|
|
Liturgie české církve
Zápis ze zasedání odborné liturgické komise tématické sekce přípravné
komise Plenárního sněmu katolické církve v ČR dne 21. 4 1998 v Praze
– Dejvicích, Thákurova 3
Přítomni: Ing. Zdeněk Demel, PhDr. Markéta Koronthályová, doc. Dr.
Františck Kunctka, prof ThDr. Jan Matějka, Mons. Jiří Mikulášek, Mgr.
Václav Pícha, Mgr. Karel Pompe, ThDr. Antonín Sporer, Mgr. Maric
Trtková, Marek Výborný
Po vyslechnutí všech návrhů byly podněty shrnuty do 10 tématických
okruhů a dohodnuto personální obsazení při jejich zpracování:
1. Liturgie - slavnost věřících a slavení víry (Kunetka)
2. Permanentní liturgická formace (Trtková)
3. Inkulturace liturgie (Mikulášek)
4. Prekatechumcnální bohoslužba, misijní charakter liturgie
(Demel)
5. Služby v liturgickém shromáždění, žena v liturgii
(Koronthályová)
6. Liturgická hudba a zpěv (Pompe)
7. Liturgie a ekuména (Výborný)
8. Nedělní slavení liturgie - eucharistické i jiné (Pícha)
9. Znamení v liturgii (Sporer)
10. Ediční činnost (Matějka)
LITURGIE - SLAVNOST BOŽÍHO LIDU
1. Liturgie je dialogické dění, ve kterém se děje setkání Boha a
člověka. Bohoslužba - služba Boha člověku a služba člověka Bohu.
2. Tento dialog probíhá v atmosféře víry. Ze strany člověka je třeba
připravenosti a otevřenosti. Pokud tento postoj chybí, je často
uplatňováno magické a ritualistické chápáni bohoslužby.
Pro praxi: zvážit podmínky pro připuštění ke slavení křtu dětí,
uzavírání manžclství, slavení eucharistie při pohřbu, kde většina
účastníků je církvi odcizených apod.
3. Subjektem (nositelem) liturgického slavení je "Christus totus" -
t.j. Kristus spolu s církví. Je třeba stále probouzet vědomí, že
každý věřící, a tedy i celé shromáždění je „liturgem" (KKC 1144).
Liturgii slaví hierarchicky uspořádaný kněžský, prorocký, královský
Boží lid. Ůčast každého člena církevní obce na její bohoslužbě je
jeho podstamým pnnosem životu místní církve.
4. Středem liturgického života obce je nedělní slavení eucharistie.
Zde se obec shromažďuje v Duchu svatém kolem vzkříšeného Pána a
„skrze něho, s ním a v něm" vzdává chválu a dík Otci.
Jestliže hovoříme o účasti na nedělní eucharistii jako povinnosti
(obligatio - CIC 1147), pak musíme hovořit také o právu věřících na
toto slavení. Neslaví-li obec nedělní eucharistii, je to pro jeji
existenci a životnost ohrožující. Je třeba udělat vše pro to, aby
pokud možno všcm církevním obcím bylo nedělní eucharistické slavení
umožněno.
Nepřijatelné řešení: zvyšování počtu mší celebrovaných jedním knězem.
I trinace je už krajním řešením, větší počet zásadně nedovolit.
Nevhodné řešení: věřící se dopravním prostředkem přepravují na mši
mimo svou farnost. Oni však mají žít jako církev v místě a slavení
nedělní eucharistie k tomu neodlučitelně patří.
Navrhované řešení: kvalitní pastorace nových kněžských povolání.
Kromě ordinování svobodných mužů přistoupit i k ordinaci osvědčených
ženatých jáhnů na kněze.
5. Při liturgii se děje "epifanie" církve. Církev se zjevuje jako
Kristovo tělo, a to zvláště tehdy. je-li při liturgickém slavení
zjevné rozdělení služeb v subsidiaritě. Služby, které neplynou „ex
ordine", ale jsou předávány ustanovením (institutione), jsou služby
laiků, nikoli kleriků. Zde rozlišeni mezi mužem a ženou nemá smysl,
je proto třeba zvážit toto.
a) služby lektora a akolyty udělovat ženám i mužům bez rozdílu
(srov. L, Holý. Lektorát a akolytát žen? Pastorační středisko, Praha
1997),
b) zavést liturgické ustanovení i pro další služby: kantor,
sakristán (ostiář), katechista (didaskalos) apod,
c) uvažovat o znovuzavedení diakonátu žen.
6. Protože se liturgie děje pod viditelnými znameními, je třeba stále
rozvíjet v účastnících cit pro symbolické vidění a jednání. Celé
uspořádání liturgického prostoru. užívání postojů, gest, přírodních
prvků, nechť je konáno tak, aby výše zmíněnému napománalo.
7. Slavení jednotlivých svátostí a svátostin. Pastoračně - liturgická
problematika je tak široká, že by zřejmě zasloužila zvláštní
předlohu.
Literatura:
Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, Praha 1985
N.B. V seznamu pramenů a literatury PPPS není Písmo vůbec nikde
zmiňováno. Evangelium je však pro sněm základním pramenem, vždyť v
jeho světle máme vykládat znamení doby!
Dokumenty II. Vat. koncilu, Praha 1995.
Katechismus katolické církve, Praha 1995, čl. 1066 - 1209.
Enchindion documentorum instaurationis liturgicae (ed. R. Kaczynski),
3 sv., Tonno - Roma 1976 - 1997.
Zpracoval: František Kunetka
Možné návrhy k permanentní liturgické formaci
Nutnost formace všech věřících k aktivní účasti na liturgii se
projevuje už v učení II. Vatikánského koncilu. Často však zůstalo u
základního naučení se liturgických změn bez hlubšího vnitřního
pochopení jejich ducha. Dochází pak čím dál více k odcizení a je zde
znemožněno opravdu hluboké vnitřní prožívání Kristových tajemství v
liturgii. Je potřeba se tedy znovu vrátit ke kořenům a vyučovat sebe
i jiné a znovu pronikat k tomu, co daná liturgická událost
zpřítomňuje.
Permanentní liturgická formace by mohla probíhat v různých skupinách
věřících, u každé skupiny jí vlastním a přijatelným způsobem. Věřící
se naprosto přirozeně rozdělí do těchto skupin podle svého místa a
druhu služby v církvi. V tomto smyslu bych tedy viděla několik
základních skupin věřících. Jsou to především studenti teologických
fakult, dále pak všichni současní kněží a jáhni. V neposlední řadě
pak vlastní farníci.
STUDENTI TEOLOGICKÝCH FAKULT
Napsala jsem v první řadě studenti teologických fakult, a to proto,
že právě oni jsou nositeli nových myšlenek mezi lidi, ke kterým jsou
poslaní ke službě. Jejich nespornou výhodou je jejich mládí a
pružnost ve formaci.
Na tomto poli jsou zatím ještě velké mezery. Bylo by dobré dát větší
prostory praktickým cvičením z liturgiky. Právě na teologické fakultě
jsou největší možnosti se s těmito věcmi seznámit, případně si
některé věci v praxi vyzkoušet a mnoho věcí se naučit, získat
základní zkušenosti.
