Úvod: Proč jáhenství Úvod: Proč jáhenství?
Na samém úsvitu dějin církve rozhodli apoštolové, praotcové nového Božího lidu, že bude potřeba, aby v novém společenství Kristových učedníků existovaly různé služby, a mezi nimi i služba jáhenská. Po celou dobu svého magisterského studia jsem se často vracel k otázce, jaký je smysl této služby, proč je tak důležitá, že byla povýšena na svátost?
Tuto svátost například přijímají muži, kteří často zůstávají u původní práce ve svém zaměstnání. Někdy se proto zdá, jako by jáhenství bylo odměnou pro laiky, kteří nějak přispěli k životu církve. Zároveň však jáhenství často přijímají muži, u kterých téměř není pochyb, že by byli raději kněžími. Proto občas mezi věřícími například objevuje názor, že je v církvi jáhenství proto, aby se nějakým způsobem mohli uplatnit ti, kdo nechtějí složit slib celibátu, nebo aby se nějakým způsobem nahradil snad dočasný nedostatek kněží.
Je pochopitelné, že tyto pokusy o hledání místa jáhna v církvi kriticky uvažujícího člena církve jen tak neuspokojí. Pokud však odpověď není jasná, musí se logicky objevit pochybnost, „zda by tu v té církvi ti jáhnové vůbec měli být“. V krajích, kde je dostatek kněží, služba jáhnů neexistuje. Polská biskupská konference zažádala o povolení světit stále jáhny žijící v manželství teprve v roce 2002, tedy bezmála čtyřicet let po zahájení 2. vatikánského koncilu. Ale právě to může být pozitivní signál pro jáhenskou službu. Vždyť v Polsku dostatek kněží mají, a přesto chtějí jáhny světit.
Sám pevně věřím, že jáhenství v církvi smysl má. A to stejně velký jako kněžství, biskupská služba, život v manželství nebo život v zasvěcení. Tato práce proto chce být důkazem, nebo spíše jakousi apologií jáhenské služby v církvi. Vedle literatury mi jako podklad posloužily i další materiály. Šlo o tři průzkumy, které byly provedeny jednak přímo mezi stálými jáhny, jednak mezi studenty teologie a jednak na kuriích jednotlivých biskupstvích. Průzkumy ukazují současný stav zapojení jáhnů v pastoraci, zájem studentů teologie o jáhenskou službu a počty jáhnů v různých formách služby podle jednotlivých diecézí. Práce je rozdělena na tři základní části, které popisují současnou situaci, analyzují ji a vyvozují z ní návrhy na změny. Těmto třem kapitolám předchází první kapitola, která se dotýká otázky jáhenství v systematické teologii a v novozákoní exegezi. Pátá kapitola se věnuje zapojení jáhnů v liturgii; má ukázat souvislosti mezi diakonickou a liturgickou službou jáhna. To, že je tato práce psána z pohledu pastorální teologie, tedy jaksi odspodu, nemá vzbuzovat dojem, že jáhenství je tu jen kvůli nějakému aktuálnímu stavu světa a církve. Jáhenství je zde chápáno jako dar, který církev obdržela, a který je potřeba správně použít, aby měl smysl.
Svátost svěcení a jáhenství
Základní terminologie
Pokud prakticky jakýmkoliv způsobem mluvíme o svátosti svěcení, je třeba rozlišovat mezi základními pojmy, které jsou především sacerdos, dále pak episkop, presbyter a diákon. Slovo episkop, dnes překládané do češtiny jako biskup, označuje toho, kdo má tzv. plnost kněžství. Tato služba je v církvi nejstarší, protože byla prakticky ustanovena povoláním Dvanácti učedníků, od kterých později převzali jejich úkoly muži, označovaní jako episkopové. Od této služby se odvíjely další dvě. Jako první byla ustanovena služba diákonů, v češtině jáhnů. Později byla ustanovena také služba presbyterů, která je dnes známá jako kněžství.
Především je však potřeba rozlišovat mezi pojmy sacerdos a presbyter, které jsou do češtiny překládány v drtivé většině případů slovem kněz. Obě slova nějakým způsobem kněžství označují, ale mají různý obsah či podstatu. Přesný překlad slova sacerdos je kněz, zatímco přesný překlad slova presbyter je starší. Slovo sacerdos označovalo v době vzniku církve kněze židovského nebo pohanského, zatímco slovo presbyter nositele určitého druhu křesťanské služby. V křesťanství je potom slovem kněz - sacerdos označován jedině Ježíš Kristus. V tomto smyslu mluví o Kristu autor listu Židům (Žd 4,14-510; 7,1-28) Všichni křesťané bez rozdílu na tomto Kristově kněžství participují díky svému křtu. Slovo presbyter prakticky v katolickém prostředí zaniklo a nositel této služby (tzv. druhého stupně svátosti svěcení), je běžně označován jako kněz. Dále zde bude používán termín presbyter, aby se odlišily další termíny jako kněžství všeobecné nebo kněžství služebné a nebo konkrétně presbyterství.
Jáhnové ve spisech Nového zákona
Jako základní text Písma o jáhnech je často označována perikopa Sk 6, 1-7. Nevypovídá však o jáhnech tak jednoznačně, jak bývá interpretováno. Autor Skutků apoštolských se zde vyhýbá označení sedmi vybraných mužů za jáhny, ale jejich úkol, který jim Dvanáct vkládáním rukou svěřilo, je zcela jistě chápán jako diakonický.
“Lukáš velmi zřetelně upravil tradici, která se původně zmiňovala o vystoupení Štěpána a Filipa. Lukášovi totiž záleží na tom, aby představil sedm jáhnů jako lidi ustanovené autoritou Dvanácti, a tak podřídil oba hlasatele víry Štěpána a Filipa apoštolům. Apoštolové je totiž vyvolili a určili ke službě, nikoli k hlásání.“
Z uvedeného vyplývá, že Sedm bylo vkládáním rukou ustanoveno k činnostem, které Dvanáct už nestačilo vykonávat, ne k tomu aby apoštoly zastupovali. Šlo o službu při stolech a při rozdělování darů chudým. Když Lukáš těchto sedm mužů neoznačuje jako diákony, je třeba v tomto textu hledat pouze základy jáhenské služby a její svátostnosti, ale nelze tento text chápat jako explicitní vyjádření ustanovení jáhenství. Slovem diákon bude titulován až Filip ve Sk 21,8, kde je ovšem chápán v narážce na Sk 6 jako jeden ze sedmi jáhnů. Sk 6 jsou tedy zprávou o ustanovení určité služby v církvi, která se postupně vyvinula v jáhenské svěcení. To však neznamená, že vyprávění o Sedmi nemůže nic říci k jáhenství. Právě naopak. Může k jáhenství říci mnoho, protože vypovídá o genezi jáhenství, o samotných základech jáhenství. A proto můžeme členy sboru Sedmi označovat jako jáhny. Samotné slovo diákon (řecky služebník), které bude později ve Skutcích použito, odkazuje na služebný charakter, který měla jejich práce od samotného ustanovení. Prakticky bezprostředně na text o ustanovení Sedmi, navazují příběhy prvního z nich Štěpána (Sk 6,8-7,60) a druhého Filipa (Sk 8,4-40), které rozvíjejí základní téma šesté kapitoly, kterým je zejména péče o sociální spravedlnost v církevní obci.
Štěpánův příběh vypráví o jeho svědectví a má ukázat úzkou spojitost mezi křesťany a Kristem. Na Štěpánovi je zde vidět jeden z prvků jáhenské služby, kterým je hlásání evangelia životem; Štěpán je odsouzen k smrti proto, že se hájil pomocí evangelia
(Sk 7,2-60).
Filipův příběh je rozmanitější a vypráví o jeho působení mimo Jeruzalém, ze kterého odešel kvůli pronásledování. První část se odehrává v Samaří (Sk 8,4-25). Filip zde káže evangelium a koná znamení. Mnoho lidí se proto obrací a přijímá, zřejmě od Filipa, křest (Sk 8,5-13). Když Filip takto položil základy křesťanství a církve, přicházejí do Samaří Petr a Jan, vyslaní Dvanácti. Ti vidí Filipovo dobré dílo a vkládají na nově pokřtěné ruce. Obyvatelé Samaří teprve nyní přijímají Ducha svatého a Petr s Janem tak jako zástupci Dvanácti potvrzují Filipův křest (Sk 8,15-16). Závěry plynoucí z toho pro jáhenství jsou zřejmé: Filip zde pracuje pro budoucnost křesťanství. Křtem tvoří základy, a teprve Petr a Jan, zástupci sboru Dvanácti, na nich budují skutečné církevní společenství skrze působení Ducha svatého. První z Filipových příběhů tak dobře ukazuje to, co o jáhnech vyjádřil kardinál W. Kasper:
„Jáhen musí communio-diakonii v církvi uskutečňovat v tom smyslu, že buduje církev budoucnosti. A to je podstatný a nepostradatelný přínos k dnes vyhlášené nové evangelizaci.“
Druhý Filipův příběh, ne nepodobný legendě, se odehrává na pusté cestě, po které se vrací domů etiopský dvořan:
„Překvapivě se v této krajině, která byla předtím označena za opuštěnou, nachází Etiopan, tedy černoch z Nubie a hlavního města Meroe, z krajiny za hranicemi tehdy známého světa, (...) Nejdříve je označen jako dvořan (eunuch = kleštěnec). (...) takže se zájem vyprávění soustředí na tuto skutečnost: Bůh sám ruší text Dt 23,2-9, tedy zákaz přijmout eunucha do národního společenství, a naplňuje zaslíbení z Iz 56,3-5.“
Jáhen Filip v tomto příběhu hlásá evangelium člověku, který je po všech stránkách velice vzdálen společenství Izraele. Lidé na okraji společnosti, kteří jsou z ní z různých důvodů přímo či nepřímo vyloučeni, jsou ti, kterým mají jáhni skrze svou službu hlásat evangelium. O Filipovi se píše ještě v Sk 21,8. Tato kapitola skutků se nachází ve druhé části spisu, která je věnována apoštolu Pavlovi. Ten se cestou do Jeruzaléma, kde bude zatčen, zastaví v Césareji, a navštíví tam Filipa. Právě zde, ve verši 8 je Filip titulován jako jáhen s odkazem na to, že je jedním ze sedmi jáhnů, o kterých se píše v Sk 6,1-6. Zatímco tedy v 6. kapitole není sedm mužů jmenováno jako jáhni, zde je dodatečně jejich služba označena za službu jáhenskou.
Více o jednotlivých službách můžeme najít v dalších knihách Nového zákona, konkrétně v 1Tm 3,1-13. Tento list patří do skupiny pastorálních listů, kterými se autor obrací k představeným obcí, které založil. Předpokládá se proto, že Timoteus byl episkopem v Efezské církevní obci. Ve v. 3,1-13 autor popisuje úkoly, které přísluší těm, kdo přijali biskupskou nebo jáhenskou službu. O jáhnech jsou verše 8-13. Jde zde však především o osobnostní profil jáhna nebo kandidáta jáhenství. Dále je zde také často opomíjená připomínka diákonek (jáhenek), o kterých autor píše, že mají stejné povinnosti jako jáhni. A to je pro tuto problematiku podstatnější výpověď než zmínka od diákonce Foibé v Řím 16,1.
V době vzniku listů (mezi r. 66-90) již tedy byly v církvi nějakým způsobem služby biskupa, presbytera (1Tm 5,17-22) a jáhna ustanoveny. Služba jáhnů je v té době zřetelně řazena vedle služby biskupa; jáhni jsou jeho nejbližší spolupracovníci. O tom svědčí i nekanonické knihy, například Didaché:
„Ustanovte si proto vkládáním rukou episkopy a diákony hodné Páně, muže vlídné, neoddané lakomství, pravdivé a zkušené. Neboť vám slouží službou proroků a učitelů.“
Biskupové a jáhni jsou tak postaveni na roveň charismatikům (proroci a učitelé), kteří měli v prvotní církvi zásadní vliv. Doba charismatiků však zanikla poměrně krátce po založení církve, a charismatiky tak nahradila služba biskupů, jáhnů a presbyterů. Později, spolu s nástupem křesťanství jako státního náboženství, se ze služby stal úřad, a to především biskupský a kněžský (presbyterský) . Prakticky až s 2. vatikánským koncilem přichází znovu pojetí biskupství a presbyterství jako služby, ke které je opět plně počítáno i samostatné jáhenství. To je nastínění velice stručného přehledu vývoje svátosti svěcení v době vzniku Písma. O některých, pro jáhenství podstatných aspektech této svátosti, bude pojednávat následující podkapitola.
Jáhenství v rámci svátosti svěcení
Kristus, proto aby církev mohla vůbec vzniknout a rozvíjet se, ustanovil sbor Dvanácti. Ustanovením tohoto sboru, jak ho popisují evangelisté (např.: Mk 3,13-19;
Mt 10,1-42), byly položeny základy ke vzniku svátosti svěcení. V té někteří věřící rozvíjejí svoje všeobecné kněžství:
„Věřící mocí svého královského kněžství spolupůsobí při obětování eucharistie a uplatňují své kněžství přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, a svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou.“
Pokud některý věřící přijme svátost svěcení, stává se služebným knězem, tj. biskupem, presbyterem nebo jáhnem.
„Služebný kněz, který vykonává svou službu, svou posvátnou mocí vytváří a řídí kněžský lid; v zastoupení Krista koná eucharistickou oběť a jménem celého lidu ji podává Bohu.“
Na těchto úkolech služebného kněžství se biskupové, presbyteři a jáhni podílejí různým způsobem a rozsahem. Podstatou, normou či základem svátosti svěcení je tak biskupské svěcení. Od starověku měli episkopové povinnost dohlížet na život svěřených církevních obcí. Realita prvotní církve již v apoštolských dobách ukázala, že samotní biskupové na vedení nového Božího lidu nebudou stačit, a tak byli ustanovení jejich pomocníci. Nejprve šlo o jáhny, později o presbytery. O ustanovení služby presbyterů nemáme v Bibli žádnou konkrétní zprávu. Jejich úkoly byly původně velmi podobné úkolům židovských starších. Později však vykrystalizovaly v úkol zastupovat biskupa v dílčích společenstvích místní církve. Úřady biskupa a presbytera se tak začaly přibližovat, až došlo k diskusím o svátostnosti biskupského svěcení v době středověku. Jasnou odpověď, která říká, že biskupství je plností svátosti svěcení, dal až 2. vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium a dekretu Christus Dominius.
Zřejmě největším vývojem prošla služba presbyterů, které se podařilo vklínit mezi služby jáhna a biskupa. Místo jáhnů se tak prvními pomocníky biskupů stali presbyteři. Nezastupovali je jen při slavení eucharistie v menších společenstvích, ale získali i moc odpouštět hříchy. Tak vzniklo výše zmíněné sblížení presbyterství s biskupstvím a relativizace biskupského svěcení. Od jáhnů presbyteři převzali zodpovědnost za řízení hmotné stránky církve a diakonii. To později vedlo téměř k zániku úřadu jáhnů. Celý historický vývoj církve směřoval k tomu, že presbyteři zastupují biskupa v menších společenstvích místní církve. Zastupují ho v řízení společenství, předsedání eucharistie a odpouštění hříchů. Tuto jejich službu dnes označujeme jako službu faráře.
I přes pokus Tridentského koncilu jáhenství obnovit , vytlačil jáhny historický vývoj na okraj církevního hierarchického zřízení:
„Až do nedávné doby platilo, že duchovní služba je nejvlastnějším úkolem kněze, jemuž na úrovni farní obce nesporně přísluší monopol pastorální služby v církvi. Takové chápání šlo ruku v ruce s obrazem církve převažujícím po celá staletí, jak jej vytvářeli hlavně nositelé úřadu, přičemž již od raného středověku byl diakonát prakticky zatlačen do pozadí a byl považován pouze za průchozí fázi na cestě k presbyterátu, který je nositelem úřadu.“
Zdá se, že význam této služby nebyl od konce starověku v církvi brán zcela vážně. Diakonia, péče o všechny potřebné bez ohledu na stav jejich víry nebo vztah k církvi, jako podstatný prvek života církve, stále chybí. Jáhni (diákoni) ji mají v popisu povolání a snad proto obnovil 2. vatikánský koncil jejich službu. Zdá se však, že se zatím toto obnovení plně nerealizovalo.
Potlačení jáhenství na konci starověku a ve středověku vedlo totiž mj. k tomu, že byla vytvořena tzv. triáda svátosti svěcení, kdy na úřadu biskupa participuje presbyter a na úřadu presbytera participuje jáhen. Biskup, presbyter a jáhen jakoby stojí na třech stupních pomyslného schodiště. Konečně se tak o nich běžně mluví, když jsou jejich úřady chápány jako stupně svátosti svěcení. Takové chápání bychom mohli také téměř přirovnat k vojenským hodnostem.
V současná teologii, která zkoumá svátost svěcení, se však objevují koncepty relativizující toto stupňovité pojetí. Jejich zastánci ho nahrazují tzv. trojúhelníkovým modelem. Východiskem je jistě učení definované 2. vatikánským koncilem, které mluví o biskupství jako o plnosti svátosti svěcení. Tak je biskup na vrcholu modelového trojúhelníku. Presbyter a jáhen na plnosti biskupství nějakým způsobem participují, a každý má své místo na jednom ze spodních vrcholů trojúhelníku. Krista však plně reprezentují jen všechny tři stupně společně. Biskupství zde má významné postavení jako služba ustanovená od Krista. Vzhledem k biskupství je zřetelně rozpoznatelné pomocné postavení služby jáhnů a presbyterů, které byly ustanoveni skrze Ducha svatého a církev. Pro jáhenství a presbyterství je však důležité, že v tomto modelu na sobě nejsou závislá svěcení na jáhna a na presbytera. Presbyter nemusí být nejprve jáhnem a jáhenství není vstupní (nutnou) branou do duchovenského stavu. Každý totiž participuje na biskupství zcela odlišným způsobem a zřejmě i jiným rozsahem. Protože však jáhenství neparticipuje na presbyterství, jsou tyto služby postaveny vedle sebe. Jáhenství a presbyterství jsou realizací dvou různých aspektů primární služby biskupské.
Tento trojúhelníkový model chápání svátosti svěcení je pro své důležité konsekvence pro jáhenství základním výchozím bodem pro další úvahy o jáhenství v této práci.
Zatímco je kněz-presbyter pro své společenství (farnost) jakoby biskupem, je jáhen služebníkem v církvi i mimo církev. Presbyter se tak více blíží biskupovi jako zástupci Krista ve vedení církve, kdežto jáhenství se stává zcela specifickým úřadem, ne nezávislým na biskupovi, ke kterému se blíží službou, která se má podobat službě Kristově. Zatímco presbyter je zástupcem biskupa, je jáhen jeho spolupracovníkem. Zatímco presbyter je označován jako biskup slovem otec, jáhen by mohl být označován slovem bratr.
Nauka 2. vatikánského koncilu
Základní výpověď o jáhenství dal koncil ve 29. článku Věroučné konstituce o církvi Lumen gentium. Nacházíme zde odpověď hned k několika otázkám ohledně jáhenství. Předně je třeba říci, že zařazením tohoto článku o jáhenství do kapitoly nazvané Hierarchické zřízení církve, zvláště episkopát, byla koncilem potvrzena nauka o svátostnosti jáhenství.
Složitější otázkou však zůstává zmiňované pojetí svátosti svěcení. Zdá se, že koncil jasně podporuje nauku o stupních. Je však otázkou, zda výpověď o jáhenství byla takto míněna. Teprve až obnova jáhenství po koncilu připomněla, že jáhenství kdysi bývalo samostatným svěcením. Především také díky tomu se začalo diskutovat o pojetí svátosti svěcení. Tato formulace koncilu však nemusí být chápána jako definitivní. W. Kasper chápe slova LG 29 o tom, že na nejnižším stupni hierarchie stojí jáhnové, jako vysvětlení, že participují na úřadu biskupa méně než presbyteři. Neznamená to však, že jsou presbyterům automaticky podřízeni.
Podstatnějším problémem pro jáhenství se však stala tato část 29. článku:
„Úkolem jáhna je, podle toho, jak mu to přidělila příslušná autorita, slavnostně udělovat křest, uchovávat a rozdělovat eucharistii, jménem církve asistovat při uzavírání manželství a žehnat mu, přinášet umírajícím svátostnou posilu do věčnosti, předčítat věřícím Písmo svaté, vyučovat a povzbuzovat lid, předsedat bohoslužbě a modlitbě věřících, udělovat svátostiny a vést smuteční a pohřební obřady.“
Tato slova jsou totiž tím jediným, co řada věřících umí o jáhenství říci. Bohužel do této řady patří i někteří z jáhnů. Jakým způsobem je tento názor v české katolické církvi rozšířen, bylo vidět ve vydání Katolického týdeníku věnovaném jáhnům.
Proč označuji tuto část LG 29 za tak problematickou? Je to proto, že je chápána jako podstata popisu jáhenské služby, zatímco ty části, které podstatu jáhenství popisují, jsou přehlíženy. Jak již bylo řečeno v kapitole o textech Bible týkajících se jáhnů, podstatou, smyslem a důvodem ustanovení jáhenské služby byla potřeba, aby se někdo z hierarchie věnoval naplno diakonii. Popis práce jáhna odvozený jen z předešlé citace LG 29 vede ke známým problémům, jako je například strach kněží-presbyterů, že jim jáhni konkurují. Pokud by mělo být jáhenství chápáno pouze podle tohoto popisu, byla by práce a povinnosti jáhna redukovány na minimum, které se navíc týká především liturgie. Přitom se ve 29. článku mluví i o dalších úkolech jáhnů, které jsou mnohem podstatnější. Hned v první větě stojí:
„... jáhnové, na něž jsou vkládány ruce nikoli ke kněžství, nýbrž ke službě.“
Zde je třeba připomenout, že se zde zřejmě míní kněžství, které má za úkol přinášet oběť - eucharistii, tedy presbyterát a episkopát, a ne kněžství služebné, do kterého patří i jáhenství. V následující větě nacházíme tyto důležité výpovědí o jáhenství:
„Posíleni svátostnou milostí slouží Božímu lidu ve společenství s biskupem a jeho kněžským sborem službou liturgickou, kazatelskou a charitativní.“
Další významné povinnosti jáhnů uvádí koncil v souvislosti s výzvou sv. Polykarpa jáhnům. Zde jsou zdůrazněny dva konkrétní úkoly: práce charitativní a práce administrativní.
V závěru 29. článku koncilní otcové konstatují potřebu jáhenství pro církev. Vyhlašují také obnovu stálého jáhenství a zdobrovolnění celibátu pro stálé jáhny. Koncil tedy v popsaných úkolech jáhnů zmiňuje službu liturgickou, kazatelskou a administrativní, službu bližním jako takovou a charitu, o které mluví dokonce dvakrát. I když tyto úkoly zní obecně, popisují práci jáhnů přesněji, než úkoly popsané na začátku kapitoly. Ty jsou společné všem, kdo přijali služebné kněžství, zatímco práce v charitě, služba bližním a administrativa, jsou úkoly, přímo odvozené od Sk 6,1-6.
Koncil se problematice jáhenství věnuje i na dalších místech ve svých dokumentech, zejména v AG 16, kde potvrzuje, že jáhni mohou vést při nedostatku kněží farnosti, ale zároveň znovu zdůrazňuje službu sociální a charitativní. Klade zde také důraz na to, že taková služba má být posilněna svátostnou milostí jáhenství. Další místa, kde se koncil zmiňuje o jáhnech, se týkají především společenství jáhnů s biskupem a presbytery. Důležité je, že jsou zde jáhni opět počítáni mezi hierarchii, tedy k nositelům svátosti svěcení.
Současný způsob chápání jáhenské služby
Biblické zprávy jasně ukazují, že jáhenské svěcení není svěcení pro liturgii nebo pro přinášení mešní oběti, ale, jak to popsal koncil, svěcení ke službě. Pátrání po tom, jak a kde se má tato služba uplatňovat, má úzké souvislosti se situací dnešního světa a s životem církve ve světě a vztahem církve ke světu. Jak celé církvi připomněl zvláště v konstituci Gaudium et spes 2. vatikánský koncil (1963-1965), má si všímat a reagovat také na mnohé všední problémy tohoto světa. Stav v době před koncilem naznačil jezuitský provinciál německé provincie Alfons Höfer ve své přednášce, kterou na začátku devadesátých let 20. stol. otiskly Teologické texty:
„V minulém století se církev nechala státem zatlačit do sákristie a nebránila se takovému rozdělení úloh, při kterém státu připadla starost o blaho občanů a církvi péče o spásu duší. Takový ústup do nitra nesmíme v našem století trpně akceptovat.“
Dnes v době po koncilu, kdy většina lidí nejsou křesťané, se proto stále více ukazuje, že církev se může a má zaměřit na často sekularizovaný svět kolem sebe, který si prostřednictvím státu zmíněné blaho až příliš často nedokáže opatřit:
„Církev je zásadně a podstatně ve vztahu ke státní obci, aniž by ji proto měl stát vzít do vleku. Jejím nejpřednějším úkolem zůstává otvírat jednotlivému smrtelnému, a tím ve svém smyslu vždy ohroženému, člověku možnost klást v náboženském společenství tuto otázku po smyslu a nacházet ve víře v božskou moc základ smyslu a cíl života. Dobrý Bůh chce vést člověka právě skrze jeho život v čase a na světě, v dějinách, v kultuře a společnosti ke konečnému naplnění jeho existence v Božím království.“
Tak se i bratrská služba bližnímu diakonia nemá dít jen v církvi nebo jen pro členy církve. Proto má následující kapitola dvě části. V první se pojednává o některých aspektech současného světa. A to v tom smyslu, že do této situace vstupuje církev obracející se ke světu kolem sebe, jak připomíná 2. vatikánský koncil:
„Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“
V druhé části bude popsáno, jaké je v této situaci pastorační využití jáhnů české a moravské církevní provincie. Jaké by mělo nebo mohlo být bude rozvedeno v dalších kapitolách. Zde je však třeba dát alespoň základní odpověď na otázku, proč zde takto zdůrazňuji tyto souvislosti. Lze totiž namítnout, že se problémy v první části týkají každého křesťana, protože každý z křesťanů je vázán díky povinnosti vůči pravdě a spravedlnosti udržovat vysokou mravní a kulturní úroveň občanské společnosti. Vztah mezi jáhenstvím a spravedlností je však, jak víme z Písma, mnohem užší:
„V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak Dvanáct svolalo všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a pověříme je touto službou.“ (Sk 6,1-3).
