se svírá zoufalstvím. Její Syn umírá v bolestech. Syn Boží – což Bůh nespasí svět? Nemůže? Nechce? Manifest víry, který prosvítá ve zničujícím zmatku její duše, je pro každého člověka nenahraditelnou oporou.

Maria stojí na místě, které většina lidí opustila. I jí se určitě vysmívají. I ji urážejí. Celý život prožila v odevzdanosti Tomu, který vše stvořil. Dokáže teď vůbec vzpomínat na chvíle, kdy mluvila s andělem, kdy cítila Boží ruku, na štěstí Jeho přítomnosti? Když její syn, její vlastní dítě volá: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“

I my často zažíváme situace, kdy se hroutí celý svět. V tuto chvíli se musíme modlit k Otci, kterého nevidíme, důvěřovat a stát pod křížem. V tom je Mariina víra spočívající pevně v milosti Boží vzorem, prototypem církve.

Mariánská zbožnost spočívá právě v napodobování zbožnosti, jakou měla sama Maria. Zbožnost založená na vědomí, že Bůh je všemohoucí, že nás vede přímými cestami. Zbožnost vyvyšující Boha nad všechny lidské úsudky. Tím, že se pro mne Bůh stane milujícím Otcem, kterému se svěřuji a od kterého jsem ochoten přijmout i dočasnou bolest nebo neúspěch, právě tím se nejvíce připodobním Marii. To je pravá mariánská úcta. Její mateřství nijak nezastiňuje jediné prostřednictví Kristovo, nýbrž ukazuje jeho sílu (KKC 970).

Maria je předobrazem církve i tím, že byla přijata s tělem i duší do nebeské slávy, v ní je již církev v cíli své cesty. Proto je možné říci, že v ní je celá církev svatá (KKC 829). Maria je nadějí a útěchou, že církev přes všechny pády a katastrofy bude oslavena.

 

Okruhy ke kapitole 7

7.1 Jak uskutečňujeme v našem životě, v našem společenství, v naší církvi typické postoje Mariina života?

7.2 V čem vidíme přínosy a omezení mariánské zbožnosti?

7.3 Jak u nás vypadá (a jak by měla vypadat) úcta k Panně Marii a její projevy? Je založena na koncilním  učení?

 

 

Náměty k okruhu 7.1.

Jak uskutečňujeme

v našem životě, v našem společenství, v naší církvi typické postoje Mariina života?

7.1.1.      Uplatňuje naše společenství ve svém životě typické postoje Mariina života (víra, pokora, láska, odevzdaná služba Kristu...)?

7.1.2.      Je tím naše společenství, církev dostatečně věrohodná pro svět kolem sebe? V případě, že ano: Zdůvodněme svůj názor. V případě, že ne: V čem se má změnit?

7.1.3.      Pokud jsme pamětníky totalitní doby: v jakých situacích jsme cítili apel na naši víru v Krista tehdy, v jakých situacích dne? V čem jsou tyto situace stejné? V čem se liší?

7.1.4.      Co soudíme o ochotě mladých lidí v naší církvi nasazovat se pro Boží království s postojem odevzdanosti Kristu?

7.1.5.      Jak by se měl podle nás projevovat postoj pokory vůči bližním a Bohu v každodenním životě obyčejného katolíka? Jak u představitelů církve? Máme ze své zkušenosti dojem, že se tak křesťané chovají, nebo spíše nechovají? Zdůvodněte svůj názor.

7.1.6.      Mají ti, kteří začali pro roce 1989 pracovat pro církev (v církevních úřadech, v katechezi, jako pomocníci v pastoraci) ducha vytrvalosti? Jestliže ano: Co jim pomohlo? Jestliže ne: Co je podle nás odradilo? Nebo se o nich naše společenství ani nedovídá?

7.1.7.      Jsou u křesťanů podle naší zkušenosti převážně v souladu slova o lásce k bližním se skutky, převažuje nesoulad, nebo je obojího v naší církvi zhruba stejně? A jak je tomu u nás samotných?

7.1.8.      Je Panna Maria svou moudrostí vzorem křesťanského života také v našem společenství?

 

Náměty k okruhu 7.2.

