Ing. Miroslav Machálek

§ 35 Vnitřní a vnější jednota církve

"Hleďte, jak se milují", říkali vnější pozorovatelé o prvních křesťanech. Ne, že by mezi křesťany nebyly problémy, vždyť to byli také jenom lidé, problémy byly například i mezi tehdejšími i dnešními sloupy církve svatými Petrem a Pavlem, ale oba úzkostlivě dbali, aby se rychle vyřešily a aby neporušovaly jednotu církve. Takže nakonec ten celkový pohled z venku byl takový, jak to hlásá první věta mého vystoupení. Vnější i vnitřní jednota je obsahem § 35 projednávaného materiálu. Ta vnější nutně předpokládá tu vnitřní. § 35 mi zní, jako by všechno bylo v takřka v ideálním stavu, jakoby nebyly žádné problémy a tak se mi po přemýšlení zdálo, jestli nežiji v jiné církvi. Mám už nějaké ty roky, pracoval jsem v dole i na různých jiných místech, například i ve vědě a výzkumu a vždycky jsem se angažoval na církevním poli. Mám proto hodně známých, kteří si přede mnou otevřou srdce. Ať již se jedná o normální rodiny, o řeholní rodiny, o kněze, ale i o nevěřící, kteří upřímně hledají svou víru. "Máme velké generační problémy", řekl mi jeden řeholní představený. "Ty jsou všude", snažil jsem se jej utěšit, " a dají se zmírnit až odstranit pouze v upřímném dialogu a hlavně při pořádné společné práci", pokračoval jsem. "Ale když mi kněz oznámí, že nepůjde se svým "řeholním spolubratrem" koncelebrovat", pokračoval on? "Tak to už je vážnější, řekl jsem mu a na tvém místě bych mu asi do usmíření vůbec zakázal celebrovat i koncelebrovat", ukončil jsem hovor na toto téma. Stěžovala si mně jedna známá, s níž jsem se účastnil mnoha náboženských aktivit již někdy od šedesátých let. "Přišel za mnou synovec, který byl na civilní službě a řekl mi: "Teto, kdybych neměl dobrý základ z domu, já bych snad na té civilní službě ztratil víru. Představ si, že oni tam spolu nemluví i dlouhou dobu.", charakterizoval onen hoch, který hledá svou životní cestu, jinou komunitu. "Moje babička je i dvakrát denně v kostele, ale vůbec se nestará o dědu, který je dost nemocen", řekla mi holka ze sedmé třídy v náboženství. "Jeden můj známý charakterizoval podobnou situaci slovy: "Naše maminka má repete, ale my jsme bez večeře". Jednota je narušována v katolických rodinách, ve farnostech, v děkanátech, vikariátech, diecézích, v celé církvi. Domnívám se, že je velmi potřebné specifikovat problémy, které i narušují, nezavírat před nimi oči. "To bylo vždycky" může někdo namítnout. To ano a právě proto je smutné, že jsme si právě z minulosti brali velmi málo poučení. Historie již od založení církve Ježíšem Kristem ukazuje, že vnitřní nejednota vedla a někdy ještě vede k tragickým rozdělením a k velkému pohoršení těch, kteří upřímně hledají, ale také dává záminku těm, kteří proti Ježíšovu království systematicky bojují. V další části bych chtěl specifikovat některé příčiny, které k tragediím nebo aspoň nedorozuměním vedli a vedou.
- Absence přirozeného základu, například špatné hierarchie hodnot a povinností: Pozorujeme-li církevní dějiny již od samého začátku, vidíme, že ani nejvznešenější a nejušlechtilejší událost nemusí vždy eliminovat vliv lidských nedostatků. Již mezi dvanácti se vyskytl muž, jehož prioritou byly peníze. Tato skutečnost nebyla neobvyklá ani mezi věřícími v daleké i nedaleké minulosti a není tomu jinak ani dnes. Proklamujeme 1. blahoslavenství, ale občas jsme nachytáni, že i u nás jsou peníze až na prvním místě. Ale ono to může mít důsledky podstatně větší. Při dlouhodobé snaze až boji o vybudování Duchovního centra v Hrabyni mezi zdravotně postiženými, jedním z hlavních motivů byla pro mě snaha, aby v tomto areálu, kde je cca 600 zdravotně postižených na invalidním vozíčku, byl trvale přítomen eucharistický Ježíš. Pevně jsem totiž věřil, že tato skutečnost přispěje k jednotě zdravotně postižených obyvatel, které rozděluje stupeň postižení, z něj vyplývající podmínky ubytování a mnoho jiných věcí. Navíc této skutečnosti civilní vedení přesně podle zásady "rozděl a panuj " bohatě využívalo. S politováním musím konstatovat, že největší problémy s pochopením této motivace jsem měl právě u kněží a věřících, kteří viděli sobecky pouze potřeby své farnosti. Ještě větší tragedií je, když se chamtivost oděje do posvátného roucha.
