Úterý, 8. 7. 2003

Jeho matka řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ (Jan 2,5)

Z HOMILIE BISKUPA JOSEFA HRDLIČKY
Ve Skutcích je řeč o dvou večeřadlech, a Svatý otec upozornil, že je mezi oběma rozdíl, a to mezi velkou místností Poslední večeře a místnostmi svatodušními. Je dán různou prezentací osob. Při Poslední večeři tam byli pouze muži a Ježíš. On jim tehdy předal a svěřil Eucharistii, aby to právě oni konali na Ježíšovu památku. V letničním večeřadle, kde sestoupil Duch Svatý a vznikla církev, už byla jiná sestava. Opět tam nacházíme všechny apoštoly, ale je tam i Maria, ženy a příbuzné osoby. A jak svědčí obrazy, ikony či různá zpodobnění od nejstarších dob, církev vnímá Marii v samém středu církve, uprostřed všech, nikoli jen někde na periferii zasedacího pořádku. Maria je pro křesťany největší ženou Ducha, je pro církev výrazem toho nejkrásnějšího, čím církev sama touží být. Tou, která nese Krista všem.

ROZHOVOR S MISTREM LUDVÍKEM KOLKEM, VYZNAMENANÝM ČBK ŘÁDEM SV. CYRILA A METODĚJE 5.7. 2003, DELEGÁTEM ZA HNUTÍ A KOMUNITY
Zpravodaj: Pozorně sledujete celé jednání. A váš dojem z dosavadního průběhu?
LK: Množství řečníků na plénu mě poněkud uvádí ve zmatek. Hlavní linie, kterou jsem od sněmu očekával, se ztrácí, a tím jsem i já jaksi ztratil orientaci. Osobně bych toužil po tom, aby sněm naznačil jisté směřování, protože postihnout situaci celé naší církve a společnosti, se mi zdá příliš obsáhlé. Přesto bych se spokojil, kdyby výsledkem sněmu byla určitá linie; asi naznačit z této situace východiska.
Z: Umělecky jste ztvárnil řadu chrámových interiérů, takže jistě máte představu o poslání umění vzhledem k věřícím.
LK: Každé umění má být pravdivé, dobré a krásné. Nemá chybět ani v církvi, ať jde o budovy, sakrální předměty nebo o provozování liturgie. Vždyť i Bůh má ony tři vlastnosti, neboť není jen pravdou nebo dobrem, ale i krásou. Z této Boží bytnosti je odvozeno všechno ostatní. Jsem přesvědčen, že pravda, dobro a krása jsou integrální součástí každé tvorby. – Rád sleduji dění, poslouchám a pokouším se vystihnout, jakým směrem se to nese; protože předpokládám, že je tu přítomen Duch Svatý, pak výsledek může být velmi zajímavý a závažný, a v tomto smyslu stojí za to být zde a sledovat vše.

STANOVISKO PŘEDSEDY SNĚMU KARD. M. VLKA K NÁVRHU P. A. ZEMKA OPRAEM. KE ZMĚNĚ ZPŮSOBU PRÁCE NA 1. ZASEDÁNÍ SNĚMU:
Předseda sněmu vítá diskusi reflektující celý sněmovní proces a lepší práci sněmu.
Dle čl. 7, odst. 6 Jednacího řádu předseda sněmu předkládá sněmu věci k projednání předběžně stanovené ČBK. Instrumentum laboris je z tohoto důvodu třeba chápat v této chvíli jako jedinou závaznou osnovu, schválenou ČBK a předloženou sněmu k projednání (srov. čl. 6, odst. 1 a 5 Jednacího řádu). Je povinností předsedy sněmu předložit harmonogram a pořadí projednávaných věcí (čl. 7, odst. 7). Procedurální otázky nejsou na tomto zasedání předmětem předloženým k jednání, proto návrh delegáta nemůže být předložen k hlasování v jiném termínu než stanovuje harmonogram jednání. Navíc vzhledem ke stanovenému způsobu jednání a stavu příprav, nepovažuje předseda sněmu za vhodné předkládat k hlasování procedurální otázky na tomto zasedání sněmu.
Předseda sněmu vítá všechny podněty, které mohou zlepšit a prohloubit sněmovní práce a všechny návrhy předložené sněmu, upravující způsob jednání sněmu projedná tak, aby zkušenosti získané na 1. zasedání přispěly k efektivnějšímu průběhu a naplnění smyslu jednání na příštích zasedáních sněmu.

