Vladimír Srb

TISÍC LET

OBYVATELSTVA ČESKÝCH ZEMÍ

PRAHA 1998

OBSAH

ÚVOD 1 - 7

1. STATISTICKÉ PRAMENY K VÝVOJI OBYVATELSTVA 8 - 16

1.1 Předstatistické prameny 8

1.2 Soupisy obyvatelstva 9

1.3 Sčítání lidu 11

1.4 Statistika pohybu obyvatelstva 12

1.4.1 Statistika přirozené měny obyvatelstva 13

1.4.2 Statistika mechanického pohybu obyvatelstva 14

1.4.3 Ostatní pohyb obyvatelstva 15

1.5 Zvláštní šetření a ankety 15

2. VÝVOJ POČTU OBYVATELSTVA 17 - 30

2.1 Nejstarší vývoj obyvatelstva 17

2.2 Od husitských válek do třicetileté války 18

2.3 Od třicetileté války do roku 1754 19

2.4 vývoj počtu obyvatelstva 1754-1857 20

2.5 Vývoj počtu obyvatelstva 1869-1910 21

2.6 vývoj počtu obyvatelstva 1910-1918 24

2.7 Vývoj počtu obyvatelstva 1918-1938 24

2.8 vývoj počtu obyvatelstva 1938-1945 25

2.9 vývoj počtu obyvatelstva 1945-1989 26

2.10 vývoj počtu obyvatelstva po roce 1989 28

2.11 Pohlaví a kategorie obyvatelstva 28

3. ÚZEMNÍ ROZMÍSTĚNÍ OBYVATELSTVA 31 - 54

3.1 Osídlení podle archeologických nálezů 31

3.2 Rozmístění obyvatelstva do XVII. století 32

3.3 Organizace územní správy 33

3.4 Rozmístění obyvatelstva do roku 1869 38

3.5 Rozmístění obyvatelstva do roku 1995 42

3.6 Hustota zalidnění okresů 1869-1995 47

3.7 Rozmístění obyvatelstva podle nadmořské výšky okresů 50

3.8 Obyvatelstvo v roce 1991 podle místa narození 53

4. URBANIZACE A VYLIDŇOVÁNÍ VENKOVA 55 - 74

4.1 Města a ostatní obce 55

4.2 Velikostní skupiny obcí 57

4.3 Města s 10 000 a více obyvateli v dlouhodobém vývoji 61

4.4 Města a venkov v roce 1991 63

4.5 Města s 10 000 a více obyvateli v roce 1991 68

4.6 Urbanizace okresů a podíl rodáků v bydlícím obyvatelstvu 71

4.7 Největší česká města 72

5. EKONOMICKÝ A SOCIÁLNÍ VÝVOJ 75 - 99

5.1 Ekonomický vývoj 75

5.2 Ekonomický vývoj v XIX. století 76

5.3 Ekonomický vývoj ve XX. století 78

5.4 Ekonomická aktivita a odvětvová příslušnost obyvatelstva 79

5.5 Povolání a sociální příslušnost obyvatelstva 86

5.6 Územní rozložení ekonomických aktivit 91

5.7 Výsledky voleb jako profil společnosti 94

6. VĚKOVÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA 100 - 108

6.1 Typy věkového složení obyvatelstva 100

6.2 Základní věkové složení obyvatelstva 101

6.3 Obyvatelstvo v reprodukčním věku 102

6.4 Obyvatelstvo v produkčním věku 103

6.5 Věk a pohlaví obyvatelstva 104

6.6 Územní rozdíly ve věkovém složení obyvatelstva 106

7. VZDĚLÁNÍ OBYVATELSTVA 109 - 128

7.1 Základní školy 109

7.2 Střední školy 114

7.3 Vysoké školy 118

7.4 Ukazatele vzdělanosti obyvatelstva 123

7.5 Územní rozdíly vzdělanosti obyvatelstva 127

8. NÁRODNOSTNÍ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA 129-158

8.1 Vznik českého národa 129

8.2 Národnostní složení obyvatelstva v XIX. století 131

8.3 Národnost obyvatelstva ve XX. století 132

8.4 Přirozená měna obyvatelstva podle národnosti 1950-1989 136

8.5 Národnost obyvatelstva podle sčítání lidu, domů a bytů 1991 138

8.6 Demografické, ekonomické a sociální charakteristiky

obyvatelstva podle národnosti v roce 1991 144

8.7 Územní rozložení obyvatelstva podle národnosti 152

9. NÁBOŽENSKÉ VYZNÁNÍ OBYVATELSTVA 159 - 174

9.1 Christianizace českých zemí 159

9.2 Reformace a protireformace 160

9.3 Před a po tolerančním patentu 162

9.4 Náboženské vyznání obyvatelstva do roku 1910 164

9.5 Náboženské vyznání obyvatelstva v roce 1921 a 1930 165

9.6 Náboženské vyznání obyvatelstva po roce 1945 166

9.7 Náboženské vyznání obyvatelstva v roce 1991 167

10. PŘIROZENÁ MĚNA OBYVATELSTVA 175 - 212

10.1 Starověk a středověk 175

10.2 Přirozená měna obyvatelstva v XVIII. století 175

10.3 Přirozená měna obyvatelstva v XIX. a XX. století 177

10.4 Sňatečnost 183

10.5 Rozvodovost 185

10.6 Porodnost 188

10.7 Potratovost 195

10.8 Úmrtnost 198

11. STĚHOVÁNÍ OBYVATELSTVA 213 - 229

11.1 Nejstarší období 213

11.2 Stěhování v letech 1850-1914 215

11.3 Stěhování v letech 1920-1939 217

11.4 Stěhování v letech 1945-1994 218

11.5 Odsun německého obyvatelstva a znovuosídlení pohraničí 227

12. RODINY A DOMÁCNOSTI 230 - 236

12.1 Rodiny 230

12.2 Domácnosti 234

13. PROGNÓZY VÝVOJE POČTU OBYVATELSTVA A DOMÁCNOSTÍ 237 - 239

14. POPULAČNÍ POLITIKA 240 - 244

15. OBYV ATELSTVO ČESKÝCH ZEMÍ V MEZINÁRODNÍM SROVNÁNÍ 245 - 255

15.1 Období od roku 1000 do roku 1500 247

15.2 Období 1750-1870 247

15.3 Období 1871-1940 248

15.4 Období 1950-2000 251

ZÁVĚR 256 - 258

RETROSPEKTIVNÍ TABULKY 259 - 267

LITERATURA 268 - 276

GRAFICKÁ ČÁST

9. NÁBOŽENSKÉ VYZNÁNÍ OBYVATELSTVA

Náboženské vyznání obyvatelstva je důležitým kulturně politickým znakem populace. V českých dějinách mělo významnou funkci. Husitská epocha patří k nejvýznamnějším obdobím české společnosti a představuje zároveň důležitý příspěvek pro celoevropskou kulturu. Náboženství je v lidských dějinách vždy spjato s politickým vývojem společnosti, s její světskou organizací v podobě obce nebo státu. Lze říci, že v české historii to platilo téměř vždy ve zvýšené míře.