Další velmi citlivou oblastí byly a jsou některé nedobré vlastnosti odvozené od prvního hlavního hříchu. Může to být sebestřednost, autoritativnost, výlučnost a mnoho jiných podobných vlastností. Kdysi jsem měl připravit úvahu o významu společenství právě pro eliminování této nedobré vlastnosti, protože právě dobré společenství napomáhá korigování vlastních představ. Tehdy jsem řekl, že podle mého názoru aspoň 70% z nás má hlavní chybu, která nějak souvisí s prvním hlavním hříchem. "Jsi optimista", řekl mi tehdy vám mnohým asi známý otec Václav Filipec, "je nás mnohem více". Stačí vzpomenout velké východní schisma a podíl lidského selhání protagonistů jednání, případ M.J. Husa a způsob jednání na Kostnickém sněmu, jak to často ve svých přednáškách charakterizoval Dr. Holeček, podcenění lidských vlastností v době reformace i protireformace, sociální problémy 19. a 20. století a pod. A můžeme s klidným svědomím prohlásit, že některé aktuální kauzy posledních 12 let nemohly dopadnou zcela jinak, kdyby mezi jednajícími bylo více vstřícnosti a kdyby si více naslouchali?
Není asi tajemstvím, že kvalita pastorace v různých farnostech je různá a každoročně pořizované statistiky nemusí být tím, co vypovídá o realitě. Nakonec i postoj ke sněmu byl v jednotlivých farnostech a děkanátech různý, od velkého zájmu až po ignorování. Není tím hlavním motivem nezodpovědná pohodlnost až lenost při vzdělávání se a přípravě na vzdělávání jiných a vztahu k povinnostem, která se přenáší do rodin, farnosti a do každodenního života?
Absence sociálního vnímání, neúcta k nemocnému a zdravotně postiženému člověku, neuctivé chování se ke starším v rodině či sociálních ústavech, to vše charakterizuje kvalitu naší přirozené výchovy, zvláště když nevěřící se v tom směru chová podstatně lépe.
Mohou to být i další nectnosti, většinou související s některým dalších hlavních hříchů, závist a pod.
Nevnímání Nejsvětější Trojice, jak nám ji zjevil Ježíš Kristus, nevnímání Krista, jak jej známe z evangelia jeho vztahu k hříchu a hříšníkovi a pod.. (Někteří Bohem spíše straší). V církevních dějinách známe mnoho případů, kdy právě dialog o nejúžasnějších a nejhlubších pravdách vedl k rozbití jednoty a často i k velkým tragediím, které se po staletí nedaří napravit. V současné době je velkým problémem nedostatečné vzdělání převážné většiny věřících katolíků. Proto mají velmi dobrou živnou půdu mnohá zvláštní sdělení, která vycházejí z různých soukromých zjevení a hlásají zcela jiného Krista, než jak jej známe z evangelií. Dochází k mylné výchově svědomí. Působí skupiny, o jejichž náplni nemají často duchovní správci ani ponětí. Bohužel, některé z nich mají souvislost s hnutími. V té souvislosti připomenu rok 1998 a nadějná slova Jana Pavla II. na setkání hnutí v Římě: "Stránka institucionální a stránka charizmatická patří obě k společné podstatě církve a přispívají, i když odlišným způsobem, k jejím životu, k její obnově a k posvěcování Božího lidu." A ke konci svého projevu: "Proto žádné charizma není zproštěno závislosti a podřízení pastýřům církve." Jak je možné, že kněz z jiné diecéze dojíždí do společenství a vede je, aniž by o tom informoval biskupa či faráře. A když to biskup zjistí a zakročí, vymyslí nový model. Zorganizuje se zájezd například na Turzovku a on začne mluvit až za hranicemi diecéze. A tak se vlastně utváří svědomí těch jeho oveček, že i toho biskupa lze převézt Prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Josef Ratzinger ve svém projevu na kongresu, který se