Charakteristika domácích poměrů s využitím statistik

Stručná charakteristika domácích poměrů

I když lze mluvit o značných místních rozdílech, pokusme se domácí situaci charakterizovat několika tezemi.
1. Katolická církev v Čechách a na Moravě tvoří výraznější nebo méně výraznou menšinu obyvatelstva. Obce s většinou katolíků existují, ale nelze je považovat za charakteristické a netvoří výraznější podíl v celku.
2. Tato církev vynakládá naprostou většinu své energie na činnost, kterou bychom mohli nejlépe charakterizovat slovy: "práce na zachování statu quo".
3. V činnosti církve je minimálně znát, že by reflektovala skutečnost, že žije v misijním prostředí.
4. Tato církev má jak v kléru tak v laicích výrazně vyšší věkový průměr, než je průměr v celé společnosti a tak také z tohoto důvodu má spíš mentalitu vyššího věku, než mentalitu mládí.
5. Církev zatím nijakým výraznějším způsobem neudělala ani reflexi posledních několika desetiletí života v naší zemi, ani reflexi současné situace.
6. Nelze popřít, že pocit bezradnosti, někde krytý velkou a nezacílenou aktivitou, tvoří nezanedbatelnou složku dnešních nálad v církvi.
7. Zdá se, že se příliš nekryjí oblasti, otevřené pro evangelium s oblastmi, ve kterých se církev angažuje nejvíce (oblastí jsou míněny jak věkové, tak sociální skupiny obyvatelstva, jakož i oblasti ve smyslu zeměpisném).
8. Počet kněží, který se zpravidla považuje za nedostatečný, bude ještě nejméně deset let klesat, což lze velmi snadno ukázat, ale i tak s tím je málokdo ochoten počítat.
Pojednejme teď postupně o jednotlivých tezích. Nebudeme si při tom dělat nárok na úplnost pojednání o jednotlivých tématech, spíš půjde o podněty k přemýšlení.

1. Katolická církev v Čechách a na Moravě tvoří výraznější nebo méně výraznou menšinu obyvatelstva. Obce s většinou katoIíků existují, ale nelze je považovat za charakteristické a netvoří výraznější podíl v celku.
Chceme-li si udělat představu o počtu katolíků u nás, jsme, bohužel, odkázání v podstatě na nepřímé údaje. Jejich validita je různá jak podle techniky zkoumání, tak podle obsahu (a pochopení) otázky, kterou se věc zjišťuje.
"Nejoptimističtější" je údaj ze sčítáni obyvatelstva r. 1990, kde se ke katolické církvi hlásilo v průměru více než třicet procent obyvatelstva. Zde ovšem nebylo dáno ani to nejhrubší kritérium pro přináleženi k církvi (jsem pokřtěn?, nejsem, ale moji rodiče byli pokřtěni?, hlásím se ke křesťanské kultuře?, chci prostě vyjádřit, že se prostě neztotožňuji s komunistickou ideologií?)
Jinak vypadají výsledky řádných sociologických průzkumů, které kladou celou baterii otázek, ze kterých lze hodnotit - podle výběru a sestavy otázek - míru religiozity obyvatelstva, vztah k té které církvi, míru identifikace s náboženskými pravdami, akceptovatelnost vlivu církve ve společnosti. Prakticky zde máme k dispozici výsledky dvou velmi dobrých, tehdy ještě celostátních-federálních výzkumů z let 1990-91. Je to jednak v literatuře velmi známý Evropský výzkum hodnot (Wertstudie), iniciovaný holandským jezuitou P. Kerkhofsem (poprvé 1981, bez socialistických zemí, podruhé 1991 - už celá Evropa, k tomu ještě USA a Kanada). Tento výzkum byl dost velkorysý a po odborné stránce na vysoké úrovni (jeho interpretace zejména u vídeňského pastoralisty P. M. Zulehnera}. Druhý, trochu skromnější, ale opět profesionálně provedený, dělala Biblická společnost. Bohužel není mi známo veřejné publikování kromě semináře, dělaného pro církevní instituce). Výsledky velmi dobře korespondují se studií předcházející. Tyto studie ukazuji mnohem střízlivější skutečnost než výsledky sčítání. Ještě střízlivěji (ne-li katastrofálněji) dopadne srovnání se stavem v ostatní Evropě. Česká republika tam statečně mezi posledními třemi soupeří o poslední místo.
