Liturgie

Tento text je distribuován sekretariátem PKPS (viz kontakt výše)

Je též zveřejněn na webové stránce Katolické církve http//cirkev.cz v adresáři Plenární sněm.

Text je určen animátorům jako pracovní materiál
pro sněmovní kroužky v roce 2002

Schválila Přípravná komise plenárního sněmu

v Praze

Úvodní modlitba k setkání

Pane, náš Bože,

pomoz nám nyní s otevřeným a zbožným srdcem

vstoupit do tichého dialogu s Tebou.

Nauč nás v pokoře naslouchat,

co Duch říká církvi i každému z nás.

Daruj nám postoj bdělých a věrných služebníků:

„Zde jsem, Pane, volal jsi mne!

Mluv, Pane, Tvůj služebník poslouchá!“

„Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh:

jistě mluví o pokoji pro svůj lid…

Jistě je blízko jeho spása…“

Denní modlitba za sněm

Všemohoucí Bože, Otče, Synu a Duchu svatý,

vyslyš naše hlasy a pomoz církvi v naší zemi

k oživení víry a růstu Tvého království.

Dej, ať sněm a všichni,

kdo se na něm podílejí,

poznají sílu Tvé milosti a pomoci.

Pomoz nám moudře poznávat Tvou vůli,

ukaž nám cesty, po kterých máme jít,

veď svůj lid a žehnej mu na každém kroku

v tomto velikém úsilí,

aby se Tvá církev stala živým nástrojem

evangelizace a obnovy,

světlem světa, kvasem a solí země

ke Tvé slávě a k posvěcení všech věřících.

Amen.

(Nemocní mohou připojit:)

Své bolesti i slzy, své úzkosti i naděje,

všechno těžké i požehnané, co patří k mému kříži,

chci obětovat z celého srdce za církev, za Svatého otce,

za naše biskupy, kněze a jáhny

a za všechny služebníky církve

a za dobré ovoce plenárního sněmu církve v naší vlasti.

(„Žehnáme denně všem, kdo zařadí tuto prosbu do svých denních modliteb.“ Vaši biskupové)

Úvodní slovo o mši svaté

Mše svatá je zpřítomnění Kristovy oběti na kříži a jeho vzkříšení. Oběť kalvarská a oběť eucharistická je jediná oběť. Láska, která zachraňuje svět, je v plné síle přítomna, kdykoli slavíme Eucharistii.

V národě a v jeho konzumním zaměření téměř mizí pojem oběti. Láska je poměřována intenzitou požitku. Je třeba, aby církev připomínala, že láska bez oběti je nemyslitelná. Láska znamená darovat se, vzdát se sebe, umět ztrácet a obětovat se. (otec biskup Josef Hrdlička)

Vážení animátoři a všichni členové sněmovních kroužků,

v přípravách našeho Plenárního sněmu jsme se dostali, dá se říci, do cílové rovinky. Na startu jsme ve sněmovních kroužcích přemýšleli o Církvi, o jejím vztahu ke světu, později o Božím slově, Bibli. Nyní stojíme před „vrcholem, k němuž činnost Církve směřuje, a zároveň zdrojem, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (SC 10).

Tématem posledního materiálu pro práci sněmovních kroužků je Liturgie. Budeme přemýšlet nejen o mši svaté a svátostech, ale také o svém duchovním životě, o modlitbě, dotkneme se nejhlubších tajemství naší víry.

Nesmírná je hloubka tajemství srdce člověka, který stojí před Boží tváří, vzdává chválu a přednáší své prosby. Proto také nebylo možné obsáhnout celé téma v několika kapitolách textu. Určitě sami přijdete na témata, která jsme nezohlednili, budete mít pocit, že jsme něco podstatného vynechali. Prosíme Vás proto, zasílejte nám ve Vašich zápisech všechny své postřehy a nápady z diskusí, i z Vašich vlastních rozjímání. Čekáme na Vaše podněty, abychom je mohli vzít v úvahu při přípravě předloh pro sněmovní jednání.

V materiálu opět naleznete text rozdělený do kapitol, tentokrát je jich sedm. U každé kapitoly je několik okruhů s otázkami. Můžete odpovídat přímo na jednotlivé otázky, nebo doplnit úplně vlastní otázku či celý okruh. Našimi okruhy je pouze naznačen směr diskuse, můžete nás opravit nebo si připravit vlastní.

Kromě okruhů s otázkami je také v tomto materiálu možnost napsat své připomínky a postřehy přímo k textu odstavců. K tomu slouží čísla u každého odstavce, kterým se začíná nové téma. Odstavců je v textu celkem 36. Prosíme, uvádějte vždy číslo odstavce, ke kterému se vyjadřujete. Aby se toto číslo dalo odlišit od ostatních, piště vždy před číslem odstavce písmeno L (Liturgie), tedy například chcete-li se vyjádřit k odstavci 15, jeho označení bude L15. Okruhy a otázky číslujte tak, jak jste byli doposud zvyklí.

Na závěr každé kapitoly jsou připojeny přímluvy. Ty jsou opět návrhem, pokud jste si ve sněmovním kroužku již zvykli na svůj způsob modlitby, samozřejmě má přednost. Přímluvy jsou opět vodítkem, které můžete použít pro obohacení.

Jedna nezařaditelná otázka: Váš sněmovní kroužek už se schází nějakou dobu. Ustálila se nějaká forma modlitby, duchovního slova či rozjímání na setkání Vašeho sněmovního kroužku? Jak setkání Vašeho sněmovního kroužku vypadá? Napište nám o tom. Těšíme se na Vaše zápisy!

V minulých třech materiálech jsme se podrobně věnovali otázkám okolo příprav sněmu, setkání sněmovního kroužku i vytvoření zápisu. Pokud tedy hledáte informace, nahlédněte do Materiálů pro sněmovní kroužky pro rok 1999 - O církvi, 2000 - Církev a svět, 2001 - Bible. Nenaleznete-li odpověď v těchto materiálech, obracejte se na náš sekretariát.

Úvod

Druhý Vatikánský koncil, jehož závěry zamýšlí národní sněm naplnit a rozvinout v životě našich místních církví (srov. Dekret o svolání sněmu), si hned na počátku své práce vytkl za cíl „neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobovat potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět ke sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do církve“. (SC 1)

První věc, kterou koncil před lety „uvedl a doporučil pro obnovu života křesťanů ve světě“, je liturgie.[1] Učinil tak s přesvědčením, že liturgie sama sice „nevyčerpává všechnu činnost církve“(SC 9), ale je „vrcholem, k němuž činnost církve směřuje, a zároveň zdrojem, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (SC 10). V ní se totiž „nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha, a právě k tomuto cíli je zaměřeno všechno ostatní působení církve.“
(SC 10)

Materiál, který držíte v ruce, má sněmovním kroužkům pomoci k promyšlení základů liturgického života, k pojmenování silných i slabých stránek konkrétní praxe v našich společenstvích, a posléze k hledání cest k jeho obnově.

Kapitola 1 – Teologické základy

Liturgie jako rozhovor Boha a člověka – vykoupení člověka a oslava Boha – v poslušnosti k Ježíšovu odkazu – v síle Ducha sv. – zpřítomňování událostí dějin spásy v liturgii – Ježíšova mnohotvárná přítomnost – liturgie jako projev církve – celé shromáždění slaví liturgii – bohatství liturgických služeb – znamení v liturgii

1. V liturgickém slavení si církev nejprve připomíná veliké činy, které Bůh z lásky k člověku vykonal a které vrcholí ve velikonočních událostech Kristovy smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení (Žid 1, 1). Liturgie má proto primárně sestupnou linii, skrze slovo a znamení je v ní zakoušeno Boží darování se člověku.

Boží sebevydávající láska pak silně volá po lidské odpovědi. Člověk, tj. celé slavící společenství církevní obce, i jeho součást - člověk ve své osobní jedinečnosti, odpovídá na Boží příklon vírou, obrácením srdce a otevřeností pro Otcovu vůli (Jan 15, 9). Tento bytostný postoj vyjadřuje modlitbou chvály, díků a proseb. Církev se tak připojuje ke své hlavě – Kristu v jeho lásce, poslušnosti a vydanosti Otci a jeho dílu spásy světa až na smrt (Jan 12, 26). To je vzestupná linie liturgie.

V liturgii tedy probíhá osobní rozhovor mezi Bohem a člověkem, v němž se v Kristu naplňuje „dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha“ (SC 5).

2. V poslušnosti k odkazu svého milovaného Pána (Lk 22, 19) církev v liturgii vzpomíná především na Kristovo velikonoční tajemství, připomíná si však i všechny ostatní události dějin spásy, které předcházely a připravovaly příchod Božího Syna, a naplňuje tak Hospodinův příkaz daný už lidu staré smlouvy (Dt 6, 20nn), neboť věří, že je opravdu dědičkou zaslíbení daných Abrahámovi (Řím 4, 16nn). Ten totiž, který „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2, 4), mluvil v minulosti „mnohokrát a mnoha způsoby k našim předkům skrze proroky“ a nakonec plně projevil svou nezměrnou lásku k lidem, když „v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu“ (Žid 1, 1n), „vydal ho za nás za všecky“ a daroval nám s ním i všechno ostatní (srov. Řím 8, 32).

3. Církev všechno koná v síle zaslíbeného Božího Ducha (Lk 24, 49). Jen v Duchu svatém můžeme vyznávat: „Ježíš je Pán“ (1 Kor 12, 3). Proto ani liturgii nelze užitečně slavit bez živého vědomí přítomnosti Ducha Svatého. On totiž připravuje na přijetí Krista, on vytváří liturgické společenství, on církvi připomíná Boží činy spásy a on sám je nakonec zaslíbenou plností Božích darů, neboť jeho plodem v liturgii je společenství s Nejsvětější Trojicí a společenství bratří a sester (KKC 1098, 1108).

4. Protože Duch Svatý je „živou pamětí církve“ (Jan 14, 26), stávají se skrze liturgické vzpomínání veliké Boží činy, především Kristovo velikonoční tajemství, „dnes“ přítomnými uprostřed shromážděné církve (KKC 1095), aby všichni mohli přicházet a „poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“ (Ef 3, 19).

Duch Svatý také působí, že se skutečně naplňuje Ježíšův příslib být trvale přítomen ve společenství učedníků (Mt 18, 20). Věříme, že ve shromáždění, které slaví liturgii, je sám Ježíš mnohotvárně přítomen: ve společenství církve a jeho služebnících, ve svém slově a ve svátostech, zvláště v eucharistii, aby v církvi a skrze církev, kterou k sobě připojuje jako svou milovanou nevěstu (SC 7), uskutečňoval, k čemu ho Otec povolal: aby „přinesl chudým radostnou zvěst, vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, aby propustil zdeptané na svobodu a vyhlásil milostivé léto Páně“ (Lk 4, 18n), aby nás očistil od hříchů (Ef 1, 7) a učinil nás Božími dětmi (Jan 1, 12), všechno rozptýlené znovu shromáždil a přivedl k Otci (Ef 1, 10; 2, 18).

5. Z již řečeného vyplývá, že liturgie není soukromým úkonem, nýbrž vždy projevem církve (SC 26). Když církev slaví liturgii, zvláště svátosti, ukazuje se a uskutečňuje společenství člověka s Bohem (KKC 1118). Zjevuje se tak, církvi samé k radosti i růstu a světu k naději, co církev opravdu je: jednak „Boží lid“ putující uprostřed světa do nebeského království, také „Kristovo tělo“, v němž chce Pán všechny sjednotit, i „nevěsta“, v níž chce všechny k sobě důvěrně připojit, a nakonec „chrám Ducha svatého“, místo přebývání živého Boha s lidmi (KKC 781nn). Při slavení liturgie se tedy děje „zjevení církve“ (SC 26, KKC 1329).

6. Liturgii vždy slaví „Kristus úplně celý“ (Christus totus): Kristus – Hlava – spolu se svým tělem – církví. Liturgii tedy především koná celé shromáždění, které je „liturgem“ (KKC 1144). Tato skutečnost má svůj základ ve společném kněžství všech věřících, v tzv. křestním kněžství. Pomazání křižmem při křtu a biřmování je znamením, že každý pokřtěný má účast na kněžském poslání Krista (LG 34).