9.1 Christianizace českých zemí

Kmeny, které přicházely do pozdějšího českého prostoru v V. a VI. století, byly pohanské a trvalo kolem 400 let než se seznámily s křesťanstvím v organizované podobě na svém území. Historicky zaznamenanou událostí je křest 14 českých knížat 13. ledna 845 v Řezně na dvoře Ludvíka Němce, kde byli pokřtěni i se svými družiníky. Neví se, odkud tato knížata pocházela, ani jaké byly náboženské důsledky tohoto křtu pro christianizaci země. Tradice spojuje christianizaci až s Bořivojem v letech kolem roku 890, kdy kníže přijal na Moravě křest z rukou arcibiskupa Metoděje.

Druhou cestou christianizace byl politicko-církevní proces, iniciovaný Rastislavem, který ve snaze učinit Moravu nezávislou na bavorském episkopátu, požádal v roce 861 římského papeže Mikuláše I. o vyslání „učitelů křesťanství“. Protože papež žádosti nevyhověl, obrátil se Rastislav (patrně v roce 863) na byzantského císaře Michala III. se stejnou žádostí o vyslání učitelů křesťanství, avšak se zdůrazněním potřeby jejich znalosti slovanského jazyka. Tato žádost byzantskému císaři vyhovovala politicky a byla rychle kladně vyřízena. Byla vybrána skupina Řeků ze Soluně v čele s Konstantinem, pozdějším Cyrilem a Metodějem, kteří znali staroslovansky. Na Moravu přišli koncem roku 863 nebo počátkem roku 864. Začali ihned aktivně působit a snažili se legalizovat staroslověnštinu jako liturgický jazyk i získáním souhlasu Říma, kam se vypravili (867 - 869) k papeži Hadriánu II., jehož kurie nyní souhlasila s užíváním staroslověnštiny jako obřadního jazyka. Konstantin v r. 869 zemřel v klášteře v Římě, kde přijal jméno Cyril. Metoděj se vrátil na Moravu jako papežský legát. Při své druhé návštěvě Říma byl jmenován arcibiskupem panonské arcidiecéze, kterou zřídil papež Jan VIII. v roce 880. Při té příležitosti byla opětovně schválena staroslověnština jako liturgický jazyk.

Christianizace pokračovala i v přemyslovském státě, kdy za prvního historicky doloženého Přemyslovce Bořivoje (+ asi 894) byl založen nejstarší kostel v českých zemích na Levém Hradci a později i v Praze. Jednáním Boleslava II. s císařem Otou I. bylo v roce 973 zřízeno prvé biskupství, v jehož čele stanul saský kněz Dětmar. Druhé české biskupství bylo založeno v Olomouci r. 1063. Vznikem pražského biskupství skončila dvojjazyčnost liturgická. V letech 1055-57 dochází k vypuzení slovanských mnichů ze Sázavského kláštera. Ti odešli do Uher, avšak v letech 1061-62 se sem po výzvě Vratislava II. vrátili. Nicméně r. 1097 převzali Sázavský klášter benediktini a tím zanikla v českých zemích slovanská liturgie.

Christianizace českých zemí skončila r. 1092 za Břetislava II. vydáním nařízení proti pohanským požitkům, pokácením pohanských posvátných stromů, zákazem pohřbívat zemřelé mimo církevní hřbitovy a vypovězením čarodějů ze země. Byla to státní reakce na odpor části obyvatelstva proti křesťanství v zemi. Není pochyby, že tajné pohanství přežívalo i později.

Od počátku zaujímala organizovaná církev v českém státě důležitou úlohu. Propojováním s politickými místy, zastáváním důležitých úřadů církevními hodnostáři, nabýváním majetku, styky se zahraničím ap. vykonávala církev značný vliv na chod státu. Až do počátku XIII. st. však byla církev považována za důležitý, nicméně nerovnoprávný článek společenské struktury přemyslovské monarchie, což sice umožňovalo její zásahy do chodu státního zřízení, avšak bylo možné je také odmítat. Církev měla volnost v ideologickém působení, ale byla jí upírána důležitá práva, zvláště např. vlastnická práva k pozemkům, kterou měl stát resp. panovník. Jednotlivé církevní organizace jako např. biskupství, kláštery nebo kapituly získávaly sice četné statky, avšak pouze jako držbu. Tím se tato právní koncepce lišila od kanonického práva, o něž se církev opírala, které držbu ztotožňovalo s vlastnictvím. Také ve sféře společenských vztahů měly církevní osobnosti zvláštní postavení. Byly sice respektovány, získávaly různé úřady, avšak stále byly považovány za osoby podřízené státní jurisdikci a státu. Situace se změnila po vítězném boji církve o emancipaci (1216-1222), který upravil cesty ke včlenění církevní organizace do organizace státní, kdy se církev stala téměř plnoprávným partnerem světských orgánů na různých úrovních rozhodování.

Církev měla nesporně významný vliv na kulturní úroveň země. Její mezinárodní charakter, příchod zahraničních řádů (cisterciáci, premonstráti) a jejich působení se promítalo do zvyšování kulturnosti nejprve jen vyšších sociálních vrstev, ale postupně i mezi měšťany při jejich rostoucí úloze v epoše vzniku široké sítě měst od XIII. století počínajíc. I když kulturní působení - kromě ryze náboženského programu - mělo omezený okruh příjemců vyšší kultury zprostředkované rozvojem písemnictví, hudby, výtvarného umění a architektury, přece jen postupně již od počátku XIV. st. dochází k pronikání do širších vrstev obyvatelstva, kterému nejsou pak cizí ani ohlasy vědeckých disputací, např. ve vztahu k víře, náboženství, k církvi.

Tento stupeň kulturního a duchovního rozvoje má vliv na přípravu půdy pro předchůdce Husovy a pro působení samého J Husa.