Jak bylo popsáno v první kapitole, Sedm je později ve Skutcích apoštolů chápáno jako jáhni. Zde tedy můžeme připomenout a znovu zdůraznit, že jáhenství jako konkrétní služba se od počátku odvíjí od poslání zjednávat nápravu nějaké nespravedlnosti a pečovat o všechny potřebné:
„(...) jáhen svou samotnou existencí i úlohami, které vykonává, zrcadlí ve shromáždění křesťanů tvář církve. Svou přítomností doplňuje její portrét podle charismatu, jež je vlastní jeho úřadu, tj. diakonie, služby lidem: je svědkem, nebo lépe svátostí církve, otevřené vůči světu a pozorné zvláště vůči nejmenším“
Pro jáhny mají tedy zvláštním způsobem platit slova otců 2. vatikánského koncilu o tom, že proti ateizmu je potřeba postavit svědectví víry, kterým je láska a spravedlnost k chudým. Do jaké míry tomu odpovídá současný stav v české katolické církvi má popsat právě druhá část této kapitoly.
Nástin některých problémů
Přední rakouský pastorální teolog a sociolog působící ve Vídni Paul M. Zulehner vidí situaci dnešního světa jako více než problematickou. Ve své knize Církev přístřeší duše ji popisuje takto:
„Ke kvalitě lidského života patří především obyvatelné životní prostředí (pitná voda, dýchatelný vzduch), bydlení a výživa, přístup ke vzdělání a pracovním příležitostem, možnost založit rodinu, svobodně vychovávat své děti a v neposlední řadě spolu se souvěrci veřejně vyznávat svou víru.
Kdo by pochyboval o tom, že jsou dnes právě tyto možnosti v lidstvu rozděleny nespravedlivě, a to do nebes volajícím způsobem? Stačí jen otevřít jednotlivá témata: Jak je to s poměrem kvality života mezi chudou jižní částí zeměkoule a s bohatým Severem? Mezi Západem a Východem? Chystá se velké stěhování národů, a to ani ne tak z důvodu politického, rasového nebo náboženského pronásledování - setkáme se s bezpočtem běženců z důvodů chudoby...
K velkým nespravedlnostem také patří nerovné rozdělení šancí mezi ženy a muže. Zápas o nové rozdělení těchto šancí (mnozí zde mluví o demokracii pohlaví) se stane klíčovou sociální otázkou příštího století. Nespravedlivě rozděleny jsou životní šance mezi zaměstnanými a nezaměstnanými, mezi výdělečně činnými lidmi na straně jedné, a mezi narozenými i nenarozenými dětmi, starými, nemocnými a umírajícími na straně druhé... Nespravedlivě jsou rozděleny životní šance i mezi námi, kteří žijeme dnes, a příštími generacemi, od nichž jsme si zemi jen vypůjčili.“
V předním českém deníku Lidové noviny a v neméně prestižním deníku MF DNES se na sklonku roku 2001 objevily dvě zprávy, které můžou posloužit ke konkrétnímu dokreslení situace, kterou Zulehner popisuje. Ve sportovní příloze hlásaly Lidové noviny palcovým titulkem, že jeden z hokejistů českého původu, hrající již dlouho v NHL, podepsal se svým novým klubem smlouvu, na základě které obdrží za 8 let soutěžení za tento klub 88 miliónů USD. V samotném článku si mohli čtenáři dále přečíst, že tento obnos činí 418 miliónů CZK ročně. Nechci a netroufám si zde hodnotit tohoto hokejistu. Domnívám se, že vedle toho, jaký je vynikající sportovec, je i dobrý člověk. To, na co chci poukázat, je skutečnost, že tuto horentní sumu obdržel za to, že se stane součástí zábavy pro zlomek lidské populace. Řečeno explicitněji: Ta část lidské populace, ve které shodou okolností žijeme, investuje své nemalé prostředky pro své pobavení, které by si mohla v podstatě poměrně snadno obstarat i zdarma, nebo mnohem levněji.
Přibližně o měsíc později vyšel v MF DNES v rubrice nazvané Civilizace jiný článek. Jeho autor v něm informuje čtenáře deníku o něčem zcela jiném, což má ale s výše popsaným článkem úzkou souvislost. Autorem je známý český novinář Jaromír Štětina, který svůj článek nadepsal poněkud záhadně znějící větou, která ale za sebou dává tušit cosi tragického: Mouka z divokých moruší. Autor se v něm pokusil o jakousi typologii hladu; v úvodu píše:
„Lidé už klasifikují kde co, ale vytvořit také přesnou klasifikaci hladu, to je zatím nenapadlo. Přitom je hlad přítomen v tolika částech světa, že ho nelze přehlédnout.“
V našem kontextu potom obzvlášť drasticky působí hned následující věta:
„Lidé dokáží přežít i za sedm dolarů měsíčně a jíst trávu. Od určitého okamžiku jim ale zbývá už jen hlady zemřít.“
Štětina rozlišuje tři stupně hladu, které se dotýkají přibližně tří čtvrtin lidstva. Jsou to podvýživa, hlad a hladomor. Podvýživa je, když má starý člověk jednu chlebovou placku na den. Hlad je, když má člověk denně nebo obden čaj a na dlaň velký kousek placky k snídani, hrst morušové drtě k obědu a čaj nebo jen horkou vodu k večeři. Pokud někdo umírá není to vlastně hladem, ale tím, že organizmus nemá sílu bránit se nemocím. Hladomor je, když lidé umírají z hladu dříve, než je stačí zasáhnout nemoci. V současné době je takto podle Štětiny ohroženo jen ve východní Africe 12 miliónů lidí.
Předešlé dva příklady vycházející z běžného denního tisku v ČR jsou to jen dva obrázky z celkové mozaiky dnešního světa. Ilustrativní jsou však dostatečně, protože dobře popisují šikmou plochu od severu na jih a od západu na východ. Pokud bychom chtěli otrocky počítat, tak to znamená, že za 11 miliónů dolarů ročně může přežít více než 130 000 lidí. Dvanáct miliónů lidí by přežilo rok za 1008 miliónů dolarů, to je za plat 92 hokejistů. Pokud chceme být více realisté, může říci, že za plat přibližně tří až čtyř hokejových družstev. Nelze sportovcům vyčítat, že ty peníze dostávají, je však nutné uvažovat o tom, že je jedna čtvrtina lidstva narozdíl od zbytku světa má, a že je použije na něco jiného, než na pomoc pro ty, kdo je opravdu potřebují.
To však neznamená že za tento stav může nevíra, nebo že by současný svět byl
a-religiózní. Zdá se spíše opak. Jen slovo religiózní nesmíme zaměňovat se slovem křesťanský, natož katolický. A právě kvůli svému v posledku religióznímu zaměření jsou i nekřesťané schopni vidět a bolestivě vnímat zmíněné problémy.
Proto není vůbec nadsazené zde mluvit o jakémsi nespravedlivém stavu nebo dokonce pohoršení , a to v tom smyslu, jak bylo vyjádřeno v úvodu této kapitoly. A církev je a vždy byla, k řešení tohoto problému ze své podstaty volána:
„Církev získává svou identitu v míře, v jaké je zde pro druhé a s druhými. Evangelizační paradigma nechápe tuto identitu pouze vnitrocírkevně, nýbrž tak, že pokud se církev evangelizačně uskutečňuje, potud se také navenek autenticky realizuje. Obsahem evangelizace se pak myslí služba církve lidskosti vůbec, po vzoru Ježíše. Tím pak může být církev svátostí spásy pro svět, konkrétní spásou a osvobozením pro lidi v jejich konkrétních poměrech, resp. může pomoci nutným změnám těchto poměrů.“
Známý kuriální kardinál německého původu Walter Kasper ve své úvaze o stálém jáhenství neváhá nespravedlnosti tohoto typu zařadit mezi znamení doby, která se jáhenství bytostně dotýkají. Mohlo by se zdát, a do jisté míry i oprávněně, že jde o stejnou situaci jako ve Sk 6, jen čísla jsou trochu větší. Vždyť jsou opět prostředky pro život mezi lidmi nespravedlivě rozdělovány. Je jasné, že takovouto zjednodušující aktualizaci šesté kapitoly skutků nelze bez hlubšího promyšlení použít pro současnou dobu. Jaká tedy je v tomto nespravedlivém stavu úloha dnešních jáhnů?
„Misijním posláním církve není jen přivádět lidi do církve a tak je vést ke věčné spáse. Dnes jsme přesvědčeni, že k tomuto cíli vede Bůh lidi i jinými cestami. Církev musí lidi navíc nadchnout pro poselství, které otevírá všem lidem cestu ke smysluplnému životu. Čím více církev budí podezření, že jí jde více o vlastní trvání, práva a svobody, tím bezvýznamnější se stává pro ty z lidí, kteří ji mají nejvíc zapotřebí.“
Tento názor bude v následující úvaze jedním z podstatných východisek. Konkrétně půjde o to, jakým způsobem souvisí s jáhenstvím „odbourávání“ podezření, která byla naznačena v předešlé citaci. Zde je však třeba připomenout, že pokud se zájem církve obrací na člověka a jeho potřeby, neznamená to, že by se zapomnělo na evangelium. Rozlišovacím znamením totiž je, zda se to děje v Kristu:
„Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsem nejubožejší ze všech lidí!
(1Kor 15,17-19).
V závěru této kapitoly je potřeba nastínit alespoň některé kořeny výše popsaných problémů, aby mohla být později řešena otázka úlohy jáhnů v této situaci. Za tyto kořeny bývají v ČR označovány vedle destrukce morálních hodnot v době socialismu často vnitřní rozpory doprovázející kapitalistický systém. Stručně je můžeme charakterizovat asi takto: korumpující vliv nadbytku ničící morálku a rodinu, nebo zvyšující se požadavky na odbornou kvalifikaci, kterým nemůže jedinec často stačit. Tyto skutečnosti potom vzbuzují v člověku pocity jako závist, opuštěnost a ztrátu smyslu života. Toto všechno se netýká jen křesťanů, ale především lidí nevěřících a hledajících, ke kterým se má církev jak již bylo řečeno také obracet. V důsledku je potom kořenem problémů vysoká ekonomicko-politická úspěšnost kapitalismu, která působí destruktivně na morálku a kulturu, pod které lze zařadit i církev nebo náboženství obecně. Konkrétněji jde například o falešnou a smrtonosnou tvořivost, představu, že člověk spíše dříve než později dokáže díky technice prakticky cokoliv. S tím souvisí i agresivita proti přirozenému běhu věcí, nebo v podobných souvislostech také netrpělivost. A konečně i spojenectví kapitalismu s demokratickým státním zřízením je v těchto souvislostech často viděno jako poměrně limitovaná záležitost:
„Vědomí křesťanského horizontu lidských dějin (...) nutně vede k jisté rezervanosti vůči možnostem demokracie, kapitalismu i vůči samotnému institucionalizovanému úsilí křesťanů. Vždyť koneckonců jen v našem století proces demokratických voleb vynesl k moci Adolfa Hitlera, prosperita kapitalistické ekonomiky ukázala, že nedisponuje žádnou absolutní zárukou (...).“
Do této nebo podobné situace se po r. 1989 dostává i česka společnost. Církev by na to měla nějakým způsobem reagovat:
„Křesťané a jejich církve si proto musejí vytvořit takovou pastorální strategii, která by odpovídala tak hluboce změněným podmínkám. Z minulých strategií budou v našem novém prostředí použitelné zkušenosti ze strategie kriticky-konstruktivního dialogu. Ty však musejí být doplňovány živou, nevtíravou, avšak působivou přítomností křesťanského způsobu myšlení, jednání a mluvení v různých oblastech hospodářského, společenského, kulturního a politického života.“
Díky jednak výše citovanému popisu misijního poslání církve podle Alfonse Höfera a díky tomuto návrhu pastorální strategie podle Karla Skalického, budeme moci v následujících kapitolách hledat užší souvislosti mezi pastorální strategií české církve a možnostmi realizace opravdového jáhenství. Tedy takového, které by odpovídalo biblickým zprávám popsaným v první kapitole. Nyní je však potřeba obrátit pozornost přímo k jáhnům působícím v současné době v českých a moravských diecézích a odpovědět na otázku, kde je a jaké je jejich zařazení v pastoraci.
Situace jáhnů v Čechách a na Moravě viděná zvenčí
I v této podkapitole budu vycházet ze zpráv, která nám zprostředkovávají média. Domnívám se totiž, že při současném nízkém počtu jáhnů v našich diecézích se o jejich práci většina věřících dovídá zejména touto cestou. Z důvodu limitovaného rozsahu této práce se omezím jen na rozbor tří různých zpráv o jáhnech, se kterými se mohli čeští a moravští křesťané v poslední době setkat. První je regionálního rozsahu, a jde o představení práce jáhnů jak ho podal diecézní časopis Setkání českobudějovické diecéze. S druhou zprávou se setkala většina věřících prostřednictvím jednoho čísla Katolického týdeníku, které bylo věnováno jáhnům. O třetí zprávě se zmíním jen okrajově kvůli tomu, že jde o televizní dokument. Díky své prezentaci ve veřejnoprávní televizi však překročila rámec katolické církve.
"Obvyklí náhradníci"
Diecézní časopis českobudějovické diecéze Setkání uveřejnil v březnu roku 2000 anketu, kterou redaktorka provedla mezi stálými jáhny v diecézi. Anketa bohužel ukazuje především to, že z důvodu nedostatku kněží působí všichni jáhni hlavně ve farnostech. V době, kdy anketa probíhala, se diakonii věnovali jen dva. Konkrétně šlo o diakonii pro církev, kdy jeden pracoval jako sekretář biskupa a druhý jako přednášející na Teologické fakultě. Nejen z textu, který jednotlivé jáhny představoval, ale i z jejich odpovědí se mohl čtenář dovědět například to, že mezi obvyklé jáhenské služby patří přípravy na přijetí svátostí, udělování svátostí, bohoslužby slova a výuka náboženství; většina jáhnů je ustanovena jako kaplani, ale v anketě se objevila také odpověď, že v některých farnostech je jáhen kaplanem a v některých knězem!
Z celé ankety je dobře patrné, že jáhni jsou chápáni a často i sami sebe chápou jako náhradníky za chybějící kněze. Druhým dobře patrným problémem je, že celá anketa vzbuzuje dojem, že je tento stav, kdy jáhni nahrazují chybějící kněze, zcela normální. Zmínky o vlastní identitě jáhna se sice také objevily, ale nejsou podpořeny prakticky žádným solidním argumentem. To, že jáhen přijal také svěcení, a proto by měl být rovnocenným spolupracovníkem faráře, jako obhajoba vlastní identity jáhna nemůže obstát. Zcela také chybí vyjádření konkrétní touhy po práci v diakonii.
"Nejbližší pomocník kněze"
Tak zněl titulek úvodníku v Katolickém týdeníku věnovaném jáhnům, který vyšel k
27. 2. 2000. Úvodník byl zpracován na základě rozhovorů s několika jáhny z Olomoucké arcidiecéze. Další články však vznikly buď přímo nebo za spolupráce jáhnů z pražské arcidiecéze a českobudějovické diecéze.
V úvodníku je představena práce několika jáhnů z Olomoucké arcidiecéze. I když je zdůrazněno, že jáhen je více tzv. „mezi lidmi“, než farář, je práce jáhna opět představena jako pomocníka ve farní pastoraci. Určitý posun oproti zmíněné anketě v českobudějovické diecézi je však patrný. Například mezi povinnosti jáhna, který byl původním povoláním učitel, patří ve velkém rozsahu výuka náboženství. Mezi povinnosti jiného jáhna patří návštěvy domova důchodců. Také poměrně vysoký počet kázání jáhna pro farnost, někdy až šest kázání za týden, lze chápat jako autentickou jáhenskou službu. V závěru úvodníku je odcitována část LG 29. Kromě „konvenční citace“ co všechno jáhen může, je zde také jedna věta o liturgické, kazatelské a charitativní službě jáhna.
V Katolickém týdeníku se objevil také článek Josefa Paly, který měl více přiblížit jednak to, jak je jáhenství chápáno teologicky, jednak situaci kolem jáhnů v ČR. Příspěvek podává základní a srozumitelný přehled toho co o jáhenství učí církevní dokumenty, a jak a kde se o něm vyjadřuje kanonické právo. V článku je zajímavý návrh nepoužívat termín stálé nebo trvalé jáhenství, ale výraz jáhenství doživotní. Autor s ním chce vyjádřit skutečnost, že u většiny jáhnů nejde o přípravu na kněžství-presbyterství, ale o autentickou a samostatnou službu v církvi. V závěrečné periodizaci, která se snaží popsat, jak se v u nás měnil přístup ke svěcení jáhnů, chybí skutečnost, že řada jáhnů přijala tajné svěcení v cizině jako ženatí mužové a otcové rodin. Článek se v této souvislosti zmiňuje jen o tajných řeholnících.
Dva z jáhnů také poskytli redakci své osobní svědectví, jak se k jáhenské službě dostali a jak ji prožívají. Z jejich svědectví byly připraveny dva články. Podstatným přínosem je, že se oba vedle práce pro farnost věnují také a především diakonii. F. Kubenka působící v Rožnově pod Radhoštěm má na starosti především nemocné, K. Stádník působící v Praze zase důchodce. Oba jáhni vidí těžiště své práce právě zde. Pastorační péče o nemocné a důchodce je pro ně základním způsobem hlásání evangelia životem a službou.
V tomto smyslu je také velkým přínosem pro správné chápání jáhenské služby krátký sloupek jáhna českobudějovické diecéze Jaroslava M. Kašparů. Pomoc ve farní pastoraci, kterou tolik jáhnů u nás vykonává, vidí jako autentickou a důležitou, zároveň však dodává:
„(...) úkol jáhna je v převážné části mimo službu v sakrálním prostoru. Byl povolán ke službě nemocným, lidem na okraji společnosti, hledajícím a bloudícím ve světě a v církvi. Byl posvěcen ke službě opuštěným, bezbranným a bezradným. (...) Jeho dalmatikou mají být i dělnické montérky nebo lékařský plášť.“
Srovnání chápání jáhenství ve Francii a České republice
V roce 2000 odvysílala Česká televize dokument nazvaný Jáhnové. Film byl zaměřen na jáhenskou službu v České republice a ve Francii. Vystoupilo v něm šest francouzských jáhnů (dělnický předák, lékař, odborář, policejní trenér, vychovatel na odborném učilišti, vyučující na konzervatoři), a čtyři jáhni čeští (administrátor farnosti, armádní důstojník, důchodce, lékař).
Ve Francii těží jáhenská služba ze dvou velkých zkušeností. Ty ve filmu představil biskup diecéze Clermont-Fernand H. Simon. Jednak v době druhé světové války kněží-presbyteři působící v koncentračních táborech shledali, že slouží spíše službou jáhenskou. Proto hned po válce navrhli obnovení jáhenství jako samostatného stavu v církvi. Dále především v 70. letech prodělala francouzská katolická církev velkou zkušenost s dělnickými kněžími. Jáhenská služba je proto ve Francii velmi podobná někdejší službě dělnických kněží.
Zdá se však, že jáhenství umožnilo, díky svému původnímu celocírkevnímu charakteru, chápat tuto službu ve větší šíři. Jáhnové tedy mají civilní zaměstnání, ale nejedná se vždy o zaměstnání přímo v dělnické profesi nebo v některé nepopulární profesi. Snad jedinou výjimkou byl jáhen pracující jako vychovatel. Zdá se, že u práce tohoto druhu se vždy stírá rozdíl světskou a církevní profesí. V tomto případě lze jistě těžko oddělit výchovu a diakonii, a výsledkem je služba podobná službě kaplanské. Vedle civilní práce a práce ve farnosti pracují také jáhni v dobrovolné službě. Jáhen, který je civilním zaměstnáním policejní trenér, například organizuje volnočasové aktivity pro děti. Jak poznamenal, chápe tuto svou službu jako to, že v něm, jako v jáhnovi, je církev přítomna mezi ohroženou mládeží. Jáhnové také chápou svou službu jako uskutečňování evangelia. Když se žáci v učilišti učí, místo obvyklého nicnedělání, znamená to podle jejich vychovatele – jáhna, totéž, jako když v Lukášově evangeliu stojí, že chromí chodí a hluší slyší.
Jáhni z českých a moravských diecézích nebyli v dokumentu zřejmě vybráni zcela reprezentativně. V současné době totiž mnoho jáhnů pracuje v církvi profesionálně. A řada z nich ve farní pastoraci. Film je prezentoval, až na jednoho, velice podobně jako jáhny francouzské. Tedy jako pracující v civilním zaměstnání. Nicméně bylo patrné, že v České republice je jáhenská služba poněkud odlišná. Civilní zaměstnání jáhnů vystupujících v dokumentu bylo vždy takové, že mělo k diakonii nebo k církvi obecně poměrně hodně blízko. Jedním z principů, na kterých tato služba stojí, je zprostředkování. Jak řekl jeden z českých jáhnů, jáhenská služba mj. spočívá v zprostředkování kontaktu různých lidí s církví nebo přímo s konkrétním farářem.
Velmi zajímavý byl postřeh biskupa H. Simona, který připomněl, že obnovená jáhenská služba se v církvi ujala poněkud jinak, než jak zamýšlel koncil. Počítalo se totiž s tím, že jáhni najdou uplatnění především v misiích. Přitom se však opravdová jáhenská služba rozvíjí především v sekularizovaném západním světě. Celý dokument potom velice dobře ukazoval to, co bylo shrnuto v závěrečné větě redaktora. A sice, že „v jáhenské službě skutečně našla církev nový způsob, jak podat světu ruku.“
Současné způsoby zapojení jáhnů v pastoraci
Pro potřeby této diplomové práce jsem provedl mezi jáhny české a moravské církevní provincie průzkum, který měl zmapovat současné způsoby, jakými jsou jáhni zapojeni do služby církve, a konkrétně do pastorace. S jáhny jsem hovořil o sedmi základních tématech , která se jáhenské služby týkají. Pokud to bylo vhodné a okolnosti to dovolovaly, jednotlivá témata jsme v konkrétních případech různě rozváděli. Kromě sedmi základních otázek měli také jáhni odpovědět na otázku, zda by za určité změny okolností přijali kněžské svěcení. Odpovědi na tuto otázku totiž poměrně výstižně ukazují, jak sami jáhni chápou svou službu. Poslední dvě otázky se týkaly návrhu změn v oblasti pastorační služby jáhnů. Proto budou odpovědi na ně prezentovány až v závěrečné kapitole.
Spolupráce s jáhny probíhala velice dobře. Dá se říci, že byli potěšeni, že je o jejich službu a práci nějaký hlubší zájem. Tento fakt už sám mnoho vypovídá o tom, jak je služba jáhnů přijímána v české a moravské katolické církvi. Následující podkapitoly budou odpovídat jednotlivým tématům, o kterých jsem s jáhny hovořil. Vzhledem k tomu, že šlo často i o informace částečně důvěrného charakteru, např. co se týká finančního ohodnocení služby jáhnů, budu se vyhýbat jakýmkoliv výpovědím, které by mohly jáhny, kteří se zúčastnili průzkumu, nějakým způsobem zdiskreditovat. Ze stejného důvodu budu podobně hovořit i o tématech, které při rozhovorech otevřeli někteří z jáhnů. Tato témata, pokud je lze použít, zařazuji pod některé ze sedmi základních témat, kterému nejlépe odpovídá.
Motivy, které vedly k přijetí jáhenství
Obecně lze stanovit čtyři skupiny motivů, které jáhny zapojené v průzkumu vedly k přijetí jáhenského svěcení. Rozdělením na čtyři okruhy není vyloučeno, že by jednotlivé motivy spolu nesouvisely, nebo se nějakým způsobem neprolínaly. Poměrně velká část jáhnů našla svou skutečnou identitu až po svěcení. To souvisí s rozvojem jáhenství v Čechách a na Moravě, který je teprve na začátku. Někteří z jáhnů právě proto mluví o tom, že jejich vlastní motivace k jáhenství se stále mění; mají také obavy, že u nich nejde o povolání, ale například pouze o vlastní touhu nebo i výmysl. Jiní ovšem mluví o povolání, na které neměly jejich představy o vlastním životě vliv.
1. Motivací k přijetí jáhenství byla touha prohloubit, rozvinout nebo upevnit svou službu církvi. Muž, který s tímto postojem vstupoval do jáhenství, většinou působil ve farnosti jako mimořádný přisluhovatel svatého přijímání, méně také jako katecheta ap. V těchto případech někdy existoval „mezistupeň“, kdy kandidát jáhenství nejprve pracoval jako pastorační asistent a teprve později přijal jáhenské svěcení. Po svěcení se situace vyvíjela dvěma základními směry. Buď nový jáhen zůstal prakticky nadále tím, čím byl ve farnosti před svěcením. A to zvláště pokud ve farnosti působil především v liturgii. Nebo u něho došlo k určitému vývoji, který jáhni popisují jako uvědomění si hodnoty jáhenství a uvědomění si smysluplnosti jáhenství jako samostatného svěcení.