Církev, která s Kristem při liturgii „koncelebruje“ (spoluslaví), je kněžským společenstvím majícím organický ráz (Řím 12, 4; LG 11), což se projevuje zvláště v bohatství různých, uspořádaně rozdělených liturgických služeb, z nichž každý koná jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci (SC 28).

Zvláštní úlohu mají ti věřící, kteří svátostným svěcením přijali účast na poslání, které v církvi Pán svěřil apoštolům – nositelé tzv. služebného kněžství: Duch Svatý je uschopňuje k tomu, aby jednali v osobě Krista – Hlavy, a tak sloužili všem údům církve. Služba biskupa, kněží a jáhnů se projevuje hlavně tím, že předsedají eucharistii (KKC 1142) a jako pastýři církev sytí a vedou Božím slovem a milostí (LG 11). Služebné kněžství je však ve službě křestního kněžství (KKC 1120) a má být viděno v souvislosti se základní důstojností a rovností celého Božího lidu, neboť „být křesťanem je víc než být biskupem, třebaže římským“ (Jan Pavel II.).

7. Znamení a jejich užívání patří nezastupitelně ke slavení liturgie. V celých dějinách spásy jsou nástrojem rozhovoru mezi Bohem a člověkem a patří vlastně neodmyslitelně, zvláště v podobě slova a gesta, k jakékoliv meziosobní komunikaci.

Avšak nejhlubším důvodem, proč církev v liturgii užívá znamení, je samotná skutečnost vtělení Božího Syna, neboť Ježíš z Nazareta je „svátostí“ Otcovy lásky, je prvotním znamením, Slovem Otcovým. V rovině znamení stojí také církev jako „svátost světa“, neboť její viditelná stránka je znamením přítomnosti Boží spásy ve světě.

Okruhy a otázky

Okruh 1.1. - Liturgie jako rozhovor Boha a člověka (KKC 1066 – 1075)

Okruh 1.2. - Celé shromáždění slaví liturgii (SC 26, KKC 1329)

Okruh 1.1. - Liturgie jako rozhovor Boha a člověka (KKC 1066 – 1075)

1.1.1. Liturgie je osobní rozhovor mezi člověkem a Bohem. Slavíme liturgii opravdu v tomto duchu? Jak rozumíme tomu, že liturgie je rozhovor Boha a člověka?

1.1.2. Často o tom čteme, ale prožíváme opravdu a plně skutečnost, že Kristus je sám v liturgii přítomen? Chováme se při liturgii podle toho?

1.1.3. Co pro nás znamená, že je Ježíš Kristus přítomen nejen pod způsobami proměněného chleba a vína, ale i ve svém slově, ve shromážděném lidu, ve sloužícím knězi?

1.1.4. Snažíme se porozumět, co se při liturgii (mši svaté, bohoslužbě slova, při udílení svátostí...) děje? Komu klademe své otázky, jakým způsobem se dozvídáme o bohatství liturgie?

1.1.5. Jaká kniha, přednáška, kázání nebo co jiného nám nejvíce pomohlo v pochopení rozmanitosti a hloubky liturgie?

Okruh 1.2. - Celé shromáždění slaví liturgii (SC 26, KKC 1329)

1.2.1. Jak se připravujeme na mši svatou?

1.2.2. Jak rozumíme tomu, že liturgie není soukromým úkonem jednotlivce, ale vždy projevem celé církve? Je naše farní společenství skutečným Božím lidem? Je liturgie v naší farnosti „zjevováním církve”?

1.2.3. Jakým způsobem probíhá liturgická formace naší farnosti? (kázání, katecheze, přednášky, debaty v rámci společenství na faře atd.) Kdo ji vede?

1.2.4. Setkáváme se v neděli (po bohoslužbě, večer apod.) s celou farností, či ve skupinách? Neskončí naše společenství jen hodinou v kostele?

1.2.5. Známe se v našem farním společenství? Snažíme se ve farnosti navazovat přátelství?

1.2.6. Jaké máme zkušenosti se spoluprací mezi společenstvími řeckokatolických a římskokatolických věřících?

Přímluvy

Bože, v tobě je pramen všeho dobra a požehnání. Chceme celým životem odpovídat na tvou lásku, vědomě ji prožívat a neustále si ji připomínat. K tomu nám pomáhá i liturgie Církve. Společně tě prosíme:

· Pomoz nám pochopit a objevit, že právě liturgie je vrcholem života Církve, která nás důvěrným poutem spojuje s Tebou skrze Krista, Tvého Pána, v Duchu Svatém, a dej, ať účast věřících není jen pasivní a formální, ale stále více uvědomělá a živá…

· Dej, ať každé liturgické slavení rozmnožuje tvou slávu i naše vlastní posvěcení, abychom zakoušeli plnost a přítomnost lásky, která koná své dílo spásy ve vtělení, ve smrti na kříži a ve zmrtvýchvstání tvého Syna…

· Dej, ať jsme stále více otevřeni vanutí Ducha, který probouzí život v srdci Církve a připravuje nás na setkání s Bohem, představuje Krista ve shromáždění věřících a činí z nás jedno živé Kristovo Tělo…

· Liturgie je především dílem Tvým, ale i my se na ní smíme podílet. Dej, ať tvůrčí schopnosti člověka vtisknou bohoslužbě co nejušlechtilejší výraz, důstojný toho tajemství, které obsahuje…

Pokračují individuální přímluvy

Uvedení modlitby Páně

Kapitola 2 – Pravdivost v liturgii

8. Aby bylo slavení liturgie pravdivé, musí probíhat v atmosféře víry. Sv. Pavel píše: „Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili?“ (Řím 10, 14)

Kdyby postoj víry účastníkům chyběl, stane se bohoslužba ze strany člověka vnitřně nepravdivou – Bohem skutečně nabízené osobní setkání a obdarování tu nenajde plnohodnotnou lidskou odpověď, a to i navzdory znamením, která člověk vnějškově vykoná (srov. KKC 1127). Liturgie se tím pro účastníky posunuje do roviny buď bezmyšlenkovitého zvyku a neplodné tradice, třeba pečlivě zachovávané, anebo estetického, intelektuálního či jinak pouze duševního zážitku.

Pokud by víra byla pokřivená a spoléhala se mnohem více na „správné vykonání patřičného obřadu“ než na samotnou Boží věrnost, se kterou On pohotově a jistě (zvláště ve svátostech) odpovídá svému modlícímu se lidu (KKC 1127), upadne liturgie do mentality magického počínání. Člověk pak chce dostat pro sebe „něco od Boha“ a očekává, že toho obřadem dosáhne, ale nehledá na prvním místě vztah „s Bohem“ (srov. Mt 6, 33) – buď proto, že je mu Bůh jako živá osoba spíše lhostejný, anebo o něm má falešnou a pro sebe vlastně hluboce nepřijatelnou představu.

Lidem upřímně hledajícím, mají-li v sobě vnitřní otevřenost, se naopak bohoslužba může stát místem živého poznání Boha, i když mnoha jednotlivým věcem v obřadech nebudou rozumět a nebudou schopni si je přivlastnit. Aby však byla zachována čestnost, nesmějí být na jedné straně nuceni k projevům, se kterými by se nemohli vnitřně ztotožnit, na druhé straně jim nemohou být svěřovány liturgické služby, které předpokládají už výslovně křesťanskou víru.
V té souvislosti je také důležité nezapomínat, že bohoslužba nemůže být ze své podstaty nástrojem prvotní evangelizace, ta jí musí předcházet.

Plnohodnotná účast na bohoslužbě tedy předpokládá živou víru vyrůstající z Ježíšova evangelia: obrací se k takovému Bohu, jakého lidem dává poznat jeho Syn Ježíš (srov. Jan 14, 7-9), a následuje Ježíše v jeho synovsky prostém a důvěrném vztahu k Otci (Jan 17, 24-26).

Liturgickým slavením se tato evangelijní víra projevuje a je jím také dále prohlubována a živena (SC 9).

9. Liturgie je jeden ze základních projevů života církve, je dokonce označována za zdroj a vrchol jejího života. Nelze ji však vidět bez souvislosti s dalšími dvěma podstatnými projevy, kterými jsou svědectví či zvěstování evangelia (martyria) a život víry, který se projevuje láskou a službou (diakonia).

Izolovanost liturgického života vždy představuje nebezpečí. Může na jedné straně vést k tomu, že farnost bude vyčerpávat veškerý svůj elán v konání bohoslužeb: členové se realizují v rámci liturgie, ale neberou dost vážně své křesťanské, osobní i společné poslání, a to ani v budování skutečného farního společenství, ani „ve světě“, v rodinách, zaměstnání, občanském životě…. Na druhé straně se sice farnost může intenzivně ponořit do společného života i do služby okolnímu světu, ale pokud k tomu nebude hledat sílu a světlo v liturgii, případně nebude vše završovat Boží oslavou, dojde časem k vyprázdnění této snahy: nesená ve skutečnosti už jen lidskou silou a zaměřená jen k lidským cílům, přestane být projevem Boží přítomnosti a lásky ve světě. Zůstane jen obyčejným organizováním a sociálním servisem.

O skutečném stavu jednotlivé církevní obce tedy vypovídá především vyvážený poměr a hluboký vzájemný vztah všech tří základních projevů života církve: jen tam, kde se víra projevuje svědectvím i láskou, může být také věrohodně liturgicky slavena a jen společenství, které slaví liturgii, může skutečně a trvale přinášet lásku a svědectví.

10. Jelikož jedním ze základních prvků liturgie jsou znamení, je pro její pravdivost velmi důležité, aby jim účastníci bohoslužby opravdu rozuměli.

Některá znamení mají svůj původ přímo v Ježíšově životě a činech (svátosti), jiná jsou dědictvím z tradice starozákonního lidu, mnohá další si postupem času církev osvojuje z kultury národů, v nichž žije. Nalezneme zde znamení Boží lásky a starostlivosti o člověka i lidského obrácení k Bohu, znamení kajícnosti a odpuštění, odevzdání a přijetí, uzdravení a poslání, radosti i smutku, naděje a důvěry, společenství s Bohem a lidmi, budoucího dovršeného života, … Veliké bohatství nejrůznějších liturgických znamení je svědectvím o hlubokém, spásu přinášejícím rozhovoru a vztahu, který se po staletí rozvíjí mezi Bohem a jeho lidem. Každý je k němu zván a skrze účast na těchto znameních církve se stává jeho „dědicem“ a zároveň dostává „hřivny“, aby budoval jeho budoucnost (srov. KKC 1880). Proto je třeba v účastnících liturgie stále rozvíjet smysl pro symbolické vidění a jednání.

11. Požadavek vnitřní pravdivosti a čestnosti ve vztahu k Bohu, k sobě samému i k druhým má vést účastníky bohoslužby naléhavě k tomu, aby při liturgii nedělali pouze prázdná vnější znamení nebo aby gesty či slovy nevyjadřovali jiné postoje, než jaké opravdu vnitřně zaujímají.

Skutečná účast na bohoslužbě a jejích znameních tedy vlastně předpokládá trvalý proces obrácení a růst v duchovním životě.

Nezastupitelnou roli zde má bohoslužba slova, zvláště homilie, neboť v ní je člověk Ježíšovým evangeliem znovu a znovu oslovován a obnovován, aby pak mohl pravdivě slavit svátosti a žít z Božích darů.

12. Aby liturgická znamení mohla vždy opravdu účinně sloužit setkávání Boha a člověka „dnes“, musí být v konkrétním slavení používána způsobem, jež pravdivě zachovává jejich dvojí charakter: jsou to totiž jednak „znamení ze světa lidí“ a zároveň „znamení smlouvy s Bohem“ (KKC 1146 a 1150).

Velkou péči je proto potřeba věnovat tomu, aby konkrétní podoba slavení odpovídala kultuře a mentalitě účastníků bohoslužby, aby to opravdu byla „jejich“ znamení. Protože však liturgická znamení zároveň vypovídají o Bohu, nemohou být svévolně přetvářena k podobě poplatné pouze člověku – se stejnou pečlivostí je nutné se starat o to, aby mohla vždy odkazovat na tajemství Boha, který člověka přesahuje. Celé uspořádání liturgického prostoru, užívání postojů, gest, zpěvu, přírodních prvků má výše zmíněnému napomáhat.

