Přípravná komise plenárního sněmu katolické církve v ČR (PKPS)

Thákurova 3 tel.02/20 181 632, 20 181 398

160 00 Praha 6 fax 02/24 31 96 57

ThDr. Ing. Miloš Raban e-mail: snem@cirkev.cz

sekretář

CÍRKEV A SVĚT

Tento text je distribuován sekretariátem PKPS (viz kontakt výše) prostřednictvím moderátorů animátorům sněmovních kroužků a prostřednictvím duchovních správců římskokatolických farností.

Je též zveřejněn na webové stránce Katolické církve http//cbk.cirkev.cz v adresáři Plenární sněm.

Text je určen animátorům jako pracovní materiál
pro sněmovní kroužky v roce 2001

Schválila Přípravná komise plenárního sněmu

v Praze

Úvodní modlitba k setkání

Pane, náš Bože,

pomoz nám nyní s otevřeným a zbožným srdcem

vstoupit do tichého dialogu s Tebou.

Nauč nás v pokoře naslouchat,

co Duch říká církvi i každému z nás.

Daruj nám postoj bdělých a věrných služebníků:

„Zde jsem, Pane, volal jsi mne!

Mluv, Pane, Tvůj služebník poslouchá!“

„Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh:

jistě mluví o pokoji pro svůj lid…

Jistě je blízko jeho spása…“

Denní modlitba za sněm

Všemohoucí Bože, Otče, Synu a Duchu svatý,

vyslyš naše hlasy a pomoz církvi v naší zemi

k oživení víry a růstu Tvého království.

Dej, ať sněm a všichni,

kdo se na něm podílejí,

poznají sílu Tvé milosti a pomoci.

Pomoz nám moudře poznávat Tvou vůli,

ukaž nám cesty, po kterých máme jít,

veď svůj lid a žehnej mu na každém kroku

v tomto velikém úsilí,

aby se Tvá církev stala živým nástrojem

evangelizace a obnovy,

světlem světa, kvasem a solí země

ke Tvé slávě a k posvěcení všech věřících.

Amen.

(Nemocní mohou připojit):

Své bolesti i slzy, své úzkosti i naděje,

všechno těžké i požehnané, co patří k mému kříži,

chci obětovat z celého srdce za církev, za Svatého otce,

za naše biskupy, kněze a jáhny

a za všechny služebníky církve

a za dobré ovoce plenárního sněmu církve v naší vlasti.

(„Žehnáme denně všem, kdo zařadí tuto prosbu do svých denních modliteb.“

Vaši biskupové)

Milé animátorky a animátoři sněmovních kroužků!

Právě otevíráte pracovní materiál pro třetí rok práce ve Vašem sněmovním kroužku. V loňském materiálu jsme společně objevovali obrovské tajemství, kterým je církev. V pražském sekretariátu Přípravné komise Plenárního sněmu se sešlo mnoho krásných výpovědí o chápání církve jako živého společenství, lidu Božího, lidu, ke kterému patříme. Mnohokrát Vám všem děkujeme za Vaši neúnavnou snahu přispět ke sněmovním přípravám.

Nyní, když jsme důkladně zkoumali a nově prožili skutečnost církve, tajemného Těla Kristova, zaměříme svoji pozornost k okolnímu světu. To napovídá i název letošního materiálu. Církev zde není jen sama pro sebe. Byla jí udělena „milost apoštolského poslání“ (Řím 1,5). Církev je poslána ke všem národům (Mt 28,19), aby jim nesla radostnou zvěst, aby pomáhala světu: „svět, o němž křesťané věří, že byl stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou, který sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus, jenž zničil moc Zlého, jej osvobodil, aby byl podle Božího plánu přetvořen a dospěl ke svému naplnění.“ (GS 2)

„(Koncil) chce všem vyložit, jak chápe přítomnost a působení církve v dnešním světě.“ (GS 2) Tuto přítomnost a místa pro působení církve ve světě bychom chtěli důkladněji hledat v tomto roce přípravy Plenárního sněmu. Vaše podněty a zkušenosti, samozřejmě i vítané nové nápady a návrhy na řešení se stanou podkladem pro tvorbu vlastní předlohy pro sněmovní jednání s tematikou Církev a svět.

Proto Vás prosíme, věnujte letošním tématům značnou pozornost, neboť se zde střídají témata, která se dotýkají našeho každodenního života.

Sněm si klade za cíl podnítit věřící, aby se začali o církev aktivně zajímat, probudit v nich odpovědnost za církev a vědomí, že jsou a mají být její aktivní součástí. Dále jde o prohloubení povědomí věřících o tom, jak dnes církev chápe sebe samu a své poslání, o tom, jaký mají oni úkol a místo v církvi i ve společnosti – poznáním koncilního a pokoncilního učení církve. Žádoucím důsledkem je také vytvořit prostor komunikace ve farnostech a nejrůznějších místech, kde žije církev. Tímto způsobem je potom možno otevřít, formulovat a někdy i řešit konkrétní lokální problémy.

V neposlední řadě je ale úkolem sněmu dát prostor všemu Božímu lidu, aby měl podíl na stanovení priorit, základních směrů a cílů pro život české církve v příštích desetiletích. Lumen gentium v odstavci 12 pozoruhodně hovoří o účasti Božího lidu na Kristově prorockém poslání a nadpřirozeném smyslu pro víru celého lidu těmito slovy: „Svatý Boží lid má také účast v Kristově prorockém poslání…“ a „Celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého, se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když od biskupů až po poslední věřící laiky dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů.“ Jednoduše řečeno, cílem je umožnit celému Božímu lidu uplatnit jeho prorocké poslání.

Není možné nyní jmenovat všechny, kteří se na přípravě materiálu podíleli. Základní text poskytla tematická sekce, tým metodiků pastorální sekce připravil podklady pro diskusi, analytická sekce prováděla průběžné analýzy Vašich zápisů, duchovní sekce doplnila přímluvy. Alespoň takto tedy vyjádřeme svou vděčnost všem, kteří obětovali svůj čas a podíleli se na přípravě tohoto materiálu.

Proč plenární sněm ?

Ještě jednou si připomeňme, proč je vlastně sněm svoláván. Situace církve v naší zemi v období komunismu neumožnila svolat ani diecézní, ani plenární sněm, aby se také u nás uskutečňovaly záměry II. vatikánského koncilu. Proto je nyní zapotřebí, aby i v našich zemích bylo uskutečněno to, „co Duch praví církevním obcím“ dnes (srov. Zj 2-3), aby tak mohly být rozvinuty závěry ekumenického koncilu, totiž přiblížení života církve potřebám doby i současné společnosti podle „znamení časů“ (Mt 16,3), aby tak naše církev lépe odpovídala na touhy a hledání našich současníků. Proto se biskupové rozhodli svolat také v naší zemi plenární sněm.

Aby naše církev mohla splnit tento náročný úkol, musí se na něj důkladně připravit. Musí si být vědoma toho, že příprava a průběh sněmu bude procesem dlouhodobým, mnohaletou systematickou a odvážnou prací všech, kteří se chtějí zúčastnit na obnově naší církve a přejí si její dobro.

V přípravném procesu si chceme nad materiály Přípravné komise klást otázky. Na Vašich odpovědích bude také záležet úspěšnost sněmovního procesu. Neptáme se pouze po potřebách, ale také po Vašich impulsech a návrzích na řešení Vašich problémů. Proto se každý věřící a společenství musí ptát v první řadě sebe sama: Co mohu udělat já a co můžeme udělat my u nás pro uskutečnění pokoncilní obnovy církve? Při tomto hledání bude třeba rozlišovat mezi aktuálními a dlouhodobými záležitostmi. Avšak na všechny je třeba hledat odpověď a nevyhýbat se nepříjemným otázkám. Při hledání je také třeba stále znovu objevovat stará a nově krystalizující centra víry právě ve Vašich sněmovních kroužcích, ale také zkoumat zkušenosti i jiných církví.

V průběhu sněmovního procesu je proto třeba zaručit každému svobodu vyjádření k tomu, co souvisí s blahem církve. Také činnost Vašich sněmovních kroužků by měla vést už v přípravné fázi sněmu k oživení církve a duchovní dimenze společnosti.

Diskuse ve Vašich kroužcích musí být doprovázena a podporována duchovní přípravou a modlitbami, neboť jsme si všichni velmi dobře vědomi mezí našich lidských sil a poznání. Naše společná práce při přípravě Plenárního sněmu musí být určována vědomím Boží pomoci a lásky, aby tak celý sněmovní proces byl nasměrován k duchovní obnově naší církve.

Proč sněmovní kroužky ?

Proto je také zapotřebí, aby se nadále formovaly další sněmovní kroužky, zejména tam, kde mají být ustanoveny podle jednacího řádu; na  biskupstvích, provincialátech, vikariátech, kněžských seminářích a teologických fakultách. Každý kněz a představený řeholní společnosti, hnutí či církevní instituce by se měl účastnit práce ve sněmovním kroužku. Zakládejte si sněmovní kroužky všude tam, kde chcete přispět k obnově církve, zejména ve farnostech a řeholních domech. Ty kroužky, které jsou už ustanoveny, ať pokračují a zintenzivňují svou činnost. Na jejich setkání ať jsou vítáni všichni, kteří se chtějí vyjádřit k tomu, co přispívá k blahu naší církve a chtějí pomoci řešit její situaci. Přípravná komise zpracovává pro sněmovní kroužky materiály a registruje jejich animátory (vedoucí sněmovních kroužků). Činnost sněmovních kroužků v určité oblasti sleduje moderátor, který mimo jiné shromažďuje zápisy ze sněmovních kroužků a předává je v přípravné komisi k dalšímu zpracování.

Moderátoři jsou členové přípravné komise, kteří pečují o animátory v jednotlivých diecézích, řeholních společnostech, katechetických střediscích a skupinách mládeže. Optimální počet členů sněmovního kroužku je 6-10. Animátor moderuje jeho činnost podle navrženého průběhu setkání a metodiky ABC Chování, jednání a komunikace. Animátor by měl mít být dobře seznámen s učením církve a být zběhlý v řízení diskuse zasedání. V jedné církevní instituci může z důvodu více názorových orientací nebo velkého počtu zájemců vzniknout i více sněmovních kroužků. Členem příslušného sněmovního kroužku se může stát každý zájemce o přípravu a činnost sněmu.

Co dělají sněmovní kroužky ?

Sněmovní kroužky mají podnítit a shromáždit lidi, svěřit jim důvěru a odpovědnost. Podklady, které jsou pro ně k dispozici, mají poukázat na důležité důrazy koncilního a pokoncilního chápání církve. Sněmovní kroužky se potom samy stávají prostorem pro setkávání, sdílení, společné přemýšlení a komunikaci, a někdy i pro řešení konkrétních místních problémů. Sněmovní kroužky mají být tvůrčím prostředím, z něhož mají přijít nové zásadní podněty pro místní společenství, právě tak jako pro celou národní církev. Proto také mají sloužit ke vzdělávání věřících a porovnávání ideálu a skutečnosti, v tom, v čem se kroužky cítí kompetentní. Tento materiál si klade za cíl být k tomu užitečnou pomůckou.

Práce sněmovních kroužků je rozdělena podle sněmovního procesu do tří fází: formační, přípravné a sněmovní.

Úkolem formační fáze bylo seznámit se s  obsahem nejdůležitějšího koncilového dokumentu Lumen gentium v materiálu pro sněmovní kroužky pro rok 1999 a provést jeho reflexi v meditaci a v diskusi. Cílem této formační fáze bylo naučit se pracovat s církevním dokumentem, s formulováním problémů v diskusích, hledáním jejich řešení a písemným zápisem či příspěvkem pro přípravnou komisi. Ty pak byly využity pro shrnutí v tomto materiálu a budou podkladem zprávy pro biskupskou konferenci.

Přípravná fáze začíná pro sněmovní kroužky prací s tímto materiálem. Analýzy Vašich reakcí budou opět významným podkladem pro obsah sněmovních předloh.

Ve sněmovní fázi budou sněmovní kroužky připomínkovat projednávané předlohy. Jejich reakce budou zohledněny v konečném usnesení.

Co je smyslem tohoto materiálu ?

Smyslem tohoto materiálu je získat popis skutečnosti z vašeho farního či řeholního společenství, z vašeho sněmovního kroužku, který poslouží pro poznání té tématiky, která by měla být podle Vás projednávána na plenárním sněmu. Důležité jsou také Vaše názory a návrhy na řešení popsané skutečnosti. Vaše zápisy budou podkladem pro zpracování sněmovních předloh. Kromě toho je jednotlivé sekce přípravné komise použijí při své práci – informační sekce pro informaci veřejnosti, duchovní sekce pro formulaci modliteb při řešení vzniklých otázek. Také mohou být poskytnuty všem sněmovním kroužkům pro vzájemné seznámení a inspiraci. Tato komunikace má sloužit k oživení naší církve a k řešení jejích problémů na plenárním sněmu

Různé kroužky pracují různým způsobem, také očekávání od sněmovního procesu jsou různá. Snažili jsme se proto připravit takový materiál, který by umožňoval a podporoval tuto rozmanitost přístupu a práce v jednotlivých kroužcích. Smyslem materiálu je také inspirovat sněmovní kroužky k diskusi a dialogu. Proto jsme zařadili řadu podnětů ke každému okruhu – ty jsou ovšem pro animátory pouze nabídkou. Sněmovní proces se může a má pro naší církev stát tolik potřebnou školou dialogu.

Tento materiál má tedy být celkovým námětem k dialogu:

· Abychom dokázali najít správnou cestu do budoucnosti, musíme pravdivě poznat situaci, ve které se nacházíme. Naše společenství jsou ovlivněna dlouhou dobou nesvobody i překotnými změnami posledních let. Jaká situace byla v našem místním společenství dosud?

· Při četbě a rozjímání základních dokumentů II. vatikánského koncilu jsme poznali velikost, krásu a důstojnost církve – mystického těla Kristova. Víme ale, jak nesnadno se ideál, který nám předložili koncilní otcové, promítá do každodenního života Božího lidu. Aby církev věrně následovala svého Pána, je třeba aktivní a odpovědná účast každého křesťana. Co tedy mohu udělat já (my) u nás, v naší konkrétní situaci pro realizaci závěrů Druhého vatikánského koncilu?

