|
|
Řeholní řády, vztahy v církvi
P. Duka
Diskusní příspěvek
Pokud mám hovořit o otázce vzájemných vztahů, domnívám se, že bych
zúžil otázku existence řeholního života. Zde a v budoucnosti na synodě
měli bychom zvážit jednu skutečnost, že církev v našem prostoru žila
přes 40 let bez vnější přítomnosti řeholního života. Mužské i ženské
řehole se často setkávají se zájmem z řad pozorovatelů, který je
výraznější než z řad věřících i duchovenstva.
V referátu Dr. Halíka byla zmínka o kulturním šoku, který může mít
člověk, který přijde na západ bez dostatečné přípravy. K obdobnému šoku
může dojít i z kontaktu mezi řeholníky a řeholnicemi z obou částí
bývalé rozdělené Evropy. Otec arcibiskup Graubner zmínil výpověď
americké řeholnice o tom, že některé řehole jsou přesvědčeny o splněné
historické úloze. Touto problematikou se zabývá i nový dokument Jana
Pavla II. Postsynodní exhortace o zasvěceném životě. Dokument
představuje důležitý materiál s kterým by se měla seznámit naše církev.
Je to především otázka vlastního posláni řeholí v církvi. Samy řehole
po 40-leté genocidě v naší zemi si nejsou plně vědomy specifičnosti
vlastního poslání. V důsledku toho trpí naše identita. Velkým problémem
je horečnatý aktivismus. K tomuto vypětí jsou řehole hnány jak
požadavky laické společnosti, tak i církevními institucemi. Otázka
rovnováhy duchovního řeholního života a specifických aktivit podle mého
soudu bude důležitým bodem jednání nadcházející synody. Dokument o
vzájemných vztazích nevstoupil v širší znalost v naší církvi. To není
kritika na adresu našich biskupů, je to i připomínka samotným řeholním
představeným a členům řeholních institutů, že s tímto dokumentem nejsou
dostatečně obeznámeni. Bez hlubšího poznání vlastních priorit není
ovšem možné zahájit seriózní vyjednávání a jednání o vzájemných
vztazích mezi řeholemi a diecézemi. Domnívám se, že mohu konstatovat,
že vztahy mezi řeholemi a diecézemi v naší republice nevykazují stav
vážného napětí či sporu. Víme, že naše vzájemné vztahy se odvíjejí
často v duchu porozumění, vzájemné tolerance, někdy jsou poznamenány
značnou mírou improvizace, která neprospívá věci, ale je důsledkem
daného stavu náboženského a církevního života.
Jestliže církev na II. vatikánském koncilu zdůraznila princip
kolegiality v rámci spolupráce biskupů, potom bych se přimlouval, aby
tento náš sněm ve svých dokumentech připomněl princip mutuality
(vzájemnosti) v rámci spolupráce řeholi a diecézí, a to na základě
pochopeného společenství církve. Obecně se odvážím říci, že laická
veřejnost si je více vědoma specifického poslání řeholí a vyžaduje
mnohem razantněji tuto specifičnost od řeholí než diecéze. Znamená to,
že laická společnost volá po přítomnosti řeholí v oblasti školství,
výchovy, zdravotnictví, v oblasti kultury i duchovního vedení. Vedení
diecézí i sám diecézní klérus očekává od řeholí především bezprostřední
podporu farní, duchovní správy vzhledem k mužským řeholím, především
kněžskou pomoc v bezprostřední duchovní správě. Obě skupiny požadavků
jsou adekvátní, protože ukazují na nedostatečnost přítomnosti církve v
naší společnosti či na nedostatky, se kterými se musí po 40 letech
pronásledování vypořádat struktury církevní správy. V obou případech
však víme, že není dostatečná znalost duchovních potřeb a priorit, se
kterými se musí jednotlivé řehole vyrovnávat. Bude především záviset na
řeholích samých, nakolik dokáží samy sebe představit v duchu charismatu
svých zakladatelů, s potřebným přizpůsobením, aby jednotlivé instituty
mohly pomoc i současné společnosti i církvi.
Na základě odeznělých referátů se i já přimlouvám za. přípravu dvou
dokumentů, kde by jeden představoval analýzu období 40 let nesvobody.
Druhý dokument, který by hodnotil uplynulé období svobody po listopadu
1989 pravdivě poukázal na nesplnitelnost řady iluzí a byl schopen také
vytyčit potřebné priority.
Dále považuji za bezpodmínečně potřebné vytvoření šikovné
reprezentativní pracovní skupiny, která by tento dokument zpracovávala,
kriticky hodnotila a jako společný dokument představila. Dosavadní
statistiky tak, jak občas o nich referují a předkládají otec Halík či
otec Opatrný, jsou užitečné, ale odvážím se tvrdit, nejsou dostatečně
reprezentativní, neboť nezachycují problematiku naší církve v obou
církevních provinciích a ve všech diecézích.
Vzhledem k prohloubení práce na samotném sněmu bych doporučoval, aby do
pracovních skupin, a to jak v době přípravy, i při sněmu samotném, byli
přizváni i pozorovatelé z ostatních křesťanských církví, případně lidé
dobré vůle z těch oborů, ve kterých církev vykonává svou přítomnost,
aby dostali také tito dostatečný prostor jak k vyjádření, tak i k
spoluurčování samotných pracovních materiálů.
Zaslat reakci na tento text.
|