Středa, 9. 7. 2003

„Jděte a hlásejte: ´Přiblížilo se nebeské království´“ (Mt 10,7)

Z HOMILIE BISKUPA FRANTIŠKA RADKOVSKÉHO
Je s podivem, jak blahobyt a bohatství je vždy pro člověka velkým pokušením a nakonec velkým handicapem v jeho duchovním prospěchu. Tak tomu bylo v době Ozeášově před mnoha staletími, tak to platí i dnes. Modly se sice změnily, ale konečný výsledek je stejný: vzdálení se Bohu a životu s ním. Duchovní situace po třinácti letech svobody je v mnohém ohledu horší, než na konci totality. Porovnání biskupů západoevropských zemí a zemí postkomunistických v roce 1990 ukázalo, že 50 let konzumismu na západě zanechalo v jistém směru horší stopy než 40 let komunizmu na východě.
Apoštolové, o kterých je řeč v dnešním evangeliu, to také neměli předem jasně a úspěšně nalajnované. Ale spoléhali, zvláště po seslání Ducha svatého, na Jeho pomoc. A nebyli zklamáni. Ani my nebudeme. uvědomění si a přiznání vlastních omezených sil otvírá prostor Duchu svatému. S důvěrou a usilovně ho prosme. Mše sv. je za služebníky církve. V tuto chvíli jsme jimi my všichni, protože zde, na Velehradě, svým jednáním naší místní církvi sloužíme. Usilovně tedy prosme Ducha svatého o pomoc v této službě a na druhé straně se snažme ze sebe vydat to nejlepší, čeho jsme schopni. Amen.

ROZHOVOR S ING. MGR. MARIÍ ZIMMERMANNOVOU, ŠÉFREDAKTORKOU IKD
Jako novinářka jste přítomna jednání sněmu, což nás pochopitelně těší. Váš celkový dojem?
Cítím se zde dobře. Neměla jsem předem žádná konkrétní očekávání, doufala jsem, že delegáti budou hovořit otevřeně a srozumitelně. Většinu příspěvků, které jsem dosud vyslechla, za takové považuji. Největší radost mi udělalo rozhodnutí, že všechny odevzdané návrhy a připomínky k základnímu pracovnímu materiálu sněmu budou zveřejněny okamžitě na internetu. Děkuji těm, kdo se o to zasloužili. Považuji to za velmi důležité z toho důvodu, že lidé mohou prožívat radosti a starosti církve zde přednesené spolu s delegáty sněmu, mohou o nich přemýšlet a určitě to ovlivní i jejich vlastní jednání a postoje. A to už je první pozitivní výsledek sněmu.
Mohl by podle Vašeho názoru Plenární sněm zlepšit alespoň částečně situaci uvnitř církve i ve vztahu k jejímu okolí?
O jednom jsem se už zmínila, další záleží na několika faktorech – určitě na podobě výsledného dokumentu z tohoto sněmovního zasedání, ale ještě více na tom, k čemu vlastně bude určen. Jak se ho chopí ti, kdo mají v církvi nějaké kompetence. Tyto dvě věci se podmiňují. Když bude tento dokument příliš rozsáhlý, čeká ho osud jemu podobných – bude založen v knihovně a jen nadšenci v něm budou hledat inspiraci.
Další možností je dostat tento dokument do široké diskuse a udržet téma sněmu živé. Přemýšlím o tom, jak to v našem časopise udělat. Opět oceňuji záměr zprovoznit internetovou diskusi k předneseným příspěvkům. Snad bude tato diskuse úspěšnější, než dosavadní pokusy na internetové stránce www.pastorace.cz nebo k dokumentu Pokoj a dobro. Přála bych si, aby alespoň všechno toto počínání povzbudilo ty, kdo mají církev rádi a nebojí se pro ni pracovat.
Které úseky života nás, věřících, považujete za nejohroženější?
Rodiny a všechno, co s nimi souvisí, zvláště vklad, který rodina může dát do života dětem. Vidím zde nejvíce neřešených problémů. Nechci je vyjmenovávat, to zde na sněmu učinili a jistě ještě udělají delegáti. Zatím se zde za rodiny nikdo příliš „nebral“, nepamatuji se, že by se zde mluvilo o dětech. Hodně delegátů se přimlouvá za mládež, ta si však ještě není vědoma problémů, které ji v manželství čekají a ani toho není schopna. Manželé však musejí mít obrovské štěstí, když narazí u církve na porozumění, pochopení a pomoc. Spíš se setkávám s tím, že jsou většině z nich problémy církve vzdálené a žijí svými vlastními.
Naplnilo vás něco v těchto dnech nadějí, že zítra bude v církvi lépe?
Zapůsobilo na mne upřímné vyznání řeholnic – všech, které tu vystoupily. Nabídly své srdce na dlani, připravenost sloužit, otevřít své domy. Řekly zde věci, o které se sama v církvi snažím. Jinak musím přiznat, že díky své novinářské práci mám v sobě naděje stále dost. Vyhledávám dobré věci v církvi, o kterých stojí za to psát. A nemám nouzi o „materiál“. V církvi není špatně. Mnohé věci se špatně dělají, jiné se daří. Stačí jeden člověk, který má rád Krista a církev, a lidé kolem něj začnou jinak přemýšlet, nabízet své služby, uvědomovat si svoji zodpovědnost. To mám prožité.
Co byste vzkázala účastníkům tohoto sněmování?
Aby zůstali pokorní a pracovali pro sněm dál, a to v týmu lidí, které mají kolem sebe. Pokorní proto, že nejsou delegáty tohoto sněmu z důvodu, že by byli v české církvi nejlepšími katolíky. Ty nelze jednoduše vybrat. O týmu mluvím proto, že jsem se některých ptala, zda své příspěvky s někým konzultovali. Odpovídali, že materiál byl důvěrný, a tak nemohli. Myslím si, že se lze ptát na názory jiných i bez toho, že by dotyční museli výchozí materiál vidět. Ale to je asi dáno postojem každého k mandátu delegáta.
Asi bych ještě měla všem poděkovat, líbil se mi ale v některé promluvě zmíněný příměr neužitečných služebníků.