(P. Zemek navrhl změnu způsobu práce sněmovního zasedání a časově omezenou obecnou rozpravu o návrzích, jak dále pracovat. )

DVĚ STANOVISKA SEKRETÁŘE PS P. PAVLA AMBROSE SJ K POUŽÍVÁNÍ POJMU „CÍRKEV“, „UNIVERZÁLNÍ CÍRKEV“, "PARTIKULÁRNÍ CÍRKEV“ A „MÍSTNÍ CÍRKEV“
V Instrumentum laboris se užívání těchto termínů opírá o dokument Mezinárodní teologické komise z roku 1984 (In hac relatione), pojednávajícím o vybraných tématech z ekleziologie.
Dokumenty magisteria neužívají slovo církev či církve jednotně a terminologie se postupně v dokumentech postupně upřesňuje.
„Univerzální církev“ (Ecclesia universalis) je může znamenat: všechny věřící z hlediska jejich počtu a zeměpisného rozšíření (OT 2), podstatu církve, která musí být nevyhnutelně přítomná v každé „partikulární církvi“ (LG 23), církev v eschatologickém smyslu (všichni spasení – LG 2).
„Katolická církev“ je pojem, který lze chápat identicky s pojmem univerzální církev, který odlišuje viditelné společenství katolické církve od nesjednocených pravoslavných církví a od protestantských církevních komunit (LG 8).
„Partikulární církev“ (Ecclesiae particulares) je v dokumentech církve pojem mnohoznačný:
církve obecně (LG 13),
církve pod vedením biskupů (LG 23),
diecéze (ChD 11),
rity existující v katolické církvi (OE 2),
označení církve téže kultury nebo země (AG 22).
Pojem „partikulární církev“ užívá magisterium dnes jako termín zejména pro diecézi, která je vymezena především teologicky, takže tuto základní strukturu uspořádání společenství je třeba chápat jako cosi, co existuje iure divino. Pojem „místní církev“ (Ecclesia localis) označuje nejčastěji svazek několika partikulárních církví, který je vymezen geopoliticky, jazykově a kulturně, existuje spíše jako organizační záležitost, existuje iure ecclesiastico.
„…v tomto studijním textu uplatňujeme následné rozlišení: „partikulární církev“ (Ecclesia peculiaris aut particularis) je v první řadě diecéze (srov. kán. 368) v sepětí se svým pastýřem, který ji skrze evangelium a eucharistii sdružuje v Duchu svatém (ChD 11). Hlavní kriterium je zásadně teologické. Podle určitého terminologického úzu, který mimo jiné není akceptován v Kodexu, „lokální církev“ (Ecclesia localis) může indikovat svazek několika partikulárních církvi a je konstituována na bázi geografických, historických, jazykových a kulturních prvků. Pod vlivem Boží prozřetelnosti tyto (lokální církve) vytvořily … a stále rozvíjejí vlastní teologické, právní, liturgické a duchovní dědictví. V tomto případě kritérium je sociálně-kulturní povahy.“ (MTK, In hac relatione, [Vybraná témata z ekleziologie u příležitosti dvacátého výročí ukončení Druhého vatikánského koncilu] 5,1. In EV, n. 1710).
Podle studie POSPÍŠIL, C. V. Problematika partikulární církve v současné eklesiologii a její význam pro život diecéze. In Identia církve – identifikace s církví. Svitavy : Trinitas, 2002, s. 70-73. Celý článek je k dispozici u recepce na informační tabuli.

PRÁCE VE SKUPINÁCH
I. Volba moderátora a zapisovatele
1. Úvodní modlitbu přednese přítomný biskup a pověří nejmladšího člena skupiny k rozdání hlasovacích lístků k volbě moderátora a zapisovatele skupiny.
2. Volen může být pouze účastník sněmu.
3. Každý účastník skupiny napíše nejdříve jedno jméno člena skupiny jako moderátora. Ten účastník, který dostane největší počet hlasů, je zvolen moderátorem skupiny. Při rovnosti hlasů se volba opakuje, účastníci však volí mezi těmi účastníky, kteří získají nejvíce hlasů.
4. Jestliže nezíská žádný účastník v pátém kole prostou většinu hlasů, stává se moderátorem skupiny ten účastník, který ve skupině se stejným počtem hlasů je nejstarší.
5. Obdobně se postupuje u volby zapisovatele.

II. Úloha moderátora
1. Provede evidenci účastníků
2. Uděluje a odebírá slovo těm, kteří se do diskuze přihlásí pozvednutím ruky
3. Moderuje diskuzi ve skupině tak, aby všichni členové skupiny se mohli dostatečně vyjádřit k projednávanému tématu
4. Dává hlasovat o jednotlivých návrzích k IL
5. Předkládá spolu se zapisovatelem zápis, návrhy a připomínky z práce ve skupině sekretáři sněmu do 19.00 téhož dne, kdy se skupina sešla
6. Stvrzuje svým podpisem správnost zápisu, návrhu a připomínek

III. Úloha zapisovatele
1. Pořizuje zápis o volbě moderátora a zapisovatele,
2. Pořizuje protokol o jednání ve skupině (pořadí vystupujících, jejich rozpravu, návrhy a připomínky),
3. Pořizuje protokol o průběhu hlasování o jednotlivých návrzích a připomínkách.