uskutečnil před tímto shromážděním hnutí v r. 1998 mimo jiné řekl: "Jestliže se pokorně zařadí do života místní církve a budou srdečně přijata biskupy a kněžími do diecézních i farních struktur, vytvoří tato hnutí v pravém slova smyslu skutečný Boží dar pro novou evangelizaci a misijní práci". To asi bylo cílem i našich akcí v r. 1999. Můžeme klidně říci, že hnutí se zapojila do života farností a obohacují je svým charizmatem? Líbí se mi přirovnání pestrosti církve s jejími spiritualitami k rozkvetlé louce. Myslím, že je použil i pan kardinál Vlk na Velehradě v r. 1999. Ale žádná z těch květin nevykřikuje, že je krásnější a lepší, ale klidně přispívá ke kráse louky a nepřímo hlásá velikost Tvůrce. A pokud je krásnější, poznají to vnější pozorovatelé sami. Pokud budou tato hnutí obohacovat svým charizmatem farní společenství a nabízet je jako jednu z možných cest k Bohu, která sice není pro každého, ale pro některé může být tou nejlepší, pokud budou připravena a ochotna převzít ve farnostech, děkanátech (vikariátech) v každodenním životě svůj díl odpovědnosti za oblast blízkou jejich charizmatu, získají si důvěru duchovních správců a přispějí tak i k vnitřní i vnější jednotě. Naopak pokud si nevezmou k srdci slova Jana Pavla II. mohou být zdrojem nejednoty, která může vést i k rozpadu rodin, jak jsme se mohli dočíst v KT č. 25 z 22. června v článku redaktorky Renáty Holčákové "Když víra rozděluje". Jsem přesvědčen, že to není ojedinělý případ. To samozřejmě porušuje i jednotu farnosti a celé církve. Přiznám se, že i já postrádám jasné stanovisko církevní autority k publikovaným nebo i nepublikovaným, ale mezi lidmi rozšířeným názorům, které mají podíl na výchově mylného svědomí. Možná je na internetu, ale ne každý jej má. Časopis Report sice již nenese název katolický, ale občas jej zahlédnu i v kostele. Nejsem pravidelným čtenářem, ale dostalo se mi do rukou číslo o referendu pro vstup do EU a i když ctím právo na vlastní názor, neurvalost a jeho vnucování jiným jistě nepřispívá k vnitřní jednotě církve na všech úrovních společenství.
- Vnímání věroučně správného učení o Panně Marii, aby platilo stále: "Skrze Marii k Ježíši a ne naopak". Asi velmi výmluvná byla skutečnost, když někteří věřící po přijetí eucharistického Ježíše šli pokleknout před sochu Panny Marie Nazaretské při její návštěvě v Ostravě. Protože jsem z pověření v Komisi pro laiky ČBK, když se ještě scházela, rozjížděl i seniorské hnutí v naší diecézi, jsem zván na setkání animátorů seniorských společenství. Při podzimním zasedání 2002 mě doslova jedna paní vyrazila dech: "Panna Maria se již nemohla dívat na to, co se děje v našem národě a proto poprvé v dějinách 15. srpna na Sv. Hostýně pršelo". Dlouho mi trvalo, než jsem ne pouze té jedné paní, ale i některým dalším nesmyslnost takové věty vysvětlil, že vlastně podle toho potrestala právě ty, kteří k ní přišli na pouť atd. Při bližším rozhovoru jsem zjistil, že mnohé s pravidelných návštěvnic různých Mariánských akcí, které znají každé soukromé zjevení, nemají o oficiální nauce církve o Panně Marii ani ponětí. Jejich hlásání vychází často pouze ze soukromá zjevení popisujících a většinou mimo učitelský úřad existujících tiskovin. A ještě čerstvá příhoda z pouti na Sv. Hostýně. Někde je zvyk, že se mezi desátky růžence vkládá onen krátký zpěv "Ave, ave, ave Maria". Po jeho zazpívání to skupině žen nestačilo a zopakovali jej ještě v jazyku, ve kterém jej zřejmě slyší a zpívají při návštěvě Medžgorje. Je to maličkost, ale dost charakteristická.