· K tomu, abychom byli opravdovým znamením spásy a Boží lásky, nestačí jen naše aktivity. Je třeba proměňovat i srdce věřících. Co je nutné změnit v nás samých?

· K obnově církve je nezbytné, abychom po ní opravdu toužili. Nestačí ale jen naše nadšení. Můžeme narazit na mnohá omezení, daná možnostmi naší církve. Co potřebujeme pro to, aby naše společenství mohlo žít naplno jako součást Božího lidu? Co nám chybí, abychom mohli napřít své síly k obnově v duchu II. vatikánského koncilu? Jaké prostředky, struktury, jakou pomoc potřebujeme? Co pro to můžeme udělat my sami? Co pro to mohou udělat naši duchovní pastýři?

Ke každé kapitole jistě vyvstane spousta námětů, impulzů, otázek i námětů k jejich řešení. Tím více tedy vítáme Vaše zápisy a připomínky, které budou cenným svědectvím skutečného života naší církve a závazným zdrojem pro připravované předlohy.

Co obsahuje materiál pro sněmovní kroužky ?

Podkladem pro jednání sněmovních kroužků je text „Církev a svět“, zpracovaný tématickou sekcí přípravné komise podle koncilní konstituce „Gaudium et Spes“. Zahrnuje ovšem i další pokoncilní dokumenty a podněty až do současnosti, neboť učení církve, její život i svět kolem nás od koncilu pochopitelně prodělaly určitý vývoj. Je rozdělen do osmi kapitol. Každému tématu byste měli věnovat nejméně jedno setkání sněmovního kroužku.

Téma začíná jednou kapitolou z textu „Církev a svět“. Pokud vám tento text bude dostatečnou inspirací k jednání kroužku, nemusíte se už ničím dalším zabývat. Těm, kteří chtějí ještě hlouběji poznat učení koncilu a pokoncilní církve, doporučujeme sáhnout po pastorální konstituci o církvi v dnešním světě „Gaudium et Spes“, případně po další doporučené literatuře (viz poslední strana).

K některým kapitolám byly doplněny komentáře.

Kroužkům záměrně ponecháváme plnou tvůrčí svobodu ve způsobu zpracování tématu. Podstatné jsou ovšem závazné okruhy. K nim by mělo jednání vašeho kroužku směřovat. Z každého jednání kroužku byste měli odeslat stručný zápis. Není důležité, zda na jednom setkání proberete všechny okruhy, nebo vám téma zabere dvě nebo tři setkání kroužku. Pokaždé, když uzavřete nějaký okruh nebo jednotlivý námět, svou odpověď nebo odpovědi na něj zapište na zvláštní formulář pro zápis ze setkání sněmovního kroužku. V každém musí být popis skutečnosti a případně návrh na řešení, vyžaduje-li podle Vás nápravu či změnu. Zápis má obsahovat vaše názory k okruhu a zkušenost z vašeho společenství, či jeho okolí. Nemusí jít jen o většinový názor kroužku, právě tak je vhodné uvést různá stanoviska i podnětný názor jedince. Vaše odpovědi a podněty budou dále zpracovány a budou podkladem pro sněmovní předlohy, podle nichž bude později jednat vlastní sněm.

Ani tyto okruhy samozřejmě nemohou pokrýt celou šíři tématu. Je tedy jistě možné a vhodné uvést v zápisu i další náměty k tématu a další témata a otázky, jimiž jste se v kroužku zabývali a jejichž závěry považujete za vhodné sdělit dále.

V další části pak naleznete náměty k diskusím o situaci ve vašem společenství. Mají podobu otázek. V průběhu práce si můžete všimnout, že náměty směřují do svědomí Vašeho společenství, farnosti, ale i každého jednotlivce. Náměty se týkají především stavu vašeho společenství, popř. naší církve, ve světle koncilního a pokoncilního učení. Je jasné, že mohou na jedné straně upozornit jen na určité myšlenky. Proto bude jen dobře, když svým tvůrčím přístupem toto omezení překročíte. Pokud budete považovat za vhodné, můžete odpovědět i přímo na jednotlivé náměty – v tom případě v zápisu uveďte jejich číslo. Použijete-li své otázky, pak je formulujte v zápise.

Možné přístupy k tématům

Přístup kroužků k tématu může být tedy různý. To je dobré a žádoucí. Některé kroužky jako podklad pro své jednání použijí přímo zpracovaný text přípravné komise, jiné uvítají možnost shrnutí, konkretizace nebo zaostření na určitá témata, či určitý úhel pohledu. Protože každému kroužku by asi vyhovovala trochu jiná podoba shrnutí, rozhodli jsme se nakonec nabídnout vám několik možných přístupů. Je samozřejmě možné, že i přístup jednotlivých členů kroužku bude odlišný – někdo si bude chtít nastudovat co nejvíce, druhý se spokojí s vlastními názory a úvodem, který připraví animátor; někdo bude chtít hovořit o tématu v obecné rovině a druhý bude stát o to jej konkretizovat, a podobně. Pokud se animátorovi kroužku podaří tyto přístupy sladit tak, aby se navzájem doplňovaly, může to být pro kroužek velkým obohacením. Podobně různý přístup v různých sněmovních kroužcích je obohacením pro sněmovní proces.

Pro kroužky a někdy možná i pro jejich jednotlivé členy nabízíme tedy několik možných přístupů:

- těm, kdo mají zájem prohloubit a ověřit své znalosti koncilových dokumentů:

Doporučujeme zejména prostudovat přímo příslušné kapitoly Gaudium et Spes, podklad Církev a svět tématické sekce přípravné komise a další doporučenou literaturu k jednotlivým kapitolám. Spíše orientačně je potom možné se seznámit se shrnutím a podněty. Těm, kdo tento přístup přijmou za svou pracovní metodu, umožní prohloubit své vzdělání, rozšířit svůj pohled na církev a více si uvědomit východiska a hlavní důrazy současného sebepojetí církve. Podklad přípravné komise potom umožní ujasnit si, co nového koncil přinesl a jaké hlavní výzvy pro přítomnost je možno z něj vyčíst. Na tomto základu je možno se promyšleněji a kvalifikovaněji vyjadřovat k jednotlivým tématům a okruhům.

- těm, kdo mají zájem z tématu něco tvůrčím způsobem vytěžit:

Po prostudování zadání přípravné komise doporučujeme určitou dobu nad tématem přemýšlet a „nosit ho v sobě“. Je vhodné skládat si ho do souvislostí se zkušeností vlastního života a s dalšími podněty ze života druhých, z literatury, z tisku a podobně. Stojí za to vyhledat místa, kde o tomto tématu hovoří Boží slovo. Je dobré vše zahrnout do modlitby a meditace. Při tvůrčím promýšlení stojí za to probírat téma s druhými. Těm, kdo tento přístup přijmou za svou pracovní metodu, umožní aktivně si promyslet sebepojetí dnešní církve a přijmout je za své.

- těm, kdo chtějí vztáhnout téma na sebe, svou rodinu, farnost, společenství:

Další možný postup je snažit se vztáhnout téma a jeho hlavní myšlenky na sebe, svou rodinu, farnost, společenství, diecézi a naši církev. I v tomto případě je třeba nejprve prostudovat podklady k tématu, a to v rozsahu, který příslušnému sněmovnímu kroužku vyhovuje. Potom je vhodné si z tématu „vytáhnout“ myšlenky, které se týkají mne (či toho okruhu, o němž chci uvažovat), pokusit se zkonkretizovat je a domyslet. V dalším kroku je na místě uvědomit si skutečnost a porovnat rozdíl. Vyústěním celého postupu by mělo být zamyšlení nad tím, co by se mohlo změnit, a případně i konkrétní rozhodnutí, předsevzetí nebo skutek. U lidí, kteří budou postupovat takto, může být (kromě odpovědí v zápisu z kroužku) hlavním plodem to, že si více uvědomí své místo v církvi a podstatné momenty v rodině, farnosti, společenství a podobně – a také se budou snažit v rámci své spoluodpovědnosti alespoň některé věci proměnit k tomuto obrazu.

- těm, kdo chtějí poměřovat normu ideálu a současnou skutečnost:

Dalším možným cílem může být porovnání skutečnosti s ideálem. Normu nám ukazují dokumenty církve, a proto je třeba se s nimi seznámit, a to v rozsahu, který příslušnému sněmovnímu kroužku vyhovuje. Potom i takový kroužek popíše porovnávání skutečnosti v nejrůznějších oblastech života vašeho společenství, diecéze nebo naší církve s tím, jak by asi měla vypadat. Nad rozdíly je možné se dále zamýšlet, hledat jejich příčiny a hlavně cesty k nápravě. To vše by se mělo objevit v zápisech ze sněmovního kroužku. Tato činnost je důležitá, protože poskytne církvi a jejím představitelům zpětnou vazbu. Bude tak možné poznat rozdíly mezi normou ideálu a skutečností, rozlišit typické od ojedinělého, podstatné od druhořadého a naléhavé od méně naléhavého. Na základě této zpětné vazby, kterou tím představitelé církve získají, bude možno odpovědně rozhodnout o určitých změnách, stanovit priority, uvědomit si nejbolavější místa, vypracovat dílčí dokumenty české církve, například partikulární církevní právo, národní katechismus, pastorační plán a podobně. Ti, kdo budou ve sněmovních kroužcích pracovat tímto postupem, tak napomohou národní církvi k hlubšímu sebepoznání, rozhodnutím a možným nápravám.

- těm, kdo se budou chtít podívat na předkládaná témata ze specifického dílčího aspektu:

Určitě se najdou kroužky a také jednotlivci v rámci kroužků, kteří se budou chtít na celou tematiku dívat ze svého specifického pohledu, a to z titulu své odbornosti, své životní zkušenosti nebo prostě proto, že jim tento aspekt zvláště leží na srdci. Je jistě vhodné se do sněmovního procesu zapojit s odborným vzděláním sociologa, ekonoma, ekologa, psychologa, historika či učitele. Právě tak jistě mohou přijít se specifickými podněty kněží, řeholníci, katecheté, vychovatelé, starší lidé, mládež, rodiče.

- těm, kdo chtějí uplatnit vlastní rozum:

V neposlední řadě je mezi zájemci o sněmovní proces celá řada těch, kdo jsou přesvědčeni, že nemusejí studovat církevní dokumenty, psané někdy teologickou a mnohým nesrozumitelnou řečí, k tomu, aby viděli, co v církvi skřípe, co by se mohlo změnit a na jakých základech je třeba stavět, aby to k něčemu bylo. Tito lidé často vycházejí ze svých bohatých životních zkušeností, které mohou být pro sněm užitečné.

Stojí za to se snažit každému zprostředkovat poselství koncilních dokumentů, protože řadu věcí opravdu formulují jinak, než je vžitá představa. Namátkou jmenujme pojetí církve jako svátosti pro svět, církev jako společenství Božího lidu, všeobecné kněžství, důraz na ekumenismus, poslání laiků, služebný charakter svátostného kněžství, všeobecné povolání ke svatosti atd. Stojí proto za to, aby se kroužky snažily seznámit s tímto poselstvím alespoň v podobě shrnutí. Řada lidí si však po seznámení s koncilními dokumenty uvědomí, že jejich dosavadní představa o církvi souhlasí s těmito dokumenty.

Jsme proto přesvědčeni, že tito lidé mají plné právo i bez studia koncilních dokumentů vyslovit své názory a že by se tímto hlasem měl sněm s plnou vážností zabývat. I vás proto zveme k sněmovnímu procesu a prosíme, abyste se vyslovili k okruhům jednotlivých témat

Jak může probíhat setkání ?

1. Animátor přivítá členy sněmovního kroužku a zahájí setkání úvodní modlitbou. (viz str. 3) Když se setkáte, vytvořte si pravidla jednání kroužku:

· animátor nebo ten, kdo právě setkání vede, musí dbát jak na dodržení určeného programu, tak na přiměřené časové rozdělení jednotlivých součástí programu. Je také vhodné, aby se ustálila struktura těchto setkání – například podle výše uvedeného schématu – a ta se často neměnila. Pokud si kroužek upraví navrženou strukturu, měl by to udělat tak, aby nechyběla žádná z podstatných částí, tedy: modlitba, chvíle ticha, seznámení se základním textem (kapitolou z dokumentu O církvi v dnešním světě nebo komentářem), příležitost pro každého účastníka vyjádřit svůj názor.

· stanovte si, za jaké společenství hovoříte, a to pak charakterizujte ve svém zápise: má to být společenství, ve kterém bezprostředně žijete: např. farnost, řeholní dům, hnutí, kněžské společenství ve vikariátu, biskupství, seminář, apod.

· stanovte si zapisovatele z jednání kroužku. Ten zachytí body diskuse na volném papíře a pak po dohodě postupně vyplní příslušné rubriky formuláře zápisu. Dosavadní analýzy zápisů ukázaly, že je nutné, aby byly zápisy formálně pečlivě zpracovávány a přesně označovány. Nedostatky v označení zápisu se ukázaly jako vážná překážka pro další práci s nimi, tedy i pro posouzení, jak bylo téma dříve projednáno, když se např. kroužek chtěl k danému tématu vrátit či je využít k další práci. Počty zápisů a potřeba vyznat se v nich totiž postupně nabývají podobu hromadných dat. A u zpracování hromadných dat je hlavním problémem jejich uchovávání a rozpoznávání. Práce kroužků je dlouhodobá a nemůže být znovu a znovu zahajována; je nutné, aby soustavně pokračovala. Jinak totiž hrozí, že názory členů kroužku a jejich práce přijdou vniveč.

· stanovte si způsob jednání tak, aby bylo skutečně slyšet hlas každého, kdo chce být slyšen, ale také dobu pro vystoupení jednoho každého člena.

· stanovte si dobu pro diskusi – nekonečné diskuse každého odradí. Velmi se doporučuje, aby se předem dohodnutá doba dodržovala.

