Koncepce a vize církve, aneb o čem bychom jako církev v Čechách a na Moravě měli přemýšlet

Koncepce a vize církve, aneb o čem bychom jako církev v Čechách a na Moravě měli přemýšlet

Příspěvek na zasedání přípravné komise plenárního sněmu katolické církve v ČR (Praha, sídlo České biskupské konference 22. října 1996)

Dámy a pánové,
velmi si vážím toho, že na tomto zasedání mezi prvními z pozvaných chcete naslouchat nejen hlasu laika a ženy, ale také hlasu teologie. Jsem totiž přesvědčena, že bez poctivé a někdy též kritické a sebekritické reflexe církev nemůže dobře dostát svému poslání.

I.
Mám-li v pěti minutách představit vizi církve, jak ji předkládá současná teologie, pak bude snad nejlépe připomenout především základní myšlenku klíčového eklesiologického dokumentu posledního koncilu, věroučné konstituce o církvi Lumen gentium, ("Světlo národů", jímž je Kristus, LG I) z listopadu 1964. Podle ní je církev, Boží lid, svátostí spásy pro svět (církev je "v Kristu jakoby svátost či znamení a nástroj nejniternějšího spojení s Bohem a jednoty celého lidstva", LG 1). V církvi se tedy - nemá li být obrat "svátost spásy" jen prázdným slovem - manifestuje a děje společenství (communio člověka s Bohem i lidí mezi sebou, a toto dějství solidarity a otevřenosti má být světu znamením, co Bůh s člověkem zamýšlí: Jako stvořený od Boha, který je sám v sobě trojjediné společenství rovných, je člověk bytost společenství a solidarity, a naplnění svého života nachází ve vztazích k ostatním lidem a zároveň ve vztahu k trojjedinému Bohu, v účastí na Božím životě sdílení a sebedarování. Církev tedy nejen nese světu napříč jeho dějinami poselství o lásce Otcově, o příchodu Mesiáše, o tajuplném a svrchovaném působení Ducha, ale také je místem, kde se toto poselství na způsob znamení názorně uskutečňuje, dokud se na konci časů neuskuteční plně (LG 5).
Jak už patří k symbolické povaze svátosti, znamením božské skutečnosti se i v církvi stává časoprostorová danost, totiž konkrétní společenství Lidí v té které době, v tom kterém okamžiku dějin, v té které kultuře, v tom kterém regionu. Církev v Čechách a na Moravě na konci druhého křesťanského tisíciletí by tedy měla být společenstvím, kde lze zakusit spásu, kterou sám Bůh chce darovat lidem, kteří zde dnes žijí. Jsme jako církev takovým společenstvím, které svědčí o spáse, kde se spása děje? Věřím, že částečně ano. Přesto bychom se měli ptát, v čem svědectví církve v naší zemi není věrohodné, měli bychom si poslechnout, co se dnes (katolické) církvi nejčastěji vytýká, v čem svým spoluobčanům a bližním nejsme znamením spásy, nýbrž naopak pohoršením.

II.
Jedním z velkých problémů dnešní české a moravské společnosti nepochybně zůstává, jak se dokážeme vyrovnat s minulostí. Církev však bohužel v této věci není zcela přesvědčivým "znamením spásy", spíše je naopak místem, kde je tento problém nad jiné palčivý. Nejde jen o dosti obtížnou otázku lustrací v řadách nositelů odpovědnosti, ale také o to, nakolik dokážeme právě v otázkách eklesiologie vytěžit zkušenost církve z dob tvrdého nebo i méně tvrdého pronásledování: zda totiž jako církev navazujeme ve svém sebeporozumění na eklesiologický model v době před padesáti lety, nebo zda dovedeme vzít vážně zkušenosti a formy církve, která žila v podzemí, ba i té, která. dodnes "mlčící" zůstává.
Za bolestné pokládám také to - chtěla bych se ovšem mýlit - že církev přestává být svědectvím a svátostí spásy pro mladé lidi, kteří hledají smysl a pravdu svého života. Někdy dokonce i ti, kteří církev jako takové společenství dříve našli, jsou nyní svou církvi zklamáni, církev pro ně přestává být místem hledání pravdy, místem, kde lze zakusit smysl a spásu.
Nejnápadnějším, jakkoli třeba ne nejvážnějším problémem jsou ovšem restituce církevního majetku. Snad to byly především tyto otázky restitucí, které církev v očích mnoha našich spoluobčanů připravily o morální a duchovní autoritu, jakou měla v roce 1989. Rychle se probudily nálady nejen antiklerikální, ale často i protikatolické, které znala první republika.

III.
Kdybych tedy měla. říci, čím by se podle mého úsudku měl chystaný sněm katolické církve zabývat (pokud by se ovšem sešel tak záhy, aby tyto otázky vůbec byly ještě aktuální), pak bych chtěla položit důraz na těchto několik bodů:
(1) V zemi, která má tak bolestné náboženské dějiny jako naše, je nepochybně trvalým úkolem všech církví poctivý ekumenický dialog.
(2) Uvnitř katolické církve samé je pak bezesporu velkým dluhem otázka "mlčící církve" a vůbec vážné eklesiologické poučení ze zkušeností pronásledované, podzemní církve.
(3) Pro život církve nezbytná - a eklesiologicky relevantní - je pochopitelně i otázka financování církve. Myslím, že bychom se jako církev neměli dát určovat jen tlakem a zájmy politických stran, ale že bychom sami měli přemýšlet, jak chceme svou církev financovat, které její formy jsou hodné podpory z nevelkých platů věřících a které třeba patří spíše minulosti a péči památkářů.
(4) Závěrem chci jako vyučující na teologické fakultě připomenout ještě jednu otázku: nakolik totiž jako církev vážně počítáme s laickými absolventy teologických fakult (je jich každoročně na třech katolických. fakultách několik desítek), nakolik jim opravdu chceme svěřit důvěru a spoluodpovědnost za farní společenství, nakolik chceme jejich práci platit, aby se jí mohli věnovat plně. Možná se také v této otázce, zdánlivě nenápadné a nedůležité, rozhodne o tváři a věrohodnosti naší církve.

Lenka Karfíková

Zaslat reakci na tento text.