Solidarita v české společnosti

Solidarita v naší společnosti

Láska - duše a základ solidarity. To je název čl. 41 posynodálního apoštolského listu Jana Pavla II Christifideles laici. Těžko asi vymyslet výstižnější a stručnější charakteristiku pravé solidarity. Pro křesťana je tato láska k druhým prodloužením jeho lásky ke Kristu. O čem jiném než o solidaritě, resp. nesolidaritě mluví Pán Ježíš, když nasycení - nenasycení, navštívení - nenavštívení atd. bližního chápe jako nasycení - nenasycení, navštívení - nenavštívení Jeho samého (Mt 25,35-45). A sv. Pavel nám ukládá: "Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův." (Gal 6,2). Jsme tedy spoluodpovědni za osudy druhých a církev to tak také vždy chápala a naplňovala. Ono Kainovo "Cožpak jsem strážcem svého bratra?" (Gn 4,9) je v kontextu Písma jednoznačně negativní. Jsme strážci svého bratra. Princip solidarity je (vedle principu personálního a principu subsidiarity) jedním ze tří základních sociálních principů, jak jej chápou velké papežské encykliky zabývající se sociální otázkou. V tomto smyslu je, v souladu se sv. Tomášem Akvinským, jedinec odpovědný za společnost a společnost za jedince. Pohlédneme-li na solidaritu v nejširším slova smyslu, pak vidíme, že se nám z hlediska její dobrovolnosti a plného jejího uvědomění jaksi dělí na solidaritu nedobrovolnou (a také do jisté míry nevědomou) a solidaritu dobrovolnou, plně vědomou.
Solidaritou nedobrovolnou a ne zcela plně vědomou rozumíme princip solidarity zakotvený v zákonodárství určité země. Důsledkem toho pak je, že společnost (stát) získává různými formami od svých členů prostředky, které pak vynakládá na uspokojení určitých potřeb svých členů, přičemž k tomuto uspokojování nedochází na bázi ekvivalence (každý obdrží službu za tolik, kolik vložil), ale na principu určité regulované solidarity. V naší společnosti je pak výrazem této solidarity zdravotní, sociální a důchodové zabezpečení a jiné formy krytí potřeb, které jsou hrazeny z příslušného (povinného) pojistného a dále určitou částí daní. Spadá sem skutečně i důchodové zabezpečení, které je (i když velmi nedokonale) vybudováno na principu pojištění (tedy solidárním) a navíc vždy jako "horké politikum" vede k dotování z dodatkových zdrojů. Tímto naše legislativa zapadá do evropského kontextu, v němž se principy této solidarity za zvlášť složitého vývoje formovaly na křesťanských základech.
V této souvislosti nelze nezmínit čtyřicet let trvající totalitní pokus o vytvoření socialistické společnosti, velmi překrouceně chápané jako solidární, kde však jedinec ztrácel svobodu a přestal být předmětem solidarity a hybná síla, dokud byla, spočívala v něčem jiném. Jak však vyplývá z výsledků voleb, nezanedbatelná část našich občanů považuje tento model sociálního uspořádání, který se u nás vytvářel po čtyřicet let, za jediný správný a jeho absurdnost si nepřipouští. Naproti tomu jiná část naší společnosti, jistě velmi silná, zastává poměrně primitivní liberalismus, který se snaží co nejvíce zredukovat výše zmíněný princip solidarity, tak jak chce správně omezit funkci státu vůbec. To do jisté míry lze podpořit, zejména pak zásadu, že každý má povinnost postarat se sám o sebe. To se nikterak nevymyká učení církve, podle níž je rovněž zásada nebýt na obtíž projevem lásky k bližnímu. Jsme povinni si vydělávat na svůj chléb (srv. Gn 3,19). Vzorem nám může být sv. Pavel: "My jsme u vás nezaháleli, ani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. .... Když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí." (2Sol 3,7b-10). Ve společnosti se však stále více rozšiřuje okřídlené: "To je jeho problém..." a vytrácí se pocit solidarity. Výrazem toho je tlak na legislativu ve smyslu oslabení principu solidarity. Bylo by ovšem chybou, a pod vlivem střetu dvou výše zmíněných přístupů k tomu dochází, se domnívat, že solidarita je protiváhou nebo dokonce neslučitelná s individualismem (v pozitivním slova smyslu). Toto pojetí chápe jako primární práva svobodného jedince (občana, jako tvůrce hodnot) a nestaví nad ně práva nebo dokonce zájem skupin. Solidarita však není protiváha individualismu, je protiváhou sobectví. Prvním příkladem je zdravotnictví. Přestože jde o problém střetu zájmů a motivací, těžko uskutečnitelné kontroly opravdové efektivnosti vynakládání prostředků, ozývají se stále více hlasy volající ve svém důsledku po oslabení principu solidarity.