2. Animátor stručně vysvětlí program setkání. Na jeho téma musí být řádně připraven – ať už je to on nebo někdo jiný, kdo je jím pověřen. To znamená, že bude mít mimo jiné pečlivě přečtenou příslušnou kapitolu z dokumentu O církvi v dnešním světě a všechny texty k příslušnému tématu (komentář, okruhy otázek, náměty k diskusi, nabídku přímluv). Je možné z časových a rozsahových důvodů rozložit jedno téma do více sezení. Animátor určí osoby, kdo přečte jednotlivé texty.

3. Je dobré, aby animátor příslušný text O církvi v dnešním světě stručně osvětlil např. pomocí nabídnutého komentáře nebo uvedl do souvislosti s celým dokumentem Gaudium et Spes. Tuto vysvětlující meditaci si připraví animátor (nebo někdo z kroužku).

4. Poté vyzve přítomné ke chvilce ticha, která by měla být věnována modlitbě k Duchu Svatému. Všichni účastníci setkání se pokusí naslouchat jemnému vedení Ducha, a tak se nejlépe připraví na následující diskusi. Celé setkání by mělo bylo vedeno Duchem, ne naším vlastním sobectvím a nedokonalostí, což je samozřejmě ideál, kterého se zpočátku těžko dosahuje. Je velmi vhodné tento aspekt modlitby k Duchu Svatému do setkání kroužku začlenit.

5. Po jejím skončení se může ještě jednou přečíst text nebo přikročit k diskusi, před kterou se mohou přečíst náměty.

6. Animátor se s kroužkem dohodne na výběru některé z navržených okruhů a námětů nebo na dalších otázkách týkající se tématu. Ty se zapíšou do příslušné rubriky zápisu.

7. Animátor pak vyzve účastníky k popisu, jak se dané téma týká jejich společenství, a to postupně po jednotlivých okruzích a potom konkrétně k popisu současné situace podle vybraných námětů. Samozřejmě nemusíte odpovídat na všechny náměty, ale jen na ty, které se na vás vztahují a na které máte zájem odpovídat. Otázky v námětech jsou ponejvíc orientovány na laické kroužky. Proto je vhodně přizpůsobte podle charakteru vašeho kroužku (kněžský, řeholní, mládežnický apod.). Některé otázky Vám mohou chybět; doplňte je a zodpovězte. Popisy mají být stručné a výstižné.

8. Poté vyzve animátor účastníky k formulaci návrhů na řešení případných problémů a kdo za to má nést zodpovědnost. Při hledání zodpovědnosti mají mít účastníci na mysli tzv. princip subsidiarity, tj. problémy začít řešit zdola. Tzn. Co můžeš vyřešit sám, nechtěj po představeném. Stručné a výstižné shrnutí názorů na řešení problémů a zodpovědnost za ně zapíše animátor do příslušného formuláře.

9. Vzhledem k tomu, že žádný názor nesmí být opominut, doporučuje se nezaznamenávat počet souhlasících nebo nesouhlasících, aby se nikdo necítil se svým názorem v menšině či dokonce v opovržení u ostatních členů kroužku. Je třeba zaznamenat všechny názory, které chtějí být zaznamenány.

10. Diskutujte o každém námětu a návrhu na řešení pokud možno zvlášť a zaznamenejte je na příslušné místo formuláře zápisu. Po uplynutí času diskuse shrne animátor hlavní body, ke kterým se dospělo. Pokud to kroužek bude považovat za důležité pro jednání sněmu, zapíše i problémy místního charakteru, aby bylo možné se buď k nim vrátit v dalších setkáních, nebo je použít jako inspiraci pro život farnosti.

11. před koncem setkání se dohodněte na tom,

· jakým způsobem bude dopsán a ověřen zápis z jednání, např. zapisovatel získá pověření, aby tento zápis zpracoval a při další schůzce se schválí, pokud již tak neučiníte na místě.

· jaké bude příští téma, jaká je pro ně navrhovaná literatura, případně si rozdělit, kdo jakou část do příště zpracuje a podá příště zprávu, nebo jak se všichni připraví na další projednávání.

12. Všichni se pak na chvíli ztiší a setkání zakončí modlitbou. K tomu lze použít přímluv uvedených pro jednotlivá setkání nebo vlastní přímluvy účastníků či kombinaci obojího, případně vhodné přímluvy z breviáře a vše se ukončí modlitbou Páně a modlitbou za sněm na str. 3; následuje zpěv, závěrečné požehnání za přítomnosti duchovního, nebo znamení kříže.

Jak vyplnit zápis ?

1. Po setkání sněmovního kroužku animátoři zajistí zápis z jednání. Zápisy ze sněmovních kroužků zpracujte v elektronické formě na jednotných přiložených formulářích, aby byla možná jejich archivace v kroužcích, u moderátorů, na sekretariátu a internetu, aby se zápisy daly současně využít ve všech sekcích přípravné komise. Animátoři proto dostanou od svých moderátorů formuláře zápisů v elektronické formě na disketě.

2. Číslo moderace a číslo kroužku vyplní zapisovatel podle informace od moderátora, který tato čísla přidělí.

3. Pro každé jednání vyplníte zvláštní formulář, který bude označen pořadovým číslem jednání.

4. Nový formulář také vyplňte pro každý okruh tématu, popř. každý zvolený námět okruhu. Bude-li více okruhů, popř. námětů projednáno v jednom zasedání, či nebude-li stačit jeden formulář na jeden okruh, popř. námět, vyplňte více formulářů a označte je pořadovým číslem v rubrice strana zápisu.

5. Formulář bude obsahovat jedno číslo tématu a okruhu, které kroužek ve svém jednání projednával.

6. Má-li kroužek zájem samostatně se věnovat jednotlivému námětu, uvede také číslo vybraného námětu. Má-li zájem pracovat na nějakém vlastním námětu, okruhu či přímo tématu, vypíše námět slovy.

7. V odpovědi na dané téma nebo zvolený námět se popíše v každém případě popis skutečného stavu a co si o něm myslíte. Pokud se jedná o problém a napadá Vás nějaké řešení, zapíšete také návrh na řešení.

8. Cílem zápisů je získat co nejúplnější a nejkonkrétnější podklady o skutečném stavu, mínění, potřebách a návrzích na řešení event. problémů. Aby mohly být zápisy zpracovány, je žádoucí zapisovat odpovědi svědomitě, zodpovědně, věcně, výstižně a stručně.

9. Zápisy vždycky předávejte v jedné kopii svému moderátorovi v elektronické formě. Proto si zapisovatel zařídí přístup k PC. Nebude-li to možné, pak zašlete zápis na kvalitním papíře na psacím stroji s čistými typy, aby ho mohl počítač přečíst. Nemá-li moderátor e-mail a animátor ano, zašle animátor zápisy v elektronické formě na sekretariát a moderátorovi na papíře.

Jak se zápisy zpracují ?

Moderátoři budou zápisy evidovat a pořizovat průběžně evidenci projednávaných témat a odpovědí na okruhy. Moderátor po čtvrt roce předá vyhodnocení těchto skutečností do sekretariátu přípravné komise.

Moderátoři budou rovněž předávat jednu kopii všech zápisů do sekretariátu přípravné komise. Každý moderátor si zařídí přístup k e-mailu, kam bude dostávat zápisy v elektronické formě od animátorů. Ty pak bude průběžně zasílat společně s papírovými zápisy sekretariátu.

Moderátoři rovněž oznámí do sekretariátu přípravné komise, že projednávání daného dílčího tématu z materiálu Církev a svět bylo v jejich oblasti ukončeno, a to tehdy, když se problematika daného dílčího tématu už přestane v jim doručovaných zápisech objevovat. (všechny jejich kroužky se vyjádřily ke všem okruhům spojeným s daným tématem materiálu Církev a svět.)

Sekretariát přípravné komise postupně převádí všechny zápisy do elektronické podoby a ukládá je na internetovou stránku plenárního sněmu tak, aby byly přístupné všem účastníkům přípravy sněmovního procesu. Proto Vás sekretariát znovu velmi prosí o zasílání zápisů prostřednictvím e-mailu nebo na disketě. Velmi tím ušetříte práci a čas při zpracování!!!

Analytická sekce je bude zpracovávat do analýz, které budou společně s vašimi zápisy podkladem pro sněmovní předlohy, které zpracovává tématická sekce.

Umístění na internetu umožní okamžitý přístup také všem ostatním členům přípravné komise bez drahého kopírování a zasílání. Tak budou vaše zápisy k dispozici pro inspiraci a vzájemné poznání ostatním členům sněmovních kroužků.

K čemu budou sloužit výstupy ze sněmovních kroužků ?

Náměty obsahují konkrétní otázky, které mají nejen podnítit diskusi, ale i zjistit místní situaci, Vaše mínění a případné návrhy na řešení v řadě oblastí. Pro sněmovní kroužky to znamená pokračování v započaté diskusi a společném dialogu; bude také přínosné, rozšíří-li se diskuse i mimo kroužek. Některé podněty mohou vést přímo ke konkrétním změnám v okolí kroužků – třeba v rodinách jejich členů, v jejich farnosti či společenství. Každopádně všechny shromážděné reflexe a návrhy na řešení už jsou cenným obrazem o tom, jaký je život aktivnějších členů naší církve – a poznání tohoto obrazu je pro pastýře naší církve jistě cennou hodnotou. Takto získané informace přispějí podstatným způsobem ke zjištění situace naší církve. Po objektivních analýzách budou použity k zapracování do sněmovních předloh. Pokud je biskupové uváží jako významné, projednají se na sněmu. Takto můžete Vy, členové sněmovních kroužků, vyvolat proces směřující ke zlepšení, nápravě či změně. A naopak ty, které budou prozrazovat určité deformace vidění církve, jednostrannost, neporozumění a podobně, se stanou důležitým impulsem ke vzdělávání v církvi a mohou inspirovat duchovní formaci, pastoraci či sdělovací prostředky.

1. Kapitola:

Duchovní situace společnosti

GS 23-32; 40-45

KKC 1877-1927

Aleš Opatrný – Pastorační situace u nás, Karmelitánské nakladatelství, 1996

Právo a povinnost církve působit na stav světa vyplývá pro nás z evangelijní výzvy být solí země a světlem světa (Mt 5,13n). Přitom je třeba zkoumat znamení časů (Mt 16,3), tj. hledat podoby evangelizace i celého života církve, které by je optimalizovaly.

Tříšť kritických postojů ke stavu církve a návrhů na změny, i zcela protichůdných, vyplývá mj. z toho, že zkušenost jednotlivců a skupin je nezbytně omezená. Pro společné uvažování je proto třeba nejprve se pokusit o celistvý přehled současného vztahu církve a společnosti u nás. Správná diagnóza je předpokladem úspěšného léčení.

A. Obecně

Koncil jako celek, a jeho Konstituce o církvi v dnešním světě (GS) speciálně, přinesly otevřený postoj církve vůči ostatní společnosti. Církev se přestala chovat jako opevněná tvrz a dala jasně najevo, že ji zajímá život lidí v celistvosti. To vyjadřuje často citovaná úvodní věta Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků. (čl.1)

V době po koncilu lze pozorovat další pohyb, mnohdy bohužel protisměrný. Církev se zajímá o lidská práva, o uprchlíky, o demografické problémy atd., zkrátka obrací svůj zájem silně ke světu, ale svět jde v mnohém vlastní cestou a tváří se, jako by k tomu křesťanství vcelku nepotřeboval. Celkovou mentalitu určuje ateistický sekularismus, hedonistický humanismus, konzumní civilizace.[1]

Jinak řečeno: zatímco problémem doby koncilu byl ateismus a vztah k němu, problémem současnosti je spíš odstup světa k tomu, oč jde křesťanství. Ani odpor, ani jen lhostejnost, spíš mimoběžnost běžného života vůči životu církve.

Pokud jde o náboženské postoje v postmoderní společnosti, lze je heslovitě charakterizovat takto:

- značná religiozita, hledání, svobodný výběr

- velká subjektivita v tom, co kdo věří a praktikuje, relativismus

- tendence k osobnímu náboženství, totiž k tomu, že si každý sestaví náboženství podle svého a nenechá si do toho nikým mluvit

- nedůvěra k institucím vůbec, zvláště velkým a známým církvím

- přitažlivost buddhismu – je to jakási kvintesence náboženských očekávání zejména intelektuálů

- tichý (u nás) nebo zjevný (na západě) odpor k řadě bodů katolické morálky

- neochota k plné identifikaci s učením církve (nejen katolické!) u mnohých.[2]

B. U nás

K těmto charakteristikám přistupuje dost masivní vrstva střední a starší střední generace, která se o náboženství nikdy nic neučila, zná nanejvýš předsudky z marxistických školení a už nebude mít příležitost a podmínky své postoje přehodnotit.

V naší zemi je tato situace okořeněna ještě specifickým odporem k organizovanému náboženství vůbec a k jeho katolické podobě zvlášť. Bylo by potřebné prozkoumat postoje, které se u nás manifestují např. při sporech o katedrálu a při debatách o postavení církví a o církevním majetku. Zde to připomíná přelom 19./20. století s jeho protikatolickými náladami a hnutí Los von Rom i u lidí, kteří nemohou z této doby pamatovat vůbec nic.

Z čeho to vyrůstá? Z reziduí komunistické propagandy a výchovy, ale i z jiných skutečností. Společnost v naší zemi si těsně po listopadu 89 náboženství (nejen katolické!) mnohdy idealizovala, aby záhy došla ke stavu, kdy si s ním neví rady. Větší část společnosti naprosto neví, k čemu jsou církve a jak se k nim postavit.

Na druhé straně ani církve většinou příliš nevědí, jaké místo by měly ve společnosti zaujmout, v čem spočívají jejich úkoly vůči současné pluralitní společnosti, co je v ní dobrého a jak se v pluralitě chovat.[3]

Výhledy – Komentář:

Na straně státu ani na straně církví nelze vypozorovat jasnou vizi života církví v naší pluralitní společnosti. Zato lze vidět náklonnost mnoha lidí ke zdivočelé religiozitě, k různým esotericko-komerčním proudům a uskupením, které mají často sektářské způsoby jednání.

