ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR
 
Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR 
Poslední zprávy o sněmu 
 
Základní dokumenty plenárního sněmu 
Sněmovní kroužky 
 
I. zasedání Plenárního sněmu 
Příprava II. zasedání Plenárního sněmu 
II. zasedání Plenárního sněmu 
 
Statistiky a analýzy 
Příspěvky ke sněmu 
1999-2000 
2001 
Duchovní situace společnosti 
Rodina, manželství, žena 
Výchova a vzdělání 
Kultura a inkulturace 
Misie, preevangelizace, evangelizace 
Média, komunikace uvnitř církve 
Sociální život, podnikání 
Politický řád 
2002 - Bible 
2002 - Liturgie 
Obecné příspěvky k chystanému sněmu 
Pastorace 
Mladí lidé v církvi 
Ostatní příspěvky 
Napsali o sněmu 
 
Archiv 
Modlitba za plenární sněm 
Církevní dokumenty (koncilní a pokoncilní) 
 
Mapa stránek 
Kontakt 
 
 



 

Náboženská svoboda

Náboženská svoboda a vztah českého občana k Bohu

Dovolte mi, abych v úvodu sdělila, z jakého pohledu tuto otázku nahlížím. Žiji na vesnici nedaleko okresního města. Máme 4 syny, pracuji 3. rok v samosprávě a jako katecheta učím ve škole děti 1.- 4. třídy ZŠ a mimo školu starší žáky, středoškoláky a učně.
Domnívám se, že český občan má k Bohu jiný vztah než občan německý, rakouský či polský. Každý národ má jinou mentalitu a také jinou historii. Kontinuita s vývojem národů v Evropě byla v naší zemi přerušena na více jak 40 let. Obrazy o Bohu, o církvi, zejména katolické, se vytvářely v literatuře, ve filmech, sdělovacích prostředcích, v dějepise apod. Zájmem propagandy bylo učinit z českého národa ateisty. Každý občan ČR je tímto negativně poznamenán. Naše společnost chtěla vymýtit Boha, a tím i jeho mravní zákony, a proto je tolik problémů v mezilidských vztazích, nedodržují se sliby, smlouvy ani mravní zásady platné jinde ve světě.
Náboženská svoboda po roce 1989 umožnila pronikat různým sektám, hnutím a nekřesťanským náboženstvím do naší země. Musím říci, že pronikají úspěšně. K žádnému jinému náboženství či církvi není ale tolik předsudků jako k církvi katolické. Je nejpočetnější, nejotevřenější, byla nejvíce pronásledována za totality a také je pod velice přísným pohledem nevěřících, kteří očekávají od katolíků mnohem více, než tito mohou splnit. Musíme rozlišovat vztah občana k Bohu a příslušnost k církvi. Dle statistiky věřilo v roce 1996 v Boha 27% občanů ČR, existenci Boha připouštělo 33% a nevěřilo celých 40% občanů ČR. Víru v Boha deklarují spíše starší občané nad 50 let. Dnešní děti mají rodiče vychované socialistickou školou, která učila: "Víra v Boha je hloupost, to co nevidím-neexistuje." Charakteristická jsou slova Štěpánky Hilgertové, olympijské vítězky ve vodním slalomu: "Vyrůstala jsem ve škole osmdesátých let, kde se ještě uplatňovala ateistická výchova. Zůstalo z toho ve mě přesvědčení, že evoluční teorie a bible nejde dohromady. Těžko by se mi dnes věřilo v něco jiného." Přitom Darwin, původce vývojové teorie, říká: "Nikdy jsem nepopíral existenci Boha. Je nemožné dokázat a pochopit, že velkolepý a nade vše nádherný vesmír - a stejně tak člověk - povstali jen náhodou." Tento Darwinův názor ale dnešní střední generace ve škole nikdy neslyšela.
