Poučme se z historie

Poučme se z historie

Historia magistra vitae – bylo jedním z hesel našich předků – historie je učitelkou života. Když se zamýšlím nad současnou úrovní církve ve světě v kontextu světového vývoje, velmi silně si uvědomuji podobnost s obdobným stavem v 16. století.

Náboženská oblast v 16. století je významná zejména vystoupením Martina Luthera, prudkým odpadem od katolické víry, rozpadem jednotného západního křesťanstva a značným rozmachem nové víry. Rovněž ve 20. století dochází k hromadným odpadům od všech tradičních křesťanských církví a tvoří se nová skupina, z pohledu církevního ateistická. Při bližším pohledu je však třeba konstatovat, že se vytváří nová církev – zatím církev bezejmenná – nazvěme ji církví občanskou.
Toto nové univerzální občanské náboženství je založené na svobodě jednotlivce, demokracii, pluralitě, na občanském „desateru“ – Listině základních práv a svobod, které vychází z přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanosti občanského zákona. Desatero Božích přikázání zde chybí a jak říká Dostojevskij: Není-li Bůh, je všechno dovoleno. Nové občanské náboženství se utváří postupně, začíná mít své rituály a veškeré dění je založeno na iniciativě člověka. Bůh se naprosto ztratil. Mnozí z vás jistě řeknou: „Ale vždyť to už tady přece bylo!“ A budou mít pravdu. Stačí se podívat kolem sebe. V různých obměnách se historie náboženských úpadků a vzedmutí opakuje. Stejně jako katolická obnova v 16. století přivodila zásadní obrat, tak i obnova ve 21. století může způsobit změnu. Tehdy tento obrat způsobily nově vznikající řehole, z nichž mnohé již zanikly. Byla to spontánní iniciativa obětavých věřících srdcí, která vzala radostnou zvěst jako absolutní požadavek své víry (svého náboženství) a celý svůj život nechala proniknout zbožností, ochotou k oběti a touhou po spáse své i ostatních. Plně se zde projevila touha po osobním, živém zažitém Božím poznání a náboženském vědomí. Toto jsou počátky pravé mystické zkušenosti, oproštěné od extází, vidění či zjevení a po této mystické zkušenosti touží dnešní mladá, hledající, ateistická generace, generace, která o Bohu vůbec neslyšela, a hledá ji ve východních naukách, sektách, drogách a jinde.
Právě v této oblasti má katolická církev nepřeberné poklady, např. ve zdravé duchovní askezi či zvroucnění duchovního života. V osobní modlitbě, osobním rozjímání, postu a sebekázni, v citovém vztahu mezi lidským osobním Já a Božím Ty, lze odstranit stávající náboženskou neplodnost, neochotu k oběti a převzetí zodpovědnosti, která je příčinou našich selhání.
I když naprosto nepodceňuji praktická opatření, vzniklá na základě optimální organizace, řídících aktů, právních norem, finančních toků či jiných, racionálních přístupů na různých úrovních, jsem přesvědčen o nutnosti duchovní obrody jako základní priority. Zde bych rád poukázal na činnost různých (mnohých) hnutí v církvi – Emmanuel, fokoláre, Miles Jesu, letniční, schönstattští, OPUS DEI (Katolická ročenka jich uvádí přes 20) a bylo by velmi potřebné, kdyby nebyla uzavřena jen sama pro sebe, pro seberealizaci svých členů, kdyby veřejně vystoupila, vyhlásila svůj program, stala se služebníky církve a začala souběžně s oficiálními strukturami církve naplno působit pro spásu duší. Ale toto by měl být úkol nejen pro hnutí, ale i nás všechny i ve farnostech, tak abychom se i my mohli stát svatými, mohli být zakotveni v Bohu a mohli spolupůsobit při spáse světa, neboť tato doba čeká na velké osobnosti, které stručně, jasně a srozumitelně stanoví směr duchovní obnovy.

Jiří Bureš, Olomouc

Zaslat reakci na tento text.