Tyto údaje lze doplnit ještě dvěma zajímavými pohledy. Jeden je spíš nepříjemný: jestliže podle sociologického průzkumu je více než 70% obyvatelstva proti navracení majetku církve, svědčí to ani tak o reálném vztahu lidí k jednotlivým křesťanům, ale, myslím, spíš míře předsudků z komunistické indoktrinace, které si lidé nesou v sobě. Které jsou, bohužel, realitou, s níž nutno počítat. (Z toho například může okamžitě vyrůst praktická otázka: jak se má katolická církev prezentovat v mediích? asi pokud možná ne velkými slavnostmi?!).
Druhý vyplývá ze studie dr. Saka, ke které, bohužel, nemám bližší údaje (počet respondentů, typy otázek), která je nicméně zpracována bezpochyby odborně. Ta ukazuje, mimo jiné, že v této zemi jsou v podstatě dva významné ideové bloky (ideové ve smyslu sociologickém, politicky neutrálním), a to křesťanství v katolické verzi a marxismus. O tom ale ještě v další části textu.
A nakonec zmínka o údaji zdánlivě nejhodnotnějším, protože nejpřesnějšim, a to je sčítání počtu návštěvníků bohoslužeb (jaro/podzim 1994). Údaje o počtu návštěvníků lze, na rozdíl od údajů a velikostí sbírek, považovat za velmi spolehlivé. Podle nich je na nedělních bohoslužbách v českých a moravských diecézích přítomno zhruba od 2 do 8% obyvatelstva, (největší procento v brněnské, nejmenší v litoměřické diecézi}. Tyto údaje ovšem málo říkají o množství (procentním) věřících v České republice! Říkají, kolik lidí bylo v danou neděli v kostele, říkají to a jenom to. Což je důležité pro uspořádáni pastorace v diecézi, ale není to přímou charakteristikou ani vztahu obyvatel k víře, ani vztahu k církvi. Kromě jsou tyto údaje v průměru poloviční proti údajům z Evropského výzkumu. Což nepřekvapuje, protože za pravidelnou docházku do kostela někdo považuje docházení každou neděli, jiný jednou za měsíc atd.
Citované statistiky, se zatím netěší, bohužel, v církvi u nás velké oblibě a důvěře. Není celkem divu, protože tu jsou jednak opravdu špatné zkušenosti z éry minulé, dále minimální vědomosti o statistických metodách a jejich spolehlivosti a v neposlední řadě funguje u mnohých lidí také určitá psychologická bariera. Statistika totiž často napadá či ohrožuje představu, na kterou je člověk zvyklý a se kterou pracuje, a která ho mnohdy má chránit před ohrožením nepříjemnou skutečnosti (v jistých situacích a jistým způsobem to děláme zřejmě všichni!). A v našich zemích je u katolíků přinejmenším od střední generace výše přítomná představa, že katolicismus je u nás vlastně stále většinovou záležitostí a tato většinovost byla komunisty jen potlačena, nemohla se a nemůže se demonstrovat. Toto je ovšem těžko i největšímu optimistovi říkat v západních či severních Čechách, tak alespoň mnozí řeknou: ale na Moravě to tak je. I když čísla (byť od výše zmiňovaných území rozličná) říkají něco jiného. Ostatně když cestujeme po naši zemi, tak nám už jenom množství a velikost sakrálních budov sugeruje myšlenku, že jsem všude a že nás přece musí být mnoho. Zatímco pro naše území je, podobně jako pro bývalou NDR, charakteristický samozřejmý, "lidový" ateismus, který není třeba zdůvodňovat - jev v dějinách lidstva považovaný za v podstatě nový. (Zde pozor: ateismus není totéž co a-religiozita! Lze být ateistou a manifestovat při tom religiózní potřeby i postoje. Ty ovšem nemají nic společného s křesťanstvím, alespoň přímo ne.)

2. Tato církev vynakládá naprostou většinu své energie na činnost, kterou bychom mohIi nejlépe charakterizovat slovy:"práce na zachování statu quo".