Zdá se, že občanská společnost bez náboženství nebude, že se její příslušníci někdy módně, jindy upřímně pídí po duchovních hodnotách, ale to neznamená, že jsou ochotni zajímat se o křesťanské církve. Budou mnohdy hledat všude jinde, jen ne u nás.

Katolická církev, kdysi univerzální učitelka Evropy, je se svým jedinečným poselstvím brána ostatními lidmi jako jedna z mnohých náboženských organizací, bez jakkoliv společensky významného postavení, s nemožností udržet to, co po staletí patřilo k bohatství jejího života.

Po zralých zkušenostech z doby po koncilu ví, že tomuto pohybu by nezabránilo ani co největší zcivilnění jejího života a její liturgie, ani co největší odbourání zastaralých přívěsků. Její nejmladší členové (nejen u nás!) nepovažují zcivilnění za nějakou hodnotu. Chtějí vytvářet romantický skanzen? Nebo ukazují (příklonem k minulému) na něco, co je třeba nově vytvořit a co tu není?

Celá tato situace je pro církev výzvou vzít vážně odpovědnost za svět.[4] Odpověď na tuto výzvu může být odvážná nebo nedůvěřivá.

Odvážná: Církev se vydá do pluralitní společnosti bez nároků na (společensky, ne teologicky) exkluzivní postavení, s velkou otevřeností vůči všemu a všem. Nebezpečí: ztráta identity, rozpuštění v bezbřehé relativizované mnohosti.

Nedůvěřivá: Církev se opět uzavře, sama si vystačí, nechá svět sobě samotnému, bude z něho jen užívat to, co potřebuje. Dialog se světem nebude, o to důrazněji se budou členové církve svářet uvnitř církve.

Pro oba případy už dnes máme živé příklady. Sněm by měl přispět k tomu, aby se život církve u nás oběma extrémům vyhnul tím, že zapojí dynamiku progresivního i konzervativního postoje do vytváření budoucnosti církve, věrné své podstatě, přijaté božským Zjevením, a tvořivě odpovídající na výzvy doby a Ducha svatého.

Dějiny církve svědčí o tom, že ji z krizí vyváděly osobnosti mající optimistickou vizi, která vyvěrá z božské ctnosti naděje a je přijata rozhodnými věřícími jako osobní povolání.

Jen živá otevřená společenství v diaspoře mohou být pro své okolí solí proti mravnímu rozpadu a kvasem zdravého rozvoje budoucího světa.[5]

Okruhy:

1.1 Má Církev, a také právě naše společenství, právo a povinnost působit na svět, nebo se spíše nemá projevovat mimo náboženskou oblast věřících?

1.2 V naší společnosti převládá mnoho předsudků vůči církvi a odpor proti organizovanosti. Má smysl snažit se to překonávat?

1.3 Jaká je Vaše představa působení katolíků na společnost? Jak se vyhnout extrémům fanatismu a lhostejnosti?

Náměty k okruhu 1.1

1.1.1 Jak se naše církev, farnost, společenství, zapojuje do společenských aktivit v naší obci, zemi?

1.1.2 Co děláme proti lhostejnosti dnešní společnosti vůči církvi a náboženství vůbec?

1.1.3 Jak prožíváme svůj úkol působit na okolní svět? Přemýšleli jsme nad tím, že co je úkolem celé církve, je úkolem i každého jednotlivého věřícího?

Náměty k okruhu 1.2

1.2.1 Jak u nás překonáváme bariéry předsudků zakořeněné ještě z doby totality?

1.2.2 Existuje v našem společenství, v naší obci odpor k organizovanosti a velkým církvím? Proč? Jak to překonáváme?

1.2.3 Hledáme objektivní církevní interpretace k jednotlivým událostem z historie našeho státu zkreslené komunistickým režimem?

Náměty k okruhu 1.3

1.3.1 Kde vidíme hlavní úkoly vztahu církve, našeho společenství, vůči dnešní společnosti, naší obci?

1.3.2 Jaký postoj zaujímáme k různým náboženským skupinám v naší společnosti, obci?

1.3.3 Jakou máme zkušenost s komerčními projevy některých sekt?

1.3.4 Co my v naší farnosti, v našem společenství děláme pro lidi okolo nás? Vzali jsme vážně poslání být solí země? Neztrácíme někdy z obav, abychom se někoho nedotli, svou slanou chuť?

1.3.5 Jak si udržet identitu křesťana v pluralitní společnosti? A proč vlastně?

Přímluvy:

Bože, Otče nás všech, Ty vidíš až na dno našich srdcí a nejlépe víš, co potřebujeme. Slibuješ, že neodejdou s prázdnou ti, kdo se k tobě s důvěrou obracejí. I my teď k tobě voláme:

q Nauč nás naslouchat hlasu Tvého Ducha, abychom správně smýšleli, a konali vždy to, co je ve shodě s Tvou svatou vůlí…

q Chceš, aby se Církev tvého Syna otevřela světu a stala se nástrojem jeho záchrany. Dej, ať se my, křesťané, dokážeme nejdříve otevřít tobě a přijmeme Tvé vedení…

q Ty jsi na cestě s každým člověkem a vedeš s námi dialog plný lásky a trpělivosti. Pomoz i nám vést neustálý dialog s tebou, abychom se naučili správně hovořit i naslouchat jedni druhým…

q Ty chceš, aby Církev moudře rozeznávala znamení času a vykládala je ve světle evangelia. Pomoz nám k moudré bdělosti a nauč nás nacházet správná slova i postoje v dialogu se světem lidí nevěřících nebo hledajících…

Pokračují individuální přímluvy. Přímluvy se uzavřou modlitbou Otče náš a modlitbou za plenární sněm.

2. Kapitola:

Rodina - Manželství - Žena

GS 9, 29; 47-52; 60

KKC 369-372; 1602-1620; 1638-1666; 2201-2233;

Dopis rodinám Jana Pavla II, Familiaris consortio; Mulieris Dignitatem

Soužití muže a ženy v manželství a vytváření rodiny je součást evangelijního poselství pro zdravý a šťastný život na zemi. Tyto nosné pilíře zdravé společnosti jsou ohroženy dravým vývojem současné technické civilizace, která nastoluje také požadavek všestranné rovnosti ženy s mužem.

A. Rodina

1. Zásadně

Manželství a manželská láska jsou zaměřeny svou povahou k plození a výchově potomstva. Manželé vědí, že plněním úkolu dávat život a vychovávat se stávají spolupracovníky lásky Boha stvořitele. Přitom přihlédnou jak k vlastnímu dobru, tak k dobru svých dětí, ať již narozených nebo v budoucnu předvídaných; uváží též hmotné i duchovní podmínky doby a své situace a budou mít konečně zřetel i na dobro rodinného společenství, světské společnosti a církve.[6] Nesmějí při řízení porodnosti nastoupit cesty, jež zamítá učitelský úřad církve, vykládající Boží zákon.[7]

Uznat pravou povahu rodiny, hájit ji a podporovat má státní moc považovat za svou svatou povinnost. Rodičům je třeba zajistit právo mít děti a vychovávat je v kruhu rodiny.[8]

Všichni členové rodiny mají denně budovat společenství osob tak, aby se rodina stala školou plnějšího lidství. Základním prvkem takového společenství je výchovný dialog mezi rodiči a dětmi, při kterém každý dává a přijímá.[9]

Rodina musí být podporována a chráněna náležitými sociálními opatřeními.[10]

B. Manželství

1. Podstata

Muž a žena jako jedno tělo,[11] potvrzené Ježíšem Kristem s důrazem na nerozlučnost manželství,[12] jsou podobenstvím vztahu Krista a církve.[13] Z toho vychází koncilní i další dokumenty.

Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem. Tento posvátný svazek nezávisí na lidské libovůli, a to z ohledu na dobro manželů, potomstva i společnosti. Snoubenec církve vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství.[14]

Skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné; jsou-li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a podporují vzájemné darování. Mladé lidi je třeba vhodně a včas poučit – a to převážně již v rodině – o důstojnosti, úloze a praxi manželské lásky.[15]

Manželství nebylo ustanoveno jen kvůli plození, ale už sama povaha nerozlučného svazku mezi osobami a prospěch dětí vyžadují, aby se spořádaně projevovala, rozvíjela a zrála i vzájemná láska mezi manželi. Proto i když chybí často tak žádané potomstvo, manželství jako pospolitost a společenství celého života trvá a zachovává si svou hodnotu.[16]

2. Plodnost

Vědečtí odborníci hlavně v biologii, lékařství, sociologii a psychologii mohou velmi prospět manželství a rodině i pokoji svědomí, budou-li se společnou vědeckou prací snažit lépe objasnit předpoklady mravně nezávadného řízení porodnosti.[17]

Učitelský úřad církve řeší problém řízení porodnosti důrazem na nerozlučné sepětí spojivého a plodivého významu manželského spojení.[18]

Znemožnit plození života jako přirozeného zaměření pohlavního soužití potratem je hrubé porušení 5. přikázání. Proti mravnímu řádu však jedná i ten, kdo znemožní těhotenství buď natrvalo sterilizací, nebo aktuálně hmotnou či biochemickou zábranou. Není však závadné využívat přirozených cyklů neplodnosti ani léčit nemoc s nechtěným následkem neplodnosti.[19] Protože dnes často nejsou předpoklady u obou manželů pro důsledné zachovávání této mravní směrnice, je třeba v pastoraci přihlédnout k doporučení Jana Pavla II. nezapomínat na kultivaci svědomí podle zákona postupnosti.[20]

Problémy manželského soužití všeho druhu pomáhají řešit také odborníci v psychologii, gynekologii, zkušení manželé apod.

C. Žena

Snahy žen o emancipaci a společenské zrovnoprávnění nejsou samy o sobě proti víře. Zpráva o stvoření hovoří o vrcholu stvoření, o člověku ve dvojici zásadně rovných doplňujících se jedinců s možností dobových variant. Ježíš Kristus prolomil starozákonní model svou radostnou zvěstí i osobní praxí.

Ženy se dožadují právní i skutečné rovnoprávnosti s muži tam, kde ji dosud nedosáhly.[21] Je třeba překonat a odstranit jakýkoli druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka z důvodů pohlaví. Tato základní práva člověka nejsou ještě všude plně zachovávána, např. když se ženě upírá možnost svobodně si zvolit manžela a vybrat životní stav, nebo přístup ke stejnému vzdělání a kultuře, jak je to dopřáno mužům.[22] Matce, kterou potřebují zvlášť mladší děti, musí být zajištěna možnost starat se o domácnost, aniž se přitom zanedbá oprávněný společenský vzestup ženy[23]

Nastává hodina, a již nastala, kdy se plně rozvíjí povolání ženy, kdy žena získává ve společnosti vliv, vyzařování a možnosti, jakých dosud nedosáhla. Proto ve chvíli, kdy lidstvo prochází tak hlubokou proměnou, mohou ženy, osvícené duchem evangelia, pomoci lidstvu ohroženému úpadkem.[24]

Jestliže k porušení rovnosti, která je zároveň darem i právem odvozeným od samého Boha stvořitele, dochází v neprospěch ženy, zmenšuje to zároveň také skutečnou důstojnost muže.[25]

Důvod proti zapojení ženy do hierarchických struktur svěcením není pastorační, ale služba eucharistii, v níž se vyjadřuje svátostně vykupitelský úkon Krista Snoubence vůči Snoubence církvi. To se stává zřetelným a jednoznačným, když svátostnou službu eucharistie, ve které kněz zosobňuje Krista, vykonává muž.[26] Zásadní rovnost musí respektovat přirozenou jinakost, ale i tak mají ženy mnoho možností uplatnit se ve službě církve. Církev je zároveň 'mariánská' i 'apoštolsko-petrovská'.[27],[28]

Církev tedy vzdává díky za všechny ženy tak, jak jsou spolu s mužem poutnicemi na této zemi, jak přijímají zároveň s mužem společnou odpovědnost za osudy lidstva. Děkuje za všechny plody ženské svatosti.^[29]

Okruhy:

2.1 Rodina – Jaká je její úloha v církvi a společnosti?

2.2 Manželství – Křesťanské manželství jako spojení Krista a církve?

2.3 Žena – Jak znovu nalézt identitu ženy určenou Bohem při stvoření?

Náměty k okruhu 2.1

2.1.1 Liší se Vaše křesťanská rodina nějakým specifickým způsobem od ostatních rodin, které nežijí křesťanskou spiritualitu manželství?

2.1.2 Jaká je Vaše oblíbená kniha věnující se spiritualitě manželství?

2.1.3 Jak konkrétně může naše křesťanská rodina působit na okolní svět (proměňovat jej)?

2.1.4 Máme ve své farnosti společenství rodin? Zveme do něj i nevěřící nebo hledající?

2.1.5 Rodina je domácí církev. Jak se to uskutečňuje ve Vaší rodině?

2.1.6 Známe encykliku Familiaris consortio? Jaká část nebo věta nás nejvíce oslovila nebo prohloubila Vaše rodinné vztahy?

2.1.7 Známe papežův „Dopis rodinám“? Čím Vás nejvíce oslovil?

2.1.8 Jaká stránka problematiky rodiny by podle nás měla být v církvi přednostně řešena?

Náměty k okruhu 2.2

2.2.1 Jakou křesťanskou spiritualitu má vaše manželství?

2.2.2 Jak vypadá v naší farnosti příprava na manželství? Jakým způsobem přiblížit mladým lidem tajemství manželství?

2.2.3 Nerozlučitelnost manželství je pro mnohé z našeho okolí nepochopitelná. Jak prohlubujeme ve snoubencích vědomí pevnosti a trvalosti manželského svazku?

2.2.4 Jak mohou zkušení manželé sloužit mladým lidem při jejich vstupu do manželství?

2.2.5 Mohla by katolická církev lépe napomáhat k rozvoji hodnot manželství a přiblížení těchto hodnost dnešní společnosti?