Je správné a žádoucí, že bohoslužby slavené v odlišných historických a kulturních epochách, v odlišných prostředích, při různých příležitostech, s různými skupinami lidí mají odlišný charakter, ale stejný základ ve společné víře, svátostech a společenství církve (v prvních křesťanských stoletích, po skončení velkého pronásledování, v raném až pozdním středověku, po tridentském koncilu, po II. vatikánském koncilu, … na křesťanském Východě a Západě, …
ve městě, na venkově, v klášteře, … nedělní bohoslužba, všednodenní, při duchovní obnově, při významných společenských událostech, … s dětmi, mládeží, rodinami, starými lidmi, nemocnými, s celým farním společenstvím, … s lékaři, vojáky, lidmi zasaženými katastrofami, … v situacích smutku, radosti, … ), neboť „Tajemství slavené v liturgii je jedno, avšak formy, jimiž se slaví, jsou různé“ (KKC 1200).

Protože „liturgická rozmanitost může být zdrojem obohacení, ale může také vyvolávat napětí i rozkoly“ (KKC 1206), má se rozvíjet podle zákonů církve a pod péčí biskupů.

Okruhy a otázky

Okruh 2.1. - Víra jako předpoklad; vnitřní pravdivost slavení

Okruh 2.2. - Nejen liturgie, ale i svědectví a služba

Okruh 2.3. - Porozumění liturgii a jejím znamením

Okruh 2.1. - Víra jako předpoklad; vnitřní pravdivost slavení

2.1.1. Slavení liturgie musí nezbytně probíhat v atmosféře víry. Je pro nás víra skutečným základem naší účasti na liturgii? Nehrozí nám nebezpečí, že naše účast na liturgii upadne do mentality magického počínání?

2.1.2. Jak se snažíme předcházet nebezpečí formalismu a stereotypu v liturgii (například aby pozdrav pokoje nebyl prázdným gestem)?

2.1.3. Stává se pro nás bohoslužba místem živého poznání Boha? Je pro nás každá bohoslužba prohloubením naší víry? Jaký hluboký zážitek bychom uvedli jako příklad takového setkání?

Okruh 2.2. - Nejen liturgie, ale i svědectví a služba

2.2.1. Nezapomínáme na to, že liturgii nelze naplno prožívat bez svědectví a života z víry? Nehrozí nám izolovanost liturgického života?

2.2.2. Jak zabránit tomu, aby věřící vyčerpávali veškerý svůj elán v rámci liturgie a nezbýval čas na jejich osobní i společenské poslání? Každý má přece své místo, kam jej Pán poslal a kde má být svědectvím pro svět.

2.2.3. Je v našem farním společenství vyvážený a hluboký vzájemný vztah všech tří základních projevů života církve (liturgie, svědectví, služba)? Jak jsme toho dosáhli? Co můžeme ještě zlepšovat?

Okruh 2.3. - Porozumění liturgii a jejím znamením

Znamení a symboly (KKC 1145 – 1152); Slova a úkony (KKC 1153 – 1155); Obrazy, sochy (KKC 1159 – 1162); Liturgický prostor (KKC 1179 – 1186)

2.3.1. Požadavek vnitřní pravdivosti a čestnosti ve vztahu k Bohu nás všechny vede k plnějšímu chápání liturgie. Je třeba, abychom liturgii skutečně rozuměli. Nejsou nám na překážku nepochopené obřady?

2.3.2. Snažíme se stále rozvíjet naše porozumění liturgii tak, abychom viděli a chápali smysl symbolů a našeho jednání v liturgii? Jak?

2.3.3. Jak rozumíme symbolům v liturgii? Jaké znamení nebo symbol nás nejvíce oslovuje?

2.3.4. Rozumíme postojům (tomu, co v liturgii děláme a proč to děláme právě takhle) a dokážeme je upřímně prožívat? Nejsou to pro nás prázdná gesta?

2.3.5. Známe knihu, která by stručně a jednoznačně vysvětlovala smysl gest a postojů v liturgii? Jakou bychom doporučili někomu, kdo se chce o liturgii dozvědět co nejvíc?

2.3.6. Dokážeme rozlišovat mezi rozmanitostí v liturgii, která je zdrojem obohacení, a přeháněním, které může způsobovat rozkoly?

2.3.7. Jak může umění doplňovat liturgický prostor? Jak je tomu v našem kostele?

Přímluvy

Spasiteli, náš Pane Ježíši Kriste, tys naplnil Otcův plán spásy lidstva a jsi ve své Církvi přítomen různým způsobem. Duch Svatý chce a působí v srdci Církve, abychom žili Tvým životem.

· Ty jsi přítomen v mešní oběti v té síle svého božského života, lásky a milosti jako tehdy, když ses na Kalvárii obětoval za spásu světa. Nauč nás tvou eucharistickou přítomnost prožívat v co nejdůvěrnějším spojení s tebou…

· Ty jsi přítomen i ve svém slově, ty sám mluvíš, když se v bohoslužbě předčítá Písmo svaté. Nauč nás umění naslouchat a být vnímavými k tvému slovu…

· Ty jsi přítomen i tam, kde se schází tvá církev, kde se modlí a zpívá k tvé oslavě. Výslovně jsi slíbil, že tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v tvém jménu, jsi mezi nimi. Učiň Církev domovem pro všechny lidi a školou opravdové lásky…

· Ty jsi přítomen ve svátostech Církve. Kéž se touto cestou tvůj život a tvá láska neustále a mocně přelévá do našich srdcí a životů a skrze nás do prostředí světa, ve kterém žijeme…

Pokračují individuální přímluvy

Uvedení modlitby Páně

Kapitola 3 – Živá liturgie

Společenství církve – farnost, diecéze, univerzální církev – rozdělení služeb – příprava liturgie a společná zodpovědnost – liturgická formace a péče o nositele služeb – konzumní mentalita a nezralá seberealizace – ochota ke službě

13. Liturgie je úzce propojena s celým životem a vztahy v církevní obci (SC 10). Proto má-li být liturgie živá, předpokládá opravdu živé společenství církve.

Papež Pavel VI. k tomu řekl: „Jsou věřící spojeni v lásce, v lásce Kristově? Pak je to živá farnost, zde je pravá církev… Jsou věřící spolu jen proto, že jsou přihlášeni v křestní matrice? Jsou shromážděním jen proto, že v neděli jsou na mši – a přitom se neznají a možná na sebe navzájem nevraží? Je-li tomu tak, pak církev není vnitřně spojena, to pojidlo, které ze všech má udělat skutečnou organickou jednotu, ještě nepůsobí…“

Podobně hovoří text 10. řádné synody biskupů, konané v říjnu 2001: „Síla společenství dává růst církvi do šířky i do hloubky … silou církve je společenství, její slabostí jsou rozdělení a rozpory“ (IL 62n).

Snad nejsilněji to vyjádřil papež Jan Pavel II. v apoštolském listě Novo Millenio Ineunte: „Nedělejme si iluze: bez této duchovní snahy by vnější nástroje společenství nebyly k ničemu. Staly by se bezduchými strukturami, spíše maskami, které společenství jen předstírají, než že by byly cestou k jeho vytváření a růstu“ (čl. 43)… Musíme učinit církev domovem a školou společenství“ (tamtéž).

Na prvním místě tedy stojí nutnost začít v duchu evangelia vytvářet živý lid Boží – a to ještě dříve, než začne bohoslužba.

14. Toto povolání ke skutečnému společenství církve nezahrnuje jen právě shromážděnou obec, ale také žité vnitřní spojení s celou místní církví a církví univerzální, s církví vítěznou a trpící (vzývání svatých a vzpomínka ¨na zemřelé).

Jeho liturgickým výrazem je zmiňování diecézního biskupa a papeže v eucharistické modlitbě; dále přímluvy, v nichž shromáždění překračuje hranice svých vlastních potřeb: tváří v tvář nejrůznějším problémům druhých lidí se modlí za růst Božího království v celé diecézi a na celém světě; a také závěrečné poslání mše „Jděte ve jménu Páně“: v něm jsou společenství i jednotlivci vyzýváni, aby s odvahou a úměrně k přijatým obdarováním přijali spoluzodpovědnost za celé dílo evangelia.

Sounáležitost s diecézí vyžaduje především oboustranně živý vztah s biskupem – ten má závažný úkol být „služebníkem společenství“. Znamená to na jedné straně biskupovu starostlivou a všestrannou podporu života farní obce, na straně druhé ochotné zapojení farnosti do biskupem vedené služby evangeliu v rámci celé místní církve. Takové společenství umožňuje farnosti, aby žila z duchovního i materiálního bohatství celé diecéze a zároveň ho obohacovala o své vlastní hřivny.

Účast na životě univerzální církve se naplňuje podobně: čerpáním z bohatství života celé církve a přiměřenou účastí na její službě, starostech i radostech.

Jsou-li tato pouta živá (samozřejmě úměrně možnostem konkrétního společenství), budou mít svoji autentickou živost i znamení, která o nich v liturgii vypovídají.

Důležité je, že požadavek, aby liturgie byla nesena živým společenstvím Božího lidu (na všech jeho rovinách – ve farnosti, diecézi i univerzální církvi), má význam nejen pro vnitřní obnovu církve, ale i pro její plodnou přítomnost ve světě. (srov. Jan 17, 21)

15. Má-li se v liturgii živě „zjevovat“ církev jako Kristovo tělo, v němž všechny údy spolupůsobí k dobru celku, musí se živě uskutečňovat rozdělení služeb.

„Liturgické úkony přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí“ (SC 26) a „… každý věřící má konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci“ (SC 28). Tam, kde by farnost byla „zklerikalizovaná“ a vedená systémem „jednoho muže“, projeví se to zákonitě i na podobě liturgického slavení, které pak nevyjadřuje dostatečně, nebo dokonce přímo popírá výše zmíněný princip.

Svěcení služebníci (tj. biskup, kněží a jáhni) jednají v osobě Krista – Hlavy („in persona Christi Capitis“), tzn. v jeho pověření a autoritě, ne z vlastního zmocnění ani z pouhého pověření shromážděním. Děje se tak v síle církví uděleného svěcení, kterým je Duch Svatý k tomu uschopnil. Při liturgii proto předsedají shromáždění (KKC 1142) a jako pastýři ho vedou a sytí Božím slovem a milostí (LG 11).

Ostatní služby, které se nepředávají svěcením, ale jsou svěřovány svým nositelům prostým ustanovením, jsou služby vlastní laikům, nikoliv duchovním. Jsou to skutečné liturgické služby a nelze je chápat ani jako suplování úlohy svěcených služebníků, ani jako pouhé průchozí stupně
k získání svěcení. Jedná se především o samostatnou a trvalou službu akolyty a lektora, které se mají udělovat bez rozdílu jak těm, kteří směřují ke kněžství, tak i ostatním. Také další členové shromáždění vykonávají skutečnou liturgickou službu (např. varhaník, kantor, členové chrámového sboru, ti, kdo konají sbírku a přinášejí dary, sakristán, ostiář, katechista ap.; srov. SC 29). Bylo by možné využít pravomoci biskupské konference a zavést řádné liturgické ustanovení i pro některé tyto služby.

16. Rozdělení služeb pomáhá vytvářet vědomí spoluzodpovědnosti všech za liturgické slavení. Aby se mohla tato spoluzodpovědnost prakticky uskutečňovat, je třeba podněcovat vznik farních liturgických pracovních skupin, jak je to po mnohá desetiletí běžné v mnoha farnostech v zahraničí. Taková skupina se pak pod vedením zodpovědného kněze či jáhna pravidelně podílí na přípravě nedělní bohoslužby i jiných slavností. Měli by ji tvořit zodpovědní a příslušně vzdělaní členové farní obce, kteří zastupují jednotlivé liturgické služby.

