O diskusích v rámci přípravy sněmu

Vážený otče,
se zpožděním Vám zasílám svou písemnou reakci na dokumentaci z prvního přípravného zasedání dne 12.5.1996 a srdečně děkuji Vám i té obětavé duši, která průběh celého dne zapsala. Ráda bych přispěla, ač poněkud "s křížkem po funuse", k počátečnímu brainstormingu, s nadějí, že to bude k něčemu užitečné. Je ale dost možné, že má reakce je v současném okamžiku již opravdu opožděná, a proto ji považujte za odpověď na samu otázku sněmu a na Vámi zaslaný materiál.
Sněmu české katolické církve je opravdu zapotřebí. Není tu jen vhodná symbolická doba, kterou představuje konec tisíciletí, závěr Desetiletí duchovní obnovy národa a svatovojtěšské milénium. Po mnoha letech nesvobody a útlaku se před katolickou církvi otevřel - dalo by se říct - nový život. Za pochodu a v neustále se měnících a rozvíjejících se situacích je obtížné zjistit, na jakých dobrých základech z minula můžeme pokračovat, konstatujeme rozsah škod způsobených na společnosti i na duši každého z nás a snažíme tímto "novým životem" projít se ctí.
Proto je konání sněmu nanejvýš vhodné. Měl by být pro církev jakýmsi zastavením, rozhlédnutím, po němu by měly následovat činy, aby se nestal jen velkou učenou, ale formální schůzi. Aby toto vůbec bylo možné, musí každý křesťan přijmout sněm za svůj, musí mu důvěřovat jako svému prostředku komunikace s ostatními věřícími, kterým o něco jde, a měl by také věřit, že jeho názor má svou váhu a že sněm něčemu prospěje. K tomu je nezbytná rozsáhlá příprava, protože lidem chvíli trvá, než se rozmluví a než řeknou to, co si opravdu myslí. Podporuji výbornou myšlenku dialogu o sněmu a zachycení myšlenek věřících již od farní úrovně. V místech, kde je to možné, by snad bylo vhodné začít již od menších uskupení, než je farnost, například od malých společenství. Jistě je zapotřebí, aby tyto hovory vedly, nebo spíš podněcovaly a moderovaly osoby, které tímto darem vládnou a před nimiž se lidé nebudou stydět. I z toho důvodu bych se přimlouvala za to, aby na dostupných místech farností nebo vikariátů bylo možné podat příspěvky písemně - mnoho lidi totiž nerado mluví před ostatními. Nepochybuji o tom, že je nutné odfiltrovat naprosté nesmysly, které se v rámci příspěvků vyskytnou, aby se jimi nezabýval sněm, ale považuji za vhodné, aby tato filtrace nebyla prováděna člověkem, který danou diskusi v místě vede, ale aby to byl někdo "nezúčastněný" - stačí prostě jen jiná osoba, která by tuto činnost provedla pro více farnosti či jiných jednotek dohromady.
Nyní, co by mělo být páteři této diskuse o církvi: Vřele souhlasím s myšlenkou "dotazníků", které by obsahovaly několik zásadních otázek nebo, chcete-li, témat. Řada těchto témat již byla navržena. Vzhledem k tomu, že by se sněm měl zabývat především tím, jak česká církev plní úkol, pro nějž Kristus církev založil, a tímto úkolem je hlásání radostné zvěsti a získávání učedníků, měl by každý člověk především zjistit svou vlastni pozici v tomto poslání a měl by se ptát: Co je pro mne osobně církev? Co mí přináší? Přináší mi církev Kristovu radostnou zvěst? Co od církve přijímám? Co církvi dávám? Je pro mne církev společenstvím spásy? Žiji z radosti, že Kristus vstal z mrtvých a je Pánem nade vším i nad mým životem? Prožívám tuto radost? (To neznamená, zda "juchám", či "nejuchám", ale zda s Kristem v důvěře komunikuji jako s živou osobou, která mne nesmírně miluje.)
Pokud však chceme skutečně vidět, jak vypadá církev v očích lidí, musíme se ptát všech, tedy i nevěřících. A to považuji za podstatné. Na rozvíření této diskuse v široké veřejnosti myslím postačí medializace sněmu a samo zjištěni, že církev chce vědět, co si o ní lidé myslí, aby jim mohla lépe sloužit: řada našich spoluobčanů si myslí, že církev nikdy o ničem nediskutuje, ale vždy se drží jednotné direktivní linie a vše, co by mohlo způsobit jakousi rozrůzněnost názorů, je předem vymýceno.
Samozřejmě, že tyto náhodné ohlasy nebo ohlasy z médií ke získání podobného obrazu o naší církvi nestačí. Bylo by zapotřebí provést i menši sociologický průzkum, o tom hovořil již Dr. Halík. Sociologickému průzkumu v tomto oboru se zdá být nakloněn také prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc, vedoucí katedry institucionální ekonomie, proděkan pro vědu a výzkum Fakulty sociálních věd UK v Praze. Snad by bylo možné spojenými silami provést podobný průzkum, jaký se běžně provádí za účelem zjištěni veřejného mínění (vymezit počet dotázaných osob podle pohlaví, věkových kategorii, bydliště a dalších kritérii a pak je prostě zastavovat na ulici). Povaluji za důležité, abychom se tázali na osobní vztah každého člověka k církvi. Zaprvé při jiném zadání pravděpodobně automaticky naskočí asociace církev - církevní majetek a za druhé si tak tazatel bude muset sám ujasnit svůj osobní vztah, neboť se ho na něj dotazovaní jistě budou ptát. Navrhuji toto znění otázek - je to samozřejmě jen návrh, protože jsme zatím jiné otázky neslyšela, ale považují za nutné, aby v nich byl vyjádřen osobní vztah k Bohu, potažmo k církvi:
Co pro mne znamená katolická církev?
Jaké mám s ní osobni zkušenosti? (Nikoli Bílá hora, odpustky, procesy s čarodějnicemi apod.)
Kdybych hledal/a Boha, hledal/a bych ho v katolické církvi? Jestliže ne, kde bych ho hledal/a?
Proč?
Věřím, že po získání určitého vzorku těchto odpovědí bychom měli mnohem jasněji v tom, jakými tématy se má sněm zabývat a kde je nutné, aby církev napřela své úsilí.

P. S.
Nerada bych působila dojmem, že mám něco proti sociální činnosti církve, protože jsem se o ní v otázkách přímo nezmínila. Ale to je snad jediná věc, kterou lidé připisují církvi k dobru (ať věřící či nevěřící). Vedle ní se pak zmiňuji i o jakémsi duchovním rozměru, ale představy nevěřících o tomto rozměru bývají velice mlhavé: jediné, co se z mlžného oparu vynoří, je morálka, u vzdělanějších Desatero. U věřících pak někdy nastupuje „svátostný“ konsumismus, aneb: církev mi vedle sociálních služeb, které využívají i nevěřící, přináší a má zabezpečovat také svátosti. Problém je v tom, že ať si to uvědomujeme nebo ne, tvoříme všichni věřící jedno tělo. A to, co máme „navíc“ oproti jiným sociálním institucím, není duchovní rozměr, protože bez nějakého duchovního ideálu se dobro nikdy dělat nedá, ale Kristus, který je hlavou našeho těla. Ale to už se dostáváme někam jinam.

Zaslat reakci na tento text.