Náměty k okruhu 2.3

2.3.1 V encyklice Mulieris Dignitatem čteme: „Důstojnost ženy je dána muži za úkol“. (MD 14) Jak dosáhnout toho, aby budoucnost ženy nespočívala v jejím uvedení do mužského světa, ale v zachování její specificky ženské identity?

2.3.2 Jak nacházíme rovnováhu v chápání úlohy matky rodiny a panny?

2.3.3 Je v našem společenství považována „žena v domácnosti“ za méněcennou nebo neschopnou pracovat?

2.3.4 Doceňujeme plně hřivny povolání svobodných žen? Co by bylo třeba zlepšit, aby tyto ženy neustále nenarážely na program buď pro matky, nebo pro řeholnice?

2.3.5 Jak se uplatňují ženy v našem církevním společenství? Může se žena v církvi uplatnit mimo tradiční činnosti ošetřovatelky, kostelnice nebo farní hospodyně? Jaké uplatnění má u nás pastorální asistentka? Je pro nás přijatelná teologicky vzdělaná žena jako vědecká pracovnice v teologickém oboru?

2.3.6 Jak se angažujeme proti násilí na ženách, proti prostituci a obchodu se ženami, jak na to upozorňuje Výbor pro odstranění diskriminace žen při OSN?

2.3.7 Žena je často v masmediích degradována na komerční předmět. Využíváme v našem společenství všechny prostředky k obraně zraňované důstojnosti ženy?

2.3.8 Existuje u nás stále vysoký počet umělých přerušení těhotenství. Co děláme pro to, aby se tato situace u nás změnila?

Přímluvy:

Bože, stvořil jsi člověka jako muže a ženu, aby v manželství vytvořili společenství lásky a v rodině prostředí pro přijetí a rozvoj nového člověka.

q Prosíme za ženy – matky, aby nevychladl tento svět pro jejich službu v rodinách a v celé společnosti…

q Prosíme za muže – otce, aby v Kristu měli svůj vzor v lásce, obětavosti, úctě a odpovědnosti…

q Prosíme za rodiny, aby byly místem jistoty, přijetí, naslouchání, dialogu a vzájemného obohacování…

q Prosíme za muže a ženy, kteří se zříkají manželství pro Boží království, aby jejich zasvěcení a duchovní otcovství a mateřství bylo darem Bohu i tomuto světu…

Pokračují individuální přímluvy. Přímluvy se uzavřou modlitbou Otče náš a modlitbou za plenární sněm.

3. Kapitola:

Výchova a vzdělání

GS 61;

KKC 4-10; 1691-1698; 2688

Všeobecné direktorium pro katechizaci

Deklarace o křesťanské výchově Gravissimum educationis (GE)

Když se církev usazuje na určitém území pomocí misií, sestává z konvertitů. Později se udržuje a roste převážně výchovou dětí z věřících rodin. Proto je katecheze významnou součástí pastorace. Církev se však zajímá také o výchovu vůbec.

A. Od Koncilu k dnešku

V koncilových dokumentech jsou porůznu zmínky o výchově. Na samém závěru Koncilu bylo o ní alespoň krátce pojednáno samostatně v Deklaraci o křesťanské výchově Gravissimum educationis (GE): Existuje právo na výchovu, jejími nositeli jsou rodina, církev, stát, křesťanská výchova má i specifický obsah, katolické školy jsou potřebné atd. Tím však Deklarace nepovažuje daný úkol za splněný: Bude úlohou zvláštní pokoncilní komise dále je (= zásady pro křesťanskou výchovu) rozvinout a úlohou biskupských konferencí přizpůsobit je poměrům na svém území.[30] Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus (ChD) nařídil vypracovat Direktorium pro katechetickou výchovu křesťanského lidu[31]. Nový tón zazněl už v Dopise Koncilu mládeži (8.12.1965): Církev vidí sebe v mladých. Vzájemný dialog musí být velmi upřímný, jasný a odvážný.

Dva nedávno vydané dokumenty mají výjimečný význam 1. pro obsah katecheze, 2. pro katechetické působení.

1. Z podnětu mimořádné biskupské synody (1985) byl vypracován Katechismus katolické církve (KKC), 1992, oficiální souhrn církevního učení, základ národních katechismů.

2. Kongregace pro klérus vydala obsáhlé Všeobecné direktorium pro katechizaci (VDPK) 1997, schválené Janem Pavlem II. (česky 1999). Respektuje dva požadavky: a) souvislost katecheze s evangelizací, b) formulaci obsahu v Katechismu. Adresáti: místní církve. Tento nejnovější, výborně zpracovaný přehled celé látky poslouží pro rozpracování výchovné tematiky.

B. Hlásání evangelia v současném světě

1. Úvod

Na poli světa církev vítá osvobozující vědomí důstojnosti a práv člověka.[32]Trendy: sekularismus a etický relativismus, utajování náboženské totožnosti.[33]

V církvi jsou protichůdné postoje ke Koncilu a až i odpor k církvi jako instituci; je potřebná hluboká církevní spiritualita.[34] Katecheze musí mít charakter celistvé formace s cílem skutečného obrácení.[35]

Problémy: chybí propojení Písma, tradice a magisteria; důraz pouze na lidství nebo na božství Krista; nedostatečná pozornost misiím.[36]

Výzvy: sloužit evangelizaci; utvářet věřící osobnost; život v Kristu, ústřední bod života z víry; formace hluboce věřících katechetů.[37]

2. Katecheze v evangelizačním poslání církve

Proces evangelizace: láskou vycházet vstříc – přitažlivé svědectví života – prvotní evangelizace = pozvání k obrácení – katecheze a iniciační svátosti – společenství – misijní poslání do celého světa.[38]

Katecheze je podstatná složka evangelizace. Je zaměřena na to, co je pro křesťana společné, nevstupuje do diskusí a nemění se v teologický výzkum.[39] Vyučování náboženství není totéž co katecheze, ta formuje pro křesťanský život, i když obsahuje výuku.

3. Škola

Školní výuka náboženství se od katecheze částečně liší tím, že vstupuje do světa kultury, osvojovaného ostatními předměty, a vnáší tam kvas evangelia. Je proto nutné, aby vyučování náboženství bylo přijímáno jakožto školní předmět se stejným nárokem na systematičnost a přesnost, kterému se těší ostatní předměty. Není to nějaký doplněk, nýbrž partner nezbytného mezioborového dialogu. Ovlivní způsob chápání původu světa a smyslu dějin, základu etických hodnot, úlohy náboženství v kultuře, osudu člověka a vztahu k přírodě.[40] Žáci mají právo učit se v pravdivosti a jistotě tomu náboženství, ke kterému náležejí. Proto je konfesní ráz nezbytnou zárukou pro rodiče. To platí pro katolické školy. V nekonfesní škole bude mít ráz spíše ekumenický s obsahem společným pro zastoupené konfese. Za jiných okolností bude výuka zaměřena na poznávání různých náboženství a s potřebnou výrazností bude předkládat náboženství katolické.[41] Pro nevěřící žáky má ráz misionářského zvěstování.[42] U nás se nerozlišuje školní výuka náboženství a katecheze na faře. Obojí je zahrnuto do jednoho výukového bloku. I v této situaci je nutné, aby tato výuka zahrnovala nejen teoretické vědomosti, které jsou běžně předávány ve škole, ale i osobní vztah k Bohu a osobní zkušenost katechety.

4. Katecheze

Konečným cílem katecheze je uvést do důvěrného styku s Ježíšem Kristem,[43] a tak i s Bohem, jeho Otcem, s Duchem svatým, s církví, jeho tělem, pro které se vydal, a s lidmi, jeho bratry.[44] Víra je dar i závazek.[45]

Křestní katecheze má stupně: 1. prekatechumenát, 2. katechumenát, 3. příprava na iniciační svátosti, 4. mystagogie, vstup do společenství. Zde má odpovědnost celá obec věřících, zvláště kmotři.[46] Význam farnosti jako rodiny, která fakticky přijme nového člena. Kmotrovství je duchovní rodičovství, významná účast laiků na působení církve.

5. Evangelijní poselství

Je to poselství osvobození (Lk 6,20nn) celého člověka, včetně orientace k Absolutnu.[47] Obsah shrnuje magisterium v Katechismu katolické církve univerzálně. Místní katechismus má respektovat danou kulturu, mentalitu, prostředí z hlediska náboženského života (víra – věda), sociální problematiku.[48]

6. Pedagogika víry

Pravá katecheze je ta, která pomáhá vnímat Boží aktivitu v celém procesu dozrávání a zaměřuje člověka ke svobodné odpovědi.[49] Zásada věrnosti Bohu a věrnosti člověku brání vytváření protikladu.[50]

7. Adresáti katecheze

Všechno lidstvo (Mt 28,19).[51] Jedinec i společenství.[52] Dospělí specifikovaně.[53] Děti. - Ústředními prvky jsou výchova k modlitbě a uvádění do Písma.[54]

Mládež – složité problémy (drogy, sex). Starší – přibývá jich, mají právo na přiměřenou katechizaci (naděje!).

Zvláštní kategorie: postižení, na okraji, speciální povolání, ústavy aj.

8. Společenské prostředí

Venkov – město.[55]

Ve světě pluralitním a sekularizovaném jsou věřící znejistěni, proto vychovávat k vědomí totožnosti jako pokřtěných, věřících a údů církve, otevřených světu a dialogu s ním.[56] Lidová zbožnost dokazuje žízeň po Bohu. Vzbuzuje velkodušnost, jež hraničí až s hrdinstvím, jde-li o vyznání víry. Potřebuje překonávat nebezpečí fanatismu, pověry, synkretismu a náboženské nevědomosti.[57] Ekumenismus, vztah k židovství a k jiným náboženstvím a novým hnutím vyžaduje specifický přístup.[58]

9. Katecheze v místní církvi

Rodiče, první vychovatelé ve víře: atmosféra něžnosti – první křesťanská zkušenost.[59] Svědectvím života předávají hodnoty lidské i náboženské. Někdy je domácí církev jediným prostředím, kde děti dostávají opravdovou katechezi.[60]

Řeholní osoby svědčí i svým zasvěceným životem.[61]

Laičtí katecheté mají zvláště jemný cit pro vtělování evangelia do konkrétního života.[62] Kostel, fara – prostředí duchovně vynímečné i lidsky blízké.

10. Formace katechetů

Naprostou prioritou musí být formace laických katechetů, ale i kněží.[63] Složky osobnosti – bytí – vědění – schopnost konat.[64] Lidská zralost – osobní spiritualita – apoštolské vědomí.[65]

11. Křesťanské společenství

Farnost má být bratrskou rodinou, kde křesťané získávají vědomí, že jsou Božím lidem.[66] Pevný opěrný bod: jádro společenství zralých křesťanů.

Katolická škola po Koncilu: přechod od školy instituce ke škole společenství. Navštěvují-li žáci školu jen pro kvalitní výchovu v ní, omezuje to katechetické působení a vyučování náboženství – pokud je vůbec možné – má výrazněji kulturní ráz. Přínos takové školy nicméně stále trvá jako nejvýš důležitá služba lidem a jako prvek v rámci evangelizace církve.[67]

12. Základní církevní společenství

Tato společenství se velmi rozšířila. Jsou znamením životnosti církve. Aby byla věrohodná, musí žít v jednotě s místní i všeobecnou církví, v upřímném společenství s pastýři a učitelským úřadem. Přitom se snaží působit misijně a vyhýbat se každé ideologické izolaci nebo možnosti stát se jejím nástrojem.[68] Sektářské tendence.

13. Organizace katechetické pastorace

Těžiště je v diecézi. U příslušné služby pro ně obstarává Národní katechetické středisko. V centru církve je to Kongregace pro klérus.[69]

Účinnost katecheze je Boží dar.[70] Trpělivost a důvěra – Mk 4,26-29.[71]

Okruhy:

3.1. Máte-li zkušenosti s náboženským vzděláváním a vzdělaností před 2. světovou válkou v církvích a v občanské společnosti, jak tento stav hodnotíte?

3.2. Co přineslo období 1939-1989 v církvích a v občanské společnosti u nás, pokud jde o vzdělávání a vzdělanost?

3.3. Jaký je u nás stav náboženského vzdělávání a vzdělanosti ve Vašem okolí po roce 1989?

3.4. S jakými problémy jste se setkali a jaké úkoly spatřujete v oblasti vzdělání od pádu komunismu?

3.5. Co byste navrhovali jako zlepšení náboženské výchovy? S jakými projekty máte ve svém okolí zkušenosti (pozitivní nebo negativní)?

3.6. Jaké máte zkušenosti s katechezí ve vaší farnosti, společenství?

Náměty k okruhu 3.1

Katecheze dětí a mládeže má být zaměřena ke katechezi dospělých jako k její základní formě (srov. VDPK 59)

3.1.1 Jaká byla ve Vaší farnosti nebo okolí výuka náboženství dětí a mládeže?

3.1.2 Jaké měli dospělí katolíci u nás možnosti náboženského vzdělávání a duchovní formace? (např. lidové misie, exercicie, rekolekce, univerzitní extenze, Akademické týdny, Studium Catholicum, třetí řády, mariánské družiny)

3.1.3 Jaký jsme četli v minulosti nějaký svobodný náboženský tisk, křesťanskou literaturu?

3.1.4 Působil nějaký katolický spolek u nás nebo jsme o nějakém slyšeli ze svého okolí? Pokrývaly rozrůzněnost věřících (věkovou, zájmovou, vzdělanostní, profesní atp.)?

3.1.5 Byly tyto spolky též zaměřeny na uplatňování evangelia v životě celé společnosti? Jak?

Náměty k okruhu 3.2

Jak postihla nacistická okupace a později komunistická éra křesťanský život naší farnosti, zejména co do vzdělávání?

3.2.1 Jaký dopad měly zákony z r. 1949 „o hmotném zabezpečení církví“ na činnost kněží u nás? Co znamenala neustálá hrozba ztráty státního souhlasu pro mentalitu duchovenstva u nás?

3.2.2 V dubnu 1950 režim nezákonným způsobem zlikvidoval působení řeholních řádů a kongregací a také řeckokatolické církve. Co to znamenalo pro postižené osoby, pro náš život?