Následující řádky mohou vypadat jako nepříjemná kritika. Opravdu (jako celá úvaha) také kritikou být mají, ovšem v původním a ne degenerovaném smyslu slova. Tedy ve smyslu krinein - rozlišovat, ne ve smyslu "vy to děláte špatně". Ostatně pokud něco je špatné, děláme to "my", "oni" v tamto smyslu v církvi neexistují.
Mentalita "udržet to, co je", byli jisté adekvátní (i když ani tehdy ne zcela) podmínkám života církve za komunismu. Teď by to byla pro církev více či méně pomalá cesta ke smrti. Snad nikoho neurazí, že jako první důvod pro toto tvrzení, uvedu důvod v podstatě psychologický: za pronásledování je hrdinou ten, kdo vydrží a pro mnohé je právě jeho osamělost motivem k tomu, aby se k němu plně, nebo alespoň ve smyslu sympatií nebo morální podpory přidal. V situaci svobody a růstu mnohého je to zcela jinak: člověk se přidá ke společenství rostoucímu, ne zmenšujícímu se. Je ochoten nasadit své síly tam, kde se něco tvoří, ne tam, kde se jen něco udržuje, kde se jde v dějinách račím pochodem či kde se jen běduje. A naopak: ti, kteří se "bojí vymření" či vyhlazení buď rezignují, nebo se shluknou v militantní šik, který se definuje právě svým pocitem ohrožení, a proto na něm neochvějně trvá. Tito lidé pak přijímají mezi sebe samozřejmé jen další ohrožené.
Kdybychom se podívali z určitého odstupu na životní projevy církve u nás, najdeme: maximum času a energie je věnováno bohoslužbám a opravě objektů. Relativně málo vzdělání dospělých, o vzdělání kléru nemluvě. Mnohde velká energie věnována výuce náboženství, kde ale rychle leckde přišla bezradnost a rozčarování: neměli jsme (a mnohde nemáme dodnes) adekvátní představu, jak postupovat, a už vůbec ne připravené lidi. Bohužel neblahé ovoce sklidíme až po řádce let, kdy budou špatně rozeznatelné kořeny.
Mnoho energie bylo pak na řadě míst věnováno budování církevního školství (skromné a přesně: zřizování církevních škol) a rozvoji charity zejména na farní a diecézní úrovni. Toto byla možná práce nejproduktivnější, která také na řadě míst přitáhla lidi.
Bohužel spousty energie i prostředků pak bylo věnováno na slavnosti (poutě, ze kterých se většinou vytratilo vše, co bylo za dob nepřízně poměrů nalezeno, vyzkoušeno, s úspěchem použito. Nekonečné opatřování a svěcení zvonů. Místní obecní slavnosti "přizdobované" přítomností biskupů) a nejrůznější kříšení minulosti. Bylo (a je) až s podivem vidět svůdnost triumfalismu, malou rezistenci vůči němu a neochotu a nedůvěru k vytrvalé neokázalé "kultivační" práci. na jakékoliv úrovní života.
Pozn.: K vysvětlení tohoto všeho by ovšem bylo třeba udělat důkladnou psychologickou studii o tom, jakým zatížením je pro většinu z nás transformace života do nových životních (tj.ekonomických, politických, společenských...) podmínek a jak si vlastně lidé dnes (a kněží zvlášť!) odreagovávají ponížení, bolesti, frustrace let minulých! V podstatě ale není nic divného na tom, že je situace právě taková. Jednak je, jak bylo řečeno už jinde, z mnoha důvodů věkový průměr - a tedy i mentalita - v katolické církví vyšší, než v celé populaci. A dále: čím větší skupina lidí, tím více času potřebuje ke změně názorů, nálad, prostě celé své mentality. V tomto ohledu není pět let dlouhá doba! Nicméně je tu trvající úkol tuto mentalitu změnit. Církev u nás musí vědět, za čím konkrétně v této době jde, ne jen před čím se chce bránit. Obrana je jistě také nutnou složkou života, ale evidentně není a nemůže být programem růstu. Právě tak nemůže být programem a stimulem růstu snaha restaurovat minulost, byť v jejich tehdy (ne dnes) živých a účinných projevech života. A bez růstu jak kvantitativního, tak kvalitativního, se může církev u nás snadno stát "kuriózním klubem milovníků kuriozit"