Začaly jsme mluvit o znamení doby, která nás provokuje k odpovědi. Tato znamení se stávají výzvami pro náš styl života. Zkušenost zasvěceného života sester středního věku se opírá o zkušenost z doby komunistické totality. Tento život nevidíme jako provizorní, v němž jsme „se musely (cituji § 95, odst. d) nedobrovolně vzdát své vlastní činnosti a postupně se v současné době „vracíme k poslání, které našim komunitám náleží“. V době totality měli mnozí představení řeholních společenství odvahu vyjít z klášterů a vstoupit mezi lidi. Jediná možnost, jak žít zasvěcený život a přijímat dorost byly malé komunity (většinou ve spolupráci s mužskými řády) uprostřed civilních zaměstnání a v úzkých vztazích s lidmi. (Mgr. Zdislava Nosková)

CO TAKÉ ZAZNĚLO V PLÉNU:
Nepotřebujeme tolik, aby si kněží s námi hráli fotbal, chodili s námi na pivo, oblékali se a mluvili stejným jazykem jako my, ale toužíme po pravdivém svědectví a žití evangelia. Toužíme po otcovském doprovázení, vedení, lidském a pravdivém přiblížení evangelia, jeho rad pro křesťanský život ve společnosti.
Tento tón touhy mládeže zazníval i na Celostátním fórum mládeže ve Žďáru nad Sázavou uskutečněném v loňském roce. Chceme se po období dospívání, kdy hledáme sebe, své povolání, místa v církvi, zodpovědně a sebevědomě zapojit do služby laiků ve společnosti tím, že budeme díky dobrým vzorům a formaci žít své křesťanství v každodenním životě.
Toto očekávání lze uskutečnit tím, že kněží budou mít dostatek času pro duchovní službu a pastoraci. Tzn. Přenechat činnosti, které nevyžadují svěcení – laikům. (Lenka Moravcová)

Citát z evangelia Janova (Jan 10,10) je příliš všeobecný, než aby charakterizoval diakonický a charitativní rozměr života církve. Hovoří-li se o radikální etické výzvě Ježíše Krista, pak by bylo snad vhodnější citovat z podobenství o Milosrdném Samařanovi: „Jdi a jednej také tak.“ (Lk 10,37b), anebo z události Poslední večeře – umytí noho učedníkům: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ (Jan 13,15). Jsou i jiná místa v Písmu, která by více korespondovala sousloví „radikální etická výzva Ježíše Krista“. (P. Josef Ludolf Kazda)

Jestliže správně chápu určitý cíl Plenárního sněmu, je to zpracování dokumentu, který bude pomáhat formovat další činnost církve ve střednědobém až dlouhodobém časovém horizontu.Obdobné dokumenty (obdobné po formální stránce) se zpracovávají i ve veřejné správě a využívá se při jejich zpracovávání výsledků určitých společensko-vědních disciplin. Tyto dokumenty řeší žádané změny ve vymezeném socio-ekonomickém prostoru.
Jsem přesvědčen, že církev také působí ve vymezeném socio-ekonomickém prostoru a že tedy lze, s vhodnou mírou transformace, zmíněných výsledků využít i pro církevní dokument zmíněného zaměření. Zejména pro formu zpracování dokumentu s ohledem na jeho delší použití ve zmíněném časovém horizontu.
Takový dokument mívá dvě základní částí – část analytickou a část syntéze (projektu změny, formulace žádané změny). (Ing. Jaromír Schneider)

Chtěla bych zde připomenout z vlastní zkušenosti, že je dobré pozvat mladé lidi mezi nás, aby viděli a prožili s námi celé dny, aby poznali náš život modlitby i práci. Vyčlenit sestry, které by se těmto mladým lidem věnovaly. Aby naše domy i naše srdce byla otevřená pro mladé lidi. Velmi se osvědčilo zvát do našich domů také rodiče a příbuzné našich sester, aby viděli jak sestry žijí ve svých komunitách. (SM Bernadetta Růžičková)