2. Jiným motivem je touha po kněžství, v presbyterském slova smyslu. Jde často jáhny, kteří byli vyloučeni ze semináře z politických důvodů v 50. letech nebo v době normalizace. Jáhni, kteří vstupovali s tímto motivem do jáhenství, nepopírají že jde o „nahrážku za kněžství“. I když zde často dochází k sakrmanetalizaci a liturgizaci jáhenství, kdy se jáhen snaží vykonávat svou službu tak, aby byla co nejvíc podobná kněžské-presbyterské, jsou také jáhni, kteří i přes pocit stálého povolání ke kněžství objevili hodnotu samostatné jáhenské služby. Tito jáhni nevylučují, že by přijali kněžské svěcení, například kdyby byl zdobrovolněn celibát, zároveň se však plně a zodpovědně věnují diakonii.
Patří sem však také jáhni, kteří se připravovali na tajné kněžské-presbyterské svěcení. Buď však stačili přijmout jen jáhenské svěcení, nebo na ně ani nestačili dokončit přípravu, a vše přerušila revoluce v r. 1989. Po tom, co už šlo teologii oficiálně studovat, byli vysvěceni buď sub conditione, pokud byly pochybnosti ohledně tajného svěcení, nebo byli řádně vysvěceni pokud dokončili formaci, kterou revoluce přerušila.
3. Významným motivem je rozhodnutí se pro jáhenství jako takové. Většinou se objevuje tento motiv u mužů, kteří byli nějakým způsobem teologicky vzdělaní a měli určitou představu o tom, jak by mělo jáhenství vypadat. Ovšem spíše než přímá diakonie byla motivem diakonie pro církev. To znamená, že například chtěli pomoci vlastní farnosti, ovšem jako jáhni, na jako u motivu pod bodem 1. Nebo že pracovali v církvi jako úředníci konzistoře nebo katecheté a svou práci už brali jako diakonii pro církev a chtěli tuto službu podpořit a rozvinout svěcením ke službě. Do této kategorie patří také jáhni, kteří se v civilním zaměstnání věnovali přímo diakonii. Například když jako zaměstnanci nemocnice přinášeli svaté přijímání nemocným. V době socialistické republiky se totiž nemocnice této pastorační službě církve často bránily. Patří sem i ti z jáhnů, kteří byli například natolik zaskočeni nějakou sociální nespravedlností, že začali uvažovat o tom, jak by mohli pomoci, až dospěli k jáhenské službě.
4. Zvláštním případem, ovšem ne zcela ojedinělým, je skutečnost, že u některých jáhnů přišlo povolání jakoby „zvenčí“. Většinou farář kvůli stáří nebo nemoci navrhl vhodnému laikovi ve farnosti, např. pokud ze zájmu studoval teologii, aby mu pomohl s péčí o farnost. Dokonce řeholník bývalý farář, který odcházel po r. 1990 z farní správy zpět do řádu, sehnal pro diecézi za sebe jako náhradu laika, kterému navrhl, aby se stal jáhnem a převzal uprázdněnou farnost. Podobnou roli jako farář sehrála také u jednoho z jáhnů manželka, která mu o jáhenství řekla: „To je něco pro tebe, tomu by ses měl věnovat.“
Náplň jáhenské služby
Zde záleželo na okolnostech, zda jáhen vykonává stále své původní civilní zaměstnání, nebo s přijetím svěcení změnil zaměstnání a stal se výlučně zaměstnancem církve, např. administrátorem farnosti. Termíny, kterými jsou nadepsány jednotlivé způsoby realizace jáhenské služby v pastoraci, jsou vytvořeny uměle, a to tak, aby co nejlépe popisovaly konkrétní způsob služby. Současné způsoby použití jáhenské služby v církvi můžeme rozdělit na dvě základní kategorie: podle pracovního vztahu jáhna k farnosti a podle pracovního vztahu jáhna k církvi jako celku. Pracovní vztah jáhna k farnosti se může uskutečňovat dvěma základními způsoby:
1. Jáhen – administrátor farnosti:
Podle současného kanonického práva může být jáhnovi svěřena péče o farnost nebo farnosti s tím, že je službou pro tyto farnosti pověřen také kněz-presbyter, který v nich vykonává především svátostnou službu (slavení eucharistie a svátosti smíření) a povinnosti faráře, které nelze na jáhna převést. Kodex mluví výslovně o tom, že jáhnovi je svěřena účast na pastorační péči o farnost a že pověřený kněz řídí pastorační péči.
Skutečná situace je však často jiná. Kněz-presbyter i jáhen mají každý na starosti velké území, které čítá hned několik původních, nikdy nezrušených farností, které jsou často spravované excurendo již několik desítek let. Kněz-presbyter je však z hlediska kanonického práva farářem na celém území. Ovšem takový farář je potom natolik vytížen prací pro jemu přímo svěřené farnosti, že nemá čas řídit oba „bloky farností“, a jáhen se o ten, který mu byl přímo svěřen, stará sám. Tedy nemá podíl na pastorační službě, ale pracuje prakticky nezávisle. Farář ve farnosti nebo farnostech spravovaných jáhnem stačí pouze vysluhovat svátosti smíření a eucharistie. Z tohoto nejasného stavu často pramení řada napětí mezi farářem a jáhnem. Farář totiž pastoraci ve farnosti svěřené jáhnovi neřídí. A to ve smyslu slova řídit: tedy dávat obecné pokyny pracovníkům pracujícím samostatně. Buď tedy ve farnosti jen vysluhuje svátosti, což je mnohem častější, nebo zasahuje do pastorační činnosti nad rámec smyslu k. 517.2, což jsou spíše jednotlivé výjimky. Vzájemné kompetence, které by zřejmě mělo řešit partikulární právo v provincii nebo diecézi, nejsou nijak popsány nebo stanoveny. Více pozornosti tomuto tématu bude věnováno ve čtvrté kapitole.
2. Jáhen – farní vikář:
Někteří z jáhnů jsou ustanovováni biskupy k jáhenské službě pro určitou farnost nebo i vikariát, resp. děkanát. Smyslem tohoto ustanovení je pomáhat faráři při správě farnosti nebo farností. Především takto pracují jáhni s civilním povoláním, kteří jako administrátoři působí jen výjimečně. V tomto případě, i když jáhen v mnohém zastupuje farního vikáře , lze říci, že jde o autentickou jáhenskou službu. Jáhen má totiž sice v různé míře, ale přece, na starosti diakonickou práci ve farnosti. Jáhni tak bývají také často ustanovování jako administrátor in materialibus. To znamená, že mají prakticky plně na starosti péči o hmotnou stránku farnosti. Administrativní práce patří také k řádné jáhenské službě. Vedle toho se však věnují také pastoraci. Pokud je jáhen ustanoven pro vikariát nebo děkanát, znamená to, že pomáhá ve více farnostech, které nepatří pod jednoho faráře. Způsob jakým pracují v těchto farnostech upravuje jejich dekret. V zásadě jde opět o práci podobnou té, kterou předepisuje kanonické právo farním vikářům. Pokud je jáhen ustanoven pro farnosti spravované různými faráři vede to často ke střetu zájmů mezi těmito farnostmi. Dochází však také k problémům opačného charakteru, kdy o jáhna není ve vikariátu nebo v sousedních farnostech ze strany farářů zájem. Nicméně tato služba jáhna, který má v popisu práce především příležitostné zastupování hned několika nepřítomných nebo nemocných farářů není celkově šťastná, protože silně popírá autenticitu jáhenství.
Zcela novým řešením je následující konkrétní ustanovení: Jáhen byl nejprve ustanoven k jáhenské službě při kostele, u kterého je pouze duchovní správa, která je svěřená rektorovi. Později byl jáhnovi změněn dekret na rektor in materialibus. Jedná se zde o zřetelný posun v chápání jáhenské služby. Administrátor farnosti totiž pouze zastupuje neobsazený úřad faráře , zatímco rektor kostela je prakticky samostatným duchovním. Takže jáhen má podíl na plném úřadu, ne na zástupném nebo provizorním.
Dále můžeme způsob pastoračního využití jáhnů rozdělit podle toho, v jakém pracovním vztahu jsou vzhledem k církvi. Jáhen však také zároveň vždy spadá do jedné z předchozích dvou kategorií. Vždy je totiž v nějakém vztahu k určité farnosti. Jaký je stav zapojení jáhnů do jednotlivých typů pastorace a služby měl zjistit druhý průzkum provedený pro tuto práci. Byly v něm dotázány kurie všech biskupství, včetně Apoštolského exarchátu. Jednotlivé služby jáhnů se samozřejmě různě prolínají. To znamená, že celkový počet jáhnů v diecézi neodpovídá prostému součtu počtu jáhnů v jednotlivých druzích služby.
Z poměrně velkého množství informací můžeme provést zmíněné rozdělení práce jáhnů podle vztahu jejich práce ke službě církve:
a) Jáhen – profesionální pastorační pracovník
Jedná se o jáhny, kteří, jak už bylo zmíněno, různými způsoby profesionálně vypomáhají ve farní pastoraci nebo jsou přímo administrátory farností na základě CIC k. 517.2. Zajímavé je, že s farní pastorací pomáhá více jáhnů v Čechách než na Moravě. Naopak je pochopitelné, že počet jáhnů – administrátorů je v Čechách samozřejmě větší než na Moravě. Tuto službu zná z přímé zkušenosti na Moravě zatím jen diecéze Ostravsko-Opavská. V české provincii už jáhnové spravují farnosti ve všech diecézích. Zajímavá je situace v diecézi České Budějovice, kde administruje farnosti již osm jáhnů, což je prakticky polovina všech jáhnů diecéze. Celkem 19 jáhnů z obou provincií působí v pastoraci diakonické. To znamená například v domovech důchodců, věznicích, atp. Jsou zde započítání ale pouze ti, kteří jsou k této službě nějakým způsobem řádně ustanoveni. Jde o 14% z celkového počtu jáhnů, což je dost nízké číslo. I pokud připočteme 6% jáhnů pracujících v Katolické Charitě, nezískáme ani číslo odpovídající čtvrtině počtu jáhnů z obou provincií.
b) Jáhen – dobrovolný pastorační pracovník
Celkově jde přibližně o třetinu jáhnů, kteří mají civilní zaměstnání, vedle kterého se věnují pastorační službě ve farnosti, ze které pocházejí, nebo také diakonii, např. v městské charitě. Nejsou vyloučeny ani kombinace. Tedy, že vedle svého civilního zaměstnání, má jáhen povinnosti jak ve farnosti, tak v diakonii. Je také možné, že dobrovolná je jen jedna ze služeb a za druhou je i částečně placen. Nejčastěji však jde v této kategorii o případ, kdy je jáhen pouze v dobrovolné službě farnosti. Jáhni v této službě se ovšem dostávají do problematických situací. Často totiž vykonávají službu na úkor svého civilního zaměstnání, což se většinou projeví na jejich platu. Důsledky potom nese zejména rodina jáhna. Z toho je patrné, že nařízení kanonického práva o tom, že jáhen pracující v civilním zaměstnání má hradit své životní náklady pouze z civilního platu , není zcela na místě. Nebo naopak, že na jáhna jsou kladeny nároky, které tento předpis vůbec nezvažuje. Je také třeba připomenout, že rodina často nese nejen následky snížení platu, ale také takové skutečnosti jako nepřítomnost otce nebo jeho únavu, plynoucí z množství práce. Tento stav nenaplňuje ideál sociálního učení katolické církve, resp. tzv. sociální etiky. A sami jáhni na tento bolestivý rozpor mezi naukou a praxí církve často poukazují. Výjimkou je, když jáhni například dostávají základní příspěvek ke svému platu, je jedno zda civilnímu nebo církevnímu, nebo když jsou v církví zaměstnáni minimálně na různě velký částečný úvazek. Předpisy Kongregace pro klérus si jsou vědomy rozdílných životních situací jáhnů v různých částech světa, a proto na tento problém pamatují a vyzývají biskupy, aby v rámci partikulárního práva tento problém řešily přímo farnosti, které by ze svých zdrojů měly vyrovnat civilní plat jáhna.
c) Jáhen – zaměstnanec církve mimo pastoraci
Řada jáhnů, asi třetina, je zaměstnána jako úředníci konzistoří, například na takových místech jako biskupští sekretáři nebo ceremonáři, ekonomové diecéze, stavební technici, atd. V moravské církevní provincii potom také jako vedoucí oddělení pro trvalé jáhny. Několik jáhnů pracuje jako úředníci pro některé řády nebo kongregace, nebo pracují v jimi zřízených organizacích a zařízeních. Vždy však také patří i do jedné z předešlých dvou kategorií. To znamená, že buď pracují v některé z církevních institucí, kde se nevěnují pastoraci nebo diakonii, ale administrativě, ale zároveň jsou i ve farní pastoraci, většinou ve své domácí farnosti. Pro farnost potom pracují buď zcela dobrovolně a nebo na částečný, ale i celý úvazek.
Vztah mezi civilním zaměstnáním a jáhenstvím
Civilním zaměstnáním jáhna se rozumí takové zaměstnání, které nemá žádný vztah k pastoraci ve farnosti nebo k diakonii, jinak řešeno, které nemá žádný vztah k církevní službě jáhna. Zaměstnání jáhnů, kteří pracují jako zaměstnanci církve nebo jako zaměstnanci organizací, kam byli církví vyslání (vězeňská služba), zde není chápáno jako civilní. Pokud však jáhen pracuje například jako lékař a veškerá jeho pastorační služba v nemocnici je dobrovolná, jde o civilní zaměstnání. Ať už civilní zaměstnání jáhni po svěcení opustili nebo v něm setrvali, vnímají takto nabyté zkušenosti jako přínosné pro jáhenskou službu; je jedno zda ve farnosti nebo v diakonii. V neposlední řadě umožňují takové zkušenosti jáhnům pracujícím profesionálně získat např. soukromým podnikáním prostředky pro lepší zajištění rodiny.
Problematičtější však je již zmiňovaný konflikt mezi civilním zaměstnáním a dobrovolnou službou v pastoraci. Jáhen je totiž vždy nějakým způsobem zapojen do práce ve farnosti, což při současném stavu a systému farní správy na něj často klade přemrštěné nároky. Pokud je jeho civilní zaměstnání dobře platově ohodnoceno, nevzniká problém, protože i při srážkách z platu je příjem pro rodinu jáhna dostatečný. Existují také zaměstnání s předepsanou dobou volna, která bývají zároveň dobře finančně ohodnocena. Jáhni, kteří je vykonávají, tyto problémy nepociťují. Pokud tomu tak není, jáhen musí stále volit mezi zodpovědností vůči rodině, zodpovědností vůči farnosti, zodpovědností vůči diakonii a také zodpovědností vůči své civilní profesi. Logicky se nabízí jako řešení zaměstnání jáhna ve farnosti na částečný úvazek, aby mu byly problémy nějakým způsobem kompenzovány. V praxi však některým jáhnům není ani proplácen benzin, který projedou při pastorační službě pro farnost ve vlastním voze.
Není známo, že by se kvůli své práci pro církev jáhen dostal do problémů v civilním zaměstnání. Tedy že by například došlo k nějaké diskriminaci nebo k ukončení pracovního poměru, jen proto, že jde o svěceného služebníka církve.
Způsoby, jakými věřící přijímají jáhna ve farnosti
Postoje věřících k jáhnovi se v jednotlivých farnostech velice liší. Záleží na tom, zda jde o farnost ve větším městě nebo o farnost venkovskou; zda po přijetí jáhenství zůstává jáhen ve farnosti kde žije nebo zda jáhen přichází do nové farnosti.
Jáhnové jsou podle svého vlastního názoru někdy přijímáni ve farnosti, kde žili dlouho před svěcením, zcela bez problémů, jindy naopak jáhen přijat není, což se potom projevuje i na vztahu farnosti k rodině. Pro děti jáhna může jít o nepříjemnou zkušenost v přirozených vztazích se svými vrstevníky. Podobně se může farní společenství chovat k jáhnovi, který do něj už jako jáhen vstupuje.
Pokud je jáhen administrátorem farnosti, jsou často věřící „rádi, že tam někoho mají“. Jindy je oceňován přínos jáhna jako někoho, kdo může v pozitivním smyslu nabídnout něco jiného než farář. Jáhni často slýchají jako uznání své práce, přístupu ap. věty typu: „Vy jste normální člověk, ne jako farář.“ Většinou proto, že mají zkušenosti z manželství a rodičovství, ale také kvůli jejich zkušenostem z civilního zaměstnání. V neposlední řadě je oceňována diakonická funkce jáhna. Například farník, kterému zemřel otec, napsal do farního věstníku poděkování jáhnovi za to, jak jeho otce doprovázel před smrtí. Svým poděkováním chtěl ale také vyjádřit radost nad tím, že ve farnosti je někdo, kdo má diakonickou práci na starosti.
Tragické je, pokud jáhen není přijímán ani věřícími ani farářem. Když jde přitom o jáhna pracujícího zároveň v diakonii, kde jej jeho služba úspěšná, vyznívá celá situace velice paradoxně. Zdůrazňuji zde, že nejde o ojedinělý případ! Prakticky stejné je, pokud je jáhen jen trpěn, například proto, že z kvůli nedostatku kněží nemůže mít farnost farního vikáře.
Z uvedených příkladů vyplývá, že nelze způsob přijímání jáhnů ve farnostech českých a moravských diecézí nějak kategorizovat. Můžeme však stanovit alespoň dva obecně platící principy:
1. Pokud jáhen slouží ve farnosti kde žil i před svěcením, je způsob přijetí věřícími závislý především na tom, jaké měli s jáhnem a jeho rodinou vztahy před svěcením.
2. Pokud jáhen přichází do farnosti, kde má působit, až po vysvěcení, jde o obdobnou situaci, jako když do farnosti přichází nový farář. Situace je však problematičtější v tom, že ne v každé farnosti je hned od začátku služba jáhna pro farníky nějakým způsobem pochopitelná. Není totiž neobvyklé, že věřícím není služba jáhna známa, nebo že nevědí, že jáhenství není jen příprava na kněžství. S těmito postoji se jáhni setkávali nejen na počátku 90. let, ale setkávají se s nimi dodnes.
Jáhen však nikdy není farníkům lhostejný. Vždy vzbuzuje pozitivní nebo negativní reakce a postoje. Někdy je vnímán také jako neúplný nebo nedostudovaný kněz-presbyter. Vzhledem ke krátkému trvání veřejné jáhenské služby a malému počtu jáhnů musí každý jáhen nějakým způsobem nabourávat zaběhnuté představy. Vztah k jáhnovi se většinou vyvíjí a to spíš směrem pozitivním než negativním. Tak už byl v některých farnostech jáhen přijat, a jeho služba je oceňována, i když byl původně vztah farnosti k jáhnovi podstatně problematičtější. Závěrem je třeba připomenout, že jáhni působící v diakonii (např.: Charita, vězení) mají někdy lepší zkušenosti s přijetím v tomto prostředí, a to zejména od nevěřících lidí, než s přijetím ve farnostech od věřících. Ve farnostech také v mnohém závisí přijetí jáhna farníky na tom, jak je jáhen podporován ze strany faráře. Řada jáhnů to vidí jako nejdůležitější v celém vztahu s farníky.
Způsob, jakým probíhá spolupráce s nadřízeným knězem
Vzhledem k tomu, že jáhni působí ve farnostech, mají vždy nějakého nadřízeného faráře, administrátora, ap. Pokud však působí v diakonii existuje někdy i opak. Tedy že jáhen koordinuje práci kněží-presbyterů zapojených v konkrétní diakonické službě církve!
Ve farnostech se kvalita spolupráce opět liší farnost od farnosti. Není možné ani nějak objektivně stanovit, zda jsou jáhni přijímáni spíše staršími nebo mladšími presbytery. Existuje snad určitý trend postupného přijímání jáhna ze strany presbytera. Tento trend je pozorovatelný většinou u starších presbyterů. Dá se však usuzovat na to, že velký vliv hraje přetíženost farářů, kteří nakonec přece jen přijmou službu někoho dalšího, i když není kněz, a s postupem doby i dokáží tuto službu ocenit. Rozhodující zde podle jáhnů je zřejmě skutečnost, že jáhen je svěcený služebník církve, na rozdíl např. od laika–pastoračního asistenta.
Popsatelný rozdíl není také mezi diecézními a řeholními presbytery. Mezi řeholníky se přístupy také velice různí. Například řád nebo kongregace, kteří jáhna zaměstnávají jako úředníka nebo pracovníka, respektuje jeho zvláštní službu v církvi, a navíc jáhna určitým specifickým způsobem přijímá ve svém společenství. Někteří z jáhnů patří také do třetích řádů nebo mezi spolupracovníky kongregace, takže jsou spojeni s řádem nebo kongregací, kteří je zaměstnávají i takto. Existují také případy, kdy jáhen spolupracuje s řeholníky při správě farností. V konkrétní podobě, se kterou jsem se setkal, by bylo lépe napsat, že má spolupracovat s řeholníky při správě farností. Ze strany řeholníků je totiž prakticky nulový zájem o službu jáhna. Resp. je zájem pouze při slavnostní liturgii, takže veškerá spolupráce sestává z vysluhování svátosti smíření a eucharistie ve farnosti, kterou jáhen přímo spravuje.
Zájem pouze o liturgickou službu jáhna je sám o sobě velice zajímavým fenoménem. Jde v zásadě o to, že liturgie jako drama při zapojením jáhna vyznívá lépe než bez něj. Často se tedy jáhnům stává, že je po nich požadováno, aby byli oblečeni v pěkné dalmatice, nesli evangeliář, slavnostně četli perikopu z evangelia, zpívali výzvy, okuřovali, podávali svaté přijímaní. Připomínám, že v takovém případě naopak vůbec není zvažována otázka případného kázání jáhna. Sami jáhni většinou používají pro tuto svou službu termín: „lepší ministranti“. Jakkoliv zní toto slovní spojení neodborně, je třeba vzhledem k popsanému trendu říci že jde o autentický teminus technicus. Na první pohled vyznívá tento trend celkem negativně, a v mnoha případech tomu tak skutečně je. Je také ovšem pravda, že především starší faráři dokázali právě touto cestou navázat k jáhnovi lepší vztah.
Jáhni žijící v celibátu
Koncil počítal celkem logicky také s tím, že jáhnové mohou žít i v celibátu. V českých a moravských diecézích pracuje 13 jáhnů žijících v celibátu. Manželství není a nemůže být podmínka pro přijetí jáhenského svěcení. Těmto jáhnům je často kladena otázka, proč, když žijí v celibátu, nechtějí být knězem-presbyterem. Ovšem taková otázka má kořeny jednak v naprosto základním nepochopení svátosti svěcení, přesněji svátosti kněžství a svátosti jáhenství, jednak hlavně v degradaci jáhenství na „kněžství pro ženaté“.
Pokud je jáhenství samostatným svěcením, není a nemůže být chápáno jako průchod ke kněžství. Proto ti, kdo se rozhodli pro celibát a pro jáhenství, jsou stejně jáhny jako jáhnové ženatí. Těmto jáhnům jde také o jáhenství, tedy o službu potřebným, ne o celibát nebo manželství. Proto jáhnové žijící v celibátu nemají být nějakou raritou, stejně jako ovdovělí jáhnové nemají být svěceni na kněze. Jáhnové žijící v celibátu právě nejvíce přispívají k rozvoji jáhenství jako samostatného stupně. Protože ukazují, že délka existence samostatného jáhenství v církvi není závislá na době trvání předpisu celibátu pro kněze, ale že jáhenství samo o sobě má stejně vysokou hodnotu nebo smysl jako kněžství.
Jáhenská povolání
Kromě uvedeného průzkumu mezi jáhny byl také proveden průzkum mezi studenty denního studia teologie, kteří nejsou kandidáty kněží. Průzkum proběhl v Olomouci na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého mezi studenty oboru Teologie a v Českých Budějovicích na Teologické fakultě Jihočeské Univerzity mezi studenty oborů Teologie a Pastoračně-sociální asistent. Průzkum provedený formou dotazníku měl zjistit: zda studenti uvažují o jáhenské službě, zda o ní uvažují proto, že nechtějí kvůli předpisu celibátu nebo kvůli způsobu formace přijmout kněžské-presbyterské svěcení, dále zda by studenti uvažující o jáhenství chtěli svěcení přijmout dříve než v 35 letech. V poslední otázce měli studenti možnost prezentovat představy o své případné jáhenské službě. Z obou fakult odpovídalo 34 studentů, z celkového počtu 76 studentů.
Bylo zřetelné, že většina studentů denního studia teologie o jáhenství neuvažuje (celkem 46%). Toto číslo není nijak tragické vzhledem k tomu, že laiků bude v církvi vždy více než svěcených služebníků, resp. jáhnů. Mohou v něm být také studenti, kteří se zatím nerozhodli pro kněžství a studují teologii jako laici. Z tohoto pohledu se počet těch, kdo o stálém jáhenství uvažují, jeví jako poměrně vysoký (celkem 36%). Z reflexí od respondentů, které se objevili v odpovědích na čtvrtou otázku, je patrné, že mnozí o jáhenství vůbec neuvažovali, a poprvé se nad touto možností své životní dráhy zamysleli až při vyplňování dotazníku. Necelá čtvrtina respondentů je však pro stálé jáhenství rozhodnuta (21%). To je poměrně vysoké číslo.
Ostatní otázky z dotazníku jsou vyhodnoceny u těch, kdo odpověděli ano nebo spíše ano na první otázku.
Je poznat, že většina studentů o jáhenství uvažuje kvůli předpisu celibátu. Pokud by byl celibát dobrovolný, rozhodli by se pravděpodobně pro kněžství. Tuto skutečnost dokresluje i další tabulka, která ukazuje, že studenti by rádi nastoupili do pastorace hned po ukončení studia a formace, a to jako svěcení služebníci.
Uvedená čísla ukazují, že i mezi denními studenty teologie panuje zkreslený pohled na jáhenskou službu. Pravděpodobnější však je, že jáhenství chápou jen jako nahrážku za kněžství, které nechtějí přijmout s předpisem celibátu. Ovšem takto k jáhenství přistupovala zpočátku i řada současných jáhnů, a mnoho z nich po vysvěcení svůj názor změnilo. Jak ukázal průzkum mezi jáhny, nyní chápou svou službu jako autentickou a další svěcení by často už ani přijmout nechtěli.