Je zájem vrátit Boha do našeho života? Poznání Boha zavazuje. Soukromě přijmout Boha je ještě přijatelné, ale uznávat autoritu církve, slavit Boha v církvi, veřejně se přihlásit k Bohu v katolické církvi? To je pro většinu střední generace, mé generace, přespříliš. Tuto generaci pravděpodobně už nikdo nepřesvědčí, že víra není proti rozumu, ba naopak čemu všemu musí věřit, chtějí-li zůstat nevěřící! Když se náhodou stane, že rodiče dovolí dětem navštěvovat nepovinný předmět křesťanská výchova, aby se o Bohu něco dozvěděly, dočkají se při žádosti o křest tvrdého odmítnutí ze strany kněze s odůvodněním, že rodiče nezná, že nechodí do kostela, nebo že neměli svatbu v kostele. Oni necítí potřebu chodit pravidelně do kostela, většinou se tam nesetkají s dobrým přijetím. Zvláště na vesnici cítí přísné pohledy těch, kteří si pamatují, jak se za totality kostelu vyhýbali. Nerozumí tomu, co se děje při bohoslužbách, jsou jim cizí obřady, oblečení kněží a ministrantů, a pokud ještě při homilii jsou napomínáni, někdy vyháněni, například i při půlnoční mši, můžeme se potom divit, že do kostela nechodí? Kněz má pak opravdu důvod odmítnout žádost o udělení křtu či jiných svátostí. Nezavírá ale církev těmto lidem navždy dveře? Budou se ještě někdy o přijetí do ní ucházet?
Znám podmínky udělování svátosti křtu, ale nejsme my, zejména v některých misijních oblastech naší země, ve výjimečné situaci? Učím většinou děti nevěřících rodičů, kterým rodiče nebrání anebo které mají věřící prarodiče a vezmou je občas do kostela. Víte, jak těžko se mi vysvětluje dítěti po třech letech katechezí, že nemůže být pokřtěno, protože pan farář řekl "ne"? Proč? Protože pravidelně nechodí do kostela, protože rodiče nejsou církevně sezdáni. Stejné je to u křtu nemluvňat. Budou-li se stále odmítat žadatelé o křest, katolíci zde vymřou. Pokud ale někdo chce opravdu dítě pokřtít, najde faráře v jiné farnosti, který dítě ochotně pokřtí. Nebudou s ním však chodit do kostela ve své farnosti, kde nebyli přijati. Samozřejmě nejsem pro to, aby se křtilo bez přípravy a bez jakýchkoli podmínek, ale myslím si, že je třeba velice citlivý přístup ke každému individuálně a s patřičným vysvětlením. Obdobné je to i u přijetí dalších svátostí.
Proč jsou pro lidi přijatelnější například svědkové Jehovovi či buddhismus, než křesťanství, které má v našich zemích tradici a zdaleka nepředkládá k věření tolik neuvěřitelného, jako tyto sekty či hnutí (New Age). Domnívám se, že je to tím, že oni nejprve budují velice krásný a přátelský vztah ke člověku, a pak mu předloží svoji nauku. Takto se většinou my křesťané nechováme. Zdá se mi smutné, když mladí lidé kupují všelijaké buddhistické rekvizity, zdobí se talismany a chodí třeba po žhavém uhlí a přitom neznají víru svých předků a nevědí, že naše kultura má kořeny v křesťanství. Ještě dnes se stává ve školách, že se děti i učitelé posmívají těm, kteří věří a chodí do náboženství.
Možná se promarnila šance po roce 1989, kdy církev měla vysoký kredit a česká společnost očekávala od věřících něco, co nesplnili a možná ani nemohli splnit. Nemám jen špatné zkušenosti, mnoho dobrého se za těch 7 let svobody vykonalo. Chtěla jsem jen přispět k tomu, aby se mohly nalézat správné cesty, jak dál, aby bylo mezi křesťany více pokory, pochopení a také důvěry v milost Boží při hledání účinných způsobů pastorace.
Závěrem děkuji za možnost, kterou dáváte laikům a dokonce ženám, promluvit v církvi.

Mgr. Ing. Marie Jílková




Zaslat reakci na tento text.