Proč to všechno říkám. Protože z terénu vím, že tyto skutečnosti narušují jednotu rodin, farních společenství a celé naší církve. Většina účastníků těchto akcí je ochotna se angažovat v modlitebních společenstvích a na poutích, ale již méně v jiných potřebných činnostech souvisejících s nemocnými, v dobrovolnickém hnutí apod. Domnívám se, že by tyto okolnosti ve velmi zkrácené podobě měly být v podobném dokumentu zmíněny, protože i ony souvisí s teologií církve, viz sv. Tomáš- Přirozené musí předcházet nadpřirozenému-, aby se mohly tyto bariéry vnitřní a s ní související vnější jednoty postupně odstraňovat.

§ 72 Pastorace rodin.

"Rodina je domácí církví, kde rodiče slovem i příkladem hlásají svým dětem víru a kde vyrůstají vlastní povolání", je uvedeno v § 72. a mně se to zdá pro charakteristiku rodiny strašně málo. Rodina je totiž také základní buňkou lidské společnosti vůbec a ta by měla každého vybavit základem pro růst všeho, co je nezbytné pro přípravu být dobrým a platným členem každého společenství, farnosti, ale i obce, místní církve, ale i své vlasti. To znamená, že i křesťanská rodina musí především položit přirozený základ, aby náboženskou výchovu bylo na čem stavět. Proto nelze pastoraci rodiny zužovat pouze na výchovu k víře a nelze i zužovat pouze na některý nebo některé ze závažných problémů. Někdy se mi například zdá, že se až příliš upřednostňuje PPR. Nic proti tomu, důkladně jsem se s ním seznámil a vzhledem ke svému věku jsem vlastně tu problematiku sledoval již od známého projevu, tuším Pia XII., k porodním asistentkám. Ale někdy mi u těch psaných i přenášených informací chybí větší důraz na jedno slovíčko: Odpovědné. A toto slovo a zejména jeho realizace v každodenním životě, je právě záležitostí přirozené výchovy.
Přirozená výchova:
V rodině by měla vládnout správná stupnice hodnot a povinností. A začínat by se mělo již od prarodičů, protože ti jsou s vnuky někdy více času, než sami rodiče. Možná, že některá vnukem zavražděná babička k vůli vkladní knížce si za svou smrt může částečně sama, protože stále svému vnukovi zdůrazňovala, že hlavně musí mít hodně peněz a pak bude spokojený. Prarodiče musí společně s rodiči přispívat k tvorbě správné stupnice i u povinností, protože právě oni občas doslova maří svou přecitlivělostí pro svá vnoučata i dobré působení rodičů v této oblasti.
V rodině se utváří všeobecný vkus spojený i s odpovědností, například při oblékání. U prarodičů, rodičů i dětí. Je pozdě vyhánět z kostela nedostatečně oblečené kluky i holky, muže i ženy, nebo se divit, že holka v elasťákách nebo sukni, která zakrývá jen malou část předmětné části jejího těla, se klidně a bez uzardění ubírá k ambonu, aby při eucharistické oběti přečetla liturgické čtení. Ale také vkus v oblast kultury atd.
V rodině se buduje úcta a tolerance k druhým lidem, bohatším nebo chudým, starším či mladším, úcta k názoru druhých, úcta k jejich majetku a pověsti, zásada vyjadřovat se k věci a problému a nesoudit jejich nositele, úcta k přírodě i ke kulturním hodnotám, zásady přirozené spravedlnosti a pod.
Je toho ještě mnoho, a to všechno jsou základní zásady pro život, které jsou společné pro věřící i nevěřící. Podle těchto zásad je posuzován každý člověk, i věřící od nevěřícího, protože to jsou nezbytné zásady pro harmonický život každého společenství. Někdo mi mohl namítnout, že je to samozřejmost. Praxe učí, že tomu tak není a že právě dospělým a dětem z věřících rodin občas schází slušné chování. Znám početné rodiny, které sice v neděli s patřičným hlukem na chodbě se ženou do kostela, děti to již nyní hrdě před všemi vyznávají a to je jistě dobré, ale jaksi jim pro ušlechtilejší cíle nezbývá čas, aby umyly schody, když na ně přijde řada. Při tom dávají nepokrytě ve vzájemných diskusích, ale ve vztahu k nevěřícím najevo, že oni jsou tím ostrůvkem svatých uprostřed toho pohanského domu. To není nedostatek náboženské výchovy jako takové, to je projev totální absence přirozeného základu. Tyto skutečnosti spíše i ty v dobré a často hledající svůj životní styl odpuzují a samozřejmě vedou i k nespravedlivému posuzování církve nebo i odsuzování PPR, když například početná rodina neplní své povinnosti v domě, v obci, ve státě nebo zátěž plynoucí z této skutečnosti přenáší na babičku a dědečka bez ohledu na jejich zdravotní stav a jejich svobodné rozhodování.