V čem vidíme přínosy a omezení mariánské zbožnosti?

7.2.1.      Prožívá a slaví se úcta k Panně Marii v naší farnosti?

7.2.2.      Máme v našem společenství májové pobožnosti? Jak často? Jsou ve srovnání s minulostí stále přitažlivé? Kterou generaci lidí v našem společenství oslovují? Zažívají po roce 1989 rozkvět, nebo spíše útlum?

7.2.3.      Máme v našem společenství zkušenost se společnou modlitbou růžence? Modlíme se ho jako soukromou modlitbu? Rozumí mu a modlí se ho u nás mladá generace?

7.2.4.      Jaké zkušenosti máme s modlitbou živého růžence? Ať jsou kladné nebo záporné: Zdůvodněte, proč.

7.2.5.      Odpovídají mariánské pobožnosti (májové, společné modlitby růžence, mariánská procesí) dnešní mentalitě lidí? Co by se mělo změnit? Co ne?

7.2.6.      Jakou zkušenost máme s poutěmi do míst velkých mariánských zjevení (Lurdy, Fatima, apod.)? Co na nich přitahuje poutníky? Co odpuzuje? Je o ně v dnešní době zájem? Doporučili bychom  tyto poutě svým blízkým, nebo nedoporučili? Z jakého důvodu?

7.2.7.      Navštěvujeme česká mariánská poutní místa (sv. Hostýn, sv. Hora....) více dnes než za totality, méně než za totality, nebo stále stejně?

7.2.8.      Jakou máme zkušenost s poutěmi na místa soukromých mariánských zjevení (Medjugorje, Turzovka...)? Čím přitahují poutníky? Čím je odpuzují? Doporučili bychom tuto pouť svým blízkým, nebo nedoporučili? Proč? Jak vnímáme oficiální postoj církve k těmto soukromým zjevením?

7.2.9.      Co soudíme o programu poutí na těchto místech? Které věkové kategorie lidí nejvíce oslovuje: Staré, mladé nebo střední generace?

7.2.10.  Jaký máme vlastní program poutí do mariánských míst? Doporučujeme ho ostatním?

7.2.11.  Jaký význam přikládáme rostoucímu počtu soukromých zjevení Panny Marie a jejich obsahu? Jaký zájem vyvolávají v našem okolí? Je tento zájem přínosem pro církev? Pokud jej považujeme za pozitivní: V čem spatřujeme jeho přínos? Pokud za negativní: Čím myslíte, že je tento zájem způsoben? Má se s ním něco dělat? Pokud ano: Co?

7.2.12.  Oslovuje naše mariánská úcta nevěřící lidi, nebo spíše odrazuje? Máme se vůbec o jejich reakci zajímat? Jsme v našem společenství ohleduplní k jiným osobním projevům mariánské zbožnosti?

7.2.13.  Jak vnímáme zasvěcení našeho národa Kristu rukama Panny Marie na počátku devadesátých let? Co pro nás znamenají některé záporné reakce? Zdůvodněte své názory.

7.2.14.  Je podle našich zkušeností úcta k Panně Marii u katolických mužů menší než u katolických žen, větší, stejná, nebo jiná? Proč?

7.2.15.  Projevujeme mariánskou zbožnost nošením mariánských medailónků, obrázků apod.? Jakou s tím máme zkušenost?

7.2.16.  Máme zkušenost s pořádáním tzv. mariánských večeřadel? Pokud ano, co o nich soudíme?

7.2.17.  Jsou některé mariánské zbožnosti v našem okolí agresivní, odtržené od reality nebo překrucující evangelijní poselství radostné zvěsti?

7.2.18.  Rozlišujeme v našem společenství mezi náboženským uměním a kýčem? Je to zapotřebí?

 

Náměty k okruhu 7.3.

 Jak u nás vypadá (a jak by měla vypadat)

úcta k Panně Marii a její projevy? Je založena na koncilním učení?

7.3.1.      Je pro nás pokoncilní pohled na Pannu Marii inspirativní pro vztah k Marii a pro mariánskou zbožnost? Pokud ano: V čem?