17. Pro živé slavení bohoslužby a její hlubší prožívání je velmi důležité neustálé prohlubování poznání liturgie – trvalá formace.

a) První oblastí formace jsou studenti teologických fakult, a to jak kandidáti kněžství, tak i budoucí trvalí jáhnové, pastorační asistenti a asistentky. Nauka o liturgii musí být chápána jako disciplína, která patří mezi hlavní teologické obory (SC 16). Musí vycházet ze základních teologických principů. Teorie však má být spojena s praxí, takže studenti nejenže se slavení liturgie účastní, ale také se podílejí na jeho přípravě. Slavení v menších společenstvích umožní rozpoznat význam jednotlivých úkonů a prvků liturgie.

b) Druhou oblastí je stálá liturgická formace kněží a jáhnů již působících v pastorační službě. Bylo by dobré obnovit tradici „liturgických dnů“, kde by účastníci byli seznamováni s novými poznatky a teologickým vývojem.

c) Stálá formace věřících by měla být ve farnostech zajišťována aktivitou nejen kněze, ale celého pastoračního týmu (farář, jáhen, katecheté, kantor, akolyté, lektoři, schola). Především lektoři a akolyté mají být nejen sami formováni, ale mají být zároveň aktivními pracovníky na formaci druhých (ministranti, scholy). Podíl všech zmíněných služebníků na přípravě nedělní bohoslužby a jiných slavností je třeba všemožně podporovat.

Všem, kteří se trvale a aktivně věnují liturgickým službám, by měla být věnována také dostatečná osobní pastorační péče a pomoc.

Správně a hodnotně slavená liturgie s rozdělením služeb je tou nejlepší formací věřících. Je zřejmé, že na liturgické formaci se významně podílejí také rodiče při rodinné výchově.

18. K plné, uvědomělé a aktivní účasti na bohoslužbě jsou věřící mocí křtu nejen oprávněni, ale i zavázáni (srov. SC 14).

Tomu však může být na překážku na jedné straně konzumní mentalita společenství, projevující se sklonem ponechat všechno na knězi, případně na „hrstce věrných“, neochotou převzít jakoukoliv službu a sklonem nechat se při liturgii pasivně a pohodlně „obsloužit“. Na druhé straně může být ovšem zdrojem velkých problémů nezralá snaha po sebeprosazení a seberealizaci jednotlivých věřících, kteří se pak zmocňují liturgických služeb jako osobního privilegia, nepřistupují k nim jako ke skutečné službě a nejsou ochotni ponechat prostor pro uplatnění ostatních. Tohoto pokušení nejsou prosti ani svěcení služebníci.

Motivací všech členů společenství k aktivnímu přijetí podílu na liturgických službách by měla být pokorná a zároveň odvážná ochota sloužit svými hřivnami a obdarováními Bohu i bratřím a sestrám a zároveň ponechat prostor pro právoplatné uplatnění druhých.

Okruhy a otázky

Okruh 3.1. - Společenství církve - farnost, diecéze, univerzální církev

Okruh 3.2. - Rozdělení služeb a ochota ke službě (KKC 1140 – 1144; SC 28, 29)

Okruh 3.3. - Příprava liturgie a společná zodpovědnost

Okruh 3.4. - Liturgická formace a péče o nositele služeb (SC 14)

Okruh 3.1. - Společenství církve - farnost, diecéze, univerzální církev

3.1.1. Jak prožíváme skutečnost, že společenství církve nejsme jen my, shromáždění v kostele, ale jsme vnitřně spojeni s celou místní církví i s církví univerzální? Uvědomujeme si ty momenty v liturgii, kdy prosíme za celou církev, spojujeme se v modlitbě se svým biskupem? Kdy nejsilněji při liturgii prožíváme vědomí univerzální církve?

3.1.2. Zapojujeme se ochotně do služby evangeliu vedené biskupem v rámci celé naší diecéze?

3.1.3. Jak se účastníme na životě univerzální církve (modlitbou, účastí na službě, sledujeme dění ve světě v církvi atd.)?

Okruh 3.2. - Rozdělení služeb a ochota ke službě (KKC 1140 – 1144; SC 28, 29)

3.2.1 Dbáme při rozdělení služeb v naší farnosti na přirozené schopnosti každého z nás? Dáváme svá obdarování k dispozici ve službě celému společenství? Jak? (Například kdo pěkně čte, mohl by se stát lektorem, kdo má hudební nadání, vede sbor nebo hraje na varhany apod.)

3.2.2 Máme v naší farnosti ustanovené lektory a akolyty? Jak probíhalo jejich ustanovení? Nechápeme jejich službu jen jako suplování úlohy duchovního? Uvědomujeme si, že jsou to služby vlastní laikům, nikoli duchovním?

3.2.3 Jaké další služby máme v naší farnosti? (varhaník, kantor, členové chrámového sboru, ti, kdo konají sbírku a přinášejí dary, kostelník, katecheta apod.)

Okruh 3.3. - Příprava liturgie a společná zodpovědnost

V Katechismu čteme, že liturgii koná celé shromáždění, že tedy každý věřící je „liturgem“ (KKC 1144).

3.3.1. Cítíme (každý osobně) zodpovědnost za to, jak je liturgie slavena? Nebereme to jako záležitost kněze a několika lidí okolo? Jak se mohou všichni věřící podílet na tom, aby liturgie byla opravdovou oslavou vykoupení?

3.3.2. Co můžeme dělat pro to, aby zapojení laiků do liturgie bylo uvědomělé a aby opravdu vnitřně prožívali to, co konají?

3.3.3. Máme v naší farnosti liturgickou pracovní skupinu, která by se pod vedením zodpovědného kněze či jáhna pravidelně podílela na přípravě nedělní bohoslužby i jiných slavností?

3.3.4. Máme v naší farnosti nějaký zvláštní způsob vyjádření účasti všech věřících na slavení (např. možnost věřících symbolicky předkládat dary – žehnání pokrmů ve velikonoční liturgii, intence, starosti napsané na lístečcích předané současně se sbírkou farnosti, děti přinášející dary v průvodu atd.)?

3.3.5. Objevují se v naší farnosti při liturgii přímluvy formulované aktuálně, nebo spontánní přímluvy laiků?

3.3.6. Dáváme našemu duchovnímu správci intence ke slavení bohoslužby ze svého života (za nemocného příbuzného, za zemřelé, za návrat z dlouhé cesty, za dobrý konec nějaké nepříjemnosti ...)?

Okruh 3.4. - Liturgická formace a péče o nositele služeb (SC 14)

3.4.1. Je v naší farnosti zajištěna stálá liturgická formace věřících, jak to požaduje Konstituce o posvátné liturgii? Kdo tuto formaci vede a jak my sami se můžeme na takové přípravě podílet?

3.4.2. Věnujeme v naší farnosti (společenství) čas pravidelné přípravě ministrantů?

3.4.3. Uvědomujeme si, my, rodiče, že bychom se měli věnovat liturgické formaci našich dětí? Jak to děláme?

Přímluvy

Bože, ty jsi Láska a chceš naše dobro. Poslal jsi nám svého Syna a ten stále zůstává s námi. Jeho přítomnost můžeme zvláštním způsobem prožít v přijímání svátostí. Jimi jsme posvěcováni, v nich nám předáváš Boží život.

· Děkujeme ti, že nás zveš do společenství lidí. Tvoje blízkost však naplňuje člověka víc než cokoli jiného. Pomoz nám uvědomit si tuto skutečnost, kdykoli se shromažďujeme kolem tvého stolu, abychom chtěli být především s tebou…

· Přicházíš mezi nás a daruješ se nám zvláště ve svátostech. Ať máme v sobě pokoru přijmout nauku a vedení Církve, ať probouzíme i my touhu darovat se ti a nehledáme jen vlastní uspokojení…

· Působíš tajemným způsobem ve svátostných znameních. Správně dokáže přijímat jen ten, kdo je otevřený pro dárce. Kéž se dokážeme ztišit v srdci, abychom lépe přijímali tvé tiché a silné působení…

· Ty v nás působíš proměnu tím, že vstupuješ do našeho života. Uč nás, prosíme, vnímavosti k potřebám bližních a veď nás k tomu, ať všechno ve svém životě, setkání s lidmi, práci i odpočinek, prožíváme s Tebou, aby náš život byl křesťansky pravdivý…

Pokračují individuální přímluvy

Uvedení modlitby Páně

Kapitola 4 – Podoby slavení liturgie

19. Středem liturgického života křesťanské obce a zároveň zdrojem její jednoty je nedělní slavení eucharistie. Slavení neděle je jedním ze základních „poznávacích“ znamení křesťana. V „den Páně“ (Zj 1, 10) se církevní obec shromažďuje v Duchu Svatém kolem vzkříšeného Pána a „skrze něho, s ním a v něm“ vzdává chválu a dík Otci. Pastýři církve mají věřící stále povzbuzovat k tomu, aby „slavili toto podivuhodné dílo, které Kristus ve svém velikonočním tajemství vykonal“ (apoštolský list Vicessimus Quintus Annus, 6). Jestliže by věřící z lhostejnosti dlouhodobě zanedbávali svou účast na nedělní bohoslužbě, byl by to projev a důsledek jejich odcizení se Kristu a životu celé obce.

Nedělní eucharistie je shromážděním farní rodiny kolem Pánova stolu slova a eucharistie. Zároveň je neděle svátkem rodiny, která se má v tento den také shromáždit kolem rodinného stolu. Stále častější absence rodinného setkání u slavnostního stolu v neděli i o jiných příležitostech může negativně ovlivňovat chápání významu společného setkání farní obce kolem nedělního stolu slova a eucharistie. Někdy také přemíra nedělních akcí mimo farnost (poutě, zájezdy, setkání) má na společné slavení nedělní bohoslužby negativní vliv. Rozměr farnosti jako rodiny by mohl být vyjádřen také např. přátelským setkáním farníků po bohoslužbě na způsob starokřesťanské agapé.

Jestliže hovoříme o nedělní eucharistii jako o povinnosti (CIC 1247), pak musíme hovořit také o právu věřících na toto slavení (CIC 213n). Neslaví-li obec nedělní eucharistii, je to pro její existenci a životnost ohrožující. Je třeba udělat vše pro to, aby pokud možno všem společenstvím bylo nedělní eucharistické slavení umožněno.

Trvale přijatelným řešením není zvyšování počtu mší sloužených jedním knězem a ideální zřejmě také není – i když v podmínkách některých farností se tomu dnes nelze vyhnout – sjíždění nebo přepravování věřících na mši mimo jejich skutečnou farnost, neboť mají žít jako církev v místě (místní církev) a slavení nedělní eucharistie k tomu neodmyslitelně patří.

Je třeba zkvalitnit pastoraci nových kněžských a jáhenských povolání. Zároveň není třeba se obávat svobodné diskuse o podobě této služby v dnešní církvi, způsobu přípravy a požadavcích kladených na její kandidáty.

V církevních obcích, ve kterých se pro nedostatek kněží nemůže v neděli slavit eucharistie, je třeba vyzývat k tomu, aby se věřící sešli ke slavení bohoslužby slova – pravidelný týdenní rytmus by neměl být narušen a přítomnost Pána ve společenství a ve slově je také reálnou přítomností. K tomu je jistě nutné zajišťovat duchovní i odbornou formaci osob vhodných k vedení těchto bohoslužeb, ale také dbát na to, aby věřící dobře rozlišovali mezi uvedeným typem nedělní bohoslužby a skutečným aktuálním slavením eucharistie.

20. Samo slavení eucharistie v sobě nese několik základních významů, které jsou podstatné pro plnohodnotný život z evangelia, a je tedy důležité je v životě křesťanské obce prožívat v celé jejich šíři. Trvalá jednostrannost by nepochybně vedla k mrzačení života víry.

„Nevyčerpatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými jmény“, která se pro její označení v církvi používají, a „každé z nich vyzdvihuje některé její rysy“ (srov. KKC 1328 – 1332):

Eucharistie, mše sv., je díkůvzdáním Bohu (řecké sloveso eucharistein znamená právě „děkovat“), je to také Nejsvětější oběť, neboť zpřítomňuje Kristovu oběť na kříži a zahrnuje i oběť církve. Zároveň je to i Večeře Páně, protože jde jednak o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení, a také o předjímání svatební hostiny Beránka v nebeském Jeruzalémě. Od dob prvních křesťanů se nazývá lámáním chleba, neboť se v ní vyjadřuje, že všichni, kteří přijímají jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo. Výraz přijímání (communio) vyjadřuje, že věřící k sobě důvěrně přijímají Krista a on přijímá je, spojují se s ním a on jim dává účast na svém těle a své krvi. Mši sv. uzavírá vyslání věřících, missio („jděte ve jménu Páně“), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě.