Jednou z možnosti by byly například již zmiňované praktické cvičení
či semináře z liturgiky, dále je velkou možností pastorační praxe
studentů o prázdninách, i když si myslím, že je velkou chybou, že do
této praxe nejsou začlenění způsobem jim vlastním i studenti teologie
nesměřující ke kněžství. Tímto způsobem by se postupně mohlo
předcházet spoustě problémů, které vznikají při uvádění pastoračních
asistentů do jednotlivých farností. Tato praxe by mohla nesmímě
posloužit jak farářům, tak budoucím pastoračním asistentům.
Dále budu vycházet z praxe teologické fakulty v Olomouci, na které
probíhá každý týden speciální mše právě pro studenty teologie,
převážně laiky. Zde je také velký prostor pro rozvíjcní liturgických
aktivit studentů, i získání základních liturgických zkušeností v
praxi v důvěrném kruhu vlastních kolegů a učitelů.
V neposlední řadě si myslím, že teologická fakulta by se měla více
zapojit do života celé akademické obce, a to i co se liturgické
formace týká. Říkám-li teologická fakulta, nemyslím samozřejmě jenom
učitele, ale především studenty podporované vyučujícími. Obrovské
možnosti se otvírají především při studentských kostelích, dále mezi
středoškoláky. ale i mezi celou akademickou obcí, třeba na poli
ekumenismu i jiných.
Teologická fakulta je jedním z nejlepších míst komunikace a
spolupráce mezi budoucími kněžími a studenty nesměřujícími ke
svátostnému kněžství, kteří budou jednou možná s nimi spolupracovat
jako pastorační asistenti, nebo katecheti, či jiní spolupracovníci.
Zvláštní skupinou mezi studenty teologických fakult tvoří
seminaristé, tedy studenti. směřující ke svátostnému kněžství. Zde
bych jen velice krátce doplnila. Obrovskou možnost liturgické formace
mají samozřejmě v rámci semináře. Je zde také veliká možnost působení
při každodenním slavení Eucharistie v seminární kapli. Myslím si, že
seminář měl tyto mladé lidi formovat v duchu spolupráce s ostatními
věřícími.
KNĚŽÍ
Kněží a především faráři jsou skupinou věřících, kteří v prvé řadě
určují ráz liturgického slavení. Proto je potřeba věnovat jejich
výchově k liturgii obzvlášť velkou pozornost. Většinu návrhů pro
liturgickou výchovu budoucích kněží jsem popsala viz výše, ve skupině
"Studenti teologických fakult“. Doplnila bych pouze několik věcí.
Určitě by nebylo špatné několikrát do roka organizovat liturgické
setkání kněží, ať už děkanátu nebo celé diecéze, při kterých by se
mohli vzájemně obohacovat - získávat nové podněty pro zpestření
liturgie. Některé podněty by mohli získávat z teologických fakult,
kde je dostatek času pro rozvíjení některých prvků a nacházení nových
cest, na což většina farářů nemá čas.
FARNÍCI
Farníci jsou nejširší skupinou věřících, kteří se účastní liturgie, a
také skupinou nejméně informovanou a k liturgii vychovávanou. Proto
musíme jejich liturgické výchově věnovat zvláštní pozornost. Toto by
měli mít na starost především faráři a jejich pomocníci z řad
laických studentů teologie. Formy této výchovy mohou být různé. Jedná
se především o homilie, katecheze, formace v různých společenstvích,
ale také společné prožívání různých liturgických událostí. Velice
moudré je také zapojovat co nejširší počet věřících do liturgie
formou služeb. Ještě zdaleka nejsou využity možnosti, které II.
Vatikánský koncil nabídl. Pro upevnění vzájemného společenství je
vhodné také podporovat mše v menším okruhu lidí, například pro různé
věkové skupiny. Velice důležité je začít s výchovou k liturgie už od
dětství. Trpělivě vysvětlovat dětem různé liturgické symboly, aby jim
byly srozumitelné a nebyly jen prázdným obřadem, který musí
absolvovat jako splnění náboženské povinnosti. Pro tuto příležitost
jsou velice vhodné tzv. mše pro děti. Katecheta může dětem při
hodinách náboženství nebo na jiném vhodném místě vysvětlit jednotlivé
prvky mše a dialogem s dětmi je připravit na slavení liturgie. Při
samotném liturgickém slavení může kněz vyzdvihnout určité prvky mše a
přiblížit je dětem. Už dětem je možno svěřovat různé druhy
liturgických služeb. Nezanedbatelné je také podporovat i
neeucharistická liturgická slavení, která jsou také nesmírně.důležitá
pro život farnosti. Výchova k liturgii však nemůže probíhat jen na
půdě kostela, ale také v rodinách.
Na závěr bych chtěla napsat, že každé liturgické slavení, a především
eucharistická bohoslužba, jsou svátky jednoty. A tak jakákoliv
výchova k liturgii i snaha zlepšit a obnovit liturgii vychází z
dobrých lidských vztahů, komunikace a vzájemné lidské pospolitosti,
která je utvrzená vírou.
LITURGIE A INKULTURACE
Při srovnání našich liturgických knih, včetně misálu např. s
německými, se ukazují možnosti, které u nás nebyly využity (např.
vložky do eucharistických modliteb podle liturgických dob) nebo
varianty před „Hle, Beránek Boží…“. To vede buď ke stereotypu nebo k
nežádoucí „lidové tvořivosti“. Také při udělování svátosti např. v
Němcecku na konci svatebního obřadu předává oddávající na konci
obřadu chléb, sůl a víno a svíci ke svatebnímu stolu, na Slovensku
žehná snoubencům kříž, na který potvrzují svůj slib přísahou a odnáší
si pak kříž domů. Ze sněmovních kroužků by mohly vzejít podněty,
které by se daly využít při dalším vydání liturgických knih. Také mše
pro zvláštní skupiny, např. při setkáních mládeže, by mohly mít
určité prvkyvíce rozvinuté, např. při obětním průvodu.
Hlavní těžiště inkulturace by však mělo být v propojení lidových
zvyků a obyčejů s liturgií, ať už v prožívání církevního roku
(advent, velikonoce), nebo při slavení svátosti (např. rodičovské
požehnání snoubencům před odchodem do kostela).
Klemens Richter ve své úvaze v knížce Liturgie a život vychází z
rakouských poměrů , a tím naléhavěji vyznívají jeho slova v naší
situaci: „Cílem liturgické obnovy po koncilu bylo znovu promyslet,
změnit nebo i úplně vypustit všechno, „co docela neodpovídá vnitřní
povaze liturgie“ (LK 21). Existovalo skutečně mnmožství druhořadých
obřadů a zvyků, které se vy průběhu staletí vyvinuly ze zvyků a
obyčejů lidové zbožnosti, a ty často zastíraly samo jádro každé
liturgie, totiž osvobození a vykoupení ve smrti a zmrtvýchvstání
našeho Pána. Proto bylo třeba všechny texty i úkony znovu uspořádat
tak, „aby jasněji vyuadřovaly to svaté, čeho jsou znamením.“ Pokud to
někdy vedlo k úplnému puštění některých obyčejů, nebyl to nikterak
záměr koncilu. Naopak „církev má v úctě a podporuje krásné duchovní
dědictví různých ras a národů. Všechno, co ve zvyklostech národů není
nerozlučně spjato s pověrami a bludy, hodnotí příznivě, a pokud je to
v její moci, plně to zachová.“ (LK 37)
Liturgie a zvyky patří těsně k sobě. Bez liturgie by neexistoval
žádný církevní života a bez obyčejů by bylo obtížné, ne-li vůbec
nemožné, rozvíjet v obci pocit sounáležitosti. Zvyky s bohoslužbami
navzájem souvisejí jak svou podstatou, tak svým původem. Ve zvycích
se rok Páně stává něčím důvěrně blízkým. V rámci roku Páně se zvyky
vracejí do svého domova (Theodor Schnitzler). Vlastně by mělo být
samozřejmostí, že nedělní slavení liturgie v obci aspoň při některých
příležitostech a o některých dnech přechází do mimoliturgické (nebo
paraliturgické) slavnosti, kde se společenství, utvořené kolem
oltáře, navzájem spojuje v radostné a sváteční hře.
