Hlas pro misijní církev

HLAS PRO MISIJNÍ CÍRKEV

Totalitní režim, který usiloval o zničení církve, zaútočil jasnozřivě od samého počátku na její podstatu: apoštolskost. odřízl věřící od apoštolských kořenů nejen tím, že je odtrhl od biskupů, ale také zakázal jakýkoliv apoštolát ("náboženskou propagandu"). Rafinovaně redukoval počet kněží a ohraničil jejich aktivitu "svobodou kultu". Nastartoval tak proces stárnutí a vymírání, který se dosud nezastavil. Dnes má církev svobodu a přece nesetřásla ze sebe toto dědictví. Nevysílá dosud mnoho signálů, že se vrací ke svému misijnímu poslání - k těm "zvenčí".
- Kněží stále s vypětím sil usilují o pokrytí potřeb věřících. (místy pečují spíš o "ovčince" než o ztrácející se ovce)
- V pořadech bohoslužeb se neobjevují často samostatné bohoslužby slova, biblické hodiny, katecheze, při nichž by člověk "ze světa" nenarazil příliš tvrdě na bariéry jemu cizí kultury, k níž mu chybí klíč. Není možné zvát neobrácené na mši svatou. Vždyť jde o tajemství pro zasvěcené (arcanum). Ovšem vyčerpaný kněz na jiný "repertoár" má málokdy.
- Pro rozpravy - přístupné těm zvenčí - nebo pro vytváření lidského zázemí není kostel místem nejvhodnějším. A pozvání na farní "úřad" také není přitažlivé. Navíc i otevřené kostely a fary mohou být "zavřeny", když příchozí má pocit, že není očekáván.
Krátce: je málo farních center. Chybí adresy s "ordinačními" hodinami služeb, kam by bylo možno odkázat evangelizované.
· Je skličující, že těmito prostředky disponují početně podstatně menší denominace a sekty. Lidem zvenčí se asi jevíme jako (rádoby) stanice záchrany, která má pro nemoc zavřeno. Zdravotní personál má mnoho práce sám se sebou... Chceme vůbec za této situace evangelizovat? Nespoutává nás strach, že evangelizovaní přetíží naše pastorační možnosti?
Nepochybně evangelizovat chceme. Ale tak velká societa jako katolická církev u nás, orientující se na mechanismy péče o věřící, se tak snadno nepřeorientuje na "lov lidí"! (Lk 5,10) a ti kolem nás vyciťují, že se s nimi zatím příliš nepočítá a žel, obracejí se jinam...
· Náš obrat by měl být vnitřní i vnější.
- Měli bychom se se vší radikalitou rozejít s "odkazem totality“ a "konvertovat" k církvi misijní.
- Překonat přitažlivost k soběstačnosti a sebestřednosti, ztlumit obranné reflexy a zbavit se zbytků strachu.
- Přijmout Ježíšovu vizi církve jako celosvětového jevu (Mk16,14n), přijmout se vší rozhodností jeho příkaz k invazi radostné "informace" k záchraně světa (Mt 28,19).
- S otevřeností očekávat a s pozorností přijímat ty, kteří uslyší naše pozvání. A nebude-li svatební síň naplněna, tedy jít na rozcestí a k ohradám (Mt 22,9) a "přinutit" vejít (Lk 14,23).
· Tíha evangelizace je a zůstane na laicích. Vždyť výchova v seminářích směřuje k praxi ministeriálního kněžství. Mnozí seminaristé nemají zkušenost s evangelizací a jejími metodami. Stěží budou moci jako kněží formovat evangelizační týmy ve svých farnostech a s pochopením tvořit nezbytné podmínky pro evangelizaci.
- Nicméně právě proto, že příklad kněze je pro aktivitu laiků stále ještě rozhodující, je snad na místě položit si otázku, zda by neměli mít také seminaristé evangelizační praxi. Vždyť koneckonců ani kněz není dispenzovatelný od praxe obecného kněžství.
- Z hlediska evangelizační praxe se jeví jako velmi potřebné orientovat strukturu služeb a snad i bohoslužeb na nově příchozí (včetně ekumenických bratří).
- Vytvořit podmínky pro formaci evangelizačních týmů (kurzy, semináře, školy.......).
- Vytvářet cíleně podmínky a zázemí pro příjem těch, kteří byli osloveni.
Základním předpokladem je: nebýt sice ze světa, ale být ve světě. To je soucítit s ním, souznít s jeho bezradností a úzkostí. Chápat každého člověka jako pokrevního sourozence, jehož spása mi nemůže být lhostejná. Takové soucítění se rodí jen v adoraci otevřeného Srdce Ježíše Krista a v dialogu s člověkem.
· V kontextu s procedurálními úkoly, které jsou v této fázi příprav na synod aktuální, se může jevit tento příspěvek jako předčasný. Má-li se ovšem stát katolická církev u nás opět církví apoštolskou (tedy tím, čím být musí, aby byla), pak si přijetí tohoto cíle vynutí i svou metodiku od samotného začátku. Bude-li se církev zabývat na synodu převážně sama sebou (kromě nezbytné sebereflexe) a ne těmi, k nimž nás posílá Ježíš, snadno zklameme Jeho, ty kolem nás i sami sebe.

Zaslat reakci na tento text.