Vztah všech těchto rovin a jejich různé zdůraznění při konkrétním slavení (nedají se samozřejmě všechny vyzdvihovat najednou) vyvolává řadu otázek a skutečných nebo zdánlivých problémů – je dobré o nich hovořit.

21. Liturgie nezahrnuje jen samotnou mši sv., ale také slavení ostatních svátostí, svátostin, liturgického roku a denní modlitby církve.

Svátosti Nového zákona ustanovil Ježíš; je jich sedm, týkají se všech úseků a všech důležitých okamžiků života křesťana: díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Tradičně se rozdělují na svátosti uvedení do křesťanského života neboli iniciace (křest, biřmování, eucharistie), svátosti uzdravení (smíření, pomazání nemocných) a svátosti, které slouží společenství a poslání věřících (kněžství, manželství). Eucharistie v tomto organismu zaujímá jedinečné postavení, protože „ostatní svátosti jsou k ní zaměřeny jako ke svému cíli“ (srov. KKC 1210n).

V oblasti křesťanské iniciace je důležité vyhodnotit zkušenosti s obnoveným katechumenátem a s vytvářením skupin katechumenů. U dospělých nelze od udílení křtu a eucharistie oddělovat biřmování. Je to proti smyslu iniciace a její jednotě – eucharistie představuje její završení. Biskup se buď sám ujme celé iniciace dospělého, nebo ji celou svěří příslušnému knězi a s nově pokřtěnými se pak může osobně setkat třeba v závěru velikonoční doby. Při samostatné přípravě k biřmování (u dospělých, kteří byli pokřtěni v dětství) je třeba zdůraznit souvislost této svátosti s celou iniciací, zvláště se křtem. U křtu dětí by neměl být opomíjen církevní aspekt této svátosti: nově pokřtěný je začleněn do konkrétní místní církevní obce. Křest tedy není soukromou záležitostí, ale slavností farní rodiny, kterou rodina pokřtěného má spoluvytvářet. (srov. KKC 1213 – 1413)

Pro správné slavení svátosti smíření je třeba neustálé formace v oblasti vnitřního obrácení, jehož motivem je blízkost Božího království v Kristu (srov. Mk 1, 15). Kající pobožnosti, duchovní obnovy, společné slavení svátosti smíření a v neposlední řadě kvalitní duchovní a liturgické texty – to vše lze velmi plodně využívat k překonání formalismu zpovědí – nesmírně cenné je zde vše, co pomáhá autenticky rozpoznávat a hojit odcizení hříchu v mnoha složitých hledáních i zodpovědnostech současných lidí. Ponechávat je v procesu obrácení bez duchovní pomoci církve znamená podkopávat posléze plodnost samotné liturgie svátosti smíření.

Dosti opomíjeno bývá pokání prožívané nikoliv jako akt osobní zbožnosti, ale jako postoj společně nesený celou obcí (např. při kajících bohoslužbách v postní době), která se spolu s Ježíšem solidarizuje s hříchem zasaženým světem a zástupně za celé lidské společenství se kajícně obrací k Otci (srov. Mt 3, 13-17, KKC 1422 – 1484)

U svátosti pomazání nemocných je nutné prosazovat (proti stále ještě rozšířeným představám) jasné vědomí, že se jedná o svátost pro nemocné, nikoliv umírající (tou je viatikum). Je velmi potřebné promýšlet běžnou praxi udílení této svátosti a navázat ji intenzivněji na celý komplex lidské (především rodinné), zdravotní a duchovní péče o nemocného. Nemocní a staří lidé ve farnostech jsou darem i výzvou pro celé společenství, které by mělo nacházet cestu, jak se jich opravdově ujímat a umožnit jim účast na společném životě z evangelia. V této souvislosti pak mají významnou roli i bohoslužby se společným udílením této svátosti. (srov. KKC 1499 – 1525)

Slavení svátosti manželství, které je samo o sobě velmi prosté, vyžaduje kvalitní lidskou i křesťanskou přípravu snoubenců, což je ale především otázka pastorační.

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi poslání vést Boží lid, které svěřil apoštolům Kristus. Ti, kdo jsou k této službě voláni, by měli radostně odpovědět a snažit se být co nejlepšími služebníky lidu Božího. My ostatní bychom je měli podporovat modlitbou. Kristova přítomnost v knězi se nemá chápat tak, jako by byl kněz dokonalý a zbavený vší lidské slabosti. Síla Ducha Svatého neruší lidství kněze. Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství (všeobecné kněžství). Je však zvláštní služba, udělená svátostí kněžství. Jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství.

Svátostiny ustanovila církev k posvěcování některých církevních služeb, některých životních stavů, nejrůznějších událostí křesťanského života, i používání věcí prospěšných člověku. Odvozují se z křestního kněžství: každý pokřtěný je povolán být požehnáním a sám žehnat. Žehnání je vždy chválou Boha a prosbou o jeho dary a mnohá z nich mohou běžně konat laici. Některá požehnání mají trvalý dosah: zasvěcují osoby Bohu a vyhrazují předměty a místa pro bohoslužebné účely. Patří sem také exorcismy, tedy prosby církve (která také stanoví pravidla o jejich používání), aby ve jménu Ježíše Krista byla některá osoba nebo předmět chráněna proti vlivu zla a vymaněna z jeho poroby. (srov. KKC 1667 – 1673)

Všechny svátosti mají za svůj cíl poslední paschu (přechod) Božího dítěte, která je přes smrt uvádí do života v Království. Církev ho jako matka doprovází na konci jeho pouti, aby ho předala do rukou Otce. Při slavení pohřbu se zaměřuje na to, aby vyjádřila se zesnulým účinné společenství, aby se na něm podílela obec věřících a aby byl zvěstován věčný život. (srov. KKC 1680 – 1690)

22. Liturgický rok byl koncilní reformou pozměněn. Obnova přinesla zdůraznění slavení jednotlivých tajemství Kristova života jakožto zásadních událostí dějin spásy, která dostala v běhu liturgického roku absolutní přednost před oslavou světců. Prakticky to znamená především již zmíněné výrazné vyzdvižení neděle, dne Páně, kdy si církev připomíná Ježíšovo zmrtvýchvstání. Velká péče byla věnována také tomu, aby dostatečně vynikla vlastní dynamika jednotlivých liturgických dob a svátků Páně (srov. SC, kap. 5). Život křesťanské obce by se měl odehrávat především v jejich rytmu.

23. Denní modlitba církve (breviář) je hlasem církve, celého tajemného Těla vzdávajícího chválu Bohu. Je to veřejná modlitba, ale také zdroj zbožnosti a živý pramen osobní modlitby. Podle dávné křesťanské tradice je sestavena tak, aby Boží chvála posvětila celý průběh dne i noci. Někteří věřící mají účast na této modlitbě uloženou jako závazek (svěcení služebníci, řeholníci), všem se však velmi doporučuje. Přednost má modlitba konaná ve společenství. (srov. SC, kap. 4) Jak potvrzují zkušenosti mnoha farností, nějaká podoba společné účasti na denní modlitbě církve je pro křesťanskou obec velkým duchovním obohacením a také plodným sjednocujícím prvkem. Na překážku však může být někdy příliš složitý výběr textů a také vysoké náklady na pořízení příslušných knih. Zjednodušené a cenově dostupné vydání breviáře (např. jen prostý čtyřtýdenní cyklus ranních a večerních chval) není ještě, bohužel, v češtině k dispozici.

24. Je třeba podporovat liturgické slavení pro speciální skupiny (senioři, nemocní, mládež, děti,… ), které nenarušuje jednotu farnosti a je vždy zaměřeno ke slavení celé obce, ale zároveň legitimně umožňuje hlubší přiblížení liturgických forem konkrétní situaci účastníků. Zvláště bohoslužby pro děti, které je vždy třeba pečlivě připravit, umožňují dětem velké aktivní zapojení včetně služeb, a děti jsou tak nenuceně uváděny do symbolické struktury liturgie. Homilií mohou být osloveny jim odpovídajícím způsobem.

Okruhy a otázky

Okruh 4.1. - Slavení neděle a liturgický rok

Okruh 4.2. - Mše svatá

Okruh 4.3. - Ostatní svátosti

4.3.1. - Křesťanská iniciace (křest, biřmování, eucharistie)

4.3.2. - Svátosti uzdravení (svátost smíření, pomazání nemocných)

4.3.3. - Svátosti, které slouží společenství a poslání (kněžství, manželství)

Okruh 4.4. - Denní modlitba církve

Okruh 4.5. - Bohoslužby pro speciální skupiny

Okruh 4.1. - Slavení neděle (KKC 1166 – 1171)

4.1.1. Neděle je středem liturgického života. Slavíme skutečně neděli jako „den Páně” – tedy nejen účastí na eucharistii, ale prožíváním celého dne jako slavnosti? Jak? Těšíme se na neděli? Čím je pro nás neděle výjimečná?

4.1.2. Pokud není v naší farnosti pravidelně v neděli mše svatá, jak tuto situaci řešíme (jezdíme jinam, bohoslužba slova ...)?

4.1.3. Nezavaluje nás přemíra nedělních akcí mimo farnost (poutě, zájezdy, setkání)? Snažíme se prožívat neděli ve farnosti, setkávat se a slavit společně? Koná se v naší farnosti nějaké přátelské setkání farníků (po mši svaté, navečer ...)?

Okruh 4.2. - Mše svatá - eucharistie

4.2.1. Jak se připravujeme na mši svatou? Přicházíme na mši svatou s prázdnýma rukama, nebo neseme obětní dar? (Přinést mohu nejen dobré skutky, ale i těžké chvíle přijaté a nabídnuté Bohu s láskou jako oběť)

4.2.2. Přicházíme na mši svatou se všemi smířeni? (Když přicházíš k oltáři se svým darem a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar a jdi se napřed smířit.)

4.2.3. Připravujeme se nějak doma na mši svatou (cestou do kostela, v kostele před začátkem mše svaté)?

4.2.4. Před svatým přijímáním zachováváme půst jednu hodinu (kromě vody a léků). Je to pro mne příležitost k růstu touhy po setkání s Kristem a čas pro smíření či přípravu daru?

Okruh 4.3. - Ostatní svátosti

4.3.1. - Křesťanská iniciace (křest, biřmování, eucharistie)

4.3.1.1. Slaví se v naší farnosti (společenství) křty dětí při společné liturgii? Jak? Víme dopředu, že křest bude, a můžeme se na přijetí nového člověka do společenství připravit? Těšíme se?

4.3.1.2. Děláme v naší farnosti (společenství) pravidelnou obnovu křestních slibů? Jak si my sami připomínáme svůj křest (slavíme své křesťanské „narozeniny”, jdeme na mši svatou, zvláštní modlitbou apod.)?

4.3.1.3. Jaké jsou naše zkušenosti s katechumenátem dospělých? Dělá náš duchovní správce slavnostní přijetí do katechumenátu, skrutinia apod.? Známe se s těmi, kteří se na svátost křtu připravují, přijímáme je nejen do společenství v kostele, ale také do svých srdcí? Modlíme se za ně? Nabízíme jim svou pomoc a přátelství?

4.3.1.4. Je v naší farnosti zvykem, že nově pokřtěný dospělý je také hned biřmován, aby byla iniciace završena? Biřmuje u nás otec biskup, nebo pověřuje kněze?

4.3.1.5. Jak jsou v naší farnosti (společenství) konány přípravy ke svátostem?

4.3.1.6. Jak se naše společenství ve farnosti staví k situaci, kdy přijdou o udělení svátostí požádat lidé, kteří přímo vyjádří, že křesťansky žít nebudou, ale svátosti přijmout chtějí (ze zvyku v rodině, pěkný obřad v příjemném prostředí atd.)? Mají takoví lidé možnost seznámit se se společenstvím v naší farnosti? Jak jim nejsnáze pomoci nalézt cestu ke Kristu?

4.3.2. - Svátosti uzdravení (svátost smíření, pomazání nemocných)

4.3.2.1. Připravujeme se na svátost smíření? Jakým způsobem? Snažíme se zpytovat pravidelně svědomí a snažit se tak o neustálé vnitřní obrácení?