V naší době, kdy se rozpadají křesťanské tradice, které dříve téměř
samozřejmě určovaly životní běh křesťanského společenství v
jednotlivých dnech i v průběhu roku, je zvlášť naléhavé zkoumat,
které formy mimoliturgické zbožnosti jsou ještě nosné. Kdo se neumí
modlit soukromě, stěží se dokáže modlit liturgicky. I ten, kdo se
nenaučí některé výhnamné doby – jako třeba Vánoce a Velikonoce –
doprovázet vlastním prožitkem lidových obyčejů, si těžko uvědomí
správnou hodnotu liturgie příslušného období. Už dnes tu máme
generaci rodičů, která není s to předat svou víru dětem. To se dříve
dálo přirozeným způsobem – mimo jiné pomocí zvyků. Nestačí ovšem
slavit Mikuláše a mít v bytě adventní věnec a stromek. Přesto lze
využít těchto obyčejů jako znamení křesťanské lidové zbožnosti, která
zároveň odkazují ke smyslu liturgických slavností.“ (str. 178 nn.)
Máme u nás ještě oblasti, kde mnohé zvyky dožívají, ale právě
uvolněním pouta s liturgií a s hlubším proživáním víry trpí
vnějškovostí. Mohlo by to být vděčné téma pro sněmovní kroužky: jak
propojit liturgii v kostele s životem v rodině a s životem farního
společenství, co na lidových zvycích je křesťanské a může napomoci k
prožívání víry.
Prožívání církevního roku:
Advent: jak obnovit tradici rorátních mší, prožívání adventu v
rodině, lidová pobožnost „hledání noclehu“.
Vánoce: jak využít nového zvyku předávání betlémského světla, spojit
s nějakými zvyky obnovu manželských slibů na svátek sv. Rodiny.
Velikonoce: revize lidových pobožností a zvyků spojených s
velikonočním Třídením
Na různých místech mají různé národy mnoho lidových zvyků spojených
se slavním Velikonoc. A ty někdy více přitahují lidi, aby se
shromáždili, než sama posvátná liturgie. Nelze to zavrhovat, neboť to
může posloužit k vyjádření náboženského citu věřících. Ať tedy
biskupské konference a místní ordináři dbají o to, aby takové
obyčeje, které podporují zbožnost, byly pokud možno co nejlépe
upraveny a zcela prodchnuty duchem liturgie, aby z ní byly nějak
odvozeny a k ní přiváděly (Literae circulares de festis paschalibus,
čl. 106)
Věřící mají být poučeni o zvláštní povaze Bílé soboty. Obyčeje a
sváteční tradice pojené s tímto dnem, protože se dříve slavnost
Veliké noci slavívala už na Bílou sobotu, mají být zachovány až pro
velikonoční noc a následující den (tamtéž, čl. 76).
Udílení svátostí a svátostin:
Svátost manželství: zachovat funkci družby a obyčeje spojené s
udílením rodičovského požehnání.
Benedikcionál: více využívat různá žehnání, např. žehnání domů a bytů
(zvl. nových); seznámit se s různými žehnáními, která mohou konat
laici, a využívat jich.
"Prekatechumenální bohoslužby"
Stručné zpracování jednoho z témat OLK plenárního sněmu.
O prekatechumenálních bohoslužbách se zmínil Joachim kardinál Meisner
ve svém kázání 17.12.1997 při oslavách 50. výročí založení Německého
liturgického institutu v Trevíru. Mimo jiné řekl, že pokud má být
liturgie místem, na němž si má člověk zvykat na Boha", sotva to může
být pro lidi vzdálené církvi či žijící dokonce v .protibožské
atmosféře. klasická liturgie, ale spíše je třeba uvažovat o
předliturgických formách. Nelze se stále více přizpůsobovat
nedostatečné víře dnešních lidí, snažit se o jakousi minimální formu
mše. Podle kardinála Meisnera je dnes třeba znovu uvažovat o jakési
nové formě discipliny arcana, která by naše nejvnitřnější mysterium
víry chránila před nevěřícím nebo ještě nevěřícím uchopením. Zde je
třeba uvažovat o zavádění prekatechumenálních bohoslužeb, které budou
pomocí lidem nacházejícím se před církví nebo na cestě k ní. Tím se
bude moci zabránit přetržení kněží a též těchto lidi samotných, ke
kterému dochází, když jsou hned bezprostředně uváděni do „mysteria
fidei".
Kardinál Meisner však v té souvislosti upozorňuje na to, že bude
třeba se chránit toho, aby tyto bohoslužby nebyly napodobením
svátostného slavení. Dále uvádí, že by mohlo jít o tyto
bohoslužby:
· modlitební bohoslužby pro děti a rodiče bez náboženského
vyznání v den, kdy děti zahajuji školní docházku
· modlitební slavení v domovech důchodců pro staré lidi bez
vyznání
· duchovní pomoc lidem stiženým katastrofami, jak jsou už dnes
praktikovány u policie či hasičů
V úvahu by mohly přicházet též bohoslužby pro truchlící. Takové
bohoslužby koná např. jednou měsíčně v kostele jedno blíže
nejmenované evangelické Centrum pro pastoraci a komunikaci (v
Rakousku?), přičemž účastníci mají možnost následného rozhovoru. Tyto
bohoslužby nejsou určeny jen těm, kdo ztratili někoho z blízkých, ale
též těm, kdo prožívají smutek z odloučení, rozvodu, z toho, že děti
odešly z domu, že ztratili práci nebo že se museli rozloučit s jednou
fází života. Takovéto bohoslužby, takovéto rituály pomáhají zpracovat
smutek, a tak znovu začít. Psychologové upozorňují na to, že právě
pro lidi, kteří se rozešli nebo rozvedli, chybí v naší kultuře
pomáhající ceremoniály (obřady).
Jako jiný příklad lze uvést praxi, kterou v roce 1973 schválila
japonská biskupská konference. Tato praxe vychází vstříc přání
nekřesťanů a dává jim možnost uzavřít sňatek v katolickém kostele.
Teologickým základem pro to jsou výpovědi koncilního dokumentu "Ad
gentes" (12). Nekřesťané, kteří si přejí takové slavení sňatku, jsou
považováni za prekatechumeny. Od nich se jako první předpoklad
vyžaduje vysoká úcta k náboženství a dále to, že budou souhlasit s
důkladným uvedením do tohoto slavení (v Tokiu je k tomu zřízeno
zvláštní centrum). Snoubenci musí samozřejmě patřičně vyjádřit vůli k
manželství (obsahově to musí odpov ídat státnímu zákonu) a musí být
připraveni, podle vlastních sil naplňovat závazky vyplývající z
uzavření manželství.