9.2 Reformace a protireformace

Rozvoj církevních institucí souvisí již s vládou Karla IV. Hospodářský a kulturní rozmach je provázen na duchovním poli zesvětšťováním kléru. Církevní hospodáři se stále častěji stávají státními úředníky. Široká církev je poznamenávána stále častěji klesáním morální kvality duchovních, snižováním úrovně církevního a náboženského života. Zvyšují se církevní poplatky vymáhané na věřících a obyvatelstvu, rostou řady církevních mnohoobročníků. Církev se stává postupně i největším feudálním vlastníkem. Proto již začíná růst drobných kacířských hnutí, proti nimž vystupuje církevní inkvizice. Začíná útěk venkovského obyvatelstva do měst a některé oblasti se začínají vylidňovat. To je sociální základ pozdějšího husitského hnutí. Stát je vysáván papežskými nároky, papežským fiskalismem, který nepřímo podporuje i panovník. Proti tomu povstává kazatelství, které se šíří celou zemí. Tento proces se prohlubuje za Václava IV. a nabývá nábožensky a sociálně hrozící podoby.

Na konci XIV. a počátku XV. stol. začíná v církvi opravné hnutí, opírající se o domácí, ale i zahraniční kořeny (J. Viklef). Vedoucí osobností se stává M J. Hus. Mučednickou smrtí Husovou a Jeronýmovou je velká část českého národa stržena do výrazné opozice proti církvi. Připravuje se definitivní roztržka, která přeroste v ozbrojené střetnutí.

Jan Hus, rodák kolem r. 1372 patrně z jihočeského Husince, od r. 1393 bakalář, od r. 1396 mistr Karlovy univerzity a později i její rektor, měl hlavní lidové působiště v Betlémské kapli. Jeho střet s církví skončil jeho upálením 6. července 1415 v Kostnici, když prohrál svou diskusní při s církevními hodnostáři. Jeho smrt se stala začátkem masového lidového hnutí, které zachvátilo nejen země Koruny české, ale i blízké země okolní a svým způsobem i celou Evropu.

Skutečný rozsah husitství v podobě statistických čísel nelze přesně vyjádřit. Již první ohlasy na jeho smrt však byly lokalizovány kromě Prahy do většiny měst a obcí Čech, v menší míře na Moravu a Slezsko. Vedlejší země Koruny byly husitstvím zasaženy slaběji. Nejhustěji se hnutí rozvinulo zhruba na území východně a jižně od Prahy, ohniska na západě a severu Čech a na Moravě byla sporadická, mj. proto, že šlo o území se značnou částí německého obyvatelstva. Jestliže na jedné straně existovala tzv. vyvolená města jako Louny, Slaný, Žatec, Klatovy nebo Plzeň, byla i střediska odporu jako pozdější P1zeň, České Budějovice, Brno, Olomouc, Znojmo nebo Jihlava na druhé straně. Během husitských válek docházelo k překlánění sympatií jednotlivých měst i jednotlivých členů šlechty z jednoho tábora do druhého. Kvantifikovat počty přívrženců a odpůrců husitství nelze. Obvykle se má za to, že husitství si zachovávalo na území českých zemí významnou převahu, přinejmenším do konce etapy ukončené bitvou u Lipan 30. května 1434.

Pro zachování vnitřního míru a často s ohledem na zahraniční zájmy státu hájili panovníci i nekališnickou menšinu počínajíc Jiříkem Poděbradským a končíc prvními Habsburky na českém trůně. Jejich rekatolizační protireformační politika nebyla vždy jednoznačná, takže lavírovali z oportunismu tak, aby zachovávali formálně nestrannost, což bylo ve skutečnosti nemožné. Drtivá převaha nekatolíků je historicky odhadována ještě i pro rok 1609 na 80-90 % v Čechách, avšak ještě nepřesnější odhady by se týkaly ostatních zemí České koruny. Pro dobu těsně před Bílou horou se dále počítá s pouhými 10 % katolíků. Nekatolíci, tj. čeští bratři, novoutrakvisté, staroutrakvisté, luteráni a kalvíni by měli představovat 90 % politického národa i poddaných v českých zemích (P. Hora-Hořejš); podle J. Pekaře však nekatolická většina by neměla být větší než dvě třetiny obyvatelstva čili poměr nekatolíků a katolíků by byl 2 : 1. Ať jsou odhady jakkoli nepřesné, dokládají, že i dvě stě let od husitských válek a po stoletém panování Habsburků zůstávaly české země věrné své reformační orientaci a udržovaly toto kulturní dědictví i proti panovnickému rodu.

Třicetiletá válka (1618-1648) začala jako česká náboženská válka. Měla však i jiné než náboženské dimenze. Šlo o nové rozdělení vlivu v Evropě, při němž boj protireformace s reformací sehrál důležitou úlohu. Z hlediska náboženské resp. církevní příslušnosti obyvatelstva českých zemí se průběh, ale především výsledky války staly absolutním mezníkem v církevní příslušnosti šlechty, měst i poddaných. Vestfálský mír prosadil zásadu „cuius regio illius et religio“ čili „náboženství v zemi se řídí podle náboženství panovníka“, a české země měly panovníka katolického.

Po Bílé hoře odešlo během války z českých zemí kolem 350 šlechtických a kolem 30 000 měšťanských nekatolických rodin, českých, ale i německých. Rekatolizace začala brzy po roce 1648. Měla k tomu mezinárodní požehnání v podobě vestfálského míru. Protireformační komise sepisovaly duše a vyčíslovaly mezi nimi nekatolíky a „kacíře“. Jedna z nich zjistila kolem roku 1651 na 200 000 kacířů, z nichž 50 000 žilo na Královéhradecku jako nejvíce kacířstvím postiženém.

Druhá polovina XVII. století byla z hlediska náboženského vývoje v českých zemích vyplněna nápravou reformace. „Zpovědní statistiky“ rozeznávaly čtyři kategorie náboženského vyznání: I. kající se, II. nekající se, III. kacíři, IV. obrácení na víru. Jakých úspěchů bylo dosaženo, vyplývá z příkladu statistiky z roku 1671 za tři vikariáty (Písek, Jindřichův Hradec a Slaný) :

Kategorie obyvatel Abs. počet %

I. 55 813 98,7

II 709 1,2

III. 39 0,1

IV. - -

Celkem 56561 100,0

Téměř všechno obyvatelstvo se již kálo, jen menšina se „nekála“, kacířů bylo minimum, na víru už nebylo koho obracet. Církev dokázala svůj úspěch. Do jaké míry byly soupisy podle víry falšovány, nelze doložit, ale z historie jsou až příliš dobře známy výsledky blížící se 100 procentům úspěšnosti. Mít „klid“ a „pokoj“ od vrchnosti je historický poznatek.