4.3.2.2. Jak se bráníme nebezpečí formalismu svátosti smíření?

4.3.2.3. Svátost smíření je také bohoslužba, má svoji liturgii. Může se při ní číst z Písma, kněz může duchovně povzbudit pár slovy atd. Jaká je praxe u nás? A jak bychom si představovali, že by to mělo být?

4.3.2.4. Konají se v naší farnosti (společenství) kající pobožnosti, duchovní obnovy nebo společná slavení svátosti smíření? Odpovídá výběr textů a způsob konání skutečně podmínkám a situaci celého našeho společenství nebo jednotlivých skupin (děti, nemocní atd.)?

4.3.2.5. Uděluje se v naší farnosti (společenství) svátost pomazání nemocných společně?

4.3.2.6. Máme možnost o tuto svátost požádat? Napadlo nás to někdy? Prožívali jsme přijetí této svátosti sami, nebo s celou rodinou, s farností ... ? Konáme v naší farnosti bohoslužby se společným udílením této svátosti?

4.3.2.7. Jak můžeme více podporovat vědomí, že se jedná o svátost pro nemocné, nikoliv jen pro umírající?

4.3.2.8. Nezapomínáme na to, že i donášení eucharistie nemocným svým způsobem patří k liturgii? Je o naše nemocné v tomto smyslu řádně postaráno?

4.3.2.9. Podívejme se do našeho okolí. Najdeme staré a nemocné, kterým bychom mohli zprostředkovat návštěvu kněze?

4.3.3. - Svátosti, které slouží společenství a poslání (kněžství, manželství)

4.3.3.1 Jak se v naší farnosti připravují snoubenci na manželství? Jak bychom si takovou přípravu představovali? Co by v ní rozhodně nemělo chybět?

4.3.3.2 Jsou v naší farnosti běžné sňatky se mší svatou nebo bez ní? V který den obvykle?

4.3.3.3 Jaké symbolické prvky zařazuje náš duchovní správce při udělování svátosti manželství?

4.3.3.4 Žehnají rodiče snoubencům před sňatkem? Jaké vlastní zvyky doprovázejí svátost manželství v naší farnosti, rodině, oblasti? Co pro nás tyto zvyky znamenají?

4.3.3.5 Přijal někdo z našeho okolí svátost kněžství? Byli jsme na svěcení? Měl primici v našem kostele? Jak jsme tuto slavnost prožívali?

4.3.3.6 Modlíme se za kněžská povolání z naší farnosti? Jak bychom reagovali na povolání našeho syna či bratra?

Okruh 4.4. - Liturgický rok a denní modlitba církve

4.4.1. Prožíváme liturgický rok v rytmu zásadních událostí dějin spásy? Které slavnosti a svátky se našeho srdce nejvíce dotýkají?

4.4.2. Slavíme svátky svých patronů? Jakým způsobem? Jdeme na mši svatou, modlíme se doma atd.?

4.4.3. Jak se mění náš liturgický prostor v průběhu roku?

4.4.4. Jaké liturgické (popř. modlitební) knihy doma máme? Vlastníme Misál pro laiky, breviář, benedikcionál atd.? Máme možnost do těchto knih nahlédnout na faře (popřípadě jinde)? Kde? Umíme se v knihách orientovat, naučil nás to někdo?

4.4.5. Modlíme se denní modlitbu církve (breviář)? Pravidelně, občas, o svátcích, vybíráme zajímavé texty? Jak tato modlitba může obohacovat život společenství? Slavíme alespoň občas společné nešpory?

Okruh 4.5. - Bohoslužby pro speciální skupiny

4.5.1. Konáme v naší farnosti bohoslužby pro děti, mládež, nemocné, seniory atd.? Jak taková bohoslužba vypadá, jak je adresátům přiblížena? Jak to udělat, aby taková bohoslužba nenarušovala jednotu farnosti?

4.5.2. Jak se u vás děti zapojují do liturgie? Jak podnítit děti k živému zájmu o dění ve farnosti, aby se těšily na nedělní mši svatou?

4.5.3. Uvažovali jsme o možnosti zajistit předškolním dětem bohoslužbu slova ve zvláštním prostoru s programem přiměřeným jejich věku? Do společného prostoru mohou vstupovat děti např. s obětním průvodem. Pokud už to tak máte zavedené, jaké máte zkušenosti?

4.5.4. Konají se v naší farnosti (společenství) jiné zvláštní bohoslužby (poděkování za úrodu, výročí založení obce, mše myslivců – svatohubertská, posvícení, začátek školního roku...)?

Přímluvy

Vděčně prosme Boha Otce, neboť On nám poslal svého Syna, aby jako neposkvrněný Beránek vzal na sebe hříchy světa a při každé eucharistické slavnosti se znovu za nás obětuje, aby nám dal nový život. S důvěrou volejme:

· Bože, dej nám víru, že tvůj Syn, Ježíš Kristus, je při mši svaté přítomen mezi námi v plné síle své božské oběti, kterou spasil svět… Pane, dej nám více víry!

· Dej, ať všichni, kdo se shromažďují ke slavení eucharistie, zakoušejí přítomnost zmrtvýchvstalého Krista, který přišel mezi nás, aby nám přinesl pokoj a smíření… Pane, dej nám více víry!

· Pomáhej nám před každým slavením eucharistie odstranit ze srdce všechnu nesmiřitelnost, nepokoj, nelásku, abychom mohli mít účast na vytvoření rodiny Božích dětí a utvářeli prostředí, kde by Zmrtvýchvstalý mohl konat své dílo… Pane, dej nám více víry!

· Dej nám sílu i v životě a v práci všedních dnů vyzařovat plody, načerpané z eucharistické slavnosti, lásku a radost, pokoj, chválu, díkůčinění… Pane, dej nám více víry!

Pokračují individuální přímluvy

Uvedení modlitby Páně

Kapitola 5 – Liturgie v dialogu s kulturou

Liturgie a místní kultura – liturgické knihy – lidové pobožnosti – liturgie a život společnosti – „prekatechumenální bohoslužba“ – rodinná, domácí liturgie

25. Pod pojmem kultura chápeme všechno to, čím a jak člověk vyjadřuje své základní životní postoje, hodnotovou orientaci, jak rozvíjí své schopnosti a napomáhá tak humanizaci rodinného i společenského života (GS 53). Evangelizace v našem prostoru, jejíž součástí je i liturgické slavení, je dialogem s místní kulturou, tzn. s životním stylem, orientací a způsobem myšlení naší společnosti na počátku třetího tisíciletí. Teologickým základem inkulturace vůbec – a tedy i liturgické – je opět skutečnost vtělení. Boží Slovo se vtělilo do konkrétních historických podmínek dané kultury a učinilo se tak „slyšitelným“, vnímatelným.

Církev má v úctě a podporuje „krásné duchovní dědictví různých ras a národů“ (SC 37) a bylo by tedy mylné hovořit o liturgické inkulturaci pouze v souvislosti s misijním územím. Všechny biskupské konference mohou stanovit předpisy se zřetelem k tradicím a povaze národů, zemí a různých skupin a mají zvážit, co z národních tradic a svérázu může být přejato do bohoslužby (SC 38). Liturgická obnova tedy nevylučuje, ale předpokládá propojení místních zvyklostí a obyčejů s liturgií. Jsou vyloučeny pouze prvky, které by zastíraly jádro samotné liturgie, totiž osvobození a vykoupení ve smrti a zmrtvýchvstání našeho Pána, tedy v jeho velikonočním tajemství.

26. Při vydávání liturgických knih v češtině je třeba využít v tomto smyslu volnosti, která se právoplatně nabízí, a nezůstávat u prostého překladu latinských předloh. (Např. náš obřad uzavírání manželství je velmi chudý na symbolické prvky – kromě předání prstenů; dle německého rituálu odevzdává oddávající na konci obřadu novomanželům chléb, sůl, víno a svíci pro následující svatební hostinu, na Slovensku žehná snoubencům kříž apod.). Také misál může využít možností variability (vložky do eucharistických modliteb, různě formulované modlitby před pozdravením pokoje, výzvy před přijímáním apod.). Texty modlitby přímluv vyžadují neustálou aktualizaci. Je třeba připravit a vydat kvalitní modely této modlitby.

V souvislosti s obnovou liturgie je třeba myslet i na obnovu lidové zbožnosti, která s liturgií úzce souvisí, tím spíš, že římská kongregace pro liturgii nedávno připravila nový dokument právě o lidové zbožnosti. U nás mají tyto formy svou dávnou tradici.

27. V celé šíři vzájemného vztahu mezi současnou kulturou a liturgickým životem se nabízí velký prostor k propojování liturgického života církve (farnosti) s životem osobním, rodinným a společenským.

Je však potřebné na jedné straně zkoumat, které mimoliturgické projevy naší víry jsou ještě nosné a které už nikoliv, a na druhé straně hledat, které možnosti a výzvy současné kultury zůstávají spíše nevyužité. Může to také velmi přispět ke vzájemnému sblížení mezi lidmi věřícími i lidmi víru nepraktikujícími (např. navázání na vše, v čem se dnešní společnost stále ještě setkává s křesťanskými svátky: adventní dobročinné koncerty v kostelích, vánoční hry, zpívání koled v domovech důchodců, tříkrálové koledování, účast na oslavách příchodu nového občanského roku, masopustní slavnosti, postní setkání s umělci, pašijové hry, veřejná modlitba na hřbitově o „dušičkách“, na venkově někde ještě živé lidové zvyky spojené s liturgickými dobami a svátky).

Jedním z důsledků promýšlení současného stavu kultury u nás může být i ochota církve dát k dispozici svou zkušeností v užívání symbolů, gest a řeči jako pomoc lidem, kteří se sice výslovně nehlásí k některému náboženství, ale prožívají v nejrůznějších životních okolnostech hledání víry. Mnozí se sice hlásí ke křesťanství, ale nejsou aktivními členy církve. Vezmeme-li vážně tuto skutečnost, dojdeme k závěru, že velká většina spíše nemůže být oslovena naší „klasickou“ liturgií. Mnoho lidí je však otevřeno hlubším hodnotám života a jejich přesažnosti, i když nemají žádnou vazbu na církev. Jde například o nemalou část studentů církevních škol, která není věřící, o staré lidi bez vyznání v domovech důchodců, o lidi postižené katastrofami, kterým může a má být nabídnuta duchovní pomoc (jak se to v některých zemích běžně praktikuje např. při leteckých nehodách, teroristických útocích), o ty, kteří prožívají smutek z odloučení, rozvodu, z toho, že děti odešly z domu, ze ztráty práce, z projevů rasismu, xenofobie apod. Příkladem může být i setkání mladých lidí v kostele o štědrovečerní noci. Taková bohoslužbě se blížící setkání („prekatechumenální bohoslužba“) pomáhají zpracovávat zármutek a překonat ho, umožňují vyjádřit radost a sdílet ji s druhými a otevírají v lidském nitru vnímavost pro naději a Boží přítomnost v životě. Jde o zcela konkrétní příklad pre-evangelizace, který je realistickou odpovědí na současný stav naší společnosti.

28. Rodina je často prvním místem, kde dochází k setkávání a vzájemnému prolínání každodenního života člověka v jeho osobní jedinečnosti i sounáležitosti s druhými a různých projevů či znamení víry. Velký význam má již zmíněné setkávání rodiny u slavnostního stolu v neděli, o velkých křesťanských svátcích nebo ve významných okamžicích lidského života. Svoje nezastupitelné místo mají různé rodinné zvyky spojené s domácím prožíváním adventu a vánoc, postní doba a velikonoc. Přítomnost modlitby jako spontánní součásti běžného života v rodině je velmi důležitá, její podoba a také míra účasti jednotlivých členů (manželů, malých dětí, dospívajících, …) je v různých rodinách pochopitelně velmi různá a jistě se také mění v průběhu let; příležitostí se nabízí mnoho: ranní a večerní modlitba, modlitba vděčnosti před jídlem, modlitba v těžkých okamžicích, díkůvzdání ve dnech radosti, vzájemná podpora v obdobích nejrůznějších hledání,… Nestává-li se taková modlitba jen zvykem, ale zůstává-li upřímná a pravdivá, pomáhá členům rodiny den za dnem více vrůstat do prožívání života před Bohem a s Bohem. Další cennou možností je některá podoba četby Písma v rodinném kruhu. V křesťanské tradici hraje nepřehlédnutelnou roli také žehnání mezi nejbližšími, a to jak
v přelomových okamžicích (např. svatba či jiný odchod do samostatného života, onemocnění apod.), tak v každodenním životě (např. kříž na čelo při odchodu do práce, do školy, odjezdu na delší dobu mimo domov, před zkouškami ve škole, před operací, při návratu, v okamžicích úspěchu …). Církev rodinám také např. žehná nový byt či dům. Liturgické knihy (Benedikcionál, Kancionál, Rodina se modlí, …) nabízejí pro tyto modlitby a žehnání různé vzory a texty. Projevování víry a její sdílení mezi nejbližšími je věc mimořádně cenná, ale také křehká, vyžaduje odvahu i ohleduplnost a klade velké nároky na trvalou upřímnost a poctivost.