Myslím si, že jedním z cílů našeho sněmování vedle povzbuzení na cestě spásy by mělo být hledání toho, co nás křesťany může opravdu udělat radostnými – radostnými biskupy, radostnými kněžími, radostnými řeholníky i radostnými laiky, a čím můžeme přinášet naději dnešnímu světu. Kristus nám v evangeliu sice otevírá zdroje radosti a naděje, ale ty se nám někdy ztrácejí v množství úkolů. Zatím se zdá, že my všichni budeme odcházet domů s novými požadavky na vzdělávání a formaci a s novými úkoly, které dostaneme přímo nebo které na nás spadnou, když jiní budou vyčleněni pro nové úkoly. Sněm by měl hledat nové možnosti, ze kterých jistě budou vyplývat nové úkoly. Mohl by i sestavit jejich přehled. Ale zároveň by měl poctivě zhodnotit možnosti, které církev v ČR má (lidské i hmotné), a odvážně stanovit priority a v návaznosti na ně i časové horizonty. Ne všechno můžeme udělat dnes. Ať děláme to, co je nejdůležitější a na co máme. Věřím, že i toto může přispět k tomu, abychom byli radostnějšími a přitažlivějšími nositeli naděje. (P. Dr. Václav Slouk)

Teologická fakulta se nesmí vzdálit od společenství věřících, od církve. Teologie jako vědní obor nestojí ve vzduchoprázdnu, ale žije z tradice víry. Navazuje na náboženskou zkušenost dnešních i dřívějších křesťanů, kteří nežijí individuálně, ale ve společenství církve. Křesťanská teologie přemýšlí o tom, jak vztah k Bohu proměňuje věřící, jak ovlivňuje chápání člověka. Proto i teologická fakulta potřebuje mít vztah k místní církvi a je sotva myslitelná bez spojení s církví. (Dr. Jiří Kašný)

Pokud má být sněm aplikací II. vatikánského koncilu, pak je třeba znát teologický kontext, z něhož koncil čerpal, jinak půjde o netvořivou aplikaci koncilových dokumentů jako nějakých stranických usnesení, ne o tvořivé naslouchání Duchu, který inspiroval a který jistě chce pohnout i našimi vodami.
Proto bych rád podpořil všechny, kdo zde mluvili o potřebě permanentního vzdělávání v naší církvi. Pro každou společnost – i církve – dnes platí, že jejich působení bude mít dopad přímo úměrný úsilí, vloženému do vzdělání. Vzdělání v církvi jistě není jen předáváním informací, nýbrž k němu patří péče o duchovní růst. Spirituální dimenzi nelze podcenit, ale na druhé straně nelze ničím, a to ani zbožností nahrazovat vzdělání (viz mnohé šokující známou odpověď Terezie z Avily, že mezi zbožným a vzdělaným duchovním vůdcem by volila toho vzdělaného).
Teprve budeme-li mít dostatečný počet vzdělaných lidí a ochotu jim naslouchat, bude moci sněm udělat to, co od něho právem čekají mnozí, kteří se angažovali při jeho přípravě: že se pokusí redefinovat místo a úlohu církve v české společnosti v nových sociokulturních podmínkách, které se vytvořily pádem komunismu a začleněním naší země do pluralitní otevřené globální společnosti. Teprve až správně přečteme tato znamení času, budeme moci udělat druhý krok – představit vizi a koncepci života a působení církve v příštích desetiletích a pak třetí rok, navrhnout strategické scénáře, jak tuto vizi odpovědně naplňovat. (P. prof. ThDr. PhDr. Tomáš Halík)

Prostředí dialogu s mladými potřebuje otevřenost a ochotu brát mladé vážně. A to i přes vědomí, že jejich názory nemusí být ani v souladu s lidskou zralostí ani s učením církve.
Vzít mladé vážně, znamená vstoupit do jejich světa, pochopit svět jejich hodnot, jejich kulturu. A v jejich světě, jejich řečí, jejich způsobem tlumočit zvěst evangelia jako hodnotu života a ukázat jim, že evangelní zvěst nabízí konkrétní a osobní řešení jejich životních kritických situací. (P. Mgr. Vít Zatloukal)

Tendence, jak ji vidíme v posledních letech, je dosti alarmující. Vysoký průměrný věk kněží zůstává realitou a rok od roku klesá počet přihlášek do semináře. Rok od roku v naší vlasti ubývá kněží. Nemyslíme si, že vše se vyřeší množstvím kléru. Ale víme také, že bez kněží mnoho věcí v církvi prostě nebude fungovat. (Mons. Dr. Jan Mráz)

K ÚVAZE:
„K růstu a vývoji se před životem otevírají dvě cesty. Jedna vede směrem k pohybu a akci, tedy k stále efektivnějšímu pohybu a k stále svobodnější akci; což přináší rizika a dobrodružství, ale i prohlubující se a intenzivnější vědění. Může však také opustit schopnost jednat a volit, jež je v ní byť v náznaku přítomná, a zařídit tak, aby dostávala na místě vše, co potřebuje, místo toho, aby se to vydávala hledat. Znamená to zajištěný, klidný, měšťácký život, ale také tupost, prvně následek nehybnosti, a posléze definitivní ochablost, tedy nevědomí.“ (Henri Bergson)