7.3.2.      Je pro nás pohled na Marii jako předobraz a prvotinu církve a současně její Matku novou inspirací pro vztah k Panně Marii, pro modlitbu?

7.3.3.      Obohacujeme koncilním pohledem na Pannu Marii také svůj pohled na naši církev? Pokud ano: Jak?

7.3.4.      Souvisí u ženy úcta k Panně Marii úzce s prožíváním sebe sama jako ženy, popřípadě manželky a matky, a u mužů s tím, s jakými ženami se setkávají ve svém životě? 

7.3.5.      Bereme si příklad z Mariina života a jejího vztahu k Bohu?

7.3.6.      Koncilní dokument „Lumen gentium“ upozorňuje, že svatí nám mohou sloužit jako příklad, dále že s nimi tvoříme jedno společenství, a konečně hovoří o možnosti přímluvných modliteb. Totéž platí v první řadě i o Panně Marii jako první mezi svatými. Myslíme si, že vědomě prožíváme společenství s Pannou Marií? Jak?

7.3.7.      Modlíme se modlitby Zdrávas Maria, Anděl Páně, Magnificat? Jaké další?

7.3.8.      Někdy se v církvi modlíme s Pannou Marií – např. modlitba „Magnificat“ (Velebí má duše Hospodina) v denní modlitbě církve. Častěji se asi modlíme k Panně Marii. Nemáme někdy pocit, že klademe Pannu Marii na místo, které jí nepatří? Pokud ano: Proč?

7.3.9.      Je některým lidem v našem společenství, zvláště mladým a konvertitům, mariánská zbožnost vzdálená a nesrozumitelná? Nalézají svou cestu k osobnímu vztahu k Panně Marii.?

7.3.10.  Vznikají i dnes v našem společenství nové formy úcty k Panně Marii a svatým či nové formy našeho života ve společenství s nimi?

 

Přímluvy

Spolu s Pannou Marií, Matkou Církve, obraťme se k Bohu Otci se svými prosbami:

- Od samého začátku plní Maria svou úlohu být Matkou Církve. Na její přímluvu dej, Pane, aby se všechny národy spojily v jeden Boží lid, překonaly překážky bolestného rozdělení a objevily cesty k dosažení jednoty všech Božích dětí...

- Maria naslouchala Božímu slovu a uchovávala je ve svém srdci. Ať si naše rodiny dovedou najít čas ke společné modlitbě a četbě Písma svatého, aby jako "malé církve" s Marií uprostřed, rostly v lásce, dovedly žít podle evangelia a obhájit svou víru...

- Svou otevřeností k působení Ducha svatého a naprostým souhlasem s Otcovou vůlí je pro nás Maria vzorem víry a lásky. Dej, ať naše úcta k ní se projevuje především ochotnou poslušností k Boží vůli a vytrvalou spoluprací na díle spásy...

- Na přímluvu Panny Marie, Matky Církve a Matky všech lidí, přived' náš národ a celý svět k poznání a přijetí Tebe, jediného Boha a Spasitele všech...

- Ať v tomto jubilejním roce oživíme vědomí, že v Panně Marii máme skutečnou Matku, k níž se smíme utíkat ve všech nebezpečích, starostech a potřebách, a že ona nás vede bezpečně k Ježíši Kristu, skrze Něhož máme v Duchu přístup k Otci...

Pokračují individuální přímluvy. Na závěr modlitba Otče náš... Závěrečná modlitba za plenární sněm.
Modlitba Svatého Otce Jana Pavla II.
ke slavení
Velkého jubilea roku 2000

 

 

Buď veleben, Otče,

že jsi nám ve své nekonečné lásce

daroval svého jednorozeného Syna,

který se stal člověkem působením Ducha svatého

v nejčistším lůně Panny Marie

a narodil se v Betlémě před dvěma tisíci lety.

On nás doprovází na naší pouti

a dal nový smysl dějinám,

jež jsou společnou cestou

v úzkostech i utrpení,

ve věrnosti a lásce,

cestou k novým nebesům a k nové zemi,

kde ty, jenž jsi zvítězil nad smrtí,

budeš všechno ve všem.