Náboženská výchova
Velmi se zabydlel takový zvyk, že rodiče přihlásí děti do náboženství, případně jim dovolí chodit do spolča a myslí si, že tím jejich odpovědnost za náboženskou výchovu končí. Samozřejmě, že vnímavý kněz nebo katecheta velmi rychle pozná, zda v rodině existuje spolupráce v náboženské výchově. Je spíše otázkou, zda má odvahu rodičům, kteří se domnívají, že pro náboženskou výchovu svých dětí dělají maximum, v pravé chvíli a vhodným způsobem sdělit, že to nestačí. Mnozí nemají totiž čas a to nejčastěji užívané slůvko v jejich každodenním slovníku je: nestíhám
Asi by se mělo více zdůrazňovat, že v té přirozené i nadpřirozené oblasti výchovy je pro rodiče nejdůležitější dát svým dětem čas. A to v každé době, protože nejde nahradit to, co se zanedbalo ve dvou letech později například ve čtyřech letech. Argumenty jsou někdy vážné: Jen co se ten náš podnik zavede, jen co dostavíme ten dům, jen...., se budeme svým dětem více věnovat. Prozatím to musíme řešit družinou, babičkou atd. Pokud jsme totiž s dětmi dostatečně dlouhou dobu, poznáme, co v přirozeném i nadpřirozeném řádu potřebují a co jim máme dávat. Pak se jen výjimečně stane, že například šikanované dítě se některému s rodičů nesvěří, že rodiče jsou překvapeni, že kluk či holka jsou v nevhodné partě a pod. Samozřejmě, že i tyto děti prožívají pubertu.
Je velkou skutečností, že přes týden ani děti, ani rodiče nemají moc času. Moc bych se přimlouval za to, aby se aspoň ve většinu nedělí nevytrhovali ani tatínkové, ani maminky, ani děti z rodinného kruhu, aby se nekonaly ani náboženské akce, kterých by se nemohla účastnit celá rodina, aby se aspoň jedenkrát v týdnu rodina sešla u společného stolu se společnou modlitbou, aby rodina společně mohla věnovat i četbě Bible či jiné podobné náplni a aby mohla aspoň v neděli věnovat společnému dialogu o všem, co je její záležitostí. Také, aby věnovala potřebný čas rodinnému slavení, třeba velmi skromnému, protože právě ono, jak zdůrazňuje pan Doc. Kunetka, může podpořit vnímavost k tomu liturgickému a udržuje někdy i mezi čtyřmi generacemi dobré vztahy, vnímání starostí jiné generace, vnímání rozdílu v mentalitě generací a usnadňuje jejich vzájemné pochopení.
Jen stěží lze požadovat po dětech náboženské vzdělávání, pokud se nevzdělávají rodiče, pokud v knihovně není potřebná literatura, ke které se rodič při dotazu svých dětí může vyjádřit, protože ji aspoň rámcově zná.
Velmi nebezpečná se může stát mimořádná angažovanost rodičů i na církevním poli, pokud duchovní správce nebo ten, kdo práci vede, není dostatečně vnímavý a není schopen říci velmi laskavě, ale s patřičnou důsledností: Františku, jsem rád, že mi pomáháš, ale tvou první povinnosti je manželka a děti a dokonce i zaměstnání před tou pomocí. Stává se totiž v opačném případě, že děti takto angažovaného tatínka nebo angažované maminky přestávají věřit v domění, že tatínka či maminku vede právě víra k nespravedlnosti vůči rodině. Samozřejmě, že i v tomto případě jde opět o nedostatek plynoucí z absence přirozené výchovy. Vyprávěl mi známý, že celá rodina od jeho církevně velmi angažovaného kamaráda je nevěřící, manželka i děti. Řekl mi i důvod. Když odjížděli na chatu nebo nějakou cestu, onen jeho kamarád šel do garáže, vyjel autem před dům a "iniciativně" čekal, až manželka nanosí do auta zavazadla a malé děti, dokud nemohly dojít k autu sami, a pak nastartoval a jel. Lze se divit? V jiných případech dochází k doslova ke každodennímu terorizování celé rodiny, aby se naplnily představy jednoho z rodičů o duchovním životě rodiny. Respektování svobody dětí i při náboženské výchově, zejména v pubertálním a postpubertálním věku je nezbytné.
