|
|
Česká katolická církev versus česká společnost
V této úvaze bych se chtěl krátce zabývat úkolem české katolické
církve vůči světu, reprezentovanému českou společností.
Naše církev je – domnívám se – v postavení, kdy se má znovu představit
– „znovu prezentovat“ před českou společností, a to přinejmenším ze
dvou důvodů. Prvním je období čtyřiceti let, kdy církev u nás nemohla
plně, jak by chtěla, ovlivňovat své okolí. Druhým důvodem pak je
dvacáté století plné změn, na něž reagoval II. Vatikánský koncil a
jehož „zasazení“ do našich poměrů je tedy před námi. Pokud byl tento
koncil především pastoračním koncilem, potom zde dochází ke kumulaci a
zesílení obou důvodů.
Zkušenost se světem jež mám především na mysli, se týká dělnického
prostředí, v němž se nejvíce pohybuji. Pokusím-li se o zobecnění
situace, dojdu k těmto postřehům:
1. Značná část mých nevěřících bližních nemá vůči církvi žádné
vážnější předsudky; jistě v tom sehrála kladnou roli důsledná obrana
lidské osobnosti v době totality a úloha církve v „sametové revoluci“.
Lidé dnes čekají, co jim církev může nabídnout v jejich existenčních a
existenciálních starostech.
2. V dnešních mladých lidech (generaci „náctiletých“) absentují
již téměř jakékoli poznatky, které v mé generaci let šedesátých a
sedmdesátých patřily ještě k všeobecným základním vědomostem, jako
například: poznatky o Bohu, církevní historii a tradici, křesťanské
morálce atd. Toto všechno vytvářelo – i když snad programově či
prakticky odmítáno – určitou záchrannou síť, v níž se mohl ateista
zachytit. Je zde ideální prostor pro evangelizaci křesťansky
nedotčených duší.
Ve prospěch mého názoru – subjektivního a snad nepřesného – mluví
Karel Rahner, když v předmluvě ke GS říká: „Svět se ptá: Do jaké míry
se církev prohlásí solidární s dnešním konkrétním lidstvem a do jaké
míry vezme vůbec na vědomí aktuální problémy?“ V oblasti myšlenkového
světa dnešního člověka mi dává odpověď Pastorální konstituce o církvi
v dnešním světě v článku 62: „Teologové mají – při zachování metod a
požadavků vlastních teologické vědě – neustále hledat přiměřenější
způsob, jak podával lidem své doby křesťanskou nauku, protože něco
jiného je sám poklad víry neboli její pravdy a něco jiného způsob,
jímž jsou vyjadřovány, i když ovšem smysl a význam zůstává tentýž.“
Platí zde explicitní i implicitní požadavek zachování neporušené víry.
Podle mého soudu je toto jádrem celé konstituce a snad i koncilu.
I když je samozřejmě horizont plenárního sněmu vyšší, chci se zde
zmínit o několika oblastech, jejichž včasné řešení mi připadá pro tuto
výše zmíněnou „prezentaci církve“ důležité a vhodné – jako kladný
precedens – pro budoucí jednání plenárního sněmu:
1. V oblasti restitucí církevního majetku pouhý – i když
oprávněný – požadavek navrácení odcizeného dnes neobstojí. Přál bych
si, aby příslušné odpovědné osoby více reflektovaly, nakolik dnešní
církev potřebuje hmotná dobra pro svou činnost se zřetelem k jejímu
eschatologickému cíli, a výsledek této sebereflexe byl pak zřetelněji
a s větší razancí formulován navenek.
2. Přál bych si, aby na KTF došlo k urovnání poměrů tak, aby zde
byla šířena pravá katolická teologie a ostatní vědy přiměřeně dnešní
době a dnešnímu člověku.
3. Dále bych si přál, aby se magisterium církve více zabývalo –
soudě podle domnělé nečinnosti neprojevující se navenek –
kontroverzními jevy uvnitř církve. Mám na mysli vršovickou komunitu P.
Mikulici.
4. Ještě jedna oblast života církve mi připadá důležitá. Tou je
její charitní úkol v dnešní, postupně se ekonomicky transformující
společnosti, v níž teprve se zpožděním vznikají sociální pojistky pro
nejzranitelnější sociální skupiny: početné (romské a křesťanské)
rodiny, uprchlíky, zahraniční dělníky, bezdomovce, narkomany apod. Zdá
se mi, jako by činnost katolické církve zaostávala za činností
menšinových církví a skupin (Naděje a Armády spásy)
Nakonec bych rád vyslovil potěšení nad tím, že jsem byl požádán o
vyjádření svého názoru a že představitelé církve chtějí slyšet hlas
laiků.
Zaslat reakci na tento text.
|