Solidarita v naší společnosti

Sestry a bratři v Kristu.
Pod pojmem solidarita rozumíme obecně pocit sounáležitosti, smysl pro společenství, soudržnost, vzájemnost, ochotu k pomoci atd. Tedy disponovanost být s tím druhým i tehdy, když strádá nebo když je mu křivděno. Tento postoj vyžaduje často velkou dávku odvahy a obětavostí. Je to projev dávající lásky.
V Bibli se slovo solidarita zřejmě nevyskytuje. Avšak Písmo svaté je plné solidarity ze strany Boží vůči člověku ve smyslu konečné spásy. Tak hned po pádu nenechává Bůh naše prarodiče svému osudu, ale slibuje pomoc. Budoucí vykupitel je nazván Immanuel - to je s námi Bůh. Boží solidarita s lidstvem vrcholí na Kalvárii, jejíž plody znamenají vykoupení a možnost spásy pro všechny. Má-li člověk uskutečňovat Boží obraz, nesmí být lhostejný ke svému okolí. Ve Starém zákoně máme množství pokynů, vyzývajících Izraelity k solidaritě nejen k souvěrcům, ale i k cizincům, žijícím uprostřed Božího lidu. V Novém zákoně jsou skutky tělesného milosrdenství - lidské solidarity - podmínkou spásy.
Z Písma svatého vyplývá, že křesťané nemohou omezit svou aktivitu vůči bližním pouze na úsilí o spásu jejich duší a přitom přehlížet to ostatní. Člověka je nutno chápat také v přirozeném smyslu, tedy i v jeho mezilidských vztazích. Člověk je však poután i k ostatnímu stvoření. V současné době stále naléhavěji vystupuje potřeba přiměřené ochrany životního prostředí. I když v jistém smyslu přírodu přesahujeme, po biologické stránce jsme její součástí. Dopustí-li lidstvo jejího zničení, pak zničí samo sebe.
Církev si během svých dějin tyto skutečnosti uvědomovala. a dle svých možností naplňovala duchovní, hmotné, ale i psychosociální potřeby strádajících.
Pohnuté dějiny naší vlasti vydávají svědectví o zápasech českého národa o víru, ale odhalují také příčiny její ztráty u velké části našich spoluobčanů. Ztráta víry neznamená jen izolaci člověka vůči Bohu, ale staví i přehrady mezi lidmi. Odmítnutím Boha se člověk sice stává svým svrchovaným pánem, ale na druhé straně trpí pocitem odcizení, vnitřní opuštěnosti a nedostatku lásky. Proto podvědomě hledá východiska. Většinou falešná, protože jsou postavena na sobectví a někdy pocházejí ze zoufalství. Zde jsou příčiny všech negativních jevů naší společnosti, jako jsou: zneužívání alkoholu a drog, rozvraty manželství a rodin, potratářská mentalita, prostituce, násilná kriminalita, podvody, bezohledné ničení přírody a drancování jejího bohatství. K tomu přistupuje ztráta národní identity, projevující se buď kosmopolitismem, nebo nacionalismem. Tyto neradostné skutečnosti se stávají živnou půdou pro působení různých extrémistů a náboženských sekt.
Kde máme hledat východiska? Jak můžeme pomoci uzdravit nemocnou společnost? Jedinou možnou cestou je upřímné navrácení našeho národa k Bohu, zdroji všeho dobra. Zde je velký úkol pro celou českou církev. Výzva pro každého jejího člena, aby odhalil a uskutečnil své vlastní charisma při respektování církevní autority i oprávněné odlišnosti druhých. Stále však musíme mít na zřeteli Kristova slova: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic." Naše církev se tedy musí více otevřít Bohu. Naše modlitba by neměla být jen prosebná. Když ale prosíme, pak by také měla upřímně zaznívat slova "buď vůle Tvá". Teprve potom můžeme oslovit ty druhé.
Je nutno si přiznat, že mezi značnou částí českého národa a katolickou církví je napětí, které má hluboké kořeny. I když v současné době je oboustranná snaha po odstranění dobových nánosů a odhalení objektivních příčin některých konfliktů /Hus, protireformace/, přesto je tu Boží nabídka nám křesťanům přijmout utrpení, které z tohoto napětí vyplývá a nést ho jako kříž za naše spoluobčany, kteří dosud dar víry nemají.
Máme-li vnést Božího Ducha - ducha pravé solidarity do naší společnosti, pak nám nesmí být lhostejné ani problémy lidí dnešní doby, a to hlavně těch, kteří jsou v právu, ale nemohou se účinně bránit zvůli. Církev svým bojem proti zabíjení nenarozených a proti eutanazii tento požadavek v tom nejdůležitějším plní. Přesto zůstává velký, nepokrytý prostor, který volá, aby křesťané odpovědně vstupovali i do politiky. Nejprve je však třeba pochopit její pravý smysl. I politika může sloužit dobru. Nesmí však být chápána jako pletichaření nebo vyhraněné stranictví, ale jako služba společnému dobru. Zde je nutno zdůraznit i odpovědnost nás křesťanů jako voličů. Dobrým příkladem v této oblasti můžeme přispět ke zvýšení pokleslé politické kultury.
Celá pastorace naší církve by, podle mne, měla více zdůrazňovat skutečnost, že Bůh je člověku blízký, že chce jeho dobro, a to ve smyslu absolutním. Křesťané svým jednáním mohou svému okolí o tomto blízkém a solidárním Bohu podávat svědectví. Do prostředí, ve kterém žijí, tak mohou vnášet spravedlnost, pokoj a radost - hodnoty, na kterých spočívá Boží království.
Dovolte mi ještě poznámku závěrem. Již několik let mne zneklidňuje narůstající napětí mezi skupinami různě orientovaných katolíků, kteří svá, často dílčí, hlediska absolutizují.
V katolickém tisku nebo v rozhovorech pak zaznívají výpady, jejichž cílem je zřejmě diskreditace těch druhých. Tyto skutečnosti ubližují konkrétním lidem v církvi a těm mimo mohou dávat pohoršení.
Chceme-li povznášet ducha solidarity v našem národě, měli bychom také usilovat o ctnost křesťanské velkodušnosti. Jinak by i nám mohla platit slova,, která kdysi napsal sv. Pavel křesťanům v Galacii: "Jestliže se mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili."
Věřím, že připravovaný plenární sněm katolické církve v ČR připraví pod vedením Ducha svatého a v jednotě s celou církví náš přechod do třetího tisíciletí. Proto jej srdečně a s velkou nadějí vítám.

Karel Valtr
Olomouc 22. února 1997

Zaslat reakci na tento text.