Druhým a ještě výmluvnějším příkladem je současný spor o důchodovou politiku. Věková struktura naší populace a její vývoj vykazují totiž obdobné tendence jako v mnohých západoevropských zemích, tzn. klesá porodnost a stoupá podíl obyvatel v postproduktivním věku. Sociologové v těchto zemích upozorňují, že v desetiletích po roce 2000 lze očekávat výraznou změnu v poptávce po službách a zboží, rostoucí nároky na zdravotnictví, změnu ve způsobu trávení volného času a zábavy a zejména pak ve zvýšení napětí mezi generacemi. Budoucnost je v Božích rukou, ale naše společnost má toto vše v sobě dnes také zakódováno. Zvýšení věku pro odchod do důchodu (žhavé téma naší současnosti) je řešením jen částečným. Sestavíme-li si rovnici, kde na jedné straně jsou potřeby a na straně druhé zdroje důchodového zabezpečení, pak nám někdy v budoucnu může vyjít jako optimální okamžik odchodu do důchodu třeba osmdesát let věku. Je jisté, že určitou pomocí je např. důchodové připojištění, ale pro generaci lidí, kteří jsou dnes v předdůchodovém věku, nemá valného významu, projeví se výrazněji až u generace dnes střední. Je tedy zřejmé, že tento problém v budoucnu bude moci být vyřešen jen na základě společenské solidarity, dalo by se říci mezigenerační solidarity. Sdělovací prostředky však již zasely sémě generačního sváru svými výroky o přílišném zatížení generace mladé a střední v zájmu zajištění generace v starší. Vytváří se pomalu obraz starých lidí jako nepotřebné, zbytečné a parazitující vrstvy. Snad lze v této souvislosti připomenout, že by zde mohla existovat určitá vděčnost vůči starším, kteří svou prací v minulosti umožnili život mladším generacím, i když samozřejmě tíha výchovy a výživy ležela na rodičích. Jenomže vděčnost je u nás zboží zcela nedostatkové. Prostor pro křesťany v této oblasti je v tom, že v politice (jako politici a jako voliči) budou prosazovat solidární sociální modely a v každodenním životě budou přispívat všemi silami ke generačnímu míru.
Trochu stranou pozornosti stojí dnes solidární princip podpory v nezaměstnanosti. Není to dosud, a buďme za to Bohu vděčni, u nás tolik aktuální, ale nevíme, co nám chystá budoucnost a bylo by velmi smutné, aby se na nezaměstnané bez vlastní viny nahlíželo jako na nežádoucí a zbytečnou skupinu.
Existují však ještě další projevy oficiální státní solidarity. Zdá se mi však, že kromě onoho "malého zpětného zrcátka" má náš automobil také zablácená boční okna. Při naší pověstné xenofobii je za tichého souhlasu veřejnosti zanedbávána solidarita s cizinci, kteří i ze spravedlivých důvodů hledají u nás pomoc stejně jako naše pomoc v cizině. Je zajímavé, že zatímco ostatní počiny vlády jsou masivně kritizovány, její politika pomoci cizincům nebo v cizině je kritizována jen nepatrně nebo je kritizována dokonce v opačném smyslu, tzn. že by neměla být ("Nám přece do toho nic není, že se tam někdo mezi sebou mlátí nebo se jim tam nechce dělat!").
Velkou slabinou všech výše uvedených forem solidární politiky ovšem je, že je vynakládána často neefektivně, velmi obtížně se kontroluje, umožňuje plýtvání a rozkrádání. To je pak argumentem proti ní obecně a její odpůrci čekají na možnost vylít s dítětem i vaničku. Je třeba velmi odpovědně vážit nástroje rozdělování prostředků a zajistit kontrolu jejich vynakládání. Navíc je třeba si uvědomit, že to, co vypadá jako solidarita, může být ve svém důsledku antisolidaritou. Přijetím některých návrhů by totiž došlo paradoxně ke skutečnosti, že chudší podporují bohatší.
Je pochopitelně žádoucí, aby ty činnosti, které dodnes vykonává stát a nemusí tak činit, byly privatizovány. Funkce státu zůstává v oblasti vytváření finančních zdrojů pro krytí sociálních potřeb. Vždy zde však zůstane obrovský prostor pro druhý typ solidarity, i když může být i ona být zčásti nebo zcela kryta ze státních prostředků.
Tímto druhým typem solidarity je solidarita plně dobrovolná, vědomá a aktivní, jak se tomuto slovu někdy také výlučně rozumí. I v sebedokonaleji fungující společnosti bude vždy prostor pro paralelní zajišťování mnohých sociálních funkcí. Důvodů je více.
Na okraji společnosti žijí lidé, kteří nezapadají do žádné ze škatulek oficiální péče a potřebují pomoc (např. bezdomovci) nebo je potřeba zajistit pomoc rychle a stát nestačí zareagovat nebo není schopen zajistit pomoc na dostatečné úrovni. Především však i v oblastech, kde stát nebo i privátní sféra zajišťují pomoc, má paralelní poskytování této pomoci svůj význam. Je to zejména tam, kde jde o dlouhodobý stav a je potřeba vytvořit prostředí lásky, přijetí, sounáležitosti a upřímný zájem o osud druhého. A tak vzniká nabídka péče v pěstounských rodinách, v domovech pro lidi nejrůznějším způsobem postižených, hospicích (alternativní řešení k mentalitě eutanazie), útulcích pro bezdomovce, v různých komunitách apod., kde se sice formálně vytváří paralelní péče s péčí oficiální, ve skutečnosti však jde o jinou kvalitu.