Vztah studentů denního studia k jáhenství mají popsat také jejich odpovědi na čtvrtou otázku. Tam měli studenti vlastními slovy vyjádřit, jak by si svou vlastní jáhenskou službu představovali. Tedy co by chtěli jako jáhni dělat. Většina odpovědí potvrzuje závěry z předešlých dvou tabulek. Tedy, že by se studenti chtěli jako jáhni věnovat především farní pastoraci, liturgii, péči o farnosti bez kněze. Více už k jáhenské službě patří příprava na svátosti, kterou by chtěli studenti v poměrně hodně případech vykonávat. Výjimečně byla zmíněna evangelizace (jednou), dále péče o mládež (dvakrát), služba v nemocnici (jednou), tedy práce, které mají více diakonický charakter.
Někteří ze studentů, zvláště ti, kteří odpověděli na první otázku spíše ne, také odpověděli i na další otázky. Krátký přehled jejich odpovědí je zde pouze pro dokreslení. Je totiž zajímavé, že jejich představy o práci jáhna měly k naplňování diakonie mnohem blíže, než představy těch, kdo o jáhenství více uvažují. V odpovědi na otázku o přijetí dalšího svěcení odpovídali spíše záporně, a jáhenské svěcení by případně také přijali raději hned po skončení přípravy, ale často také nebyli v této otázce rozhodnuti. Jáhenskou službu vidí několikrát v péči o sociálně slabé nebo potřebné, dále ve službě v nemocnicích, evangelizaci a také při vzdělávání – katecheze dospělých. Služba ve farnosti se objevuje jen výjimečně. Paradoxně tedy mají tito studenti o jáhenské službě přesnější představy než ti, kdo svůj zájem o jáhenství jasně vyjádřili. Vhodné profilaci jáhenské služby, o které bude více pojednáno v následující kapitole, by jako jáhni tedy spíše přispěli tito studenti.
Zamyšlení nad situací jáhenské služby
V první části předešlé kapitoly byly nastíněny některé důležité problémy, se kterými se potýká dnešní svět. Nyní je na místě se v tomto kontextu zamyslet přímo nad dnešním pojetím jáhenské služby v české katolické církvi. Jáhenství je zcela jiný způsob, skrze který přichází Kristus – Spasitel ve své církvi do světa. Zatímco v presbyterské službě jde především o budování křesťanské obce, skrze službu vedení a skrze slavení svátostí a zejména eucharistie, jáhenská služba směřuje z těchto obcí ven, směrem k těm, kteří potřebují pomoc v nejširším slova smyslu. Jáhenství však není receptem nebo lékem, který má církev aplikovat do světa, aby byl spasen. Jáhenství je „jen“ aplikací jedné z realizačních forem nebo funkcí církve: diakonie. Proto má i diakonická práce jáhnů jen omezený rozsah a dosah. Jáhenské poslání bylo v předešlé kapitole kvalifikováno jako služba v církvi, která má za úkol péči o spravedlnost, lidskou důstojnost, svobodu ap. Zvláště pro české prostředí je potom typické, že se tyto a podobné hodnoty utvářejí prostřednictvím malých skutků. A tato skutečnost platí i v české církvi.
To jsou dva základní mantinely, mezi kterými by se jáhenská služba měla realizovat. Jednak je nutné si uvědomovat, že jáhenství je realizací diakonie, jednak je nutné pamatovat na daná kulturní omezení, která se v našem případě celkem kryjí s omezeným rozsahem a dosahem působení každého konkrétního člověka, konkrétně jáhna. V důsledku to znamená, že sami jáhni by tyto hranice neměli překračovat, jak se někdy bohužel děje. Ale také, že by neměli být k jejich překračování nuceni, což se děje často více, když jsou jáhni ustanovováni jako administrátoři farností.
V první kapitole bylo popsáno, že jáhenství je samostatným uskutečňováním služebného kněžství. Z předešlého se však zdá, že v chápání církve u nás jakoby existuje jakési rovnítko mezi služebným kněžstvím a kněžstvím presbyterským. Toto rovnítko však nemá žádné teologické opodstatnění. Jak bylo naznačeno už výše, slova 2. vatikánského koncilu o služebném kněžství, které vytváří a řídí Boží lid, je třeba vztáhnout nejen na biskupa a presbytera, ale i na jáhna. Jáhenství je jedním ze způsobů služebného kněžství, tedy jedním ze způsobů vytváření a řízení Božího lidu. Jáhen je proto stejně knězem jako kněz-presbyter, protože stejně jako kněz-presbyter reprezentuje jediného kněze Ježíše Krista. Každý ovšem svým specifickým způsobem. Tyto dva způsoby reprezentace Krista jsou potom sjednoceny ve službě biskupa. Tato myšlenka bude výchozím bodem pro následující úvahy o některých problémech spojených s jáhenskou službou.
Pastorační strategie české katolické církve
Karel Rahner v Teologickém slovníku, který zpracoval s Herbertem Vorgrimlerem, rozlišuje v definici pastorální teologie mezi pastorální taktikou a pastorální strategií. To znamená, že se pastorální teologie nezabývá jen tím, jak má konkrétně probíhat práce pastoračního pracovníka, ale řeší také obecné spasitelné jednání církve. Tyto dva přístupy
K. Rahner a H. Vorgrimler nazývají jednak pastorační taktikou, a jednak pastorační strategií, ta však podle autorů doposud není v církvi rozvinuta tak, jak vyžaduje objektivní potřeba. Některé otázky pastorace je potřeba řešit i v teologicko-sociologických kategoriích a v kriticko-normativních termínech. Následující úvaha bude tedy vycházet z tohoto rozdělení pastorace na taktiku s strategii, přičemž otázka strategie bude zcela primární.
Obecná problematika pastorační strategie
Z průzkumu prezentovaného v druhé kapitole je patrné, že většina jáhnů u nás dnes působí ve farní pastoraci. Tato prostá skutečnost poukazuje hned na dva podstatné problémy v pastorační strategii české katolické církve. Jednak připomíná fakt, že systém farní správy, vybudovaný v době osvícenství císařem Josefem II., se stále více hroutí, nebo spíše neodpovídá dnešní potřebě církve. Jednak připomíná skutečnost, že jáhenská služba není zatím plně zvažována jako samostatný a především jiný způsob pastorační péče.
Zdá se, že otázka přepracování josefínské reformy je základem pro rozvoj pastorační strategie církve. Podle CIC 1983 není farnost chápána jako území, ale jako společenství křesťanů a dílčí část místní církve (diecéze). Pro úplnost je třeba josefínskou reformu přesněji popsat:
„Z té doby máme nejen všechna sufragánní biskupství, kromě plzeňského, ale také poměrně hustou síť farností a farních případně filiálních kostelů na venkově. Dá se říci, že rozložení farností u nás odpovídá ve velké části demografické situaci josefínské doby, tedy situaci zcela jiné než je ta dnešní, ovlivněná jak industrializací 19. a 20. století, tak pronikavými změnami v posledních čtyřiceti letech. Na růst měst na přelomu 19. a 20. století ještě bylo tu a tam reagováno. Upravily se hranice farností, vznikly některé farnosti a kostely v okrajových čtvrtích průmyslových měst, jako například v Praze, Kladně nebo Plzni. Ale na odliv lidí z venkova po odsunu a dále v průběhu padesátých a šedesátých let a na koncentraci lidí v nových sídlištích, která mají počet obyvatel na úrovni větších či menších měst, nebylo možno reagovat ze známých důvodů vůbec.“
Důsledkem stálého dodržování tohoto modelu je snaha, aby bylo na co nejvíce místech co nejvíc mší. Farář pokud možno v každé větší vsi. A protože těmto požadavkům nelze dostát kvůli nedostatku farářů, jsou do farností místo presbyterů vysílání jáhni nebo i laici. Jde tedy o přesně opačný pohyb, místo aby systém odpovídal aktuálním potřebám pastorace, snaží se pastorační úsilí systém stále respektovat. Tak jednak uniká neuvěřitelné množství lidské energie a také financí do prázdna, když faráři nebo jejich zástupci slaví v neděli hned několik bohoslužeb, a když se opravují kostely, kam po celý rok nikdo nepřijde, a jednak se stále podporuje názor, že katolictví k českému národu patří zcela nutně, a proto musí být služby katolické církve všude k dispozici. Bohaté zkušenosti, které církev načerpala v době útlaku a pronásledování za socialistické republiky, stále čekají až budou využity. Fakt, že pastorační práci lze uskutečňovat v týmu, kdy jeho členové jsou jak svěcení služebníci tak laici, a že taková pastorační práce je vysoce efektivní, se zdá poněkud zapomenut. Podobně se zapomnělo, že církev mohla docela dobře fungovat i bez takových akcí, jako jsou například procesí po náměstích měst.
Proto základní změna pastorační strategie není zřejmě možná bez zmíněného odklonu od josefínského modelu. Ten byl ve své době ukázkovým příkladem inkulturace křesťanství. V současnosti je třeba tuto inkulturaci provést znovu. Proto se pastorální teologie opět začala zabývat celistvým pojetím života a jeho realizací. S tím dále souvisí rozvoj nových forem pastorační práce. Tzn. jednak rozvoj farností, jako míst, kde existuje živé společenství křesťanů, a dále používání nových pracovních postupů jako je například zmiňovaná týmová práce. S obojím úzce souvisí skutečnost, že podstatným cílem pastorace má také být příprava a výchova k samostatnému a zodpovědnému křesťanskému životu. Intenzita života křesťanského společenství – farnosti nesmí primárně záviset na intenzitě práce a aktivitě svěcených služebníků, ale musí vycházet ze společenství samotného. S tím souvisí pastorace realizovaná existencí a životem tzv. malých společenství. Od doby koncilu už také nechápeme ty, kdo přijali svátost svěcení, jako nositele úřadu, a v důsledku toho jako správní úředníky řídící církev, ale chápání nositelů svátosti svěcení se opět obrátilo k termínu služebníci. To znamená, že podle svého svěcení mají sloužit různým společenstvím církve. To ale také znamená, že mají tato společenství fungovat do určité míry nezávisle na svěcených služebnících. Přesněji řečeno, život společenství by nemělo nějak zásadně ovlivňovat ani to, že se osoba služebníka celkem často mění, ani to, že služebníků je málo, a ne vždy je služebník společenství nastálo k dispozici. Pozitivním signálem zde může být čím dál častější volání po jiných způsobech pastorace, než jen slavení bohoslužeb slova s přijímáním, eucharistie, svátosti smíření a případně dalších svátostí. V době starověku například církev slavila eucharistii pouze v neděli. A nebylo to kvůli nedostatku služebníků nebo snad nechuti eucharistii slavit, ale zcela jistě kvůli zdůraznění významu jak neděle tak eucharistie.
Podle P. Ambrose je jedním ze základních problémů dnešní společnosti, která se vidí v krizi, nevíra v možnost změny, v rozvoj a pokrok. To jsou kořeny zmíněné krize. Pokud se někdy touto krizí cítí zachvácena i církev, neměla by zapomenout právě na naději, o které mluví apoštol Pavel (1Kor13,7;13), ke které patří i to, že změna je možná. Zdá se, že tato naděje v české katolické církvi nechybí. Otázkou zůstává, v jaké míře. Přesto a proto není možné mluvit o současné pastorační strategii jen s otazníky. Každému, kdo sleduje církevní dění musí být zřejmé, že katolická církev obrací své pastorační úsilí i jinými směry než jen do farností. V médiích je zřejmě nejviditelnější ukázkou zájem pražského pomocného biskupa Václava Malého, který se postupně seznamuje s pastorační situací v tzv. speciální pastoraci. Zajímavý pastorační dopad ale má také například působení křesťanských škol nebo České katolické charity. Pozitivním znamením je přijmutí Tříkrálové sbírky v široké veřejnosti. Pro práci na pastorační strategii české katolické církve by stálo za to tuto kapitolu více zmapovat. S velkým úspěchem se také zřejmě setkává pastorační péče v Armádě ČR, resp. tato služba je vnímána společností pozitivně. Podobná situace je i ve vězeňství, které ovšem jako místo, kde přebývá „dno společnosti“, není na takovém výsluní zájmu jako duchovní péče v armádě. Zatím v počátcích je pastorační péče o Rómy, které ale podle zaangažovaných pastoračních pracovníků stále chybí teoretické základy a zřejmě i širší společenská a vnitrocírkevní podpora.
Tyto, jen lehce naznačené, směry pastoračního úsilí české katolické církve však musí mít nebo najít také určitou teoretickou základnu. Není proto zvláštní, že česká praktická teologie tuto nosnou rovinu hledá. Toto hledání se realizuje jednak teoreticky, na akademické půdě, a v pastoračních centrech a střediscích jednotlivých biskupství, ale také vyrůstá přímo z praxe. Mám zde na mysli především, podle zainteresovaných osob, kvalitní spolupráci v armádní nebo vězeňské duchovní službě na silné ekumenické bázi. V praxi to znamená, že například v jedné věznici jsou profesionálně zaměstnáni dva duchovní, každý na půl úvazku, nebo že v armádě je duchovní z jedné církve podřízen veliteli z církve jiné. Zde je dobře patrné, že spolupráce stojí na společném pastoračním cíli, který je zároveň společným pastoračním základem. Jiným příkladem může být skutečnost, že živě fungující farnosti přijímají zodpovědnost za pastoraci na svém území. Například že sami farníci navštěvují obyvatele v domově důchodců, který je na území farnosti.
Pohled současné pastorální teologie
Možná pastorální strategie české církve byla obecně naznačena v předešlé kapitole v pohledu teologa a filozofa K. Skalického. Zde je věnována pozornost konkrétnějším teoretickým základům pro pastorační strategii české církve. Budou ukázány na prezentaci názorů, které k této tématice zaujímají někteří z českých pastorálních teologů. Pavel Ambros SJ, děkan a vyučující na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, který se ve svém bádání zaměřuje na studium křesťanské tradice na Východě, se ve své knize Kam směřuje česká katolická církev? (Velehrad 1999) zabývá významem české kultury pro pastorální teologii. Konkrétní základ a východisko pro nové pojetí pastorace vidí v Cyrilometodějské křesťanské tradici. Vychází zde prakticky z precedentu sice staršího, ale oficiálně započatého na 2. vatikánském koncilu, kdy se církev v celosvětovém měřítku obrací ke svým biblickým kořenům v době starověku. Ambros tedy obrací pozornost ke kořenům křesťanství na území dnešní České republiky. Cyrilometodějská tradice přináší především vhodný základ pro novou inkulturaci křesťanství v našem prostředí, a tím otevírá prostor i pro novou evangelizaci. Ambros tak poukazuje na zásadní specifikum prostoru, ve kterém leží Česká republika, která se nachází na kulturní hranici západu a východu. Evangelium a kultura se proto musí setkat v lidské osobě, kde mezi nimi vzniká jednota. Rozhodně je třeba se vyhnout „spiritualizaci“ kultury a „kulturizaci“ evangelia. Jako důležitý příklad realizace této jednoty kultury a evangelia vidí Ambros v praxi křesťanského Východu.
Je však potřeba zvážit, zda se české kulturní prostředí přece jen nepřiklonilo, díky principielnímu odmítání všeho co souvisí s bývalým SSSR a dnešním Ruskem, ke kultuře západní. Pro otázku inkulturace evangelijního poselství v českém prostředí jsou také, vedle cyrilometodějské, klíčové i další tradice. A to zejména z doby reformace tradice utrakvistická, bratrská a husitská, a v neposlední řadě je také třeba znovu zvažovat okolnosti, které vedly ke vzniku požadavků Jednoty katolického duchovenstva ve 20. letech 20. století a následně ke vzniku Církve československé, a dále rozdělení tohoto uskupení na Československou církev husitskou a české pravoslaví.
Vyučující pastorální teologie na Katolické teologické fakultě a ředitel Pastoračního střediska pražské arcidiecéze Aleš Opatrný vychází při svých úvahách o pastorační strategii české katolické církve především z reflexe pastoračních zkušeností církve, které udělala v době útlaku mezi lety 1948 až 1989. Své poznatky prezentoval v knize Pastorační situace u nás (Kostelní Vydří 1996) a také v obsáhlejší studii Pastorace v postmoderní společnosti (Kostelní Vydří 2001). Zásadním problémem je podle A. Opatrného názor, že české prostředí je prostředí katolické, nebo prostředí ve kterém katolictví jen spí a brzo se probudí. Opuštění této představy je pro něj klíčovým krokem zahájení nové pastorační strategie. K tomto opuštění patří také opuštění nebo změna řady dosavadních pastoračních metod. Tyto metody nejsou jediným způsobem péče o život a existenci církve, resp. společenství křesťanů. Tento problém je zřejmě celocírkevní, u nás však má zásadní význam pro změnu pastorační strategie. Proto je pro A. Opatrného charakteristický názor, že:
„(...) život církve nemůže být tvořen jen sloužením mší.“
Klíčové je proto nové pochopení farností, které budou tam, kde jsou věřící, a ne tam, kde stojí kostel a fara. To tedy znamená, že farnosti nadále nebude vytvářet ohraničené území, ale společenství křesťanů, schopné samostatného života, který se bude mj. projevovat pastoračním působením celé farnosti směrem ven, jinak řečeno misijním úsilím. Pro samotný niterný život farnosti je důležité, aby byla využita také zkušenost malých společenství z doby socialismu, aby farnost fungovala jako společenství jednotlivých malých společenství. Nemalou roli zde také hraje rodina, která svým specifickým způsobem patří do malých společenství především. Dalším velkým pastoračním prostorem, tedy kde se může v budoucnu pastorace realizovat i odkud bude moci vycházet, jsou jednak řehole, jednak církevní hnutí. Ty se mohou stát vedle farností dalšími ohnisky duchovního života a speciální pastorace. Samostatnou a podstatnou roli v pastoraci hraje rozvoj nejen dalšího odborného vzdělávání kléru, ale také systematického vzdělávání laiků v otázkách víry. A to ne jen pro nutný osobní rozvoj, ale také proto, že rozvoj současného světa vyžaduje vyšší odbornost pro obhájení vlastní víry.
S tím také souvisí fakt, že církev se bude muset naučit přijímat pozitivní hodnoty i od sekularizované světské společnosti. Jde totiž o to, že dary Ducha svatého jsou dány všem. To znamená, že církev má být díky těm, které sama obdržela, schopna přijímat ty, které obdržel svět.
Nelze však přehlédnout, že dědictví z doby útlaku nemusí mít vždy nebo všude kýžený přínos. Současné trendy naznačují, že i udržování staré farní struktury místy přináší pozitivní pastorační výsledky. Návštěvnost nedělních bohoslužeb alespoň ve městech není malá. Samozřejmě nejde o projevy autentického křesťanství nebo silné víry. Může však jít o první krok k obnovení víry. Podobně i klíčové události v životě lidí jako narození, dospělost, svatba a smrt, kterým odpovídají slavení křtu, biřmování, křesťanského sňatku a křesťanskému pohřbu, zůstávají místy, s velkým prostorem pro pastorační působení i na okrajové členy církve nebo na lidi bezkonfesijní, i výslovné ateisty. To neznamená, že by tyto události měly být zneužity k lehce násilné evangelizaci, ale že v nich lze snáze nabídnout pomocnou ruku. Snad nejlépe to bylo vidět při ekumenické bohoslužbě konané po teroristickém útoku 11. 9. 2001 v USA. Bohoslužba se konala v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, která byla zcela zplněná. Ovšem tato otevřenost vůči hledajícím patří bytostně k charakteru křesťanské radikality.
Základní otázky pastorační strategie rozpracovává velice podrobně pastorální teologie v německy mluvících zemích. Její výsledky u nás prezentuje například Alois Křišťan, SDB, vyučující na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Základní myšlenkou tohoto konceptu pastorální strategie jsou paradigmata v pastorální teologii. Německá pastorálka rozlišuje tři: klasické paradigma, sekularizační paradigma a evangelizační paradigma. Zatímco klasické paradigma, které se soustředí především na liturgický způsob pastorace, a do kterého bychom mohli zařadit náš přetrvávající model josefínské farní správy, se zdá v řadě dílčích částí překonané, sekularizační a evangelizační paradigmata procházejí rozvojem. Klasickému paradigmatu nelze upřít jeho důležité aspekty, mezi které patří zejména slavení svátostí a liturgie obecně. Nicméně není možné chápat tento způsob pastorace jako jediný nebo definitivní. To se ukazuje v době osvícenství, kdy začíná proces sekularizace a kdy církve ztrácejí své exkluzivní postavení ve společnosti. Proto se rozvíjí sekularizační paradigma, které je reakcí na tento společenský vývoj. Zdá se však, že jde pouze o paradigma přechodné, protože se vedle něj v brzké době objevuje paradigma evangelizační. Jeho kořeny jsou spatřovány v době vydání apoštolské exhortace papeže Pavla VI. Evangelii nuntiandi, o hlásání evangelia (1975). Zatímco se v sekularizačním paradigmatu církev obrací do sebe samé, ve snaze ubránit se sekularismu, který proces sekularizace provází, ale také ve snaze bránit se sekularizaci, která sama o sobě je procesem pozitivním, v evangelizačním paradigmatu se obrací ven ze sebe samé, ve snaze obohatit svět poselstvím evangelia. S pontifikátem Jana XXIII. přichází termín agiornamento, který otevírá prostor pro změnu zmíněného obranného postoje. Ten ovšem není možné chápat čistě negativně. Věrnost církvi, ze které pramení důsledný křesťanský život, je pozitivní hodnotou, ovšem pouze do chvíle než se změní např. v ultramontanismus. Na tuto skutečnost reaguje právě evangelizační paradigma, které otvírá pastorační úsilí směrem ven z církve. Toto pastorační paradigma se v současné době nejvíce rozvíjí, přičemž samozřejmě zachovává hodnoty z předchozích dvou. Jeho rozvoj umocňuje současný stav světa, který byl zmíněn v předešlé kapitole, tedy skutečnost, že ve světě existuje řada nespravedlností, že je příliš velkému počtu lidí upírán lidsky důstojný život.
Že má toto paradigma v církvi prostor je patrné především ve starosti papeže Jana Pavla II. o nápravu tohoto stavu. Otázkou však zůstává, zda například právě papežův přístup přijímá i zbytek církve. Je patrné, že papež může v takových případech uplatňovat svou morální autoritu, nebo chceme-li vyvíjet politický tlak. Pro ostatní křesťany to však nemůže znamenat, že mají dělat totéž. Realizování evangelizačního paradigmatu by pro ně mělo být výzvou, aby každý pracoval na změně zmíněných problémů způsobem, který je mu vlastní.
Zkušenosti z pastorace v německy mluvících zemích není možné aplikovat do českého prostředí zcela bez problémů. Nicméně vzhledem k dlouholeté společné křesťanské tradici s Rakouskem, jejíž dědictví, jak bylo poznamenáno výše, si neseme dodnes, platí řada principů jak v německy mluvícím prostředí tak u nás. I když se může zdát, že z německého prostředí k nám proudí pouze jedna z nejhorších forem sekularismu, zdá se, že situace církve je v obou zemích velice podobná. Obě prostředí totiž mají bohatou a dlouhou protestantskou tradici. Jedná se prakticky o země, ve kterých má protestantská tradice své kořeny. Jakkoliv původní česká reformace zanikla a jakkoliv se liší od tradice německé, je zřetelně autentickým způsobem realizace křesťanství v těchto zemích. Tím nemá být řečeno, že katolická církev není pro toto prostředí vhodná, ale že obě země mají k sobě vzhledem k jejich přístupu ke křesťanství velmi blízko. Proto je snaha po hledání inspirace pro pastorální teologii v německy mluvících církvích zcela legitimní. Existují ovšem například na Moravě místa, nebo i velké oblasti diecézí, kde německý model nelze tak jednoduše aplikovat, jako v Čechách.
Nicméně i tento přístup má v českém prostředí své nezadatelné místo. Chceme-li totiž vzít vážně evangelizační paradigma, nesmíme váhat s přijetím množství křesťanských tradic a tedy i evangelizačních metod. Jestliže se totiž evangelizační paradigma obrací ven z církve, což je v českém prostředí aktuální, hrozí často nebezpečí, že dojde na modernistickou výtku o hlásání církví místo Božího království. Zdá se však, že toto nebezpečí českým křesťanům nehrozí. Důkazem toho může být již zmiňovaná ekumenická spolupráce při pastorační službě v médiích, armádě a vězeňství.
Otázky diakonie
Realizační formy církve
Termínem použitým pro nadpis této kapitoly, se míní základní způsoby náboženského života, ve kterých se uskutečňuje život církve. Tradičně se dělí na tři: martyria, litourgia, diakonia. Tyto realizační formy církve bývají někdy dávány do souvislosti s tzv. úřady Krista, které reprezentovala v církvi kněžská-presbyterská služba. Jsou to úřad prorocký, kněžský a pastýřský. Dnes se zdá spojování Kristových úřadů a realizačních forem církve jako překonané. Dávají totiž do souvislosti prvky, které nejsou jednoduše slučitelné. Teorie Kristových úřadů se totiž soustředí především na osobu kněze-presbytera a jeho pastorační činnost, která je zřetelně poplatná výše zmíněnému klasickému paradigmatu. Zatímco realizační formy církve se obrací na církev jako celek. Martyria, litourgia a diakonia se týkají celé církve, tedy i každého jejího člena. Snad nejpatrnější je to v liturgii. Ta byla chápána v době před 2. vatikánským koncilem jako úkon celebranta, zatímco dnes je chápána jako jednání celé církve, a proto jsou do ní členové církve co nejvíce vtaženi.
