Působení kněží

"Aby farář pečlivě plnil službu pastýře, snaží se poznat sobě svěřené věřící, proto navštěvuje rodiny, má účast hlavně na jejich starostech, úzkosti a zármutku a posiluje je v Pánu, jestliže v něčem pochybili, moudře je napomíná, nemocným, hlavně blízkým smrti, se věnuje zvláštní láskou, posiluje je pečlivě svátostmi a jejich duše odporoučí Bohu, zvláštní péči věnuje chudým, utiskovaným, osamělým, vyhnancům a postiženým zvláštními nesnázemi, usiluje také o podporu manželů a rodičů, aby plnili své povinnosti a aby se v rodinách prohluboval křesťanský život" (kán.531 CIC).

Velmi mě udivuje způsob současné pastorace zaměřené víc na udržování polorozpadlých kostelů, které stejně nikdo nenavštěvuje, nebo na svěcení nějakých zvonů, zatímco člověk jako takový i se svými radostmi nebo utrpením stojí stranou. Nelíbí se mi ani soustřeďování pozornosti pouze na určité sociální nebo zájmové skupiny (mládež, studenti, rodiny, rozvedení). Ne každý se vtěsná do nějaké speciální kategorie, takže spousta lidí zůstane na okraji. Pak si mohou vybrat bud' poustevničení uprostřed města, nebo posezení doma u kafe, v lepším případě v hospodě u piva.
Nemám nic proti pastoraci mládeže, ale mládež vždy byla a je poněkud nestabilní skupina: mladí lidé zakládají rodiny, stěhují se, odchází studovat, nebo se z nich vrací. A ostatně, nikdo z nás není mladý věčně. Lidé středního věku mají na rozdíl od mladších vzdělání a zkušenosti, a síly jim ještě neubývají jako těm starším. Avšak ne vždy a ne všude mají možnost se zapojit a uplatnit své kvality. Trochu mi to připomíná chování firem, které přijímají pracovníky pouze pod 35 i méně let. Křesťan, jakmile vyroste z věku adolescence, může zbytek života čekat nanejvýš na poslední pomazání. Pokud nebydlí zrovna ve velkoměstě, kde je víc aktivit, tak vhodné zapojení nenajde. V církvi a farnostech by měla existovat. širší základna pro vzájemná setkání, poznávání a obohacování. Nijak neodsuzuji ony zájmové skupiny, jenom se domnívám, že to samo o sobě nestačí.
Nemám nic ani proti pastoraci rodin, ale ani na to se nelze omezit. V dnešní atomizované době, kdy se vztahy hromadně rozpadají, člověk nalezne s obtížemi spřízněnou bytost. .A tak nejen ve společnosti, ale také v církvi přibývá spousta svobodných a osamělých. Jsou i takoví, kteří se pro tento stav rozhodli dobrovolně s úmyslem zasvětit se Kristu ve světě. Mají snad to zasvěcení zase zrušit a vyběhnout někam na ulici honem si najít partnera, aby je církevní společenství začalo akceptovat .jako rovnocenné lidi? A jestli se po takto nezodpovědně uzavřeném sňatku pravděpodobně brzy rozvedou, žádné neštěstí – je tu přece pastorace rozvedených. A ti, kteří rozumně a prozíravě zvážni svoje možnosti, manželského života se zřekli a církvi by mohli velmi prospět, jsou zase stranou. Někdo sice může poukázat na širokou síť sekulárních institutů a dalších společenství pro svobodné, jenže to platí opět jen ve velkoměstě. Každému však vyhovuje jiný druh spirituality nebo typ společenství, avšak ve většině oblastí možnost výběru není. A proč vlastně takové důsledné oddělování rodin a svobodných? Copak se nemohou scházet všichni společně, navzájem si pomáhat a vyměňovat zkušenosti?