Buď chválena a velebena Nejsvětější Trojice, jediný a nejvyšší Bůh!

 

 

 Kéž je z tvé milosti, Otče, jubilejní rok

časem hlubokého obrácení

a radostného návratu k tobě;

kéž je časem, kdy se lidé smíří

kdy národy znovu naleznou svornost;

kéž je časem, v němž se meče překují v radlice

a místo řinčení zbraní zazní zpěv míru.

Dej nám, Otče, ať prožíváme jubilejní rok

v poslušnosti hlasu Ducha svatého

a ve věrném následování Krista,

v neustálém naslouchání Slovu

a čerpání z pramenů milosti.

 

Buď chválena a velebena Nejsvětější Trojice, jediný a nejvyšší Bůh!

 Otče, podporuj silou Ducha svatého

úsilí církve o novou evangelizaci

a veď naše kroky po cestách světa,

abychom hlásali Krista svým životem

a směřovali naše pozemské putování

k městu světla.

Ať Ježíšovi učedníci září láskou

k chudým a utlačovaným;

ať jsou solidární s potřebnými

a velkodušní ve skutcích milosrdenství;

ať jsou shovívaví k bratřím,

aby nalezli u tebe shovívavost a odpuštění.

 

Buď chválena a velebena Nejsvětější Trojice, jediný a nejvyšší Bůh!

 

 

 Otče, očisti paměť učedníků tvého Syna

a dej, ať uznají své viny,

dej, ať jsou jedno, aby svět uvěřil.

Kéž se rozšíří dialog mezi příslušníky velkých náboženství

a všichni lidé ať naleznou radost z toho,

že jsou tvými syny a dcerami.

Ať se k prosebnému hlasu Panny Marie, Matky národů,

připojí prosebný hlas apoštolů

a křesťanských mučedníků,

spravedlivých všech národů a všech dob,

aby byl Svatý rok pro jednotlivce i pro církev

důvodem obnovené naděje a jásotu v Duchu svatém.

 

Buď chválena a velebena Nejsvětější Trojice, jediný a nejvyšší Bůh!

 

 

 Tobě, všemohoucí Otče,

Stvořiteli vesmíru i člověka,

buď skrze Krista, který žije a kraluje nad časem i dějinami,

v Duchu svatém, který posvěcuje celý svět,

chvála, čest a sláva

dnes i na věčné věky. Amen!

 

 

Obsah

 

Úvodní modlitba k setkání....................................................................................................... 2

Denní modlitba za sněm........................................................................................................... 2

Milé animátorky a animátoři sněmovních kroužků!................................................................. 3

Proč plenární sněm ?................................................................................................................ 3

Proč sněmovní kroužky ?......................................................................................................... 4

Co dělají sněmovní kroužky?................................................................................................... 4

Dosavadní analýza zápisů sněmovních kroužků...................................................................... 5

Co je smyslem tohoto materiálu?............................................................................................. 6

Co obsahuje materiál pro sněmovní kroužky?......................................................................... 7

Možné přístupy k tématům....................................................................................................... 7

- těm, kdo mají zájem prohloubit a ověřit své znalosti koncilových dokumentů:.............................. 7

- těm, kdo mají zájem z tématu něco tvůrčím způsobem vytěžit:................................................... 8

- těm, kdo chtějí vztáhnout téma na sebe, svou rodinu, farnost, společenství:................................ 8

- těm, kdo chtějí poměřovat normu ideálu a současnou skutečnost:.............................................. 8

- těm, kdo se budou chtít podívat na předkládaná témata ze specifického dílčího aspektu:.............. 8

- těm, kdo chtějí uplatnit vlastní rozum:...................................................................................... 8

Jak může probíhat setkání ?..................................................................................................... 9

Jak vyplnit zápis?................................................................................................................... 10

Jak se zápisy zpracují............................................................................................................. 11

K čemu budou sloužit výstupy ze sněmovních kroužků?........................................................ 11

1. téma: Církev jako svátost spásy a společenství................................................................. 12

2. téma: Církev jako společenství Božího lidu....................................................................... 16

3. téma: Jednota společenství Božího lidu.............................................................................. 20