Má-li být katolický model rodiny, jak se o něm mluví v § 72, přitažlivý, musí se při její pastoraci řešit její komplexní problémy a její komplexní úloha ve společnosti. Bude-li katolická rodina přitažlivá v oblasti přirozených hodnot, bude tím potvrzeno, že její katolické zaměření, ať již z hlediska vzájemného poznávání, manželského soužití, přijetí dětí a způsobu jejich výchovy je pro nejbližší okolí, ale i pro celou společnost přitažlivé a užitečné. Filosof a fyzik mých studentských let Dr. Artur Pavelka kdysi pronesl přednášku, ve které doporučoval poněkud jinou cestu poznání Boha, než bylo v té době ve zvyku podle sv. Tomáše. Říkal v ní, že je vhodné prokázat na konkrétních skutečnostech, například na změně vztahů mezi lidmi po příchodu Ježíše na tento svět, na vzniklé charitativní činnosti, že pro celou společnost je užitečné, že je Bůh. Tvrdil, že tato skutečnost spíše otevře srdce vnímání jeho existence. Myslím, že právě podobný postup může vést k pochopení, že rodina budovaná na základě Kristova evangelia, je lepší, protože lépe plní své poslání, resp. že rodiče i děti, kromě přirozených prvků mají ještě jinou motivaci a k ní také jiné prostředky ke zvládání tohoto složitého poslání.
Je také zřejmé, že pastorace rodiny musí být záležitostí širokého týmu specialistů a že kromě kněze musí při ní spolupracovat zejména dobrý a v této problematice zkušený psycholog.
Domnívám se proto, že podobný dokument, jak jej nyní projednáváme, by měl tyto komplexní problémy zmínit.

§ 91 Laici-kněží, formace laiků

Úkolů, které církev v pastoraci čekají je velké množství. Kněží je nedostatek a rozsah činnosti vyžaduje občas i specifickou odbornost některých laiků. Vzhledem k tomu, že i možnosti kněží jsou omezené, že přetížení je často pramenem nedostatečné kvality a že i možnosti laiků jsou omezené, protože zejména ti, kteří mají rodiny, mají jako prioritní svou rodinu a v případě, že jde o dobrovolné pracovníky, také své povolání, je zřejmě zapotřebí velmi širokého týmu, aby všechny úkoly mohly být kvalifikovaně zvládány.
Překonání mentality nezdravého rozdělení kněží a laiků
Dovolím si začít právě od odstavce b). Pracoval jsem v mnohých aktivitách již v šedesátých letech a musím konstatovat, že nás jako laiky, tehdy vzdělané pouze samostudiem, přijímali kněží vstřícněji. Na úzké schůzce pracovníků DKO bylo dohodnuto, že laici budou organizačně zajišťovat v Ostravě vzdělávání, které tehdy probíhalo v Don Bosku. Vzdělávání bylo každý týden a z toho dvakrát do měsíce je dělali laici, i když při přípravě, kde probíhala i generálka byl přítomen kněz. A všichni ostravští kněží tento otcem Františkem Hasilíkem přednesený návrh schválili. A laici pokračovali i po zákazu DKO ve formě bohoslužby slova, které předsedal kněz, ta totiž nebyla zakázána, až do zavření kostela v září 1973, a své přednášky opakovali ještě v Třebovicích a v dnešní naší katedrále. A účast byla 300-500 z celého širého okolí. Nevím, kde se bere u některých kněží ta nedůvěra ve spolupráci s laiky, když mnozí z nich i při své práci a rodině absolvovali úplné magisterské studium na TF a trvale se vzdělávají.