Přes všechny znaky náboženského a s ním spojeného celkového „temna“ se společnost vyvíjela, a vyvíjela se i v rakouském soustátí. Netrvalo ani sto let a Evropou se šíří filozofické, politické a ekonomické hnutí, které je známo pod obecným pojmem osvícenství. K masám se dostalo cestou „shora“, po posvěcení panovníkem a proti nespornému odporu významné části šlechty. Důvody uznání zásad osvícenství, tj. významu rozumu pro racionální vládnutí byly ekonomické, fiskální, ve své významné části pak i církevně reformační, byť s rozpornými předpoklady a rozpornými důsledky. V oblasti církevní byl novým mezníkem tolerační patent (1781).

9.3 Před a po toleračním patentu

Osvícenství se projevilo svými zásadami v celé společenské sféře. Mimořádně důležité to bylo v řízení veřejných věcí, ve spravování státu. Od poloviny XVIII. začínají v českých zemích jako součásti rakouské říše první systematické demografické akce řízené státem, dočasně ve spolupráci s církevními orgány.

Již první soupis obyvatelstva z roku 1754 registroval mezi charakteristikami důležitými pro řízení státu také náboženskou příslušnost obyvatelstva. Lišil ji však pouze na „křesťany“ a „židy“.

Tab. 9-1 Náboženské vyznání obyvatelstva v roce 1754, 1828 a 1857

	1754			1828			1857
Náboženské	Počet	v %	Náboženské	Počet	v %	Náboženské	Počet	v %
vyznání			vyznání			vyznání
křesťané	2 962 713	98,3	řím. kat.	5 536 695	95,5	řím. kat.	6 782 771	95,3
židé	49 421	1,7	ev. augšp. v.	72 985	1,3	ev. augšp. v.	113 199	1,6
			ev. helvet. v.	89 989	1,6	ev. helvet. v.	91 519	1,3
			izraelité	95 115	1,6	izraelité	131 148	1,8
						řec. katol.	45	0,0
						pravoslavné	52	0,0
						jiné	39	0,0
Celkem	3 012 134	100,0	Celkem	5 794 784	100,0	Celkem	7 118 773	100,0

Pramen: Obyvatelstvo českých zemí v letech 1754-1918. Díl I. 1745-1865. Zpracoval V. Sekera. Praha 1978. Český statistický úřad.

Křesťanů bylo podle tohoto soupisu 98,3 % a byť cenzus nerozlišoval mezi ev. vyznáními, bylo nutno předpokládat, že šlo o katolíky. Zjištění počtu židů znamenalo vlastně odchylku od zásady, že jiné než katolické náboženství nebylo uznáváno.

Změnu přinesl až toleranční patent z 13. října 1781, který připustil kromě římskokatolického vyznání také augšpurské, helvetské a pravoslavné vyznání, avšak pouze tolerované. Příslušníci těchto vyznání byli však občansky zrovnoprávněni s římskými katolíky.

Tuto skutečnost uvolnění možnosti hlásit se k jinému než římskokatolickému vyznání promítla i statistika přirozené měny obyvatelstva zahájená v roce 1785. Z jejích výsledků můžeme usuzovat na podíly obyvatelstva hlásícího se k jinému než římskokatolickému ritu po vydání tolerančního patentu. V uvedeném roce 1785 bylo v Čechách uzavřeno 23 247 manželství, z nich oboustranně katolických bylo 96,4 %, protestantských 1,8 %, smíšených 0,7 % a židovských 1,1 %. Mezi narozenými dětmi bylo 96,5 % katolických, 2,2 % protestantských a 1,3 % židovských. Mezi zemřelými bylo 96,8 % katolíků, 1,9 % protestantů a 1,3 % židů. Na Moravě a ve Slezsku bylo v roce 1787 vykázáno 93,6 % katolických sňatků, 5,5 % protestantských a 0,9 % židovských. Náboženství narozených dětí a zemřelých osob v roce 1787 nelze za Moravu a Slezsko z pramenů publikovaných později zjistit.

Z údajů o přirozené měně obyvatelstva podle náboženského vyznání uveďme ještě data za rok 1800 v Čechách a za rok 1803 na Moravě a ve Slezsku (jiné roky nejsou z té doby k dispozici).

V Čechách bylo v roce 1800 uzavřeno 96,3 % katolických manželství, 1,5 % protestantských, 0,9 % smíšených a 1,3 % židovských. Mezi narozenými bylo 97,3 % katolických dětí, 1,8 % protestantských a 0,9 % židovských. Ze zemřelých bylo 97,5 % katolíků, 1,6 % protestantů a 0,9 % židů.

Na Moravě a ve Slezsku bylo mezi sňatky 93,7 % katolických, 4;1 % protestantských, 1,1 % smíšených a 1,1 % židovských. Narodilo se 94,6 % katolických dětí, 4,4 % protestantských dětí a 1,0 % židovských. Mezi zemřelými bylo 94,7 % katolíků, 4,3 % protestantů a 1,0 % židů.

Obyvatelstva židovského vyznání bylo v celém Česku v roce 1754 sečteno 49 421 duší, v roce 1801 bylo sečteno 76 014 židů, tj. 1,5 % resp. 1,6 % obyvatel.

Římskokatolický charakter českých zemí potvrdily i soupisy prováděné v prvé polovině XIX. st. podle dřívějších předpisů z poloviny předešlého století a navazující na ročně a tříročně obnovované konskripce. V roce 1828 mělo římskokatolické obyvatelstvo vysokou převahu podílem 95,5 % sečtené populace. K oběma evangelickým denominacím příslušelo 2,9 % obyvatelstva a k židovskému náboženství příslušelo 1,6 % obyvatel. Ani sčítání v roce 1857 nevykázalo změny náboženské struktury populace českých zemí. Římští katolíci představovali nadále 95,3 % populace, evangelíci obou povolených směrů 2,9 % obyvatelstva, podíl židů vzrostl na 1,8 %, avšak ostatních věřících bylo pouze 136 jedinců.