3. V činnosti církve je minimálně znát, že by reflektovala skutečnost, že žije v misijním prostředí.
Jakou minoritu vlastně ve společnosti představujeme, ukazují nejbrutálněji grafy, srovnávající počet návštěvníků bohoslužeb s počtem obyvatelstva. Nebo možná ještě lépe vyjádřeno: graf nám klade otázku, co konkrétního děláme pro těch 98-70% lidí, s nimiž se nejspíš v kostele nesetkáme, z nichž velmi pravděpodobně 98% neví, oč vlastně v evangeliu jde. Řečeno velmi tvrdé: vůbec se nezdá, že by církev byla fascinována jejich existencí a svým úkolem (misijním! - viz prakticky všechny papežské dokumenty za posledních dvacet let, o evangeliu nemluvě) vůči ním. Zdá se, že většinou stačí fascinace, tu vzrušená, tu unylá, vlastními vnitrocírkevními problémy nebo soukromými zjeveními, nebo očekáváním katastrof (které, mezi námi, na "ty druhé" konečně dopadnou, nebo samozřejmě docela obyčejnými světskými starostmi, které mají všichni lidé (a které jistě skutečnými starostmi většinou jsou).
Nejde teď o to, abychom rychle vymýšleli, kde a jak budeme zítra či pozítří někoho evangelizovat. Jde o to, aby se vůbec dostalo do obecného povědomí, že je to náš úkol, a aby dost lidí mělo představu (dá se říci: odbornou) o tom, jak v těchto věcech postupovat, aby to nebyla činnost jen nazdařbůh či dokonce druhým ubližující. Jinak řečeno: aby obsah i mentalita jak Evangelii nuntiandi (Pavel VI. 1974!!), tak obsah výzev Jana Pavla II. se staly obecnou a samozřejmou součástí života a smýšleni církve u nás.

4. Tato církev má jak v kléru tak v laicích výrazně vyšší věkový průměr, než je průměr v celé společnosti, a tak také z tohoto důvodu má spíš mentalitu vyššího věku, než mentalitu mládí.
Toto zjištění má prostě statistickou povahu. Bylo by ale neštěstím, kdyby dostalo jakousi diferencující náplň: kdyby mu mělo být rozuměno takže být starším či starým je diskvalifikujícím faktorem. Naopak, bylo by třeba uznat, že každý věk je z určitého hlediska kvalifikujícím faktorem pro určité úkoly a určité poslání a že je to třeba respektovat. Tedy populárně řečeno, nečekat, že pětadvacetiletý člověk bude zkušeným duchovním vůdcem a nechtít od sedmdesátníka, aby denně na dvoře skotačil s puberťáky. Aby se to mohlo uskutečnit, je z hlediska organizováni pastorační práce v diecézích třeba jedné malé, leč zásadní změny: vycházet z možností, nikoliv z potřeb a možnosti distribuovat tak, aby byly respektovány priority.
(Toto vše je popsáno humorně leč zcela pravdivě ve zcela neteologické knížce "Zákony profesora Parkinsona v kapitole o tvorbě státního rozpočtu") Čili spíš, než se ptát: kde vzít další kněze do dalších prázdných farností (de facto je to otázka řečnická!) by bylo dobré dojít k otázce: jak co nejlépe využít těch, které máme dnes, a to i s ohledem na to, o dobrou budoucnost je třeba pečovat už (vlastně jedině) dnes.
Dále soudím, že k překonání určitých potíží, které jsou dány absencí mnoha lidí v nižších ročnících, může pomoct dvojí: jednak pohled do řeholí u nás. Tam totiž můžeme vidět, že řehole, které byly schopny už za komunistů pronikavě omladit své vedení (vyšší představené, novicmistry atd.) jsou na tom dnes podstatně lépe než ty, které zůstávaly stále u osvědčených, leč víc a víc stárnoucích osob.