Obřad je veřejný a má tuto strukturu:
· Úvod: vstupní průvod, pozdravení, zpěv. modlitba
· Bohoslužba slova: biblická čtení, zpěvy, homilie
· Prohlášení manželské vůle
· Žehnání prstenů, navlékáni prstenů a požehnáni páru
· Zpěv, přečtení zakládací listiny vystavené k uzavření tohoto
manželství (je též vedena sňatková kniha) a blahopřání
novomanželům
· Děkovný hymnus
Negativní zkušenosti. že lidem šlo jen o náboženské divadlo, se
vyskytly jen ojediněle. Převažují pozitivní zkušenosti, dokládající,
že takové slavení má velký význam z misionářského hlediska.
(Zdeněk Demel. Teologická fakulta JU, Č. Budějovice 30/5/1998)
SLUŽBY V LITURGICKÉM SHROMÁŽDĚNÍ, ŽENA V CÍRKVI
Základní myšlenka:
Evangelní pojetí služby: "Kdo chce být mezi vámi první, ať je
služebníkem všech". Evangelium nabízí "kariéru směrem dolů": Ten, kdo
nejvíce slouží, je největší.“
Dvojí účast na jediném Kristově kněžství (KKC 1546nn)
Boží lid - tvoří všichni, kdo přijali křest a biřmování (Bohem
povolaný, Duchem svatým svolaný, má od Boha úkol být nástrojem spásy
světa) - všeobccné kněžství (služby laiků).
Služebné, hierarchické kněžství (sacramentum ordinis): jáhen, kněz,
biskup
Církev, svátost spásy:
Církev je totiž v Kristu jakoby svátostí neboli znamení a nástroj
vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (LG 1).
Církev byla už od počátku světa předobrazována a podivuhodně
připravována v dějinách izraelského národa a ve Starém zákoně; když
se naplnil čas, byla založena a stala se zjevnou vylitím Ducha;
slavně bude dovršena na konci časů (LG 2).
Aby tedy Kristus splnil Otcovu vůli, uvedl v život nebeské království
na zemi, zjevil nám jeho tajemství a svou poslušností uskutečnil
vykoupení (LG 3).
Církev, v níž je Kristovo království již dnes tajemně přítomné,
viditelně ve světě roste Boží silou (LG 3).
Dále viz. LG 4. 5. 7" 8'10'
Inkarnační struktura církve (LG 7):
V církvi maji ostatní svátosti svůj základ (SC 6). Je obrazem Krista,
z toho vyplývá, že aktualizuje ve světě Kristovu činnost učitele,
pastýře a kněze. Své poslání uskutečňuje liturgií, svědectvím a
službou.
Liturgie v životě církve s ohledem na její poslání:
Liturgie je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj,
z něhož vyvěrá veškerá jeji síla (SC 10). K tomu srov. SC 2, S, 6, 9.
V liturgii se vrcholným způsobem realizuje účast Božího lidu na
Kristově kněžství, ke kterému máme přístup skrze křest. Obsahem
kněžství je oslava Boha a posvčcení světa.
Aby uskutečňoval tak veliké dílo spásy, je Kristus stále přítomen ve
své církvi především v liturgických úkonech... V tomto velikém díle,
jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k
sobě přitahuje svou milovanou nevěstu církev... Právem se tedy
liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista... Proto každé
slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo
Krista kněze a jeho těla církve (SC 7).
Služba liturgického shromáždění:
Liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy celé
církve. Církev však je "svátost Jednoty". Je to svatý lid, sjednocený
a uspořádaný pod vedením biskupů. Proto tyto úkony přísluší celému
tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí (SC 26).
K tomu srov. SC 30; LG 10, 11, 50; KKC 1140-1144.
Liturgické shromáždění je projevem církve, která je teď a tady, a
zároveň aktualizací církve univerzální ve všech jejich dimenzích (viz
KKC 752). Proto jako Tělo Kristovo v sobě zpřítomňuje celý obsah
Kristova spásného působení v jeho různých podobách, které se
realizují skrze. rozličné služby, a to podle způsobu připodobnění
jednotlivých údů ke Kristu knězi, proroku a králi.
Ordinovaná služba (Sacramentum ordinis):
LG 24,28, 29; KKC 874 - 896, 1536 - 1571.
Hierarchické zřízení církve viz:
LG 24 - 27: služba biskupů (k tomu SC 41) LG 28 a 29 - služba kněží a
jáhnů (SC 42) Tato služba je chápána sestupně, kněží a jáhni mají
částečný podíl na plnosti svátostného kněžství biskupa.
Liturgická služba laiků:
Všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se
sice od sebe liší podstatně a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve
vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé - každé svým vlastním způsobem
- má účast na jediném kněžství Kristově (LG 10). K tomu srov. LG
11,30 - 38; SC 28 a 29n; KKC 897, 5?03, 910; CIC 230. Spolupráce s
pastýři, nejen náhrada chybějících služebníků.
Některé aktuální otázky:
1) Účast žen na liturgických službách: CIC kán. 230 § 2 -
ministrantky:
1992 - Papežská rada pro výklad církevních zákonů odpověděla kladně
na dotaz: ,Je třeba zahrnout službu u oltáře do liturgických služeb,
které mohou podle kán 230 § 2 vykonávat laici, ať muži nebo ženy?"
Papež Jan Pavel ll. tuto interpretaci potvrdil a nařídil její
zveřejnění v témže roce. Byla však zveřejněna až v r. 1994 (srov. MS
86 /1994/, 541-542). Prefekt Kongregaée pro bohoslužbu a svátosti
připojil v dopise předsedům biskupských konferencí své vysvětlení.
(Blíže viz Mgr. L. Holý: Lektorát a akolytát žen?, str. 43,
Pastorační středisko při AP, Praha 1997).
Ostatní služby se týkají všech laiků, tzn. mužů i žen stejně (CIC
kán. 230 § 3).
2) Současná praxe v pověřování ke službám:
V pražské arcidiecézi bylo rozhodnuto, že od 1.1.1998 mohou být laici
pověřováni k trojímu typu liturgické služby:
1. služba eucharistii,
2. služba Božimu slovu,
3. vedení bohoslužby bez přítomnosti kněze (ACAP 12/97, str.
10).
Slaveni Denní modlitby církve (SC 83 - 100).
Literatura:
Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995
Katechismus katolické církve (KKC), Zvon, Praha 1995
Kodex kanonického práva (CIC), Zvon, Praha 1994
F. Kunetka: Slavnost našeho vykoupení, Karmelitánské nakladatelství
1997
Mgr. L. Holý: Lektorát a akolytát žen?, Pastorační středisko při AP,
Praha 1997
Základní normy pro formaci trvalých jáhnů (tč. překládá se)
Direktář pro službu a život trvalých jáhnů (tč. překládá se)
Služba trvalých jáhnů - Teologický pohled (sborník I.), Zkušenosti a
reflexe (sborník II.), Pastorační středisko při AP, Praha 1998
LITURGICKÁ HUDBA A ZPĚV (+ KONCERY V KOSTELÍCH)
Východiskem liturgické hudby po II. Vatikánském koncilu se stala
instrukce „Musicam sacram“ (MS) z 5. 3. 1987)
V jednotlivých bodech se dotýkám skutečností, které ne vždy a všude
jsou v pořádku či žádoucím stavu.
Lidový zpěv:
Lid chce zpívat, musí k tomu však být systematicky veden
(varhaníkem). Pro udržení (zlepšení) úrovně lidového zpěvu je třeba
před zavedením nové písně ji s lidem přede mší svatou nacvičit
alespoň po dobu 10 minut (nápěv); střídat písně a rozšiřovat v tomto
znalost lidu; rovněž střídat ordinaria (zvl. na větších místech).