IV. Cílem práce ve skupinách je předložit redakční sekci prostřednictvím sekretáře sněmu návrhy a připomínky tématické skupiny k Instrumentum laboris. Jako návrhy a připomínky tématické skupiny jsou přijaty ty návrhy, které získají ve skupině nadpoloviční většinu, přičemž každý člen skupiny má jeden hlas bez ohledu na to, zda se jedná o účastníka s hlasem rozhodujícím či poradním. Hlasuje se pozvednutím ruky a to podle pokynů moderátora skupiny.

CO TAKÉ ZAZNĚLO V PLÉNU:
Farnost je určité a natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři jako jejímu vlastnímu pastýři. Tato kodexová definice kán. 515 CIC byla inspirována dekretem Christus Dominus (n. 30-31) II.vatikánského koncilu. Lze tedy v trvalosti farnosti rozpoznat dva podstatné a essenciální prvky: 1) personální (společenství věřících), 2) institucionální (vlastní farář). Další typy: farnost teritoriální, osobní, quasifarnost nejsou prvky podstatnými, pouze doplňujícími. Na ustanovení kánonu 515 CIC navazuje kán. 519 CIC, který nazývá faráře vlastním pastýřem. Je zde analogie v pojmu farář a pojmu biskup; jako je biskup vlastním pastýřem svěřené diecéze, tak je farář vlastním pastýřem svěřené farnosti. Obojí úřad je totiž ze své povahy úřadem trvalým. Trvalost je podmínkou, aby farář mohl řádně plnit své úkoly i zmocnění. K tomu je vybaven pravomocí řádnou, tj. spojenou ipso iure s úřadem ve smyslu kán. 131 § 1 CIC. Nepochybně jeho moc je podřízena vedení a autoritě diecézního biskupa, nicméně farář není pouhým delegátem biskupa. II.vatikánský koncil zrušil distinkci obsaženou v Kodexu z r. 1917 mezi farářem odstranitelným a neodstranitelným, což přijal do své legislativy kodex 1983 a potvrdil princip ve výše uvedeném koncilním dokumentu, tak že farář se musí těšit trvalosti svého úřadu. Tato trvalost je zcela logická, neboť vlastní pastýř musí nejprve dobře svěřenou farnost poznat, a teprve pak vytvářet model vlastní pastorační práce. Nelze požadovat spravedlivě, aby toto naplnění úřadu byl schopen farář vykonávat v období kratším, např. do pěti let. Platí to především o velkých městských farnostech, a pokud se týče farností venkovských, je dnes běžnou věcí, že farář kromě vlastní farnosti pečuje o řadu farností dalších formou excurendo. Nelze zapomenout též na ponechání času k získání důvěry vůči faráři z druhé strany, tj. ze strany věřících, kterým časté střídání na postu faráře neprospívá. (ThDr. Jiří Svoboda ICDr)

Schází tu poukaz na výchovu v rodinách a na podporu povolání k zasvěcenému životu právě ve věřících rodinách! V naší církvi chybí porozumění k tomuto způsobu života na všech úrovních: u kněží, u bohoslovců i u laiků. Tam mnohdy bývá situace nejkatastrofálnější! Přitom zrovna manželství, rodina a zasvěcený život jsou „spojité nádoby“! Je-li jedno v krizi, objeví se zanedlouho krize i u druhého. Doporučila bych jednak větší informovanost na všech stranách, výchovu křesťanů – laiků k tomu, aby ve svých rodinách nejenže svým dětem nebránili, ale také sami toto povolání podporovali. A za druhé bych viděla jako nutnost zdůrazňovat, že oboje – manželství a rodina; zasvěcený život – žijí a hynou z nevěrnosti daným slibům (manželský slib, řeholní slib). Pochopí-li mladý člověk, že věrností danému slibu (= partnerovi, partnerce, Bohu) roste něco velice důležitého (vzniká rodina, manželské pouto; slib Bohu vytváří komunitní věrnost a buduje společenství s projekcí na dobra věčnosti) a formuje to jeho samého celoživotně, pak jsme u zárodku obnovy rodina postupného překonávání krize slibů v zasvěceném životě a v kněžském celibátu. (PhDr. Edita Mendelová OP)

K ÚVAZE:
Romano Guardini v roce 1922 napsal, že církev se probouzí v duších, neboť začal náboženský vzestup nedozírného dosahu. Je dosud otevřenou otázkou, zda náš sněm aspoň částečně naplní v tomto směru očekávání tak mnohých.