3.2.3 Stát povoloval výuku náboženství ve školách pouze pro žáky 2.-7. třídy základní školy, účast omezoval i tlakem na rodiče. Jak se předávala a rozvíjela víra v naší farnosti podporovaná výukou jen v předpubertálním věku?

3.2.4 Světská veřejnost u nás prakticky přijala pojetí víry jako soukromé záležitosti. Jak toto přežívá v našem povědomí?

3.2.5 Podlehli tomuto okleštěnému chápání víry spíše mladší věřící, kteří vůbec nezažili normální církevní život a že v církvi nebylo možno jasně hlásat celou katolickou nauku?

3.2.6 Jak u nás poznamenalo školství za komunismu celé tehdy dorůstající generace pokud jde o samostatnost myšlení, poměr technického a humanitního vzdělání, vztah k dějinám národa i lidstva, k evropské kultuře? Zůstaly těchto vlivů ušetřeny děti z křesťanských rodin?

Náměty k okruhu 3.3

Mnohá břemena čtyřiceti (ba padesáti) let totality stále ještě neseme s sebou bez jasné reflexe

3.3.1 S jakým stupněm náboženské vzdělanosti vstoupili katolíci naší farnosti do svobodných poměrů v r. 1990? Rozlišme starší, formované před r. 1948, a generace vzdělávané za totality.

3.3.2 Jak jsme byli seznámeni s koncilovým učením? Jak uplatňujeme jeho znalosti?

3.3.3 S jakými znalostmi o víře a jejím významu pro život (zejména společenský) jsme vstupovali do svobodných poměrů?

3.3.4 Bylo v naší farnosti ihned po listopadu 1989 možné hladké dorozumění mezi aktivními katolíky a nevěřícími občany? Byla to situace vhodná pro rychlé úspěchy evangelizace?

3.3.5 Brzy se u nás objevili zahraniční kazatelé nekatolických skupin, představitelé různých exotických kultů, sekt apod. Jak jsme se s nimi vnitřně vyrovnali nebo je i v diskusích překonávali?

3.3.6 Lze nějak ospravedlnit přežívání představy o soukromé povaze víry?

3.3.7 V naší farnosti žijí katolíci s věřícími jiných křesťanských vyznání (kterých?). Ve svobodných poměrech lze dobře rozvíjet ekumenickou spolupráci i ekumenický dialog; k obojímu nás koncil výslovně vybízí. Využíváme těchto možností? Co tomu brání? Nezáleží i na vzdělání?

3.3.8 Vlivem svobody pohybu osob i myšlenek se musíme jako křesťané vyrovnávat s přítomností (nebo až agresivní konkurencí) jiných náboženství a kultů (islám). Podobně jako u ekumenismu i zde naléhavě potřebujeme naukově jasné zdůvodnění naší vlastní křesťanské a katolické identity. Jsme dostatečně vyzbrojeni?

Náměty k okruhu 3.4

U tématu CÍRKEV A SVĚT je nutno vidět vývoj církve vždy uvnitř dané společnosti: jak u nás, tak ve svobodných zemích

3.4.1 Věřícím u nás se pádem komunismu náhle otevřelo mnoho možností v církevním i občanském životě. V čem by bylo správné, aby katolíci navazovali tam, kde byl vývoj u nás před 40 lety násilně přerušen? V čem nesprávné?

3.4.2 Katolická církev ve svobodném světě prošla za minulých 50 let odlišným vývojem. V čem by bylo správné přímo navazovat na to, k čemu se dospělo v zahraničí? V čem by bylo nesprávné? Umíme se v tom orientovat? Máme dost informací?

3.4.3 Věcí naší odpovědnosti je řešit naše zdejší problémy. Jak se křesťansky vyrovnáváme s otázkami demokracie (pluralita, subsidiarita), tržního hospodářství (podnikání; nezaměstnanost), právního státu, životního stylu (rodina; volný čas; drogy) a zejména soudobé sekulární kultury?

3.4.4 Řešíme tyto problémy s pomocí sociální nauky církve a světskou odborností? Lze tyto úkoly plně zvládnout rychle?

3.4.5 Chápeme a řešíme tyto problémy pomocí solidní křesťanské formace?

Náměty k okruhu 3.5

3.5.1 Co by bylo třeba u nás zlepšit nebo změnit v náboženské výchově?

3.5.2 Jaký způsob nebo forma náboženské výchovy se osvědčil v naší farnosti? (výuka ve škole, společenství na faře, zájmové kroužky vedené křesťany pro děti z nevěřících rodin, biblické hodiny, přednášky pro dospělé apod.)

3.5.3 Setkali jsme se ve svém okolí s nějakým zajímavým projektem, který se týká vzdělávání nebo katecheze?

3.5.4 Pomáháme nějak v naší farnosti s náboženskou výchovou? Kde vidíme možnosti pro zapojení členů farnosti ke službě v okolí?

Náměty k okruhu 3.6

3.6.1 Jaké jsou možnosti katecheze ve vaší farnosti, společenství? Kdo se u vás věnuje katechezi?

3.6.2 Máte kontakt s katechetickým střediskem vaší diecéze? Nabízí toto středisko dostatečnou formaci a doplňkové programy pro katechety? Co by se v této oblasti dalo zlepšit?

3.6.3 Znáte nějakou literaturu, která může pomoci katechetům v jejich práci? Jakou byste doporučili (i ze zahraniční)? Jakou knihu byste uvítali v oblasti katecheze?

3.6.4 Práce katechety je nejen náročná na čas, ale přináší s sebou i jisté výdaje. Jakým způsobem může farnost, společenství pomáhat katechetům v jejich práci?

3.6.5 Jaké nabídky v oblasti katecheze byste uvítali ve vaší farnosti? Pro které věkové skupiny je katecheze ve vaší farnosti možná a jaké skupiny jsou opomíjeny?

3.6.6 Věnuje se někdo ve vaší farnosti katechezi dospělých? Je ve vašem okolí nějaká podobná možnost?

3.6.7 Jaké změny byste navrhovali ve stávajícím přístupu ke katechezi ve vaší farnosti?

Přímluvy:

Pane Ježíši, Tvá slova jsou světlo a život. Chceme Ti vždy pozorně naslouchat, abychom, Tebou vedeni, dobře naplnili svůj život. Prosíme Tě nejen za sebe, ale i za ty, za které máme zodpovědnost a za všechny lidi.

q Ať rodiče, kněží, katecheté a vychovatelé mají dost pokory a horlivosti, aby to, co jim bylo svěřeno, dokázali dobře předávat…

q Ať hledají skutečné dobro pro ty, kteří jsou jim svěřeni a ať k tomuto dobru vytrvale a obětavě vedou…

q Ať Tvé učení přijímáme a Tvůj příklad následujeme tak, abychom dorůstali do stále plnější osobnosti…

q Ať přibývá opravdovosti v křesťanských rodinách, aby děti měly zdravé prostředí pro svůj rozvoj a silou modlitby překonávají nebezpečí, která jej mohou ohrozit…

Pokračují individuální přímluvy. Přímluvy se uzavřou modlitbou Otče náš a modlitbou za plenární sněm.

4. Kapitola:

Kultura a inkulturace

GS 53-62; 91-93

KKC 854;

Tertio Millenio Adveniente,

příslušné kapitoly v knize Překročit práh naděje,

kapitoly o kultuře v Centesimus Annus,

T. Halík: Víra a kultura, Zvon 1995

Víra, jež se nestane kulturou, není plně přijatou vírou, neproniká zcela do myšlení a není věrně prožívána.“

(Jan Pavel II., List kardinálu Casarolimu o ustanovení rady pro kulturu)

Slovem kultura se označuje v širším smyslu všechno, čím člověk zušlechťuje a rozvíjí své mnohostranné duševní i tělesné vlohy; snaží se poznáním a prací podřídit zemi své nadvládě; zlidšťuje společenský život jak v rodině, tak v politickém soužití tím, že uskutečňuje pokrok mravů a institucí; konečně vyjadřuje, sdílí a zachovává ve svých dílech postupem času své velké duchovní zážitky a touhy, aby tak sloužily mnohým, ba celému lidstvu k prospěchu.

A. Kultura

Koncilní Konstituce o církvi v dnešním světě (GS) pojednává o kultuře v části Některé naléhavější problémy.

Kultura má nutně dějinnou a společenskou stránku. Existuje pluralita kultur,[72] ale životní podmínky moderního člověka se z hlediska společenského a kulturního hluboce změnily, takže lze mluvit o novém období lidských dějin. Činitelé: vědy, technika, média. Známky: vědecká metoda (kritika, psychologie, hlubší porozumění člověku). Historické vědy: proměnlivost a vývoj. Tendence: urbanizace, masová kultura, styk různých kultur připravuje univerzálnější podobu lidské kultury.[73]

V celém světě stále roste smysl pro autonomii a odpovědnost, který má krajně velký význam pro duchovní a mravní zralost lidstva, což prospívá sjednocování světa, abychom budovali v pravdě a spravedlnosti lepší svět. Tak se stáváme svědky zrodu nového humanismu, v němž se člověk definuje především odpovědností za své bratry a za dějiny.[74]

Jsou zde velké naděje, ale i nutnost řešit rozpory. Co by se mělo dělat, aby častější kulturní styky, které by měly vést k opravdovému plodnému rozhovoru mezi různými skupinami a národy, neuváděly v nepořádek život těchto společností, nerozvracely moudrost předků a neohrožovaly osobitou povahu jednotlivých národů? Jak uvolňovat cestu dynamice a šíření nové kultury, aniž tím vezme za své živá věrnost zděděným tradicím?

Pokrok vědy je východiskem pro intelektuální vzdělání. V posledních letech též dochází k diferenciaci vědních oborů, proto se stále více zviditelňuje potřeba jejich syntézy. Stále zřetelněji se ukazuje nárok kultury na vlastní autonomii, a tím vzniká riziko sklouznutí do humanismu pouze pozemského nebo i nepřátelského vůči náboženství. Z výše řečeného vyplývá potřeba pěstovat lidskou osobnost v její celosti a bratrství jedné lidské rodiny.[75]

Zásady správného rozvoje

Se všemi budovat lidštější svět. Víra poskytuje podněty a nabídku plného smyslu. Člověk i tím, že se věnuje různým oborům, jako je filosofie, historie, matematika a přírodní vědy, a zabývá se uměním, může velkou měrou přispět k tomu, aby se lidská rodina povznesla k vyšším pojmům pravdy, dobra a krásy, a byla tak dokonaleji osvícena podivuhodnou Moudrostí, která byla u Boha od věčnosti. Vědy a technika přejí jakémusi druhu fenomenismu a agnosticismu, když se jejich badatelská metoda neprávem povýší na nejvyšší pravidlo pro hledání celé pravdy. Je dokonce nebezpečí, že se člověk z přílišného spoléhání na dnešní vynálezy začne považovat za soběstačného a nebude už hledat nic vyššího. Přesto má dnešní kultura velké klady a může být cestou k evangeliu.[76]

Mezi poselstvím spásy a lidskou kulturou jsou četné spojitosti. Vždyť když se Bůh zjevoval svému lidu postupně až k plnému projevení sebe ve vtěleném Synu, mluvil způsobem vlastním kultuře té které doby. Protože církev byla poslána ke všem národům všech věků a zemí, neváže se výlučně a neodlučitelně na žádnou rasu nebo národ, na žádný určitý způsob života, na žádné starodávné ani novodobé zvyklosti. Opírá se o vlastní tradici a zároveň si je vědoma svého všeobecného poslání, a proto je schopna navázat spojení s různými kulturami; tím získává jak církev, tak i různé kultury.[77]

Je dvojí řád poznání: víry a rozumu. Církev nezakazuje, aby se obory lidského umění a vědy řídily na svém poli vlastními zásadami a užívaly vlastní metodu; proto uznává tuto náležitou svobodu a zastává oprávněnou autonomii kultury a zvláště věd. To vše též vyžaduje, aby člověk mohl – pokud zachovává mravní řád a obecnou prospěšnost – svobodně hledat pravdu, projevovat i rozšiřovat své názory a pěstovat jakékoliv umění a aby byl pravdivě informován o veřejných událostech.[78]

Je třeba prosazovat právo všech lidí na vzdělání.[79] Konkrétně: chudí, postižení, menšiny.

Dnešní bádání, literatura a umění pobízí teology a pastýře hledat způsob tlumočení víry. Teologické bádání ať při hlubokém zkoumání zjevené pravdy neopomíjí spojení s vlastní dobou, aby mohlo pomáhat lidem vzdělaným v různých oborech k plnější znalosti víry. Tak vychovaní kněží budou moci našim současníkům lépe vysvětlit, co učí církev o Bohu, o člověku a o světě, takže oni přijmou jejich slovo ochotněji. Je dokonce žádoucí, aby mnoho laiků dosáhlo přiměřeného vzdělání v posvátných vědách a aby se jich mezi nimi našlo dost, kteří se věnují těmto studiím naplno, popřípadě i na vyšší úrovni. Aby však mohli svému úkolu dostát, je třeba přiznat věřícím, ať duchovním nebo laikům, náležitou svobodu bádání, myšlení a pokorného i statečného projevování názorů o věcech, ve kterých jsou odborníky.[80]

Umění zjevuje Boha jako Krásu. V dějinách bylo spojenectví evangelia a umění. Literatura a umění mají v životě člověka velký význam. Snaží se vyjádřit podstatu člověka a jeho problémy a zkušenosti, bídu i radosti, a tak jej povznášejí.[81]

Teologie pěstovala v celých svých dějinách dialog s kulturou své doby. Dnes je tento vztah mnohem náročnější, zejména v rovině hodnot a etiky.