Střídání písní a ordinárii dodává bohoslužbě pestrost. (MS 5)
Chrámový sbor, schola
Samozřejmě by měl(a) existovat a fungovat při úkonech slavnostnějšího
rázu. Sestavit sbor je však dnes někdy téměř nemožné, protože „nejsou
lidi“ (zvláště mužské hlasy). Mladí – pokud chtějí zpívat – mají
zájem jen o rytmiku; přejdou někdy do chrámového sboru (MS 19)
Rytmické mše
Je nutno zajistit účast lidu při zpěvu těchto písní zkouškou s lidem
před bohoslužbou – jako u a), protože nelze vyloučit aktivní účast
lidu, což se – bohužel – běžně děje. Kolik lidí umí zpívat podle
notového zápisu – a zde ještě proti Kancionálu přistupuje obtížnější
rytmus (MS 16)
Užití latiny, gregoriánský chorál
Latina dává liturgii slavnostnější ráz. Je třeba, aby lidé zvládali
alespoň to latinské minimum, které je v Kancionálu. Alespoň občas by
měl zaznít (zvl. tam, kde je více mší sv.) jazyk který je pojítkem
mezi věřícími všech národů; národní jazyky jsou koncilem dovoleny,
nikoliv nařízeny! Význam gregoriánského chorálu a latiny uznává i MS
čl. 52
Varhaník
Je dirigentem shromáždění Božího lidu; jeho první starostí při
bohoslužbě s lidovým zpěvem je vést lid ke zpěvu – společné modlitbě,
a tím k aktivní účasti na mši svaté. Vedle hry na varhany (vč.
alespoň jednoduché improvizace) by měl být rovněž zpěvákem (žalm,
chrámový sbor, nácvik nových písní). Varhaník se musí stále
zdokonalovat po teoretické i praktické stránce (kursy pořádá např.
Společnost pro duchovní hudbu v Praze či Musica sacra v Brně).
Koncerty v kostelích
V zásadě ano (kde jinde by měla zaznít vzácná díla duchovní hudby než
v prostředí, pro něž byla složena), ale je třeba zajistit:
1. aby se nehrála hudba, která do kostela nepatří (to platí
např. i pro svatby)
2. úroveň provedení
3. uváděný program v daném liturgickém období (tj. aby se např.
na „adventním“ koncertu nezpívaly koledy či Rybova Česká mše
vánoční“.
Literatura:
Konstituce O posvátné liturgii – Sacrosanctum concilium, Kap. 6 –
Liturgická hudba
O hudbě v posvátné liturgii – Musicam sacram, kap. I – IX.
Nováková M. – Latina a národní jazyky (KT 1991, č. 50)
Sehnal J. – Koncerty v kostelích. KT 1992, č. 4
Orel J. – Ještě jednou k chrámové hudbě, KT 1992, č. 26
Sehnal J. – Jak dále v hudbě po II. Vatikánském koncilu. KT č. 1994,
č. 9, Perspektivy
Maier H. – Nejde o pouhou tradiční hodnotu (k současné situaci
církevní hudby). KT 1994, č. 35, příl. Perspektivy
Sehnal J. – Církevní hudba za rozcestím. Opus musicum 22, 1990, č.
8
Koncerty v kostelích. KT 1996, č. 33
Sehnal J. (red.) – Co můžeme vykonat pro zlepšení chrámové hudby (KT
1996. č. 47, příl. Perspektivy
Nevykazujme hudbu z chrámů ani z duší. KT 1998, č. 4, příl.
Perspektivy.
Návrh podnětů k tematickému okruhu „Liturgie a ekuména“
Tento návrh je zpracován v rámci odborné liturgické komise tematické
sekce přípravné komise Plenárního sněmu katolické církve v ČR podle
zápisu z jejího zasedání dne 21. 4. 1998 v Praze. Dovoluji si
upozornit, že tyto podněty si nekladou nárok na úplnost a
vyčerpávající pohled ani na bezchybnou teologickou odbornost. Jedná
se o zpracované impulzy studentů CMTF UP v Olomouci, kterým děkuji za
pomoc a spolupráci.
"Liturgie je první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat
skutečně křesťanského ducha, čímž významně přispívá k jednotě všech,
kdo věří v Krista; je oslavou a činitelem jednoty", proto je třeba
podporovat současné ekumenické úsilí i v otázkách liturgie, které
nejsou pouhou teorií, ale se kterými se často potkáváme v praxi.
I. Společné ekumenické bohoslužby
Bylo by vhodné podporovat a klást větší důraz na ekumenickou
spolupráci v jednotlivých farnostech, Je třeba si uvědomit, a četné
zkušenost; to dokládají, že ekumenické úsilí začíná osobními vztahy
mezi věřícími a často hlavně mezi duchovními jednotlivých církevních
společenství. Tyto osobní vztahy mohou být prohlubovány např.
vzájemnou účastí na bohoslužbách bratrských církví, kde mohou po
vzájemné dohodě např. posloužit výkladem Písma sv. Od těchto osobních
přátelských vztahů se mohou následně odvíjet mnohé další aktivity na
jednotlivých úrovních (farnost, diecéze...), Mezi ně by měly patřit
ekumenické bohoslužby, které by se neměly omezit na jeden "shora"
stanovený termín. Důležitost těchto společných bohoslužeb je třeba
neustále zdůrazňovat. Bylo by vhodné pro tyto příležitosti sestavit,
ve spolupráci se zástupci ostatních církví, společné texty pro
ekumenické bohoslužby (po vzoru hnutí Taizé). Na závěr ekumenických
bohoslužeb by mělo být doporučeno neformální setkání účastníků, které
by přispělo k prohloubení osobních vztahů, k diskusi o tom, co nás
spojuje a rozděluje. Tato setkání by jistě pomohla odstranit chápání
ekumenických bohoslužeb jako něčeho navíc.
II. Společné liturgické texty
Používání liturgických textů a modliteb pocházejících z doby
nerozdělené církve, ale i přijetí podnětů z bohatosti a hloubky
tradic jednotlivých církví, je ekumenickým potenciálem, který nás
může vzájemně obohatit. Bezprostřední vztahy mezi našimi
společenstvími nám umožňují uvědomit si svědectví, které Bohu a
Kristu vydávají ostatní křesťané. Bylo by tedy žádoucí sestavit
společně text nejdůležitějšich křesťanských modliteb (Otčenáš,
apoštolské vyznání víry, nicejsko-cařihradské vyznání víry,
trinitární doxologie, Sláva na výsostech Bnhu). Mohou sloužit k
pravidelnému užívání všem církvím a církevním společenstvím či
alespoň ke společné modlitbě při ekumenických příležitostech. Ať jsou
tedy iniciovány společné komise, které budou pracovat na překladech a
tvorbě těchto společných liturgických textů
III. Praktické využití liturgických knih ostatních církví
Nesmíme opomenout, že cokoli milost Ducha svatého působí v našich
bratřích, může sloužit i nám k poučení. Všechno totiž, co je opravdu
křesťanské, se nikdy nepříčí pravým hodnotám víry. ale naopak může
vždy pomáhat k dokonalejšímu pochopení tajemství Krista a církve.