A druhá věc: historia magistra vitae. Pohledem do celé historie církve (nejen do posledního století) si můžeme jednak ušetřit mnoho strachů z budoucnosti a jednak najít mnohou inspiraci pro překonávání potíží přítomnosti: například způsob, jakým byly (hlavně jezuity) překonávány následky všeobecného rozvratu za válek a bezvládí při takzvaní rekatolizaci v Čechách. (Mimochodem: není potom přišlé baroko snad jedinou dobou, kdy u nás bylo křesťanství skutečně lidovým náboženstvím? To jistě nelze opakovat, ale dalo by se z toho mnohé získat jako inspirace pro dnešek).

5. Církev zatím nijakým výraznějším způsobem neudělala ani reflexi posledních několika desetiletí života v naší zemi, ani reflexi současné situace.
Toto zjištění spíš považuji za fakt a za výzvu, než že bych ho označoval za chybu. Jakkoliv by byla reflexe minulosti nutná, není odstup od ní ani po pěti letech příliš veliký,což je pro mnohá hodnoceni potřebné. Nicméně nám tento fakt v některých ohledech asi brání v dobrém životě a proto je třeba tuto výzvu přijmout.
Především by měla analýza minulosti popřít neúnosná schémata typu: dřív bylo všechno špatně, nebo naopak dobře, dělali jsme všechno dobře, nebo naopak špatně, jsme zasloužilí (všichni) nebo naopak zaostalí (opět všichni, ovšem kromě autorů takového tvrzení) apod. Dále by mohla umožnit dvě věci, pro pastoraci velmi potřebné: ukázat, co bylo v podmínkách nesvobody v naší praxi opravdu dobré a životaschopné, abychom se mohli vážné ptát, zda je to také transformovatelné do dnešní situace (odpověď není předem dána, ani kladná, ani záporná!) a v kladném případě to skutečně využít (jinak se budeme zbytečně a ke škodě věci obracet padesát Iet zpět, nebo se snažit adaptovat ze zahraničí věci neadaptovatelné, nebo prostě jen sedět na místě a podle nátury buď nadávat, nebo plakat). A dále by umožnila vidět jasněji proč lidé či instituce v minulých podmínkách neobstáli. Toto by bylo třeba vidět ne proto, aby někdo někoho pranýřoval a trestal, ale proto, aby se neopakovaly staré chyby dejme tomu při výchově.
Poměrně snazším úkolem by možná byla reflexe současné situace. Ta ovšem bude užitečná jen tehdy, bude-li reflexí, ne jen buď sebeobviňovacími nebo sebechvalnými výkřiky a bude-li schopna odlišit zjištění, platné pro určité místo či skupinu od věcí obecně platných (mám samozřejmě na mysli klasické vydávání pražských zkušeností za pravdy obecné platné, neb postupy podobné).

6. Nelze popřít, že pocit bezradnosti, někde krytý veIkou a nezacílenou aktivitou, tvoří nezanedbatelnou složku dnešních nálad v církvi.
Především je dobré připomenout, že určitá bezradnost je problémem celé Evropy, a to nejen v církvi (např. Evropské společenství a jeho integrační snahy, opět ES a bývalá Jugoslávie atd.). Nicméně naše těžkostí souvisí také s obrazem světa a s obrazem církve, jak byl popsán v jiné úvaze. Recept na řešení všeho ve smyslu Kolumbova vejce nemá dnes opravdu nikdo! (Ale popravdě řečeno : měl ho snad kdo dříve?). Nicméně právě z minulosti víme, že mnohem produktivnější byla dobrá řešení lokálního významu, ať už se pak rozšířila více či méně, než podivné světové všeřešící projekty. Tak to platí o všech zakladatelích řádů, například. Žádný z nich nenapravoval církev vcelku - to dělali jen strůjci rozkolů!, ale vymyslel tak dobré lokální řešení, že inspirovalo ve světě mnohé.
Dnešní svět stojí ovšem v trochu jiné situaci: řadu věcí je třeba řešit na zcela globální úrovni. Nicméně právě v tomto víc a víc "globalizovaném" světě se zdůrazňuje princip subsidiarity - tedy požadavek, aby se věci řešily na nejnižší úrovni, která je ještě možná. Pro celou církev toto představuje nemalé problémy a úkoly.