B. Inkulturace

Požadavek inkulturace provázel celou historickou cestu církve, dnes je však mimořádně důležitý a naléhavý. Nejde jenom o vnější přizpůsobení, protože inkulturace znamená vnitřní přetvoření autentických kulturních hodnot jejich zapojením do křesťanství a zakořenění křesťanství do různých kultur. Je to tedy hluboký a všeobsáhlý proces, který zahrnuje nejen křesťanské poselství, ale i smýšlení a církevní praxi. Jde však také o proces obtížný, protože jedinečnost a plnost křesťanské víry nesmí být žádným způsobem poškozena. Církev tedy přijímá i dává.[82] Rozvíjející se křesťanská společenství budou, inspirována evangeliem, moci vyjadřovat vlastní křesťanskou zkušenost vždy lépe a originálním způsobem v souladu s vlastní kulturní tradicí, ale vždy v souladu s objektivními požadavky samotné víry.[83]

Církev Ježíše Krista v této době zakouší hlubokou potřebu vejít do styku a rozhovoru se všemi těmito náboženstvími. Váží si mnoha mravních hodnot, jež tato náboženství obsahují, právě tak jako možností duchovního života, jež tak hluboce vyznačují tradice a kultury celých společností. Zdá se, že zvláštním způsobem přibližuje a spojuje křesťany s vyznavači ostatních náboženství to, že uznávají nutnost modlitby jako výraz spirituality člověka, jež je otevřená k Absolutnímu. I když je to pro někoho Velký Neznámý, přesto je to ve skutečnosti vždy tentýž žijící Bůh. Důvěřujeme, že kdekoli se lidský duch v modlitbě otevře tomuto Neznámému Bohu, tam se zaslechne i ozvěna téhož Ducha, který, protože zná meze a slabost lidské osoby, sám se v nás a naším jménem modlí.[84]

Všichni křesťané jsou proto zavázáni k dialogu s věřícími všech náboženství, aby mohlo růst vzájemné pochopení a spolupráce; aby se posílily mravní hodnoty; aby všechno stvoření mohlo chválit Boha. Zásada svobody svědomí a náboženství je zakotvena v zákonech a zvycích většiny zemí. Kéž by skutečně zajistila všem synům a dcerám katolické církve svobodné a veřejné vyznávání jejich víry a jejich náboženských přesvědčení (v zemích muslimských a ateistických).[85]

Inkulturovat je třeba nejen do prostoru, ale i do času: u nás a v celé oblasti evropské civilizace došlo k prudké změně kultury a mentality, a to nejen k horšímu. Je nutno to analyzovat pro dílo evangelizace i pro pastoraci.

C. Přehledně

Kultura ve smyslu subjektivním je rozvíjení všech vloh lidské osoby. V objektivním smyslu uskutečňování hodnot hospodářských, technických, uměleckých, vědeckých, právních, etických a obecně duchovních.

Klasický hermeneutický princip katolické teologie „Milost neničí přirozenost, ale zdokonaluje ji“ si můžeme plným právem převést do roviny (a slovníku) naší otázky: Milost (= celý nadpřirozený řád, obsah a děj evangelizace) neničí, ale předpokládá a zdokonaluje kulturu.

1. teze: Kristova církev se neztotožňuje se žádnou kulturou.

Vědomí tohoto zásadního odlišení se prosadilo v církvi už v minulosti a prosazuje se stále, protože trvá nebezpečí redukovat církev na historicko-kulturní struktury. Už Pius XII. upozornil, že katolická církev není totéž, co západní kultura[86].

2. teze: Církev má kladný poměr ke všem kulturním hodnotám.

Uznává ochotně, co je v každé kultuře v souladu s dílem Stvořitele, s důstojností člověka a s jeho právy. Církev štěpuje bohatství pravdy a milosti Ježíše Krista do každé kultury, ať už ji chápeme v její zeměpisné pluralitě (asijská, africká atd.) anebo v pluralitě historické posloupnosti (antická, středověká, moderní a postmoderní, popř. kultura románská, gotická, renesanční, barokní atd.) Církev tak spojuje různé, i navzájem si cizí kultury v sesterský svazek[87].

3. teze: Církev uznává, že všechny obory kultury jsou ve svém řádu samostatné.

a) Kultura se řídí vlastními zákony, které nemohou být jiné pro věřícího a jiné pro nevěřícího.

b) Na druhé straně kulturní hodnoty nejsou poslední a nejvyšší, absolutní skutečnost. Autonomie kulturních oborů je vždy relativní, je vztažena, vázána a orientována na člověka.

4. teze: Církev jako nositelka evangelizace zdokonaluje kulturu.

Uznání plurality a relativní autonomie kulturních oborů nevyčerpává celou složitost vztahu církve a kultury. To, že zdokonaluje, znamená také, že církev

a) silně inspiruje tvoření kulturních hodnot,

b) kriticky rozlišuje mezi skutečnou pozitivní kulturní hodnotou (kultura života) a kulturní pseudohodnotou (kultura smrti),

c) i dnes v ní vidí prostor a cestu komunikace s dnešním člověkem. Vztah církve ke kultuře je dialogický, ale také dialektický.

Komentář:

Pro nové pojetí evangelizace je zásadní právě její bytostné spojení s kulturou – evangelizace, která není inkulturací, nutně sklouzává na rovinu laciné (a zvláště v českém prostředí kontraproduktivní, odpudivé) náboženské agitace a indoktrinace, často podléhá pokušení fundamentalismu a fanatismu nebo zůstává na povrchu jako zrno, které padlo do mělké půdy a nezapustilo kořeny.

Zejména Pavel VI. (Evangelii nuntiandi) vytyčil evangelizaci jako nejpodstatnější poslání církve, smysl její existence, a nově ji definoval: má-li evangelium trvale zapustit kořeny v životech lidí, pak jeho zvěstování nemůže mířit výhradně k rozumu a vůli jednotlivců, nýbrž musí zakotvit v celku živé kultury, která vyjadřuje a zároveň utváří celkový styl života a myšlení lidí. Přínosem tohoto pojetí je tedy pochopení skutečnosti, že kultura je nejvlastnější „locus“ evangelizace.

Na toto pojetí navázal Jan Pavel II. svým programem „nové evangelizace“. V citovaném dopise kard. Casarolimu papež prohlašuje, že od počátku svého pontifikátu považuje dialog církve a kultury za jednu z oblastí, v níž se rozhoduje o osudu světa na konci 20. století. Papež si je vědom toho, že „monologický“ typ evangelizace nemá budoucnost, novost „nové evangelizace“ tkví právě v dialogu s kulturou, tj. se stylem myšlení a života, s hodnotovou orientací současného člověka.

Právě v důrazu na evangelizaci jakožto inkulturaci je program nové evangelizace věrným pokračováním 2. vatikánského koncilu. Základní poselství 2. vatikánského koncilu spočívá totiž v tom, že klíčový moment obnovy církve nevidí jako předchozí koncily hlavně v obnově čistoty víry a prohloubení zbožnosti (jakkoliv je samozřejmě nepodceňuje!!!), nýbrž zejména v tom, že církev se solidárně postaví po bok modernímu člověku (Radost a naděje, smutek a úzkost naší doby ... je radostí a nadějí, smutek a úzkostí učedníků Kristových“ GS 1) a povede s ním dialog.

Právě na koncilu (zejména GS 53) a pak v dokumentech Jana Pavla II. se rodí nová definice, nové chápání kultury – mnohem širší, než je běžné chápání tohoto pojmu! Je třeba se důkladně seznámit s tímto pojetím, abychom nikdy nezužovali téma kultury na úzké chápání (literatura, výtvarné umění apod.); to by vedlo k naprostému nepochopení!

V GS 25 čteme: „slovem kultura se označuje v širším smyslu všechno, čím člověk zušlechťuje a rozvíjí rozličné duševní a tělesné vlohy; snaží se poznáním a prací podřídit zem své nadvládě; zlidšťuje společenský život jak v rodině, tak v politickém soužití tím, že uskutečňuje pokrok mravů a institucí; konečně postupem času vyjadřuje, sdílí a zachovává ve svých dílech své velké duchovní zážitky a touhy, aby pak sloužily mnohým, ba celému lidstvu ku prospěchu.“

Jan Pavel II. rozšiřuje tuto definici takto: „kultura“ znamená to, jak se (člověk) projevuje svou řečí, historií, základními postoji v rozhodujících životních událostech, ve zrození, v lásce, ve smrti. Středem každé kultury je postoj, jaký člověk zaujímá k největšímu „tajemství“, k tajemství Boha. Kultury jednotlivých národů jsou v zásadě jen rozdílnými způsoby, jak se lidé ptají po smyslu vlastní existence; je-li tato otázka vyloučena, kultura a morálka národů degeneruje. (CA 24)

Okruhy:

4.1 Je pro nás křesťanství stylem života?

4.2 Jak naše církev působí a jak by mohla působit na kulturu naší společnosti? Jaký by měl být vztah církve ke světu vědy a umění?

Náměty k okruhu 4.1

4.1.1 Jak je z našeho života, postojů a názorů patrné, že jsme křesťané?

4.1.2 Jak dokážeme přesvědčivě působit na své okolí? Jan Pavel II. v Evangelii nuntiandi vytyčil evangelizaci jako nejpodstatnější poslání církve a smysl její existence. Chápeme prozařování kultury světlem evangelia jako utváření nového životního stylu křesťana?

4.1.3 Jak využíváme kulturu naší společnosti jako šanci pro působení církve?

4.1.4 Co děláme pro to, aby církev lépe ozdravovala naši národní kulturu? Známe vlastně své národní tradice?

4.1.5 Jaké kulturní projevy bychom označili za „specifika české zbožnosti“?

4.1.6 Jak se nyní díváme na vztahy církve a společnosti před rokem 1989? Co by bylo třeba ještě napravit?

Náměty k okruhu 4.2

4.2.1 Podle GS je poslání církve povahy duchovní, přesto však z něj vychází „světlo a síla“ i pro různé oblasti kultury, jako je život politický, ekonomický a sociální. Jak hodnotíme tuto situaci v naší obci, v naší zemi?

4.2.2 Co společnost potřebuje, co od církve očekává, jak církev toto „světlo a sílu“ nabízí? Kde jsou možné rezervy v naší aktivitě vůči obci, společnosti?

4.2.3 Jaká by měla být budoucí „strategie“ církve ve vztahu k politice, ekonomii, sociálním otázkám, umění ...?

4.2.4 Jak se vy sami účastníte na aktivitách, které církev nabízí?

4.2.5 Dává církev dostatečný prostor pro tázání lidí dnešní doby? Nabízíme kulturní a společenské zázemí hledajícím?

4.2.6 Jak vtělujeme hodnoty víry do hodnotové orientace, stylu života a myšlení naší farnosti, české společnosti?

4.2.7 Jak křesťansky kultivujeme (či můžeme kultivovat) náš život, domov, vztahy apod.?

Přímluvy:

Víra, jež se nestane kulturou, není plně přijatou vírou a není věrně prožívána. Prosíme, Pane, o tvou pomoc.

q Pane Bože, náš Otče, ty jsi vyjevoval svému lidu sám sebe postupně až k plnému zjevení ve vtěleném Synu. Nauč svou církev, poslanou ke všem národům, mluvit způsobem vlastním každé kultuře i době…

q Požadavek inkulturace provázel celou historickou cestu církve. Prosíme o vnitřní přetvoření autentických kulturních hodnot našeho národa a jejich zapojení do křesťanství…

q Církev má kladný poměr ke všem kulturním hodnotám. Dej, Pane, ať vštěpuje bohatství pravdy a milosti Ježíše Krista do každé kultury…

q Pane, tvá církev v této době zakouší hlubokou potřebu vejít do styku a rozhovoru se všemi náboženstvími. Kéž by mohla zajistit všem synům a dcerám katolické církve svobodné a veřejné vyznávání jejich víry a jejich náboženského přesvědčení…

Pokračují individuální přímluvy. Přímluvy se uzavřou modlitbou Otče náš a modlitbou za plenární sněm.

5. Kapitola:

Misie a mezináboženský dialog

KKC 2044-2046

Evangelii Nuntiandi

Redemptoris misio

Církev se nemůže vzdát úkolu, který přijala od svého Pána: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky ...“ (Mt 28,19n). V současnosti ještě většina lidstva čeká na evangelium. V globalizujícím se světě otevírá církev s mimoevropskými náboženskými tradicemi dialog, který se nyní stává důležitým aspektem jejího misijního působení mimo oblast evropské kultury.

Bylo by zradou Kristova poslání vzdát se světových misií. Ale vzhledem k radikální sekularizaci a dechristianizaci zemí dosud křesťanských vyvstala otázka vnitřní misie, zejména v našem národě. Proto Jan Pavel II. vyzval k nové evangelizaci Evropy. Potřebujeme doma misionáře a „ofenzivní“ formy hlásání (biskup Lehmann). Na rozdíl od tradičních „lidových“ misií, které probouzejí věřící, a od proselytismu, což je získávání nedůstojnými prostředky, začíná „domácí misie“ či evangelizace zkoušet metody plnění úkolu šířením víry našim hledajícím.

Je to současně náprava netečnosti a jiných prohřešků nebo zanedbání naší církve. Jako v rané církvi jsme k tomu nyní povoláni my všichni včetně disponovaných laiků, zvláště mladých.

Přesto nemůžeme ze života naší církve odepsat ani lidové misie.

A. Misie

V první polovici 20. století kvetly zámořské misie, domorodé církve se osamostatňovaly se svými biskupy, pak i kardinály. V druhé polovici nastal zlom: misijní společnosti se často omezují na sociální pomoc třetímu světu. Tento vývoj se odráží v nauce církve o misiích.