Stručně můžeme jednotlivé realizační formy charakterizovat takto: martyria je svědectvím, které církev vydává o spásném Kristově jednání; liturgie je reakcí na spásu, kdy křesťané, uvědomující si svou spásu, chválí Boha, děkují mu a obracejí se k němu s prosbami; diakonia je hlásáním této spásy světu, která se uskutečňuje v praxi tím, že svou nezištnou službou dávají křesťané světu najevo, že se změnil díky Kristovu utrpení a zmrtvýchvstání.
Teorii Kristových úřadů není možné i z dalších důvodů jednoduše spojovat s teorií o realizačních formách církve způsobem, který je výše naznačen. Patrné je to zřetelně u diakonie, která je zde jen jedním z mnoha způsobů realizace pastýřského úřadu. Ve skutečnosti se však jedná o dva způsoby pastorace, které nelze jednoduše zaměňovat. V době, kdy byla teorie tří úřadů Krista v pastoraci uplatňována totiž diakonia nebyla vůbec zvažována, byť ve značně rozšířené formě v církvi existovala, jako samostatná pastorační činnost. Realizovala se především díky charitativně zaměřeným řeholím, v misiích, ale také, alespoň v Rakousko-Uhersku i ve farnostech. V době před koncilem je však o úpadku diakonie možné mluvit, protože diakonická služba na mnoha místech v církvi dlouhou dobu nefungovala nebo neexistovala. Změna nastává po 2. vatikánském koncilu, který důležitost diakonické pastorace v celé církvi silně zdůraznil, když započal text pastorální konstituce výzvou k diakonickému smýšlení v církvi.
Mezi realizační formy církve bývá také přiřazován čtvrtý aspekt života církve. Je jím především koinónia (communio). Důvodem pro toto přičlenění je právě zmíněný nesoulad, který je patrný při jednoduchém spojení pastýřského úřadu a diakonie. Jde o to, rozlišit službu potřebným a službu jednotě společenství. To má mimochodem zásadní význam pro jáhenství. Je samozřejmé, že jednotlivé realizační formy spolu úzce souvisí, když se například skrze diakonii realizuje martyria.
Současná doba přímo volá po skutečné realizaci těchto forem života církve, zvláště pak po diakonii a koinónii. Diakonie je nejen objektivně potřebná, ale sama světská společnost ji od církve vyžaduje. Život církve je však bohatší a nelze ho jednoduše na diakonii redukovat. Diakonie také musí mít někde své kořeny. Proto je nutná i služba řízení, která se dnes často potýká s hledáním svých úkolů. Ty však mohou být v tomto kontextu více patrné; jde o službu jednotě, tedy o péči o koinónii. Koinónia přitom nemůže být nějakým zastřešujícím principem ostatních tří realizačních forem. Nelze totiž kategoricky tvrdit, že společenství je více než například svědectví. Vždyť liturgie je možná jen při existenci společenství křesťanů, které ale také při liturgii stále nově vzniká. Podobně je společenství také svědectvím a jednota ve svědectví vytváří společenství.
Diakonická pastorace
Nastíněná problematika v kapitole o pastorační strategii české katolické církve, se kterou se potýká způsob pastorace skrze farnosti, poukazuje na další problém. Česká církev se v pastoraci obrací většinou jen směrem k věřícím. Pastoračních aktivit, které by směřovaly směrem k ateistické většině společnosti je stále málo. Písmo a církevní dokumenty vyzývají k tomu, aby se pastorace odehrávala nejen v církvi, ale také směrem z církve ven. Evangelista k tomuto způsobu pastorace vybízí obec, které adresoval svůj spis, zvlášť naléhavě; na přístupu křesťanů k vlastnímu okolí závisí jejich vlastní spása:
„Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něj shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ Tu mu ti spravedliví odpovědí: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě, nebo žíznivého a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“ Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Potom řekne těm po levici: „Jděte ode mne prokletí do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.“ Tehdy odpovědí i oni: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého nemocného nebo ve vězení a neposloužili jsme ti?“ On jim odpoví: „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ (Mt 25,31-46).
Tato perikopa z Matoušova evangelia je často chápána jako základní kámen pro teorii pastorace. Proto nadále bude používán pojem diakonická pastorace jako způsob realizování diakonického poslání církve. Evangelista v uvedené perikopě nedělá rozdíl v tom, zda jde o hladového křesťana nebo hladového žida nebo hladového pohana, jde o hladového, tedy o každého hladového. Pomoc má od křesťanů přicházet ke každému potřebnému, a to ne pro touhu po spáse, ale proto, že potřebuje pomoci. Přičemž pojmem potřebný je míněn nejen ten, kdo potřebuje materiální pomoc, ale zvláště dnes i každý, kdo potřebuje pomoci v oblasti osobní, duchovní nebo náboženské. Smysl této potřeby není v získání vlastní spásy, ale v pomoci samotné. Vždyť spravedliví si v Matoušové příběhu vůbec neuvědomují, že posloužili Kristu.
Pastorální teolog pracující pro českou provincii Salesiánů dona Bosca Michal Kaplánek, SDB ve své knize Pastorace mládeže (Praha 1999) charakterizuje také diakonický způsob této speciální pastorace. Obecně lze říci, že jde o službu, jejímž cílem je pomoc při seberealizaci. V žádném případě nesmí jít snahu po ovládnutí, získání za člena církve. Vzhledem k víře církve, že v Ježíši Kristu dosáhlo lidství své plnosti, spočívá diakonická pastorace v pomoci při realizaci sebe sama podle vzoru, kterým je Ježíš Kristus. Jde tedy o pomoc při hledání pravé svobody, která má vrchol v Kristově zmrtvýchvstání. Zásadním cílem diakonické pastorace tedy není již zmíněná integrace do církve (resp. farnosti, atp.), ale nasměrování života směrem ke Kristu, kvůli dosáhnutí opravdového lidství. To znamená, že primárním cílem diakonické pastorace je zmíněná pomoc kvůli nutnosti pomoci samé, ne kvůli nějakým dalším cílům.
Diakonická pastorace se proto obrací ke všem, kdo pomoc potřebují, a to bez nějakého hrubšího nebo jemnějšího rozlišování. Ideálem je tedy pomoc i přes různé bariéry. To znamená pomáhat i přes to, „že jsem samaritán a pomáhám židovi.“ Podobenství o milosrdném samaritánovi (Lk10,29-37) je proto dalším důležitým biblickým textem pro diakonickou pastoraci. Ta směřuje nejen k blízkým, kteří potřebují pomoc, ale také k nepřátelům, kteří také pomoc potřebují. V takto vyhrocené situaci se samozřejmě česká církev v současné době neocitá. Diakonická pastorace se však má a může obracet i k těm, kdo nejsou členy církve, ale také k těm, kdo nejsou nepřáteli křesťanů, ale jsou, často nevědomě, chápáni například jako skrytí nepřátelé společnosti (bezdomovci, Rómové, vězni).
Nicméně evangelizace, křest, či návrat do církve patří často mezi výsledky diakonické pastorace. Proto je také mimo církev někdy chápána jako „pátá kolona“, díky které církev proniká daleko za své formální hranice. Na druhou stranu je však také tato služba společností od církve vyžadována. Ovšem jde spíše o takové chápání problému, které redukuje církev na sice výjimečnou, ale přeci „jen“ charitativní organizaci. Diakonické pastoraci se samozřejmě také bránil komunismus, který se úspěšně snažil rozvoj diakonické dimenze pastorace omezit. Kvůli tomu, že se skrze ni církev projevuje navenek, směrem k těm, kdo o jejím životě neví nic nebo jen málo. V současné době a v současné situaci české církve znamená proto diakonická pastorace velkou výzvu pro české křesťany. Nejen katolická, ale i ostatní křesťanské církve na tuto výzvu už v mnohém odpověděli. Po utlumení činnosti nebo i praktickém zániku byly obnoveny charitativní církevní organizace (Charita, Diakonie), a v našem prostředí začaly působit i nové (ADRA). Zcela nově začaly fungovat církevní školy, církevní a křesťanská média a vysílání, vězeňská a vojenská duchovní služba. Nově proto, že fungují většinou na silném ekumenickém základě a odpovídají na potřeby společnosti. To dodává tomuto způsobu pastorace novou hodnotu. Mnohem spíše se tak totiž projeví, že církve hlásají Kristovu lásku a spásu, než sebe samy. Je proto potřeba jen doufat, že podobně se bude diakonická pastorace rozvíjet i dalšími směry. Především v nemocnicích, dále prací pro Rómy, ohroženou mládež, studenty, bezdomovce, nemocné AIDS, drogové závislé. Zcela zvláštním prostředím potom zůstává stále rostoucí vietnamská komunita v ČR a vedle ní zejména podobná komunita lidí pocházejících ze zemích bývalého SSSR, především z Ukrajiny. Samostatnou kapitolou jsou také různá silně riziková povolání jako záchranná služba, hasiči nebo policie.
Je samozřejmé, že diakonická pastorace patří k životu církve a že je nutná. Její dosah je zatím však spíše menší než větší. To platí především v problematice Rómů, nemocnic a studentů. Z předchozích kapitol vyplývá, že jáhnové jsou zvláště určeni pro tento způsob pastorace. Nejde tu totiž o pastoraci svátostnou nebo o nějaký způsob duchovního vedení, ale o službu.
Diakonie pro církev
Diakonická práce však může a někdy i má další rozměr. Jde totiž o diakonii pro církev, kterou je míněna například již zmiňovaná administrativní práce. Ta je totiž autentickou službou, která v tomto případě směřuje naopak směrem do nitra církve. Jde prakticky o práci v diecézních kuriích nebo o práci v různých organizacích, které k církvi nějakým způsobem patří, nebo které církev, nebo její část, zřídila. Konkrétně například o práci redaktorů církevních medií, o práci světských pracovníků zaměstnaných řeholní kongregací nebo řádem, nebo o práci výkonných správců církevního majetku, a také o práci soudců církevních soudů.
Touto službou církvi slouží především laici a kněží-presbyteři. Jáhnů je v ní oproti nim podstatně méně. Zde je potřeba poznamenat, že pro tuto službu není potřeba ani tak kněžství svátostné, jako kněžství všeobecné. Jde totiž o práci pro církev, která stojí mj. na tom, že pracovník je její nedílnou součastní. To však nevylučuje, že, zvlášť na některých místech, je vhodné, pokud je pracovník spojen s církví intenzivněji. To znamená skrze svátost svěcení. Tak je s církví spojen jednak skrze sliby, které složil, jednak skrze odpovědnost, kterou za něj církev přijímá, a jednak skrze milost a dary Ducha svatého, které mu církev vyprošuje, a které jsou na něj vylity, když přijímá svátost svěcení.
Proto je pochopitelné, že některá místa, zvláště v diecézních kuriích, jsou obsazována svěcenými služebníky církve. Zůstává však otázkou, zda je skutečně vhodné, aby tímto služebníkem byl kněz-presbyter. Podstatou jeho svěcení je, jak bylo připomenuto výše, péče o dílčí místní církev, v současné terminologii o farnost. Je pochopitelné, že některá místa v kurii je možné obsadit knězem-presbyterem. Vždyť kolegialita platící mezi biskupy vzhledem k celé církvi platí podobně i mezi presbytery vzhledem k diecézi. Tak samozřejmě nemůže vykonávat službu generálního nebo biskupského vikáře někdo jiný než kněz-presbyter. Pokud však i na dalších místech má pracovat svěcený služebník, je pro tuto práci vhodnější spíše jáhen. V současné době na takových místech často pracují kněží-presbyteři. Tato služba však na rozdíl od jáhnů nemá s jejich svěcením tolik společného. Jde o taková pracovní místa jako je například biskupský sekretář, kancléř kurie, biskupský ceremonář ap. Někteří z jáhnů na těchto místech pracují nebo pracovali. Jak potvrzují, byli zde jako svěcení služebníci od církevní veřejnosti přijímáni lépe, než kdyby byli laici. Je také zajímavé, že poměrně větší počet jáhnů pracuje právě v diakonii pro církev než v diakonické pastoraci: soudcové interdiecézního soudu, ředitel exercičního domu, ředitel nakladatelství zřízeného řeholní kongregací, úředníci konzistoře na různém stupni, diecézní moderátor církevního sněmu, výkonný pracovník kolegiální kapituly, zakladatel a šéf pobočky Křesťanské akademie, duchovní zodpovědný za ministranty. Diakonie pro církev je tedy také možností, kde se může jáhenská služba realizovat. V současné době jde zřejmě o nejčastější způsob diakonické práce českých a moravských jáhnů.
Jáhenství v české katolické církvi
Z předešlých úvah v této kapitole vyplývá, že aktuální otázkou pastorace v české církvi je práce v nových pastoračních modelech. Vedle farností, které potřebují restrukturalizaci a obohacení často jen liturgické pastorace, se musí rozvíjet i pastorace diakonická. S obojím souvisí použití nových pastoračních metod, jako je týmová práce, zapojení dobrovolných spolupracovníků, práce v malých skupinách a otevřenost pluralitě křesťanských tradic na území dnešní České republiky. Otázka diakonické pastorace obecně se potom jeví jako zásadní, protože po ní volá jak sama církev, tak i situace ve společnosti a ve světě. Z uvedených úvah, zvláště z úvahy o charakteru jáhenství v první kapitole a z úvahy o naplňování realizačních forem církve, je patrné, že by v této pastorační službě měli především působit právě jáhnové.
Někteří z jáhnů v diakonické pastoraci také působí. Z uvedených výsledků průzkumu mezi jáhny vyplývá, že se jí buď věnují ve farnosti, nebo se obrací přímo ven z církve. Jde často o domovy důchodců nebo o nemocnice, a také o mládež. Takové pastoraci se však mohou věnovat jen jáhnové, kteří nejsou administrátory farností. V diakonické pastoraci totiž působí jáhni často jen z vlastní iniciativy nebo z vlastního zájmu. To poukazuje na zásadní problém v české církvi, kdy je většina jáhnů umisťována do pastorace farní a ne do diakonické. Jak však poznamenal mluvčí jáhnů z jedné české diecéze, současní jáhnové jsou z části produktem problematické situace za komunismu, která byla popsána v druhé kapitole, z části ukazují způsoby jejich zapojení v pastoraci stálé hledání jejich místa v pastorační službě církve. Proto nelze očekávat, že začnou právě tito jáhnové, nebo většina těchto jáhnů, pracovat v diakonické pastoraci. Jejich místo zcela jistě zůstane ve farní pastoraci. S postupnou změnou pastorační strategie české katolické církve by se ale mohl tento stav změnit.
To však v žádném případě neznamená, že by jáhni neměli mít s farnostmi nic společného. V katolické církvi vždy platil a platí princip, že nikdo nemůže vykonávat jakoukoliv službu sám od sebe, ale jedině ve společenství s církví. A je jedno, zda jde o učitele náboženství ve vztahu k farářovi, nebo římského biskupa ve vztahu k Božímu lidu a jeho smyslu pro víru. Tak i jáhen patří do farnosti jako do společenství křesťanů. Má v ní však jinou úlohu než farář, který slouží společenství věřících službou vedení a slavením svátostí a je tedy jakoby obrácen dovnitř společenství. Farnost má však mít i diakonický charakter, který ji motivuje k bratrské službě všem lidem. Realizace této formy života farnosti je úlohou jáhna. Proto je obrácen ven, vychází k těm, kdo jsou ve společenství na okraji, ale také k těm, kdo jsou mimo toto společenství. Příklady pro doložení tohoto tvrzení můžeme najít hned v Písmu. Pokud jde o službu jáhna pro ty, kdo jsou ve farním společenství na okraji, můžeme vzpomenout přímo 6. kapitolu Skutků. Řecké vdovy jsou zde ti, kdo se zrovna ocitli na okrají společenství křesťanů. Pokud jde o službu jáhna pro ty, kteří jsou mimo společenství, můžeme jako příklad použít příběh jáhna Filipa ve Skutcích 8, který ochotně komunikuje s etiopským dvořanem, který, ač člověk na okraji společnosti, hledá smysl Písma. Potom co ho Filip uvede do víry, přijme ho křtem do církve. V současné době má farnost řadu úkolů, které vymezil 2. vatikánský koncil. Patří mezi ně péče o potřebné, ve farnosti i mimo ni (GS 1; AA 31), šíření evangelia (AA 2; AA 10, AG 2; AG 5; AG 20), starost o vlažné křesťany (GS 2). Tyto činnosti můžeme vidět, jako specifické úkoly, které má mít ve farnosti na starosti jáhen.
V jakém poměru jáhen tyto dva směry své služby uskutečňuje, záleží především na charakteru každé jednotlivé farnosti. Vzhledem k současné velké míře zapojení jáhnů do farní pastorace se dá tušit, že převládá péče o ty, kdo do společenství patří, ale jsou na jeho okraji. Především ti z jáhnů, kteří jsou si silně vědomi svého diakonického poslání, se ho snaží ve farnosti realizovat právě tímto směrem. V souvislosti s jáhenskou službou ve farnosti však nelze opomíjet, že k jáhenské službě může také patřit diakonia pro církev. A ta se může uskutečňovat i ve farnosti. Například když jáhen vede hmotnou stránku farnosti nebo koordinuje pastorační aktivity ve farnosti.
Zcela samostatným druhém práce v církvi je také katecheze. Ta se netýká, jak se často mylně míní jen dětí, ale všech křesťanů. Vzdělávání patří nutně k růstu křesťanské samostatnosti, o které byla řeč výše. Proto je otázka vzdělávání laiků v české katolické církvi velice aktuální. I v této oblasti církevní práce můžeme spatřovat prostor pro působení jáhnů. Je potěšující, že už sami jáhni tuto práci vyhledávají a chápou ji jako součást své služby. Řada jich samozřejmě učí náboženství, ale v jednom z krajských měst to byl právě jeden z jáhnů, kteří se zúčastnili průzkumu, který inicioval založení pobočky České křesťanské akademie, a který se o tuto pobočku dále stará.
Zvláštním posláním jáhna je ovšem také péče o ty, kdo do církve nepatří. Svou službou těmto lidem jáhnové zvěstují evangelium. Což je na zmíněném Filipově příběhu dobře patrné. Evangelizace patří tedy také mezi zvláštní poslání jáhna. Jáhen svou službou předává zprávu o tom, že Bůh změnil zásadním způsobem charakter světa tím, že vstoupil do jeho dějin. Tato jáhenská služba se v církvi potom od pradávna odráží v liturgii, když jáhen slavnostně přednáší při slavení eucharistie evangelium. Je třeba konstatovat, že tato forma jáhenské služby je v české katolické církvi velice málo rozšířená. Počet jáhnů pracujících v diakonické pastoraci je velice nízký. Například v armádě nepracuje žádný, ve vězeňství jen dva, v katolické Charitě sice několik, ale zato jen částečně. Poněkud rozsáhlejší je práce v domovech důchodců. Méně častá v nemocnicích, kam obecně duchovní docházejí jen za svými farníky nebo známými a na objednávku. Z průzkumu je znám jen jeden případ, kdy jáhen pracuje v okresní nemocnici tak, že je k dispozici všem a že spolupracuje s personálem, který na něj odkazuje pacienty a naopak jáhna informuje o těch, kdo by mohli jeho pomoc potřebovat. Jde však o ojedinělý případ. Jáhen je totiž bývalým zaměstnancem nemocnice, nyní v důchodu. Jeho práce je zcela dobrovolná, není pro ni zvlášť od biskupa ustanoven. Jáhni tak vykonávají diakonickou službu „de facto“ v rámci farní pastorace, a to když je na území farnosti např. domov důchodců, který navštěvují.
Praxi diakonické služby zná také reformace. V Českobratrské církvi evangelické služba diákonů nebo diákonek existuje. Jejich diakonická práce je postavena na příslušnosti k určitému sboru a někdy i na práci v tomto sboru. Těžiště jejich práce je však v charitativní organizaci ČCE Diakonii. V Diakonii mohou pracovat i věřící bez diakonického poslání, práce diákonů a diákonek se však odehrává v Diakonii vždy, zatímco ve sboru jen v některých případech a jen jako doplnění práce v Diakonii. Je tedy patrné, že diakonická práce je s diakonickým posláním od církve úzce spojena. To neznamená, že by v katolické církvi měli jáhnové nutně pracovat jen v Charitě. Jde však o významnou inspiraci a to ve smyslu pravdivosti diakonického poslání. Pokud si ho někdo zvolil a byl k němu církví ustanoven, měl by ho pokud možno také vykonávat. Zvláště zavazující je skutečnost, že v katolické církvi jde o svátost. Otázkou ovšem je, zda se nynější jáhnové opravdu vždy cítili k diakonickému poslání povoláni.
Je totiž patrné, že část jáhnů v této službě realizuje své povolání nebo touhu po službě kněžské-presbyterské, nebo i jiné osobní zájmy. Proto byla v průzkumu jáhnům také položena otázka, zda by v případě, že by to bylo možné, přijali presbyterské svěcení. Cílem bylo zjistit, zda jáhni přijímají jáhenské svěcení spíše kvůli tomu, že cítí povolání k některé z forem diakonie, nebo spíše kvůli tomu, že kvůli předpisu celibátu nemohou být kněžími-presbytery. Celkem se průzkumu zúčastnilo opět 25 jáhnů z českých a moravských diecézí. To je nadprůměrný počet jáhnů v jedné diecézi. Při položení otázky o přijetí kněžského-presbyterského svěcení jim bylo nabídnuto celkem pět variant, jak mohou odpovědět.
Je patrné, že více jak 75% jáhnů zřejmě skutečně realizuje v jáhenské službě své služebné kněžství. K presbyterské službě inklinuje necelá čtvrtina všech jáhnů, zatímco nerozhodná je ani ne desetina z jáhnů, kteří se průzkumu zúčastnili. Naprosto potom presbyterské svěcení vylučuje téměř polovina jáhnů (44%). To ukazuje na poměrně dobrý přístup českých a moravských jáhnů k jejich službě. Přesto by se 20% těch, kteří mají k presbyterskému svěcení blíže, nemělo zcela přehlížet. Kvůli dobré profilaci jáhenství by bylo dobré, kdyby s novými svěceními tento počet nestoupal, ale naopak spíše klesal.
Zvláštním posláním jáhna je, jak už bylo připomenuto, evangelizace a nová evangelizace, jednoduše řečeno misijní činnost. Druhý vatikánský koncil počítal v dekretu o misijním úsilí církve Ad gentes s významnou mírou zapojení jáhnů v misiích. S rokem 1975 však přichází list Pavla VI. o evangelizaci Evangeli nuntiandi. Misijní úsilí církve se tedy oficiálně rozšířilo i na svět, kde už křesťanství jednou bylo a odkud z různých důvodů zmizelo. V EN však nic o působení jáhnů při nové evangelizaci nenajdeme. Není zde o nich ani zmínka v rámci pojednání o tom, kdo má novou evangelizaci provádět. Roku 1990 vyšla encyklika Jana Pavla II. o stálé platnosti misijního poslání církve Redemptoris missio. Ani v této encyklice nic o úloze jáhnů v misiích nenajdeme. Podobně jako v EN není ani v RM zmínka o jáhnech ani v místě, kde se pojednává o členech církve, kterých se misijní úsilí týká. Z Písma je však úloha jáhnů při hlásání evangelia patrná. O evangelizaci jde jak v příběhu Štěpána, tak v příběhu Filipa. Misijní, resp. v českém prostředí nově-evangelizační poslání církve se tedy týká jáhnů z poměrně velké části. Svou službou mají hlásat evangelium, a z praxe je patrné, že se tak skutečně děje. Je jedno zda tím, jak jáhni působí v diakonické pastoraci, nebo i tím, že žijí se svou rodinou ve světě.
Zamyšlení nad předešlými problémy by rozhodně nemělo jít směrem ke zpochybňování jáhenské služby, a to v tom smyslu, že by šla nahradit službou presbyterskou. Smysl samostatného jáhenství je patrný už z Písma. Vždyť v šesté kapitole Skutků o ustanovení Sedmi čteme, že počet učedníků po jejich ustanovení stoupal a víra byla silnější. Úvaha nad nastíněnými problémy by měla vést například ke kvalifikovaným diskusím nad současným způsobem prožívání, smyslem a hodnotou předpisu celibátu. Pokud však mají být stálí jáhnové svěceni dále, je třeba hledat jejich místo zejména v pastoraci diakonické a v diakonii pro církev, aby jejich služba odpovídala biblickému ideálu.
Jak bylo již zdůrazněno, pastorační úsilí církve se nemůže obracet jen k věřícím. V rámci nových přístupů k pastoraci je třeba dát prostor také nesvátostné a neliturgické pastoraci a samozřejmě nové evangelizaci. Přijetí jáhenského podílu na Kristově kněžství by mělo být řádnou kvalifikací pro tento druh pastorace. V tomto smyslu by se také mohly dočkat nového způsobu podpory jáhenská povolání. Pokud v diecézním časopise vyjde jednou za rok výzva k přihlášení se do přípravného kurzu, je to málo. Povolání ke kněžské službě jsou podporována mnoha způsoby. Mladí mužové jsou soustavně vyzýváni k zvážení, zda právě oni nejsou k této službě v církvi povoláni. Stejně soustavně by však měli být vyzýváni ženatí mužové k tomu, aby zvážili, zda nejsou povoláni k některé z forem jáhenské služby, jedno zda profesionální nebo dobrovolné. U profesionální by samozřejmě vždy samozřejmě jít o diakonickou pastoraci nebo diakonii pro církev. Vedle nich by však měla péče o povolání směřovat i k mladším studentům teologie, kteří studují jako laici. Z průzkumu je totiž patrné, že i oni o jáhenské službě přemýšlejí. Jejich zájem by mohl být vyšší, pokud by jáhenská služba byla zřetelněji profilována diakonickým směrem. Zájem o sociální službu mezi křesťany je v současné době patrný. Atraktivnost každého povolání však závisí také na jeho profilaci a na jeho vymezení vůči ostatním podobným povoláním. A to je u jáhenství v současné době dost patrný problém. Otázka snížení hranice 35 let pro jáhny žijící v manželství by mělo patřit ke každé úvaze o jáhenství. Případné snížení této hranice by také mohlo přispět k lepší profilaci jáhenské služby. Je však třeba pamatovat na jednání koncilu, při kterém byla většina otců proti zdobrovolnění celibátu pro jáhny do 35 let.