Myslím, že by již v semináři měli být budoucí kněží formováni ke spolupráci s laiky, že by se neměla vyskytovat varování před laiky, jak jsem to slyšel svého času v Praze. Dále by to mělo být i záležitostí trvalé formace kněží nebo ještě lépe společné formace při nějakých příležitostech. Zvláště citlivé jsou situace, kdy je laik dodatečně nátlakem nucen dělat něco, co je přímo v rozporu nebo na hranici s hlasem jeho svědomí. Bývá to zejména v situacích, kdy se něco rozhoduje v jeho nepřítomnosti a pak je přizván k realizaci. Proto se domnívám, že v podobných případech by měl být přítomen již při rozhodování o realizaci některých záměrů, aby mohl upozornit na některé okolnosti, které nemusí být kněžím známé. Vycházet by se mělo z úkolů, které jejich pastorace vyžaduje a zřejmě nejsou bez laiků zvládnutelné. V otevřeném dialogu by se měla sblížit stanoviska. Zřejmě by byly vhodné i společné přednášky nebo celé přednáškové dny, například soboty, kde by k problémům pastorace se mohli vyjadřovat kněží i laici, aby navzájem poznávali svá stanoviska k problémům, které je potřebné v pastoraci řešit. Podobná praxe je v katechezi a myslím, že je užitečná.
Laici mají možnost přenášet ducha evangelia do prostředí svého povolání, ať již jsou zaměstnanci na různých úrovních, nebo podnikatelé. Mimořádně účinná může být zejména v některých povoláních. Největší možnosti vidím ve školství. Poměrně dost pedagogických pracovníků je poplatných dřívějšímu systému vyučování. Ve školách se objevuje mnoho asociálních jevů, šikana, alkohol, drogy, předčasný sexuální život, krádeže a pod., ke kterým dochází zejména o přestávkách. Stává se proto, že o nich pedagogičtí pracovníci ani neví. Ideální by byl statut vychovatele, který by o přestávkách působil mezi žáky. Současná finanční situace to však neumožňuje a proto by mohlo být řešení pomocí dobrovolníků, například z řad relativně zdravých důchodců, nezaměstnaných absolventů vhodných škol, ale také přímo z řad vyučujících pedagogů, samozřejmě v omezené míře. V odpoledních hodinách jsou školy prázdné a rozšíření mimoškolní činnosti by opět mohlo mimořádně přispět alespoň k k dobré přirozené formaci a k nabídce křesťanské formace vhodným způsobem při respektování svobody každého. Podobně by šlo působit v sociálních a zdravotních zařízení i bez nějakého organizačního zajištění, například návštěvami těch, kteří jsou osamoceni, protože nemají potomky anebo ti je ignorují. Ve zdravotnictví a sociálních službách mohou umožňovat kontakt s knězem, aby mohl posloužit svátostmi.
Přímo ve farnostech by mohli laici odborníci působit jako poradci ve svých oborech, například právníci, odborníci při přípravě stavby, zdravotníci, psychologové atd. Zároveň by mohli být pověřeni řešení technických úkolů, vnášením zdravého manažerství do činnosti farnosti, vedením farního zpravodaje, informačních skříněk a pod. To by jistě podporovalo vznik společenství i mimo kostel.
Příslušná Instrukce pro možnou spolupráci laiků umožňuje službu akolyty a lektora anebo aspoň dočasné pověření k některých duchovním úkonům. Z vlastní zkušenosti vím, jak se například těší důchodci na častější svaté přijímání, aby po odchodu do sociálního zařízení neznali kostel jen podle nedaleko vyzvánějících zvonů a z občasné návštěvy kněze. Dovolím si upozornit na jeden velmi důležitý moment. V minulosti za zvláštních okolností mnoho lidí přestalo nábožensky žít. Mnozí nemají příbuzné, se kterými mohou o podobných věcech mluvit a většinou k tomu není nakloněn ani personál. Tito lidé jsou již velmi staří a nebezpečí, že zemřou bez smíření s Bohem je mimořádné. Nebylo by žádoucí v tomto podniknout nějakou akci, třeba formou natištění vhodných nabídkových letáků? Samozřejmě osobní rozhovor by byl lepší.
Další oblastí je nabídka setkání nad Biblí zejména ve školách, kde prozatím vůbec neprobíhalo vyučování náboženství. Jde o mnohé ZŠ a převážnou část SŠ. Studenti a žáci v těchto školách mají informace vesměs ze sdělovacích prostředků nebo s nějakého obecného předmětu, který vyučují nepříliš dobře informovaní učitelé nebo profesoři a pak se divíme jejich názorům, někdy publikovaným i v TV. Co jsme pro ně za 13 roků udělali?
Že církev v tomto směru nevyužila tuto jedinou šanci na vstup do ateistické školy, knstatoval svého času i ředitel jednoho z ostravských státních gymnázií.