Proto by k obohacení naší liturgické tradice mohlo být doporučeno
častější používání (v rámci možností) liturgického bohatství jiných
církví. Např. řada textů z Agendy českobratrské církve evangelické
lze vhodně upravit pro bohoslužbu slova.
IV. Liturgická hudba
"Když se křesťané spolu modlí jedním hlasem, jejich společné
svědectví dosahuje nebes a je slyšet i na zemi." Bylo by vhodné
vytvořit společnou pracovní skupinu, která by měla za úkol ujednotit
texty společných písní a na jejich základě připravit společný
zpěvník. Tento zpěvníik by sloužil k různým ekumenickým setkáním a
bohoslužbám. V rámci katolické církve by bylo vhodné uvažovat o
zařazení "zpěvů z Taizé" a některých specificky českých
protestantských zpěvů (např. zpěvy Jednoty bratrské) do kancionálu, a
tím obohatit liturgickou hudbu o tento ekumenický prvek.
5. Otázky svátostí
„Křest vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo jím byli
znovuzrozeni ... cele směřuje k dosažení plnosti života v Kristu."
Jestliže dnes již došlo k vzájemnému uznání platnosti křtu, je možné
uvažovat o dalších možnostech, které z tohoto uznání vyplývaji. Např.
vytvořit společný obřad obnovy křestního vyznání.
Samostatným problémem je otázka svátosti manželství mezi křesťany
různých vyznání (tzv. smíšená manželství) (ED 143-160). K těmto
otázkám by se mělo přistupovat s ohledem na to. že prvořadou úlohou
církve v každém manželství je podpořit sílu a stabilitu
nerozlučitelnéhu manželského svazku a rodinného života. který z něho
vychází. Na základě společné víry v Boha by měly být doporučovány
společné přípravy na přijetí této svátosti (např. polovinu u jednoho
duchovního a druhou polovinu u druhého) a měl by být dán podnět k
definování účasti duchovního jiné církve při obřadu udílení svátosti
manželství a naopak. Celý obřad by měl být přesně specifikován, aby
odpovídal konkrétním situacím. Otázkou je, zda by nebylo vhodné dát
podněty k znovupřezkoumání podmínek pro uzavření smíšeného manželství
v katolické církvi, které dnes znevýhodňují pozici nekatolického
partnera.
6. Týden modliteb za jednotu křesťanů
„Konstatování, že součástí četných ekumenických setkání je téměř vždy
také modlitba a že je dokonce jejich vrcholem, je důvodem k radosti.
Týden modliteb za jednotu křesťanů, který slavíme v lednu, se stal
rozšířenou a ustálenou tradicí“ U nás ovšem ve stejném měsíci probíhá
tzv. alianční týden ekumenických setkávání, a proto zde dochází k
jakési dvojkolejnosti. Stálo by za zvážení, zda by nešlo tuto praxi
společně sjednotit a zda by pravidelným vyvrcholením tohoto týdne
nemohla být společná nedělní ekumenická bohoslužba na úrovni
farností, diecézí...
7 Liturgická formace s důrazem na ekumenismus
Za důležitý a zásadní by měl být pokládán důraz na formaci všech
věřících v oblasti ekumenismu. S tím souvisí např. i poznání a
pochopení liturgických tradic ostatních církví, které ovšem vyžaduje
neustávající "aggiornamento" svěcených služebníků a pracnvníků v
pastoraci. Jako jeden z podkladů k této formaci slouží Direktář k
provádéní ekumenických principů a norem, jehož znalost je třeba
neustále zdůrazňovat a závěry uplatňovat.
Tyto podněty předkládám k diskusi v přípravném obdobi Plenárního
sněmu katolické církve v ČR s tím. že se jedná o pouhý nástin
jednotlivých otázek. které nejsou ani zdaleka vyčerpávající. Považuji
za vhodné a důležité, aby byly doplněny dalšími podněty, které
vycházejí z konkrétních zkušeností (ať již positivních či
negativních) vás, kteří se nad nimi budete zamýšlet. Diskuse o těchto
a dalších otázkách týkajících se tohoto tématu by měla vést k správné
orientaci a k případným impulsům, vedoucím k praktickému uplatňování
jednotlivých podnětů v ekumenickém úsilí naší církve.
Použité zkratky:
SC - Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium
UR - Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio
EO - Papežská rada pro jednotu křesťanů. Direktář k provádění
ekumenických principů a norem (25. 3. 1993)
UUS - Encyklíka o ekumenickém úsilí Ut unum sint (25.5. 1995)
Marek Výborný CMTF UP
Dětské mše svaté a hudba
1) Rytmické mše :ano či ne: Domnívám se, že rytmické "dětské" mše
svaté (označení mše pro rodiče s dětmi“ je stejně nepřesné) s dětem
přístupnými texty písní a kánonu jsou velmi dobré, a to nejen pro
děti. Děti se mohou mnohem aktivněji zapojit do průběhu bohoslužby
(zpěv, recirace) než při běžném kánonu, který (ač si to nepřiznávají)
je nesrozumitelný i mnoha dospělým věřícím.
2) Střídání "účinkujicich": V HB se osvědčil i v současné době na
"deváté" (v neděli druhé) mši svaté praktikovaný způsb "kolečka" -
tj. střídání: mládež – rodiče s dětmi - klasická varhanní mše: a to v
různém, ale na školní rok předem daném (rozpis) pořadí.
Tímto je vyřešeno:
a) možnost lepší připrnvy rytmické mše (více zkoušek)
b) obměna „repertoáru" – na své si přijdou jednou mladší, jindy
starší; každý zná a preferuje jiné písně…
c) děti se učí písničky a mohou své "umění“ předvést z kůru,
zároveň se ale na ostatních mších účastní bohoslužby u obětního
stolu, seznamují se postupně i s klasickým ordináriem…
d) existuje možnost domluvit změnu – zástup v případě nemoci
atd. (Skupiny jsou na sobě jinak zcela nezávislé – oddělené zkoušky,
jiní lidé…)
3) Zatímco rodiče s dětmi a samozřejmě i varhaník hrají z kůru,
mládež předzpívává na boku obětního stolu.
Výhody:
a) zkušenost z předchozích let, kdy jsme zpívali na kůru (tehdy
skupinu tvořilo cca 12 - 15 mladých) - mši nebyla věnována patřičná
pozornost
b) kontakt s ostatními věřícími, atraktivnost pro děti
c) možnost přistoupit ke sv. přijímání
d) možnost využívat zesilovače kostelního rozhlasu...
4) Je velmi dobré, pokud je v kostele dostatečné množství zpěvníků ,
texty pro dětské mše (Hosana, Koinonia, samovýroba - ordinárium či
méně známé písně…)
5) Je dobré, pokud kněz umožní skupinám, z nicž každý je většinou z
jiné části města) scházet se v domluvených tennínech na faře nebo v
sakristii. Ideální je, pokud si vedoucího skupiny vybere sám
(konzervatoř) a ten pak za skupinu odpovídá. Toto však nelze
praktikovat u již vzniklých skupin. Kněz by měl mít přehled, kdo na
příštích mších hraje (rozpis), může pak svoje připomínky a požadavky
na průběh příslušné mše vznášet v předstihu.