V neposlední řadě je potřeba připomenout, že se církev modlí za jáhny ne zrovna často. V přímluvách stále nacházíme prosby za „kněžská a řeholní“ povolání. Pokud je charakter modlitby přímluv za služebníky církve, jde prakticky vždy jen o „kněze a biskupy“. Modlitba přímluv pamatuje poměrně často i na laiky. Ale jak říkají s trochou nadsázky a trochou smutku jáhni, za ně samotné se nikdo nemodlí. V nových přímluvách, které pro svou potřebu vydal Kyjovský děkanát a které jsou zřejmě nejmladší liturgickou knihou přímluv, je například na svátek sv. Efréma Syrského, jáhna a učitele církve (9.6) jen jediná, zato velice paradoxní, přímluva za jáhny. Ve skutečnosti to není přímluva za jáhenská povolání nebo za jáhny, ale za vlády, aby si vážili stálého jáhenství! Přímluvy pro svátek sv. Štěpána jáhna a prvomučedníka (26.12.) zde nejsou vůbec, stejně jako svátek sv. Vavřince, jáhna a mučedníka (10.8.). Ve starší knize přímluv vydaných Českou liturgickou komisí nejsou modlitby pro svátek sv. Efréma Syrského. Modlitby pro svátek sv. Štěpána a svátek sv. Vavřince zde jsou. U sv. Štěpána najdeme mezi nimi obecnou přímluvu za povolání pro službu v církvi, dále přímluvu za jáhenská povolání a za ty, kdo pomáhají potřebným. Podobné přímluvy najdeme v textech pro svátek sv. Vavřince. Kniha také obsahuje oddíl nazvaný Přímluvy za různé potřeby. Najdeme zde přímluvy za biskupy, za laiky, za misie, ap. Za jáhny zde přímluvy nejsou. Oddíl věnovaný služebníkům církve se orientuje směrem k aktivním laikům.
Zajímavým paradoxem je, že v roce 1993, kdy vyšla starší z obou knih, která jáhenské službě věnuje alespoň nějakou pozornost, bylo stálých jáhnů oproti dnešku opravdu málo, zatímco v posledních letech, kdy vyšla mladší z obou knih a stálých jáhnů je v České republice kolem stovky, na ně církev v modlitbě nepamatuje.
Vztah mezi jáhenskou a kněžskou-presbyterskou službou
Jak bylo popsáno v kapitole o průzkumu mezi jáhny a jak se často v české katolické církvi porůznu ozývá, není v mnoha případech spolupráce, resp. pracovní vztahy mezi jáhnem a knězem-presbyterem v pořádku. Tento fenomén provází u nás jáhenství od chvíle jeho veřejného ustanovení na počátku 90. let 20. stol. Konflikty tohoto typu jsou však za dané situace ze sociologického hlediska zcela přirozené, a to do doby, než vznikne nová struktura, v tomto případě struktura pastorační práce. Z průzkumu je patrné, že většinou je spolupráce problematická mezi jáhnem a jeho farářem, nebo mezi jáhnem a knězem-presbyterem pověřeným péčí o farnost administrovanou jáhnem. Naopak, pokud jáhni pracují ve speciální pastoraci, tento problém prakticky odpadá. A to i v případech, kde jáhen koordinuje práci kněží-presbyterů, čímž je jim „de facto“ nadřízen. Napětí se často projevují i při liturgii, která bývá jinak jediným prostorem, kde kněz-presbyter jáhna akceptuje. Stává se, že je farářem jáhnům zabráněno dokonce i číst evangelium. Nebo že jáhen není při liturgii brán vážně, a to ani jako „lepší ministrant“.
Jak byla v celém předešlém textu popsáno, jáhen má své místo v církvi. Jeho mimofarní aktivita je většinou akceptována, zvláště pokud má civilní zaměstnání. Místo jáhna ve farnosti však často zůstává otazníkem, který vede ke zmíněným nedorozuměním. Z povahy farnosti je však patrné, že jáhen v ní má své místo:
„(...) farnost má být strukturovanou skupinou Božího lidu, která není jen schopna slavit eucharistii, ale která je také schopna vlastního života ze svých vnitřních sil, která je schopná misie a která je schopná charity v širším slova smyslu, nebo lépe řečeno, která je schopná diakonie.“
V citaci popsané úkoly se evidentně týkají jak faráře tak i jáhna. Kořeny problémů lze spatřovat především v tom, že farnost je chápána jako nejmenší jednotka, kde se realizuje liturgie, dále pak v tom, že role faráře a role jáhna jsou zaměňovány, resp. že jáhen nevykonává diakonickou službu, ale orientuje se směrem ke službě faráře. Rozhodně zde není na místě soudit, kdo má jak velkou vinu, zda farář, jáhen, farnost nebo diecézní pastorační strategie. Takový je faktický stav v církvi, který ale lze samozřejmě změnit. Vše tedy závisí na tom, jak bohatý je život farnosti. V životě omezeném jen na liturgii se bude péče o farnost těžko mezi jáhna a faráře dělit. Pro budoucí dobrou spolupráci mezi oběma nositeli svátostného Kristova kněžství je třeba už při formaci počítat s tím, že budou jednou spolupracovat. Problém, který vzniká poměrně širokým pastoračním polem pro jáhna a poměrně úzkým pro kněze, má svůj zdroj v situaci dnešní společnosti. Řešením by mohla být soustavná péče jak při přípravě, tak i po přijetí svěcení o kvalitu výkonu služebného kněžství. Tedy aby farářovo služebné kněžství mělo patřičnou hloubku, dnes často vyžadovanou , a aby se jáhnovo služebné kněžství neztratilo v množství směrů, kterými může své pastorační úsilí zamířit. Základem pro spolupráci je však jasné uvědomění si smyslu obou svěcení:
„(...) oba, kněz i jáhen představují dvojí stálý úkol církve: budovat sebe samu jako společenství a uskutečňovat své poslání ve světě. Jedná se o dva komplementární úkoly, z nichž si církev nemůže vybrat, ale které musí mít na zřeteli společně.“
Vztah mezi jáhnem a farářem však ovlivňují i jiné faktory, které přichází zvenčí a které není jednoduché vyřešit, ale jejichž vliv by snad mohl s postupem doby slábnout. Mezi ně patří dlouhé období, kdy jáhnové v církvi samostatně nepůsobili. S tím souvisí, že je řada farářů zvyklá působit ve farnosti sama a jáhna nepřijímají například jako výsledek své péče o povolání, ale jako konkurenta, nebo byť církevní, tak pro ně neuchopitelnou osobu. Dále je zde také fakt, že jáhna nelze kvůli jeho rodině jednoduše překládat z farnosti do farnosti jako celibátního kněze-presbytera. Často je také jáhenství stále chápáno jako řešení nouzového stavu, který časem pomine, a proto faráři necítí potřebu jáhna více, než například na pohřbech a o slavnostech, angažovat. Závažným problémem může být také kněžský celibát. Pokud s ním farář není vyrovnán, vzniká téměř samozřejmě averze vůči jáhnovi, který je stejně jako farář klerikem, ale má přitom na rozdíl od faráře manželku a rodinu. Samostatnou otázkou je také skutečnost, že před přijetím kněžského-presbyterského svěcení je nutné přijmout svěcení jáhenské. Pro budoucí kněze-presbytery je to nejkratší etapa jejich přípravy na službu. Proto se často chápe velice formálně, což má přirozeně negativní dopad na stálé jáhenství.
Nelze opominout, že kvalitní spolupráce mezi farářem a jáhnem existuje. Základem je samozřejmě respekt vůči druhému, ale také schopnost pohotově reagovat na znamení doby. Z praxe je také patrné, že faráři obecně přijímají v pracovním styku jáhny mnohem lépe než laiky. A je v důsledku jedno, zda v rámci farní pastorace nebo v rámci diakonie pro církev, o které už byla řeč. Vedle těchto pozitivních zkušeností existují také již zmíněné dobré vztahy ve speciální pastoraci. Oboje tedy může být inspirací pro další formy spolupráce mezi jáhny a faráři, či kněžími-presbytery obecně.
Důsledkem, který vyplývá z předchozího pojednání, by měla být schopnost komunikace, která má své kořeny ve společném cíli, kterým, jednoduše řečeno, může být úspěšná pastorace. Pokud jde všem zúčastněným o dobrou prezentaci Božího království, které už je zde, ale ne zcela, neměla by pro ně být spolupráce problémem. A to i přes řadu potíží, které klade každodenní realita:
„Pouze stálým odkazováním, reflexivním a trvalým, spolu s postupně rostoucí schopností komunikovat se skutečností boholidské lásky, která nám byla vlita do srdce, je možné překonat propast mezi zkušeností víry a lidskou zkušeností dnešního člověka.“
Jediným cílem pastorace je jednota a spojení osob, a to jednak osoby trojjediného Boha, jednak jednotlivých osob lidských. V tomto pohledu vykonají svou specifickou službou autentickou pastoraci i jáhni. Zatímco kněz-presbyter, který je farářem, garantuje a pečuje zejména o jednotu farnosti a o jednotu farnosti s biskupem, pečuje jáhen o jednotu s těmi, kdo se od ní oddalují nebo jí jsou vzdáleni. Lépe řečeno nabízejí jim podíl na jednotě církve s Kristem, která se zakládá na křtu. Základem takové pastorace je služba, která nepramení z potřeby rozšiřovat církev, nebo dosáhnout svého spasení, ale z lásky, kterou miluje Kristus stvoření. Tato služba, dříve i dnes často opomíjená, se tedy rozvíjí vedle služby faráře. Proto jáhen, který koná autentickou jáhenskou službu, nemůže být farářovi konkurentem, protože oba sice pracují na stejném cíli, ale každý jiným, zato potřebným a nutným, způsobem.
Vztah mezi jáhenskou službou a pastorační službou laiků
Již od doby koncilu byla tato otázka aktuální. V té době totiž již v Německu a v některých misijních zemích existovali laičtí pomocníci v pastoraci. Ze strany římské kurie byl prý po koncilu dokonce vyvíjen tlak na zvyšování počtu laických pomocníků, aby se zabránilo svěcení jáhnů. Existovala zde zcela otevřená obava, že se svěcením ženatých mužů se ocitne v ohrožení celibát kněží-presbyterů.
V české katolické církvi je dnes čas od času nadhozen tento problém také. Pramení patrně z neschopnosti uchopit a zařadit službu jáhna. Otázku typu k čemu je jáhen, když to může dělat i laik, je při rozhovorech o jáhnech často slyšet. Je patrné, že tato otázka má kořeny v liturgicko-sakramentálním pojetí pastorace, které bylo popsáno výše a které se dnes zdá jako překonané. Pokud chápeme jáhenskou službu jako podstatně jinou reprezentaci Krista, problematiku to samozřejmě mění. Zde je však třeba především zvážit, jaká je role laiků v pastoraci. Vedle aktivních věřících mohou ve farnosti být a často i jsou další pomocníci v pastoraci. U nás ne příliš rozšířená forma je pastorační asistent, který svou službu vykonává dobrovolně a který má tedy civilní zaměstnání. Charakter jeho služby je takový, že už ji nemůžeme chápat jako jednu z aktivit jednoho z farníků. Častější je služba profesionálního pastoračního asistenta. Tedy člověka, který má mít odborné teologické vzdělání a který pracuje ve farnosti profesionálně. Často je mu na základě práva svěřena péče o farnost, podobně jako jáhnovi. Z toho je patrné, že zde opravdu není mezi jáhen a laikem v pastoraci rozdíl. Vedle farností laici také pracují ve speciální pastoraci. Například v nemocnicích nebo ve vězeňství, kde jsou ke službě ustanoveni přímo od svého biskupa. Rozdíl mezi jáhnem a laikem však vždy a všude zůstává v tom, že jáhen je klerikem.
Služba laiků má proto jednu podstatnou podmínku, laik se nesmí klerikalizovat. Má zůstat skutečným laikem. Dalšími problémy jsou propojení laika s církví, která je u jáhna a kněze-presbytera z obou stran vyřešeno svátostí (sliby, zodpovědnost církve, dary Ducha, milost). Z prvních zkušeností s pastorační službou laiků se zdá, že toto propojení u laiků chybí. A to už při přípravě. K přijetí do služby stačí prakticky jen absolvování studia s teologickým charakterem, a někdy ani to ne. Jakákoliv formace, paralelní s kněžským seminářem, neexistuje. Problematický se jeví také další vztah laického služebníka k církvi. Ustanovení ke službě lektora a akolyty tyto problémy neřeší. Navíc je mohou přijmout jen muži, čímž je pojem laik podstatně zúžen. Proto se reforma tzv. nižších svěcení jeví dnes jako nedokončená. Spojení laika, který slouží v pastoraci, s církví by mohlo být realizováno například složením slibů a benedikcí. Existuje nesvátostná forma přijetí smíření (kající bohoslužba), nebo i eucharistie (adorace), v tomto smyslu by mohla existovat nesvátostná forma církevní služby. Samozřejmě by vyžadovala patřičný název a obřad ustanovení, při kterém by mělo být dobře patrné, že jde o laickou službu. S tím také souvisí otázka, zda laici v pastoraci zaskakují za kleriky, nebo pracují opravdu jako laici (katecheze, rozhovory, administrativa, aktivní účast laického charakteru na liturgii).
Druhý problém spojený už více s jáhenstvím je přímo otázka vztahu laika v pastoraci a jáhna. V první kapitole byl popsán trojúhelníkový model chápání svátosti svěcení. Z něj vyplývá, že služby jáhna a kněze-presbytera stojí vedle sebe, protože jde o dvě různé možnosti jak reprezentovat Kristovo kněžství. Pastorační služba laiků by tedy měla tomuto chápání odpovídat. Buď má charakter služby ve farnosti, potom má samozřejmě blíže ke službě kněze-presbytera, nebo má charakter diakonický, a potom má vztah ke službě jáhna. Vztah laika v pastoraci k faráři je do určité míry poměrně jasný, pokud není uplatněn k. 517, jde o asistenta faráře, v širším smyslu o asistenta farního společenství. Podobný vztah by tedy mohli zaujímat laici v diakonické službě i k jáhnům. Tedy jako asistenti jáhna. Jáhen i farář jsou svátostným vyjádřením dvou principů v církvi: jejího budování a její otevřenosti, proto mají strhávat k těmto úkolům celou církev.
Ve chvíli, kdy je celá pastorace redukována pouze na farnost a liturgii, je otázka vztahu mezi službou jáhna a pastoračního asistenta prakticky neřešitelná. V této souvislosti by bylo jistě zajímavé zjistit, zda by současní profesionální pastorační asistenti, kteří do služby nastoupili prakticky hned po skončení teologických studií, v 35 letech přijali jáhenské svěcení. Odpovědi na tuto otázku by mohly v mnohém objasnit, jak chápou svou službu, podobně jako výše prezentovaný průzkum mezi jáhny a jejich vztahu k dalšímu svěcení. Pro vyjasnění vztahu mezi jáhnem a pastoračním asistentem je tedy třeba dbát dvou principů. Jednak faktu, že se jedná o laika, a tedy jeho služba má charakter asistence. Což nemá znamenat, že jde o službu provizorní; jednak je třeba hledat způsob zakotvení laiků v pastorační službě. Vzhledem k tomu, že se tato služba objevila také jako jedno ze znamení doby, není na místě ji relativizovat, ale naopak hledat její místo jak z hlediska praktického tak teologického.
Vztah mezi jáhny a biskupem
Alespoň okrajově je třeba se po předchozím popisu vztahů jáhen – kněz a jáhen – laik v pastoraci zmínit také vztah jáhnů a biskupa. V první kapitole byly některé důležité souvislosti vztahu jáhni – biskup zmíněny. Biskupská služba je ve svátosti svěcení primární, protože je ustanovena přímo od Krista, zatímco presbyterství a jáhenství jsou sekundární služby, ustanovené podle Kristovy vůle apoštoly, tedy církví vedenou Duchem svatým. Vztah jáhnů k jejich biskupovi byl dříve zřejmě užší než dnes. To souviselo s chápáním jáhenství jako samostatné služby.
„Jáhni byli po přímo podřízeni biskupovi a nebyli jáhni nějakého faráře. Jasnější zvýraznění a uvědomění si této souvislosti u samotných kněží a diákonů a u obcí, jichž se to týká, může významně přispět k jasnějšímu profilování stálého jáhna.“
V první kapitole byla zmíněná slova A. Rotha o tom, že jáhen je spolupracovníkem biskupa, zatímco presbyter jeho zástupce na určitém území (farnosti). Jáhnové tedy nepatří z pracovního hlediska přímo do farnosti, ale mají samostatně spolupracovat s biskupem. Tak alespoň zřejmě fungovalo jáhenství v historii. Pokud je dnes opět samostatnou součástí svátosti svěcení, měl by se znovu začít uskutečňovat i tento vztah.
Jáhni v historii tvořili v diakonické pastoraci společenství vedené arcijáhnem, jehož služba, byť se časem stala správním úřadem pro kněze, měla původně diakonický charakter. Arcijáhen, který byl samozřejmě svěcením také jáhen, měl patrně na starosti právě koordinaci diakonické práce sboru jáhnů. V současnosti v našich diecézích podobná služba funguje různými způsoby. V moravské církevní provincii poměrně dobře, v Čechách odlišně v každé diecézi. Závisí to také hodně na způsobu práce jáhnů a jejich počtu v diecézi. Pro vztah s biskupem je však důležitější, že jáhni vedení arcijáhnem tvořili určité společenství - sbor jáhnů, jak sami jáhni zpívají o Velikonocích v Exultetu. Proto bylo zcela záměrně už v nadpisu použito slovo jáhni a ne jáhen ve vztahu k biskupovi. Protože jáhni by měli mít vztah ke svému biskupovi, kterému pomáhají s diakonií v jeho diecézi, jako celek, naopak totéž platí i o biskupovi vzhledem k jáhnům. Jejich služba totiž není samostatná a kolegiální, jako služba kněží (farářů), ale má se uskutečňovat jako asistence biskupovi v jeho péči o diakonii. Zvláštní společenství - communio jáhnů a biskupa je tedy pro jejich vztah konstitutivní. Vždyť z teologie svátosti svěcení je patrné, že v biskupově službě je spojena služba jáhenská s presbyterskou, a proto tak jako vzniká zvláštní communio mezi biskupem a kněžími, tak vzniká také zvláštní communio mezi biskupem a jáhny. A vzniká konečně i communio obou sborů, tedy celého kléru mezi sebou, sjednocené ve službě biskupa, který je hlavou, ale i pastýřem kléru. Biskupská služba, jako plnost svátosti svěcení, je samozřejmě více než jen prosté spojení jáhenství a kněžství, ale právě proto sjednocuje sbor služebníků církve. Sbor jáhnů proto není jednou z frakcí v kléru, ale mohl by přispět, pokud by bylo communio jáhnů mezi sebou i s biskupem opravdu rozvíjeno, k jasnější profilaci jáhenské služby.
* * *
Nyní byla popsána řada souvislostí, která se týkají jáhenství. V posledku však jáhenství vždy souvisí s již popsaným nespravedlivým stavem v dnešním světě. Jáhen, autentický reprezentant církve, přináší evangelium do světa, aby slyšel o své spáse a mohl se z ní radovat spolu s ostatními, tedy s církví, jako shromážděním Božího lidu. Musíme si ovšem uvědomit, že tímto rozdělením skrze popsanou nespravedlnost není zasažen jen svět obecně, ale také zcela konkrétně církev sama:
„ (...) církev prvního světa (...) na sobě nese (...) stále ještě znamení konzervatizmu v záporném smyslu tohoto slova, zatímco se ve třetím světě nachází v čele snah o společenské reformy.“
Vzhledem k tomu, že česká církev patří do prvního světa, je patrné, že je i jejím úkolem se tohoto rozporu v sobě samé zbavit. Zatímco jáhenství v třetím a čtvrtém světě musí mít jiné cíle, je jáhenství ve světě prvním voláno v duchu Sk 6 k práci na zmírnění tohoto rozporu. Posláním jáhnů není řídit církev. Jáhenství je v církvi právě proto, aby ti, kdo církev řídí, měli dostatek prostoru pro tuto službu, a přitom aby církev žila a vycházela i k těm, jejichž hlas není často slyšet, nebo mu není dopřáno, aby slyšen byl. Obnovené jáhenství jako samostatná součást svátosti svěcení je proto v západní církev kairos, který má být využit. A to nejen ke stálému odstraňování tohoto rozporu ve světě, ale v současnosti také v církvi k odstranění zmíněného negativního konzervatizmu, a to kvůli tomu, aby nezaniklo její diakonické poslání. Jaký může být konkrétní dopad této myšlenky by měla zodpovědět následující kapitola.
Možnosti zapojení jáhnů do pastorace
Po předchozím vymezení základů, na kterých by měla stát pastorační služba jáhnů, budou v této kapitole popsány konkrétní možnosti pastorační práce jáhnů, které by odpovídaly povaze jáhenského svěcení. Nemá v ní však jít o podporu monopolu jáhnů na diakonickou službu, ale o skutečnost, že jáhen konáním své služby stále církvi připomíná, aby světu nepřestala sloužit. Pro přehled bude tato kapitola rozdělena na tři základní části. Jednak na otázku pastorační činnosti jáhnů s civilním povoláním, jednak na otázku práce jáhnů v diakonii pro církev, a jednak na pastorační možnosti jáhnů pracujících v pastoraci profesionálně. Napřed se však vrátíme k průzkumu mezi jáhny, v rámci kterého měli možnost sami navrhnout změny jejich zapojení do pastorace. Zvláštní pozornost bude také věnována otázce možnosti udělování svátosti nemocných jáhny.
Návrhy jáhnů
V průzkumu mezi jáhny, který byl z větší části prezentován v druhé kapitole, měli jáhni možnost vyjádřit své návrhy na změny jednak ve svém konkrétním případě, jednak i v případě diecéze, provincie nebo celé církve. Vedle otázky svátosti nemocných, která zde bude popsána samostatně, poukazovali jáhni na řadu dalších problémů, které je podle nich třeba řešit.
Zcela jistě je na prvním místě problematika sboru jáhnů. Jáhni ve všech diecézích cítí absenci pevnějšího společenství ve své službě. Přáli by si proto, aby se mohli setkávat, jak k dalšímu vzdělávání tak i k modlitbě. Tato setkání by měla mít jinou povahu než setkání jáhnů z obou provincií na každoročním školení a exerciciích. Měla by mezi jáhny v diecézi a s jejich biskupem vytvářet communio. Vzhledem ke zkušenostem s jáhenskými kroužky jak na Moravě tak i v zahraničí by se tato setkání mohla uskutečňovat ve více společenstvích. To by mnoha jáhnům více vyhovovalo, protože, zvláště pro jáhny s civilním zaměstnáním, je náročné dojíždět často na setkání v diecézním městě. V této souvislosti by také mohlo být jáhnům, kteří to kvůli situaci své rodiny potřebují, propláceno cestovné.
Dalším velkým přáním jáhnů je, aby dostali od církve podporu a prostor pro diakonickou práci, evangelizaci, speciální pastoraci ap. Tedy aby nebyli ustanovováni, a tím i chápáni, jako náhradníci za chybějící faráře. Chápání jáhnů jako náhrady za chybějící kněze je třeba podle jednoho z jáhnů doslova „vymýtit“. Přístup k jáhnům, který je chápe jen jako provizorní stav v církvi, je poměrně hodně frustruje, přáli by si proto, aby byl jáhen normální a nepostradatelnou součástí církve; aby, zvláště ve chvílích, kdy nejsou z již zmíněných důvodů dobře přijímáni, byli podporováni svým biskupem. Proto někteří z jáhnů vnímají jako nedostatek, že na českých biskupstvích není ustanoven reprezentant jáhnů takovým způsobem, jakým je na Moravě vedoucí oddělení pro trvalé jáhny, který by v diecézi koordinoval práci jáhnů a staral se o formační a vzdělávací program. Podobně postrádají i svého zástupce při ČBK. Vedle tohoto zástupce jáhnů také v českých diecézích chybí podle jáhnů spirituálové, kteří by se věnovali především jáhnům s civilním zaměstnáním a formaci kandidátů stálého jáhenství. Pro lepší chápání jáhenství by bylo dobré připravovat na práci se stálým jáhnem nejen stávající kněze, ale také kandidáty kněžství. Jeden ze stálých jáhnů viděl jako dobrou zkušenost, že s ním byl ve farnosti kandidát kněžství na jáhenské praxi, který tak měl dobrou možnost poznat práci stálých jáhnů. Otázkou tedy je, zda by nebylo přínosem, kdyby se jáhenská praxe budoucích kněží odehrávala za asistence stálých jáhnů v diakonické pastoraci.
K jáhenské službě patří také dva další problémy, které by si jáhni přáli vyřešit. Prvním z nich je vztah církve k jáhnovu manželství a rodině. Manželky a děti často pociťují, že například farář, ale i kurie, na jáhna kladou nároky, které ho jako manžela a otce rodiny neúměrně zatěžují. Jednoduše řešeno, jáhen musí být k dispozici i své rodině, i pro ni je jáhnem, nebo spíš především pro svou manželku a své děti je jáhnem. Svátost manželství a svátost svěcení se nesmí dostat do konfliktu, ve kterém by rodina a manželství utrpěly. Jak v dobrém poznamenávají někteří jáhni, nejprve slíbili poslušnost manželce a až potom biskupovi.