9.4 Náboženské vyznání obyvatelstva do roku 1910

Celé XIX. století i počátkem XX. století si výrazně dominantní postavení uchovávala římskokatolická církev, podporovaná habsburským dvorem a žijící z velkého církevního majetku, který jí umožňoval široce rozvíjené náboženské i světské akce.

Tab. 9-2 Náboženské vyznání obyvatelstva 1869 - 1910

Rok	Počet obyva- telstva	Náboženské vyznání
		římsko- katolické	evangelické		ochra- nov- ské	staro- kato- lické	izraelské	jiné	bez vyzná- ní
			augšpur- ské	reformo- vané
Počet obyvatel
1869	7 671 170	7 289 713	139 088	96 681		-	138 974	6 714	-
1880	8 279 701	7 866 757	157 856	98 828		4 148	147 204	3 794	1 114
1890	8 725 613	8 292 761	168 658	104 581	340	6 565	149 845	1 446	1 417
1900	9 436 825	8 966 369	190 791	111 973	547	11 271	148 988	4 584	2 302
1910	10 148 768	9 616 769	231 525	122 565	1 022	17 136	140 426	6 344	12 981
Ze 100 obyvatel
1869	100,00	95,03	1,81	1,26		-	1,81	0,09	-
1880	100,00	95,01	1,91	1,19		0,05	1,78	0,05	0,01
1890	100,00	95,04	1,93	1,20	0,00	0,08	1,72	0,02	0,01
1900	100,00	95,00	2,02	1,19	0,01	0,12	1,58	0,05	0,03
1910	100,00	94,76	2,28	1,21	0,01	0,17	1,38	0,06	0,13

Prameny: Bevölkerung und Viehstand nach der Zählung von 31. Dezember 1869 (1869) a Statistická příručka

Republiky československé I. Praha 1920 (1880-1910).

Sto let po vydání tolerančního patentu, při sčítání lidu 1869, bylo nadále mezi obyvateli 95,0 % římských katolíků a pouze 3,1 % evangelíků. Podíl židů byl 1,8 %.

Během třiceti let mezi sčítáními lidu 1880 a 1910, kdy počet obyvatelstva českých zemí vzrostl o 22,6 %, zvýšil se podle populačních cenzů počet obyvatel hlásících se k římskokatolické církvi o 22,2 %, tedy tempem téměř se rovnajícím vzrůstu úhrnu populace. I když přírůstek příslušníků resp. věřících hlásících se k jiným náboženstvím byl relativně většinou vyšší, na váze těchto náboženských společností ve společnosti se změnilo jen málo. Počet příslušníků evangelické církve augšpurského vyznání se v letech 1880-1910 zvýšil o 46,7 %, reformovaných evangelíků přibylo 24,0 %, avšak nadále představovali evangelíci v roce 1910 pouze 3,5 % obyvatelstva. Počet židů se snížilo 4,6 % na 1,4 % populace. Přírůstek osob bez vyznání vzrostl za třicet let téměř dvanáctkrát, avšak na necelých 13 000 jedinců, což bylo pouze 0,3 % obyvatel.

České země zůstávaly navenek katolickou zemí s trvající 95 % většinou. Protestantská minulost jako slavné období české kulturní a etické historie zůstávala jen historickou skutečností a částí historické paměti. Bezvěrectví jako alternativa náboženské duchovní sféry získávalo málo pozic. Na změny bylo nutno ještě čekat.

9.5 Náboženské vydání obyvatelstva v roce 1921 a 1930

Vznik Československé republiky v roce 1918 byl nejen politickým mezníkem, ale také mezníkem kulturně historickým. V oblasti náboženské došlo k radikálním změnám. Diskreditace římskokatolické církve v českém politickém životě za habsburské monarchie vedla k praktickému prosazování programu „Pryč od Říma“ a jeho realizace měla úspěch, byt' v menším měřítku, než proklamátoři doufali. Nejradikálnějším činem bylo založení církve československé v roce 1920. Evangelickým církvím se uvolnily nové prostory. Největší úspěch však mělo ateistické hnutí. Změny v náboženském profilu českých zemí po roce 1918 se promítly již ve výsledcích sčítání lidu 1921.

Tab. 9-3 Náboženské vyznání obyvatelstva 1921 a 1930

Náboženské vyznání	Počet obyvatel		Přírůstek (-úbytek) 1921-1930		Složení v %
	1921	1930	abs.	v %	1921	1930
Římskokatolické	8 201 464	8 378 079	176 615	2,15	81,97	78,49
Řeckokatolické	9 307	12 149	2 842	30,54	0,09	0,11
Evangelické celkem	396 852	499 685	102 833	25,91	3,97	4,68
v tom: českobratrské evang.	231 199	290 994	59 795	25,86	2,31	2,73
augšpurské	150 687	52 485	-98 202	-65,17	1,51	0,49
Jednota bratrská	3 863	5 649	1 786	46,23	0,04	0,05
Jednota českobratrská	5 036	6 616	1 580	31,37	0,05	0,06
metodisté	1 454	7 134	5 680	390,65	0,01	0,07
ostatní evangelické	4 613	136 807	132 194	.[1]	0,05	1,28
Pravoslavné	9 221	24 488	15 267	165,57	0,09	0,23
Československé	523 232	779 672	256 440	49,01	5,23	7,30
Starokatolické	20 103	22 544	2 441	12,14	0,20	0,21
Izraelské	125 083	117 551	- 7 532	- 6,02	1,25	1,10
Jiné	2 393	6 074	3 681	153,82	0,02	0,06
Neznámé	1 564	1 349	- 215	- 13,75	0,02	0,01
Bez vyznání	716 515	832 795	116 280	16,23	7,16	7,80
Úhrnem	10 005 734	10 674 386	668 652	6,68	100,00	100,00

Podíl příslušníků římskokatolické církve se v roce 1921 proti roku 1910 snížil z 94,8 % na 82,0 %. Podíl obyvatel bez vyznání vzrostl z 0,1 % na 7,2 %. Nově vzniklá československá církev získala 5,2 % obyvatel, evangelické církve získaly 4,0 % obyvatel proti 2,5 % v roce 1910. K izraelskému vyznání se přihlásilo 1,2 % obyvatel, což bylo méně než při posledním předválečném sčítání jak absolutně, tak poměrně. Mezi evangelíky měli převahu příslušníci českobratrské církve evangelické (2,3 %) a evangelíci augšpurského vyznání (1,5 % obyvatel).