Okruhy a otázky

Okruh 5.1. - Liturgie a místní kultura

Okruh 5.2. - Lidové pobožnosti

Okruh 5.3. - „Prekatechumenální bohoslužba“

Okruh 5.4. - Rodinná, domácí liturgie

Okruh 5.1. - Liturgie a místní kultura

5.1.1. Boží Slovo se vtělilo do určitých podmínek, určité kultury. Dokážeme my správně „vtělovat“ svůj duchovní život, své liturgické jednání, do konkrétní situace našeho života? Posvěcujeme své okolí svým životem?

5.1.2. Jaké místní zvyklosti a obyčeje spatřujeme v liturgii? Jak je prožíváme?

5.1.3. Z jakých místních zvyků a tradic vychází naše modlitby? Je v našem duchovním životě něco, co považujete za specifické pro naši diecézi, kraj, oblast, rodinu atd.?

5.1.4. Jsou nějaké zvyky nebo obyčeje spojené s liturgií, které naše farní společenství přibližují těm, kteří do našeho společenství nechodí (tzn. nevěřící)?

5.1.5. Jaké změny nebo doplnění bychom uvítali? Které místní zvyklosti nebo obyčeje bychom do liturgie rádi zařadili?

5.1.6. Máme nějakou zkušenost s místními liturgickými zvyky ze zahraničí?

Okruh 5.2. - Lidové pobožnosti

5.2.1. Konáme v naší farnosti pobožnosti, poutě, modlitby, děkovná shromáždění, novény atd.?

5.2.2. Modlíme se pravidelně růženec, v postě křížovou cestu, scházíme se k rozjímání nad Písmem, nad duchovní literaturou?

5.2.3. Je v naší farnosti společenství živého růžence, skupinka modlitby?

5.2.4. Známe Úmysly apoštolátu modliteb?

Okruh 5.3. - „Prekatechumenální bohoslužba“

5.3.1. Snažíme se v naší farnosti nabízet setkání blízká bohoslužbě pro ty, kteří hledají duchovní hodnoty, útěchu nebo povzbuzení, ale mše svatá je pro ně nesrozumitelná? Jak to děláme? Jak by takové setkání mělo a mohlo vypadat?

5.3.2. Máme zkušenosti s bohoslužbami, kde schází atmosféra víry? Jedná se zvláště o křty dětí, uzavíraná manželství, pohřby, kde většina účastníků je Církvi odcizena. Konáme ve farnosti nějaké formy takové bohoslužby slova či jiný způsob?

Okruh 5.4. - Rodinná, domácí liturgie

5.4.1. Nedělní eucharistie je shromážděním farní rodiny kolem Pánova stolu slova a eucharistie. Shromažďujeme se v neděli také doma s rodinou kolem společného stolu? Jak takové rodinné setkání vypadá?

5.4.2. Jak vypadá naše společná modlitba před jídlem? Liší se ve všední den a v neděli (o slavnostech)?

5.4.3. Slavíme rodinné události (výročí svatby, narozeniny, svátek atd.) nějakým zvláštním liturgickým způsobem?

5.4.4. Jak vypadá naše rodinná modlitba? Máme nějakou svoji rodinnou liturgii (společná modlitba, žehnání)? Používáme modlitby a žehnání z knih (Benedikcionál, Kancionál, Rodina se modlí)?

5.4.5. Jaké rodinné zvyky máme spojení s adventem, Vánocemi, velikonocemi apod.?

Přímluvy

Bože, náš nebeský Otče, Tvůj Duch nás spojuje v jednu velkou rodinu a učí nás, jak tě máme oslavovat. V jednotě Církve zároveň respektuje člověka v jeho jedinečnosti a každého vede jeho vlastní cestou. Přijmi pokorné prosby, které ti nyní přinášíme:

· Moudrý hospodář vynáší ze své pokladnice věci nové i staré. Dej, abychom k oslavě tvého jména používali jak nové formy zbožnosti, tak i ty, které nám zanechaly minulé generace…

· I rodina je malou církví a svatyní života, kde chceš být oslavován. Kéž v Církvi objevujeme tuto hodnotu a najdeme si v rodinách čas na společnou modlitbu…

· Pomoz, ať Církev dovede ctít podoby zbožnosti v různých kulturách a zároveň bdít nad ryzostí a pravostí jejich výrazu, aby dýchaly duchem evangelia i lidskou moudrostí, a tak obohacovaly život křesťanů…

· Dej nám sílu a odvahu rozpoznat, co je v náboženské úctě hluboké a nadčasové a co je naopak povrchní a zastaralé, pomoz objevit cenné jádro lidové zbožnosti, očistit je a prohloubit, aby nás přivádělo k opravdovému setkání s tebou…

Pokračují individuální přímluvy

Uvedení modlitby Páně

Kapitola 6 – Liturgie a umění

Sakrální umění – péče o umělce – architektura a výzdoba chrámu – liturgická hudba

29. Sakrální umění se plným právem počítá k nejvznešenějším činnostem lidského ducha, svou povahou je zaměřeno k nekonečné Boží kráse, která má nalézt alespoň nějaký výraz v lidských výtvorech. Církev byla vždy přítelkyní krásných umění. Vždy jí šlo o to, aby věci patřící k bohoslužbě byly skutečně důstojné, vkusné a krásné a aby byly symbolem vyšších skutečností.

Nikdy si nepřisvojovala žádný umělecký sloh, nýbrž podle povahy a životních podmínek národů a podle požadavků různých obřadů připouští umělecké formy každého období. Během staletí tak vytvořila umělecký poklad, který je třeba s veškerou péčí uchovávat.

Umění se má v církvi pěstovat svobodně. Právem se však církev považuje za jakousi rozhodčí v rozhodování o tom, která umělecká díla lze považovat za vhodná k posvátné službě. Má se dbát o ušlechtilou krásu, ne o pouhou nádheru. Odmítnout se mají díla, která jsou v rozporu s vírou, mravy nebo křesťanskou zbožností, také díla, která urážejí svojí znetvořenou podobou, neumělostí, prostředností nebo nepravdivostí.

Biskupové se mají osobně nebo prostřednictvím vhodných kněží, vynikajících odbornou znalostí a láskou k umění, věnovat umělcům a uvádět je do ducha sakrálního umění a posvátné liturgie.

Těm, kteří mají v církvi konat službu pastýřů, se ukládá studovat dějiny a vývoj sakrálního umění a také zdravé zásady, podle nichž se má sakrální umění vytvářet, aby si vážili úctyhodných církevních památek a chránili je a aby mohli dobře radit umělcům při jejich tvorbě. (srov. SC, kap. 7)

30. Pro křesťany je jediným pravým chrámem především Kristus, ve kterém „bydlí plnost božství tělesně“ (Kol 2, 9), také církev složená z jednotlivých věřících – živých kamenů je chrámem. Kostel, ve kterém se křesťané shromažďují k bohoslužbě, musí být viděn v souvislosti s Kristem a církví. Proto exteriér kostela má být znamením společenství Krista a současného (i budoucího) lidu církve v konkrétní obci a interiér má vyjadřovat a navozovat atmosféru společenství shromážděného k bohoslužbě a modlitbě. Architektonické a umělecké řešení liturgických prostorů (ať nových nebo upravovaných) musí být vždy navrženo odborníkem, který je také dobře obeznámen s požadavky liturgie. Konzultace s diecézní liturgickou komisí a se zástupci Památkové péče musí být samozřejmostí. Stejnou péči je nutno věnovat celému zařízení kostela, liturgickým předmětům a oděvům.

31. Zpěv je vlastní způsob slavení liturgie, je tedy záležitostí každého člena liturgického shromáždění, ne pouze hudbymilovných. I zde ovšem platí, že „každý má konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci“ (SC 28)

Hudební vybavení bohoslužby umožňuje rozlišení liturgické závažnosti dnů (dny v týdnu, neděle, svátky, slavnosti apod.) a pomáhá vyjádřit charakter liturgické doby (advent, vánoce, půst, velikonoce, mezidobí) či svátků. Je třeba pečovat o liturgicko-hudební hierarchii jednotlivých zpěvů při liturgii, zvláště při mši (co zpívat vždy, co může být recitováno apod.).

Duchovní správcové jsou odpovědni za celý průběh bohoslužby, tedy i za její hudební vybavení. Proto mají být ve stálém kontaktu s kantorem, varhaníkem, scholou. Také jim samotným se má v průběhu jejich přípravy dostat hudebního vzdělání a praxe.

Pro pokoncilní obnovu liturgické hudby – tak jako pro obnovu liturgie obecně – je nejplodnějším obdobím konec 60. let. U nás mu vděčíme za nově vytvořená ordinária, responsoriální žalmy, zpívané Ordo missae, jednotný kancionál. Vytvořily se hudební sekce liturgických komisí, konala se školení varhaníků a kněží. Pokračováním těchto aktivit je vydání rozšířeného kancionálu (1988) a Mešních zpěvů (1990). Po roce 1989 mohla být založena Společnost pro duchovní hudbu, Jednota Musica sacra, začalo školní vzdělávání varhaníků. Při liturgické komisi ČBK by bylo vhodné zřídit sekci pro liturgickou hudbu, totéž platí pro diecézní liturgické komise.

V oblasti zpěvu s lidem je třeba plněji využít stávajícího materiálu, který poskytuje kancionál, mešní zpěvy, ordinaria a responsoriální žalmy. Na základě zkušenosti, že střední a mladší generace preferuje písně současné, textově i hudebně adekvátnější dnešnímu náboženskému a estetickému cítění, je třeba tvořit písně nové, zvláště pro dobu adventní, postní (zde chybějí písně, které vyjadřují základní obsah postní doby, kterým je metanoia a obnova křtu), velikonoční, dále písně chvály a klanění, kterých je citelný nedostatek. Je nutné uznat a vymezit postavení křesťanského folku v liturgické hudbě, zvláště při liturgii pro děti a mládež, pečovat o kvalitu jeho textů i interpretace.

Ústřední postavou obnovy liturgické hudby je kantor, který je zodpovědný za liturgickou hudbu v církevní obci. Těmto hudebníkům je třeba umožnit vzdělání hudební i liturgické (školy, kurzy; varhanní oddělení na všech stupních státního hudebního školství; aktivování katolických hudebních pedagogů) a poskytnout jim v rámci farnosti i diecéze patřičnou podporu. Na biskupství by měl působit diecézní kantor, mající potřebnou kvalifikaci, zodpovědnost a pravomoc.

Důležitou roli hraje sbor, jehož vlastním posláním je zpěv propria. Sbory je třeba vést k tomu, aby vedle tradičního uvádění ordinarií, resp. vložek, přecházely plynule i k plnění tohoto úkolu. V našem prostředí to ovšem předpokládá vytvoření vlastních textů (proprií), zvláště pro vrchol liturgického roku, kterou je velikonoční třídenní. Posláním českých pěveckých sborů je pak zejména zpěv příslušných částí ordinarií a nešpor, jejichž častější slavení by bylo dobré podporovat. Zvláště ve městech lze oživit gregoriánský chorál; Missa mundi a zpívané latinské ordo by měly být všeobecně známé a užívané.

Všem, kteří konají tyto liturgické služby, je třeba věnovat pozornou pastorační péči. Kvalitní liturgická hudba v chrámě vyžaduje také kvalitní odměňování těch, kteří se jí věnují.