Další palčivou otázkou je zajištění hmotné stránky rodiny jáhna. Nejde zde o jáhnovo pohodlí, ale o kvalitu života jeho dětí a ženy. Jáhni v důchodovém věku proto tento problém nepociťují, jáhnové v pastorační službě, kteří mají nedospělé děti, mají s hmotným zabezpečením rodiny někdy i doslova existenciální potíže. Podobné problémy mají i někteří z jáhnů s civilním povoláním, kteří často od své diecéze nejsou placeni vůbec. Proto by jáhni byli rádi, kdyby církev přijala hmotnou zodpovědnost za jejich rodiny, ne jen za jáhna. Ve vyhrocených situacích biskupové vždy nějak zasáhnou, ale celá otázka by zřejmě měla být řešena systémově.
Uvedené skutečnosti ale nemají vyznít jako zoufalý nářek nebo kritika. Jáhnové vykonávají svou službu s láskou a vždy při odpovědi na to, co by si přáli zlepšit, říkali, že to jsou návrhy, otazníky, prosby, přání, úvahy, ale že to rozhodně není nadávání!
Otázka svátosti nemocných
V souvislosti s diakonickou pastorací v nemocnicích a domovech důchodců nebo i se službou přinášení svatého přijímání nemocným se často objevuje otázka, zda by mohl jáhen udělovat svátost nemocných. Je to svátost, kde jde o pomoc potřebnému, takže z tohoto pohledu by k jáhenské službě její udělování mohlo náležet. Kromě ulehčení v nemoci se však touto svátostí také odpouštějí hříchy. Nicméně toto odpuštění hříchů není primární jako u svátosti pokání, a proto vlastně není podmíněno kněžským svěcením. Doplňuje celek svátosti, která, tak jako všechny ostatní svátosti, působí milost a tedy odpouští lehké hříchy. Jde o nesvátostné smíření. Argument odpuštění hříchů tedy není pro otázku po možnosti udělovat svátost nemocných jáhnem klíčový. Potom by jáhen nemohl ani podávat svaté přijímání, které také působí milost odpouštějící viny přijímajícího.
Důležitou výpověď ohledně svátosti svěcení přinesl Tridentský koncil. Jako místo v Písmu, podle kterého je svátost nemocných ustanovena, je chápána perikopa Jak 5,14-15:
„Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“
Otcové Tridentského koncilu v rámci polemiky s protestantskou teologií, obhajovali i jednotlivé svátosti. K tomu patřilo i jasné definování jejich udělovatele. Proto koncil učí, že má být exkomunikován každý, kdo učí, že slovem presbyteroi (starší) v Jak 5,14 není míněn biskupem vysvěcený kněz nebo kněží, a proto že může tuto svátost udělovat i ten, kdo není kněz. Definice se zdá jasná. Otázkou však je, co chtěl koncil přesně říci ; konkrétně, zda jeho učení míří proti udělování svátosti nemocných kýmkoliv jiným než knězem nebo biskupem, nebo konkrétně proti udělování této svátosti laiky? V době nástupu reformace se zdá, že tato definice míří spíše proti udělování svátosti nemocných laiky. V listu apoštola Jakuba je však přesto slovo presbyteroi, tedy starší, tedy kněží v užším slova smyslu.
Jáhni sami často otázku svátosti nemocných zmiňují. Možným řešením, které by však vyžadovalo předchozí hlubší zkoumání systematické (dogmatické) teologie, by mohlo být dočasné povolení udělovat svátost nemocných těm jáhnům, kteří to z hlediska svého pastoračního zařazení mohou využít (v nemocnici, v domově důchodců, vojenský duchovní v mírové misi), nebo kteří se octnou v nějaké výjimečné situaci (autonehoda), nebo obecně v nebezpečí smrti. Možnost udělovat svátost smíření může biskup také svěřit jen některým kněžím. Přesto však zůstává Jak 5,14 slovo presbyteroi, které bude vždy stát proti povolení pro jáhny udělovat svátost nemocných. Zřejmě nejpodstatnější ale je, že k jáhenské službě, z povahy jáhenského svěcení, udělování svátostí nepatří.
Jáhnové s civilním zaměstnáním
Služba jáhnů s civilním zaměstnáním je bezesporu pro církev, ale především pro svět ve kterém pracují, velkým přínosem. Jáhni svou službou daleko za hranicemi církve jako nositelé svátostného (služebného) kněžství reprezentují církev žijící ve světě, tedy Krista otevřeného světu; Krista hovořícího se Samařskou ženou (Jan 4). Ale také do církve přinášejí všechny bolesti současného světa. Mohli by být chápáni jako ti, kdo se jáhenství nebo pastorační službě nevěnují naplno. To by ovšem byl velký omyl. K jáhenství nepatří jen reprezentace Krista ve světě, ale také pohyb opačný, tedy již zmíněné strhávání pozornosti celé církve právě k oněm bolestem a problémům světa:
„(...) pokračování v civilním povolání nabízí jáhnovi rozhodující možnosti zapojit své zaměstnanecké zkušenosti a prožitky, a v neposlední řadě také své osobní kontakty z okruhu svého povolání do pastorační služby a takto svými specifickými úkoly zprostředkování obohatit církevní úřad svou zvláštní kompetencí.“
U jáhnů s civilním povolání se jako další podstatný prvek jejich služby ukazuje zprostředkování. Zkušenosti z 70. let v Německu ukazují, že pokud diecéze chtěla, aby jáhni zůstali u svého civilního povolání, bylo v diecézi více jáhenských povolání než v diecézích, kde měli jáhnové přijmout profesionální službu v církvi. V této souvislosti služby zprostředkování se také nabízí souvislost se službou dělnických kněží (rozuměj presbyterů), která v 60. a 70. letech byla experimentálně zavedena například ve Francii a v Německu. Zřejmě však, vedle toho že prakticky neuspěla, nemá tato služba solidní teologický základ. Kněžské-presbyterské svěcení je konstituováno především péčí o dílčí části místní církve. Proto jsou jeho nositelé ustanovováni k službě farářů, tedy ke službě jednotě obce. Z toho vyplývá také jejich služba při slavení svátostí eucharistie a smíření. Tato problematika však již byla popsána výše. Zde je jen připomenuta proto, že služba dělnických kněží nese všechny prvky jáhenské služby s civilním povoláním. Jáhenské svěcení se vším, co k němu patří, a především s evangelizačním a misijním charakterem jáhenské služby, této službě odpovídá mnohem lépe. Svátost manželství dává potom této službě zvláštní vysokou hodnotu.
Z pohledu poslání jáhnů jsou tedy ti s civilním zaměstnáním nejvíce vysunuti do světa, jsou ve světě vlastně ještě dále než jáhni v diakonické a speciální pastoraci. A právě proto potřebují zvláštní podporu a pozornost od církve, tj. od své domovské farnosti i od svého biskupa. Tato služba má svou zvláštní hodnotu, nesmí však být degradována na odměnu pro více či méně zasloužilé laiky, a tito jáhnové by proto také neměli být nuceni profesionálně pracovat jak ve farní tak v diakonické pastoraci.
Jáhnové pracující v diakonii pro církev
Jáhni mohou také pracovat ve službě, která je orientována dovnitř církve. Koncil zmiňuje tuto službu jako administrativní. V řadě církevních institucí, diecézemi počínaje, působí často jako úředníci presbyteři. Propojení kněžského-presbyterského svěcení a práce v diakonii pro církev je velice častá a zdá se, že i v církvi celkem dobře zavedená. K podstatě kněžského svěcení však patří péče o dílčí část místní církve, tedy zastupování biskupa ve službě jednotě církve. Ke službě jáhenské zase patří pečovat o hmotné a provozní stránky života církve (Srov. Sk 6,1-6). Pokud je nějaké místo v církvi, kde by jáhni skutečně měli nahradit kněze, tak je to právě v diakonii pro církev.
Jáhnové už tak pracují například jako sekretáři biskupů, které donedávna dělali především kněží. V současné době jsou to pouze dva, v Litoměřicích a v Ostravě-Opavě. Pokud je tato práce svěřena jáhnovi, potvrdil provedený průzkum, že jáhnové chápou tuto bezprostřední asistenci biskupovi jako autentickou jáhenskou službu. Na určitých místech v církvi se často také očekává „svěcený úředník“. Proto je podobná situace jako u práce sekretáře také u práce kancléře biskupské kurie. Jako další místa vhodná pro jáhna bývá chápána práce diecézního ekonoma. A prakticky na jakémkoliv administrativním místě v kuriích je jako „svěcený úředník“ z povahy svého svěcení vhodnější jáhen.
Služby vikářů všech stupňů se předchozí návrhy vůbec netýkají, protože ji nejde chápat „jen“ jako administrativní službu, ale také jako společnou pastýřskou službu sboru kněží-presbyterů s biskupem o diecézi, jak ji vyjádřil 2. vatikánský koncil.
Dalším z úkolů jáhna je kazatelská služba. Ta se v širším smyslu může kromě v liturgii uskutečňovat také v katechezi. Tedy ve vzdělávání všech věřících ve víře, to znamená nejen vyučování náboženství pro děti a mládež, ale také vzdělávání dospělých. Jáhenská služba pro církev se tedy může uskutečňovat i při výuce náboženství, při různých kurzech a na poli teologické vědy. Jáhenské svěcení je zde jen prohloubením katechetické služby, která jinak v církvi stojí především na svátostech křtu a biřmování. Nicméně i práce jáhna jako teologa, je také diakonií pro církev. Očekávání, že teologii budou pěstovat jen kněží, se míjí jak realitou tak i smyslem jejich svěcení. Jáhenství však může sloužit také k rozvoji teologické práce laiků. Jedná se o podobný problém jako u „svěceného úředníka“. „Svěcený teolog“, i kdyby to byl z něčího pohledu „jen jáhen“, je v tomto smyslu přijatelnější než teolog laik. Jáhenská služba uvnitř církve tak může mít další rozměr; může překlenout přechodné stavy a tak pomoci při uskutečňování změn v církvi. To neznamená, že by se jáhenství jednou, až nebude třeba církev měnit, mělo stát zbytečným. Nebo jinak řečeno, až nebude třeba církev měnit, nebude opravdu třeba ani jáhenství, ale ani jiné služby, protože tento ideální stav v církvi bude až na konci dějin.
Jáhenství se v diakonii pro církev může uskutečňovat i na mnoha jiných místech, kde je svěcený služebník pro svůj specifický vztah k církvi nutný. Jde například o mluvčí biskupství nebo biskupské konference nebo vedoucí pracovníky církevních periodik. K diakonii pro církev patří samozřejmě vedle práce v diecézních strukturách, také administrativní práce pro řeholní společnosti, nebo především vedoucí místa v organizacích nějakou částí církve zřízených.
Jáhnové pracující v pastoraci profesionálně
Nadpisem jsou míněni ti z jáhnů, kteří v církvi pracují zcela naplno. Nejde tedy ani o ty, kdo mají civilní povolání a ve farnosti připomínají realitu okolního světa, a ani o ty, kdo v církvi pracují profesionálně, ale v administrativě, atp. Jak jáhni s civilním povoláním tak jáhni v diakonii pro církev jsou přirozeně ve farnosti zapojeni jen z části. Přičemž jáhni v diakonické pastoraci mohou ve farnosti pracovat trochu více, protože se většinou obě práce nedostávají do časového konfliktu. Diakonie pro církev může totiž poměrně snadno respektovat jáhnovy pastorační povinnosti ve farnosti, což u civilního zaměstnání přirozeně není možné.
Každopádně k pastoraci ve farnosti, která vždy nějak existuje u všech možných variant práce jáhnů, přísluší služba kazatelská. To platí zvláště u jáhnů s civilním povoláním, kteří strhávají pozornost členů církve k potřebám světa. Proto by měla být tato služba jáhnům více umožněna a měli by v ní být podporováni.
Jáhnové ve farnosti
Z hlediska situace v českých diecézích je jasné, že stav, kdy jáhnové budou ustanovováni jako administrátoři farností, bude trvat. Nicméně by stále mělo jít o výjimky, protože pokud by jáhni neměli někde kněze nahrazovat, tak je to právě ve farnostech. Pokud však církev s touto službou jáhnů počítá, je dobré, když existuje objektivní potřeba ji pro pastoraci využívat. Má určitě svůj specifický přínos. Neměla by však podporovat různé dílčí nešvary, mezi které patří zejména špatné chápání bohoslužeb slova se svatým přijímáním. Věřící je většinou berou jako kratší mši. To je velice závažný problém, který podkopává dynamickou eucharistickou úctu, která se uskutečňuje plnou účastní na slavení eucharistie. Tedy i přijímáním těla a krve Kristovy z tohoto konkrétního slavení. Pastorační péče jáhnů jako administrátorů farností by proto mohla být více promyšlena a plánována. Především pastorální teologie by měla hledat různé nové formy pastorace, které by byly přínosem pro současný stav farní pastorace. Rozvinout by se tak mohla například denní modlitba církve, která je mezi laiky i v životě farností stále poměrně málo rozšířená, nebo bohoslužby slova, zaměřené na Slovo, tedy bez svatého přijímání, ale koncentrované především na evangelium. Závažným problémem však zůstává skutečnost, že jáhen, který je v této službě, se může jen nepříliš často zúčastnit slavení eucharistie. To je nesprávně jak z obecného hlediska, kdy je mu jeho službou prakticky účast na eucharistii automaticky znemožněna, tak i z hlediska církevních předpisů, které hájí právo a povinnost co nejčastější účasti jáhna na slavení eucharistie.
U pastoračního využití jáhnů jako administrátorů farnosti je třeba mít vždy na paměti, že takováto služba ohrožuje svébytnost, samostatnost a rozvoj jáhenství, které se nemůže rozvíjet v diakonickém prostoru pastorace. Možným řešením by mohlo být využití již zmiňované zkušenosti, kdy je jáhen rektorem kostela in materialibus. Jáhni by nebyli umisťováni jako administrátoři farností, ale jako správci kostelů, právě na způsob rektorů kostelů. Jáhen by tak spolupracoval s farářem na základě konkrétnějších předpisů. Z pohledu teologie svátosti svěcení by to byl stav odpovídající jistě více jak svěcení kněžskému tak i jáhenskému. Jáhen by měl na starosti jedno nebo i více větších samostatných společenství v rámci jedné farnosti, o kterou se jako celek stará farář. Tomu by ovšem muselo předcházet spojení „papírově“ existujících farností v jednu větší, a změna statutů kostelů z farních na filiální. Otázkou zůstává přesné ustanovení jáhnů, protože k. 556 předpokládá, že rektorem kostela je kněz. Dále uvedená práva a povinnosti rektora v k. 558 – 562 může plnit i jáhen, samozřejmě kromě slavení eucharistie.
Jiná situace je, když jáhen působí ve farnosti obsazené farářem. Mohlo by se říci, že nahrazuje farního vikáře, u nás často nesprávně označovaného jako kaplan. To je z části určitě možné vzhledem k malému počtu kněží. Ale jáhen spolupracující s farářem na pastoraci v jedné farnosti vykonává také skutečnou jáhenskou službu. Pokud totiž kněz ve farnosti jaksi zpřítomňuje biskupa, může s ním na pastoraci spolupracovat jáhen podle vztahu, na základě kterého spolupracuje s biskupem. Pastýřem farnosti je samozřejmě farář. Jáhen mu však není jednoduše podřízen, ale v duchu poselství Písma je jeho spolupracovníkem. Každý ve farnosti dbá na určitou stránku pastorace. Zatímco farář dbá o jednotu farnosti: communio, duchovní a liturgický život, a tím zastupuje biskupa, a proto také stojí ve středu farnosti, jáhnovo pastorační působení by se mělo odehrávat především diakonickým směrem. To znamená nemocní a potřební ve farnosti, různé okrajové skupiny, zejména pokřtění hledající svůj vztah k víře, a celkové působení farního společenství navenek, na své okolí. Z tohoto pohledu je patrné, že jáhen nemusí farního vikáře vůbec nahrazovat, protože řada ze služeb, které vykonávali farní vikáři a faráři v minulosti společně, mají diakonický rozměr, a proto je může a má vykonávat jáhen. Tomu by také měly ve farnosti příslušet koordinace, řízení a rozvoj diakonických aktivit laiků.
Jáhnové v diakonické pastoraci
Pokud vyjdeme z předpokladu změny pastorální strategie, jak bylo popsáno v předešlé kapitole, můžeme se pokusit o návrh alespoň několika způsobů práce jáhnů v diakonické pastoraci. Následující návrhy si nekladou nárok na úplnost. Mají spíš ukázat možné směry, na které by se mohla jáhenská služba orientovat. Diakonická pastorace se může uskutečňovat jak v církvi tak i mimo ni, nejvíce však na jejím pomezí. Jak to konečně k jáhenské službě patří. V této souvislosti je třeba se ještě vrátit k otázce vztahu jáhna a kněze. Je samozřejmé, že kněží vždy budou v diakonické pastoraci působit, jáhni na ni nemají jednoduše monopol. Konkrétní spolupráce se však může uskutečňovat obráceně než ve farnosti. Nejde o to, že by kněz byl jáhnovi podřízen, konečně ani jáhen není ve farní pastoraci jednoduše podřízen farářovi, ale jsou spolupracovníci. Každý je však „doma“ jinde. Kněz ve farní pastoraci a jáhen v diakonické. Biskup potom pečuje o oba směry. Tento druh spolupráce, kdy jáhen v diakonické pastoraci koordinuje práci kněží, je dnes běžný například ve vězeňské duchovní službě. Kněz, který je často farářem a působí přitom v diakonické pastoraci, může spolupracovat s jáhnem tam, kde je to vhodné, stejně jako jáhen spolupracuje ve farnosti také tam, kde to nejlépe odpovídá jeho svěcení. Nabízí se zde především otázka svátosti smíření a nemocných. Jáhen, který zahájí s potřebným člověkem kontakt a projde s ním cestu obrácení nebo návratu k víře, rozpozná, kdy je na čase, aby povolal na pomoc kněze, který může vedle svátostí přispět zejména svou specifickou spiritualitou.
Pro přehled zde jsou uvedeny tři možnosti diakonické práce a pastorace, ve kterých by mohli čeští a moravští jáhnové najít uplatnění:
1. Duchovní služby
Jáhnové by se mohli ve větší míře stávat členy nově vznikající speciální duchovní správy, které se vyvíjí vedle klasické duchovní správy – farní. Vznikají nové instituce, u nás označované jako duchovní služby, které mají na starosti pastoraci věřících i nevěřících, kteří nejsou spojeni jako u farností bydlištěm, ale svým specifickým stavem nebo způsobem života.
Nejznámější je u nás Duchovní služba armády ČR, ve které však žádný jáhen nepůsobí a ani nepůsobil. Duchovní služba v armádě vznikla na základě dohody mezi AČR, ČBK a ERC. Duchovní do ní delegují církve podle dohodnutého poměru. Kandidát na duchovního musí vedle osobních a vojenských kritérií splňovat také kritéria církevní. Jsou to dokončené vzdělání kvalifikující k vedení farnosti (sboru), dvouletá praxe v církevní obci, delegace od vlastní církve, ekumenické chápání služby v armádě, schopnost chápat svou službu jako diakonickou a tedy ne přímo evangelizační. Podle výkladu smlouvy splňují tuto podmínku v katolické církvi bez rozdílu jáhen i kněz. V situaci, kdy je drtivá většina členů armády nevěřících, není kněžská služba pro tuto službu prakticky třeba. Nebo alespoň ne v tom rozsahu, ve kterém je používána. Situace spíše volá po službě jáhenské, a to především kvůli zmíněnému diakonickému charakteru této služby. Podstatě jáhenského svěcení ve smlouvě odpovídá i začátek úvodního prohlášení:
„Všichni zástupci církví, kteří se účastní této smlouvy, jsou si hluboce vědomi potřeby vydávat v rezortu ministerstva obrany svědectví o křesťanské víře a naději v jednotě (...)“
Nejstarší tradici má služba ve věznicích. Podobně jako v armádě byla uzavřely ČBK a ERC smlouvu s Vězeňskou službou (VS) o Duchovní službě ve věznicích. Podstatným rozdílem ovšem je, že tzv. pověřené osoby nemusí být v úzkém církevní smyslu slova duchovní:
„Základ VDP tvoří křesťané, duchovní i laici, kteří byli vedením svých církví pověřeni duchovenskou službou ve věznicích a vazebních věznicích České republiky a v obdobných zařízeních, pečujících o adaptaci vězňů a propuštěných a byli schváleni výkonným výborem VDP.“
Služba má dvě složky: dobrovolnou a profesionální. Profesionální pracovník zastává funkci tzv. rady vězeňské služby-duchovního. I zde jde při pastoraci především o službu potřebným a teprve sekundárně také o hlásání evangelia, takže můžeme konstatovat obdobný závěr jako u služby v armádě. Na rozdíl od armády však jáhni ve vězeňské duchovní službě působí. Dva z Olomoucké arcidiecéze a jeden z Ostravsko-Opavské diecéze. Všichni pracují jako profesionálové. V dobrovolné složce vězeňské služby zřejmě žádný jáhen nepracuje. Tato služba má navíc výhodu, že k nástupu do ní není potřeba splnění nějakých dalších podmínek, jako například fyzická kondice pro armádu.
V dohledné době by mohly být zavedeny další podobné služby církve nebo církví společnosti, a to zejména v nemocnicích. Měly by se odehrávat v podobném ekumenickém duchu jako předešlé dvě. Jedním z cílů by mělo být zpřístupnění této služby také duchovním v širšímu smyslu slova, tedy nejen například kněžím a kazatelům, ale také laikům z různých konfesí. Pastorace v nemocnicích má ovšem svá úskalí především ve zdravotní odbornosti duchovních. Jde o podobný problém jako při službě v armádě, kdy duchovní chtě nechtě nějakým způsobem vojákem být musí. Jáhen, který je původním povoláním lékař, může nejen být přijímán lépe nemocnými i personálem, ale také lépe rozumí situaci nemocných. To je ovšem spíše pohled ze strany zdravotnictví jako takového. Z pohledu pastorace je pro tuto službu vhodným kandidátem každý, kdo byl obdarován specifickým charismatem nebo milostí. A tu zprostředkovává právě jáhenské svěcení, jak již bylo zmíněno v první kapitole. Tato speciální pastorační péče o nemocné a také o vězně by se měla obracet i k ostatnímu personálu, tedy k lékařům a sestrám i k civilní a ozbrojené složce vězeňské služby. Tím vyvstává otázka, zda by podobné duchovní služby neměly být zavedeny také u dalších silně rizikových a stresujících povolání.
Pastorační výzvou v této souvislosti jsou také uprchlíci koncentrovaní v uprchlických táborech nebo bezdomovci v českých a moravských městech. A vedle nich také početná rómská komunita, která nemůže být jednoduše svěřena do pastorační péče farností pro svá pochopitelná specifika.
2. Pastorační a evangelizační centra
Zřejmě nejznámějším způsobem tohoto druhu pastorace jsou bezesporu diecézní centra mládeže (DCM). V tomto směru pastorace jde prakticky o pastorační péči pro určitou skupinu křesťanů, která je ale pro svá vlastní specifika ohrožena právě tím, že by se mohla ocitnout na okraji církevního společenství. Proto je zde značný prostor pro diakonickou pastoraci, nejde totiž jen o administrativu, jak by se mohlo někdy zdát, a je zde tedy prostor i pro uskutečňování jáhenského poslání.
Nejzavedenější jsou již zmíněná DCM. Jejich práce se obrací většinou k mládeži, která je ještě v církvi, i když má často se svou křesťanskou identitou potíže. Práce pro nevěřící mládež, která je zejména ohrožena různými negativními vlivy, se zatím příliš nerozvíjí. Nedostatek pracovníků v pastoraci se projevuje samozřejmě i v diakonické práci pro nevěřící mládež. Ovšem i způsob pastorační péče bývá někdy přijatelný jen pro část věřící mládeže.
Pastorační pole prozatím „zcela neorané“ je vysokoškolská mládež. Práce DCM samozřejmě nemůže jednoduše pokrýt skupinu mladých lidí přibližně od 12 do 26 let. Navíc mládež studující jakýkoliv vědní obor většinou vykazuje vysoce kritické myšlení. Z hlediska pastorace se jedná o zcela specifickou skupinu. Studenti jsou často vytrženi ze svého rodinného prostředí. Ti, kteří jsou věřící, jsou nuceni obhájit sami před sebou vlastní identitu křesťana. Ti, kteří jsou nevěřící, si většinou začnou klást řadu existenciálních otázek, které obvykle souvisí jak s jejich životem, tak i s poznáním, které získávají díky oboru, který studují. Například na Slovensku je běžná praxe Univerzitních pastoračních center. Jsou na všech univerzitách. U nás není pastorace studentů systémově řešena někdy ani na univerzitách, které mají teologické fakulty. Pro jáhny, zvláště ty, kteří se pohybují ve vědeckém prostředí, může být univerzita obrovským prostorem pro jejich diakonickou práci. Otec rodiny, dobrý vědec, je zcela jistě člověk, který je pro studenty důvěryhodný, jak svým zakotvením v obyčejném životě, tak ve své odborné vědecké práci.
Mezi další příklady může patřit péče o drogově závislé nebo matky v tísni. Zvláštní význam by měla mít také pastorační péče o lidi v důchodu. Ti jsou povýtce na okraji společnosti. V oblastech, kde je takových lidí více, tedy v každém větším městě, se může pastorace této skupiny velice dobře rozvíjet. Zkušenosti již zcela jistě existují. Například na Litoměřickém biskupství má pro tyto lidi Charita denní stacionář. Diakonická pastorace důchodců by měla mít za cíl především péči o lidsky důstojné prožívání této poslední fáze lidského života. Zatímco byla ve třetí kapitole charakterizována diakonická pastorace mládeže jako uvědomování si vlastní identity, diakonická pastorace důchodců může směřovat k uvědomování si vlastní hodnoty a důstojnosti. A to i tehdy, když se zdá, že realita světa tomu není nakloněná. S pastorací zaměřenou tímto směrem také souvisí pastorace umírajících. K jáhenským úkolům patřilo také udělování viatika, proto se jáhenská služba může rozvíjet i tímto směrem nejen v diakonické pastoraci, ale i ve farnostech.