Koncilní Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes (AG) pojednává téma z hlediska teologie, evangelizace a pastorace spíše popisně. Kristus poslal od Otce Ducha svatého, aby na jeho díle spásy působil zevnitř a pobízel církev k rozšiřování. Církvi připadá povinnost a zároveň i svaté právo hlásat evangelium.[88]

O deset let později už reaguje papež starostlivě na negativní jevy a tendence: Pavel VI., Apoštolská exhortace o hlásání evangelia Evangelii nuntiandi (EN, 1975). Evangelizaci, do níž patří i misie v nekřesťanských zemích, ohrožují nové postoje. Např. někteří opakují, že chtějí milovat Krista, ale ne církev, že chtějí naslouchat Kristu, ale ne církvi, že chtějí patřit Kristu, ale mimo církev. Oddělování těchto dvou pojmů je absurdní, neboť z evangelia jasně vyplývá, že „kdo vás odmítá, mne odmítá“.[89] V misiích je brzdou neokolonialismus.[90] Třetí svět nepřímo, ale bohatý svět přímo je postižen ateistickým sekularismem a hedonismem, který je povýšen na nejvyšší hodnotu.[91]

Starost o jednotu světové Kristovy církve vede papeže k varování mladých církví před odlučováním od univerzální církve, která není víceméně nesourodou federací jednotlivých, zásadně mezi sebou odlišných církví.[92] Nedostatek inkulturace je vada, ale na druhé straně hrozí evangelizaci nebezpečí, že ztratí sílu a ducha a že se prostě rozplyne, jestliže zbaví svůj obsah toho, co je v něm podstatné.[93] To platí nejen pro misie v zámoří. Zakořenila se církev skutečně v srdci světa a je přitom opravdu dostatečně svobodná a nezávislá, aby se mohla se svým poselstvím obrátit ke světu? Dokazuje vlastní sounáležitost s lidmi a současně s Absolutnem, s Bohem?[94]

Během dalších 15 let se panoráma světa dosti změnilo a na to reagoval Jan Pavel II. Encyklikou o stálé platnosti misijního poslání Redemptoris Missio (RM, 1999).[95] Vyzývá k oživení misijní aktivity ze dvou důvodů: 1. Misie obnoví církev – víra sílí předáváním; 2. je i přednostní službou lidstvu.[96] Dnešní člověk má sklon zaměřovat se na horizontální dimenzi. Co však bude z člověka, jestliže se neotevře Absolutnu?[97] Diskutuje se o Božím království, ale bez Krista. Mluví se o spáse orientované na sociální, ekonomické, politické a kulturní osvobození, přitom však tato horizontální rovina zůstává uzavřena transcendenci. Církev prý má být církví pro druhé, pryč s ekleziocentrismem. Ale Boží království, jak je známe ze Zjevení, nemůže být odtrženo ani od Krista, ani od církve.[98] Duch svatý je hlavní postavou misií a církev se dnes musí dát na cestu k novým břehům v misiích i v nové evangelizaci v zemích, které již obdržely Kristovo poselství.[99] – Z čerstvých statistik a výzkumů vyplývá, že naše země patří v Evropě k nábožensky nejprázdnějším. Žijeme v misijním území!

Misiím brání v některých zemích tvrdý odpor a zákazy.[100] Mnohem bolestnější jsou potíže v církvi samé. Jednou z nejvážnějších příčin zmenšeného zájmu o misijní aktivitu je lhostejné smýšlení, netečnost, která má kořeny v nesprávných teologických představách. Náboženský relativismus vede k domněnce, že jedno náboženství má stejnou platnost jako druhé. Nejzáludnější jsou záminky, které se snaží nalézt oporu v tom či onom učení minulého koncilu.[101]

Církev potřebuje svobodu pro sebe stejně jako pro všechny. Misie svobodu neutiskuje, spíše ji podporuje.[102]

My potřebujeme ještě víc než Západ důkladnou novou evangelizaci. Pastoračně nás drží kněží z Polska i odjinud. Jsme připraveni přijmout misionáře z Afriky, Vietnamu, nebo zpovídat se u kněží romského původu?

Zde vyvstává zvláštní historická úloha laiků.

Koncilní Dekret o apoštolátu laiků. Apostolicam actuositatem (AL, 1965) se naléhavě obrací na křesťanské laiky. Jejich účast na poslání církve je naprosto nutná, jak ukázalo rané období církve. Přítomné poměry jim ukládají ještě daleko intenzivnější a širší apoštolát.[103]

V církvi jsou různé služby, ale jedno poslání. Laici konají skutečný apoštolát, když se snaží evangelizovat a posvěcovat lidi a také pronikat a zdokonalovat časný řád duchem evangelia, takže jejich působení v tomto řádu je zjevným svědectvím Kristu a slouží k spáse lidí.[104]

Plodnost apoštolátu laiků závisí na jejich živém spojení s Kristem. Tento duchovní život laiků má být poznamenán zvláštním rázem v souvislosti se stavem manželským a rodinným, celibátním nebo vdovským, s nemocí, se zaměstnáním a společenskou činností.[105]

Takový apoštolát však nezáleží pouze ve svědectví života. Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy buď nevěřícím, aby je přivedl k víře, nebo věřícím, aby je poučil, utvrdil a povzbudil k horlivějšímu životu.[106]

Časný řád se má obnovit tak, aby byl při plném respektování jeho vlastních zákonů navíc uveden v soulad se zásadami křesťanského života a přizpůsoben místním časovým a národním podmínkám.[107]

Uvnitř církevních obcí je činnost laiků tak nutná, že apoštolát pastýřů bez ní většinou nemůže dosáhnout svého plného účinku. Laici přivádějí k církvi lidi třeba i velmi vzdálené. Usilovně spolupracují při hlásání Božího slova, především katechetickou výukou. Svou odbornou zkušenost dávají k dispozici a činí tak duchovní správu i správu církevního majetku efektivnější. Farnost je viditelným příkladem celkového apoštolátu obce tím, že lidské odlišnosti v ní se vyskytující soustřeďuje a začleňuje do církevní univerzality. Ať si laici zvykají pracovat ve farnosti v nejtěsnějším spojení se svými kněžími; po společném uvážení přinášet do církevní obce k prozkoumání a řešení problémy vlastní i problémy světa a otázky související se spásou lidí; podle svých sil podporovat všechno apoštolské a misijní podnikání své církevní rodiny. Soustavně mají pěstovat porozumění pro diecézi, jejíž je farnost jakoby buňkou.[108]

Z různých skutků rodinného apoštolátu uveďme tyto: Adoptovat opuštěné děti, přijímat laskavě cizí příchozí, pomáhat při vedení škol, dospívající mládeži poskytovat radu i hmotnou pomoc, pomáhat snoubencům, aby se lépe připravili na manželství, vypomáhat při vyučování náboženství, ujímat se manželů a rodin, které se octly v hmotné nebo mravní nouzi [109]

Apoštolát jednotlivců má zvláštní pole působnosti v krajích, kde je katolíků málo a kde jsou rozptýleni. Tam je vhodné, aby se laici, kteří konají apoštolát pouze jako jednotlivci, ať z uvedených příčin, ať ze zvláštních důvodů plynoucích třeba z jejich odborné činnosti, scházeli k rozhovorům v menších skupinách bez pevné instituční nebo organizační formy, aby se tak vždy před jinými ukázalo znamení společenství církve jako pravé svědectví lásky. Tím způsobem, totiž přátelstvím a výměnou zkušeností, se mohou vzájemně duchovně podporovat a utvrzovat, aby překonali nesnáze nadměrně osamoceného života a činnosti a aby jejich apoštolát přinášel větší úrodu.[110]

Apoštolát laiků, ať ho vykonávají věřící jednotlivě nebo společně, musí být řádně začleněn do apoštolátu celé církve. Vždyť spojení s těmi, které Duch svatý určil, aby řídili Boží církev (srov. Sk 20,28), je dokonce podstatným prvkem křesťanského apoštolátu.[111]

V církvi je totiž velmi mnoho apoštolských akcí, které vznikly svobodným rozhodnutím laiků a jsou řízeny podle jejich prozíravého mínění. Takové akce mohou za určitých okolností lépe plnit poslání církve, a proto je hierarchie často chválí nebo doporučuje. Avšak bez souhlasu zákonité církevní autority se žádné dílo nesmí nazývat katolickým. Některé formy apoštolátu laiků hierarchie uznává výslovně, i když nestejným způsobem.[112]

Evangelium, které je naším společným dědictvím, a z něho vyplývající společná povinnost křesťanského svědectví znamená doporučení a často požadavek spolupráce katolíků s jinými křesťany. Také společné lidské hodnoty nezřídka vyžadují podobnou spolupráci křesťanů sledujících apoštolské cíle s těmi, kdo se ke křesťanství nehlásí, ale tyto hodnoty uznávají.[113]

Výchově k apoštolátu je věnována celá 6. kapitola Konstituce o církvi v dnešním světě
(28-32).

B. Mezináboženský dialog

Dialog zahájil s lidmi Bůh a církev má v něm pokračovat v rámci svého poslání ve světě. Jan XXIII. upozornil, že v zájmu obnovy církve je nutné otevřít se vůči jiným.[114] Pavel VI. zdůraznil nutnost dialogu v církvi i navenek.[115] Jeden z okruhů dialogu je právě mezináboženský.

Koncil stanovil program rozsáhlého dialogu se světem. Obracíme se též v myšlenkách ke všem, kdo uznávají Boha a uchovávají ve svých tradicích lidsky a nábožensky cenné prvky, a přejeme si, aby otevřený rozhovor přiměl nás všechny k věrnému přijímání vnuknutí Ducha a k jejich odhodlanému plnění. Proti dřívějšku tvrdí koncilní Deklarace o náboženské svobodě (NAe), že náboženská svoboda ve společnosti je v naprosté shodě se svobodou úkonu křesťanské víry[116] a neschvaluje opačný způsob jednání méně odpovídající duchu evangelia, ba dokonce mu odporující, neboť vždycky zůstávalo učením církve, že nikdo nesmí být k víře nucen.[117]

Výslovněji tematizuje tuto problematiku koncilní Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím (NAe): Církev má úkol podporovat jednotu a lásku mezi lidmi, proto se zaměřuje především na to, co mají společného.[118] Různá náboženství (výslovně se zmiňuje hinduismus a buddhismus) řeší od pradávna hluboké otázky života, nabízejí nauky, životní pravidla a posvátné obřady. Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. Nezřídka jsou odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je 'cesta, pravda a život' (Jan 14,6) a v němž lidé nalézají plnost náboženského života.[119]

Zvlášť je pojednáno o abrahámovském náboženství islámu s vybídnutím ke smíření.[120] Nejbližší je křesťanům víra Židů, od nichž máme Starý zákon, proto se doporučuje vzájemné poznávání a úcta. Kristovu smrt nelze přičítat všem Židům bez rozdílu, ani tehdejším, ani dnešním. Nesmějí být prohlašováni za prokleté. Církev želí nenávisti, pronásledování a projevů antisemitismu, jimiž se kdykoli a kdokoli obrátil proti Židům.[121]

Církev tedy zavrhuje jako cizí Kristovu smýšlení jakoukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství.[122]

Nezůstalo u slov o sbližování. Jan XXIII. zřídil Sekretariát pro jednotu křesťanů (1963), Pavel VI. Sekretariát pro nekřesťany (1964), přejmenovaný pak na Radu pro mezináboženský dialog (1988). Komise pro styky s judaismem (1974) byla přiřazena k Sekretariátu pro jednotu křesťanů. Vznikl také Sekretariát pro dialog s nevěřícími (1965).

Jan Pavel II. postupně rozvíjel teologii náboženského dialogu z hlediska Božího království a přítomnosti Ducha svatého ve světě. Symbolický význam mělo setkání s mladými muslimy v Casablance (1985), společná modlitba v římské synagoze (13. 4. 1986) a zejména setkání reprezentantů křesťanských církví se zástupci světových náboženství v Assisi (27. 10. 1986), při kterém papež zdůraznil dvě závažné věci společné všem: vnitřní imperativ svědomí a úsilí o mír, jež přesahuje lidské síly.

Mezináboženský dialog se stává aktuálním i u nás. Především je třeba překonat psychologické bariéry, ale bez hlubšího propracování teologického a etického by mohl skončit v postmoderním kultu osobní libovolnosti.

Okruhy:

5.1 Misie jsou úkol, který církev přijala od Pána. Uvědomujeme si naléhavost tohoto poslání pro dnešní svět? Chápeme jej jako svůj konkrétní úkol?

5.2 Žijeme v misijním území. Chováme se podle toho?

5.3 My křesťané víme, že Kristova výkupná oběť je jediná a pravá pro všechny lidi na celém světě. Přesto nemůžeme k víře v Ježíše nikoho nutit. Snažíme se poznávat i jiná náboženství, snažíme se o dialog s lidmi, kteří nejsou křesťané (a přesto si udržujeme svou křesťanskou identitu a vědomí, že Ježíš Kristus je Spasitel světa)?

5.4 Co by se dalo na poli mezináboženského dialogu změnil, zlepšit, co by měla církev dělat pro to, aby nekřesťané mohli svobodně vyznávat svou víru?

Náměty k okruhu 5.1

5.1.1 Jak může kterýkoli věřící evangelizovat své okolí? Jak v naší farnosti vypadá apoštolát laiků?

5.1.2 Jak se snažíme bojovat proti sekularismu a hedonismu v bohatém světě? Jak pomoci světu přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele?

5.1.3 Co by měla církev dělat pro větší účinnost a popularitu misií? A co bych pro to mohl udělat já?

5.1.4 Jak čelíme názoru, že v Krista lidé věří, ale církev již nepotřebují?

5.1.5 Snažíme se studiem a modlitbou neustále dbát o to, abychom byli dobrými svědky Ježíše Krista a vydávali hodnotné svědectví dnešnímu světu? Jsme vždy připraveni dát odpověď tomu, kdo se nás bude ptát na naši víru?

5.1.6 Evangelizace je naším úkolem, ale také se v naší vlasti s misionáři setkáváme. Jak přijímáme polské misionáře? Jsme připraveni přijmout misionáře z Afriky či Indie?

Náměty k okruhu 5.2

5.2.1 Jsme opravdu misijní území. Snažíme se tuto situaci nějak změnit?

5.2.2 Jakými možnými způsoby můžeme přinášet svědectví o Kristu do celého světa, do své školy, zaměstnání, ke svým přátelům... ?

5.2.3 Mnozí dnešní lidé jsou lhostejní a nemají většinou o křesťanskou zvěst zájem. Jak je možné probudit jejich zájem a přivádět je na cestu evangelia?

5.2.4 Jaké konkrétní aktivity v našem okolí napomáhají šíření evangelia? Účastníme se jich?

Fatal error: Maximum execution time of 90 seconds exceeded in C:\webs\snem.cirkev.cz\download\Materialy_2001.htm on line 13635