Okruhy a otázky

Okruh 6.1. – Liturgický prostor a sakrální umění

Okruh 6.2. - Liturgická hudba

Okruh 6.1. – Liturgický prostor a sakrální umění

6.1.1. Je náš kostel při pohledu zvenku znamením společenství Krista a současného (i budoucího) lidu církve v konkrétní obci? Čím? Jak působí na lidi, kteří okolo něj chodí? Mluvili jste s nimi o tom někdy?

6.1.2. V sakrálním umění Církev vždy dbala na ušlechtilou krásu. Máme v našem kostele (kapli) příklad takové ušlechtilé krásy? Jaký umělecký předmět máme nejraději?

6.1.3. Když přijdeme do našeho kostela, pomáhá nám interiér navodit atmosféru společenství shromážděného k bohoslužbě a modlitbě?

6.1.4. Máme v našem středu umělce, který se zasloužil o krásnější prostor našeho chrámu? Známe někoho, kdo se sakrálním uměním zabývá? Jak nás jeho tvorba obohacuje?

6.1.5. Jaký liturgický prostor, který jsme poznali, nás nejvíce oslovil? Jak nám pomohl objevovat krásu stvoření?

6.1.6. Je určitě těžké o všechny památky pečovat. Kdo nám pomáhá? Na koho se obracíme v těžkostech? Snaží se naše farní společenství uchovávat bohatství sakrálního umění a povzbuzovat všechny, kteří o památky pečují?

Okruh 6.2. - Liturgická hudba

6.2.1. Zpíváme při mši svaté rádi? Učíme se nové písně? Kdo nás učí je zpívat?

6.2.2. Hudební vybavení bohoslužby umožňuje rozlišení liturgické závažnosti dnů. Cítíme toto rozlišení? Uvědomujeme si, proč zpíváme určité písně v Adventu, jiné o Velikonocích?

6.2.3. Je náš duchovní správce ve stálém kontaktu s kantorem, varhaníkem, scholou? Konzultují společně písně, které se budou při bohoslužbě zpívat?

6.2.4. Používáme kancionál, mešní zpěvy, ordinária a responsoriální žalmy? Přinášíme my sami (nebo náš duchovní správce, kantor, varhaník) nějaké jiné písně vhodné k liturgii? Máme v našem středu hudebníka, který obohacuje náš liturgický zpěv vlastní tvorbou?

6.2.5. Jaké písně zpíváme při bohoslužbách pro zvláštní skupiny (dětská, pro mládež, pro seniory apod.)?

6.2.6. Má náš kantor (varhaník) odpovídající hudební i liturgické vzdělání? Měl možnost jej získat? Má patřičnou podporu nejen z farnosti, ale i ze strany diecéze?

6.2.7. Máme v naší farnosti chrámový sbor? Co sbor zpívá, jak se připravuje, kdo ho vede?

6.2.8. Jak je námaha těch, kteří zajišťují liturgickou hudbu, odměňována?

Přímluvy

Bože, Stvořiteli nebe i země, Tvé dílo je moudré, dobré a krásné. Dopřáváš i nám lidem tvořit a podílet se na dovršení celého Tvého stvoření. Uvědomujeme si tuto výzvu a toužíme na ni odpovědět i těmito přímluvami:

· Pomoz nám v hlubokém pohledu víry objevovat a nacházet v lidech, v přírodě a ve všech věcech kolem nás Tvou blízkost, krásu a lásku…

· Dej, ať naše chrámy a bohoslužby v nich konané jsou důstojným prostředím, které povznáší k Bohu lidské životy a otvírá naše srdce Tvé milosti…

· Dej, ať všechny tvůrčí projevy člověka ve všech oblastech umění přispívají k Tvé slávě a k posvěcení lidí, vždyť umění je jedním z darů Ducha svatého…

· Pomoz každému z nás obnovit Tvůj obraz v sobě samém a rozvíjet ho do stále větší krásy a plnosti…

Pokračují individuální přímluvy

Uvedení modlitby Páně

Kapitola 7 – Liturgie a ekumenismus

Ekumenické bohoslužby – sbližování společenství – vzájemné poznávání liturgického bohatství různých tradic – trvalé vzdělávání v oblasti ekumenismu – praktické otázky (společné texty, křest, manželství)

32. „Liturgie je první a nezbytný zdroj, ze kterého mají všichni věřící čerpat skutečně křesťanského ducha, čímž významně přispívá k jednotě všech, kdo věří v Krista; je oslavou a činitelem jednoty“ (ED 62). Proto je třeba podporovat současné ekumenické úsilí i v oblasti liturgie.

Jde především o ekumenické bohoslužby, jejichž konání by se nemělo omezovat jen na jeden „shora“ stanovený termín. Důležitost těchto společných bohoslužeb je třeba neustále zdůrazňovat.

„Konstatování, že součástí četných ekumenických setkání je téměř vždy také modlitba a že je dokonce jejich vrcholem, je důvodem k radosti. Týden modliteb za jednotu křesťanů, který slavíme v lednu, se stal rozšířenou a ustálenou tradicí“ (UUS 24). U nás ovšem ve stejném měsíci probíhá tzv. alianční týden ekumenických setkávání, a proto zde dochází k jakési dvojkolejnosti. Je třeba zvážit, zda by nešlo tuto praxi sjednotit.

„Když se křesťané spolu modlí jedním hlasem, jejich společné svědectví dosahuje nebes a je slyšet i na zemi“ (ED 187).

33. Je velmi důležité podporovat ekumenickou spolupráci v jednotlivých farnostech. Četné zkušenosti dokládají, že ekumenické úsilí začíná osobními vztahy mezi věřícími a především mezi duchovními jednotlivých církevních společenství. Tyto osobní vztahy mohou být prohlubovány např. vzájemnou účastí na bohoslužbách jiných církví, kde mohou po vzájemné dohodě např. posloužit výkladem Písma. Od těchto osobních přátelských vztahů se mohou následně odvíjet mnohé další aktivity na jednotlivých úrovních (farnost, diecéze).

Bezprostřední vztahy mezi našimi společenstvími nám umožňují uvědomit si svědectví, které Bohu a Kristu vydávají ostatní křesťané (UUS 48).

34. Používání liturgických textů a modliteb pocházejících z doby nerozdělené církve, ale i poznávání bohatosti a hloubky tradic jednotlivých církví a přijetí jejich podnětů, je ekumenickým potenciálem, který nás může vzájemně obohatit. Nesmíme opomenout, že cokoli milost Ducha Svatého působí v jiných, může sloužit i nám k poučení. Všechno totiž, co je opravdu křesťanské, se nikdy nepříčí pravým hodnotám víry, naopak může vždy pomáhat k dokonalejšímu pochopení tajemství Krista a církve (UR 4).

35. Je třeba klást důraz na formaci všech věřících v oblasti ekumenismu. S tím souvisí např. i poznání a pochopení liturgických tradic ostatních církví, které ovšem vyžaduje trvalé vzdělávání svěcených služebníků a pracovníků v pastoraci (ED 91). Jako jeden z podkladů k této formaci slouží Direktář k provádění ekumenických principů a norem (1993).

36. Je vhodné sestavit společný text nejdůležitějších křesťanských modliteb (Otčenáš, apoštolské vyznání víry, nicejsko-cařihradské vyznání víry, trinitární doxologie, Sláva na výsostech Bohu). Mohou sloužit k pravidelnému užívání všem církvím a církevním společenstvím či alespoň ke společné modlitbě při ekumenických příležitostech (ED 187).

Pokud jde o základní liturgický text „Písmo svaté“, i zde je žádoucí užívání společného vydání bible (u nás ekumenický překlad, Praha 1985) pro liturgické účely, přinejmenším jako alternativa (ED 185).

Nezanedbatelný význam by mělo sjednocení textů společných písní a vznik společného zpěvníku, který by obsahoval modlitby a písně a sloužil k různým ekumenickým setkáním a bohoslužbám. V rámci katolické církve by bylo vhodné uvažovat o zařazení „zpěvů z Taizé“ a některých specificky českých zpěvů (např. zpěvy Jednoty bratrské) do kancionálu, a tím obohatit liturgickou hudbu o tento ekumenický prvek. „Žádoucí je dohoda o verzi liturgicky užívaného Žaltáře či alespoň některých častěji užívaných žalmů“ (ED 187).

„Křest vytváří svátostné pouto mezi všemi, kdo jím byli znovuzrozeni... cele směřuje k dosažení plnosti života v Kristu“ (UR 22). Jestliže dnes již došlo k vzájemnému uznání platnosti křtu (s Českobratrskou církvi evangelickou, Církví československou husitskou a Slezskou církví evangelickou augšpurského vyznání), je možné uvažovat o dalších možnostech, které z tohoto uznání vyplývají, např. vytvořit společný obřad obnovy křestního vyznání.

Samostatným problémem je otázka uzavírání manželství a manželského života mezi křesťany různých vyznání, tzv. smíšená manželství (ED 143-160). Zde je třeba vycházet ze základního teologického hlediska, že totiž křest a manželská smlouva jsou účastí na svátostnosti jediné církve. K problematice smíšených manželství by se mělo přistupovat s ohledem na to, že prvořadou úlohou církve v každém manželství je podpořit sílu a stabilitu nerozlučitelného manželského svazku a rodinného života, který z něho vychází (ED 144). Na základě společné víry v Boha by měly být doporučovány společné přípravy na přijetí této svátosti. Bolestnou otázkou zůstávají podmínky pro uzavření smíšeného manželství v katolické církvi, které vyvolávají dojem znevýhodnění nekatolického partnera. Vhodné by bylo vypracovat společný obřad pro uzavírání smíšených manželství.

Okruhy a otázky

Okruh 7.1. - Ekumenické bohoslužby a sbližování společenství

Okruh 7.2. - Trvalé vzdělávání v oblasti ekumenismu

Okruh 7.1. - Ekumenické bohoslužby a sbližování společenství

7.1.1. Jak probíhá v naší farnosti Týden modliteb za jednotu křesťanů? Připojujeme se nějakým způsobem k Aliančnímu týdnu modliteb, který o týden dříve pořádají evangelické církve?

7.1.2. Konají se v naší farnosti ekumenické bohoslužby? Kdy, jak vypadají, kdo je vede, kdo se jich účastní? Jak takovou ekumenickou bohoslužbu prožíváme my? Jaký nejpěknější zážitek z ekumenické bohoslužby máme?

7.1.3. Existuje nějaká ekumenická spolupráce mezi naší farností a sbory ostatních křesťanských církví? Známe duchovní těchto křesťanských církví? Známe věřící z jejich sborů? Pořádáme společné akce?

Okruh 7.2. - Trvalé vzdělávání v oblasti ekumenismu

7.2.1. Snažíme se poznávat a chápat liturgické bohatství jiných křesťanských církví? Uvědomujeme si ale, že než chceme poznávat něco jiného, musíme znát vlastní tradici a bohatství, abychom byli schopni vyjít ke druhým a také je obohatit tím, co je vlastní nám?

7.2.2. Dokážeme druhým vysvětlit naši liturgii, naše symboly a chápání posvátných skutečností, abychom tak předcházeli nedorozuměním a odstraňovali předsudky? Jsme schopni na druhé straně naslouchat křesťanům z ostatních církví a chápat jejich liturgii?

Přímluvy

Pane, náš Bože, cítíme odpovědnost za odkaz závěti Tvého Syna předtím, než za nás trpěl. Přeje si, aby jednota křesťanů byla odleskem jednoty lásky Otce a Syna v Duchu svatém. Voláme k tobě:

· Dej, ať všichni objevíme v liturgii pramen a ohnisko skutečné jednoty, kdy jsme s Tebou spojeni způsobem nejdůvěrnějším…

· Pomoz nám objevovat ve společných modlitbách s bratry a sestrami jiných církví dar Tvé blízkosti, který i nás sbližuje mezi sebou, odstraňuje překážky, probouzí lásku a připravuje cestu smíru a sjednocení…

· Pomoz nám překonat pokušení lhostejnosti, nezájmu a nechuti podílet se na ekumenických snahách, abychom nezradili Tvou závěť, ale naopak ji naplňovali…

· Dej nám pokoru a schopnost vidět a uznat dobré hodnoty u odloučených bratří a sester a zároveň nám pomoz, abychom jim uměli nabídnout z našeho bohatství…

Pokračují individuální přímluvy

Uvedení modlitby Páně

---

[1] Insegnamenti di Paolo VI., XIII /1975/, str. 820-823