Kristus, proto aby církev mohla vůbec vzniknout a rozvíjet se, ustanovil sbor Dvanácti. Ustanovením tohoto sboru, jak ho popisují evangelisté (např.: Mk 3,13-19;
Mt 10,1-42), byly položeny základy ke vzniku svátosti svěcení. V té někteří věřící rozvíjejí svoje všeobecné kněžství:
„Věřící mocí svého královského kněžství spolupůsobí při obětování eucharistie a uplatňují své kněžství přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, a svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou.“
Pokud některý věřící přijme svátost svěcení, stává se služebným knězem, tj. biskupem, presbyterem nebo jáhnem.
„Služebný kněz, který vykonává svou službu, svou posvátnou mocí vytváří a řídí kněžský lid; v zastoupení Krista koná eucharistickou oběť a jménem celého lidu ji podává Bohu.“
Na těchto úkolech služebného kněžství se biskupové, presbyteři a jáhni podílejí různým způsobem a rozsahem. Podstatou, normou či základem svátosti svěcení je tak biskupské svěcení. Od starověku měli episkopové povinnost dohlížet na život svěřených církevních obcí. Realita prvotní církve již v apoštolských dobách ukázala, že samotní biskupové na vedení nového Božího lidu nebudou stačit, a tak byli ustanovení jejich pomocníci. Nejprve šlo o jáhny, později o presbytery. O ustanovení služby presbyterů nemáme v Bibli žádnou konkrétní zprávu. Jejich úkoly byly původně velmi podobné úkolům židovských starších. Později však vykrystalizovaly v úkol zastupovat biskupa v dílčích společenstvích místní církve. Úřady biskupa a presbytera se tak začaly přibližovat, až došlo k diskusím o svátostnosti biskupského svěcení v době středověku. Jasnou odpověď, která říká, že biskupství je plností svátosti svěcení, dal až 2. vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium a dekretu Christus Dominius.
Zřejmě největším vývojem prošla služba presbyterů, které se podařilo vklínit mezi služby jáhna a biskupa. Místo jáhnů se tak prvními pomocníky biskupů stali presbyteři. Nezastupovali je jen při slavení eucharistie v menších společenstvích, ale získali i moc odpouštět hříchy. Tak vzniklo výše zmíněné sblížení presbyterství s biskupstvím a relativizace biskupského svěcení. Od jáhnů presbyteři převzali zodpovědnost za řízení hmotné stránky církve a diakonii. To později vedlo téměř k zániku úřadu jáhnů. Celý historický vývoj církve směřoval k tomu, že presbyteři zastupují biskupa v menších společenstvích místní církve. Zastupují ho v řízení společenství, předsedání eucharistie a odpouštění hříchů. Tuto jejich službu dnes označujeme jako službu faráře.
I přes pokus Tridentského koncilu jáhenství obnovit , vytlačil jáhny historický vývoj na okraj církevního hierarchického zřízení:
„Až do nedávné doby platilo, že duchovní služba je nejvlastnějším úkolem kněze, jemuž na úrovni farní obce nesporně přísluší monopol pastorální služby v církvi. Takové chápání šlo ruku v ruce s obrazem církve převažujícím po celá staletí, jak jej vytvářeli hlavně nositelé úřadu, přičemž již od raného středověku byl diakonát prakticky zatlačen do pozadí a byl považován pouze za průchozí fázi na cestě k presbyterátu, který je nositelem úřadu.“
Zdá se, že význam této služby nebyl od konce starověku v církvi brán zcela vážně. Diakonia, péče o všechny potřebné bez ohledu na stav jejich víry nebo vztah k církvi, jako podstatný prvek života církve, stále chybí. Jáhni (diákoni) ji mají v popisu povolání a snad proto obnovil 2. vatikánský koncil jejich službu. Zdá se však, že se zatím toto obnovení plně nerealizovalo.
Potlačení jáhenství na konci starověku a ve středověku vedlo totiž mj. k tomu, že byla vytvořena tzv. triáda svátosti svěcení, kdy na úřadu biskupa participuje presbyter a na úřadu presbytera participuje jáhen. Biskup, presbyter a jáhen jakoby stojí na třech stupních pomyslného schodiště. Konečně se tak o nich běžně mluví, když jsou jejich úřady chápány jako stupně svátosti svěcení. Takové chápání bychom mohli také téměř přirovnat k vojenským hodnostem.
V současná teologii, která zkoumá svátost svěcení, se však objevují koncepty relativizující toto stupňovité pojetí. Jejich zastánci ho nahrazují tzv. trojúhelníkovým modelem. Východiskem je jistě učení definované 2. vatikánským koncilem, které mluví o biskupství jako o plnosti svátosti svěcení. Tak je biskup na vrcholu modelového trojúhelníku. Presbyter a jáhen na plnosti biskupství nějakým způsobem participují, a každý má své místo na jednom ze spodních vrcholů trojúhelníku. Krista však plně reprezentují jen všechny tři stupně společně. Biskupství zde má významné postavení jako služba ustanovená od Krista. Vzhledem k biskupství je zřetelně rozpoznatelné pomocné postavení služby jáhnů a presbyterů, které byly ustanoveni skrze Ducha svatého a církev. Pro jáhenství a presbyterství je však důležité, že v tomto modelu na sobě nejsou závislá svěcení na jáhna a na presbytera. Presbyter nemusí být nejprve jáhnem a jáhenství není vstupní (nutnou) branou do duchovenského stavu. Každý totiž participuje na biskupství zcela odlišným způsobem a zřejmě i jiným rozsahem. Protože však jáhenství neparticipuje na presbyterství, jsou tyto služby postaveny vedle sebe. Jáhenství a presbyterství jsou realizací dvou různých aspektů primární služby biskupské.
Tento trojúhelníkový model chápání svátosti svěcení je pro své důležité konsekvence pro jáhenství základním výchozím bodem pro další úvahy o jáhenství v této práci.
Zatímco je kněz-presbyter pro své společenství (farnost) jakoby biskupem, je jáhen služebníkem v církvi i mimo církev. Presbyter se tak více blíží biskupovi jako zástupci Krista ve vedení církve, kdežto jáhenství se stává zcela specifickým úřadem, ne nezávislým na biskupovi, ke kterému se blíží službou, která se má podobat službě Kristově. Zatímco presbyter je zástupcem biskupa, je jáhen jeho spolupracovníkem. Zatímco presbyter je označován jako biskup slovem otec, jáhen by mohl být označován slovem bratr.
|
