ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
1999-2000 
2001 
2002 - Bible 
2002 - Liturgie 
Obecné příspěvky k chystanému sněmu 
Pastorace 
Mladí lidé v církvi 
Ostatní příspěvky 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Pastorace - beseda SK u sv. Ludmily, Praha

Úvod: Úkolem Sněmovní komise č. 8 je hledat vhodné formy pastorace v následujících létech u nás, a to jak pastorace obecné (farní), tak speciální, pro různé kategorie věřících: děti, mládež, svobodné, muže, ženy, rodiny, různé profese, vězně, nemocné, staré. K ujasnění pojmů:
Pastorace – pastýřská péče pastýře-biskupa o svěřenou církevní obec. Je zaměřena především na laiky, ale i na „podřízené“ kněze, jáhny. Pomáhají mu při tom kněží, některé řády, jáhnové i laici a administrativní aparát diecéze.
Katecheze – vzdělávání ve věcech víry, v Písmu. – „Systematická formace“ (srv. Instr.Lab.-R&N § 43) – pozor, aby se při tom neusilovalo jen o „zformování“ křesťanské osobnosti do unifikované formy odpovídající představě katechety!
Evangelizace – zvěstování evangelia.
Všechny tři kategorie mohou souviset, nelze je oddělovat.

Chvilka zamyšlení, 2Tim 3,16-4,5: Cíl apoštolovy práce – způsobilost k dobrému skutku. Využít každé příležitosti, s trpělivostí, ale i s učitelskou moudrostí. I dnes si mnoho lidí vybírá učitele podle vlastních choutek (exotická náboženství, spíše morálně málo náročná). Důležité je hlásání víry doma, vlastním dětem a vnoučatům, jejichž rodiče nemívají čas a pochopení.

Pastorace věřících:
Služba Slova: Díky Bohu za biblické hodiny, kurzy aj. Jsou pro nás nutné, ale bohužel jsou málo využívány, a ani nejsou nahrazovány vlastní četbou a studiem. Dokud se nebudou chápat jako povinná součást „svěcení dne svátečního“, lze zřejmě u katolíků spoléhat jen na bohoslužbu slova při mši sv., konkrétně na akualizování promluvy. Vycházet při ní z perikop (i ze St. Zákona), katechismu, morálky, ale orientovat ji na souvislost vykládaných pravd s denním úkolem laiků „upravovat časné věci podle Boha“ - příkladem vlastního života a práce, službou bližnímu i obci, především v rámci každodenních úkolů. Současně s požadavkem „nehřešení“ se zaměřit na plnění stavovských povinností („nekonám, co mám konat“). Dnes se opomíjí mnoho věcí v minulosti automaticky předpokládaných (zodpovědnost za sebe, za rodinu, svou práci), protože jsou přehlušeny snahou o individuální „seberealizaci“ (pohodlí, nevázanost, zábava, konzum). Působí tlak medií, reklamy.
Velkou pomocí pro nacházení souvislostí mezi obsahem Božího slova a životem laiků byla „praxe“ kněží v komunistických vězeních a v civilních zaměstnáních. Jejich zkušenosti je nutno využívat, pokud takto postižení ještě žijí.
Hledat a při výkladu používat srozumitelný slovník pro nadpřirozené pojmy, jako vykoupení, hřích, milost.

Slavení liturgie: Liturgie (z lidského hlediska) představuje posilu pro úkoly denního života, získávanou ze mše sv., svátostí, z duchovního vedení (doprovázení). Měla by být srozumitelná, věcná, se slavnostností přiměřenou okolnostem (časovým možnostem) celebranta i účastníků. Ve větších městech by věřící mohli mít možnost vybrat si liturgii podle svého volby – dosud se tak dálo a děje tím, že se chodí „na“ určitého kazatele. Ale mohl by např. být jeden kostel vyhrazen pro liturgie s hudbou, průvody, kadidlem – ale tam to pak dělat opravdu poctivě a správně se vší důstojností a krásou.
Pokud existují předpisy o chování věřících (vstávání, klečení), důsledně dbát na jejich dodržování, třeba i připomínáním během bohoslužby. Připomínat starým a nemocným věřícím možnost nevstávat.

Společenství věřících: Věřící ve farnosti by měli vytvářet společenství, které by jim umožnilo prakticky prožívat to, co znamená aplikace pravd víry v životě, ve styku s lidmi (Skut 2,42, 4,32). V takovém společenství by měla vládnout otevřenost, upřímnost, ohleduplnost, pochopení pro potřeby druhých, vzájemná pomoc (charita, diakonie, odborná výpomoc a poradenství - zdarma či za režijní úplatu …). Takové společenství je dnes bohužel neobvyklé, ale může účinně svědčit o skutečném křesťanství.

