Řeholní řády, vztahy v církvi

P. Duka
Diskusní příspěvek

Pokud mám hovořit o otázce vzájemných vztahů, domnívám se, že bych zúžil otázku existence řeholního života. Zde a v budoucnosti na synodě měli bychom zvážit jednu skutečnost, že církev v našem prostoru žila přes 40 let bez vnější přítomnosti řeholního života. Mužské i ženské řehole se často setkávají se zájmem z řad pozorovatelů, který je výraznější než z řad věřících i duchovenstva.
V referátu Dr. Halíka byla zmínka o kulturním šoku, který může mít člověk, který přijde na západ bez dostatečné přípravy. K obdobnému šoku může dojít i z kontaktu mezi řeholníky a řeholnicemi z obou částí bývalé rozdělené Evropy. Otec arcibiskup Graubner zmínil výpověď americké řeholnice o tom, že některé řehole jsou přesvědčeny o splněné historické úloze. Touto problematikou se zabývá i nový dokument Jana Pavla II. Postsynodní exhortace o zasvěceném životě. Dokument představuje důležitý materiál s kterým by se měla seznámit naše církev. Je to především otázka vlastního posláni řeholí v církvi. Samy řehole po 40-leté genocidě v naší zemi si nejsou plně vědomy specifičnosti vlastního poslání. V důsledku toho trpí naše identita. Velkým problémem je horečnatý aktivismus. K tomuto vypětí jsou řehole hnány jak požadavky laické společnosti, tak i církevními institucemi. Otázka rovnováhy duchovního řeholního života a specifických aktivit podle mého soudu bude důležitým bodem jednání nadcházející synody. Dokument o vzájemných vztazích nevstoupil v širší znalost v naší církvi. To není kritika na adresu našich biskupů, je to i připomínka samotným řeholním představeným a členům řeholních institutů, že s tímto dokumentem nejsou dostatečně obeznámeni. Bez hlubšího poznání vlastních priorit není ovšem možné zahájit seriózní vyjednávání a jednání o vzájemných vztazích mezi řeholemi a diecézemi. Domnívám se, že mohu konstatovat, že vztahy mezi řeholemi a diecézemi v naší republice nevykazují stav vážného napětí či sporu. Víme, že naše vzájemné vztahy se odvíjejí často v duchu porozumění, vzájemné tolerance, někdy jsou poznamenány značnou mírou improvizace, která neprospívá věci, ale je důsledkem daného stavu náboženského a církevního života.
Jestliže církev na II. vatikánském koncilu zdůraznila princip kolegiality v rámci spolupráce biskupů, potom bych se přimlouval, aby tento náš sněm ve svých dokumentech připomněl princip mutuality (vzájemnosti) v rámci spolupráce řeholi a diecézí, a to na základě pochopeného společenství církve. Obecně se odvážím říci, že laická veřejnost si je více vědoma specifického poslání řeholí a vyžaduje mnohem razantněji tuto specifičnost od řeholí než diecéze. Znamená to, že laická společnost volá po přítomnosti řeholí v oblasti školství, výchovy, zdravotnictví, v oblasti kultury i duchovního vedení. Vedení diecézí i sám diecézní klérus očekává od řeholí především bezprostřední podporu farní, duchovní správy vzhledem k mužským řeholím, především kněžskou pomoc v bezprostřední duchovní správě. Obě skupiny požadavků jsou adekvátní, protože ukazují na nedostatečnost přítomnosti církve v naší společnosti či na nedostatky, se kterými se musí po 40 letech pronásledování vypořádat struktury církevní správy. V obou případech však víme, že není dostatečná znalost duchovních potřeb a priorit, se kterými se musí jednotlivé řehole vyrovnávat. Bude především záviset na řeholích samých, nakolik dokáží samy sebe představit v duchu charismatu svých zakladatelů, s potřebným přizpůsobením, aby jednotlivé instituty mohly pomoc i současné společnosti i církvi.
Na základě odeznělých referátů se i já přimlouvám za. přípravu dvou dokumentů, kde by jeden představoval analýzu období 40 let nesvobody. Druhý dokument, který by hodnotil uplynulé období svobody po listopadu 1989 pravdivě poukázal na nesplnitelnost řady iluzí a byl schopen také vytyčit potřebné priority.
Dále považuji za bezpodmínečně potřebné vytvoření šikovné reprezentativní pracovní skupiny, která by tento dokument zpracovávala, kriticky hodnotila a jako společný dokument představila. Dosavadní statistiky tak, jak občas o nich referují a předkládají otec Halík či otec Opatrný, jsou užitečné, ale odvážím se tvrdit, nejsou dostatečně reprezentativní, neboť nezachycují problematiku naší církve v obou církevních provinciích a ve všech diecézích.
Vzhledem k prohloubení práce na samotném sněmu bych doporučoval, aby do pracovních skupin, a to jak v době přípravy, i při sněmu samotném, byli přizváni i pozorovatelé z ostatních křesťanských církví, případně lidé dobré vůle z těch oborů, ve kterých církev vykonává svou přítomnost, aby dostali také tito dostatečný prostor jak k vyjádření, tak i k spoluurčování samotných pracovních materiálů.

Zaslat reakci na tento text.