Česká katolická církev versus česká společnost

V této úvaze bych se chtěl krátce zabývat úkolem české katolické církve vůči světu, reprezentovanému českou společností.
Naše církev je – domnívám se – v postavení, kdy se má znovu představit – „znovu prezentovat“ před českou společností, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Prvním je období čtyřiceti let, kdy církev u nás nemohla plně, jak by chtěla, ovlivňovat své okolí. Druhým důvodem pak je dvacáté století plné změn, na něž reagoval II. Vatikánský koncil a jehož „zasazení“ do našich poměrů je tedy před námi. Pokud byl tento koncil především pastoračním koncilem, potom zde dochází ke kumulaci a zesílení obou důvodů.
Zkušenost se světem jež mám především na mysli, se týká dělnického prostředí, v němž se nejvíce pohybuji. Pokusím-li se o zobecnění situace, dojdu k těmto postřehům:
1. Značná část mých nevěřících bližních nemá vůči církvi žádné vážnější předsudky; jistě v tom sehrála kladnou roli důsledná obrana lidské osobnosti v době totality a úloha církve v „sametové revoluci“. Lidé dnes čekají, co jim církev může nabídnout v jejich existenčních a existenciálních starostech.
2. V dnešních mladých lidech (generaci „náctiletých“) absentují již téměř jakékoli poznatky, které v mé generaci let šedesátých a sedmdesátých patřily ještě k všeobecným základním vědomostem, jako například: poznatky o Bohu, církevní historii a tradici, křesťanské morálce atd. Toto všechno vytvářelo – i když snad programově či prakticky odmítáno – určitou záchrannou síť, v níž se mohl ateista zachytit. Je zde ideální prostor pro evangelizaci křesťansky nedotčených duší.

Ve prospěch mého názoru – subjektivního a snad nepřesného – mluví Karel Rahner, když v předmluvě ke GS říká: „Svět se ptá: Do jaké míry se církev prohlásí solidární s dnešním konkrétním lidstvem a do jaké míry vezme vůbec na vědomí aktuální problémy?“ V oblasti myšlenkového světa dnešního člověka mi dává odpověď Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě v článku 62: „Teologové mají – při zachování metod a požadavků vlastních teologické vědě – neustále hledat přiměřenější způsob, jak podával lidem své doby křesťanskou nauku, protože něco jiného je sám poklad víry neboli její pravdy a něco jiného způsob, jímž jsou vyjadřovány, i když ovšem smysl a význam zůstává tentýž.“ Platí zde explicitní i implicitní požadavek zachování neporušené víry. Podle mého soudu je toto jádrem celé konstituce a snad i koncilu. I když je samozřejmě horizont plenárního sněmu vyšší, chci se zde zmínit o několika oblastech, jejichž včasné řešení mi připadá pro tuto výše zmíněnou „prezentaci církve“ důležité a vhodné – jako kladný precedens – pro budoucí jednání plenárního sněmu:

1. V oblasti restitucí církevního majetku pouhý – i když oprávněný – požadavek navrácení odcizeného dnes neobstojí. Přál bych si, aby příslušné odpovědné osoby více reflektovaly, nakolik dnešní církev potřebuje hmotná dobra pro svou činnost se zřetelem k jejímu eschatologickému cíli, a výsledek této sebereflexe byl pak zřetelněji a s větší razancí formulován navenek.
2. Přál bych si, aby na KTF došlo k urovnání poměrů tak, aby zde byla šířena pravá katolická teologie a ostatní vědy přiměřeně dnešní době a dnešnímu člověku.
3. Dále bych si přál, aby se magisterium církve více zabývalo – soudě podle domnělé nečinnosti neprojevující se navenek – kontroverzními jevy uvnitř církve. Mám na mysli vršovickou komunitu P. Mikulici.
4. Ještě jedna oblast života církve mi připadá důležitá. Tou je její charitní úkol v dnešní, postupně se ekonomicky transformující společnosti, v níž teprve se zpožděním vznikají sociální pojistky pro nejzranitelnější sociální skupiny: početné (romské a křesťanské) rodiny, uprchlíky, zahraniční dělníky, bezdomovce, narkomany apod. Zdá se mi, jako by činnost katolické církve zaostávala za činností menšinových církví a skupin (Naděje a Armády spásy)

Nakonec bych rád vyslovil potěšení nad tím, že jsem byl požádán o vyjádření svého názoru a že představitelé církve chtějí slyšet hlas laiků.

Zaslat reakci na tento text.