Historická poznámka: Je smutnou skutečností, že v Evropě se v posledních stoletích rozšířily proticírkevní tendence a odpady od církve, zvlášť mezi vzdělanci (Zednáři, Volná myšlenka) a mezi technickou inteligencí. Naskýtá se otázka po důvodech takového odnáboženštění společnosti, a proč se nastávající racionalizmus a modernizmus vyvinul jako tak nesmiřitelně atheistický.
Lze v tom jistě vidět dílo Zlého. Pravděpodobně mu k tomu ale dopomohla sama církev, která nezachytila (podcenila) rozvoj vzdělanosti a (přírodních) věd. Nepřizpůsobila mu způsob pastorace, který byl dříve orientován převážně na prosté venkovské věřící. Církevní instituce a kněží neměli dostatečný přehled o moderním myšlení, a svou neschopnost věcně argumentovat nahrazovali prosazováním silou církevní autority. Kromě toho se v jednotlivých případech uplatnilo i pohoršení z málo ctnostného života kněží a málo citlivý přístup křesťanských vychovatelů a jiných autorit ke svěřencům.
Církev by se měla opatrně vyjadřovat k problémům vědy, a to ještě jen k jejich morálním aspektům. Měla by při tom konzultovat odborníky z řad věřících laiků, případně je pověřovat vypracováním stanoviska (srv. dokument ČBK Pokoj a dobro, 2000) a nevyhýbat se veřejné objektivní diskusi.

Pastorace některých kategorií:
Jednoročáci (mše sv. jednou za rok, půlnoční): Vyhnout se nadpřirozeným pojmům. Většina lidí si uvědomuje potřebu nějakého Spasitele, který by nás vysvobodil ze situace, kdy ve společnosti vládne lež, podvody, tunelování a jiné následky viny prvních lidí, kteří chtěli sami rozhodovat, co je dobré a zlé. Nechtějí ale vidět, že náš Spasitel už ale přišel, pro nás narodil a lidstvo z následků Adamova hříchů vysvobodil. Jen lidstvo i každý z nás musíme jeho vykoupení a jeho Zákon přijmout.

Děti a mládež: Jde-li o děti z nevěřícího či málo věřícího prostředí, je nutno při pastoraci začít od přirozených pojmů: nepovažovat věci za samozřejmé, vážit si hodnot. Hodnota věcí není dána jen penězi, za které se dají koupit (voda na poušti), je v nich obsažena něčí práce, láska, a je třeba být za ni vděčný. Neplýtvat, nechtít jen práva, přijmout i povinnosti. Nenechat si sloužit, uklízet po sobě, umět poprosit, poděkovat. Vážit si vědomostí a vážit si práce druhých.

Ministranti: Jako osoby nejbližší knězi mají možnost poznat vznešenost jeho povolání a případně toto povolání v sobě objevit. Je třeba jim tuto možnost přiblížit a všemožně je podporovat na farní i diecézní úrovni. Podporovat jejich podružné aktivity jako skaut, sport (srv. Legio Angelica ve 30. létech 20. stol.). Děvčata mohou tuto službu vykonávat, dokonce často i pečlivěji než chlapci, ale z hlediska objevení povolání nemohou být přínosem.

Manželé, rodiny, rozvedení: Společenství mladých lidí ve farnosti dává možnost k seznámení mezi křesťany. Potřebná je dobrá (ne nutně dlouhá) příprava, umožňující získat představu o manželském vztahu a o budoucí rodině. Být připraven z obojího nejen čerpat pro sebe, ale i pro ně něco dělat. Užitečná jsou společenství rodin navzájem si pomáhajících radou, zkušenostmi i skutkem (výměnou oblečení apod.) s minimální účastí kněze. V oprávněných případech by se mělo působit na zkrácení procesu zneplatnění manželství, např. proto, že jedna ze stran nebrala svůj slib vážně (CIC Kán. 1095, 1101 §2). U generace vychované televizními seriály lze bohužel tento případ často předpokládat, někdy i v případech, kdy snoubenci absolvovali přípravu.

Venkovské farnosti, bez kněze: Řešení je možné tam, kde se najde aspoň malé společenství věřících a mezi nimi schopný obětavý laik, který pečuje o kostel a uspořádá bohoslužbu slova, a kam kněz může v neděli (sobotu) zajet ke mši sv. Kdyby se mohl při tom kněz setkat i s věřícími na neformální (katechetický) rozhovor, bylo by to výborné. Není-li tato možnost, musejí věřící za knězem pěšky, vlastním autem, nebo autem s někým. Nejsou-li ani věřící, a nenajdou-li věřící okolních farností dost vůle ke slavení mše sv. aspoň při pouti, nezbývá než kostel zavřít a zabezpečit jej před zloději, předat do správy obci nebo prodat.




Zaslat reakci na tento text.