6) Nástrojové obsazení – záleží na dispozici farnosti. V HB v
současnosti tvoří skupinu mladých 6 – 7 stálých členů - 2x kytara,
elektronické varhany (farnost, ve které lze počítat s dlouhodobým
prováděním rytmických mší, by měla vlastnit svůj nástroj odpovídající
kvality, 1 - 2x housle, (triangl, dřívka, bubínky, tamburína, různá
chrastítka apod.) Velmi dobrou zkušenost mám též: flétna (nejl.
příčná), basa, klarinet, popř trubka. (pozn. Pro zpěv stačí jeden
mikrofon.)
7) Bylo by dobré vydat soubor písní pro rytmické mše, vždy včetně
příslušného kánonu tak, aby se vzájemně doplňovaly a
nepřekrývaly.
NEDĚLNÍ LITURGIE JAKO STŘED ŽIVOTA FARNOSTI
Zasílám body, týkající se slavení nedělní liturgie ve farnosti, které
po projednání s dalšími aktivisty pokládáme za důležité k
zamyšlení.
1) I když liturgie není jedinná činnost církve, přesto je vrcholem a
zdrojem činnosti C!rkve (SC č. 9-10). Důležitým středem života
církve, a tudíž místních církví – farností je nedělní liturgie, která
je středem života farnosti (SC č. 26-32). Nedělní liturgie farnost
sjednocuje a věřící zde čerpají posilu pro osobní život i pro
vzájemnou jednotu. Ústředním bodem liturgie je Kristus a jeho
kněžství, na kterém mají věřící účast. Proto se vyžaduje, aby na
liturgii měli všichni aktivní účast podle svého postavení.
2) Aby nedělní liturgie byla živá, je nutná aktivní účast
jednotlivých účastníků liturgie. Tu však vyžaduje pochopení liturgie
a svědomitou výchovu k ní. Zde jsou v naší zemi určité rezervy.
A) Ve farnostech bohužel málo věřících chápe nedělní liturgii jako
střed života farnosti a jako bod, ze kterého vyvěrá jejich jednota a
společenství. Liturgie je často chápána pouze jako záležitost
svěcených osob, kdy laici jsou přítomni pouze pasivně jako diváci.
Dále u mnoha věřících chybí pocit sounáležitosti k farnosti, takže
necítí potřebu účastnit se liturgie ve své farnosti, ale tzv. plní si
svou nedělní povinnost úprůznu. Další problém nastává u rodin s
malými dětmi, kdy se rodina z praktických důvodů neúčastní nedělní
liturgie společně, ale odděleně na různých bohoslužvách, takže
postupem času se vytrácí v rodinně pocit, že nedělní liturgie je
svátkem rodiny i celé farnosti a že ji slavíme společně. S tím
souvisí stále častější absence setkávání se rodiny společně u
slavnostního stolu doma při různých příležitostech, takže těžko
rodiny chápou nutnost setkávání se společně s farností kolem stolu
Božího slova a kolem stolu eucharistie při nedělní liturgii.
B) Dalším problémem slavení společné nedělní liturgie je účast
věřících v různých církevních hnutích a společenstvích určitého
duchovního zaměření. I když hnutí v církvi zaměřená na různé
spirituality je věc chvályhodná, dochází bohužel často ke kolizi ve
vztahu k nedělní liturgii. Je velmi častým úkazem, že ve velké
svátky, kdy má být farnost pohromadě, mnoho věřících tráví liturgii
jinde v uzavřenýchkroužcích a postupně se uzavírají do určitého
ghetta, kde společenství prožívají striktně mezi sebou uvnitř,
nadřazují ho ostatním vztahům a přestávají komunikovat s farností.
Tím se postupně vytrácí vztah k farnosti a společenství farnosti
stagnuje. Dále se u mnoha takto uzavřených společenství vytrácí vztah
k eucharistii a tím se ještě více vytrácí smysl pro společnou
liturgii.
Jak řešit tyto problémy:
· podrobná analýza nynějšího stavu ve farnostech a odhalení
příčin
· nutná soustavná výchova k liturgii jak osob svěcených, tak
laiků.
· Umožnění ze strany kněží, aby laici mohli mít aktivní účast
na liturgii podle toho, co jim náleží. Podporování aktivit
souvisejících s přípravou liturgie, jako je např. chrámová hudba,
pěvecké chrámové sbory atd.
· Jasná formulace kompetencí v liturgii.
· V případě, že ve farnostech není v neděli možná mše svatá,
zdůrazňování významu účasti na bohoslužbě slova s přijímáním
eucharistie, která společenství věřících sjednocuje.
· Katecheze o liturgiii, o církvi, o společenství.
Zdůrazňování, že různá jiná slavení v jiných společenstvích nejsou v
žebříčku hodnot nadřazená slavení nedělní liturgie.
· Neustálé zdůrazňování nedělní eucharistické slavnosti jako
ústředního bodu v životě církve, farnosti a rodiny.
· Prohlubování vztahu k eucharistii a svátostem.
· Pastorace rodin, ve kterých poprvé zvniká pocit společenství
a jednoty a společné slavení u jednoho stolu.
Použitá literatura:
Vatikánské dokumenty, především konstituce LG, SC. Dekrety ChL, PO,
OT. IG římského misálu.
J. Polc: Posvátná liturgie, L. Pokorný: Liturgika.
Slavení liturgické i neliturgické
V učebnici náboženství pro první třídu je kapitola nazvaná „Neděle je
den Ježíšův“. Klade si za cíl vysvětlit dětem význam neděle a odlišit
ji od ostatních „všedních“ dní v týdnu. První pestrý obrázek této
kapitoly, na němž je rodina společně pracující v sadě, zaujme všechny
děti. Obrázek se jim líbí, i když málokteré z nich má zkušenost
podobnou situaci na obrázku a vnímají jej spíše jako idylu než jako
zobrazení životní reality. Na druhém obrázku je pak zobrazena tatáž
rodina sedící kolem stolu u nedělního oběda. Uprostřed stolu hoří
zapálená svíce. Na tento obrázek se dívá devět z deseti dětí
navštěvujících hodinu náboženství nedůvěřivě. Nerozumějí mu.
Nezobrazuje totiž žádnou jejich životní zkušenost. Pouze jedno z
těchto deseti dětí rozumí. Pouze jedno z nich zná důvěrně zobrazenou
situaci. Rodina, shromážděná v klidu a pohodě u prostřeného stoju,
jemuž rozsvícená svíčka dodává slavnostní a posvátný ráz. Autoři
učebnice se snaží přejít od této situace k vysvětlení nedělního
liturgického slavení v kostele. Pro většinu dětí tím nastává další
problém: málokdo z nich chodí v neděli do kostela. Proč také. Jsou
ještě malé na to, aby tam šly samy, a jejich rodiče tam nechodí.
Některé z nich nebyly na mši ještě nikdy a těší se, že je tam paní
katechetka na konci školního roku vezme. Tvrzení, že „v neděli se
schází v kostele rodina Božích dětí“ je pro ně vlastně potvrzením
toho, že ony do této rodiny nepatří, protože se v neděli v kostele
nescházejí. Pouze jediné z těchto deseti dětí ví a rozumí, pouze pro
jediné z těchto dětí, jejichž rodiče mají přece jen jakýsi vztah k
víře a snad i k církvi, protože nechali své děti pokřtít a posílají
je do náboženství, je tato kapitola srozumitelná, neboť vše, co
obsahuje, zná toto dítě důvěrně ze svého života.
