|
|
O diskusích v rámci přípravy sněmu
Vážený otče,
se zpožděním Vám zasílám svou písemnou reakci na dokumentaci z prvního
přípravného zasedání dne 12.5.1996 a srdečně děkuji Vám i té obětavé
duši, která průběh celého dne zapsala. Ráda bych přispěla, ač poněkud
"s křížkem po funuse", k počátečnímu brainstormingu, s nadějí, že to
bude k něčemu užitečné. Je ale dost možné, že má reakce je v současném
okamžiku již opravdu opožděná, a proto ji považujte za odpověď na samu
otázku sněmu a na Vámi zaslaný materiál.
Sněmu české katolické církve je opravdu zapotřebí. Není tu jen vhodná
symbolická doba, kterou představuje konec tisíciletí, závěr Desetiletí
duchovní obnovy národa a svatovojtěšské milénium. Po mnoha letech
nesvobody a útlaku se před katolickou církvi otevřel - dalo by se říct
- nový život. Za pochodu a v neustále se měnících a rozvíjejících se
situacích je obtížné zjistit, na jakých dobrých základech z minula
můžeme pokračovat, konstatujeme rozsah škod způsobených na společnosti
i na duši každého z nás a snažíme tímto "novým životem" projít se
ctí.
Proto je konání sněmu nanejvýš vhodné. Měl by být pro církev jakýmsi
zastavením, rozhlédnutím, po němu by měly následovat činy, aby se
nestal jen velkou učenou, ale formální schůzi. Aby toto vůbec bylo
možné, musí každý křesťan přijmout sněm za svůj, musí mu důvěřovat
jako svému prostředku komunikace s ostatními věřícími, kterým o něco
jde, a měl by také věřit, že jeho názor má svou váhu a že sněm něčemu
prospěje. K tomu je nezbytná rozsáhlá příprava, protože lidem chvíli
trvá, než se rozmluví a než řeknou to, co si opravdu myslí. Podporuji
výbornou myšlenku dialogu o sněmu a zachycení myšlenek věřících již od
farní úrovně. V místech, kde je to možné, by snad bylo vhodné začít
již od menších uskupení, než je farnost, například od malých
společenství. Jistě je zapotřebí, aby tyto hovory vedly, nebo spíš
podněcovaly a moderovaly osoby, které tímto darem vládnou a před nimiž
se lidé nebudou stydět. I z toho důvodu bych se přimlouvala za to, aby
na dostupných místech farností nebo vikariátů bylo možné podat
příspěvky písemně - mnoho lidi totiž nerado mluví před ostatními.
Nepochybuji o tom, že je nutné odfiltrovat naprosté nesmysly, které se
v rámci příspěvků vyskytnou, aby se jimi nezabýval sněm, ale považuji
za vhodné, aby tato filtrace nebyla prováděna člověkem, který danou
diskusi v místě vede, ale aby to byl někdo "nezúčastněný" - stačí
prostě jen jiná osoba, která by tuto činnost provedla pro více
farnosti či jiných jednotek dohromady.
Nyní, co by mělo být páteři této diskuse o církvi: Vřele souhlasím s
myšlenkou "dotazníků", které by obsahovaly několik zásadních otázek
nebo, chcete-li, témat. Řada těchto témat již byla navržena. Vzhledem
k tomu, že by se sněm měl zabývat především tím, jak česká církev plní
úkol, pro nějž Kristus církev založil, a tímto úkolem je hlásání
radostné zvěsti a získávání učedníků, měl by každý člověk především
zjistit svou vlastni pozici v tomto poslání a měl by se ptát: Co je
pro mne osobně církev? Co mí přináší? Přináší mi církev Kristovu
radostnou zvěst? Co od církve přijímám? Co církvi dávám? Je pro mne
církev společenstvím spásy? Žiji z radosti, že Kristus vstal z mrtvých
a je Pánem nade vším i nad mým životem? Prožívám tuto radost? (To
neznamená, zda "juchám", či "nejuchám", ale zda s Kristem v důvěře
komunikuji jako s živou osobou, která mne nesmírně miluje.)
Pokud však chceme skutečně vidět, jak vypadá církev v očích lidí,
musíme se ptát všech, tedy i nevěřících. A to považuji za podstatné.
Na rozvíření této diskuse v široké veřejnosti myslím postačí
medializace sněmu a samo zjištěni, že církev chce vědět, co si o ní
lidé myslí, aby jim mohla lépe sloužit: řada našich spoluobčanů si
myslí, že církev nikdy o ničem nediskutuje, ale vždy se drží jednotné
direktivní linie a vše, co by mohlo způsobit jakousi rozrůzněnost
názorů, je předem vymýceno.
Samozřejmě, že tyto náhodné ohlasy nebo ohlasy z médií ke získání
podobného obrazu o naší církvi nestačí. Bylo by zapotřebí provést i
menši sociologický průzkum, o tom hovořil již Dr. Halík.
Sociologickému průzkumu v tomto oboru se zdá být nakloněn také prof.
Ing. Lubomír Mlčoch, CSc, vedoucí katedry institucionální ekonomie,
proděkan pro vědu a výzkum Fakulty sociálních věd UK v Praze. Snad by
bylo možné spojenými silami provést podobný průzkum, jaký se běžně
provádí za účelem zjištěni veřejného mínění (vymezit počet dotázaných
osob podle pohlaví, věkových kategorii, bydliště a dalších kritérii a
pak je prostě zastavovat na ulici). Povaluji za důležité, abychom se
tázali na osobní vztah každého člověka k církvi. Zaprvé při jiném
zadání pravděpodobně automaticky naskočí asociace církev - církevní
majetek a za druhé si tak tazatel bude muset sám ujasnit svůj osobní
vztah, neboť se ho na něj dotazovaní jistě budou ptát. Navrhuji toto
znění otázek - je to samozřejmě jen návrh, protože jsme zatím jiné
otázky neslyšela, ale považují za nutné, aby v nich byl vyjádřen
osobní vztah k Bohu, potažmo k církvi:
Co pro mne znamená katolická církev?
Jaké mám s ní osobni zkušenosti? (Nikoli Bílá hora, odpustky, procesy
s čarodějnicemi apod.)
Kdybych hledal/a Boha, hledal/a bych ho v katolické církvi? Jestliže
ne, kde bych ho hledal/a?
Proč?
Věřím, že po získání určitého vzorku těchto odpovědí bychom měli
mnohem jasněji v tom, jakými tématy se má sněm zabývat a kde je nutné,
aby církev napřela své úsilí.
P. S.
Nerada bych působila dojmem, že mám něco proti sociální činnosti
církve, protože jsem se o ní v otázkách přímo nezmínila. Ale to je
snad jediná věc, kterou lidé připisují církvi k dobru (ať věřící či
nevěřící). Vedle ní se pak zmiňuji i o jakémsi duchovním rozměru, ale
představy nevěřících o tomto rozměru bývají velice mlhavé: jediné, co
se z mlžného oparu vynoří, je morálka, u vzdělanějších Desatero. U
věřících pak někdy nastupuje „svátostný“ konsumismus, aneb: církev mi
vedle sociálních služeb, které využívají i nevěřící, přináší a má
zabezpečovat také svátosti. Problém je v tom, že ať si to uvědomujeme
nebo ne, tvoříme všichni věřící jedno tělo. A to, co máme „navíc“
oproti jiným sociálním institucím, není duchovní rozměr, protože bez
nějakého duchovního ideálu se dobro nikdy dělat nedá, ale Kristus,
který je hlavou našeho těla. Ale to už se dostáváme někam jinam.
Zaslat reakci na tento text.
|