Během krátkého intercenzálního období do roku 1930 došlo k dalším přesunům v náboženském vyznání obyvatelstva. Hlavní charakteristikou byl další ústup římskokatolictví na 78,5 % obyvatelstva, další vzestup počtu a podílu náboženských čechoslováků na 7,3 % obyvatelstva a i další posílení evangelických církví zvýšením jejich podílu na 4,7 % úhrnu obyvatelstva. Zvýšení podílu obyvatelstva bez vyznání na 7,8 % však znamenalo proti letům 1910-1921 značné zpomalení ateizačního procesu.

Země Moravskoslezská byla katoličtější (85,9 % obyvatel) než země Česká (74,8 % obyvatel), Češi na Moravě a ve Slezsku byli římskými katolíky z 85,2 %, Češi v Čechách jimi byli v 67,5 % případů. V Čechách bylo 13,0 % Čechoslováků podle národnosti i čechoslováky podle náboženského vyznání; 13,7 % však bylo bez vyznání. Proti tomu na Moravě a ve Slezsku bylo čechoslováky podle náboženství pouze 6,2 % Čechoslováků podle národnosti a 3,7 % bylo bez vyznání. Němci byli nejkatoličtější etnitou : 90 % příslušelo k římskokatolické církvi.

9.6 Náboženské vyznání obyvatelstva po roce 1945

První poválečné sčítání lidu 1950 bylo demografickou bilancí nejen válečných let 1938-1945, ale poskytlo informace o všech strukturách nově vznikající společnosti v obnoveném Československu. Odsun německé menšiny týkající se především českých zemí, změnil téměř všechny sociálně ekonomické ukazatele struktury obyvatelstva, a to v míře, v jakém se německé etnikum lišilo od etnika českého a slovenského na území celé republiky, ale opět především na území Česka.

Počet obyvatelstva českých zemí se od sčítání 1930 do sčítání 1950 snížil o 16,7 %. Počet obyvatel hlásících se k římskokatolické církvi se snížilo 18,9 %. U ostatních církví s větším počtem příslušníků se naopak počet příslušníků zvýšil a to u evangelických církví o 2,2 %, u československé církve o 21,4 %, u pravoslavné církve dokonce o 108,3 %. Překvapující bylo, že počet obyvatel bez vyznání se snížil o 37,7 %. Ze 118 000 obyvatel izraelského vyznání zůstalo v Česku pouhých 8 000 čili pouhých 6,8 % původního počtu.

Politický boj Komunistické strany Československa se po roce 1948 v oblasti duchovní zaměřil s ještě větší intenzitou než dříve na boj proti „opiu“ lidstva - náboženství. Náboženství mělo být vytlačeno jako kulturní a tím i politický faktor ze života obyvatelů příštího socialistického a komunistického Československa. Náboženství mělo být a bylo považováno za soukromou věc každého jednotlivce. V oblasti vykazování vůči státním orgánům se tak stalo vládním usnesením č. 1410 z 27. července 1954. Rok 1953 byl posledním, kdy státní demografická statistika ve svých demografických výkazech měla i charakteristiku „náboženství“. Jednotlivé církve vedly pak už jen své vlastní statistiky o počtu a pohybu svých příslušníků.

Vypuštění charakteristiky „náboženství“ ze sčítání lidu 1961, 1970 a 1980 bylo tedy logickým důsledkem postoje stranických a vládních orgánů v této otázce do roku 1954.

9.7 Náboženské vyznání obyvatelstva v roce 1991

Teprve sčítání lidu 1991 se mohlo vrátit ke zjišťování charakteristiky „náboženství“, avšak stalo se tak v rozporné politické situaci a při současné kontroverzní propagandě, zda občané mají či nemají tento údaj při sčítání lidu do sčítacích archů uvádět. Tyto nejasnosti se do výsledků skutečně promítly. Nezjištěná náboženská resp. církevní příslušnost byla zaznamenána u 16,2 % obyvatel. Církve, které vedly vlastní evidence příslušníků, si mohly ověřit objem změn zjištěných sčítáním. Např. pro rok 1988-1989 byl počet příslušníků československé církve podle její vlastní evidence odhadován na 400 tisíc, počet příslušníků českobratrské evangelické církve na 200 tisíc a slezských evangelíků na 58 tisíc. Jak se tyto počty lišily od skutečnosti, vyplývá z tab. 9.4, která srovnává sčítání 1991 s rokem 1950.

Tab. 9-4 Náboženské vyznání obyvatelstva 1950 a 1991

Náboženské vyznání	Počet obyvatel (v tis.)		Přírůstek (-úbytek) 1950-1991		Složení v %
	1950	1991	abs.	v%	1951	1991
Římskokatolické	6 792	4 021	- 2 771	- 40,80	76,35	39,03
Řeckokatolické	33	7	- 26	- 78,79	0,37	0,07
Evangelické celkem	511	255	- 256	- 50,10	5,74	2,48
v tom: českobratrské evang.	402	204	- 198	- 49,25	4,52	1,98
slezské evangel.[2]	58	33	- 25	-43,10	0,65	0,32
slovenské evangel.[3]	23	4	- 19	- 82,61	0,26	0,04
reform. křesť.[4]	4	1	-3	- 75,00	0,04	0,01
ostatní evangelické	24	13	- 11	- 45,83	0,27	0,13
Pravoslavné	50	19	- 31	- 62,00	0,56	0,18
Československá husit. církev[5]	947	178	- 769	- 81,20	10,64	1,73
Židovské náboženské obce[6]	8	1	-7	- 87,50	0,09	0,01
Jiné[7]	13	42	29	223,08	0,15	0,41
Nezjištěné	23	1 666	1 643	x	0,26	16,18
Bez vyznání	519	4 113	3 594	692,48	5,83	39,93
Celkem	8 896	10 302	1 416	15,92	100,00	100,00

Po 40 letech obnovené zjištění náboženské příslušnosti obyvatelstva přineslo značné kontroverzní výsledky. Leccos lze napravit správnou interpretací. Využijme k tomu publikovaných dat, uvedených ve zkrácené podobě v tab. 9-4 a v podrobném členění v tab. 9-5.

Mezi sčítáním 1950 a 1991 se počet obyvatelstva Česka zvýšilo 15,9 %. Ve všech údajích o konkrétních vyznáních, ale i v ostatních údajích došlo k dramatickým změnám. Počet obyvatelstva, označujícího se „bez vyznání“ se zvýšilo téměř 3 600 000 v roce 1991 a představoval 39,9 % populace republiky, tedy nejvyšší podíl nábožensky klasifikované skupiny obyvatelstva. Spolu s obyvateli, kteří nevyplnili rubriku 14 (náboženské vyznání) a kterých bylo téměř 1 666 000 (16,2 %), by podle některých autorů (M Kučera) počet osob „bez vyznání“ byl ve skutečnosti 5 778 481 osob (56,1 %). Náboženským vyznáním se podle vysvětlivek rozuměla „účast na náboženském životě některé církve (náboženské společnosti) nebo vztah k ní“.