Pokud se ale vrátíme na náš "domácí dvoreček", mohly bychom říci alespoň toto: katolická církev by si měla co nejdříve ujasnit jak svůj postoj ke světu politiky a ekonomiky (obecně v nauce církve jasné,ale u nás konkrétně: budeme se v zásadě solidarizovat s Klausem, nebo s nešikovnými, neúspěšnými, tempu nestačícími? Nelze se jen stále na všechny strany usmívat! Budeme chtít být ekonomicky závislí na státu nebo ne? Budeme stavět své jistoty ve světě ekonomiky a politiky stavět na tzv. křesťanských stranách nebo ne? atd.), tak své místo v společnosti v této chvíli - a z toho vyplývající své priority. Zdá se, že u nás kromě opravdu nerealizovatelného josefínského modelu církve není jiný a neexistuje také žádný, který bychom mohli úplně a beze zbytku převzít (církev v každé zemi navazuje na vlastní dějiny svého národa a ty jsou všude jiné - když nic jiného).
Stanovení priorit jak ve vnitřním životě církve, tak v jejich funkcích ve společnosti, je snad nejzávažnější praktickou otázkou, která by měla být řešena. Snaha chtít mít všechno, chtít dělat všechno, chtít být vším najednou, je dobrá cesta k infarktu jak u osoby, tak v přeneseném slova smyslu, pro společenství. A zcela jistě nikoho neinspiruje k tvůrčí činnosti a k plnému nasazení sil.
Je ovšem snadné formulovat úkol, je mnohem nesnadnější najít cestu k jeho řešení.
Biskupská konference tuším už v roce 1990 (cituji zpaměti) se usnesla, že je třeba připravit synody, nejdříve provinční, potom diecézní. Nicméně praktické kroky k realizaci se dosud nepodařilo uskutečnit, pokud vím, žádné.

7. Zdá se, že se příliš nekryjí oblasti, otevřené pro evangelium s oblastmi, ve kterých se církev angažuje nejvíce (oblastí jsou míněny jak věkové, tak sociální skupiny obyvatelstva, jakož i oblasti ve smyslu zeměpisném).
Struktura farností u nás je dána, až na nepatrné výjimky, josefínskou reformou. A naše pastorační uvažování je tím nemálo ovlivněno, dalo by se říci: určeno.Pokud tomu tak je, znamená to potom, že se naše uvažování pohybuje ve schématu, které do velké míry neodpovídá dnešní realitě. V zásadě: josefínská reforma chtěla mít farní duchovní péči všude a snadno dostupnou, pokrývající celé území tak, jak bylo obydleno lidmi (asi tak, jak má být dnes dostupná zdravotní péče) a neměla vlastně smysl pro nic jiného v činnosti církve, než byla právě farní služba - a tak likvidovala kláštery, a to zdaleka ne jen ty skoro prázdné.V organizaci duchovní správy vycházela z předpokladu, tehdy platného, že v zásadě co obyvatel, to katolík. A to dnes naprosto neplatí. Nicméně síly kněží (a jiné pracovníky církev stále téměř nemá - další potíž) jsou stále rozkládány na celé území, ačkoliv kněží např. bylo v pražské arcidiecézi před jejím rozdělením zhruba jedna čtvrtina proti době těsně před druhou světovou válkou. (Kolik jich bylo po josefínské reformě, netroufám si ani odhadnout.) Tento systém znamená život v trvalém napětí a přepětí pro všechny, kdo si připouštějí odpovědnost. Ale nejen to. Znamená to, že se církev nemůže věnovat řádné z legitimních priorit: ani evangelizaci, ani mládeži, ani chudým ( u nás nejspíš lidem na okraji společnosti - resocializaci vězňů, např.), ba dokonce že dost dobře není schopna ani uvolňovat lidi takříkajíc pro vlastní reprodukci, tedy pro výchovu kněží.
Toto všechno jistě není způsobováno ani zlou vůlí ani neznalostí skutečného stavu, věcí, ale, podle mého soudu, velmi obtížným uvolňováním myšlení ze zděděného schématu. K tomu samozřejmě přistupuje ještě jedna věc: zabrždění nebo znemožnění přirozeného, organického vývoje církve v době od druhé světové války do odchodu komunistů.
