§ 22
Liturgické slavení církve je vždy připomínkou Kristova velikonočního tajemství (anamnezí), jejímž cílem je posvěcení člověka a oslava Boha. Bohoslužba se uskutečňuje v Duchu a v pravdě a nachází vnější formu v liturgickém slavení. Liturgie spojuje liturgické slavení (lex orandi), víru (lex credendi) a život (lex vivendi); pravou podstatu církve je třeba chápat v těchto jejích základních projevech: liturgie (leiturgia), svědectví (martyria) a služba (diakonia), kde se liturgie má k ostatním projevům života církve jako pramen a vrchol.
§ 23
Cílem obnovené liturgie je poukázat na důležitost liturgického slavení a vyzvat věřící k aktivnější a zodpovědnější účasti na bohoslužbách. V liturgickém slavení a v eucharistii, jejím vrcholu, se odhaluje ve své plnosti skutečnost církve, Kristova těla. Pro věřícího je církev skutečností, která se v první řadě žije, druhotně je pak předmětem teologické reflexe. Život církve se nemůže omezit jen na liturgii, ta je přesto mimořádně důležitá pro evangelizaci, kérygma, pastoraci, spiritualitu a charitu.
§ 24
a) Poselství II. vatikánského koncilu se pro mnohé stalo podnětem a počátkem liturgické reformy. Ani dnes nemůžeme považovat koncilní liturgickou reformu za ukončenou. Zůstává nám přinejmenším úkol stále znovu čerpat z bohatství pokoncilní liturgie sílu, která se šíří z Krista a naplňuje údy jeho těla, to je církve. Duch liturgické reformy nemůže místní církev opustit jenom proto, že se na některých místech setkala s nepochopením nebo někdy zmatenou interpretací.
b) Skrze liturgické slavení se stává přítomným a činným Kristovo tajemství uprostřed shromážděné církve. Především ve shromáždění věřících je Kristus při slavení liturgie mnohotvárně přítomen. Liturgie není soukromým úkonem, ale projevem života církve. Liturgie je činem „celého Krista“, hlavy i těla, proto Krista nemůžeme plně vnímat bez návaznosti na církev, na její projevy a hierarchickou strukturu. V liturgii je Kristus niterně spojen se svou snoubenkou, pro kterou se obětuje, tudíž liturgie je dílem Kristova kněžství.
§ 25
I místní církev je nutné chápat jako „kněžské společenství“; to se projevuje v bohatství různých, hierarchicky rozdělených liturgických služeb, kdy každý koná jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci. Zde se služebné i všeobecné kněžství vzájemně doplňují a podmiňují. Zkušenost a reflexe liturgické obnovy po koncilu prohloubily prožívání všeobecného kněžství věřících. Vnitřní povaha liturgie vyžaduje nejen jejich víru a obrácení, ale i odpovídající účast. Liturgické slavení je určitým modelem křesťanského života, který nachází v liturgii své vyvrcholení v poznání, vnitřní dispozici a osobní zbožnosti věřících.
§ 26
Slova a znamení do liturgie nezastupitelně patří. Musí být vnitřně pravdivá a prožívaná v atmosféře víry. Pak víra nachází v liturgickém slavení své dovršení. Důležitost výrazových prostředků, slov a znamení pramení z teologického obsahu, který zjevují, a proto musí být pochopitelné a srozumitelné. Křesťanské slavení není něčím druhořadým. Představuje křesťanskou víru ne jako formu vědění, ale jako způsob bytí. V liturgii je položen důraz na tuto existenciální skutečnost, ne na mnohotvárnou, někdy jednostrannou podobu křesťanského aktivismu.
§ 27
a) Liturgie je úzce spojena s životem církevního společenství. Zde věřící nacházejí především místo Božího odpuštění, vzájemného usmíření a stále se očišťující nárok vzájemné nelíčené lásky. Liturgie je prvním domovem a školou lásky, skutečným projevem spirituality společenství, „která je především pohledem srdce upřeným na tajemství Trojice, která přebývá v nás a jejíž zář je třeba vnímat i na tváři bratří, kteří jsou nám po boku… Znamená také schopnost vnímat bratra ve víře v hluboké jednotě mystického těla, tedy jako někoho, ‚kdo ke mně patří‘, abych s ním dokázal sdílet i jeho radosti i jeho bolesti, abych dokázal vytušit jeho přání a staral se o to, čeho je mu zapotřebí.“ Je viditelným projevem plného společenství víry, modlitby a života společenství katolické církve. Kde není jednoty a společenství, není ani plodného slavení liturgie, především eucharistie. Společenství zjevuje liturgii jako Kristovo tělo, což se projevuje jak v rozdělení služeb, tak i v podílu na duchovních dobrech. Rozdělení liturgických služeb má vést ke vědomí zodpovědnosti všech za liturgické slavení a k hlubší, opravdovější a aktivnější účasti.
b) Pro dobré pochopení slavení křesťanského tajemství je nutná liturgická formace. Nestačí zevrubná znalost obřadů a orientace v liturgických knihách, je nezbytné poznání teologického obsahu slavených událostí. Je třeba prezentovat liturgii jako místo, kde se uskutečňuje dílo našeho vykoupení. Obsahem liturgického slavení je aktualizace Kristova velikonočního tajemství, které posvěcuje člověka a jehož účinky mají věřící niterně prožívat. Účast na liturgii a přijímání svátostí není jen požadavkem církevní autority, ale v první řadě nutnou podmínkou života z víry a zárukou pro budoucnost: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen“ (Mk 16,16) a „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,54).
§ 28
Důležitým bodem stále zůstává trvalá liturgická formace studentů teologických fakult, především kandidátů kněžství. Další vzdělávání kněží, jáhnů a laiků může navázat na bohaté domácí tradice liturgické výchovy, vzdělání, posvátného zpěvu a sakrálního umění. Formace je nutná k pochopení nezbytnosti plné, vědomé a aktivní účasti na bohoslužbě, ke které jsou všichni věřící povoláni a zavázáni. Úkolem liturgické formace je, aby kněží i laici pronikli do smyslu obřadů a liturgických textů, a tak byla vnímána plnost jejich teologického obsahu a bylo dosaženo krásy a důstojnosti liturgického slavení, spojeného s životem věřících.
|