Chtěla bych také poukázat na podivné vztahy některých farářů ke svým farníkům. Mnozí se zaměřují nikoliv jen na určité skupiny, ale často jen na určité .jim sympatické lidi, ostatní farníci je nezajímají. Jak si lze jinak vysvětlit, že člověk ve vážné nouzi nebo v nemoci musí hledat pomoc často mimo své bydliště? Místní kněží mu naznačí, případně řeknou na rovinu, že jsou velmi přetíženi pastorací a pracovními povinnostmi. Nemá snad být předmětem pastorace a kněžské práce v první řadě člověk, zvláště v obtížné situaci? Pro koho tedy ta pastorace nebo práce vlastně jsou? A když se věřící nemůže ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů z bydliště vzdálit? Tak má prostě smůlu.
Nedávno mě také docela udivila neznalost některých kněží v oblasti základní medicíny. Každý bohoslovec samozřejmě nemohl vystudovat současně s teologií i lékařskou nebo psychologickou vědu, ani nemůže mít podrobný přehled o všech existujících nemocích. Ale nic mu nebrání, když se s nějakým nemocným setká, zjistit si o jeho nemoci seriózní a odbornou informaci, aby věděl, jak s ním jednat a jaký druh svátostné posily mu poskytnout. Mnoho kněží netuší ani tak základní věc, že například zhoubné nádory mohou i po odstranění recidivovat nebo metastázovat. Vycházejí často jen z toho, co náhodou slyšeli, stav postižených bagatelizují, krmí je falešnými útěchami, a tak jen stupňují jejich úzkost a osamělost. Lidé jsou dnes informovaní a dobře vědí, případně vycítí z chování lékařů, jak to s nimi je. Uveďme běžný příklad. Pan Novák nečekaně a velmi vážně onemocní. Pokud je rozumným křesťanem, nebude z toho dělat tragédii, učiní vše pro své uzdravení, ale jako každý rozumný křesťan se začne trochu zamýšlet nad posledními věcmi člověka. Avšak když vyhledá duchovního, ten jen mávne rukou a ledabyle utrousí, že to přece nic není, že támhle pan Vonásek to má taky a žije s tím spokojeně už desítky let. Přitom není vůbec zřejmé, jestli pan Novák s panem Vonáskem mají skutečně shodnou diagnózu. Pokud ano, přesto z toho nelze nic konkrétního vyvodit. Každý organismus reaguje individuálně, záleží na mnoha faktorech (věk, tělesná konstituce, dědičnost, prodělané choroby, stupeň imunity atd.) a hlavně na fázi a čase, kdy byla nemoc podchycena. Je také třeba znát úroveň zralosti a víry nemocného člověka, ale jak jsem už zdůraznila, právě v osobních vztazích vůči věřícím mají mnozí faráři velké mezery. Aspoň někteří si to nechají vysvětlit a situaci pochopí. Jsou ale takoví, kteří druhé straně vůbec nenaslouchají, vedou si svůj monolog, a to i když s nimi mluví akademicky vzdělaný člověk. Tím se dostáváme k tématu dialogu kněžích s laiky. Možná tito duchovní nejsou tak neinformovaní, jak se zdá, možná v skrytu tuší, o co jde, ale jsou zaplaveni praktickými starostmi o farní a kostelní provoz a rozhovor s vážně nemocným .je pro ně obtížný. A tak toho člověka nebo jeho problém radši vytěsní z mysli. Je snad tohle služba Kristu a bližním, k jaké se dobrovolně zavázali?
Ale abych skončila pozitivně. Znám hodně výborných, vstřícných a obětavých kněží. A děkuji za ně, že jsou. Avšak o to víc mi pak kontrastuje neochota, nezájem a lhostejnost těch druhých. Často si kladu otázku. Jedná se pouze o mé subjektivní a osobní zkušenosti, nebo o situaci v určité lokalitě, nebo o celkový stav současné církve?

Kateřina Tetivová

Zaslat reakci na tento text.