Po přechodu od synodálního k autoritativnímu řízení v církvi došlo v 11. století v západní církvi k dalšímu kroku papeže k prosazení jeho panství nad císařstvím, králi a knížaty. Od buly Dictatus papae Řehoře VII. až k bule Unam sanctam Bonifáce VIII. stále narůstala nadřazenost a univerzalita papežství nad světskou mocí. Předešlá epocha byla charakterizována tím, že politická světská moc (císař a knížata) chápala svou odpovědnost a úkol chránit církev, což však ovlivňovalo papežskou volbu, působilo na vlastní podstatu církve, na investituru, i na formu synod. Projevuje-li se ve vizigótských, franckých a německých říšských koncilech pořádaných panovníky laické panství v církvi, na koncilech pořádaných papeži od doby pronikání gregoriánské reformy se v boji o svobodu církve naopak projevuje vzestup vlivu reformního papežství.
Protože papežové reformní doby rozšiřovali své provinční římské synody o účastníky z různých církevních provincií nebo dokonce zemí a na nich projednávali všeobecné otázky církve a křesťanstva, otázky víry, božího míru, plány křížových výprav nebo velké dobové otázky církevní svobody, přerůstala postupně tato shromáždění svou autoritou dříve obvyklé provinční a národní koncily. Již reformní synody pavijská a remešská (1049) , uspořádané Lvem IX. (1049-1054), německým papežem pocházejícím z Alsaska, se pozvedly nad hranice provinčních shromáždění. K římskému synodu roku 1050 pozval Lev IX. mezi jinými také anglické biskupy. Tento papež dal však bez jakéhokoliv sněmovního rozhodnutí v roce 1054 do klatby konstantinopolského patriarchu Kerularia kvůli nepatrnému sporu o pravomoc v jižní Itálii, což ovšem znamenalo definitivní rozkol západní a východní církve.
Římské postní synody jeho nástupců byly předstupni papežských generálních koncilů středověku, které na Západě dosáhly ekumenického uznání. Papež Mikuláš II. (1059-1061) vydal na římské synodě 1059, jehož se účastnilo 113 biskupů, proslulý dekret o papežské volbě, který vyhradil volbu papeže kardinálskému kolegiu , jež je dodnes nejvyšší stálou synodální institucí západní církve. Na této synodě však bylo také jako důsledek mocenské centralizace a liturgické unifikace potvrzeno odsouzení slovanské bohoslužby. Synody Řehoře VII. (1073-1085) stály ve službě velkých reformních cílů, které si tento papež stanovil: boj proti simonii a laické investituře a za kněžský celibát. Neměly platit jen pro omezený region, nýbrž pro celé katolické křesťanstvo, které se Řehoř snažil obsáhnout usilovněji než kdokoli z jeho předchůdců. Např. k postní římské synodě 1075 pozval biskupy ze severní Itálie a Francie; poprvé se dá u Řehoře VII. prokázat také pozvání opatů k takovým synodám. Snaží se pohnout knížata k obeslání vyslanců, aby se laické mocnosti účastnily porad o společných otázkách týkajících se též jich. Oba stavy středověkého světa, duchovní a světský, mají být na synodech zastoupeny pod vrchním řízením papežovým . Tento typ sněmů byl novým způsobem obnoven v současném kodexu jako biskupský sněm (kán.342-348 CIC 83). Ten také svolává pouze papež, avšak pouze vybrané biskupy.
Častěji navrhovaný mírový koncil k ukončení sporu o investituru a rozkolu z něho vzniklého se neuskutečnil. Papež by se byl musel podrobit jeho rozhodčímu výroku, a to pochopitelně Řehoř VII. odmítl. Zemřel zdánlivě poražen ve vyhnanství, ale za jeho nástupce, Francouze Urbana II. (1088-1099), se staly papežské koncily triumfem papežství. Tak např. v Piacenze (1095) naopak vyzval Urban II. před dvěma sty biskupy z Itálie, Francie a Německa, tisíci kleriků a laiků k boji za osvobození křesťanské církve Východu od nevěřících. Ještě téhož roku dalo strhující papežovo kázání před 92 biskupy a více než 90 opaty na synodě v Clermontu signál k první křížové výpravě. Neseno vlnou náboženského nadšení upevnilo papežství své církevní a politické postavení ve stále ještě nerozhodném boji o svobodu církve a proti nadvládě laické moci.
Oživení koncilních myšlenek v boji o investituru neprospělo jen autoritě papežů, ale zvýšilo také sebevědomí biskupů, na jejichž spolupůsobení na koncilech záviselo přijetí nejdůležitějších církevních rozhodnutí. Podle nauky sv. Ivona ze Chartres (+1117) zaručovali společně papež a koncil věrnou ochranu církevních zvyklostí.
Koncily vždy dělily dějiny církve a evropské civilizace na epochy. Tak původní rozšířené římské synody 1123 , 1139 a 1179 , později nazývané lateránské koncily, tak dosáhly na Západě své univerzální platnosti tím, že daly pečeť pod řešení tehdy nejpalčivějších dobových problémů: urovnání sporu o investituru, rozkoly způsobené vzdoropapeži a Fridrichem I. Barbarossou (1152-1190). Stále vzrůstající počet účastníků, ale také sebevědomí svolavatelů pozvedlo tyto koncily nad dřívější papežské koncily. Ale přece zůstaly jen předstupni IV. lateránského koncilu v roce 1215 , uznaného latinskou církví už jako 12. všeobecný a od začátku plánovaného s vědomou návazností na staré koncily jako ekumenický. Toto nejvelkolepější církevní shromáždění ve středověku, na kterém zasedalo 412 biskupů a 800 opatů, vydalo přes osmdesát věroučných a kázeňských přepisů. To také mocně zapůsobilo na přítomného pražského biskupa Ondřeje (1214-1224), který si zde uvědomil opožděný vývoj české církve, řízené nejmocnějším papežem středověku Inocencem III. K tomu ještě přistoupil osobní zážitek a závazek, když mu tento papež zde udělil biskupské svěcení. Tohoto koncilu se také zúčastnil olomoucký biskup Robert.
|