Z nejvýznamnějších přesunů v církevní příslušnosti resp. náboženském vyznání byl úbytek římských katolíků o 40,8 %, evangelíků všech denominací o 50,1 %, ale především úbytek příslušníků nově přezvané o 81,2 %. Počet příslušníků židovských náboženských obcí klesl na 1 292.

Tab. 9-5 Náboženské vyznání obyvatelstva 3. března 1991 podle pohlaví

Náboženské vyznání církev náboženská společnost	Počet obyvatel			Složení v %			Pro- cento žen
	celkem	v tom
		muži	ženy	celkem	muži	ženy
bez vyznání	4 112 864	2 116 547	1 996 317	39,93	42,34	37,66	48,54
římskokatolická	4 021 385	1 819 482	2 201 903	39,03	36,39	41,53	54,75
starokatolická	2 725	1 077	1 648	0,03	0,02	0,03	60,48
řeckokatolická	7 030	3 199	3 831	0,07	0,06	0,07	54,50
pravoslavná	19 354	8 275	11 079	0,19	0,17	0,21	57,24
československá husitská	178 036	70 759	107 277	1,73	1,42	2,02	60,26
českobratrská evangel.	203 996	89 297	114 699	1,98	1,79	2,16	56,23
slezská evangelická	33 130	14 747	18 383	0,32	0,29	0,35	55,49
slovenská evangelická	4 151	1 926	2 225	0,04	0,04	0,04	53,60
reformovaná c. v SR	1 396	625	771	0,01	0,01	0,01	55,23
apoštolská c. v ČR a SR	1 485	668	817	0,01	0,01	0,02	55,02
novoapoštolská	427	171	256	0,00	0,00	0,00	59,95
evangel. metodistická	2 855	1 168	1 687	0,03	0,02	0,03	59,09
bratrská jednota baptistů	2 544	1 088	1 456	0,02	0,02	0,03	57,23
církev bratrská	2 759	1 244	1 515	0,03	0,02	0,03	54,91
jednota bratrská	2 269	938	1 331	0,02	0,02	0,02	58,66
církev adv.sedmého dne	7 674	3 190	4 484	0,07	0,06	0,08	58,43
náb.spol.čs. unitářů	365	188	177	0,00	0,00	0,00	48,49
křesťanské sbory v ČR	3 017	1 420	1 597	0,03	0,03	0,03	52,93
ostatní křesť. církve	8 790	4 084	4 706	0,09	0,08	0,09	53,54
svědkové Jehovovi	14 575	6 047	8 528	0,14	0,12	0,16	58,51
židovské náb. obce	1 292	564	728	0,01	0,01	0,01	56,35
ost. církve a náb. spol.	4 479	2 805	1 674	0,04	0,06	0,04	37,37
nezjištěno	1 665 617	850 426	8 15 191	16,18	17,02	15,38	48,94
Úhrnem'	10 302 215	4 999 935	5 302 280	100,00	100,00	100,00	51,47

Počet příslušníků římskokatolické církve se snížil na pouhých 39,0 %. Druhou největší církví v Česku se stala českobratrská církev evangelická se 2,0 % příslušníků, na třetím místě byla československá husitská církev s 1,7 % obyvatel, čtvrtou nejsilnější náboženskou komunitou se stali evangelíci slezského vyznání (0,3 % obyvatel), na pátém místě byli příslušníci pravoslavné církve (0,2 %) a na šestém místě byli příslušníci obce svědků Jehovových (0,1 %). Kromě těchto 6 náboženských společností žádná jiná nepřekročila počet 10 000 příslušníků.

Příslušníci jednotlivých náboženských společností se od sebe liší demografickými a dalšími sociálně ekonomickými charakteristikami. Za šest největších společností, za soubor osob bez vyznání a soubor osob s nezjištěným náboženským vyznáním, se jimi budeme zabývat v několika přehledech v tab. 9-6 až 9-8.

Pohlaví. V úhrnu obyvatelstva České republiky bylo podle sčítání lidu 1991 51,5 % žen. Ze šesti srovnávaných náboženských společností byla nejfeminizovanější československá církev husitská (60,3 % žen). Také societa svědků Jehovových měla značnou převahu žen (58,5 %). Nejnižší podíl žen měla římskokatolická církev (54,8 %). Všechny křesťanské církve - tedy i zde neuvedené, ale viz tab. 9-5 - měly mezi příslušníky převahu žen, s výjimkou náboženské společnosti unitářů se 48,5 % žen. U mimokřesťanských církví převažovali mezi jejich příslušníky žijícími v Česku muži; ženy zde žijící tvořily menšinu 37,4 % příslušníků těchto společností. Mezi osobami bez vyznání převažovali rovněž muži a stejně tak u osob, které nesdělily svou náboženskou příslušnost nebo stav bez vyznání.

Tab.9-6 Demografické a sociálně ekonomické znaky obyvatelstva podle náboženského vyznání 3. března 1991

Náboženské vyznání	Podíl (%) žen	Věk (%)			Vzdělání[8]		Sociální skupina[9]
		0-14	15-59	60+	Úplné střední	Vyso-koškol.	dělníci	za- měst- nanci	samo- stat. čin. Z)	ne- prac. důch.
římskokatolické	54,8	12,8	59,5	27,7	18,7	4,8	27,1	24,2	9,0	34,1
českobr. evangelické	56,2	8,4	57,2	34,4	21,2	7,1	23,1	25,4	1,0	39,1
českoslov. husitské	60,3	3,4	45,3	51,3	19,7	5,9	18,7	22,4	0,8	52,5
slezské evangelické	55,5	14,7	57,6	27,7	17,6	4,4	28,5	22,1	0,4	36,1
pravoslavné	57,2	6,6	51,9	41,5	18,2	8,0	11,7	21,2	1,0	46,3
svědci Jehovovi	58,5	17,2	67,1	15,7					-
bez vyznání	48,5	27,6	63,4	9,0	29,4	10,6	29,6	39,0	15,3	13,4
bez údaje vyznání	48,9	38,3	51,9	9,8	20,2	5,8	37,4	29,4	1,2	15,8
Celkem	51,5	21,0	61,2	17,8	22,9	7,2	28,7	30,4	11,9	24,4