A tak tedy se církev u nás zatím nijak výrazně nevěnuje ani hledajícím, ani ubohým, ani těm, kteří mohou nést evangelium dál.(nejen budoucí kněží, ale také vysokoškolští studenti), ani žádným jiným. Mnozí, s vírou až heroickou, trvají na naději, že i vymírající, stagnující či zvykem do morku kosti prolezlé farní obce mohou být zdrojem potřebné obnovy života, ač jak současná zkušenost církve, tak i dějiny říkají v zásadě něco úplně jiného.

8. Počet kněží, který se zpravidla považuje za nedostatečný, bude ještě nejméně deset let klesat, což lze velmi snadno ukázat, ale i tak s tím je málokdo ochoten počítat. Ale ještě nebezpečnější je ztráta nebo od počátku nenalezeni životní identity kněze.
Pokud jde o prvou věc, musí dnes jakékoliv pastorační "plánováni" s tímto klesajícím počtem počítat. Z toho pak vyplývá poněkud jiný styl práce, než byl u nás obvyklý a samozřejmý. Také z toho vyplývá jeden poněkud nový požadavek na kvalitu kněze: měl by to být člověk, který bude schopen pracovat v týmu. Je takřka nepředstavitelné, aby pracoval jen a jen sám. Dále z řečeného vyplývá požadavek na vzdělávání jáhnů a spolupracovníků - laiků, ať už v církvi zaměstnaných, nebo pomáhajících při svém zaměstnání.
Vždy a právem se ve všech oficiálních dokumentech zdůrazňuje, že kněžské povolání vyžaduje celého člověka, prakticky dání se bez výhrad. Celibát je ostatně jedním z těchto znaků "ztracení života pro nebeské království". Tento náročný a bezpochyby správný pohled v sobě ovšem skrývá jedno velké nebezpečí: rozpor mezi plným dáním se a jen velmi parciální potřebností (čili praktickým přijetím) kněze může vést k velké frustraci. Paradoxně je toto nebezpečí (a bohužel nejen nebezpečí!) přítomné nejvíc právě v diecézích s malým počtem kněží (ale nejen tam).
Dá se říci, že momentální uspořádání pastoračního systému neodpovídá zcela ani počtu kněží, ani potřebě najít a vypěstovat další povolání, ani není schopno příliš (nebo někdy vůbec nějak) se starat účinně o to, aby kněz nejen svou situaci přežil, ale aby v ní duchovně ani lidsky trvale nestrádal a aby rostl. ("Už to musím v téhle farnosti za těchto okolností vydržet" si možná lze říci v sedmdesáti, ale rozhodně ne ani v sedmadvaceti, ani v sedmatřiceti atd.). Dá se říci, že za komunistů mohlo psychologicky pomáhat, když si kněz řekl: "jsem ve farnosti, kde strádám, ale poslali mně sem komunisti - a tak už jen jim najust vydržím!" Jenže dnes si musí, ať chce či nechce, říci, že ho tam poslal biskup. Mám teď na mysli farnosti, které ani lidsky, natož duchovně nejsou schopny kněze takříkajíc "unést". Kněze, který je součástí communia, který ho potřebuje žít a z něho žít, který zpravidla nemá osobní povolání poustevníka.
Je tedy třeba, aby se kněz do těchto situací zbytečně nedostával, ale také aby byl připraven je úspěšně snést. Nesmí uvěřit v době své přípravy pohádkám o tom, jak všichni na něho čekají a jak mu to budou v každé chvíli dávat slastně zakoušet. I dnes, v časech svobody, musí být kněz člověkem do nepohody, člověkem, který nesmí ideální podmínky očekávat, ale který by měl být schopen dobré podmínky spoluvytvářet.
V řadě diecézí u nás se na určité odpovídající přestavbě systému pracuje, což je opravdu nadějné. Ale drsně řečeno: termín dohotovení alespoň prvé etapy je zhruba v intervalu jedné generace. Lze věřit, že věci půjdou dobře. Ale bylo by bláhové se domnívat, že půjdou rychle.

Zaslat reakci na tento text.