3. Katolická Charita
Je bezpochyby, že v Katolické Charitě budou pracovat především laici a zejména ženy. V české katolické církvi však nejsou nové názory, že by, zřejmě na vedoucích místech v Charitě, měli být jáhni. Jak ukázal průzkum na diecézních kuriích, v Plzeňské diecézi pracuje různým způsobem v Charitě většina jáhnů. Jsou to sice tři ze čtyř, ale i tak je patrný záměr biskupa Františka Radkovského, aby jáhnové působili tam, kde to odpovídá povaze jejich svěcení. V ostatních diecézích není poměr zapojení jáhnů v práci Charit tak velký. Nejčastěji působí jako spirituálové jednotlivých součástí Charity. To sice jáhenské službě neodpovídá tak, jako práce na vedoucích místech Charity, nicméně jde o skutečnou jáhenskou službu. Spíše by ale měl být v Charitě prostor pro práci kněží, místo jejich působení na sice řekněme formálních, ale přesto vedoucích místech.
Práce jáhnů v Charitě zřejmě nejvíce připomíná otázku, proč mají něco dělat jáhnové, když stejnou práci mohou vykonávat i laici. Navíc zejména v Charitě, ale i mnoha podobných službách, působí především ženy. Apel na působení jáhnů v Katolické Charitě by neměl vést k zpochybnění smyslu jejich svěcení, které by, pokud by bylo více požadováno, jak je tomu například se službou diakonů a diakonek v Diakonii ČCE, bránilo takové práci laiků, a konkrétně především žen. Spíše naopak by měl tento fakt vyvolávat otázku po jáhenském svěcení pro ženy.
Každopádně smyslu, podstatě a teologii jáhenského svěcení služba v Katolické Charitě nebo podobné organizaci odpovídá. Jáhnové svěcení pro službu by zde měli pracovat právě kvůli vysoké hodnotě a smyslu této služby. Jde o skutečnou realizaci diakonie, která přece stojí s liturgií nebo koinónií, které svěcení pro svou realizaci vyžadují, v jedné rovině.
Jáhen v liturgii církve
Pojednání o jáhenství bych chtěl zakončit alespoň krátkou úvahu o úloze jáhna v liturgii. Proč? Liturgie je základem i výsledkem života církve. Tento význam liturgie zajímavě popsal kardinál Josef Ratzinger. Příběh emauzských učedníků v Lukášově evangeliu (Lk 24,3-35) vykládá jako ukázku setkání církve a Zmrtvýchvstalého. Základní kostrou příběhu je cesta, po které jdou učedníci. Setkají se na ni se vzkříšeným Ježíšem, ale nejsou schopni ho poznat. Potom následuje rozhovor o Písmu, který je vlastně úvodem do dějin spásy a který skončí v Emauzích. Učedníci pozvou Ježíše, kterého stále nepoznali, ke stolu. A ve chvíli, kdy neznámý poutník láme chléb, učedníci v něm poznají Krista, tedy vzkříšeného Ježíše. Hned potom jim Ježíš zmizí, ale oni jsou plni síly, poruší židovské předpisy o sobotě a jdou oznámit jeho zmrtvýchvstání zpět do Jeruzaléma. Podle J. Ratzigera je dnes pro nás liturgie místem pro setkání církve a Krista, protože při liturgii, která má stejnou skladbu jako příběh emauzských učedníků, kdy po četbě a výkladu Písma přichází eucharistická hostina, se křesťané při přijímání těla a krve Kristovy setkají se zmrtvýchvstalým Kristem. V liturgii se odráží celá pravda o naší spáse, liturgií na spásu odpovídáme setkáním se zmrtvýchvstalým Kristem. Proto se v liturgii musí odrážet a odráží i každodenní život církve, která je lidem Božím putujícím k Bohu:
„(...) každá mše je určitým způsobem událostí emauzskou, která pokračuje: Tak, jako Ježíšovi společníci objevili Vzkříšeného a tím samým přispěli k „utvoření“ církve, tak je také každé eucharistické společenství voláno ke stejnému objevu, ke stejné odpovědnosti.“
Nějakým způsobem se tedy i v liturgii má projevit i diakonický charakter služebného kněžství jáhna, jako se v ní velmi dobře projevuje vůdčí, pastýřský nebo obětní charakter služebného kněžství biskupa nebo kněze-presbytera. Liturgie však nesmí zůstat jedinou realizací jáhnovy služby. Došlo by tak totiž k odtržení liturgie a zbytku pastorace, což by bylo u jáhna zvlášť problematické. Následující úvaha se zaměřuje pouze na slavení eucharistie. To proto, že jde o nejdůležitější liturgické slavení, a současně o nejvhodnější příklad.
V západním ritu, který vychází z původního ritu římské církevní obce, jsou při slavení eucharistie vyhrazeny jáhnům následující úkoly: četba evangelia, výzva k pozdravení pokoje, a propuštění věřících na konci bohoslužby. Pokud je slavena liturgie zvlášť slavnostním způsobem patří k úkolům jáhnů také předání kadidelnice celebrantovi, okouření Božího lidu, okouření eucharistie při slovech ustanovení a na závěr bohoslužby výzva k přijetí požehnání. Zvláštním a významným úkolem jáhnů je služba u oltáře a podávání přijímání. Nejde zde o to, že jáhen smí u oltáře dělat něco navíc než asistující laici, ale jde o vlastní jáhenskou službu. Jáhen jako služebník slouží u oltáře a rozdává věřícím svátostného Krista. S tím souvisí tradiční úkolem jáhna, kterým je podávání krve Kristovu. Vzhledem k tomu, že při slavení většiny bohoslužeb se podává pouze tělo Kristovo, nebo pokud se podává pod obojí, je větší počet podávajících včetně pověřených laiků, koná jáhen tuto službu především při podávání těla Kristova.
Následující text o službě jáhnů při liturgii je rozdělen na dvě části. První je zamyšlením nad čtyřmi základními službami jáhna (evangelium, podávání a dvě výzvy). V druhé části budou nastíněny některé směry, kterými by mohly úvahy o úloze jáhnů v liturgii jít. Nejprve je však třeba vyjasnit jakou úlohu má v liturgii jáhen obecně.
Z průzkumu provedeného mezi jáhny vyplývá, že ne vždy celebrující kněz umožní jáhnovi vykonat byť jen jeho čtyři základní služby. Nemám zde na mysli případy, které se nezřídka stávají, kdy celebrant zapomene a řekne některou z výzev místo jáhna. Některým z jáhnů totiž bylo například zabráněno v přednášení evangelijní perikopy. Obecná úloha jáhna při liturgii je odvozena od svátosti svěcení. Liturgii slaví celá církev a její členové při ní mají různé úlohy: četba z Písma, přinášení darů. Svěcení služebníci církve potom mají úkoly specifické. Především je třeba zdůraznit, že ani biskup ani kněz nejsou svěceni primárně pro liturgii. Tento názor chápe a redukuje služebné kněžství jen jako moc nad svátostmi. Z toho také mj. vyplývá, že jáhni v tomto modelu nemají příliš místa. Liturgie je odpovědí Božího lidu na spásné jednání Boha v dějinách. Biskupové, kněží a jáhni v ní mají specifické úlohy, které vyplývají z jejich svěcení. Biskup je svěcen k vedení církve jak místní tak všeobecné ve společenství s ostatními biskupy a biskupem římským. Kněží-presbyteři jsou svěcení především k vedení dílčích společenství křesťanů, tedy aby mohli zastupovat biskupa ve farnostech jako faráři. Jáhnové jsou svěceni ke službě, to bylo rozvedeno v první kapitole v komentáři k LG 29. Tito služebníci slaví liturgii a svátosti na základě tohoto svěcení, ne naopak. Tedy biskup řídí církev ne proto, že smí udělovat svátost svěcení, ale právě proto, že řídí církev, uděluje svátost svěcení. Proto také není možné, aby smyslem služby jáhna při liturgii bylo pouze zvýraznění její slavnostnosti, jak se často děje.
To má pro úlohu jáhenství v liturgii důležité důsledky. V tomto modelu je pochopitelné, že jáhen neuděluje svátosti. Jak poznamenal jeden z jáhnů v průzkumu, jáhenství je jiný způsob přinášení Krista do světa. Jáhni jsou svěceni ke službě a tomu musí logicky odpovídat i jejich místo v liturgii.
Základní služby jáhna při liturgii
Zásadní službou jáhna při liturgii je četba evangelijní perikopy. Tento úkol jasně a zřetelně odpovídá tomu, že jáhen má svou službou potřebným vedle samotného faktu této služby také zvěstovat evangelium. Tomu by měla odpovídat i symbolika liturgie. Jen jáhen by tedy měl číst evangelium slavnostním způsobem. To znamená na začátku liturgie v průvodu přinášet evangeliář, nést ho v průvodu od oltáře k ambonu a slavnostně knihu po přečtení perikopy odnést. Nic z těchto služeb by rozhodně neměl dělat laik. Pokud čte evangelium kněz-presbyter, musí být zachována úcta náležející evangeliu. Proto se při čtení použije samozřejmě evangeliář, a také jak svíce tak i kadidlo, evangeliář by však neměl být například na začátku bohoslužby přinášen slavnostním způsobem.
Výzvy jáhna při liturgii patří podle tradice církve také ke specifické jáhenské službě. Vždyť diakonická služba jáhnů je také služba administrativní, čili organizační a také zprostředkující, čili uvádějící do kontaktu s církví. Proto by zde mohl být dán jáhnům větší prostor. Tedy aby výzva nebyla jen výkřikem, ale osobním vyzváním k předání pokoje, nebo osobním missio do světa.
Služba jáhna u oltáře, nebo také u stolu (příprava kalicha s vínem, asistence u liturgických nádob, asistence u misálu, ap.) je pomocí, službou, a proto patří mezi vlastní projevy jáhnova služebného kněžství v liturgii. Nové vydání Římského misálu, existující zatím jako editio tipica, dané biskupským konferencím k překladu, počítá také s možností častějšího svatého přijímání pod obojí způsobou. Tak může být obnovena stará církevní tradice, kdy krev Kristovu podával jáhen.
Pokud se například v katedrále slaví slavnostní liturgie, bývá zvykem, že se jí účastní věší množství kléru. Často tedy i více jáhnů. Obvykle však slouží pouze dva nebo tři, zatímco ostatní se liturgie aktivněji nezúčastní. Přitom se právě zde může projevit sbor jáhnů, který jako celek pomáhá biskupovi. Proto by při takové liturgii bylo vhodné rozdělit služby mezi více jáhnů: Dva by měli bezprostředně asistovat biskupovi, tedy sloužit u oltáře, přebírat od biskupa dary věřících a sloužit u kadidla. Proto by také měli sedět hned vedle biskupa. Třetí jáhen by měl slavnostním způsobem přednést evangelijní perikopu. Čtvrtý jáhen může přednášet výzvy k věřícím a případně také přímluvy. Tito tři nebo čtyři jáhni by samozřejmě měli být oblečení do dalmatik. Všichni další jáhnové potom mohou podávat věřícím svaté přijímání. Při zvláštních příležitostech mohou přibýt ke čtyřem jáhnům i další. Například ti, kteří při svěcení kněží nebo biřmování podávají biskupovi křižmo.
Další možnosti realizace diakonického poslání jáhna v liturgii
Smyslem následující úvahy není hledat, „co všechno může jáhen při liturgii dělat“, jak bývá často tento problém redukován, ale jde o hledání artikulace jáhenské služby v liturgii, o hledání možností, jak prostřednictvím slavení tlumočit specifičnost jáhnovy služby. Pokud uvažujeme o tom, o co by mohla být služba jáhna při liturgii rozšířena, je potřeba se nejprve zamyslet nad některými prvky liturgie, které jsou různé podle farností nebo společenství. Když se například v průvodu s dary přináší i sbírka, měl by ji převzít jáhen jako ten, kdo má péči o potřebné, pro které se sbírka koná nebo o hmotnou stránku společenství. Jáhen by mohl také zvláštním způsobem sbírku vyhlásit nebo uvést, a naplnit tak liturgickým způsobem své poslání obracet pozornost církve k potřebným. Služebná povaha jáhenství směrem k potřebným může být vyjádřena také při podávání svatého přijímání, kdy jde jáhen nejprve podat nemocným, pro které je náročné dojít v kostele na místo, kde se obyčejně přijímání koná. Papež Jan Pavel II. zdůrazňuje diakonickou stránku slavení nedělní eucharistie a tato služba jáhna, kterou vidí a prožívá celé liturgické společenství, může být jedním ze způsobů realizace papežovy myšlenky. V liturgii je také mnohem více výzev než jen ony dvě, které má jáhen podle misálu přednést. Ve východní liturgii je například běžné, že výzvu „Modleme se.“ před vstupní kolektou říká právě jáhen. Bylo by tedy logické a smysluplné, kdyby jáhen říkal všechny výzvy a kdyby měl možnost tyto výzvy podat osobním a srozumitelným způsobem. Vždyť kolik věřících se po výzvě „Modleme se.“ před kolektou skutečně v duchu modlí a potom vnímá, že celebrant tyto jejich modlitby svou hlasitou modlitbou z misálu shrnuje a předkládá Bohu?
Při modlitbě přímluv dochází ke kolizi, kdo má modlitby přednášet. Tradičně, dokud se v liturgii přímluvy konaly, je přednášel jáhen. Po obnovení této modlitby po 2. vatikánském koncilu se jich chopili laici. A to často způsobem, že je to jediná modlitba, kterou se mohou modlit laici a ne celebrant. Přitom se však jedná o modlitbu všech věřících, tedy jak laiků tak i nositelů služebného kněžství. Dnes bude zřejmě zatěžko obnovovat tradici, kdy jednotlivé úmysly přednášel jáhen. Je však třeba podpořit a zachovat myšlenku, že jde o modlitbu všech věřících. V souvislostí s předešlou úvahou, opírající se o Východní tradici, se ukazuje jako jedna z možností následující řešení: jáhen vyzve k modlitbě přímluv, zástupci laiků přednesou jednotlivé úmysly a celebrant zakončí přímluvy shrnující modlitbou. Struktura přímluv, která má vlastně podobný charakter jako zmiňovaná Orace, tomuto návrhu svou skladbou odpovídá. Vzhledem k zprostředkujícímu charakteru jáhenské služby by také jáhen mohl přímluvy připravovat, aby odpovídaly tomu, co se děje jak ve farnosti tak ve světě a aby zůstávaly otevřené směrem k potřebným.
Zajímavou otázkou je také úloha jáhna při přednášení eucharistické modlitby. Vzhledem k výše uvedenému by jáhnovi mohla náležet výzva: „Tajemství víry“. Existují však i další možnosti. Opět ve východním ritu je v některých anaforách například běžné, že se jejich přímluvné části modlí jáhen. Nejde zde o účast jáhna na konsekraci, ale o opět o projev jeho specifického způsobu služby, která spočívá v pozornosti vůči všem, kdo to potřebují. V případě, kdy eucharistii slaví biskup, by smyslu svátosti svěcení odpovídalo, že by biskup recitoval celou anaforu, zatímco kněží by se s biskupem střídali a přidali jak je to obvyklé, jáhnové by říkali přímluvné části společně s biskupem. Současné čtyři západní anafory však jak z historického tak i z jazykového hlediska nejsou pro takovou změnu vhodné. Mohla by však být vytvořena anafora nová, například pro mši s jáhenským svěcením, nebo by mohla být vytvořena modernější verze anafor starších, které by tím ovšem nijak nepozbyli na své platnosti a hodnotě. Pokud je jáhenství chápáno jako skutečné svěcení ke službě, bylo by zajímavé více uvažovat o tomto zvyku i v západním ritu. Pokud je však jáhenství stále chápáno jako náhražka kněžství-presbyterství, nebylo by zavedení tohoto zvyku v západním obřadu přínosem, a to především pro jáhenství samotné.
Uvedené možnosti měly ukázat, jakým způsobem se při liturgii, tedy vrcholu i základu života společenství Božího lidu, může projevit jáhenská služba. Jáhen je svěceným služebníkem církve, který dbá o to, aby nejen uvnitř církve, ale i v jejím okolí, byla uskutečňována nebo alespoň zmírňována nespravedlnost rozličného druhu. Základní a obecné rozlišování, co k liturgické službě jáhna může příslušet a co ne, z toho vyplývá. Toto rozlišování se může dít podle dvou následujících pravidel, která jáhnovu úkolu vzhledem k zjednávání a nápravě spravedlnosti odpovídají:
Jáhen je zprostředkovatel, uvádí shromáždění církve do jednotlivých částí liturgie, a to proto, že lidi nevěřící a hledající, lidi na okraji, přivádí ke Kristu a uvádí do společenství Božího lidu.
Jáhen je služebník potřebných, má důležitou roli zejména při slavení těch částí liturgie, které se pozornosti církve vůči potřebným týkají, a to proto, že svou přítomností v církvi stále připomíná radost a naději, smutek a úzkost všech lidí naší doby, aby mohli v srdcích Kristových učedníků najít odezvu.
Závěr
Svými výsledky chtěla tato práce zejména ukázat, jaká je současná situace jáhnů v českých a moravských diecézích. Na základě průzkumů byla popsána řada skutečností,
o kterých se samozřejmě již několik let vědělo, ale často šlo jen o velice nepřesné dohady. V tomto ohledu je například důležitým poznatkem, že jáhnové opravdu chápou svou službu jako svébytnou a smysluplnou a netouží po dalším svěcení, aby „mohli dělat více“. Důležité také je, že jáhenství není ani zdaleka chápáno jako možný způsob řešení problémů existujících kolem celibátu. Řada jáhenství nepříznivých okolností a také nízký počet, jáhny stále nutí k hledání vlastní identity. Snad právě proto je jejich práce poměrně kvalitní, že se jí zatím věnují pouze ti, kteří ji opravdu chtějí vykonávat. Proto také pro mne bylo setkání s každým jáhnem i osobním přínosem. A tak všem pětadvaceti jáhnům vděčím nejen
za množství zajímavých informací, ale také za to, že porůznu obohatili můj život.
Jako významný moment v rozvoji jáhenské služby vidím po tom, co jsem prošel literaturu i další prameny k této práci, širší a kvalitnější podporu jáhenství ze strany církve. K jáhenské službě by se mělo ozývat stejně naléhavé volání jako ke kněžské, aby církev mohla skutečně odpovídat na potřeby světa. Proto vidím v jáhenské službě vykonávané spolu s civilním zaměstnáním velký přínos. A to jak pro svět, tak i pro církev. Vedle hledání a podpory mužů zvažujících povolání k jáhenské službě je však stále aktuální také určitá popularizace jáhenství, která by měla mít za cíl zkvalitnění přijímání jáhnů ze strany členů církve. Na často kladenou otázku, co mají jáhnové vlastně v praxi dělat, jsem se pokusil odpovědět ve čtvrté kapitole. Je to několik návrhů, kterých by samozřejmě mohlo být mnohem více. Ovšem zde šlo jen o naznačení konkrétních směrů, kterými se může jáhenská služba ubírat, ne o směrnici pro práci jáhnů. Výsledek celé práce je potom shrnut v páté kapitole o službě jáhnů při liturgii. Ta ukazuje smysl celé jáhenské služby popisem toho, jak se jáhenství má projevit při oslavě tajemství spásy. Jáhen svou službou při liturgii ukazuje, že jáhenství je jednak službou potřebným, ale také službou pro církev, aby na potřebné pamatovala.
Po napsání této práce se mi zdá stále patrnější, že rozvoj i další existence jáhenství v katolické církvi v posledku závisí na tom, jak bude uvnitř církve ceněna služba potřebným. Tedy zda dojde církev k úsudku, že služba potřebným je v jejím životě natolik bytostně důležitá, jako například liturgie, aby si zasloužila vlastní svěcené služebníky.
Použitá literatura
Dokumenty
Anafora svatého apoštola Jakuba, v: Liturgický sborník 1., s. 3 – 13.
Bible, (český ekumenický překlad), Stuttgart 1984.
ČESKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE, Dohoda o duchovní službě ve věznicích, Praha 1994.
ČESKÁ BISKUPSKÁ KONFERENCE, Dohoda o duchovní službě v rezortu ministerstva obrany,
Praha 1998.
Didaché, Hostiné 1994.
Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha 1995.
Kompendium der Glaubensbekenntnisse und kirchlichen Lehrentscheiduhgen, Freiburg 1991.
JAN PAVEL II., Laborem exercens, encyklika o lidské práci, v: Sociální encykliky, Praha 1996.
JAN PAVEL II., Sollicitudo rei socialis, encyklika o starosti církve o sociální otázky, v: Sociální encykliky, Praha 1996.
Kodex kanonického práva 1983, Praha 1994.
KONGREGACE PRO KATOLICKOU VÝCHOVU, Grundnormen für die Ausbildung der ständigen Diakone, Vatikán 1998.
KONGREGACE PRO KLÉRUS, Direktorium für den Dienst und das Leben der Ständigen Diakone, Vatikán 1998
Tridentský koncil, 23. zasadnutie, v: Viera cirkvi v úradných dokumentov jej magisteria, Trnava 1995.
Publikace
AMBROS, P., Kam směřuje česká katolická církev?, Velehrad 1999, 370 s.
De CLERC, P., Moudrost liturgie, Kostelní Vydří 2002, 179 s.
DENIS, H., Jak slavit eucharistii, Kostelní Vydří 2000, 92 s.
DOLISTA, J., O podstatě kněžské služby, Kostelní Vydří 1998, 93 s.
GRANAT, W., K člověku a Bohu v Kristu 3, Řím 1982, 276 s.
KAPLÁNEK, M., Pastorace mládeže, Praha 1999, 125 s.
KLIESCH, K., Skutky apoštolů, Malý Stuttgartský komentář 5, Kostelní Vydří 1999, 143 s.
KŘIVOHLAVÝ, J., Pastorální péče, Praha 2000, 179 s.
KUNETKA, F., Slavnost našeho vykoupení, Kostelní Vydří 1997, 110 s.
MACHULA, T., Církev – dům Boží, Svitavy 2000, 91 s.
OPATRNÝ, A., Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří 2001, 150 s.
OPATRNÝ, A., Pastorační situace u nás, Kostelní Vydří 1996, 103 s.
RATZINGER, J., Úvod do křesťanství, Brno 1991, 255 s.
SCHMAUS, M., Sviatosti, Bratislava 1992, 435 s.
SCHMAUS, M., Cirkev, Bratislava 1993, 397 s.
SKALICKÝ, K., Radost a naděje, Kostelní vydří 2000, 303 s.
SKALICKÝ, K., Zápasy o zítřek, Rychnov nad Kněžnou 2000, 137 s.
STOTT, J., R., W., Zápas mladé církve, Praha 1999, 414 s.
ZULEHNER, P. M., Církev přístřeší duše, Praha 1997, 98 s.
Sborníky
BRISCH, U., Diakonat und Caritas, v: Der Diakon, Freiburg 1980, s. 222 – 230.
BÜSSE, H., Der ständige Diakonat in Kontext der pastoralen Dienste, v: Der Diakon, Freiburg 1980, s. 241 – 258.
EVANS, M., Podporovat blízkost, v: Služba trvalých jáhnů II., Praha 1998, s. 9 – 20.
KASPER, W., Trvalý jáhen v ekleziologickém pohledu, v: Služba trvalých jáhnů I., Praha1998,
s. 16 - 30.
KŘIŠŤAN, A., Současné směry v pastorální teologii německy mluvících oblastí, v: Úkoly pastorační činnosti církve a pastorální teologie v Českých zemích, Velehrad 1997, s. 13 – 21.
PORRO, C., Jaká vize církve pro jáhenství?, v: Služba trvalých jáhnů, sborník I., Praha 1998,
s. 31 - 41.
POTIER, B., Svátostnost jáhenství, v: Služba trvalých jáhnů, sborník I., Praha 1998, s. 3 - 15.
POWER, D., Kněžství, v: Systematická teologie 3, Brno 2000, s. 105 - 164.
ROTH, A., Priester-Diakon, v: Das Amt des Diakons, Leipzig 1977, s. 160 – 184.
TRIPPEN, N., Die Erneurung des Ständigen Diakonats im Gefolg des II. Vatikanischen Konzils,
v: Der Diakon, Freiburg 1980 s. 83 – 103.
Úkoly pastorační činnosti církve a pastorální teologie v Českých zemích, (kol. autorů), Velehrad 1997, 43 s.
WINDELS, O., Jáhenská služba při liturgii, v: Služba trvalých jáhnů II., Praha1998, s. 3 - 8.
Články
AMBROS, P., Cíle moderní pastorální teologie, v: Teologické texty 5/1996, s. 151 – 153.
AMBROS, P., Sociologické a teologické přístupy v pastorální teologii, v: Studia theologica 3/2001,
s. 28 – 35.
FURGER, F., Místo církve ve společenské struktuře, v: Teologické texty 6/1993, s. 185 - 187.
HÖFER, A., Spor víry a spravedlnosti v životě církve, v: Teologické texty 1/1991, s. 18 - 19.
JANÁT, B., Bohatství chudých, v: Teologické texty 1/1991, s. 13 - 14.
KROPÁČEK, L., Pocity pokoření i převahy, v: Perspektivy 2/2002, s. 4.
LEHNER, M., Prokrustovo lože, v: Teologické texty 5/1996, s. 148 – 151.
MATĚNA, J., Máme ve církvi problém, v: Perspektivy 3/2002, s. 6.
OPATRNÝ, A., Pastorace – pohled do naší domácí situace, v: Teologické texty 5/1996, s. 156 – 157.
Odborné slovníky
BEINERT, W., Slovník katolické dogmatiky, Olomouc 1994.
RAHNER, K., VORGRIMLER, H., Teologický slovník, Praha 1996.
| |