Věk. V úhrnu obyvatelstva bylo 21,0 % dětí mladších 15 let, osob ve věku 15-59 let bylo 61,2 % a starších obyvatel bylo 17,8 %. Náboženská příslušnost dětí závisela na sdělení rodičů. Nejnižší podíl dětí měla československá husitská církev (3,4 %), ale také u pravoslavných a českobratrských evangelíků byl podíl dětí hluboko pod průměrem, totiž 6,6 % a 8,4 %. Nejvyšší podíl dětí měli příslušníci obce svědků Jehovových (17,2 %). V žádné ze šesti největších církví nedosáhl podíl dětí podílu v celé populaci. S tím silně kontrastuje vysoký podíl dětí v souboru osob bez vyznání (27,6 %) a ještě více osob bez údaje náboženské příslušnosti nebo stavu bez vyznání (38,3 %). Tyto podíly vyplývají ze způsobu zápisu charakteristiky náboženského vyznání rodiči. Prostřední věková skupina 15-59 letých představuje 45 ročníků, tedy nejsilnější část populace. V úhrnu obyvatelstva to bylo 61,2 % obyvatel českých zemí. Nejvyšší podíl obyvatelstva v uvedeném věku vykázali příslušníci svědků Jehovových (67,1 %), nejnižší naopak příslušníci československé církve husitské, která je věkově nejstarší církví v Česku, o čemž svědčí i podíl 51,3 % příslušníků ve věku nad 60 let. Nejmladší náboženskou obcí jsou svědci Jehovovi s podílem pouhých 15,7 % vyznavačů ve věku nad 60 let. Osoby bez vyznání charakterizuje mimořádně nízký podíl osob starších 60 let (9,0 %). Totéž se týká i osob, které nevyplnily rubriku náboženského vyznání; bylo mezi nimi pouze 9,8 % osob starších 60 let. Soubor osob bez vyznání byl v průměru starší než soubor osob bez údaje o náboženské příslušnosti či stavu bez vyznání.

Vzdělání. Úzké sepětí religiozity nebo naopak laicizace společnosti je historickou skutečností. Potvrdilo to i sčítání lidu 1991. Osoby starší 15 let, které se prohlásily bez vyznání, měly ve 29,4 % úplné středoškolské vzdělání a 10,6 % mělo vysokoškolské vzdělání. Příznačné však bylo nižší než průměrné republikové vzdělání osob, které nezapsaly o své náboženské příslušnosti žádný údaj. Souvisí to mj. i s jejich odlišným sociálním statusem: mají nejvyšší zastoupení dělnických profesí. Nejvyšší podíl vysokoškoláků mezi příslušníky pěti největších církví (data za jehovisty nebyla publikována) je u pravoslavných obyvatel, u nichž se na tom významně podílí jejich věkové složení (starší obyvatelé). Jinak příslušníci všech ostatních církví mají v průměru vysokoškolské vzdělání méně často než je celostátní průměrný podíl vysokoškoláků v dospělém obyvatelstvu. Ani středoškoláci však nejsou v průměru zastoupeni tak, jak by to odpovídalo podílu středoškoláků u veškerého obyvatelstva republiky. Příslušníci všech církví mají tedy v průměru nižší vzdělání než osoby bez vyznání.

Sociální příslušnost. Ze škály ukazatele sociální příslušnosti uvádíme jmenovitě čtyři skupiny, zahrnující 95 % obyvatelstva staršího 15 let. Dělníci představují u všech církví nižší podíl než je republikový průměr; u bez vyznání je podíl nepatrně vyšší, avšak mimořádně vysoký je u obyvatel s nezjištěnou náboženskou příslušností. Nižší zastoupení u všech církví je také u skupiny zaměstnanců, která představuje v podstatě úřednickou kategorii obyvatelstva. Mimořádně nízké zastoupení mají církve ve skupině samostatně výdělečně činných obyvatel. Proti tomu však u všech církví je vysoký nadprůměrný podíl skupiny nepracujících důchodců. Takto označená skupina nereprezentuje ve skutečnosti žádný třídní resp. sociální status, ale označuje pouze souhrnnou skupinu determinovanou věkem a nikoli společenským profilem. Obyvatelé bez vyznání vykazují největší rozdíl zastoupení jak u nepracujících důchodců, tak ve skupině zaměstnanců. Diametrálně se však liší sociální složení osob bez údaje o náboženské příslušnosti. Vysoký podíl skupiny nepracujících důchodců souvisí u všech církví s jejich věkovým složením. Sociální struktura svědků Jehovových je zřejmě značně odlišná od struktury příslušníků ostatních velkých církví. Data však nebyla publikována.

Náboženské vyznání podle národnosti. Ačkoliv národnostní menšiny představují v Česku jen zlomek obyvatelstva (kolem 5 %), historické souvislosti s jejich náboženskou orientací jsou nadále přinejmenším zajímavé.

Obyvatelstvo jednotné české národnosti bylo v roce 1991 ze 40,8 % bez vyznání. Nejčastěji tomu bylo u české (zemské) národnosti, totiž ve 42,9 % případů. Moravané byli bez vyznání pouze ve 28,6 % případů, Slezané pak jen v 26,5 % případů. Nejčastější výskyt neudané náboženské příslušnosti byl rovněž u Čechů, méně častý u Moravanů a nejméně častý u Slezanů.

Tab. 9-7 Náboženské vyznání obyvatelstva podle národnosti 3. března 1991

Náboženské vyznání	Národnost obyvatelstva - složení podle náboženského vyznání (%)
	česká	mo- ravská	slez- ská	„čes- ká“	slo- ven- ská	polská	ukra- jinská	ně- mecká	ma- ďarská	rom- ská
římskokatolické	36,0	53,2	53,9	38,5	52,1	57,0	23,6	62,7	51,0	49,2
českobr.evang.	2,0	1,8	2,2	1,9	2,3	6,6	1,1	4,0	2,9	0,4
českoslov.husit.	2,0	1,0	0,8	1,8	0,2	0,1	1,3	0,2	0,2	0,1
slezské evangel.	0,2	0,1	3,1	0,2	0,2	15,8	-	0,3	0,2	-
pravoslavné	0,1	0,1	0,1	0,1	0,5	0,1	14,3	0,1	0,1	0,4
ostatní	0,5