4. téma: Všeobecné kněžství a poslání laiků v církvi............................................................. 25

5. téma: Služebný charakter posvátné služby v církvi........................................................... 30

6. téma: Všeobecné povolání ke svatosti  a zasvěcený život.................................................. 35

7. téma: Panna Maria v církvi............................................................................................... 39

Modlitba Svatého Otce Jana Pavla II. ke slavení  Velkého jubilea roku 2000...................... 43

Obsah...................................................................................................................................... 47

 

 


[1] LG úvod, srov. KKC 748

[2] KKC 749

[3] srov. Ef 1,10

[4] srov. KKC 760

[5] srov. LG 2

[6] KKC 761

[7] srov. LG 5

[8] ibid.

[9] LG48

[10] srov. LG 2

[11] LG 8, srov. KKC 771

[12] srov. LG 1

[13] Pavel VI., cit. KKC 776

[14] OE 2

[15] (Jan Pavel II, pozdrav Kongresu církevních hnutí z 27.5.1998)

[16] srov. Communionis notio 9, List o některých aspektech církve pojímané jako communio,

   Kongregace pro   nauku víry, Řím 1992, dále CN

[17] viz Y.Congar, Za církev sloužící a chudou, Karmelit. nakl.

[18] srov. 1Kor 12, 4-31; Kol 1, 18; 2, 19 aj.

[19] LG 7

[20] srov. CN 3

[21] srov. GS 40-43

[22] srov. NAe 2-4

[23] CN 9

[24] Mt 18,20

[25] LG 26, KKC 832

[26] srov. CN 11

[27] srov. Ut unum sint 5 – 6

[28] ibid. 8

[29] srov. UR 5 – 12

[30] Ut unum sint 2

[31] ibid.

[32] ibid.

[33] srov. UR 8

[34] UR 9

[35] UR 12

[36] LG 8

[37] ibid.

[38] UR 3

[39] Ut unum sint 31

[40] srov. výčet těchto aktivit v Ut unum sint 59 – 76

[41] Ut unum sint 42

[42] srov. Ut unum sint 80 – 81

[43] srov. UR 1,KKC 820

[44] CIC kán. 208; KKC 872; srov. LG 32

[45] LG 31; KKC 897

[46] LG 31; KKC 898

[47] srov. KKC 899

[48] Pius XII., Projev z 20.2.1946, Jan Pavel II., CfL 9; KKC 899

[49] srov. LG 33; K 900

[50] LG 34

[51] CIC, kán. 230, 3; KKC 903

[52] viz Instrukce k některým otázkám spolupráce laiků na službě kněží, Libreria editrice Vaticana, 1997,

   ČBK 1998

[53] LG 35

[54] KKC 906

[55] CIC, kán. 212,3; KKC 907

[56] CIC, kán. 129, 2

[57] ibid. srov.kán., 443, 4

[58] ibid.srov. kán. 463, 1.2

[59] ibid. srov. kán. 511; 536

[60] ibid. srov. kán. 517, 2

[61] ibid. srov. kán. 492, 1; 536

[62] ibid. srov. kán. 1421, 2

[63] KKC 911

[64] srov. Jan Pavel II., Mulieris dignitatem 3-5

[65] LG 18

[66] srov. LG kap.4

[67] srov. Ef 4, 13

[68] PDV 43-44

[69] PDV 45-50

[70] srov. PDV 51-56

[71] Mk 10,45

[72] srov. Sk 6

[73] LG 40

[74] LG 41

[75] KKC 914 – 933

[76] CIC, kán. 603,1

[77] CIC, kán. 604,1

[78] srov.CIC, kán. 573

[79] CIC, kán. 710

[80] CIC, kán. 731,1.2

[81] srov. Mt 22,14

[82] srov. LG 53

[83] srov. LG 63

[84] srov. KKC 967

[85] KKC 964; LG 57

[86] LG 61

[87] Lk 1, 48

[88] LG 66; srov. SC 103

[89] srov. LG 67; jako Pius XII., Rozhl. poselství z 24.10.1954; či Pius XII. encyklika Ad coeli Reginam

[90] Lk 1, 46, 52, 53