Další oblastí je mimoškolní činnost, práce mezi seniory, evangelizace, katecheze a pod., příprava na přijetí svátostí a pod. To všechno jsou oblasti činnosti potřebné a předpokládám, že žádný kněz je nemůže zvládnou sám.
Formace laiků a jejich spolupráce ve farnostech
Formace laiků by měla být přípravná a trvalá. U té přípravné by se mělo vycházet z potřeb farností a tam, kde ve městě je několik farností by možná bylo racionálnější vycházet spíše asi z potřeb města. Mluvíme o aktualizovaném zavedení dokumentů II. vatikánského koncilu do každodenního života, ale měl jsem možnost se přesvědčit, že mnozí z mladších a středního věku neznají ani základní koncilní dokumenty, ani ty pokoncilní a zejména to množství příležitostných encyklik a apoštolských listů současného papeže Jana Pavla II. Bylo by zřejmě žádoucí tyto dokumenty přečíst, ale užitečné by bylo aspoň některé závažné pasáže z nich probrat při přípravné nebo doplňující formaci. Poznal jsem to, když za mnou chodí studenti VŠ, když se k tomu dostanou a o existenci některých dokumentů vůbec neví.
-Na začátku by skupina pod vedením duchovního správce měla nejprve analýzovat podmínky farnosti a specifikovat její potřeby vč. vyznačení priorit. Dále by měla provést kvalifikovaný odhad potřeby pracovníků pro tyto činnosti, profesionálních i dobrovolných. Potom by měla po konzultaci s odborníky specifikovat potřebnou přípravnou formaci přirozenou, křesťanskou, vzdělávací a odborně specifikovanou, podle charakteru práce. A pak již vytypovat a získat potřebné pracovníky a zajistit pro ně přípravnou formaci. Možná, že by byla vhodná pestřejší nabídka TF, kde by mohlo být nabízeno kromě magisterského, bakalářského nějaké kratší, například dvouleté studium. Je to běh na dlouhé tratě, ale jednou by se v systematické práci mělo začít.
- Pro již angažované pracovníky, kteří již prošli přípravnou formací, by bylo potřebné umožnit v případě potřeby její doplnění. Ale je třeba si uvědomit, že to není jejich životní priorita, že je třeba brát v úvahu jejich možnosti a ne diktovat jim podmínky bez ohledu na jejich možnosti, například na jejich povinnosti v rodině.
- Trvalá formace by měla probíhat stále, jak v doplňování odbornosti, opakovanými zásadami správného lidského chování, ale zejména v duchovní oblasti. Zejména pravidelnými praktickými duchovními obnovami a zejména nabídkou duchovních cvičení. Při nich je potřebné brát v úvahu, že laik není ani řeholník ani kněz, ale že má jiné priority a proto jeho obnova by měla být zaměřena na jeho poslání v rodině, v zaměstnání a také na jeho dobrovolnou či profesionální činnost ve farnosti. Aby totiž jeho aktivity neohrožovaly stabilitu rodiny. Proto by mohl občas dělat obnovu kromě kněze i psycholog a ještě lépe i psychoterapeut. Ten i v oblasti doplňování odbornosti.
- Kvalitní přípravná a trvalá formace by měla být zejména u těch, kteří přicházejí do sociálních a zdravotních zařízení se sv. přijímáním. Ti se nevyhnou občas duchovním rozhovorům, součástí svatého přijímání je aspoň krátká bohoslužba slova a proto nároky na formaci by měli být větší. Je samozřejmě nutné, jak uvádí dokument, aby tato činnost byla jasně pastoračně i právně formulována. Asi je aktuální otázka, kterou zmínil ve svém článku v TT svým podivem nad současným zněním instrukce i šéf pastoračního střediska ČBK otec Opatrný, zda by neměla být možnost pověření službou akolyty a lektora vzhledem k velké potřebě umožněna i vhodně vybraným ženám.
- Určité problémy mají v současné době laici jak se stálým zpovědníkem, tak s duchovním vedením, které nemusí dělat právě zpovědník. Jen mimořádně iniciativní a někdy i dotěrný laik si je schopen zajistit tyto možnosti. Dokument v § 91 d) upozorňuje na tuto potřebu v případech některých činností.
- Že je spolupráce kléru a laiků v našich podmínkách nezbytná, to je jistě nezpochybnitelné. Rovněž je však nezpochybnitelná skutečnost, že vyžaduje vstřícnost na obou stranách.

Zaslat reakci na tento text.