Jak je to možné? Jak to, že děti naší církve, tedy ne nepokřtěné děti
nevěřících rodičů, přestaly rozumět věcem, které tvoří základní
hodnoty křesťanské rodiny? Lidská rodina jako taková prochází
hlubokou krizí. Víme, že jde o celosvětový jev, který není způsoben,
jak by se někteří mohli domnívat, ekonomickými obtížemi té či oné
společnosti – ba naopak, zdá se, že v zemích s největší životní
úrovní je rodina v nejhlubší krizi. Ze vztahů v rodině se vytratila
vzájemnost, členové rodiny žijí spíše jakoby vedle sebe a nikoliv
spolu. Důvodů, proč to tak je, je mnoho a nemá smysl je tu
vyjmenovávat. Bezpochyby mezi ně patří například konzumismus, falešná
emancipace, přesycenost médii, všeobecná krize hodnot atp. Členové
těchto rodin se často považují za věřící nebo si alespoň myslí, že
nejsou nevěřící, ale svou víru zařadili kamsi na jedno z posledních
míst jejich žebříčku hodnot jako věc, kterou sice vlastní, ale se
kterou si neví rady. Tito lidé ze své víry nežijí, protože toani
neumějí. V nejlepším případěpovažájí svou víru za cosi, co by mohlo
občas „přizdobit“ jejich život, pokud v něm dojde k nějaké
významnější události. K tomu ale nedochází často, ba čím dál tím méně
častěji, neboť v moderních rodinách se významné události oslavují
méně a méně. Čím více se z rodinných vztahů vytrácí vzájemnost, tím
menší se jeví důvody ke slavení. Běžný den průměrné rodiny vypadá
takto: každý člen rodiny vstátá, snídá a odchází z domova v jinou
dobu. Obědvá přirozeně každý zvlášť na svém pracovišti nebo ve škole.
S večeří je to jako se snídaní. Odpadá důvod prostírat stůl a scházet
se u společného jídla. Tím pádem se ale členové rodiny nesejdou za
celý den vůbec, snad až na „společnou“ chvilku u televize (pokud
ovšem děti nemají svou vlastní televizi ve svém pokoji a nesledují
program zvlášť). Výraz „díváme se společně na televizi“ je ale lživí
– na televizi se ve skutečnosti díváme každý sám za sebe a často ani
nevnímáme přitomnost bližního vedle sebe.
Pokud je tedy rodina vůbec založena (poukazuji teď na módní trend
neformálních svazků, který je důsledkem odmítání osobní zodpovědnosti
za život partnera), absencí všech těchto tradičních hodnot je velmi
zranitelná, křehká a často ztroskotává při prvních zkouškách a
obtížích.
Se ztrátou vzájemnosti se z rodiny vytratila i potřeba a chuť trávit
společné chvíle a setkávat se spolu. Tím zmizela i touha po slavení.
Společné rodinné slavení se mnohde jeví jako zbytečná, časově i
ekonomicky zatěžující věc. Jestliže lidé nechápou slavení jako také,
jak mohou pochopit slavení eucharistie? Jak mohou rozumět pojmu
„eucharistická hostina“, když se nikdy nesejdou doma u prostřeného
stolu a za „společné jídlo“ považují oběd v závodní kuchybi či
bufetu? Jak mohou toužit po tom, aby se v neděli sešli s ostatními
členy rodiny církve, když se sami nikdy nesejdou ve své vlastní
rodině? Jak mají porozumět liturgii, když nerozumí svému vlastnímu
rodinnému životu? Jak ji mají prožívat, když sami neumějí prožívat
vztahy ve své vlastní rodině? Jak mají cítit vděčnost vůči Bohu a
touhu oslavovat jej, když se tyto hodnoty dávno vytratily i ze
vzájemných vztahů mezi nimi?
Co dělat? Jak řešit tuto smutnou situaci? Jak přivést lidi k
porozumění a chápání liturgie a touhy po ní? Nejprve je třeba
ozdravit rodinu. To předpokládá nejen důkladnou pastorační práci se
snoubeneckými páry a následně s patoracínově založiených rodin, ale
především je třeba začít s výchovou malých dětí. Často lze přes tyto
děti působit alespoň částečně na jejich rodiče a dosáhnout třeba i
malého pokroku, který však může mít velký výhznam v životě konkrétní
rodiny. Vše je třeba však dělat s nejvyšším taktem a citlivostí,
abychom děti nevedli ke zbytečné a předčasné kritice života jejich
rodičů. Naopak, dítě by si mělo posilovat láskyplný vztah k rodičům a
touhu jej projevit konkrétními skutky, které přispějí k oteplení
rodinného ovzduší a vztahů v rodině. Tam začíná cesta k ozdravení
rodiny, její cesta k Bohu, a tím i k touze projevit mu lásku a
vděčnost slavením liturgie.
ZNAMENÍ V LITURGII
Diskusi na dané téma rozdělit do několika okruhů:
1) Sakrální prostor
· V mnoha kostelích již existuje definitivní řešení interiéru
dle požadavků II. Vatikána. Ne vždy zcela zdařilé, profesionální.
Neuspěchat definitivu, vyhodnotit provizoria, prosadit dokonale
funkční řešení i přes odpor Památkové péče. Kostel není muzeum, ale
živý prostor pro bohopoctu.
· Využívat pomoci umělecko-technických komisí v diecézích. (V
Litoměřicích dobře funguje).
· Využít schopností věřících umělců – dát k dispozici
celorepublikově seznamy schopných architektů. Řešit prostor vždy
globálně. Oltář, ambon, sedes. Pouze jeden oltář, jedno místo hlásání
Božího slova.
· Nepřehlížet význam a funkčnost staré kazatelny.
· Okna – kvalitní osvětlení – lavice – místa pro přisluhující,
pro chrámový sbor či zpěváky. Noční osvětlení kostela – na západě v
každé vesnici – zabezpečení – alarm – spolupráce s Policií ČR a
městskými strážníky.
· Tato problematika se bude asi prolínat s prací jiných
komisí.
· Opravy, údržba, rekonstrukce, záchrana – vše ve spolupráci se
státní správou a PÚ.
· Zpovědnice – klasický způsob – místnosti…
· Kropenky – křtitelnice – tekoucí voda…
· Okolí kostela
· Důležitost temperování, vybudování WC, oteplení lavic,
prostory pro děti.
2) Liturgické předměty a oděvy
· Přizpůsobení současnosti – tradice – rozlišit moderní a módní
– oblečení kněze a přisluhujících, oblečení mimo kostel (pohřby,
světské slavnosti)
· Liturgické barvy – jak oslovují dnešního člověka (fialová
nebo černá k pohřbu?)
· Oltářní plátna – krajky – dečky – kalichové prádlo
· Materiál liturgických předmětů – kalich – miska – konvičky –
vazba knih – procesionální kříže – svíce a svícny – relikviáře
· Insignie a jejich ztvárnění – materiál – co říká dnešnímu
člověku symbolika?
3) Liturgické chování
· Stání, sedění, klečení, bití v prsa, znamení kříže,
přistupování k přijímání, jednota v různosti.
4) Zviditelnění církve
· Svěcení nových soch, žehnání profánních staveb či předmětů
(most, budova, škola, továrna).
· Vývěsky, poutače, plakáty.
· Konání výstav, koncertů v kostele.
· „Dny evropského kulturního dědictví“
· „Průvodce“ – brožurka o kostele – pohlednice
· Otevřený kostel (aspoň prosklená předsíň)
· Výzdoba kostela – běžná i mimořádná
Zaslat reakci na tento text.
|