Tato solidarita s trpícími a potřebnými otvírá v naší společnosti obrovské pole možností, kam tuto péči nasměrovat pro všechny nás, ať už se na jejím uskutečnění podílíme přípravou a organizací, zajišťováním provozu, příležitostnou pomocí nebo alespoň finančními dary. Zde platí snad ještě více než kdekoli jinde, že žeň je hojná, ale dělníků málo.
Až dosud byla popisována solidarita s potřebnými, tedy jaksi "vertikální". Mnohdy se pak pod pojmem solidarita rozumí spíše její "horizontální" podoba, tj. solidarita příslušníků stejného stavu, povolání nebo společného zájmu. Pro dnešní svět platí slova Jana Pavla II. o tom, že klesá schopnost lidí přirozeně se solidarizovat. To jistě platí v plné míře i o naší společnosti, přitom je to právě tato solidarita, která často jako jediná umožní vytvořit sílu schopnou postavit se nežádoucím projevům naší současnosti nebo prosadit něco pozitivního. Je to také solidarita, která se může postavit diktátu masmédií a "veřejného mínění" jimi často produkovaným. A v čem se konkrétně solidarizovat?
Obrovským polem pro solidaritu je okruh rodiny, rodičovství, výchovy a vzdělávání dětí. Je potřebné, aby solidarita na sebe nebrala jen formu kritiky nebo odporu (např. podpisové akce), ale aby vytvářela pozitivní alternativy k rozšířené společenské a oficiální praxi. Je mnoho důvodů, aby se solidarizovaly rodiny, a to na úrovni celospolečenské i místní. Mnoho bylo v tomto směru již vykonáno, ale potřeba solidarizovat se bude vystupovat před každým vždy znovu a osobně.
Složitou skutečností je solidarita stavovská, profesní a solidarita na pracovišti. Dá se říci, že schopnost solidarizovat se mají početně velké profese pracující za obdobných podmínek, kde navíc zaměstnavatelem je stát. Jako příklad poslouží lékaři, učitelé nebo železničáři. Ale i u nich shledáváme začnou nejednotu a snahu o zneužití k osobním cílům. Solidarita na malých pracovištích jako by neexistovala, chybí odvaha vystoupit kolektivně a rázně, páchá-li se nespravedlnost nebo na podporu spravedlivého požadavku. Pozitivní formou stavovské sounáležitosti pak může být účast zástupců zaměstnanců na vedení podniku nebo dokonce vytvoření společného podniku zaměstnanců s řízením na základě solidárních principů. Tato forma není všelékem nebo dokonce snad alternativou tržního hospodářství. Právě však v prostředí tržního hospodářství, kde silné korporace ovládají celá odvětví nebo ve společnostech s příliš silným a autoritativním státem, mohou podobné struktury představovat jejich solidární a demokratickou protiváhu. Zdá se na první pohled takřka nemožné, aby něco podobného vzniklo a prokázalo svou životaschopnost také u nás. První takový příklad by mohl být vzorem a příslibem do budoucna.
Výčet příležitostí k solidaritě by tak mohl dále pokračovat (životní prostředí, poškozování kulturního dědictví, další celospolečenské problémy a nežádoucí tendence, lokální problémy atd.). Je třeba podporovat a podílet se na solidaritě všude tam, kde se jedná o spravedlivý důvod, používají se zákonné a čestné prostředky. Může to být právě solidarita, která může být mostem mezi křesťany a jejich okolím. Rovněž my křesťané různých denominací bychom mohli více prožívat poněkud skomírající ekumenismus jako mezicírkevní solidaritu, jejímž důvodem, zdrojem a cílem je Ježíš Kristus. Co nám však velmi chybí, je drobná a každodenní solidarita v malém. Solidarizovat se lze s každým utrpením a každou obětí působení zla. Tato solidarita, nebo lépe projev sympatií či porozumění, nepotřebuje mnoho organizování a příprav. Chce to jen nemít kamenné srdce, láska již vymyslí způsob, jak solidaritu projevit.
Solidarita nejrůznějších druhů a na nejrůznější úrovni může být také pro křesťany příležitostí pronikat do nových struktur a působit na ně. Zapojujeme-li se však do každé nové solidarity, je potřeba vidět, že jako každá lidská věc je zatížena hříchem. Zkoumejme tedy vždy cíle a prostředky solidarity, zda jí není zneužito k osobním cílům nebo zda někoho nepoškozuje. V konečné podobě nesmí u křesťana solidarita "zdegenerovat" na pouhý humanismus ("vše pro člověka a jeho povznesení"), ale nechť vždy pro ni platí : Láska - duše a základ solidarity.

Rudolf Voborský

Zaslat reakci na tento text.